SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 04

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

"Budu tu u... No, vlastně, teď se odehrálo ve městě a přece jenom i na tebe dost útoků, budu si tě radši hlídat. Chvíli tu u tebe pobudu," Zašklebil se.
"Jak jako pobudeš? Zmizíš si někam na tři měsíce a teď se ke mě jako stěhuješ, nebo co?" Rozhodila jsem rukama. Ten pa*chant tu u mě teda bydlet nebude!
"Nerad bych přišel o svoji, jak že si to říkáš? Otrokyně?" Usmál se.
"A-ale!" Namítla jsem.
"Něco proti?" Naklonil se ke mně výhružně. "Určitě spolu budem vycházet," pohladil mě po tváři. Škubla jsem sebou a zamračila se.
"Vlastně, proč ne, že? Bude u mě bydlet žíznivý upír. Ba jo, stejně tě celý den neuvidím, budeš na lovu, viď? A určitě ti nebude vadit, když budeš spát na zemi, že ne? To bude vlastně sranda, bydlet s tebou." Řekla jsem ironicky. To teda žádná sranda nebude.
"Ty mě tak dobře znáš," zasmál se.
"No právě!"
Bez dalších slov jsem ho opustila, ještě jsem ho snažila ale spražit pohledem a pak se zamkla v koupelně.

..

Po dvou dnech, co u mě ten hajz* bydlí, mě jakousi náhodou nikdo nenapadl. Je něco kolem páté hodiny večer. Rei se rozvaluje na sedačce a já si zabrala místo na okně. Přitáhla jsem si nohy k sobě a opřela se bradou o kolena. Většinou trávíme dny v tichosti, pokud na něj teda nekřičím, že zase něco rozbil, nebo alespoň rozebral. Bože, ten chlap vůbec nerozumí dnešní technice. Jaká škoda.
"Pojď semnou dneska na rande." Řekne z ničeho nic a já vyvalím oči.
"S tebou? Vážně? Haha!" Rozesměju se a vypláznu na něj jazyk.
"Tak pojď aspoň ven!" Žadoní.
Chvíli mlčím, ale nakonec přikývnu. Hodím na sebe kabát a on koženou bundu, kterou si jen tak mimochodem pověsil ke mně do skříně.
Vybral cestu parkem. Park, co mi jen připomíná. Aha, tu nedávnou noc, jak zabil tu dívku. Pomyšlením na to mi zamrazilo v zádech. Podívala jsem se na něj, ale zřejmě už na to zapomněl.
"Tak aspoň mluv, když jsi mě sem vytáhl!" Strčím do něj loktem.
"Není očem. Chtěl jsem se jen protáhnout," odbyje mě. Hodím po něm nepřívětivým pohledem a posadím se na co nejbližší lavičku. Přisedne si vedle mě a rozváže šálu, co má kolem krku.
Je konec října, začíná studené období.
"Něco jsi určitě chtěl," navozím na předchozí téma a pohlédnu na něj. Jen pokrčí rameny. Strčím do něj.
"Něco se sem žene. No, nežene, už se to sem nahnalo. Něco je ve městě." Vysypá ze sebe a ukáže lítostivý výraz.
"Tak to sejmem!" Dám ruku v pěst a udělám gesto ve vzduchu.
"Ne, něco horšího," zamumlá.
"Jak moc horšího...?"
"Tak, že odtud na nějakou dobu odejdeme." Podívá se na nebe a pak zase na mě.
Odejdeme? Co tím proboha myslí? Nebydlím tu ještě ani dva roky a budu zase utíkat? Zafouká vítr, a tak si kabátek přitáhnu blíž ke krku. Pohlédnu nad sebe, kde se tyčí vysoký strom.
"Já vím, že je to těžký a vůbec... Jen... Já... Nechci tě ztratit." Řekne smutně a pohlédne na hodinky. Takovou povahu jsem u něj ještě nezažila. Většinou je to drsňák, nebo vtipálek. Především ten frajírek, ale svou slabou stránku mi ukazuje poprvé. Tou slabou stránkou jsem já. Zatřesu se nad tím pomyšlením a pak i kvůli zimě. Další jeho povahou je role gentlemena, sundá si šál a omotá mi ho kolem krku. Brouknu něco ve smyslu dík a sklopím oči.

"Podívej se na mě! Miyo!" Okřikne mě. Ignorace, to jsem celá já. Dále si hledím na své boty a vrtám nohou něco v hlíně.
"Miyo?" Chytne mě rukama za ramena a otočí k sobě. Nemám náladu se na něj dívat. Nechci zase utíkat. Tenhle život, to je trápení a já to už dál nevydržím.
"Víš, možná to bude dobrá cesta. Třeba zjistím, co jsem zač." Řeknu se skloněnou hlavou a se slzama v očích, které zadržuju, ale stejně cítím, jak si mě smutně prohlíží.
"Je mi to líto."
Když se konečně odhodlám zvednou hlavu, je pryč. Zmizel. Bez toho, aniž by mi něco řekl. Kam sakra šel? Vyskočím proto na nohy a přivinu si jeho šálu blíž k obličeji.
Rozeběhnu se domů, a když jsem v půli cesty, skočí mi Rei do cesty.
"Co děláš?" Okřiknu ho.
"Kam jsi sakra zmizel?" už křičím. Jsem vážně nervní dítě, už od narození mám výbušnou povahu a naštvat mě může opravdu všechno.
"Já-."
"No? Jen mluv!" Nenechám ho ani domluvit.
"Mluvil bych, kdybys zmlkla!" Zatřese semnou. Zarazím se, protože už taky vybouchnul. Byl pěkně naštvaný, zřejmě kvůli mě a nejspíš sebou nesl nějakou blbou zprávu. Vzduch kolem mého baráku je dusný, nebo se pletu? Můžu se lehce splést, je to ještě dobrých pár ulic, než dojdu k bytu, ale moje upíří smysly mi to říkají.
"Musíme rychle pryč! Byli v tvým bytě a určitě už budou někde v parku. Teď tam jsou hasiči, bytovka hořela." Vydýchává a klade důraz na každé slovo. Hoří v mém bytě? Otevřu pusu a zůstanu na něj nehybně zírat.
"V-vtipkuješ, že jo?" Zachichotám se a snažím se nemyslet na to, co se děje tam vzadu. Opravdu cítím něco ve vzduchu. První věc je dusné ovzduší, druhá je... Něco těžkýho. Nedokážu to rozeznat, ale nahání mi to husí kůži.
"Miyo, neplač, něco vymyslíme!" Položí mi ruku na hlavu. Doteď jsem si nevšimla, že mi tečou slzy. Ze zimy to necítím. Otřela jsem si je rukou a zadívala se na své boty. Kozačky na středně vysokém podpatku, byly už hodně staré a nějaká ta trhlinka na nich byla.
"Takže půjdeme pryč? Ale, ale co mé věci?".
"Omlouvám se, nemohl jsem se tam dostat, bylo tam moc ohně a ti, co to udělali by mě vycítili." Omlouval se se smutným hlasem. Zato já neměla hlas žádný, udělal se mi velký knedlík v krku. A když o tom tak přemýšlím, neměla jsem v tom bytě žádné cenné věci. Mým pokladem byl řetízek s malým diamantem vyřezaným do srdce. Dal mi ho tehdy Rei, když mě našel. Byla jsem moc malá na to, abych mu řekla ne děkuji a navíc jsem ho ani neznala. Od té doby jsem ho nesundala.

"Tak pojď, půjdem!" Uchopil mě za zápěstí, ale já prudce švihla rukou. Zamračila jsem.
"Chci.. Chci tu zůstat, Reii!"

Dodatek autora:: 

Trochu jsem si pospíšila a napsala další díl. Miya s Reiem odchází někam daleko, ale najdou svůj klid? Přeju píjemné čtení Smile a budu se těšit na vaše komentáře Smile.

4.6
Průměr: 4.6 (5 hlasů)