Nebezpečný učitel 06

Aki
Ráno jsem se probudil za pomocí budíku, který hlasitě zvonil na celý pokoj. Rychle jsem vyskočil na nohy, sáhl po budíku a hodil ho na protější zeď. Když ten krám konečně přestal řvát, oddychl jsem si a znovu se svalil do postele. Zhluboka jsem dýchal a vzpamatovával se z toho šoku. Přemýšlel jsem, jestli jsem včerejší večer nakrmil křečka, když v tom jsem si uvědomil, že dnes jdu do školy. Vyletěl jsem z postele a utíkal ke skříni, začal jsem vyhazovat všechny věci, jen abych našel školní uniformu, kterou jsem stejně zásadně nenosil. Když v tom mi docvaklo, že jsem se nikdy takhle do školy nehrnul. Opět jsem se uklidnil a sedl si na postel. Začal vnitřní boj, zda mám jít do školy nebo ne.
Po dlouhém rozhodování jsem se odhodlal jít, přeci jen jsem chtěl vidět Tashe a zeptat se ho na jeho nevlastního bratra.
Byl jsem na cestě do Daiova pokoje, abych nakrmil křečka, když jsem se na chodbě střetl s otcem. Chtěl jsem kolem něj jen klidně projít, ale on mě pěvně stiskl za paži a trhl mnou směrem k němu. Zle jsem se po něm stočil pohledem, ale on se jen úlisně uchechtl.
„Dávej ve škole pozor a nedělej žádné problémy, jinak se ti něco stane.“ procedil skrze zuby. A povolil stisk. Vytrhl jsem se mu a zamířil dát našemu super sportovně nadanému křečkovi jídlo. Noizu-kun byl velice šťastný, takže se mi potvrdilo, že předešlý den nevečeřel.
Už jsem se chystal odejít, když v tom jsem si všiml, že Dai nemá ustláno, a že se na jeho posteli válí košile. Opatrně jsem si sedl na postel a chytl košili do ruky. S největší pečlivostí jsem k ní přičichl a ucítil Daiův parfém. Naplnil mě náhlý pocit bezpečí a klidu, už jsem ani nebyl tak rozčarován z otcova monologu. Lehl jsem si na Daiovu postel a do vteřiny jsem spal. S jeho košilí v náručí.
Probudil jsem se asi za hodinu a vzpomněl si, že jsem měl jít do školy! Prudce jsem vstal a jak jsem rychle vyrazil, košile mi spadla na podlahu a z ní vypadla malá kartička. „Občanský průkaz.“ Chvíli jsem na něj koukal a až pak mi došlo, že je Daie. Moje zvědavost mě opět překonala a já se podíval více na jeho údaje. Po chvilce zkoumání jsem zjistil, že má zítra narozeniny.
Jako opařený jsem se vydal do školy, už tak z dost velkým zpožděním, moje nohy ale nemohli jít rychleji, protože mozek přemýšlel nad Daiovými narozeninami. ´Jaký mu jen mám dát dárek?!´

---

Do školy jsem přišel opět pozdě. Ani nevím, jak se to stalo, ale mrzelo mě to. Chtěl jsem Daiovi udělat radost, že se dnes budu chovat slušně a přinesu i nějakou dobrou známku, ale takhle jsem si to nepředstavoval.
Skoro celý den jsem opět nedával pozor. Dostal jsem několik špatných známek a jednu poznámku. To vše díky tomu, jak jsem přemýšlel nad dárkem pro Daie. Jeden by řekl, že bych měl být rád. O tohle jsem se přeci celou dobu snažil, ale teď...
Zrovna byla hodina matematiky, když jsem opět přemýšlel nad dárkem pro Daie. Nevěděl jsem, co bych mu měl dát. Vlastně jsem o něm nevěděl nic. Co má rád, kam rád chodí... Vlastně!!
„ Aki, jaké číslo ti vychází?“ zeptala se mě profesorka. Nechápavě jsem na ni zamrkal a napadlo mě něco skvělého, alespoň jsem si to myslel.
„Nevíte, jak se dělá čokoládový dort?“ otázal jsem se profesorky s neskrývaným zájmem.
„Co prosím?“ Šokovaně se na mě dívala. „A ven!“
…´Vážně to nebyl až tak dobrý nápad…´

---

Po konci školy jsem rychle utíkal domů hledat recept na čokoládový dort. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem ho našel.

Vajec 6ks
Cukr 150g
Kakao 25g
Čokoláda 150g

Vyjeveně jsem se díval na recept. „ Tak tohle nikdy nezvládnu.“ Povzdychl jsem si, ale šel jsem si nachystat ingredience na dort.
„Vymažeme si máslem kulatou, dortovou formu, kterou má každá správná hospodyňka doma.“ Vykuleně jsem se díval na první větu receptu.
„ Hospodyňka?! To snad vypadám jako hospodyňka?!“ Zakřičel jsem na celý dům a vyvalil oči. Začal jsem číst dál. „... žloutky ušleháme s cukrem.“ Naštvaně jsem začal rozbíjet vajíčka a chystat cukr. To nepočítají s tím, že mohou vařit i kluci?
Dort byl skoro umíchaný, ale v kuchyni to vypadalo jako po boji. Mouka byla všude a to nepočítám ani rozprsklé vajíčko na zdi. Namohl jsem si pomoct, ale moje mysl se zaměřila jen a pouze na Daie. Nebyl jsem schopný jasně uvažovat, natož něco dělat. Byl jsem celý od čokolády a ani mi to nevadilo. Narozeniny... Dai... Jeho narozeniny…
Najednou byl přede mnou ale větší úkol. Upéct čokoládový dort. Strčil jsem ho do trouby a v klidu odešel udělat domácí úkol. Po chvilce se ozvala obrovská rána. Utíkal jsem do kuchyně, kde už se z trouby linul příšerný zápach a dort byl napadrť.
Naštvaně jsem kopl do židle, která se s rachotem rozsypala. „Kruci! To není možný, nastavil jsem to dobře! Ale kde to teď upeču?“

---

Až jsem se uklidnil, všiml jsem si hodin, bylo devět večer a Dai chodí domů v jedenáct. Napadlo mě, že bych ten dort mohl znovu upéct ve škole. Rychle jsem sbalil všechny potřebné ingredience a utíkal do školy, abych ten dort mohl upéct.

Domů jsem se vrátil po půlnoci. Spěšně jsem šel do Daiova pokoje a položil mu dort na stůl. Podíval jsem se na postel a zjistil, že ještě není doma. Postel byla ve stejném stavu, jako když jsem ráno odcházel do školy. Opět jsem vzal jeho košili do rukou, ale teď jsem ji přehodil přes židli, která stála u stolu. Ustlal jsem postel a vyšel z pokoje.
Nestačil jsem ani zavřít dveře, když v tom se přede mnou objevil Dai, zkřížil ruce na prsou a zle se na mě podíval. Zmateně jsem se koukal do těch jeho černých očí, v kterých jsem se přímo topil. Ale dnes jsem v nich viděl i zlobu.
„Aki, co si to myslíš? Jdeš po delší době do školy, přijdeš pozdě, dostaneš několik špatných známek, profesoři si stěžují, že jsi ještě víc mimo než normálně a k tomu tě ještě vyhodí ven z hodiny! Aki, tohle si přehnal! Ještě k tomu jsi přišel po večerce! Jsi vážně nemožný! Zklamal jsi mě, Aki. Hrozně jsi mě zklamal, zítra žádná škola, budeš další týden doma a pak se teprve uvidí!“ Dai byl příšerně naštvaný, tak hrozně mi připomínal otce. ´Zklamal jsi mě!´ Sklopil jsem hlavu a bez řečí odešel do pokoje, kde jsem usnul neklidným spánkem.

---

S trhnutím jsem se probudil, byl jsem celý zpocený a přerývaně jsem dýchal. Zdál se mi hrozný sen o tom, jak na mě Dai znova a znova křičel. V očích měl příšernou zlobu a pohrdání, tak jako otec. Zatřepal jsem hlavou, abych ten ohavný sen dostal z hlavy a šel se nadýchat čerstvého vzduchu na balkón.

---

Dai

Trhl jsem sebou. Uslyšel jsem příšerný křik z Akiho pokoje. Rychle jsem vyskočil na nohy a chtěl si vzít košili, co byla přehozená přes židli, ale v tom jsem si všiml nějaké krabice na mém stole. Otevřel jsem ji a podíval se dovnitř, byl tam čokoládový dort. Zmateně jsem se podíval na lísteček, co byl u něj: „Všechno nejlepší k narozeninám, Daii!“ Poznal jsem na něm Akiho písmo. Položil jsem lístek zpátky a vydal se směrem do Akiho pokoje, když jsem si všiml nějaké postavy, co stojí na balkóně.
Udělal jsem pár kroků vpřed a zjistil tak, že je to Aki. Dostal jsem hrozné nutkání ho obejmout a poděkovat za ten dárek, který mě tak potěšil, i když jsem si to nepřiznával. A taky jsem to udělal... Přišel jsem k němu a zezadu ho lehce objal. Ucítil jsem tu jeho známou vůni. Koření.

Aki
Díval jsem se na nebe plné hvězd a dýchal čerstvý vzduch. Občas jsem se zatřepal zimou, ale ten pohled na oblohu mě úplně přikoval k zemi.
Najednou mě někdo zezadu objal. Chvíli jsem se nehýbal a skoro ani nedýchal. Zprvu to byl příšerný šok, ale pak mě polilo horko. Snažil jsem se vzpamatovat. Po chvilce jsem od dotyčného rychle uskočil a zprudka se otočil. Byl to Dai. Vyjeveně jsem na něj koukal neschopen jedniné hlásky. Dai ustoupil o krok zpět. Vypadal ublíženě.
Vše mi začalo být líto. Celý dnešní den. Že jsem přišel pozdě, protože jsem usnul s Daiovou košilí, ze špatných známek, za rozbitou troubu, ale nejvíc mě mrzelo to, co mi řekl Dai. Předtím mi spadlo jen pár slz, ale teď jsem už nemohl a rozbrečel jsem se naplno. Dai ke mně natáhl ruku a já ve strachu, že mě chce udeřit, jako to dělával otec, jsem ucukl, schoval hlavu do dlaní a nahlas se rozvzlykal. To, co Dai udělal, bych nikdy nečekal. Objal mě. Jemně, roztřeseně, ale vřele a ochranitelsky. Chvíli jsem ještě vzlykal, ale jeho teplá náruč mě tak uklidnila, že jsem přestal vzlykat a objetí mu opětoval. Stáli jsme tam asi deset minut. Už jsme se oba klepali zimou, ale nechtělo se mi z jeho objetí pryč.
Dai se náhle sklonil k mému uchu a pošeptal: „Děkuji za dárek.“ Řekl to s takovou něhou, až jsem ucítil motýlky v břiše a znovu se rozechvěl, ale ne zimou. „Pojď, je zima a ráno jdeš do školy.“ Usmál se jemně a odešel do svého pokoje, ještě chvíli jsem tam stál a přemýšlel, jestli se mi to zdá nebo ne.

Dai
Netuším, co mě to napadlo. Bylo mi líto, že jsem na něj tolik křičel, ani jsem nechtěl. Chudák kluk, vypadal, že jsem ho zlomil ještě víc. Jen bych měl zjistit, jaký vztah má s otcem, když se s ním tolik hádá a vypadá to, že by Akiho nejraději zabil. Tok mých myšlenek přerušila ospalost.
Až když usínal se mi vybavila jedna věc. ´Kde Aki ten dort upekl?´

…Aki totiž netušil, že se Dai ráno pokoušel o snídani. Ta informace zůstala věčným tajemstvím mezi ním a rozbitou troubou… (XD Dai byl šikovnej XD)