Mých 20 dní s Rudým ďáblem - část 2

5. dubna - čtvrtek
Ta moucha na stropě tam pořád sedí. Prý mě srazilo auto. Nechci to komentovat. Máma mě nezabila. Celou noc brečela. Děkovala za to, že mám tak hodné kamarády, kteří mě donesli domů. Nemám žádné kamarády. Dnes nejdu do školy. Nemůžu se hýbat. Myslím si, že to auto má taky problémy, že někteří z „pasažérů“ taky nepřišli do školy. Cítím cigaretový kouř a nutí mě to kašlat. Ale nikdo tu není a nikdo tu nekouří. Pootočím hlavu a vidím vedle sebe složenou vypranou a vyžehlenou školní uniformu.
„Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo,“ opakuje stále dokola máma. „Ten chlapec byl tak hodný, že tě přivezl. Nechtěl jít ani dovnitř, měl bys mu pak poděkovat.“
„Kdo…?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Oh, myslím, že se nepředstavil…“
„Jak…“
„Ani jsem si ho pořádně nevšimla, měla jsem strach o tebe…“
Zavřel jsem oči. Věděl jsem moc dobře „kdo“ a „jak“ vypadal. Jen jeden člověk mě dokáže poslední dobou poslat k zemi, aniž by se mě dotkl.

6. a 7. Dubna - pátek a sobota

Mám noční můry. Ďábel s červeným hárem mě neustále pronásleduje, nemá ústa ani oči, ale slyším, jak se směje. Mám horečku, blouzním, potím se, ta blbá moucha stále sedí na stropě nad mou hlavou. Nemůžu se pohnout.

8. dubna - neděle

Hodil jsem po ní prázdným plastovým kelímkem. Zůstal po ní krvavý flek. To jsem zrovna nechtěl. Už je mi líp. Nikdo se za mnou nepřišel podívat. Máma se mě snaží vystrnadit z postele, ať se trochu projdu. Venku svítí slunce. Bodá mě do očí. Prohlížím si svůj obličej v zrcadle. Myslím, že z těch úderů do hlavy budu mít ve vlasech brzy pleš.

9. dubna - pondělí

Myslel jsem si to. Sedím zase ve třídě. Máma se semnou nemazlí. Opět si na mě všichni ukazují prstem. Ten ňouma, co neumí přecházet silnici. Hypnotizuji vchodové dveře a čekám, až vejde on, Shizu…. Nakráčí do třídy, s taškou přes rameno a s rukama v kapsách, v ústech zápalku. Teď jsem si všimnul, jak mu z kapsy kožené bundy trčí krabička cigaret. Nedívá se na mě, nedívá se na nikoho. Nemá totiž opět svoje oči, zahalené do dlouhé ofiny. Jeho hříva červených vlasů opět neviděla ráno hřeben a jak si jeho vlasy v noci ustlaly, tak taky vstaly. Nedostával se mi opět kyslík….vyskočil jsem tak rychle, že jsem převrátil židli.

„Děkuji,“ uklonil jsem se spořádaně.

Prošel kolem mě, žuchnul na židli a hodil svoje nohy v okovaných botách na lavici. Zápalka se přehoupla z jednoho koutka úst do druhého, ale jinak se rty nepohnuly. Ve třídě nastalo ticho a všichni se na mě podívali způsobem, jestli jsem se nezbláznil.

„Děkuji, že jsi mě přivezl domů,“ pokračoval jsem a při úklonu se dotkl jeho paže.
„Nešahat,“ obklopilo mě ze všech stran jeho slovo a jeho prsty mi obemkly zápěstí.

Ucítil jsem podivný chlad a zároveň žár a byl jsem přesvědčen, že se jeho prsy vypálily do mé kůže. Počítal jsem s tím, že opět omdlím a reflexivně si vybíral směr, kterým upadnu do bezvědomí, abych náhodou netrefil židli či hranu stolu. Nic takového se však nestalo. S velkou úlevou jsem zvedl svou židli a sedl si za stůl. Z vyučování si nic nepamatuji. Celou dobu mě pálilo zápěstí a chloupky na týle mi nechtěly strachy slehnout. Na oběd jsem raději nešel, abych se tam nesešel s kendo týmem, který naštěstí stejně nebyl ve škole, prý jsou na nějakém soustředění.
Stojím na zastávce a domů se mi vůbec nechce. Na druhé straně ulice jsem zahlídl Shizu. Kde bydlí, co dělá, co je zač? Proč může chodit do školy v tom, co má na sobě? Rozběhnu se za ním. Tašku drží v ruce a má ji přehozenou přes rameno, druhou ruku v kapse a za ním se táhne obláček cigaretového kouře. Vlasy má stažené do ohonu a až teď si uvědomuji, jak je má dlouhé. Natahuje své dlouhé nohy svižně a já musím sem tak popoběhnout, abych mu stačil a nezmizel mi za rohem.

„Potřebuješ něco?“

Zůstávám stát a snažím se najít vhodná slova. Nic mě nenapadá.

„Sleduješ mě?“

Dívám se na jeho záda, na koženou černou bundu, na které je znakem napsáno „bestie“.

„Chtěl jsem ti jen poděkovat, že jsi mě tam nenechal jen tak ležet,“ vysoukám ze sebe.
Pomalu se ke mně otočil. Ofinu měl staženou k vlasům do ohonu a tudíž měl odhalenou tvář, s jemným strništěm pod nosem a černé brýle proti slunci.
„Nevím, o čem mluvíš,“ cedil slova přes cigaretu v ústech.
Sklonil jsem hlavu. I přes černá skla jsem cítil jeho pohled, který se mě snažil stáhnout do černočerné temnoty. Zápěstí začalo opět pálit a tepna na mém spánku zuřivě bušit. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu. Ulice byla prázdná. Nebyl tu. Ani ten cigaretový kouř ve vzduchu po něm nezbyl.

13. dubna - pátek

Celý týden nepřišel do školy. Konečně se věnuji škole. Taky jsem začal jezdit do školy na kole, abych si zvýšil fyzičku. Zdá se, že pokud chci přežít, musím začít něco dělat. Požádal jsem sestru o oprášení její bojové aktivity černého pásu. Souhlasila, byla moc ráda, že si může beztrestně do někoho praštit. Doufám, že to nebudu muset na nikoho použít.

Byl pátek. Na nebi se kupily černé mraky a chystalo se na docela dobrou bouřku. Musím se ostře opřít do šlapadel, abych stihl dojet domů ještě před deštěm. Pak jsem ho koutka oka spatřil. Kráčel rychle, pořád se otáčel, kapuci mikiny vytaženou z pod kožené bundy a pečlivě zakrývající jeho rudé vlasy, opět stažené do gumičky. Tvář měl několik dní neoholenou, porostlé jemným strništěm. Mě ještě vousy nerostly. Nevšiml si mě. Nechci si ho všímat. Je mi úplně ukradený, je mi jedno, proč se poflakuje po městě a kašle na školu.
Dva muži se vedle něho objevili ani nevím kdy. Prostě jsem je nepostřehl. Stoupli si každý z jedné strany, vzali Shizu do kleští a svižně odcházeli. Nechtěl jsem je sledovat, jedu domů, bude brzy pršet.

Nasednu na kolo a pomalu se rozjíždím. Hlavně nenápadně, ať si mě nevšimnou. Zatraceně, kam zmizeli? Přejedu na druhou stranu a nevěřícně kroutím hlavou. Pak slyším hluk uvnitř budovy. Vypadá docela opuštěně. Opřu kolo o zeď a zamču ho. Kvůli nějaké blbosti si ho nenechám ukrást. Nahlídnu do okna, ale to je zevnitř zakryté papírovými kartony a nejde tam nic vidět. Opatrně vcházím dovnitř jako myška, pozice myšky mi vždy šla dobře.
Je to nějaký starý obchod, plný prázdných regálů. Ozve se rána, a jeden regál na mě skoro spadl. Uskočím a snažím se připlížit blíž. Pak je uvidím. Dva maníky jako hora, jak útočí na Shizu. Oba mají nůž, ale Shizu se jim obratně vyhýbá. Neuvěřitelně hbitý, jeho dlouhé nohy kopou neuvěřitelně vysoko. Jedním kopem vyráží útočníkovi nůž z ruky a kovovou špicí mu rozdrtil ruku. Ten jen zaúpěl a někde na zemi sebral kovovou tyč a praštil Shizu do stehen. Zavrávoral, ale nespadl, jeho pravačka vyletěla nepostřehnutelnou rychlostí a poslala ho k zemi. Druhý muž se přiblížil za ním, chtěl jsem vykřiknout, ale Shizu si ho všiml a otočkovým kopancem zaútočil. Muž jeho ránu vykryl a ohnal se nožem. Myslím, že Shizueho poranil, ale nebyl jsem si jistý. Chtěl jsem křičet, ale měl jsem knedlík v krku. První muž byl opět na nohou se svou oblíbenou kovovou tyčí, tentokrát mířil výš a sejmul Shizuneho dobře mířenou ranou do zad, až ho to odhodilo mezi prázdné krabice. Shizu měl tvář od krve, jeho oči zlověstně plály i v tom šeru místnosti. Vlasy se mu při boji rozpustily a já opět žasl nad jejich hustotou, délkou a barvou. Já s porovnání s ním měl na hlavě úplný nic.
Shizu vyskočil z hromady krabic a v ruce mu zacinkaly řetězy, který měl místo pásku u kalhot. Rychlý jako stín přiskočil k muži s tyčí a omotal mu řetěz kolem krku, ten musel tyč pustit a vsunul obě ruce pod řetěz, aby ho Shizu neuškrtil. Druhý muž přiskočil a praštil Shizu do břicha. Nebyla to moc velká rána, ale očividně stačila k tomu, aby Shizu svůj stisk povolil a muž se mohl uvolnit. Nervozně jsem vyskočil a převrhl další z regálů. Všichni se po mě otočili.

„Zavolal jsem policii!“ vyhrkl jsem vyděšeně.

„Mizíme, to by zatím stačilo,“ podívali se na sebe oba útočníci a vypadli z obchodu.

Shizu se mi díval přímo do očí. Zase mi docházel kyslík v mozku. Nádech, výdech, nádech výdech…trochu to pomáhalo.

„Ahoj“, vypravil jsem ze sebe.

Zmrazil mě pohledem a pak se usmál. Vůbec to nebyl sexy úsměv. Úsměv plný krve, který mu zbarvil zuby do červena. Poškrábaný obličej, dlouhý krvavý škrábanec přes tvář a nos. Usmál jsem se taky, takovým tím způsobem, když dostanete křeč po mrtvici, myslím, že mi zatvrdl na tváři a nemohl jsem ten úšklebek vrátit zpět.

„Půjdeme,“ zašeptal a zamířil k východu. Následoval jsem ho jako pejsek.

Venku se už hodně zatáhlo a na zem začaly padat první kapky.

„Seš v pořádku?“ vysoukal jsem ze sebe.

Neočekávaně se o mě opřel. Dostal jsem takovou dávku mrazení, že jsem si málem ucvrkl. Uskočil jsem od něj a odstrčil ho instinktivně rukou. Zavrávoral a podíval se na mě těma svýma temnýma, černýma očima, plnýma hlubokého smutku a bolesti. Spustil se liják. Stáli jsme tam nehybně naproti sobě a jen tak zírali. Zvedl jsem svou ruku. Byla celá od krve a dešťové kapky mou ruku olizovaly a krev kapala na zem, kde se začala tvořit růžová skvrna.

„ehhhhh“, zasípal jsem a prohlídl jsem se od paty po ramena, nic mě nebolelo.

Pak jsem se znovu setkal s jeho pohledem. Pořád tam stál, ruce, podél těla, obětovaný dešti, který ho celý zmáčel, jeho vlasy mu splývaly přes ramena a obličej jako rudý vodopád krve.

„Egrrr…si zraněný?“ vysoukal jsem ze sebe.

Zvedl ruce a rozepnul si bundu. V bundě i mikině zela malá díra a mikina se zbarvovala do ruda. Skvrna se neuvěřitelně rychle zvětšovala. Nevěřícně tu skvrnu hypnotizoval. Pak zavrávoral. Byl jsem rychlý. Samotného mě to překvapilo. Podepřel jsem jeho tělo, bylo těžké a těžklo čím dál víc.

„Co budeme dělat?“ křičel jsem panicky. „Zavolám sanitku,“ šmátral jsem jednou rukou po kapse hledaje mobil.
Jeho prsty mi obejmuly zápěstí a znovu vypálily žhavou značku. Zavrtěl hlavou.

„Tak tě odvedu domů,“ navrhl jsem.

Opět zavrtěl hlavou. Stáli jsme tam na dešti a mlčeli. Kolo jsem měl opřené o zeď. Opravdu skvělý prostředek pro dva. Opřel jsem Shizu o zeď baráku a odemčel kolo.

„Udržíš se?“ ukázal jsem na sedátko na kole. Kývl hlavou.

Těžce nasedl a já taky. Nemohl jsem se rozjet, ale nakonec se mi podařilo udržet balanc a rozjel jsem se i s nákladem. Shizu se zapřel nohama o křídlové matice zadního kola a pevně mě objal kolem pasu. Jeho mokré vlasy, když si opřel hlavu o moje záda, šíleně zastudily a opět mnou projel ledový chlad, ale pak začal příjemně hřát a já se uklidnil.
Zastavil jsem před menšími bytovkami. Kolo jsem nechal ležet na zemi, tak jak spadlo, protože Shizu už nedokázal stát sám na svých nohách, musel jsem ho podepírat. Kolo jsem odepsal…je to ale ségřino kolo. Asi mě to bude stát život, nebo aspoň moje všechny úspory.
Vytáhl jsem klíče a odemčel vchodové dveře. Vecpal jsem Shizueho do výtahu a vyjeli jsme do čtvrtého patra. Ujistil jsem se, že nezanecháváme nikde krvavé stopy. Nemohl jsem se trefit klíčem do klíčové dírky ode dveří bytu, jak se mi třásla ruka. Shizu mě pevně chytil za zápěstí a stiskl. Naše pohledy se střetly. Můj strach se tak hrozně lekl, že se schoval někde hluboko do nitra mého mozku.
Vpadli jsme do bytu. Shizu dost ztěžkl a oba jsme se svezli na zem. Zůstali jsme klečet uprostřed obýváku. Vyškrábal jsem se na nohy a zavřel dveře. Shizu si zatím sundal bundu a mikinu. Na zemi se pod oblečením začala tvořit růžová kaluž. Klekl jsem si k němu a podíval se na ránu. Očividně to byla bodná rána do břicha, na levé straně. Takže ta rána očividně nebyla pěstí, ale skrytým nožem.

„Donesu teplou vodu a lékárničku,“ vyhrkl jsem. Roztrhl jsem svoje tričko napůl a přitlačil na ránu. „Drž si to stisknuté, vydrž!“

Zapnul jsem konvici a připravil mísu na salát. Vytáhl jsem lékárničku. Naše lékárnička je dost dobře vybavena. Ne jak u ostatních domácností. Je vybavena na jakýkoliv lékařský zásah a to včetně šití. Mamka je totiž lékařka. Tenhle byt tu máme pro případy, kdy mamka zůstane déle v práci a aby se nemusela trmácet domů, přespí tady, nebo táta, když se vrátí z dalekých cest, tak tu přespí. On už s námi nežije. Nebo ho pronajímáme na určitý krátký čas. Takový azylový dům.
Vrátil jsem se zpátky do obýváku. Shizu pořád klečel na zemi a držel si moje tričko na ráně, které už nasáklo krví. Rozprostřel jsem deku na zem, kterou jsem strhl z gauče a Shizu se těžce svezl na zem. Pustil jsem se do práce. Otíral ránu a vyčistil vatovými tampony. Necítil jsem žádný zápach, doufal jsem, že nůž nezasáhl žádné důležité orgány. Opatrně jsem místo kolem rány prohmatal. Shizu si odhrnul vlasy z čela a pozoroval mě. V místnosti bylo hrobové ticho. Rozbalil jsem jednorázovou stříkačku s anestetikama. Píchl jsem v blízkosti rány a úsměvem povzbudil Shizuneho. Tentokrát to byl upřímný úsměv. On se neusmál. Jen mě přimhouřenýma očima pozoroval. Temnýma očima zasazenýma do tváře, poloomyté od deště, kdy červené potůčky krve zaschly a vytvářely na tváři hrůzostrašné obrazce.

„Dal jsem ti anestezika, ránu zašiju,“ zašeptal jsem. „Než zaberou, ošetřím ti tu ránu na obličeji...“
Zvedl jsem ruku s mokrým hadrem, abych mu utřel obličej. Chytl mě za zápěstí a sevřel.

„Jak...?“ vysoukal ze sebe.

„Neboj, vím co dělám,“ řekl jsem klidně a jemně položil jeho ruku dolů.

Už mě jeho ruce nespalovaly. Teď jsem byl pánem situace já. Byl jsem klidný, protože v tomhle jsem si opravdu věřil, tohle byla moje parketa. Schopnost, za kterou jsem sklízel ve třídě jeden z posměchů. Pomáhám v nemocnici jako sestra. Chci jít v máminých šlápějích.
Omyl jsem mu obličej. Oči měl zavřené a těžce dýchal. Nechtěl jsem se ho dotýkat, cítil jsem, jak z něj sálá teplo. Ošetřil jsem ne moc hlubokou ránu na tváři. Stáhl jsem ji jen třemi mašličkami.

„Sundám ti boty a kalhoty,“ špitl jsem. „Máš to úplně mokrý....“

Neodpověděl. Pořád měl zavřené oči. S námahou jsem mu zul boty. Ruce se mi opět začali třást.

„Já sám,“ uslyšel jsem jeho hlas.

S námahou se posadil, viděl jsem, jak se z jeho rány začala znovu řinout krev. Rifle byli nasáklé vodou a drželi pevně na jeho stehnech. Nechal jsem to na něm. Stáhnul je ke kolenům a vysíleně se složil na zem. Zbytek jsem přetáhnul přes chodidla a hodil je na hromadu s bundou. Přehodil jsem přes něj deku a šel si umýt ruce. Znovu jsem ránu očistil. Byla mi pěkná zima. V bytě se netopilo a mokré oblečení mě vůbec nezahřívalo. Z vlasů mi stále kapala voda. Vysušil jsem je ručníkem. Měl zase zavřené oči. Vzal jsem šití do ruky a snažil se zklidnit svou mysl. Otevřel oči a změřil si mě zkoumavým pohledem. Pak je zase zavřel. Bral jsem to jako souhlas, že mi absolutně důvěřuje.
Při druhém stehu jsem se uklidnil. Dal jsem si záležet. Píchl jsem mu ještě nějaká antibiotika a protitetanovku. Ránu jsem převázal. Shizu nevydal ani hlásek, jen těžce dýchal. Chtěl jsem se zvednout a jít uklidit náčiní, ale on mě chytil za ruce. Pohl rty, ale nepromluvil. Kývl jsem hlavou, že rozumím a vstal jsem.
Myslím, že usnul. Zavolal jsem mámě, že kvůli dešti zůstávám u kamaráda a možná na celý víkend. Máma nic proti tomu neměla, byla ráda, měla pohotovost v nemocnici a nebyla doma. Venku byla opravdová průtrž mračen. Shodil jsem ze sebe mokré věci a dal si horkou sprchu. Opravdu mi bodla. Oblečení tu měla jen máma a to samé šaty, táta tu jak napotvoru neměl oblečení žádné. Mohl jsem si vybrat mezi potupou běhat tu v dámských šatech nebo trenýrkách, který zatím neuschli. Byl jsem opásán jen ručníkem a byl jsem pořád pěkně promrzlý a už docela pěkně unavený. Přisedl jsem si k Shizunemu a zkontroloval ránu. Obvaz nebyl prosáklý, rána se očividně ustálila. Musím být vzhůru, dávat na něj pozor, kdyby se jeho stav zhoršil.....