Marionette - Kapitola 7.

>Marionette< Proč myslíš?
>Helois< Jen hádám. Máme na to v naší rodině čuch.
>Marionette< Je dobře, že nechci znát podrobnosti?
>Helois< Hm… dalo by se to tak říct. Ale ty už pokračuj. Začíná se mi to líbit.
>Marionette< A to se ti to až do teď nelíbilo?

Tvářili se jako kdyby se vůbec neznali. Prostě šli náhodou stejnou cestou, náhodou nastoupili do stejného autobusu. Remyuu zavrhl myšlenku si k Shimejimu přisednout a místo toho se rozvalil na sedadlo za něj a nasadil si sluchátka. Opřel se o okénko a malátně vyhlédl ven. Cesta na západní stranu řeky, přesněji řečeno k Midoriaki měla trvat něco málo přes půl hodiny.
Remyuu vytáhl z kapsy mobil a spustil přehrávač. Okamžitě mu naskočila písnička od Fear and Loathing in Las Vegas, kterými měl mobil zahlcený. Nejdřív přemýšlel, jestli z trucu nepřepnout na jinou, aby neposlouchal to, co s největší pravděpodobností poslouchá i Shimeji, ale láska k hudbě v něm převládla.
Cesta za okénkem pomalu, přesněji řečeno rychlostí městské hromadné dopravy, ubíhala a Remyuu přemýšlel, co přesně po něm bude vyžadováno. V Midoriaki nikdy nebyl a vlastně všechno, co o té škole věděl bylo to, že se tam nosí (navzdory jménu školy) modré uniformy a mezi Akabarou a Midoriaki před nějakou dobou proběhl nějaký nepříjemný střet. Moc se o to nezajímal, ale někdo z Midoriaki rozprášil jeden gang z jejich školy a jejich vůdce nakonec skončil ve vězení. Remyuu ho nikdy neměl rád, proto to jen uvítal.
Když přejížděly přes most, který odděloval Východní a Západní město, sklopil oči a zahleděl se do kalně šedých vod řeky. Na Západ moc často nejezdil. Sám bydlel ve Východním městě, měl tam i školu, proto neměl potřebu se tam vypravovat.
Vrtalo mu hlavou, proč Shimejiho sestra chodí na jinou školu než on. Měla být o rok starší než on, proto se vší pravděpodobností momentálně navštěvovala třetí ročník. Proč jejich rodiče nenechali své děti chodit do stejné školy?
Kohokoliv jiného by se bez ostychu zeptal, ale se Shimejim nehodlal ztratit jediné slovo, pokud by to nebyla slova typu Nech mě na pokoji, Odcházím nebo Pozor, autobus!

Zastavili u značky zastávky u níž už postávalo několik lidí. Remyuu vylezl z vozidla a protáhl se. Shimeji překontroloval displej svého mobilu, mávl na Remyua, aby šel za ním a vyrazil ulicí směrem k Midoriaki. Jak se ukázalo, škola stála hned za rohem.
Byla o něco menší než Kabara, místo tří pater měla jen dvě, zato neměla střechu, což znamenalo, že se tam o přestávkách mohli scházet studenti. Remyuu vždycky toužil po takové střeše na jejich škole, protože by to znamenalo, že nemusí chodit kouřit před školu a ztrácet tak čas přezouváním. Midoriaki měla půdorys velkého písmena C, ze tří stran tak chránila velký dvůr.
Shimeji prošel vstupní branou a bez jediného slova došel až k budově. Vzali to skrz šatny, dlouhou chodbou do samotné budovy. Remyuu netušil, kam ho vede.
Shimeji vyšel schody, až dorazily k omláceným plechovým dveřím, které v Remyuovi vzbuzovali dojem, že za nimi se nemůže skrývat nic jiného než mučírna. Shimeji se po Remyuovi krátce ohlédl, načež dveře s příšerným zaskřípěním otevřel.
Remyuu byl napůl zklamán, napůl rád, že se za nimi mučírna neukrývala. Spatřil totiž jen obyčejné betonové schody, které vedly k dalším, stejně plechovým, mučírnou zavánějícím dveřím. Remyuu si dal dohromady, že povedou se vší pravděpodobností na střechu. Nebo do Narnie.
Vrchní dveře se otevřely s ještě otřesnějším zaskřípěním než ty první.
„Ségra, můžeš na momentík?“
Remyuu vyšel na střechu a oslepilo ho ostré dubnové slunce. Několikrát zamrkal, aby se rozkoukal a mohl se pořádně rozhlédnout.
Na střeše posedávala skupinka studentů. Čtyři kluci a jedna dívka. Remyuovi bylo jasné, že je to Shimejiho sestra. Nehledě na to, že jí oslovil a ona byla jediná holka v dohledu. Poznal by to i tak. Měla rudé vlasy, o něco tmavší než Shimeji, dlouhé skoro po pás a naprosto stejný odstín očí. Navíc měla ve tváři ten uličnický výraz, který, se pyšnil i její mladší bratr.
„Už jsem myslela, že dneska nedorazíš, Shimeji!“ usmála se, vstala a uhladila si krátkou modrou sukni školní uniformy. „Co ti tak dlouho trvalo?“
Shimeji kývl hlavou ke straně, což Remyuu pochopil jako narážku na svou osobu. Všechny oči na střeše se otočily k němu. Bylo mu to trochu trapné, ale nedal to na sobě znát.
„Ty musíš být ten dobráček, o kterém Shimeji mluvil,“ pokývala hlavou Sayuri a založila si ruce na hrudi. Remyuu z ní však necítil žádné nepřátelství nebo zášť, i když o něm podle všeho moc dobře věděla.
„Máš štěstí, že já mám pro průseráře pochopení. Být o trochu loajálnější starší sestra, shodila bych tě odsud rovnou na dvůr,“ ušklíbla se a Remyuu v tom škodolibém úsměvu viděl odraz jejího bratra.
Dva z jejích přátel se ošili, jako kdyby v té větě slyšeli pro ostatní neexistující narážku na svou osobu. „Nějak mi uniklo tvoje jméno,“ pokračovala Sayuri.
„Remyuu. Watanabe Remyuu.“
„Takže nám tady budeš pomáhat s přípravami na festival?“ Spíš než jako otázka to znělo jako konstatování. Sayuri si promnula bradu a na okamžik se zamyslela.
„Už jsi dodělal ty věci pro první ročník, Shimeji?“ otočila se na svého bratra. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Nestihl jsem to, ale je tam práce maximálně na půl hodiny.“
Sayuri nad tím mávla rukou. „Nech to být.“ Načež se otočila na dvojici sedící zády ke zdi. „Kluci můžete to dodělat? Ať se tihle dva můžou vrhnout do něčeho… hm… příhodnějšího? U prváku to nemůžete pokazit ani vy dva, což je co říct!“
Oba kluci se s hlasitým a uraženě znějícím povzdechem vyhrabali na nohy. „Měla by sis dávat pozor na pusu,“ upozornil ji ten hnědovlasý a protáhl se.
„Jojo, už se bojím,“ ušklíbla se Sayuri.
„Měla bys,“ zakřenil se menší z dvojice a prošel dveřmi, které mu jeho společník gentlemansky otevřel. Sayuri mu úsměv oplatila a otočila se zpátky k bratrovi.
„Takže, Shimeji, jsi připraven se vrhnout do práce?“
„Když vidím ten tvůj výraz, najednou si nejsem tak úplně jistý…“

„Jsem rád, že jsem jedináček.“
„Ve chvíli jako je tahle bych tu sesterskou lásku taky oželel…“
Byla pravda, že nepřátelství padá, nebo alespoň polevuje, tváří v tvář nepříteli ještě většímu. Ukázalo se, že tím větším nepřítelem je Shimejiho starší sestra. Remyuu pomalu začínal jejich rodinu z hloubi duše nenávidět. A zdálo se, že ani Shimeji by nepohrdl dřevěným kůlem, který by mohl Sayuri zarazit do srdce.
Oba klečeli na obří, čistě bílé plachtě, na níž byl fixou načrtnut obrys velkého nápisu Jarní festival. Šlo jen o to předkreslená písmena vybarvit správnou barvou, ale vzhledem k tomu, že jedno písmeno mělo něco přes metr, byla to práce na několik umatlaných hodin.
„Zlatý prvákovský cosplay kafé. Těm stačila jedna cedule, nějaká ta výzdoba a návrh na menu a bylo to,“ zahučel otráveně Shimeji a pečlivě vybarvoval prostřední čáru u velkého E.
„Proč tady vlastně otročíš?“ zeptal se Remyuu přesně v okamžiku, kdy se kolenem opřel přesně doprostřed čerstvě vymalovaného efka. Hlasitě zaklel a posadil se na zadek, zkoumaje příšerně vyhlížející zelenou skvrnu.
„Rodiče. Prý, že je moje sourozenecká povinnost ségře pomoct. Takže pomáhám,“ pokrčil rameny Shimeji a hodil Remyuovo směrem hadr, protože si všiml, jak se zoufale pere s flekem na kalhotách.
„Opakuji. Jsem rád, že jsem jedináček.“
Remyuu se pokusil kalhoty vyčistit hadrem, ale bylo jako pokoušet se vyčistit žumpu sítkem na čaj. Shimeji odložil štětec, rozepnul si sponky ve vlasech a znovu si je stáhl dozadu. „Zkus to doma ředidlem. Mělo by to pustit.“
Remyuu nepřítomně přikývl.
„Tvoje ségra taky fušuje do umění?“ zeptal se po chvíli. Shimeji přikývl a zamíchal štětkou barvu v plechovce. „Ale Sayuri kreslí spíš mangu než věci jako já. Umí úžasně perspektivu a všechno, ale prostě jí nebaví se hodiny mrvit s jedním zátiším, když by za tu dobu stihla několik stránek mangy,“ pokračoval a pokoušel se z barvy vylovit sražený žmolek z škraloupu, který se tvořil na povrchu barvy.
„A proč teda chodí sem místo do Akabary? Jsou to dvě školy nejdál od sebe.“ Remyuu se odhodlal zeptat, protože cítil, že nálada trochu povolila.
„Chtěla sem chodit. Nikdy mi nevysvětlila proč, ale prostě chtěla. A tak jí to rodiče dovolili. No a já zas chtěl do Akabary, takže co jim zbylo?“
„A kde teda bydlíte? Na Východě nebo na Západě?“ Tamayori bylo rozděleno na dvě pomyslné poloviny. V podstatě to nic neznamenalo, ale většina lidí cítila vůči obyvatelům druhé polovinu jistou, sotva patrnou averzi. Remyuu nebyl výjimka.
Shimeji si odhrnul z čela pramen vlasů, který mu opět vyklouzl zpod sponek. „Ve Východní části. Takže dojíždět půl hodiny busem musí Sayuri a ne já, bohudík.“
Přesně v tu chvíli se Remyuu opřel do barvy i druhým kolenem.
„No do háje!“ vyjekl, zvedl se na nohy a kriticky pohlédl na své kalhoty. Džíny měl na kolenou zmazané a po nohavici mu pomalu kanula kapka hutné zelené barvy.
„Tohle dolů nedostanu ANI ředidlem,“ zasténal.
Shimeji se ušklíbl. „Pořád si z nich můžeš udělat kraťasy.“
A najednou se zdálo, že tahle práce možná nebude zas tak hrozná…

Remyuu seděl na sedadle a očima hypnotizoval svoje zadělaná kolena. Ta kalhoty byly vážně na vyhození. Obyčejně si pral sám, ale s tímhle asi bude potřebovat Shintarovu pomoc. A úplně viděl ten výraz, jaký bude mít Shintaro na tváři, až ho o to požádá.
„Jak se ti líbila práce?“ zazubila se na něj Sayuri ze sedadla před ním. Jela s nimi zpátky a seděla vedle svého bratra. Teď se na sedadle otočila a rukama se opřela o zadní opěradlo.
„Strašně,“ ušklíbl se sarkasticky Remyuu a zvedl ruce dlaněmi otočenými k ní. „Budu na ní vzpomínat ještě dlouho.“ Mluvil o nesmytelných skvrnách, které mu od barvy zůstaly na dlaních. Drhl je mýdlem alespoň čtvrt hodiny a ani plechovka naftalínu, kterou mu pak Sayuri milosrdně poskytla se se skvrnami nevypořádala. Remyuu jen doufal, že až do své smrti nebude muset chodit po světě s rukama jako Shrek.
„Tys mi ale citlivka,“ zasmála se Sayuri. „Asi výtvarku moc nemusíš, co?“
Remyuu povytáhl obočí (opět obě zároveň) a sklonil ruce zase dolů. „Vypadám na to?“ zeptal se s předstíraným překvapením a pohodil hlavou, aby mu do modrých očí neklouzaly dlouhé prameny tmavých vlasů. Sayuri se znovu zasmála.
„Příště zkus podpálit třeba tělocvičnu!“ poradila mu.
„Jo a pak by mě kendó klub a basketbalisti seřezali jako psa, co?“
„Na to bych si klidně i koupil lístek,“ zahučel unaveně Shimeji, který podřimoval hlavou opřený o okénko. Remyuu zezadu nakopl jeho sedadlo, takže se čelem udeřil o sklo.
„Ty malej…“ vyštěkl Shimeji vztekle a promnul si hlavu. Sayuri se zašklebila, načež se otočila zpátky k Remyuuovi. „Cos vlastně provedl tak hrozného, žes skončil pod bičem mého milovaného mladšího brášky?“ zeptala se.
Remyuu něco nesrozumitelně zamručel a pokrčil rameny.
Sayuri se opět posadila na sedadlo jako normální člověk. „Tak fajn, ale stejně se to časem dozvím!“
„Pak mi dej vědět,“ zamumlal Shimeji. Remyuu se musel pořádně ovládat, aby mu to čelo k oknu nepřirazil znovu. Sayuri pomalu sklouzla pohledem ze svého bratra na Remyua a zpátky. V hnědých očích jí podivně jiskřilo. Remyuu nechápavě zamrkal.
Něco se mu na Sayuri nelíbilo. A nebyl to jen ten zkoumavý, zřejmě dědičný pohled.

Seděl v koupelně na okraji vany a drhl si kalhoty ředidlem. Bylo to ale k ničemu. Barva se zažrala hluboko do látky a odmítala pustit. Darmošlapka ležící na komínku čerstvě vypraného prádla se škodolibě uculovala (pokud se kočka může uculovat) a švihala ocasem. Remyuu zuřil jen při pomyšlení, že odchlupováním svého oblečení stráví ráno zase dobrou hodinu.
Ale jak tak šudlal džíny hadrem, měl čas přemýšlet.
Nevěděl, co si o tom všem myslet. Shimeji ho vytáčel a pořád byli na kordy, ale stejně se mu s ím dobře povídalo a vcelku si rozuměli. Bylo to strašně složité. Zároveň si navzájem pili krev a přitom, za jiných okolností, by z nich mohli být dokonce kamarádi.
Povzdechl si a zvedl kalhoty, aby zhodnotil jejich kolena. Byla pořád stejně zelená. Kysele se ušklíbl, přehodil si je přes ruku, druhou chytil Darmošlapku pod břichem a vyšel z koupelny, jejíž dveře zabouchl ramenem. Neměl chuť znovu okusit Darmošlapčiny skopičiny. Například lezla po sprchovém závěsu a párala z něj dlouhé plastové nudličky, nebo poshazovala všechny šampóny z poliček a tak podobně. Ale její nejoblíbenější zábavou bylo vzít do tlamičky konec toaletního papíru a tryskem si udělat pár koleček po bytě. Remyuu tehdy Darmošlapku málem rozporcoval na čtyři malá koťátka vzteky. Nakonec mu v tom zabránil Shintaro, ale i tak musel Remyuu uklízet celých čtyřiadvacet metrů papíru roztahaného a omotaného po celém bytě.
Remyuu odložil kočku na opěradlo křesla a znovu si zvedl kalhoty na úroveň očí. Shimeji měl pravdu. Hodily se buď na hadr nebo velmi drsňácké kraťasy.
Nakonec je odložil na křeslo vedle Darmošlapky s tím, že to ještě prodiskutuje se Shintarem. Nato klesl na měkký gauč, rozvalil se po polštářích a z kapsy vylovil mobil. Na displeji svítila nepřečtená esemeska. Remyuu se zamračil a rozklikl jí.
„Omlouvam se za to predtim. Uvidime se zitra. Kana.“
Remyuu najednou pocítil podivné bodnutí na hrudi. Trochu doufal, že Kanako ho pustí k vodě a on bude mít klid. Vážně mu lezla na nervy, byla paličatá a hloupá. Najednou nechápal, proč se s ní dal dohromady. I když… pak si vzpomněl na její postavu a bylo mu to jasné.
„Jsem povrchní prasák,“ zamumlal Remyuu a mobil odhodil na konferenční stolek. Odpovědí mu bylo souhlasné mňouknutí. Darmošlapka přeskočila z křesla na gauč a měkce dopadla na opěradlo Remyuovi u nohou. Elegantně přeťapkala po jeho levé holeni a ladným skokem mu dopadla na břicho. Remyuu překvapeně hekl a pak ještě překvapeněji shledal, že kočka znovu mňoukla a stočila se mu na hrudi do klubíčka. Remyuu jí zamyšleně poškrábal mezi ušima.
Před třemi týdny by ho takovéhle sebekritika ani nenapadla, natož aby ji řekl nahlas…
Povzdechl si, až se mu Darmošlapka na hrudi sesunula o pár centimetrů níž, a téměř okamžitě usnul.

Remyuu překvapeně zamrkal, když druhého dne nastoupil do stejného autobusu, kterým jeli do Midoriaki, i jeden jejich spolužák. Znal ho, protože chodil o rok níž a občas se s ním potkával na chodbách. A Ryouma Hibiki se svými peroxidově bílými vlasy, nebyl zrovna typ, který šel přehlédnout.
„Ahoj!“ pozdravil je, sotva si jich všiml a skočil na sedadlo naproti přes uličku.
Remyuu celou cestu mlčel, ale nenasadil si sluchátka, takže slyšel, jak se Shimeji a Hibiki baví o festivalu. Hibiki se podle všeho nějakým záhadným způsobem taky podílel na jeho přípravě. Jestli to Remyuu dobře pochopil, donutila ho k tomu jedna kamarádka.
Remyuu si neuměl představit sebelepší kamarádku, která by ho do takové práce dovrtala.
„Slyšel jsem, že ty to děláš více méně nedobrovolně,“ zazubil se Hibiki, když vystoupili z autobusu a pokračovali směrem k Midoriaki. Remyuu pokrčil rameny a odhrnul si z očí vlasy. To, co udělal v ateliéru, už věděla celá škola, takže to nemělo cenu zapírat.
„To tu děláme tak nějak všichni tři, ne?“ ozval se Shimeji. Hibiki se zasmál.
„Taky pravda. Já mám ale štěstí, že tu mám alespoň kámoše, takže když tak můžu od toho svého andílka občas utéct.“
Remyuu si se Shimejim vyměnil nechápavý pohled.
„Vy tady asi moc lidí neznáte, co?“ zeptal se Hibiki. Oba dva zavrtěli hlavou.
„Vlastně jen ségru a jejího přítele. Jmenuje se Ichirou, pokud si to dobře pamatuju.“
Hibiki se zamyslel. „Ale to byste pak mohli znát i ten zbytek, ne? Pokud vím, tihle dva taky sedávají na střeše!“
Shimeji přikývl. „Jo. Mají takovou partičku. Oni dva a ještě nějací tři kluci. Občas navíc dvě další holky.“
Hibiki přikývl a mezitím prošli hlavní branou. Šli dřív než předešlého dne, takže míjeli studenty v námořnicky modrých uniformách. pokukovali po nich s podivnou směsicí zvědavosti a nejistoty. Ani jeden si jich ale nevšímal.
Prošli budovou až na zadní dvůr. Byla to ohromná plocha. Po levé straně už pomalu rostla ocelová kostra jeviště. Lezlo po něm několik studentů a ze země na ně něco pokřikoval černovlasý mladík, který zuřivě mával rukama a pantomimou se jim pokoušel ukázat, že to dělají úplně špatně. Remyuu v něm poznal toho kluka, co byl předešlého dne vykázán Shimejiho sestrou ze střechy. Měl pocit, že je mu trochu povědomý.
Hibiki si jeho pohledu všiml. „Znáš ho. To je Nanami. Chodil k nám na školu, ale kvůli Yuuovi přestoupil sem. Chodil do béčka,“ upozornil ho, zastavil se a rukou mávl k druhému konci dvora, kde hnědovlasý student něco probíral se Sayuri a vypadalo to, že se pokouší jí nějak přesvědčit, že on má pravdu. Sayuri se netvářila, že by to hodlala kdy připustit. Alespoň ne v tomhle životě.
„To je předseda školní rady. Homura. Tváří se jako mrzout, ale ve skutečnosti je to strašný máslo.“
Remyuu při zvuku toho jména zpozorněl. „Homura? Máslo? Není to ten, co rozsekal Yuua, než ho poslali sedět?“
Hibiki bez zájmu pokrčil rameny. „Jo, to je on. Má dvě ségry. Aspoň s jednou se určitě seznámíte při nějaké práci. Kyouko,“ mávl rukou k hloučku dívek opodál, v níž se zmiňovaná dívka dala identifikovat jen podle zřetelných rodinných rysů, „má na starosti hlavní představení. Je nejmladší z celého výboru festivalu. Jednou z ní bude skvělá herečka.“
Kyouko si Hibikiho všimla a zamávala na něj. Hibiki jí zamávání oplatil a otočil se zpátky ke dvojici, kterou mimoděk seznamoval s osazenstvem.
„No, pak je tu Keigo. To je ten tmavovlasej, jak právě… spadl z lešení.“ Shimeji, Remyuu i Hibiki s různě velikým zděšením sledovali, jak se k postavičce seběhl hlouček lidí. Keigo se naštěstí po chvíli vyhrabal na nohy a oslavně zvedl ruce, aby ukázal, že je v pořádku.
„No… koho bych vám ještě… jo… dávejte si pozor na Mizuki. Poznáte jí. Blonďatá, uječená, věčně se tahá s hloučkem kámošek. Nosí příšerný oblečky. Nikdy, ale opakuji nikdy, jí nekřižte cestu, když nemusíte. Nanami jí dal košem a ona mu rozsekla čelo o okno.“
Remyuu cítil, jak se mu orosilo čelo. Mizuki! To mu vážně chybělo. On věděl, že téhle škole se vyhýbá z nějakého určitého důvodu, jen si pořád nemohl vzpomenout z jakého. A teď mu to bylo jasné. S Mizuki se kdysi dávno potkal … něco málo s ní i měl a… nerad by ji kdy potkal, natož pak si to zopakoval. Otřásl se a rozhlédl se, jestli někde neuvidí její blonďatou hřívu. Naštěstí to vypadalo, že Mizuki se téhle akce prozatím neúčastní.
„No a to by bylo asi všechno. Jestli máte nějakou práci, radil bych vám, abyste si po ní šli. Jestli vás někdo načape, jak se tu jen tak flákáte, skončíte s něčím jako… já nevím, dejme tomu vázání girland s Mizuki a tou její smečkou. A to vám říkám… to bych vám rozhodně nepřá-“ Nedořekl. Oči upíral kamsi za Shimejiho. Shimeji a Remyuu se ohlédli a spatřili, jak z budovy školy právě vyšla drobná brunetka, skoro identická s Kyouko. Podle všeho to byla Homurova druhá sestra. Hibiki si všiml, jak si vyměňují významný pohled, tak se jen zaculil a pokrčil rameny.
„Každý máme něco,“ řekl jenom a vyběhl směrem k dívce.
Remyuu a Shimeji osaměli. Chvíli se jen tak rozhlíželi, než se Shimeji rozhodl přece jít za Sayuri, aby vážně neskončili s Mizuki a několika stovkami papírových růžiček.

„Tak fájn… kolik jsi měl holek, když mi chceš namluvit, že zas tak velkej d***ař nejsi?“
Remyuu se pohodlněji usadil na obřím polystyrénovém modelu jakéhosi zvířete, které mohlo být při troše dobré vůle mýval a poškrábal se na bradě násadkou štětce. „A mám počítat všechny, nebo jen ty s kterými jsem…“
Shimeji po něm mrštil kusem polystyrénu, který se Remyuovi odrazil od hlavy. „Ty jsi fakt prasák. Ale jestli se ti to bude líp počítat… tak prosím! Kolik máš zářezů na pelesti?“
„Dvanáct,“ pokrčil rameny Remyuu a opatrně vyvážil plechovku černé barvy mývalovi na vrcholu hlavy. „A zářezy na pelest si nedělám!“
„Nech mě hádat. Tvoje postel pelest nemá!“
„Skoro je mi až líto říct, že nemá, ale… nemá!“
„Já to věděl! Vsadil bych se, že kdyby ji měla, hezky by sis tam každé ráno poctivě piloval!“
Remyua překvapilo, jak snadno si se Shimejim může povídat i o věcech, jako byla třeba tahle. Možná to bylo tím, že byl na kluky a bral to celé úplně jinak, možná si prostě rozuměli. To druhé mu bylo trochu proti srsti, protože Shimeji si nenechal ujít jedinou příležitost, aby si pořádně nezaryl, nebo alespoň nerýpnul.
Sayuri je odklidila do jedné z dílen, kde na ně čekaly jakési ohyzdné zvířecí modely, které mladší ročníky potřebovaly do nějakého vystoupení. Mýval a pásovec potřebovali jen nabarvit, zato ptakopysk potřeboval ještě značné úpravy v oblasti ocasu, který mu stále vězel k krychli neopracovaného polystyrenu.
„Skoro mi to zní, jako kdybys to sám praktikoval!“ odfrkl si Remyuu, aby zamaskoval fakt, že už si s tou myšlenkou několikrát pohrával.
„Kdo říká, že nepraktikuju?“ zeptal se bezelstně Shimeji a zazubil se. Remyuu cítil, jak mu po zádech přejel hřeben mrazu.
„Ty? Takovej sluňák? Pochybuju!“
„Sedm.“
„Sedm c- to si děláš srandu!“ vyjekl Remyuu, když si uvědomil, čeho přesně počet mu Shimeji právě sdělil. Najednou už jako takový slušňák nevypadal. „Tolik teplech kluků v Tamayori ani bejt nemůže!“
Shimeji se ušklíbl a odhrnul si z čela zbloudilý pramen vlasů. „Jsi si jistý? Tamayori má asi osm set padesát tisíc obyvatel. Spočítej si čtyři procenta a možná budeš nemile překvapen, Watanabe!“
Remyuu rychle vytáhnul matematický šuplíček ve své hlavě, který většinu času nechával zavřený z důvodu vlastní sebezáchovy. Matematika byla jeho silná stránka. Z hlavy spočítal téměř cokoliv. Ale nerad to ukazoval, protože věděl, že ať má člověk jakýkoliv talent, vždycky by se našel někdo, kdo by to mohl zneužít. U Remyua hrozilo největší nebezpečí v jeho profesorce matematiky, která lačně hledala talenty, které by mohla vysílat na matematické soutěže.
„Čtyřiatřicet tisíc?“ zděsil se Remyuu.
Shimeji překvapeně zamrkal, ale nakonec se to rozhodl přejít bez poznámky. „Samozřejmě, musí se to brát s jistou rezervou. Ale tak jako tak, nějakých deset, dvacet lidí… musíš počítat s tím, že svět okolo tebe se pořád točí. Já sám znám… kromě těch sedmi… počkej momentík… znám asi šestnáct kluků, dvě holky a… to nepočítám bi.“
Remyuu zamyšleně barvil mývalovu hlavu. Na tom, co Shimeji řekl, něco bylo. On sám znal… dva. Z toho jeden byl jeho nejlepší kamarád. Najednou ho napadlo to, co mu na čelo ťukalo už dobrý týden.
Pokud to nepoznal u svého nejlepšího kamaráda… tak jak to má sakra poznat?

>Helois< Hajaná! Mám pocit, že to byl ten okamžik, kdy se do tebe zakousl ten pochybovačný červík. A pak už to bylo chroupy chroup, chroupy chroup…
>Marionette< Ale kušni. Žádnej červík. Jen mě zaskočilo to ČÍSLO!
>Helois< A to jsi tehdy ještě netušil, že k tomu číslu sám přispěješ!
>Marionette< Kdybys mi to tehdy řekla, vysmál bych se ti.
>Helois< O tom nepochybuju. A jak dlouho ti teda trvalo…
>Marionette< Nebuď netrpělivá!