SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 39.

>Helois< Takže jsi měl další dilema k promýšlení?
>Marionette< Tak trochu.
>Helois< Vy dva jste fakt troubové.
>Marionette< Nepovídej.


Shimeji už se pět minut pokoušel otevřít dveře loktem, ale stále se mu to nedařilo. Možná by mu to šlo líp, kdyby v jedné ruce nedržel štos učebnic, v druhé termohrnek a na jednom loktu neměl pověšenou tašku plnou výtvarných potřeb. Nakonec se mu to podařilo a on vpadnul do předsíňky ateliéru. Zmoženě odložil svůj náklad na botník a promnul si rameno.
Na chvíli se opřel o zeď a jen klidně poslouchal dokonalému tichu, které se po školních pozemcích rozlehlo vždycky po skončení vyučování.
Nakonec postavil tašku ke dveřím, nacpal si učebnice do brašny a znovu vzal do rukou hrnek se zbytkem čaje. Volnou rukou vylovil z kapsy mobil a otevřel smsku od Kamishiro, která mu přišla, když se pokoušel otevřít hlavní dveře do pavilonu.
Psala, že dnes nedorazí a večer se u něj staví, aby si od něj půjčila knížku, kterou jí Shimeji slíbil. Otevřel dveře do samotného ateliéru a vešel dovnitř.
Hlavu měl stále skloněnou nad mobilem a jen po paměti odložil hrnek na skříňku u dveří.
Udělal krok do místnosti, když ho najednou zarazil hlas.
„Víš, Shimeji, když jsem sem přišel poprvé, říkal jsi, že máš chuť mě zabít. A teď to je přesně naopak.“
Shimeji prudce vzhlédl.
Remyuu ležel na zaprášené lenošce, nohy přehozené přes jednu opěrku a pohled upřený do knížky. Na sobě měl kalhoty a košili od školní uniformy, jejíž sako viselo přehozené přes lživý paraván opodál. Vlasy měl stažené dozadu jako při druhém česání v představení.
„Cože?“ To bylo jediné, co ze sebe Shimeji dostal.
Remyuu sklonil knížku a upřel na Shimejiho ledově modrý pohled.
„Měl bych se na tebe jednou pro vždycky vykašlat. A původně jsem to měl i v plánu!“
Shimeji nechápavě povytáhl obočí a založil si ruce na hrudi. Remyuu však pokračoval. „Víš, v pátek mě pozval jeden kluk na rande. Fakt hezkej kluk. Tipnul bych, že takový typ kluků se mi asi líbí, ale zatím to nemůžu soudit.“
„A?“ zeptal se Shimeji, který netušil, co bude následovat.
„A? Řekl jsem mu ne. A víš proč?! Kvůli tobě!“ Remyuu nevědomky zvyšoval hlas a zvedl se z pohovky. Udělal několik kroků blíž k Shimejimu, než se zastavil.
„Kvůli mně?“ opakoval Shimeji.
„Ano, kvůli tobě. Protože i když mi tak lezeš na nervy, i když jsi mi lhal, což zdůrazňuju a k čemuž se ještě dostanu, i když mě jen vzpomínka na tebe přivádí k nepříčetnosti, hádej co? Pořád tě miluju a tak, i když nejsme spolu, nemůžu jít na rande s někým jiným!“ Remyuu nasupeně zavrtěl hlavou.
„Já že jsem ti lhal?“ Shimeji se nechápavě zamračil. V příští chvíli mu ovšem došlo, že by ho z té záplavy slov mělo zarazit ještě něco.
„Byl jsi na Aloners!“
„Ty mě miluješ?“
Řekli to skoro současně a okamžitě nastalo hrobové ticho. Remyuu zrudl, protože si ani neuvědomil, že to řekl. Shimeji zase nechápal, jak na to Remyuu přišel. Nakonec to byl ale právě Remyuu, kdo se rozhodl promluvit první.
„No a? Nebo mi nevěříš ani tohle?!“ dodal s jistým náznakem sarkasmu v hlase. Upřel na Shimejiho usvědčující pohled. „Ale já se ptal první. Byl jsi tam. Proč jsi mi to neřekl? Nebo proč jsi to neřekl alespoň Kamishiro, od které bych se to dozvěděl?“
„Byl jsem na všech čtyřech,“ přiznal po chvíli váhání Shimeji.
Tak tohle Remyuu skutečně nečekal. „He?“
„Na všech čtyřech představeních.“
„Já jsem to pochopil, ale… proč jsi mi to krucinál neřekl?“ Remyuu nechápavě zavrtěl hlavou.
„Jak jsi na to vlastně přišel?“
„Lístek. Jedním lístkem jsi měl založenou učebnici literatury. Všiml jsem si toho minulý týden,“ řekl Remyuu a pokrčil rameny, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Shimeji se usmál.
„Chceš něco říct?“ udělal váhavý krok směrem k Remyuovi, ale ten se po něm podíval takovým způsobem, že raději zase zastavil. „Jsi úžasnej. Úžasnej zpěvák. Úžasnej herec. Prostě…“
Remyuu znovu zrudl a sklopil oči k zemi. Na jednu stranu by měl rád, že nevěděl, že tam Shimeji je. Protože bůhví, jestli by nebyl ještě nervóznější.
„Promiň. Měl jsem ti to říct. Ale poprvé jsem tam šel napůl proti svojí vůli.“
Remyuu nechápavě vzhlédl. „Cože?“
„Kuriri mě tam v podstatě donutila jít.“
„Aha.“ Remyuu nechápal, ale věděl, že zrovna teď není nejlepší chvíle na to, rozebírat to. byla tady pořád ta jedna věta, kterou plácl a kterou Shimeji bohužel nepřeslechl.
Nastala další dlouhá chvíle dost trapného ticha. Oba čekali, jestli to nakousne ten druhý, ani jeden se k tomu však neměl. Remyuu si uhladil vlasy a popotáhl si košili. Shimeji se rozhlížel kolem sebe a jen občas o Remyua zavadil pohledem. Ten dělal navlas totéž. Když se střetli pohledem, oba ihned odvrátili hlavu na druhou stranu. Za chvíli jim to však nedalo a podívali se po sobě znovu.
Nakonec to bylo jako kdyby se v jednu chvíli něco zlomilo.
„Ty mě miluješ?!“
„Ale mám několik podmínek!“
„Miluješ mě!“
Remyuu rychle překonal vzdálenost, která je dělila a zastavil až těsně před Shimejim. „Jo, miluju tě. Spokojený? Ale dohromady se dáme jen za předpokladu, že mi budeš věřit! Cokoliv ti řeknu, budeš mi věřit. Přednostně! Když ti řeknu, že na střeše školy přistál létající talíř, nebudeš se mě ptát, co mi je, ale půjdeš se tam se mnou podívat! A nebudeš mi lhát! Rozumíš, Shimeji?“
Shimeji se chystal něco říct, ale Remyuu mu prudce přitiskl ukazováček na rty. „Ještě jsem neskončil! Nebudeme se tvářit, že tohle se vůbec nestalo. Protože se to stalo. A bude to platit na obě strany. Já nebudu lhát a budu věřit tobě a ty mně. Rozumíš?“
Shimeji se usmál, chytil Remyua za zápěstí a stáhl si jeho ruku ze rtů. „Naprosto.“ Remyuu mu úsměv oplatil. Teď už to bylo jen kdo z koho.
„Uvědomuješ si, že tě Kamishiro bude zase nenávidět?“ zeptal se Shimeji s šibalským výrazem, který jsou na své tváři schopni vykouzlit jenom zrzci. Remyuu povytáhl obočí.
„Už spolu docela vycházíme, to sis nevšiml?“
„Kamishiro se umí skvěle přetvařovat.“
„Spíš jsem zvědavý na výraz svých milovaných kmotrů.“
Dívali se tomu druhému do očí a jako kdyby v duchu soupeřili, kdo to vzdá první.
Shimeji nakonec prohrál kvůli tomu, že pohledem sklouzl k jeho rtům. A pak už to prostě nemohl vydržet. Ne když se Remyuu tak culil.
Odhrnul mu z čela pramen vlasů, načež mu sjel dlaní přes tvář až k zátylku. Remyuu pořád stál klidně a čekal, protože tenhle krok prostě chtěl nechat na Shimejim. Ten se k němu naklonil a zastavil se několik centimetrů od jeho tváře.
„Nikdy jsi mi vlastně neřekl, jestli líp líbají holky nebo kluci,“ řekl a provokativně se ušklíbl. Remyuu ho chytil za kravatu od školní uniformy a přitáhl si ho ještě o kus blíž. Teď už je dělil vážně jen chloupek.
„Nikdy ses na to neptal.“
A pak ho konečně políbil. Shimeji začal zlehka a opatrně, jako kdyby se bál. Zapomínal ovšem, že to byl Remyuu. Ten Remyuu, s kterým chodil několik měsíců, který si nepotrpěl na něžnosti a obzvlášť ne ve chvílích jako byla tohle.
Remyuu sevřel Shimejiho kravatu a přitáhl si ho ještě blíž. Volnou rukou mu pomalu přejel po předloktí, až se zastavil u lokte a sevřel v prstech látku Shimejiho rukávu.
„Miluju tě,“ zamumlal Remyuu, když se na okamžik odtáhl, aby se mohl nadechnout. Srdce mu bilo jako splašené. A stačil mu k tomu měsíc bez Shimejiho.
Shimeji ho něžně pohladil po tváři a usmál se, načež ho znovu políbil, tentokrát ještě hlouběji než předtím. V ateliéru bylo naprosté ticho a přerušovalo ho jen občasné zalapání po dechu. Remyuu tomu pořád nemohl uvěřit.
Najednou nechápal, proč váhal.
Přitáhl se k němu ještě blíž, pustil jeho rukáv a objal ho okolo krku.
„Chyběl jsi mi.“

Vztahy byly vždycky v Akabaře nejvděčnějším tématem drbů. Obzvlášť vztahy Remyua, který své partnerky střídal na běžícím páse. A po té, co se dal dohromady se Shimejim se to ještě zhoršilo. Pokud se na nějaké sešlosti nebo setkání v hospodě neprobralo i Remyuovo přeběhnutí na stranu jinak sexuálně situovaných, nedala se taková pitka hodnotit jako úspěšná.
Všechny to překvapilo, ale ještě víc je překvapilo, když se ti dva rozešli, protože ať si říkal kdo chtěl co chtěl, ti dva spolu prostě působili šťastně.
Jediný, komu to udělalo vyloženě radost byla Hanačina banda přívrženkyň, nově rozšířená i o bývalé členy Remyuovi party, která se teď omezovala jen na Madarameho a Hibariho. Ostatním to přišlo spíš než co jiného líto. navíc nepřáli Kanako její škodolibou radost.
Když se totiž Remyuu a Shimeji rozešli, vyšvihla se Kanako opět na školní hvězdu a společně se svým novým přítelem Toumou, jedním z vandalů, kteří před několika měsíci zdevastovali ateliér, se stali tím párem, který nesměl chybět na žádné akci.
Byla pravda, že její radost z vítězství trochu polevila, když polovina školy Remyua obdivovala kvůli jeho výkonu v představení Aloners, ale věděla, že ani tahle fáze nebude trvat dlouho a Remyuu zase skončí v tom šedém průměru a oni budou mít zase terč pro své posměšky. To se ovšem hluboce spletla.
Kuromushi Haru se s Kanako přestala bavit den po tom, cos e Remyuu se Shimejim rozešel. I když věděla, že kdo není s Kanako, je proti ní, nemohla prostě jen tak trpět přítomnost dívky, která rozbila fungující vztah někoho, o kom se dušovala, že miluje. Chtělo se jí z toho zvracet. Dostala se tedy z party, ale zničehonic se ocitla v zemi nikoho.
Naštěstí pro ni, dobrá strana síly měla větší pochopení, než tušila a tak si brzy našla kamarádky mezi ostatními dívkami ve třídě.

Remyuu seděl na zídce před školou v rukou svíral blok a tužku a na neuměle načrtnutou notovou osnovu škrábal noty. Soustředěně si polohlasem předzpívával melodii a pokoušel se ji zapsat dřív než ji zapomene. Koncem tužky si odhrnul z čela pramen vlasů a naznačil pod jedním taktem ligaturu.
Seděl na opačné straně školní brány než na jaké postávala skupinka v čele s Kanako a Toumou. Hibari a Madarame stáli opření každý z jedné strany a poznámky, které se stále hlasitěji ozývali z hloučku opodál, se od nich odrážely jako kamínky od plechové střechy.
„Nevadí ti ty řeči?“ zeptal se nakonec znechuceně Madarame a vzhlédl od mobilu.
Remyuu se na něj nechápavě podíval. „Cože?“ Vypadal, že se právě procitl z vlastní hudební dimenze. „Proč by mi to mělo vadit?“
Madarame pokrčil rameny. „Už jsi zase se Shimejim. Proč jim to neřekneš? Zase by jim sklaplo, blbečkům.“
„Můžu podotknout, že…“ začal Hibari, ale Remyuu ho šťouchl kolenem do boku.
„Tu přednášku, že jsme byli stejný kryplové jako oni jsem slyšel asi tisíckrát. Od Shimejiho, od Kamishiro, od Ichigy a Shinatara… nezačínej ještě ty, buď tak laskav.“
„Já krypl nebyl. To platí jen a pouze na tebe. My se akorát vezli.“
Madarame přitakal. Remyuu nad tím jen protočil oči. „Fajn. Poučil jsem se. Bůh mě potrestal beznadějně zodpovědným přítelem. A zdůrazňuji toho přítele, ano? Homosexualita mě trochu omlouvá.“
„Spíš se na ní vymlouváš. Hledání svého pravého já. Dej mi svátek,“ odfrkl si Hibari a urovnal si kravatu školní uniformy.
Remyuu se zatvářil tak samolibě, jak to uměl jen on a zavřel noty na papíře do taktu. Odpočítal si, jestli mu vychází doby a pokračoval na dalším řádku.
„Kde se ti vaši milovníci vlastně flákají?“ rozhlédl se najednou Madarame a poposunul si černý baret hloub do čela. Hibari a Remyuu se po sobě podívali.
„Nemusíš být nepříjemnej jen protože TVŮJ milovník právě teď okukuje nějakou sexy profesorku na univerzitě,“ ušklíbl se Remyuu a poplácal Madarameho po hlavě jako štěně. Madarame sebou škubnul jako kdyby mu dal facku.
„Hej! Tetsuhiro není ty, Myuurine!“
„Dobře, tak tahle sedla,“ přiznal Remyuu.
Konečně se zpoza rohu vynořila dvojice na kterou čekali.
Kamishiro šla jako vždycky o krok před Shimejim. Byl to prostě její zvyk. Nebyla schopná vysvětlit proč, ale prostě to tak bylo.
„Ahoj, kluci,“ pozdravila překvapivě zvesela, ale když se střetla s Remyuovo pohledem, zvážněla.
„Myuurine.“
„Kamishiro.“
„Válka opět začíná.“
„Ať vyhraje ten lepší.“
„Nemusíš se vzdávat tak okatě.“
„Tvůj smysl opravdu postrádá jen jedno. Ten humor.“
„A helemese, tamhle! Není to tvoje heterosexualita, která mává na rozloučenou?“
Nato oba vyprskli smíchy. „Tak tenhle byl dobrej,“ řekl Remyuu pobaveně a složil si věci do brašny. Kamishiro se usmála skoro stejně samolibě jako předtím Remyuu. „Už to ale není co to bývalo,“ zavrtěla hlavou a nechala se od Hibariho políbit na tvář.
„Asi jsem cestou propadl portálem do paralelního vesmíru, protože si nedokážu představit situaci, kdy by spolu Watanabe Remyuu a Mai Kamishiro vycházeli,“ potřásl hlavou Shimeji. Remyuu a Kamishiro si vyměnili významný pohled. Je by to taky nikdy nenapadlo, ale nějak se to prostě stalo. Pořád tam bylo to rivalství přítele a nejlepší kamarádky, ale už s nemuseli bát, že v případě, že by se tomu druhému dostal do rukou nějaký ostrý předmět, by museli bojovat o holý život.“
„Půjdeme? Za chvíli zvoní,“ zeptal se Madarame a pohlédl na hodinky.
Shimeji a Remyuu se po sobě po očku podívali. Kamishiro, Madaramemu a Hibarimu bylo hned jasné, že ti dva by si rádi ještě něco řekli.
„Uvidíme se ve třídě,“ řekl Hibari, chytil Kamishiro okolo ramen a vyrazil směrem k hlavnímu vchodu školy. Madarame kývl Shimejiho směrem a pak vyběhl za odcházející dvojící. Když míjel skupinku Kanako a Toumy, drze na ně vyplázl jazyk a při pohledu na jejich znechucené pohledy se pobaveně zasmál.
„Takže…“
„Takže?“ Remyuu se usmál a naklonil hlavu na stranu. Toho dne měl vlas rozcuchané jako vždy. Ráno zvažoval, že by si je pokusil zase nějak učesat, ale nakonec došel ke stejnému názoru jako před lety, že s tím je zbytečná práce a stejně vyjde ven, jednou foukne vítr a bude to v čudu.
„Tamta parta pořád netuší, že jsme spolu?“ zeptal se Shimeji a hlavou trhnul směrem k hloučku hyen, který postával opodál a tvářil se, jako kdyby jim patřil svět. Kdyby tomu ovšem bylo tak, svět by určitě raději stiskl autodestrukční tlačítko a spáchal nejepičtější sebevraždu v dějinách vesmíru, než aby byl vlastněn někým, jako byla Hanačina parta.
„Nemají ani tušení,“ protáhl Remyuu s ďábelským úsměvem. „I když čím dýl budeme mluvit, tím víc jim to bude podezřelé,“ dodal, když si všiml několika nechápavých pohledů, které se na něj z hloučku upírali.
„Výzva?“ povytáhl Shimeji obočí tím otravným způsobem, který Remyua stále ještě vytáčel k nepříčetnosti.
„Co myslíš?“
Remyuu stále seděl na zídce a tvář měl o něco výš než Shimeji, proto se musel sklonit, aby ho mohl políbit. Udělal to napůl natruc Kanako a napůl… protože mohl a chtěl. A to byly dva důvody, které mu stačily.
Shimeji se proti jeho rtům pousmál, ale nedělal studený čumák dlouho.
„Jsme hrozný,“ zamumlal Remyuu po několika vteřinách a znovu lačně spojil jejich rty.
„Jo, asi přijdem do pekla,“ souhlasil Shimeji.
Ani jeden si nevšiml dvojice profesorů, která se pomalu blížila. Kuriri si těch dvou všimla okamžitě. Fukujima upíral věčně podrážděný pohled přímo před sebe a budil dojem, že bytostně nenávidí všechno, na čem mu spočinul zrak. Ruce měl zabořené hluboko do kapes manšestrových kalhot s prošoupanými koleny a něco si tiše mumlal pod hustý, kartáč na boty připomínající knír.
Kuriri se v duchu modlila, aby si miliskující se dvojice nevšiml, protože jestli byl Fukujima kdy ve špatné náladě, bylo to právě teď.
Bohužel se zdálo, že osud není Remyuovi a Shimejimu nakloněn.
Kuriri si té bandy všimla moc pozdě. A v okamžiku, kdy si jich všimla, jí bylo jasné, co se děje. Ti dva prostě neodolali. Nemohli to jen tak pustit do éteru. Ne, to by bylo pod jejich úroveň. Oni se na sebe raději vrhnout jim na očích.
Jedna z dívek se oddělila od hloučku a vstoupila dvojici profesorů do cesty. Kuriri v ní poznala Kanako. Pokud neměla ráda Remyua, protože byl namyšlený, pak Kanako musela zákonitě přímo nenávidět.
Kanako si ale Kuririna cíleného nepřátelství podle všeho nevšimla, odhodila si tmavé vlasy přes rameno a nasadil ten nejnevinnější výraz, kterého byla schopná.
Fukujima se zastavil a zatvářil se, jako kdyby jeho mozek nebyl schopen zpracovat fakt, že se mu někdo postavil do cesty.
„Co je?“ zeptal se nevrle a upřel na Kanako vražedný pohled skrz umatlaná skla svých brýlí.
„Pane profesore, paní profesorko, mohli byste… tamhle ti dva… je to tak…“ Kanako se zarazila, jako kdyby se napůl styděla o tom mluvit. Kuriri si v duchu pohrdlivě odfrkla: Děvče, tak ty bys u Aloners mohla leda tak vytírat záchody.
Fukujima se na Kanako zamračil a pak podíval směrem, kam neurčitě mávla rukou. Chvíli se tam díval, načež se otočil zpátky ke Kanako.
„Jak se jmenujete?“ vyštěkl ostře. Občas měl problémy se zapamatováním jmen.
„Kanako. Mugenaki Kanako.“
Fukujima si ji znovu změřil pohledem, načež se otočil směrem k Remyuovi a Shimejimu.
„Kaedo! Watanabe!“ Jeho hlas protnul poklidný ranní vzduch jako kopí. Všichni studenti, kteří ještě nebyli uvnitř ve škole se polekaně otočili. Fukujima měl hlas, že by s ním mohl vyhlašovat požární poplach.
Remyuu se lekl tak, že se prudce zaklonil a málem spadl po zádech ze zídky. Široce zamával rukama, aby udržel rovnováhu, nakonec se ale musel chytit Shimejiho za přední díl školní uniformy a skončil mu pověšený na krku jako kravata.
„Profesore?“ Shimeji byl bledý jako stěna, stejně jako každý, na koho kdy profesor Fukujima zvýšil hlas.
Nastal okamžik ticha, kdy jak Shimeji, tak Remyuu vyčkávali, jaká pohroma padne na jejich hlavy. Jasně viděli Kanačino stádo za zády profesora, které se viditelně oklepalo ze šoku, který jim způsobili.
„Mohli byste si to nechat někam do soukromí? Zdá se, že tady slečna Mugenaki se cítí silně pohoršena.“
Remyuu a Shimeji si vyměnili nevěřícný pohled. Zdálo se jim to a nebo Fukujima vážně…
„Jistě. Teda… samozřejmě. Nechceme tu přece nikoho pohoršovat,“ přikývl nejistě Shimeji. Fukujima měl ve tváři stále kamenný výraz. Nehnul jediným mimickým svalem.
„Potom je myslím všechno v pořádku, Mugenaki-san,“ utrousil směrem ke Kanako a opět vyšel směrem ke škole. Kuriri ho po chvíli šokovaného ticha následovala.
Remyuu a Shimeji se k sobě pomalu otočili, na tváři stejný nechápavý a zároveň užaslý výraz.
„Zdálo se mi to nebo Fukujima vážně…“
„Nezdálo…“ zavrtěl Shimeji hlavou a v tu chvíli už mu cukalo v koutku. Remyuu cítil, že i jemu se na tvář dere úsměv.
V příští chvíli se k pohoršení opodál stojícího výkvětu školní hierarchie bezostyšně rozesmáli.

>Helois< No teda.
>Marionette< Přesně tak.
>Helois< Ten profesor je prostě boží.
>Marionette< Bojíš se ho a zároveň ho musíš obdivovat.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

A hádejte co? Máme tady přeeeeeeeeedposlední kapitolu! Mňahahá!
Usmíření, kočkování Kamishiro a Myuurina a taková chu´tovka, kterou jsem si prostě nemohla odpustit!
Je zajímavé, že jak se blížím ke konci, zase jste se pěkně rozkomentovali!
Ale je tu něco, na co bych vás chtěla upozornit: SOUTĚŽ! Soutěž o nejlepší návrh kimona. A co je na ní tak zvláštního? Pěkně si to pročtěte... pořád nic? Tak se podívejte na cenu pro první místo. Ano, je to povídka na přání ode mě a Eby-chan. Eba-chan mě před nedávnem oslovila, jestli bych byla ochotná se zůčastnit, no a já jsem pro každou srandu. Ale co to znamená pro vás? V podstatě že mě můžete donutit napsat cokoliv?
Zajímá vás, jak to bylo dál s Ichigatou a Yoshinem? Jak by to dopadlo, kdyby to ve falečné líbačce Seijiho a Shiroganeho na střeše došlo trochu dál? Kdyby Kiyoteru nebyl tak úplně nedotknutelný? Kdyby Madarame a Hibari nějakou náhodou překročili hranici obyčejného přátelství? Kdyby Lee Moon našel způsob, jak Remyua dostat z deprese po rozchodu?
Všcehno jsou to samozřejmě jen takové náměty a ta povídka samozřejmě nebude do Disturbing Dreams oficiálně zasahovat... nebo si můžete vymyslet něco úplně jiného.
Ale upozorňuju, že nehodlám nikoho vraždit ani mrzačit, okej?
Nuž ale já to tady nebudu protahovat, hezky si užijte kapitolku, komentujte a mrkněte na tu soutěž ♥

4.97778
Průměr: 5 (45 hlasů)