SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nečekaná láska 01

,,Akiro! Dneska se vrací Hikaru, tak na to prosím tě nezapomeň a buď z práce hned doma.“
,,Ano teto. Slibuju.“ Zavolal jsem zpátky ke dveřím a šel do práce. Dnes je velice významný den. Můj bratranec Natsuki Hikaru se vrací domů po roce ve škole v zahraničí.
Nemohl jsem se tohoto dne dočkat. Hikaru je nejen můj bratranec, ale také nejlepší kamarád a já jsem ho celý rok neviděl.
Moje jméno je Natsuki Akira. Je mi sedmnáct let a Hikarimu bude devatenáct. Vyrůstaly jsme spolu od dětství a od desíti let s ním také bydlím. Teta se strýcem se o mě starají od smrti rodičů, jsem jim za to velice vděčný.
Můj strýc je spoluvlastníkem několika obchodů, ale jeho největší chloubou je bar v centu města. V tomhle baru momentálně pracuju jako brigádník- je to tak trochu za trest.

Přišel jsem dnes trochu dříve, protože je tu spousta práce, kterou musím stihnout dříve, než se otevře. Půjčil jsem si od strýce klíče, takže mám jistotu, že tu nikdo není a já můžu v klidu a nerušeně umývat stoly. Není to nijak zábavná práce, ale chci tetě a strýčkovi trochu pomoct.
Pomalu jsem začal sundávat židle ze stolů a umývat je, když jsem uslyšel divné zvuky od hlavního vchodu. Nebyl jsem si jistý, ale znělo to, jakoby se někdo snažil dostat dovnitř. Trochu mě to vyděsilo, ale šel jsem se podívat.
Z okna jsem nikoho neviděl, ale když jsem otevřel dveře vřítil se dovnitř nějaký divný kluk. ,,Co to děláš?!“ Vykřikl jsem na něj překvapeně. Jen zavřel a zamkl dveře, potom se otočil směrem ke mně a změřil si mě pohledem.
,,Je zavřeno. Budeš muset jít ven a počkat, až se otevře.“ Ačkoli jsem nechtěl v mém hlase kolísala nejistota a obavy. Zřejmě si toho taky všiml a to mu dodalo ještě víc sebedůvěry.
,,Ticho špunte.“ Řekl s vážným výrazem. A natočil se tak, aby slyšel, co se děje venku.
,,Mohl byste prosím odejít.“ Snažil jsem se zachovat neutrální výraz a slušnost.
,,Říkal jsem ti, ať si ticho špunte.“ To “špunte“ mně už lezlo na nervy. Navíc vypadal, že je jen o rok nebo dva starší než já. Nadechl jsem se k dalším protestům, ale místo toho jsem vydal jen zvláštní sérii přidušených zvuků. ´On mi zacpal pusu?!´ Bylo to tak, stál u zamčených dveří a snažil se zachytit zvuky zvenčí, přičemž mi držel svoji ruku na puse, abych nemohl mluvit.
Chvíli jsem jen stál a zíral na něj. Neměl jsem tušení proč, ale začal jsem se trochu červenat. Cítil jsem, jak mám tváře postupně červenější a červenější.
Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych se zbavil zvláštních pocitů a sundal si jeho ruku z pusy.
,,Promiňte, ale odejděte prosím!“ Řekl jsem se zvýšeným hlasem. Nadechl se k odpovědi, ale předběhl jsem ho: ,,A neříkej mi špunte!!!“ Zakřičel jsem hlasitěji, než jsem chtěl.
Zřejmě ho to překvapilo, ale místo toho aby odešel nebo se alespoň omluvil se jenom usmál. Ta reakce mě zarazila a vzala mi řeč. ´Já na něj křičím a on se usměje?!´ Jakoby mi četl myšlenky a usmál se ještě víc. Připadal jsem si jako opička v cirkuse. Na okamžik jsem se zarazil nad vlastním přirovnáním a v duchu si dal facku.
,,Tak odejdete prosím?“
Po mojí otázce se přestal usmívat a podíval se na hodinky. ,,Ne.“
´Cožeee?!´ Nebyl jsem schopný žádné inteligentní reakce. Jen jsem stál a zíral na něj s otevřenou pusou. ,,C-Co prosím?“
,,Už to nemá cenu.“ Dodal a porozhlédl se po baru. Pomalu poodešel od dveří a sedl si k prvnímu stolu, který uviděl. Nebyl jsem si dost jistý proč, ale to chování mě nesmírně vytáčelo.
,,Promiňte, ale otevírá se až za patnáct minut a do té doby..“ Nedořekl jsem větu.
,,Musíte jít pryč.“ Dodal za mě.
,,Jo!!!.“ Zakřičel jsem s větším náznakem úlevy, než jsem si přál. Vítězně jsem se rozešel k němu a chtěl ho pobídnout aby odešel.
,,Ale to nepůjde.“ Pronesl ledabylým tónem. Při té větě jsem se zastavil uprostřed kroku a zůstal stát jako přibitý na jednom místě. V ten moment bych přísahal, že se usmál. ´On si ze mě dělá legraci!´ V tu chvíli jsem nechtěl nic jiného než aby zmizel a já na tuhle trapnou scénu zapomněl- v duchu jsem potlačoval ještě jednu verzi, ve které jsem ho začal škrtit. ,,Promiňte, ale jestli neodejdete budeme mít průšvih oba dva.“
,,Asi si to nepochopil špunte, ale já tady mám nějakou práci. Tak si běž hrát a neotravuj.“ Při těch slovech mi došlo, že arogantnějšího a namyšlenějšího člověka jsem snad v životě neviděl. Potlačil jsem chuť přejít k druhé verzi plánu a s co nejklidnějším tónem mu odpověděl: ,,Promiňte, ale je zavřeno a to *já* tady mám nějakou práci.“
Zpříma se mi podíval do očí, jakoby mě tím pohledem chtěl umučit- málem sem uvěřil, že se to povede- a s klidným a vyrovnaným hlasem se na něco zeptal. Nevěděl jsem na co. Jeho pohled byl tak přímý, vyrovnaný a neutrální, že mě to úplně vyvedlo z míry. Připadal jsem si jako mravenec proti Golemovi. ´Sakra, dneska mám samý divný nápady.´
Zničehonic jeho pohled povolil a vystřídal ho přátelský úsměv. ´Co to?! Vůbec se v něm nevyznám. Chvíli je takový a za chvíli onaký!´
,,Neměl by jsi už otevírat?“ Zeptal se s pobaveným výrazem. ´To si se mnou hraje?´ S cuknutím jsem se podíval na hodiny. Měl pravdu, už byl čas. Přestal jsem ho probodávat pohledem a šel odemknout. Sotva jsem to udělal, vřítil se dovnitř pan Sagomi- můj šéf.
,,Ááá dobré ráno Akiro-chan!“ Zvolal.
,,Akira?!?!“ Ozvalo se mi za zády.
Pan Sagomi se na chvíli zarazil a pak vzrušeně pokračoval. ,,Takže už se znáte. Akiro-chan tohle je Duraki Yukiko, ode dneška tu bude pracovat jako barman.“
Pomalu jsem se otočil a “Yukika“ si znovu pořádně prohlédl. Byl asi o hlavu vyšší než já, měl hnědé, až černé vlasy, která mu padaly do obličeje s výraznými rysy. Ale poprvé jsem si všiml jeho čokoládových očí, které se na mě upínaly. Vždycky, když jsem se mu díval do očí, mě ochromil jeho pohled a té barvy jsem si nikdy pořádně nevšiml.
,,Takže,“ Vrátil mě hlas pana Sagomiho zpět do reality. ,,Ode dneška tu budete pracovat spolu. Hodně štěstí.“ Až když odešel a zavřely se za ním dveře jsem si uvědomil, co právě řekl. ´Spolu?! S ním?! Ode dneška?!´ Měl jsem pocit, že se mi z toho rozskočí hlava. Kdyby tu ještě byl pan Sagomi, měl bych pro něj spoustu námitek.
,,Akira....Akira...Kde jsem to slyšel?“ Drmolil si vzadu Yukiko. Fakt, že přemýšlel nad mým jménem jsem radši opomenul a šel dokončit přípravy, které už měli být dávno hotové.

Yukiko
Po představení pana Sagomiho si mě Akira začal zkoumavě prohlížet, nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. ,,Akira....Akira...Kde jsem to slyšel?“ Přemýšlel jsem nahlas. Byl jsem si naprosto jistý, že to jméno jsem už někde slyšel, ale nemohl jsem si vzpomenout kde a v jaké souvislosti. Až po chvíli jsem si všiml, že Akira pobíhá po baru sem a tam a něco připravuje. Chvilku uklízel stoly, chvilku leštil skleničky, prostě pořád něco upravoval a vylepšoval. Ani jsem si to neuvědomil a se zájmem pozoroval, co dělá.
Při tom se mi vybavilo, jak jsem vtrhl do baru. Vlastně jsem sem nechtěl takhle vtrhnout, ale pronásledoval mě nějaký muž. Nevěděl jsem, kam jinam se ukrýt něž sem. ´Vlastně bůh ví, co by se stalo, kdyby neodemkl. Možná mu za to jednou poděkuju.´ Ale když jsem sem vtrhl a slyšel Akiru jak se mě s roztřeseným hlasem snaží zdvořile “vyhodit“, nemohl jsem odolat a začal ho provokovat. Jeho reakce byly skoro až dětinské. I když jsem si uvědomoval, že je to nezdvořilé a možná i hrubé, v té hře jsem pokračoval. Teď si o mně musí myslet, že jsem nejarogantnější a nejhorší kluk na světě.
Vlastně si ani nejsem jistý jestli mi to vadí nebo mě to těší. Jelikož spolu budeme pracovat, bude si díky tomuhle držet odstup a mít vůči mně aspoň nějaký respekt. Ale na druhou stranu mě to z nějakých důvodů štve.
Rozhodl jsem se, že si nebudu hrát na někoho jiného. Budu si s ním dál pohrávat a provokovat ho, protože ty jeho reakce jsou nezapomenutelné, ale nebudu k němu nepřátelský, hrubý a arogantní- aspoň ne tolik arogantní. Moc přátel jsem zatím neměl, takže na seznamování nejsem expert. Přinejmenším s jistotou vím, že první dojem neproběhl nejlíp.
,,Budeš tam jen tak sedět nebo si přichystáš bar? Měl by jsi si prohlídnout kde co je, než přijdou hosté.“ Promluvil na mě Akira. V jeho hlase byly stopy po odstupu a nejistotě, ale stejnak na mě mluvil mile a přátelsky.
,,Jasně.“ Zvedl jsem se a s úsměvem odešel k baru. Akira mě pozoroval, jakoby čekal, kdy se na něj otočím a řeknu něco nadřazeného.
Barový pult byl moc pěkný, bylo zde vše potřebné a celkově by prostor moc dobře vymyšlený. ´Myslím, že se tu bude dobře pracovat.´ Při té myšlence jsem se podíval na Akiru. ,,Kde je led? Špunte.“ Akira se na mě výhružně podíval a já se nad tím pohledem musel pousmát.
,,Jsem Aki....“ Vyštěkl podrážděně, ale z nějakého důvodu ztišil hlas a změnil tón. ,,Ra...“ Dořekl tiše a s překvapeným výrazem. Nevěděl jsem proč, až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se nad jeho reakcí začal znovu smát, nejspíš ho to natolik překvapilo a vyvedlo z míry, že zapomněl na to, že na mě chtěl křičet. ´Občas reaguje vážně dětinsky.´ Donutilo mě to, se nad jeho chováním znovu pousmát.
Bez dalších řečí přešel za pult a otevřel, dobře zamaskované, dveře miniledničky. ,,Tady.“ Řekl potichu a odešel do jiné místnosti.

Po chvíli začali chodit další zaměstnanci a mile mě u baru vítali. Všichni byli velice přátelští a vyzařovala z nich dobrá nálada.
Když odbila sedmá hodina, začal se bar pomalu zaplňovat. Já i všichni ostatní jsme měli spoustu práce, ale to mě neodradilo od toho, abych sem tam Akiru poškádlil. Nemohl jsem si to odepřít. Akira na mě i párkrát tlumeně zakřičel nebo se mě snažil zavraždit pohledem. ´Tohle mi nezevšední.´ Pomyslel jsem si se smíchem.

Dodatek autora:: 

Můj první pokus o shonen ai/yaoi povídku =o) Doufám, že se to alespoň někomu bude líbit =o) Už se pracuje na pokračování...

4.7
Průměr: 4.7 (20 hlasů)