Marionette - Kapitola 8.

>Helois< Samozřejmě, že jsem netrpělivá!
>Marionette< …ty se fakt těšíš jen na TO a můj srdceryvný příběh tě vůbec nezajímá?
>Helois< Ale jistě, že zajímá… ale nějak se to táhne.
>Marionete< Ti dám táhne. Pro mě to bylo dostatečně rychlý!
>Helois< Hahá, to věřím! V jednu chvíli nepoučitelný děvkař a najednou je z něj gay jak vyšitej!
>Marionette< Héj!

„Všiml sis někdy, jak moc kalhoty přitahují barvu?“ zeptal se zamyšleně Remyuu, sedíc ve stínu jedné z budov a trochu posmutněle shlížejíc na své znovu zamatlané kalhoty. Tentokrát se mu povedlo si rozmazat po černých džínách světle šedou barvu. Skvrna se mu táhla od boku až ke kolenu a on už teď proklínal chvíli, až bude muset kalhoty čistit.
Ale podle Shimejiho tahle barva nebyla tak agresivní jako předešlého dne a měla by brzy pustit.
„Myslím, že to nemá s kalhotami nic společného. Spíš tím, že jsi prostě matla!“ zašklebil se Shimeji a přihnul si z plechovky džusu, kterou před si před čtvrt hodinou koupili v automatu. Remyuu se zatvářil ublíženě, ale v hloubi duše věděl, že Shimeji má pravdu.
Pozorovali pomalu utichající cvrkot na dvoře. Většina studentů už šla domů a jen pár posledních zůstalo. Hibiki s Ritsukou, jak se jeho vyvolená jmenovala a která byla skutečně poslední ze zmiňovaného trojlístku Homurových, opodál něco horlivě řešili s dvojicí vyplašeně vypadající dvojící dívek z třetího ročníku. Homura se opět hádal se Sayuri a tentokrát se k němu přidal i Nanami. Ichirou a Keigo dokončovali poslední úpravy na konstrukci jeviště a Kyouko se pokoušela odtlačit přes dvůr vrchovatě naložený vozík s divadelními rekvizitami.
Remyuu zamyšleně pozoroval Shimejiho sestru. Skoro pořád se hádala s Homurou, ale on nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Remyuu věděl, že Sayuri chodí s Ichirem, ale… Homura vypadal, že se ji nebere jen jako kamarádku. Po chvíli zamyšlení se rozhodl svojí hypotézu říct Shimejimu.
„Myslíš?“ zeptal se překvapeně a svou pozornost přesměroval ke své starší sestře, která zrovna švihla Homuru do zátylku svazkem papírů a gestem ho poslala pomoct na konstrukci, kde usilovně lozil její přítel a Keigo.
„Hm,“ přisvědčil Remyuu a opřel se dlaněmi o kolena. „Prostě vypadá, že… hm… jak to říct… nevím, jak to… víš, jak to myslím!“
Shimeji povytáhl obočí. „Prostě jsou kamarádi. Dalo by se říct skoro nejlepší! To je všechno!“
Remyuu si to ale nemyslel. Viděl do lidí víc, než připouštěl. Proto dokázal dostat skoro každou holku. Prokoukl jí skrz naskrz. Jen lidi s opravdovým charakterem jeho předpokladům odolávali. Ale tady vlastně ani nešlo o nějak složitou dedukci. Homura byl očividně zamilovaný. Bylo to vidět na jeho chování, na způsobu jakým se pokoušel získat podporu u svého nejlepšího kamaráda, aby Sayuri mohl oponovat… prostě to z něj úplně čpělo.
Remyuu si prohrábl tmavé vlasy a sklonil hlavu k plechovce, kterou svíral v dlaních.
Náhle na ně padl stín. Remyuu vzhlédl a spatřil, že naproti nim stojí Nanami, ruce zaražené do kapes kostkované pracovní košile, černé vlasy stažené z čela čelenkou.
„Tak co, baví vás to tady?“ zeptal se s úsměvem, který by většina dívek komentovala hlasitým zaječením a následným kolapsem.
„Strašně,“ ušklíbl se ponuře Shimeji.
„Ale no tak, to je dost negativní přístup!“ Nanamimu v hlase zněl jasný tón sarkasmu.
„Ty to alespoň děláš dobrovolně! Zato my…“ Remyuu chtěl dodat Zato já…, ale pak mu došlo, že Shimeji je tam asi stejně dobrovolně jako on. Proto nakonec zvolil množné číslo.
„Myslíte? Že mám na výběr?“ odfrkl si Nanami a na okamžik mu přes tvář přelétl stín. „Všem nám tady z toho hrabe. Jo, možná to vypadá, jak strašně je to organizované a super, ale nic nestíháme, neozval se nám už třetí sponzor a celé je to tady uzlíček nervů!“ povzdechl si a promnul si krk. Shimeji a Remyuu si vyměnili překvapený pohled.
„Už dvě noci jsem pořádně nespal. Pořád řešíme nějaké problémy, doděláváme programy a tak. Až tohle bude všechno za námi, zalezu si do postele a týden mě z ní nevytáhne ani tank!“
Remyuu se rozhlédl. Vážně to vypadalo, že všechno jde, jak má, ale jestli to bylo skutečně tak, jak to říkal Nanami… On a Shimeji se jen matlali s nějakými zvířaty a přišli denně na pár hodin, zatímco všichni ostatní na tom pracovali ve dne v noci.
„Ale co… je to jednou za rok, tak proč ne,“ řekl nakonec Nanami a znovu si povzdechl. Neznělo to nijak zvlášť nadšeně.
„Hej, Nanami!“ Nanami se při zvuku svého jména otočil. Homura stál uprostřed dvora, v ruce svíral vratce vyhlížející stoh papírů a volnou rukou na něj gestikuloval, ať mu jde pomoct. Nanami k němu se smíchem vyběhl a jen tak tak zabránil menšímu administrativnímu kolapsu.
Shimeji chvíli pozoroval, jak zápolí s hromadou papírů, ale nakonec to nějak pobrali a zamířili do budovy školy. Pak se obrátil na Remyua a v očích měl tak strašně nepopsatelný výraz, že měl Remyuu najednou chuť mu něco udělat, aby mu ho z tváře smazal.
„Takže Homura a moje ségra?“ ujišťoval se Shimeji a zmuchlal prázdnou plechovku. Remyuu horlivě přikývl.
„Vážně? Vážně si to myslíš?“ opakoval Shimeji a Remyuu najednou nechápal, čeho chce dosáhnout. „Doopravdy Homura, tamten, jak právě odešel a Sayuri?“
„Sakra jo! Co máš za problém?“ nevydržel to už Remyuu a zvýšil hlas. Shimeji překvapeně zamrkal, ale nakonec jen pokrčil rameny a pohled stočil ke konstrukci jeviště. Remyuu si ale nemohl nevšimnout toho nenápadného úsměvu, který mu přeběhl po rtech.

Remyuu procházel dlouhou chodbou a už se nemohl dočkat okamžiku, kdy vysedne z autobusu na své straně města a bude moct vyrazit domů, kde na něj čekala večeře a postel. Už to bylo dlouho, co se naposledy těšil do postele i když věděl, že bude prázdná. Tedy pokud nepočítal svého sadistického pokojového tygra, kterému někdo v žertu řekl domácí kočka a kterému už to zůstalo.
Shimeji šel napřed s tím, že musí ještě něco dořešit se Sayuri a Remyuu se musel vrátit pro sluchátka, která zapomněl v jedné ze tříd, kde pomáhali s dekoracemi po tom, co dokončili toho obludného mývala.
Zamyšleně míjel třídu za třídou. Většina z nich byla po kolena zanesena bordelem, jež vznikl při přípravách na festival. Neuměl si představit, jestli by něco takového mohlo vzniknout i na jejich škole. Zdálo se, že tahle škola je taková… srdečnější. Míň škatulkovaná. To v Akabaře člověk prostě patřil do jedné skupiny a konec. Kontakt mezi jednotlivými skupinami byl skoro nemožný. A tak byla vlastně úleva, že si občas kromě svých kamarádů a těch namachrovanců, kteří se jako kamarádi tvářili, může popovídat i s někým jiným.
Z hlubokého zamyšlení ho vytrhl hlas. Homurův hlas. Přistoupil k nejbližším dveřím a tak napůl ze zvědavosti, napůl… ne dobře, prostě jen ze zvědavosti, nakoukl dovnitř. Homura stál čelem k oknu, na opodál stojící katedře seděl Nanami, který vypadal, že se královsky baví.
„Kašlu na to!“ Homurův hlas zněl rozladěně. „Já jsem tady předseda studentské rady! Nenechám se od ní komandovat! Dělá jako kdybych byl její osobní otrok, který veškeré její požadavky pokluše vyřídit!“
Remyuu se trochu soucitně pousmál. Že by mu zatápěla Sayuri a on to nebyl schopný překousnout: Mužská ješitnost? O té leccos sám věděl.
„Uvědomuješ si, že ses na to místo dostal jenom kvůli hezké tvářičce a troše šarmu použitého ve správné chvíli?“ ušklíbl se Nanami. Homura se rozhořčeně otočil, ale po chvilce přemýšlení to vzal jako kompliment a jeho tvář se uvolnila do unaveného úsměvu.
„Víš co? Asi to nechám na ní. Stejně tohle jí jde líp, než mě! Až tu skončíme, vezme to po mě, klidně bych se vsadil.“
Remyuu za dveřmi se nechápavě zamračil. Sayuri chodila do třídy s nimi… takže jak…
„Vaše rodina ovládne školu, o tom nepochybuju. I kdyby měla jen polovinu tvého charisma, a to vím, že nemá, protože byste si mohli podat ruce, zvládla by to levou zadní.“
„Trochu se toho bojím, ale co… ten odbarvenej nimrod jí pomůže…“
Odbarvený nimrod. Remyuovi to najednou secvaklo dohromady. Skoro se bál, aby to cvaknutí nebylo slyšet až k nim. Řeč byla o Ritsuce, Homurovo mladší sestře. A ten nimrod měl být Hibiki. Remyuu si všiml, že Ritsuka je dost soběstačná a podle všeho stejně paličatá, jako Sayuri, ale jestli ti dva mluvili o ní, co měl znamenat ten Homurův pohled?!
„Měl by ses pomalu zbavovat toho komplexu staršího bratra,“ zasmál se Nanami a naklonil hlavu na stranu, až se mu vlasy svezly do očí.
„Nech ti toho, Shiro, sám si ho brzo vypěstuješ! Dej tomu pár dní ve společnosti těch nevlastních šprčků a uvidíš!“
Remyuu, který stále stál za dveřmi jako nějaký slídil, najednou zbystřil a někde vzadu v hlavě se mu rozječela varovná siréna. Co to bylo za tón? Proč najednou úplně cítil ve vzduchu to napětí? A může mu laskavě někde vysvětlit, proč Homura předtím Nanamiho oslovoval příjmením a teď mu říká zdrobnělinou jeho křestního?! Zdrobnělinou!
Leda že by…
Remyuu se sám sobě zasmál. To ne. To by byla moc velká náhoda…
A přesně v tom okamžiku, kdy si tohle pomyslel se Homura sklonil, opřel se oběma dlaněmi o katedru Nanamimu vedle kolen a políbil ho.
Remyuův skleněný zámek neposkvrněných idejí byl v tom okamžiku roztříštěn velice přesně mířenou cihlou. Vytřeštil oči, když Nanami nejenže neprotestoval, jak by se na kluka slušelo, ale chytil Homuru za šíji a přitáhl se k němu. Remyuu věděl, že byl měl zmizet, ale prostě nemohl odtrhnout oči. Bylo na to něco… strašlivě živočišného a… k tomu dalšímu pocitu se rozhodl nepřipojit žádné přídavné jméno, protože věděl, že by se ještě toho večera musel nějak zasebevraždit.
Nakonec se mu přece jen povedlo se od dveří odlepit a pokračovat chodbou dál. Připadal si jako kdyby právě přišel o jisté mentální panictví. Najednou si nebyl jistý vůbec ničím. A pak ho najednou napadlo: „Tak takhle to myslel Shimeji těmi neustálými otázkami, jestli jsem si jistý ohledně Homury a Sayuri!“ a pak ho napadla další, mnohem znepokojivější věc: „Od kdy mu zatraceně říkám Shimeji?!“

„Nanami a Homura jsou spolu už něco přes rok. Divím se, že jsi o nich nevěděl! Nějak se tím netají. Ví se to o nich!“
„No promiň, ale o tohle se zrovna nezajímám! Jestli sis nevšiml, donedávna jsem žil ve svém úžasném světě, kde jsem měl holku, dva heterosexuální kamarády a nějak jsem to neřešil! A najednou se ukazuje, že každém druhej kluk, kterého potkám je vlastně na kluky! JASNĚ, ŽE Z TOHO BLBNU! Vůbec jsem netušil, že by ti dva spolu mohli něco mít! Chovali se prostě jako dva dobří kamarádi! Žádný náznak toho, že by spolu mohli něco mít!“
Shimeji se zarazil. „Počkej, to si myslíš, že jenom proto, že spolu chodí se musí chovat nějak jinak? Že ti to vleze do hlavy, když chodíš s jiným klukem?“
„No… víš, jak to myslím! Prostě tam nebyl jediný náznak toho, že by spolu mohli něco mít!“
Shimeji si povzdechl a unaveně si promnul spánky. Seděli na lavičce v parku. Remyuu ho tam odtáhl, oči navrch hlavy a dobrých pět minut z něj nemohl dostat, co se mu proboha stalo. „Ale jasně, že tam byli náznaky. Jen ty si takových věcí nevšímáš. Pořád se drží blízko sebe, pokaždé, když spolu mluví nebo se třeba jen zahlédnout, se usmívají, Homura mu pořád cuchá vlasy… oni nic neskrývají! Prostě nemají potřebu to nějak zveličovat. No bože, chodí spolu. To dělá spousta lidí a co záleží na tom, že jsou oba kluci? Pořád jsou kamarádi!“
Remyuu se nervózně ošil, protože si dobře uvědomoval, že Shimeji má samozřejmě pravdu. Ale pořád tam byla ta nejistota… sakra, vždyť oni se chovají jen jako kamarádi a stejně spolu spí! Jak to je možné? S holkou se mu tohle nikdy nestalo. Holky, s kterými chodil, měly prostě potřebu všem ukazovat Chodím s ním, takže se na něj budu věšet jak jen to půjde.
Jaké by to teda bylo, kdyby se prostě mohl chovat jako kamarád a přitom vědět, že mezi nimi je něco víc?
Zuřivě si prohrabal vlasy.
„Sakra, jak to má někdo jako já poznat?“ zasténal poraženecky.
Shimeji pokrčil rameny a zvedl se. Zrzavé vlasy, které měl zase jednou volně rozpuštěné do čela, mu sklouzly do očí a on si je netrpělivě odhrnul za ucho. Remyuu si oprášil dříny a zvedl hlavu, právě včas, aby se střetl se Shimejiho zkoumavým pohledem. Nervózně polkl.
„Ujel nám autobus,“ upozornil ho Shimeji klidně. Remyuu nejdřív nechápavě mrkal, než si uvědomil, co to znamená.
„COŽE?“ vyjekl a pohlédl na hodinky. Shimeji měl pravdu. „Proč jsi nekvákl dřív? Domů to mám pěkných pár kiláků!“
Shimeji si založil ruce na hrudi. „Tak promiň, ale neměl jsem to srdce přerušit ten tvůj srdceryvný výstup, který jsi ztropil jen proto, že jsi nenapravitelný homofob!“
„To není pravda! Nebyl to výstup a já proti gayům nic nemám! Jen mě to…“
Shimeji tím svým iritujícím způsobem povytáhl jedno obočí, čekajíc na zbytek věty.
„…překvapilo!“ rozhodl se nakonec Remyuu pro vcelku neutrální slovo, které si nemohl vzít osobně. Chvíli na sebe zírali, jako kdyby si nebyli jistí, jestli by toho druhého zabili nebo jenom přizabili. Shimeji si nakonec odfrkl a otočil se.
„Nevím jak ty, ale já jdu domů. a to by mohlo chvíli trvat.“
Remyuu si uvědomil, že Shimeji je schopný ho tam nechat. „Hej, počkej!“ vyštěkl a popoběhl za ním. Shimeji ani nezpomalil.
Šli mlčky vedle sebe a opět mezi nimi visel temný mrak. Bylo to jako na houpačce. Občas se chovali jako nejlepší kamarádi a občas si šli po krku jako lovečtí psi.
„Můžem si někam zajít na jídlo,“ nadhodil asi po čtvrt hodině Shimeji trochu smířlivějším tónem, než Remyuu čekal. Zamyslel se. Hlad měl, jen co byla pravda. Neutrálně pokrčil rameny.
„Klidně. Než dorazíme na Východ, bude už tak osm.“
„Co takhle na vepřový ramen?“
„Jsem vegetarián.“
Shimeji vypadal, že se mu právě rozpustili panty u pusy, protože brada mu klesla div ne ke kolenům. Remyuu si rozpačitě odhrnul neposedný pramen vlasů z čela. Byl vegetarián už od svých jedenácti a posledních šest let skutečně nepozřel jediný kousek masa.
„To si ze mě děláš srandu! Ty a vegetarián?!“ Shimeji mu očividně nevěřil.
„No a co? Jenom proto, že často střídám holky, moje povaha má pár děr a chovám doma domestikovaného tygra, nemůžu být vegetarián?!“ Remyuu měl chuť se hluboce urazit, ale nechtěl absolvovat cestu domů sám a hlad měl.
„Ne, promiň jen… nevypadáš jako…“
„…typ, co je proti vraždění zvířat? Tak dík, no. Celý život pracuju na své vizáži vyvrhela!“
Shimeji zvedl ruce v obranném gestu. „Ne, tak jsem to nemyslel. Jen bych to do tebe neřekl. To jako fakt nejíš maso? Vůbec, ani ryby? Jsi Japonec, ne? Ryby jsou pro nás druhý chleba!“
Remyuu zavrtěl hlavou. „Ryby taky ne. Ryba je taky živá!“
„Tákže… co ty vlastně jíš? Vajíčka a tak, to můžeš?“
Remyuu přikývl. „Vegan zase nejsem. Bez vajíček bych nepřežil. Vajíčka, daikon a onigiri. Na tom vesměs žiju.“ Nálada se zase začala uvolňovat. Shimejiho to podle všeho zaujalo.
„A to ti třeba nechybí?“
Remyuu se podrbal ve vlasech. „Víš, šest let je šest let. Už si ani moc nepamatuju, jak to chutná. Takovou mlhavou představu mám, ale nic, co bych nedokázal oželet.“
„No v tom případě… zeleninový ramen doufám jíš, ne? Protože jestli ne, koupím ti kilo mrkve a zůstaneš sedět venku!“
Remyuu se zašklebil. „Jestli to má být pozvání, tak klidně!“

Most přes řeku Shimario byl dlouhý téměř tři kilometry a spojoval obě části města, Východní a Západní. Měl dohromady pět mohutných pilířů, které mu i při těch největších otřesech dodávaly skoro dokonalou stabilitu a počet sebevrahů, kteří se z něj vrhali do hlubin řeky se každoročně zvyšoval. Po obou stranách silnice se táhl tři metry široký chodník, který byl lemován ocelovým zábradlím.
Remyuu a Shimeji šli po pravém chodníku, tedy podél pruhu protijedoucí aut. Po tom, co se stavili na ramenu se atmosféra konečně uvolnila. Nijak nespěchali, protože… protože, i když by to ani jeden nepřiznal, se jim s tím druhým dobře povídalo a byla to příjemná změna, když nemuseli mluvit jen o práci, kterou právě odváděli. Ale stejně u ní skončili.
„Myslíš, že nás budou potřebovat i příští pátek, přímo o festival?“ zajímal se Remyuu a prsty přejížděl po jednotlivých příčlích železného zábradlí.
„To jsem ti neříkal? Dostaneme od Kuriri-sensei uvolnění na celý den. Budem tam makat už od rána a pak se uvidí, jestli nás propustí před půlnocí, abychom se mohli podívat, co tam nakonec všechno zplodili!“
Vidina téměř volného dne Remyuovi zlepšila náladu. „To jako vážně? Napůl jsem rád, že budem mít volno a… napůl se bojím, co na nás tvoje sestřička vymyslí!“
„Nejsi sám…“ zašklebil se Shimeji.
„Ale zase… představa, že přijdu o hodinu s Fukujimou… klidně bych jim postavil DRUHÉ jeviště, abych nemusel na bižuli!“
„Ale, ale, nevycházíme s panem profesorem?“
„Já s ním problém nemám! To on má problém se mnou!“
„To je zvláštní… mám ten samý problém. Mám pocit, jako kdyby měl každou chvíli popadnout ty svoje klíče a mrsknout mi je do obličeje. Jeho klíče! Má klíčů, jak kdyby bydlel na hradě! Na co potřebuje normální člověk tolik klíčů?!“
„Mě se neptej!“ Remyuu se proti své vůli musel smát. „Divím se, že mu to ještě neutrhlo kapsu! Určitě je nosí v nějaký zvláštní tašce, protože sedm kilo se pořádně pronese!“
„Zajímalo by mě, jak dlouho pak stojí přede dveřmi a hledá ten správný! Úplně to vidím. Tenhle ne… ten taky ne… ten taky ne… a takhle to je až do rána!“
Oba se rozesmáli. Byl to takový akabarský humor. Kdo Fukujimu neznal, nemohl to pochopit. Jejich rozhovor nabral nový směr. Celou cestu až do Východního města už nepřestali s naprosto nestoudnými vtipy na profesory, spolužáky a celkově celou školu.
Remyuu koutkem oka pozoroval Shimejiho nenucené chování. Byl pořád uvolněný a klidný, jako kdyby neměl žádné starosti, i když Remyuu už věděl, že to není tak úplně pravda.
Shimeji si znovu odhrnul dlouhé prameny rezavých vlasů z očí. Remyuu si až teď uvědomil, jak tmavě hnědé vlastně jsou. Kdyby si mohl dovolit mu do nich zírat déle, skoro by se vsadil, že by v nich nemohl najít zorničky.
Zamyšleně uhnul pohledem jinam, ale po chvíli zase sklouzl očima k Shimejimu.
A pak se mu na pár sekund zastavilo srdce, krev v žilách, svět, prostě všechno, co bylo doteď v pohybu, protože mu hlavou na zlomeček vteřiny, na okamžik tak krátký, že i nanosekunda byla oproti němu taková příjemná polední pauzička, proběhla jediná mozkové závity vyhlazující věta.
Páni, jak to, že jsem si doteď nevšiml, jak je hezkej?

>Helois< A je to tam! Je to tam!
>Marionette< No, ještě tak úplně ne, ale… dalo by se říct, že na půli cesty.
>Helois< Jůů, Mari-kůn, úplně si tě dokážu představit… takový menší EPIC FAIL uprostřed Shimariojského mostu. Atomový výbuch zavřený v lebce!
>Marionette< Vlastně takhle nějak to probíhalo. Byl to pořádný šok.
>Helois< Ale no tak! Určitě jsi to o sobě tušil už dlouho!
>Marionette< Jo jasně. A proto jsem celou následující noc prozvracel, viď?