Marionette - Kapitola 9.

>Helois< Tak to máš hodně slabý žaludek, chlape!
>Marionette< Prostě mě to složilo. Úplně, totálně složilo.
>Helois< Ale no tak! Podle všeho je Shimeji docela fešák. To ses tak rozklepal jenom proto, že ti došlo, že je vlastně pěknej?
>Marionette< Přesně tak. Jenom představa, že bych mohl po Madaramem i já přejít k… však ty víš. Mě naprosto vyděsila.
>Helois< Bábovko.

Remyuu na rozdíl od Madarameho nezvracel, když to přehnal s alkoholem. Nezvracel ani kdykoliv se o něj jen otřela rýma jako Hibari. Remyuu zvracel jen a pouze tehdy, když měl nějaký hodně složitý a neřešitelný problém nebo byl jakkoliv rozpolcený.
A právě tohle byla jedna z těch chvílí.
Klečel v koupelně na ledových dlaždicích a zády se opíral o vanu. Na tvář si tiskl ručník namočený do ledové vody. V hlavě mu třeštila jediná věc.
TO NE! TO NE! NE!! NE!! NE! NE! PROSTĚ NE!
Pořád měl jasně před očima Madarameho výraz, když trochu stydlivě odvětil na jeho otázku, kdy si poprvé uvědomil, že by se mu mohli líbit kluci.
„Asi… No… To je těžký říct. Ale řekl bych, že poprvé jsem o tom začal vážněji uvažovat asi když jsem se poprvé podíval na kluka a napadlo mě Páni, nikdy jsem si nevšiml, jak je hezkej!“
Remyuu si promnul spánky a přitlačil si tvář hloub do ručníku. Bylo mu jako kdyby ho někdo protáhl mandlem a pověsil na pár hodin za nohy na kolíčky ven z okna, ale mysl měl ke své smůle úplně jasnou, i když už se blížila třetí hodina ranní.
Proč ho napadlo, že Shimeji je ve skutečnosti hezkej kluk?! Jasně, uvědomoval si to, že spousta kluků je hezkých a hezčích než on, například jeho nejlepší kamarádi mezi žádná ošklivá kačátka, ale… když se podíval na Shimejiho, napadlo ho: Proboha, jak to, že jsem si doteď nevšiml, že je TAKHLE hezkej?! To naznačovalo dvě věci. Buď, že si ho nikdy pořádně neprohlédl a nebo, a to byla ta horší možnost, si už předtím všiml, že Shimeji je ve skutečnosti fešák a najednou se dostal do jakési fáze, kdy si to najednou začal uvědomovat tak nějak víc.
Poraženě mrštil vlhkým ručníkem proti zdi a vrávoravě vstal. Přešel k umyvadlu a opřel se o něj oběma rukama. Povzdechl si a vzhlédl. Střetl se s vlastním průzračně modrým pohledem napůl zakrytým tmavě hnědými vlasy. Po pobledlé tváři mu stékalo několik kapek vody.
Watanabe Remyuu. d***ař. Mohl si dělat zářezy na pelest postele, kdyby jeho postel nějakou pelest měla. Nevážil si dívek a práce druhých. Lehkomyslný floutek. Tak takhle nějak ho Shimeji viděl a Remyuu se mu moc nedivil. Někdy mu bylo špatně z něho samého. Měl tak strašně rozporuplnou osobnost, že sám nevěděl, jestli by byl radši tím bezcitným lamačem dívčích srdcí a nebo…
…nebo kluk, kterému je jedno, s kým a za jakých okolností bude, pokud na něm tomu někomu bude záležet.
Hodně rozporuplné.
Napustil si do dlaní ledovou vodu a chrstl si ji do tváře. Musí se uklidnit. Asi to bude jen tím, jak s ním tráví všechen čas… přes víkend to zase vyšumí a v pondělí nastoupí s novou dávkou sebevědomí a pocitem, že v Midoriaki bude otročit už jen do pátku.
Otřel si tvář do trika a vyšel z koupelny. Za dveřmi už posedávala Darmošlapka s výrazem Odešlo mi mé oblíbené škrabadlo a pelech v jednom.
Remyuu po chvíli rozmýšlení chytil kočku pod břichem a vzal ji do náručí. Podrbal ji mezi ušima a kočka mu jako odpověď zaťala drápky do ramene. Ale Remyuu za ta léta, kdy Darmošplaku přitáhl jako malou umolousanou kuličku, už poznal, že tohle není znamení pro Sežeru tě zaživa.
Najednou měl pocit, že kladná povaha vztahu mezi ním a jeho kočkou se úměrně zvyšuje k poměru množství jeho problémů.

Když se v sobotu dopoledne sešli u Hibariho doma, ani slůvkem se nezmínil o svých dost rozdmýchaných pocitech. Pořád se uklidňoval, že to nějak vyřeší (i když zatím ho napadal jen skok z most, což bylo řešení sice velice účinné ale zároveň dosti trvalé) a tvářil se, jako kdyby se nic nedělo.
Madarame a Hibari ho vyslýchali ohledně práce v Midoriaki, Shimejiho a celkově, co se děje po škole. Hibari měl zcela očividnou škodolibou radost z toho, že Remyuu skončil pod dohledem homosexuála. Remyuu jeho nadšení nesdílel.
„Hele, Madarame?“
„Hm?“ Blonďák vzhlédl od videohry, kterou měl zrovna rozehranou na Hibariho konzoli.
„Tak mě napadlo… měl bys někdy něco s Kaedou? Dejme tomu?“
Madarame stiskl pauzu a zamyšleně se na Remyua otočil, v hnědých očích nechápavý výraz. „Proč se na to prosím tě ptáš?“ zeptal se opatrně. Téma Madarameho sexuality bylo pořád trochu ošemetné.
„Protože Shimeji spal se sedmi kluky, což se mi zdá vzhledem k jeho věku jako docela vysoký číslo. A jelikož chodíme do vedlejší třídy, jsi tak nějak první na ráně. A já bych to měl mnohem jednoduší, kdybych věděl, že jedním z těch jeho zářezů nejsi nedej bože ty!“ To chtěl Remyuu říct, ale nakonec to omezil jen na: „Ale tak mě to napadlo.“
Madarame si odsunul z čela zebrovaný klobouk podrbal se v odbarvených vlasech. „Ne, asi ne.“
Remyuu měl chuť nechápavě vyjeknout: „A proč sakra?? Shimeji je jediný kluk na světě o kterém jsem si pomyslel Sakra, on je fakt sexy! A ty Ne, asi ne? Kam se poděl tvůj vkus, June?“ Jeho mozek mu v tom naštěstí včas zabránil a tak se mu přes rty vydrala opět jen značně nezáživnější věta: „A proč ne?“
Hibari a Madarame si vyměnili nechápavý pohled. Tohle se Remyuovi nepodobalo. „Noo…“
Hlavně teď neříkej Není to můj typ, prosil ho v duchu Remyuu. Madarame se ale nejistě zavrtěl a chvíli těkal očima po nejrůznějších předmětech v pokoji, až skončil soustředěně zahleděný na vlastní ruce stále svírající hrací konzoli.
„Ono je to s těmi kluky takové složitější…“ zamumlal. Teď si nechápavý pohled Hibari vyměnil pro změnu s Remyuem. Ale Madarame vypadal odhodlaný jim něco důležitého říct.
„Já… teda mě… se líbí holky a… jeden kluk.“ Madarame zrudl jako ředkvička a promnul si ruce. „Já vím, že to zní jako otřepaná fráze. Jako hodně otřepaná fráze z béčkovýho yaoi, ale je to tak. Já… hm… vlastně jsem se potkali tady.“ Rozhlédl se po obýváku. To ovšem nebylo nic divného. Hibariho pařbami prošla většina obyvatelstva tohohle města, pokud jí bylo pod třicet a nad třináct.
„Takže chceš říct, že tobě se líbí jeden jediný kluk?“ ujišťoval se dychtivě Remyuu.
„No, chci říct. Líbí se mi I kluci. Ne tolik a ne všichni, ale zatím jsem fakt zamilovanej jenom do jednoho a… no… od té doby nic.“
Hibariho a Remyua zarazilo totéž slovo a téměř v tom samém okamžiku. „Co ten přítomný čas, Madarame?“ zeptal se Hibari opatrně. Madarame zrudl ještě víc.
„Víte, ono to není tak úplně, že jsem zrovna teď nezadaný…“ zamumlal.
Řeč byla o faktu, že Madarame už dobrý půl rok neměl holku. Vymlouval se, že mu ten volný vztah vyhovuje. Občas sice o nějakou zavadil, ale… když to vzali kolem a kolem… Remyuu si opravdu nepamatoval, kdy viděl Madarameho naposledy políbit dívku. Kdy naposledy viděl se nějaké holky jen nějak familiárněji dotknout.
„Jak dlouho?“ Hibari měl ve tváři kamenný výraz a čišela z něj směs tichého rozhořčení a zároveň absolutního klidu.
„Za týden to budou čtyři měsíce…“
Ta slova, i když byla vyřčena téměř šeptem, se odrazila od všech stěn a tiše ve vzduchu šuměla a bobtnala ještě několik vteřin po tom, co dozněla.
„Jak prosím? Asi jsem se přeslechl…“ zavrtěl hlavou Remyuu, jehož problémy najednou byli až někde vespod žebříčku jeho priorit. „Rozuměl jsem totiž ČTYŘI MĚSÍCE!“
„Ještě jsme to nikomu neřekli. Okamžitě by se to rozneslo a on má teď spoustu práce se zkouškami na univerzitě.“
„Univerzitě? Kolik mu je, June?!“
„Jedenadvacet…“ zašustil Madarame schlíple, na tváři výraz štěněte, které se bojí výprasku. Seděl na koberci v tureckém sedu, v dlaních svíral lem svého trika a tmavýma očima těkal z jednoho kamaráda na druhého. Ti, každý rozvalený na své straně rudého gauče, po sobě jen pokukovali, čekajíc na reakci toho druhého. Tohle je úplně oněmělo. I jindy dokonale vyrovnaný Hibari byl najednou vyvedený z míry.
Všichni tři ale mysleli na to samé. Madarameho přítel musel být někdo, koho znali, alespoň okrajově. Protože jinak by jim to řekl. Madarame neměl tajemství, pokud to nebylo úplně nezbytné a tak zbývala jediná možnost.
„Řekni to jméno,“ vyzval ho pomalu Hibari, připravujíc se na všechny možné i nemožné varianty.
„Tetsuhiro,“ řekl nakonec Madarame. „Ryouma Tetsuhiro.“
Nastalo velice hlasité ticho. Takové to ticho z kterého lidé propadají šílenství nebo popřípadě do konce života ohluchnou. Ticho, které se táhlo jako med z takové té dřevěné špachtličky, kterou vždycky ukazovali v reklamách na müsli.
„Ryouma? To jako…“ začal Remyuu nejistě, ale Madarame přikývl ještě než stihl větu dokončit.
„Jo. Ryouma.“
„S tímhle příjmením asi není shoda jmen možná, co?“
Madarame zavrtěl hlavou. „Ne.“
„No potěš,“ povzdechl si Remyuu zoufale a cítil, jak se ten kruh okolo něj čím dál tím víc stahuje. Takže teď i Ryouma Tetsuhiro, starší bratr Hibikiho… kdo by to byl řekl. Donedávna neznal jediného gaye a najednou… přirovnání k síti nebylo tak úplně od věci.
„Takže… ty jsi teď už přes čtvrt roku s nějakým klukem?“
Přikývnutí.
Teď už bylo místo jen na jedinou otázku. Kýčovitou a strašlivě nevkusnou, ale přesto nevyhnutelnou otázku.
„A jsi… ehm… šťastný?“
Remyuu měl pocit, že se mu rozskočí hlava, protože Madarame se jen úlevně usmál a bez dalšího slova znovu přikývl.

Ležel v posteli a jediné, co cítil byla ta strašlivá vnitřní rozpolcenost a Darmošlapčiny zuby, které mu téměř něžně přežvykovali koneček prstu. Bylo to asi dvacet minut, co odešla Kanako. Remyuu byl pevně rozhodnut, že to bylo naposledy, co s touhle holkou spal. I kdyby se to ohledně Shimejiho vyvrbilo jakkoliv, s Kanako prostě nebude. Ta holka mu začínala být den ode dne protivnější. Její hlas, žárlivé výstupy a afektované chování… měl v úmyslu jí poslat k vodě sotva…
A tady nastával problém. Dobře, rozejde se s Kanako, ale co čeká?
Byla neděle ráno a pořád ho nemohl dostat z hlavy. A to bylo vážně znervózňující. Remyuu vlastně s Kanako spal z jediného důvodu. Ten byl velice prostý a… selhal…
Nepociťoval žádnou euforii, jakou by měl, když před chvílí jeho byt opustila hezká holka. Žádný samolibý úsměv, žádné myšlenky typu Sakra jó, to se mi líbilo! Nic takového. Jen… podivná nepopsatelná prázdnota.
Děsilo ho to. Přece se nemohl zamilovat do kluka, proboha! Nesnáší se! Shimeji mu z života udělal jedno velké špinavé peklo, v jednom kuse ho stíral, byl gay a navíc uměl tu zpropadenou věc s tím obočím!
Remyuu si volnou rukou prohrábl vlasy, zatímco Darmošlape se přestalo líbit na podlaze a tak elegantně vyskočila na postel a stulila se mu do klubíčka na hrudi, přitom mu nezapomněla pořádně podrápat celé břicho.
Darmošlapka nenáviděla většinu žijících lidí, tedy kromě Shintara a Hibariho, ale pokud by existovala osoba, kterou by mohla zmenšit a následně sežrat, určitě by zvolila Kanako. Mezi těmi vládla tak jiskřivá nenávist, že Darmošlapka se dokonce ponížila k tomu, aby dolézala za Remyuem a přiměla ho tak přidat se na její stranu. Remyuu to také často udělal, protože raději přetrpěl Hanačin hysterický výstup, než aby příští týden trávil tím, že by znemožňoval Darmošlape sežrat veškeré vybavení bytu.
„Co? Jak by se tobě líbilo, kdybych si sem přivedl místo Kanako nějakého kluka?“ zeptal se napůl v žertu Remyuu a podrbal jí na zádech. Darmošlapka otevřela jedno oko a vrhla na něj pohled, který mohl znamenat jediné Do toho!!
Remyuu zrudl jen při té představě a tak si obě ruce přitiskl na tváře. „Ty v**e, to snad ne! Co to se mnou je!“ zahulákal na celý pokoj, až kočka na jeho hrudi poplašeně nadskočila.
Remyuu začínal být skutečně zoufalý. V pátek večer si říkal, že všechno se vyjasní a on nad tím mávne rukou. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím si začínal být jistější. Nikdy nebyl skutečně zamilovaný. Takže bylo docela možné, že se…
Jen to pomyšlení ho rozpalovalo do běla. V hlavě se mu pomalu utřiďovaly všechny ty situace, všechny ty rozhovory a vlastně i Madarameho finální přiznání. Najednou to do sebe všechno zapadalo.
Ale Shimeji přece tehdy řekl, že není jeho typ. Remyuu se posunul na posteli výš a jednou rukou si podložil hlavu. Jaký typ může být ten Shimejiho? Pochyboval, že Shimeji by se někomu podvoloval, takže počítal s nějakým menším. Možná světlé vlasy a tmavé oči, prostě typ jako Madarame.
A on? Byl jen o pár čísel menší než Shimeji a… moc dobře věděl, že jeho povaha je jako cedník.
Do jeho pokoje pronikli první sluneční paprsky a v dlouhých pruzích se rozeběhly po medově hnědém dřevě podlahy. Remyuu měl v hlavě guláš. Totální, pěkně zavařený guláš.
„Najednou mi ten most připadá jako vcelku dobrá alternativa,“ zahučel potichu.

Seděl u stolu, hlavu kajícně skloněnou a od zátylku se mu odrážela jedna výtka za druhou.
„Úplně tady vlčíš Remyuu! Nechápu, jak jsi mohl něco takového udělat!“
Po kuchyni ráznými kroky procházela jeho matka, která se právě vrátila ze služební cesty. Doma se neměl zdržet dlouho, protože hned v pondělí večer zase někam odjížděla. Proto s výchovou svého syna neztrácela čas.
Byla to vysoká tmavovlasá žena s tmavýma očima a trochu upjatým výrazem, který jí naučila její práce. Na své obchodní partnery se člověk nemohl usmívat, poznali by pak jeho slabosti. Takže Remyuova matka se ho naučila tak dokonale, že ho neodkládala ani doma.
Na sobě měla tmavě modrý kostýmek s červeným šátkem okolo krku a tvářila se, že kdyby měla po ruce něco ostrého, klidně by tím svého syna probodla. Vlastně by to nejspíš zvládla i něčím tupým, ale přece jen… byl to její syn a krev není voda.
„Omlouvám se,“ zamumlal asi posté Remyuu.
„Myslíš, že omluvou se z toho vykroutíš?“
Remyuu zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Už si to ve škole odpracovávám, Shintaro mi zatrhl kapesné a mejdany u Hibariho. To se mi zdá jako dostatečný trest!“
„Nebudeš mi říkat, jaký je pro tebe dostatečný trest!“ osopila se na něj matka a její tón zněl opravdu vytočeně. „Nechápu, jak sis něco takového mohl vůbec DOVOLIT!“
„Ale mami, ono to není, jak to vypadá!“ Remyuu věděl, že tahle věta stejně nebude brána jako argument, ale zkusit to musel, i když ji nemohl vysvětlit, jak přesně to je a jak přesně to vypadá. Byla to předem prohraná bitva.
Utěšoval se jedinou dost zoufalou myšlenkou. Během toho dne dospěl k jistému názoru a byl rozhodnut udělat všechno proto, aby dosáhl svého.
Velice složitou dedukcí totiž zjistil, že se vlastně těší, až v pondělí po škole půjde se Shimejim do Midoriaki a stráví pár barvou ulepených hodin v jeho společnosti. Prostě se na něj těšil! Až ho znovu uvidí. Čím víc na to myslel, tím mu to byla jasnější.
Rozebral si to totiž jedno po druhém. Jeho vzhled, jeho povahu, hlas…
I přes to, že do něj máma pořád ještě hučela nějaké výchovné poučky, jeho myšlenky se rozeběhly do všech směrů a musel přemáhat připitomělý úsměv, který se mu stále dral na tvář. Shimeji se mu vážně dostal pod kůži. Hluboko pod kůži.

A naštěstí pro Remyua tu byla jedna skutečnost, která mu hrála do karet, ale o které ještě nevěděl. Byla to skutečnost, že zhruba tou dobou se Shimeji potýkal s podobným problémem… ovšem u něj to bylo o to horší, že on už měl naprosto přesnou představu, jaké nemravnosti by Remyuovi rád udělal. Naneštěstí se zároveň s tím musel vyrovnat s ještě větším dilematem. Remyuu zničil několik měsíců jeho práce, byl to malý hajzl, co nemá k ničemu a nikomu úctu. A zároveň na něm bylo něco, co ho tak pekelně přitahovalo, že si musel dát v pátek večer hodně dlouhou ledovou sprchu.
Shimeji věděl, že si nesmí nic dovolit, protože Remyuu je d***ař a on… Shimeji seděl ve svém pokoji a už dobrou půlhodinu zíral na dvě skleněné láhve od vína, které se pokoušel nakreslit. Na papíře, který měl připravený pod naostřeným hrotem tužky číslo jedna , však nebyla ani čárka.
Přemýšlel o tom už od pátečního večera. Sice řekl, že Remyuu není jeho typ, ale nebyla to tak úplně jeho pravda. Vlastně to nebyla pravda vůbec. Tmavě hnědé, skoro černé vlasy, zářivě modré oči, šibalský výraz, který měl Remyuu stále ve tváři, z každého tohohle aspektu byl Shimeji hotový a ON to měl všechno zároveň.
Shimeji se zhluboka nadechl, aby z mysli zaplašil všechny ty nepublikovatelné myšlenky, které mu běžely hlavou a naprázdno polkl. Aby byl sám k sobě upřímný, byl poslední dobou neuvěřitelně nadržený, protože kluka neměl už přes dva měsíce. A to byla sakra dlouhá doba.

Tu noc oba nemohli spát, protože se nemohli dočkat pondělního odpoledne.

>Helois< No ty vadóóó… tomu říkám spád!
>Marionette< Ehm…
>Helois< Nic, nic a najednou si uvědomíš, že i když ses nad ním ošklíbal, dal by sis najednou říct?
>Marionette< Pro mě to bylo větší překvapení než pro tebe, věř mi.
>Helois< Můžu se jen na něco zeptat?
>Marionette< Do toho.
>Helois< Jak můžeš vědět, co se tomu tvému bojfrendovi, který je konečně jasný a já nestojím před tím dilematem, s kterým ze svých kamošů skončíš v posteli, honilo hlavou?
>Marionette< Úplně jednoduše. Řekl mi to.