SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 37.

>Helois< Byl jsi nervózní?
>Marionette< Poslední půlhodinu před začátkem jsem upadl spíš do apatie.
>Helois< Chudinko.
>Marionette< Ale aspoň už jsem nezvracel.


Díval se sám na sebe do zrcadla a pokoušel se vybavit alespoň jedinou větu jeho role. Nějak se mu to nedařilo. Díval se na Jacka, ale necítil se jako on. Potřeboval by se do něj vžít, jako se Lee Moon vžíval do Louise. Ale on ne… Jack měl elánu na rozdávání, zatímco on se cítil jako vyždímaná houba.
Tmavé vlasy měl zčesané na jednu stranu, takže na jedno oko téměř neviděl, sotva mohl dýchat a co se nohou týkalo, netušil, jestli bude po vystoupení schopný chodit.
A představení už běželo. Mohlo trvat maximálně deset minut než přijde na scénu.
Což nebylo tak povzbudivé, jak by doufal.
„Nervózní?“ zeptala se Shiemi a válečkem na čistění oblečení mu naposledy přejela klopy fraku.
„Hrozně,“ přikývl nejistě a připlácl si odstávající vlásek k hlavě.
„To bude fajn. Máš talent. Jsi fakt úžasný,“ uklidňovala ho Shiemi a poplácala ho po rameni.
„Děkuju,“ usmál se Remyuu a uhnul pohledem od svého odrazu. „Víš, Shiemi, já se bojím. Je tam moc lidí, kteří si každou vteřinu, co budu stát na jevišti budou přát: Zakopni. Zakoktej se. Ztrať nit. Udělej ze sebe idiota. A já už bych nepřežil, kdyby se mi pokazilo i tohle.“
Shiemi si založila ruce na hrudi a povzdechla si. Byla to jednadvacetiletá studentka marketingu, která měla šití jen jako koníček. „Tak jim to nesmíš dopřát. Musíš být perfektní. A hlavně… podívej se na sebe. Myslím, že nějaký ten přežblept ti lidé odpustí, když se po tom hezky usměješ,“ dodala pobaveně. Remyuu se ušklíbl.
„To budu brát jako kompliment.“
„Měl bys. Hlavně si musíš věřit, Remyuu.“
V tu chvíli do dveří místnosti strčila hlavu jedna z bedňaček. „Remyuu, za chvíli jdeš na scénu.“
Remyuu cítil, jak se mu žaludek obrátil naruby, ale i přesto se usmál a přikývl. Ohlédl se po Shiemi, která mu jako znak důvěry ukázala zdvižené palce. Zhluboka se nadechl a vyšel do zákulisí.

Příběh byl vcelku jednoduchý. Christopher, ztvárněný Rogerem, se zamiloval do Alice, hrané Kyouko. Ale protože byl stydlín, pořád jen chodil okolo ní a nebyl schopný se vyjádřit. Jednoho dne se ale okolo Alice začne motat jiný kluk, Michael, hraný Uedou. A právě v tom okamžiku se Christopherovi objevuje Louis, jedná část jeho já, která ho odrazuje, ať na ní zapomene.
A právě ve chvíli, kdy byl Lee Moon uprostřed vysvětlování, proč by měl Roger na svou vyvolenou zapomenout, zpoza jednoho závěsu, který zakrýval vchod do zákulisí, vypadl Remyuu a jak široký, tak dlouhý dopadl na zem. Vzhledem k tomu, že jeviště bylo duté, byla to rána jako z děla.
V divadle nastalo absolutní ticho. Výhled na Remyua divákům zakrývala jedna část zábradlí.
Z hlediště se ozvalo pochechtávání. A Remyuu ležící na zemi se ušklíbl. Přesně věděl, kdo se to asi směje. A ti, kdo se smáli netušili, že ten pád byl pečlivě zkoušen.
Musí ukázat, co v něm je. Nesmí jim dát další záminku. Byl gay a byl zpěvák! Sakra! Nemůže si nechat kálet na hlavu!
Chytil se zábradlí a prudce se vytáhl na nohy. Publikum překvapeně vyjeklo, protože se zpoza zábradlí vynořil jako blesk. Zavrávoral a zmateně si urovnal vlasy. S naprosto dokonale hraným překvapením se rozhlédl kolem sebe, na tváři nevinný výraz, který se naučil, když oblboval desítky svých bývalých přítelkyň.
„Jsem v pohodě!“ houkl směrem k Lee Moonovi a Rogerovi, kteří seděli opodál u stolku a zírali na něj, jako kdyby spadl z nebe.
„Teda, víceméně v pohodě. Abych řekl pravdu, docela to bolelo. Docela hodně. Máte tady tvrdou zem. To u nás je všechno takové…“ Rozmáchl rukama jako kdyby hledal správné slovo. Na to svižnou chůzí přešel po pódiu a pořád se okolo sebe rozhlížel, jako kdyby v životě neměl možnost se pořádně porozhlédnout.
„Vypadá to tady jinak než jsem si představoval… tak… nudně.“ Poslední slovo řekl skoro znechuceně. Nato se ale otočil směrem k Rogerovi, promnul si ruce a sladce se usmál. „Ale to později. Teď jsem tady kvůli tobě.“
„Mně?“ podivil se Roger a natočil se tak, aby mohl mluvit s Remyuem a zároveň neseděl zády k publiku. „Proč kvůli mně?“
„Protože ty…“ Remyuu k němu udělal několik klátivých kroků a naklonil se k němu. „…ty máš problém, Chrisi. Největší problém, co kdy sužoval lidstvo. A ten problém je…“ na okamžik se odmlčel a poupravil si klopy fraku, „…holka. Holka je problém. Velký problém, zvlášť pro tebe, jak to tak vypadá. A tenhle ti to nijak neusnadňuje,“ ukázal na Lee Moona.
„Dlouho jsme se neviděli,“ ušklíbl se Lee Moon a z hlasu mu čišelo opovržení.
„Klidně bych to vydržel i dýl, ale co se dá dělat, nemohl jsem se dívat, jak tady mučíš chudáka Chrise. Můžeš jít, Louisi. Huš, huš,“ zamával na něj rukama, jako kdyby byl Lee Moon slepice.
„A kdo jsi ty?“ zamračil se nechápavě Roger.
„Já?“ Remyuu ho obdařil dalším úsměvem. „Já jsem Jack. A v tuhle chvíli jsem ten, kdo ti pomůže dostat tu tvoji vysněnou slečnu.“
Remyuu byl na jevišti naprosto dokonalý. Neměl ve hraní jistotu jako Roger nebo Lee Moon a možná by to bylo znát, kdyby jeho role nebyla tak šílená, jak byla. Když si náhodou nemohl vzpomenout na text, jednoduše se odmlčel a zadíval se na nějaký předmět, jako kdyby ho strašlivě zaujal, potom sebou prudce trhl, jako kdyby se probudil a pokračoval v rozhovoru, jako kdyby se nechumelilo. A přestože měl pořád pocit, že nemá roli zvládnutou, naprosto se do Jacka vžil. Převzal jeho chůzi, klátivou, roztěkanou, převzal jeho způsob mluvy, hlasitý a zpěvavý, převzal jeho postoj těla, trošičku zakloněný, paže pokrčené v loktech, ruce na úrovni ramen, jako kdyby se měl každou chvíli dotknout něčeho, čeho se štítil. To všechno zakrylo všechny ty nejisté kroky nebo problémy se vzpomenutím si, jaká věta je na řadě teď.
A diváci to všechno viděli. Neviděli Remyua, ale roli, kterou hrál. I když byla pravda, že Lee Moon a Roger to uměli ještě lépe. Bylo vidět, že Remyuu má pořád nějaké ty mezery.
I přesto překvapoval sám sebe.
Pustili se do dlouho cvičeného rozhovoru a nálada ve hře se opět uklidnila.
„On je vážně dobrej,“ podivil se Yoshino potichu. Ichigata přikývl.
„Kdo by to do něj řekl…“ řekl a založil si ruce na hrudi. Nemohl si pomoct, ale byl na Remyua pyšný, jako kdyby byl jeho syn.
„A to ještě nezpíval,“ dodal Yoshino a pohodlněji se uvelebil na sedadle. „Slyšel jsem jen záznamy jeho písniček. Naživo to bude něco jiného.“

Rozhovor mezi Remyuem, Lee Moonem a Rogerem pokračovala a řešilo se v ní jen jedno. Kdo má pravdu, jestli Louis nebo Jack. Jestli by Chris měl svojí snahu Alici dostat vzdát a nebo ne.
V jeden okamžik se Remyuu prudce zvedl, opět si urovnal frak a opřel se o stůl.
Chtěl něco říct, ale začala předehra další písničky. Roger i Lee Moon už měli svá první sóla za sebou a byl na řadě právě Remyuu. Ten na okamžik vypadl z role, protože nestihl doříct poslední repliku, ale na to neměl čas, protože se potřeboval dostat na plošinu nahoře na konstrukci, odkud se odvíjela jeho choreografie. V duchu zaklel a rychle vyběhl po schodech. Cítil, že ztrácí jistotu. A bylo to vidět, protože v obecenstvu to tiše zašumělo, jak si jednotliví diváci všimli jeho chyby.
Remyuu konečně dorazil do středu lešení a chytil se zábradlí.
Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Tak. Tady to je.
Teď potřeboval být Marionette. Marionette, který zazpíval cokoliv, jakkoliv a za jakýchkoliv okolností. Předehra se pomalu blížila ke konci a Remyuu si odhodil vlasy z očí. Soustřeď se. Marionette. Marionette.
Tam dole sedí spousta lidí, kteří ti nepřejí úspěch. A skoro stejný počet lidí, kteří ti drží palce, říkal si v duchu.
Poslední tři doby.

Pokud byl Remyuu dobrý herec, jako zpěvák neměl u Aloners konkurenci. Ostatní sice lépe hráli a tancovali, ale co se zpěvu týkalo, Remyuu je převálcoval na celé čáře. A ne jen kvůli rozsahu a barvě hlasu. Výraz, který dokázal do zpěvu dát, v člověku budil dojem, že to, o čem zpívá skutečně prožívá. Ať už se jednalo o bolest nebo radost.
Remyuu to všechno věděl a rozhodl se to ukázat skutečně naplno.
Písnička, kterou zpíval jako první byla rychlá, skutečně rychlá, plná složitých, víceslabičných slov, jejichž slabikování se naprosto lišilo od rytmu samotné melodie. Navíc byla celá písnička položena až nebezpečně vysoko. Jack se v ní Chrisovi pokoušel vysvětlit, že ve světě je spousta možností, které nikdy nebude mít šanci vyzkoušet, když neudělá první krok.
Po dohrání předehry se instrumentál odmlčel a Remyuu první větu zazpíval do naprostého ticha. A to bylo jako rána kladivem. Nikdo nic takového nečekal.
„Svět je jako chodba plná zavřených dveří, které jen čekají až vezmeš za kliku.“
Instrumentál, který Kaoru tak pečlivě nahrával, se znovu rozezněl a nabral na tempu. Remyuu se usmál. Tak teď byl ve svém živlu. Možná nebyl zrozen pro herectví, ale pro hudbu určitě.
Jeho role měla jeden velice důležitý úkol. Všechny šokovat. Takže zatímco do té chvíle vypadal, že i když umí hrát, nezatancuje a nezazpívá ani makarenu, opak byl pravdou.
Se skvělým načasováním se protočil kolem vlastní osy a vyskočil na zábradlí, které mělo ze strany od diváků nainstalovaný rantl, po kterém se při troše snahy dalo přejít. Remyuu ovšem nepřecházel. To, co na zábradlí prováděl, rozhodně chůze nebyla. Pro diváky to vypadalo, že balancuje na úzkém vrcholku konstrukce.
„Ale v případě, že budeš stát s rukama za zády, nemáš moc šancí.“
Remyuu se na zábradlí protočil, založil si ruce za záda a udělal několik kroků pozpátku.
Roger se mezitím zvedl od stolu a pomalu stoupal po schodech za ním.
„Musíš se naučit žít.“
Sotva se protančil až ke konci zábradlí, seskočil dolů a seběhl po schodech opět dolů. Mezitím na jeviště nestoupilo několik dalších herců, kteří dělali jen křoví a rozesadili se k ostatním stolků, které byli rozestavěné po jevišti. Remyuu za pochodu jednomu z nich strhl z hlavy černý klobouk y nasadil si ho. „Žít na plný plyn a tahat příležitost za pačesy.“
I přesto, že byl Remyuu pořád v pohybu, hlas mu nezakolísal a pořád zpíval stejně čistě.
Publikum jen tiše zíralo. Partička z Akabary, která přišla jen aby se Remyuovi mohla vysmát, seděla a zírala divže ne s otevřenými pusami.
Remyuu vytáhl hlas ještě o několik tónů výš a pak sklouzl o oktávu dolů. Nemohl si tyhle ozdůbky odpustit, i když riskoval, že následujícího dne nebude mluvit.
„Pokud chceš zaujmout, musíš se předvádět. Být gentleman.“ Remyuu smekl klobouk a vysekl okolo procházející dívce vzorovou poklonu. „Trochu bláznit.“ S teatrálním gestem odhodil klobouk do zákulisí a vyskočil na jeden ze stolků.
Písnička se pomalu blížila ke konci. Ale všichni byli tak uchvácení Remyuem, že si vůbec nevšimli Meg, která se mezitím vynořila ze zákulisí a svírala v ruce držadlo červeného plastového kbelíku.
A zrovna v okamžiku, kdy Remyuu dokončoval poslední větu, se k ní natočil a ona mu celý obsah kbelíku vchrstla do tváře a písničku tak utnula.
Remyuu se ani nehnul. Divadlo zahučelo překvapením a v dalším okamžiku se ozval ohlušující potlesk. Remyuu tam jen tak stál, ztuhlý uprostřed pohybu, z vlasů kapala voda a on jen tak tak potlačoval smích. Tuhle scénu miloval. Písnička utnutá kýblem vody. Efekt byl úžasný. I když pro něj to znamenalo strávení přestávky sušením vlasů.
Sotva potlesk, tedy Remyuova odměna za skvělý pěvecký výkon a tak trochu i jeh zlití od hlavy až k patě, utichl. Meg odložila kbelík a usmála se. „Tak, to bychom měli. Trochu jsme se rozdivočili, Jackie.“
Remyuu zamrkal a odhrnul si promočené vlasy z tváře, načež Meg úsměv oplatil, vypadal však, že má spíš chuť jí zakroutit krkem. „Šlo to udělat i jemněji, nemyslíš?“ zašvitořil a pokusil si vyždímat z motýlka vodu.
Meg okolo něj prošla a zapojila se do konverzace.
Remyuu mezitím usedl k jednomu z vedlejších stolečků a tvářil se uraženě. Voda mu stékala po tváři, on však seděl s rukama založenýma na prsou a jen občas zamrkal, když se mu voda dostala do očí. Věděl, že musí počkat ještě chvíli, než dojde na duet s Lee Moonem a pak přijde přestávka při níž se vysuší jeviště a oni se půjdou převléct.
A že on se na převlečení těšil, protože měl promočenou košili a začínala mu být zima.
Naštěstí po chvíli se mohl klidit ze scény a zmizet v zákulisí.
„Skvělý, Remyuu, naprosto dokonalý. Jestli zbytek odzpíváš jako tu první písničku, tak to máme v kapse.“ Kaoru mu podal ručník a Remyuu si otřel obličej a uhladil si vlhké vlasy zase přes jedno oko. Pokusil se ručníkem vysušit i sako, ale to se mu nedařilo, tak nad tím jen mávnul rukou.
„Vzhledem k tomu, že jsem se nepozvracel při prvním tónu, řekl bych, že to docela ušlo,“ ušklíbl se, když zamířil hlouběji do zákulisí, aby jeviště obešel a mohl se v další scéně objevit z druhé strany než kam právě odešel.
Už to bude jenom lepší, říkal si. Zvládl svou první scénu i první sólo. Teď přijde na řadu ukázka tance.
Přitočil se za jeden ze závěsů, který zakrýval zákulisí a nahlédl na jeviště. Měl tak pět minut než přijde na řadu jeho další hudební číslo. Na jevišti právě zpívala Kyouko. Zahleděl se do hlediště, ale přes zář reflektorů viděl jen tmavé stíny.
Cítil se… zvláštně. Na jednu stranu byl nadšený z toho, co dělal, ale na jednu stranu mu to všechno bylo nějak líto. Tohle vystoupení si držel jako eso v rukávu pro Shimejiho. A nakonec se ukázalo, že ho nikdy nebude moct použít.

Shimeji seděl v zadní řadě a ve chvíli, kdy Remyuu opět opustil jeviště se konečně zase nadechl. Od té doby, co se rozešli se skoro neviděli, maximálně se minuli na chodbě a to oba upírali oči opačným směrem a tvářili se jako profesionální hráči pokeru, když na ruku dostanou full house. A teď ho konečně mohl sledovat společně se zbytkem publika a jen tiše proklínat sám sebe.
Už pochopil, jakou udělal chybu. Že měl věřit jemu. A teď když ho viděl na jevišti a věděl, že by měl být správně v zákulisí a pokaždé, když by opustil scénu, by ho chytil, přirazil k nejbližší stěně a políbil ho, protože jako Jack si Remyuu nic jiného nezasloužil. Byl naprosto dokonalý. Shimeji viděl některé scény dřív, když ještě u Aloners sám pomáhal a v době, kdy měl Jackovu roli přidělenou Ueda. Nedalo se to ovšem srovnat.
Omluví se mu. Rozhodně se mu omluví. A bude žadonit, aby mu to odpustil. Tak se Shimeji rozhodl sotva slyšel Remyua zazpívat první sloku.
A to ještě netušil, že to nejlepší teprve přijde.

Remyuu bral fakt, že druhá z jeho písniček se jmenovala Loutky, jako znamení. A právě Loutky byly u Aloners ta nejoblíbenější část vystoupení. A přitom to bylo tak jednoduché. Víceméně.
Všichni opustili jeviště a na několik okamžiků se divadlem rozlehlo ticho. Několik bedňáků rychle odklidilo stolky a židle, takže kromě konstrukce se schodištěm po každé straně na scéně nezbylo nic.
Zaznělo několik prvních tónů klavíru. Dvě z dívek, které se k nim přidaly jen jako tanečnice, jež měly dělat křoví, vystoupily po schodech nahoru.
Remyuu zpoza závěsu mávl na Lee Moona, který čekal na opačné straně jeviště. Ten mu jako odpověď ukázal zdvihnuté palce. Pak ve stejný okamžik vyšli na jeviště a každý se postavil pod jednu z dívek. Remyuu se zhluboka nadechl a upravil si rozmáchlým gestem klopy saka, zatímco Lee Moon si s upjatým výrazem urovnával kravatu. V tu chvíli vypadali skutečně jako naprosté protiklady. Remyuu se svými tmavými vlasy a modrýma očima v černém obleku s červeným motýlkem a uvolněným držením těla a Lee Moon s rezavě hnědými vlasy, tmavýma očima v bílém obleku s modrou kravatou a naprosto vážným výrazem.
V příští okamžik se ale oba jako na povel napřímili a tanečnice nad nimi natáhly ruce před sebe. Choreografie byla velice prostá a její název ji naprosto vystihoval. Loutky. Byl to tanec, který jim trval nejdéle, protože chvíli trvalo, než se Remyuu a Lee Moon naučili pohybovat tak, aby to vážně budilo dojem, že jsou přivázaní na neviditelných provázcích, s jejichž pomocí je jejich loutkářky nad nimi ovládaly. Ale nakonec se jim to po hodinách tréninku povedlo a i když ani jeden z nich nebyl tak dobrý tanečník jako Roger, celkový dojem byl působivý.
Zpívali střídavě, vždycky jednu sloku Remyuu, další Lee Moon. V duetu ještě víc vyniklo, jak zvučný hlas Remyuu má. Zpíval o celou oktávu výš než Lee Moon a nevypadal, že mu činí nějak velké obtíže.
Písnička byla, jak poukazovala její choreografie, že spousta lidí sebou nechává manipulovat a dělá jen to, aby se ostatním zavděčili. Naráželi tak na Rogerovu postavu, která se chce vzdát své vyvolené, protože její nejlepší kamarádka (kterou hrála Meg a která zlila Jacka kbelíkem vody) mu sdělila, že je s tím druhým šťastnější. Remyuu v té písničce cítil velký kus pravdy, protože sám byl stejný. Choval se tak, jak se od něj chtělo. Přetvařoval se.
Trhavě se otočil a prudce svěsil ruce, jak tanečnice nad ním povolila jednu ruku a tak pustila jeho vodící provázek. Bylo složitější soustředit se na kroky a ještě hlídat své nástupy než když zpíval sám a v podstatě jen pobíhal po jevišti.
Ale pořád se mu dařilo to nekazit a minutu od minuty byl jistější.
Obzvlášť pyšný na sebe byl, když Loutky skončili, protože při posledním tónu klavíru obě loutkářky svěsily ruce a on s Lee Moonem se sesypali na zem jako kdyby vážně byly hračky na provázcích. Byla pravda, že to trochu bolelo, ale za ten potlesk mu to stálo.
Bez dechu ležel už podruhé během představení na zemi a čekal, až se zhasnou světla a zatáhne se opona. Naštěstí nemusel čekat dlouho a hučení diváků mu napovědělo, že se opona zatáhla a začala čtvrt hodinová přestávka během níž se mohli diváci protáhnout nebo občerstvit.
S těžkým povzdechem se vytáhl na nohy a promnul si rameno. Vyhnul se jednomu bedňákovi, který už stihl vyběhnout na jeviště a zamířil do zákulisí. Ještě cestou si rozepnul frak a stáhl si ho, aby se mohl zhluboka nadechnout. Tak. Bylo to, první polovina za ním.
Sotva vešel do šatny, vrhla se k němu Shiemi. „Koukej se převléct, ať ti stihneme udělat vlasy.“
„Jasně, jasně,“ přikývl Remyuu vláčně a rozvázal si motýlka. Druhý ze svých kostýmů měl mnohem raději než tuhle maškarádu.
Zatímco seděl na židli a jedna z pomocných sil mu foukala stále vlhké vlasy, listoval scénářem a pro jistotu si opakoval některé scény, kterými si nebyl úplně jistý. Lee Moon, který seděl vedle něj, mu nakukoval pod ruce a přitom uždiboval čokoládovou tyčinku.
Po chvíli vešla do šatny i Meg. promiň za ten kýbl, Myuurine.“
„Omlouváš se mi pokaždé, ale pokaždé vím, že to nemyslíš vážně,“ ušklíbl se Remyuu a odhrnul si z čela pramen čerstvě vysušených vlasů. Jeho provizorní kadeřnice ho ale plácla přes ruku.
„Nech si ty vlasy. Teď si je nebudeš moct prohrabovat, jinak si to úplně rozcucháš.“
„Ale takhle vypadám jako kdyby mě olízla k***a. Bez urážky.“ Za to ho přetáhla hřebenem po hlavě. Remyuu bolestně zakňoural a chtěl si místo, kam ho uhodila promnout, ale když si všiml jejího vražedného pohledu, nechal ruku pomalu klesnout zpátky na opěrku židle.
„Hodnej,“ pochválila ho a stáhla mu i zbytek vlasů z čela. Remyuu se zkoumavě zadíval do zrcadla. Jen málokdy, skoro nikdy, nenosil vlasy sčesané z čela a většinou mu do tváře spadala clona tmavých vlasů. Proto vidět vlastní obličej bez jediného vlásku působilo trochu znepokojivě.
„Takhle bys to měl nosit, vypadáš dobře,“ zahuhňal Lee Moon s plnou pusou čokolády. Sám měl vlasy naopak hladce sčesané do očí, což u něj taky nepůsobilo přirozeně, protože se mu jindy ježily, jak je nosil nagelované nahoru.
„Já myslel, že z nás dvou jsem gay já.“ Remyuu si to prostě nemohl odpustit.
„Jsem otevřený všem možnostem,“ pokrčil Lee Moon skromně rameny.
„Přestaňte spolu flirtovat, vy dva a koukejte se připravit, za chvíli zase začínáme,“ houkl na ně Kaoru, Kyouko na něj však pohoršeně mlaskla.
„Ale no tak, nějaký ten románek v souboru mít musíme. A když se k tomu nikdo jiný nemá,“ řekla. Remyuu si s Lee Moonem vyměnili pobavený výraz. To přicházelo v úvahu asi stejně jako možnost, že by se Remyuu dal znovu dohromady s Kanako.
Stali se z nich dobří kamarádi, Remyuu by možná řekl, že v Lee Moonovi našel třetího nejlepšího kamaráda (a hned na to by řekl, že už by to s těmi nejlepšími kamarády tak akorát stačilo) nebo takovou spřízněnou duši, co se hudby a životního postoje týče. Ale že by ho přitahoval, to se říct nedalo.

Druhý Remyuův nástup na scénu byl snad ještě efektivnější než ten první. obzvlášť protože sotva se vynořil na jevišti, sálem to zašumělo, jak některé z mladších divaček (zhruba mezi třináctým a osmnáctým rokem) zapištěly. Remyuu se usmál. Takhle na lidi působit měl. Taky se polovina holek, které dělaly kostýmy sesedly a vymýšlely, do čeho Remyua navléknou, aby vyvolaly tuhle reakci.
Nakonec si to na jeviště nakráčel v černých teniskách, zářivě červených džínech, bílém triku a černé vestičce. Navíc měl vlasy hladce sčesané z tváře a, ke své upřímné hrůze, oči obtažené tužkou. Té poslední skutečnosti Remyuu vzdoroval seč mohl, nebylo mu to ale nic platné.
Druhou polovinu představení měl jako v mlze a to nejen proto, že mu kvůli linkám slzely oči jako blázen. Vzhledem k tomu, že zatím nezvracel, vžil se do role lépe. než čekal. Druhý duet s Lee Moonem proběhl bez problémů a stejně tak i společná písnička s Rogerem.
Co se týkalo právě písničky, kde zpívali všichni tři, Remyuu a Lee Moon si museli nacvičit synchronizované pohyby zrcadlově obráceně. Roger totiž stál uprostřed jeviště a oni dva museli identicky stoupat po schodech, pak se minout na plošině a zase sejít dolů.
Poté se Remyuu musel znovu převléknout a to do černých džín, zpátky do červených tenisek, černobílé pruhovaného trika a červeného šátku, který měl uvázaný okolo krku. Vlasy měl tentokrát pro změnu rozježené do všech stran. Tak se naposledy objevil i Christopherovi těsně předtím, než měli Jack a Louis zmizet. V tom totiž spočívala celá hra. Ti dva měli prostě zmizet po té, co se Christopher vyslovil Alici a ukázat tak, že byli vlastně jen personifikované stránky Christopherovi osobnosti, které mu měli pomoct se rozhoupat. Remyovi to bylo na jednu stranu trochu líto. Že Jack vlastně vůbec neexistoval.
Jeho závěrečné sólo, předposlední písnička celého představení, po němž měl následovat už jen finální duet Rogera a Kyouko, měl ze všech svých partů nejraději. Nemusel totiž skoro vůbec tancovat a jen se soustředil na zpěv.
A navíc měl efekty. Miloval část, kde velice dramaticky rozpažil a v tu samou chvíli všechna světla zhasla. On však pokračoval ve zpěvu a postupně se rozsvěcela až při další sloce a to s každou slabikou jeden reflektor. Jediná nevýhoda byla, že všichni diváci včetně jeho na několik okamžiků oslepli. Ale s tím se muselo počítat.
A najedou, dřív než se rozkoukal, byl konec.
Konec premiéry.
Stál v zákulisí a nemohl tomu uvěřit. Měl chuť si jít zalézt někam do koutku a celé to rozdýchat, Meg ho ale popadla za loket a vytáhla ho zpátky na jeviště. Najednou, když věděl, že už nemá před sebou postavu Jacka, se cítil na scéně nervózní.
Zamžoural proti reflektorům a zakryl si oči dlaní, aby se mohl podívat do hlediště.
Lidé Tamayori měli slabost pro nejrůznější druhy zábavy, divadlem počínaje, pouličními bitkami konče, a byli o to lepší publikum. Remyuu by nikdy nečekal, že se dočká potlesku ve stoje. Nakonec se dav utišil a znovu se usadil, protože Roger, jako správný vůdce souboru, přešel k mikrofonu, který mu i se stojanem přinesl Kaoru, jež se s otcovským úsměvem zařadil mezi ostatní členy Aloners.
„Tak snad jste nečekali, že vás necháme odejít bez toho, abychom vás tady ještě chvíli zdržovali dojemnýma řečičkami,“ začal Roger, ale hned byl přerušen vlnou smíchu.
„No, každopádně, moc bych vám všem chtěl jménem Aloners poděkovat za to, že jste přišli a doufám, že pokud se vám naše představení líbilo, doporučíte ho známým…“
„…sourozencům, kamarádům, rodičům, popřípadě prarodičům, dětem vnoučatům tetičkám, strýčkům, spolužákům, lidem, které potkáte na ulici…“ navázala na něj Meg a postupně vypočítávala jednotlivce na prstech. Roger po ní šlehl rádoby nazlobeným pohledem, načež pokračoval.
„Taky bychom chtěli poděkovat všem, kteří nám pomáhali s přípravami. Ať už s kostýmy, nebo s kulisami. Takže prosím potlesk i pro ně. Protože jinak bychom si tady mohli maximálně pobíhat v pyžamech před papundeklovými obrázky malovanými voskovkami.“
Po další odmlce na zasloužený potlesk pro bedňáky se Roger zhluboka nadechl a zasmál se.
„Ani byste mi nevěřili, jak hrozně jsem rád, že to máme za sebou,“ řekl jakoby mimochodem a promnul si krk.
Kyouko vedle něj protočila oči a gestem mu naznačila, ať od mikrofonu ustoupí. Roger jí s gentlemanským gestem pustil na své místo a ukročil směrem k Uedovi.
Kyouko už otvírala pusu, aby začala svou část závěrečné řeči, když si všimla, že má mikrofon v úrovni oči.
„Moment.“ Chvíli za smíchu publika s mikrofonem zápasila, než se jí podařilo stojan posunout tak, aby ho měla v úrovni úst.
„Takže,“ začala, očividně spokojená sama se sebou. „S tímhle představením jsme měli spoustu práce a pokud bych to měla shrnout, řekla bych, že dopadlo nad očekávání dobře. Vzhledem k tomu, že druhou polovinu scénáře jsme obdrželi zhruba před měsícem, konstrukce která měla udržet tři lidi ještě před týdnem neunesla ani vlastní váhu a jeden z hlavních herců si ne vlastní vinou zlomil kotník. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, řekla bych. Nebudu vás tady zdržovat a hlavně nechci zdržovat své kolegy, protože nevím jak oni, ale já osobně se těším do sprchy a pak rovnou do postele.“ Zasmála se a odhrnula si vlasy z očí.
„Proto vám asi jen připomenu, že jestli se vám tohle vystoupení líbilo, opakujeme ho každý pátek. Počet repríz jsme ještě nestanovili, ale počítáme, že asi dokud nepadneme.“
„Což je docela pravděpodobné dost brzo, protože už teď necítím nohy z toho, jak úzký mám kalhoty,“ zakňučel Lee Moon. Remyuu souhlasně přikývl.
Kyouko znovu protočila oči. „Vy jste ale fňukny. Ale dobře. Chce ještě někdo něco dodat?“ Rozhlédla se, ale Kaoru, ke kterému byla otázka řečena, zavrtěl hlavou.
„Takže prosím poslední potlesk pro Aloners. Miharu, Haruki, Aoi, Mikuo, Wakana, Fujimori, Chia, Takano.“ Herci, kteří hráli vedlejší role se postupně ukláněli, jak je jmenovala, až došla k těm, kteří měli role větší.
„Ueda, který se ujal postavy, kterou nikdo nechtěl.“
„Královna Meg, kterou jsme proti její vůli nevlékly do šatů a které za to dlužíme čokoládu.“
Meg pohodila hlavou a založila si ruce na hrudi. „A pořádnou. S oříškama!“ přikývla rázně.
„Kiyoteru, který překonal sám sebe dal si božský waltz s Wakanou.“ Kiyoteru se při té vzpomínce otřásl, ale zdálo se, že potlesk mu za to přece jen stál.
„Lee Moon, který v příštím vystoupení bude hrát v sukni, aby si nemohl stěžovat na těsné kalhoty. A že si stěžoval často.“ Lee Moon povystoupil z řady a rozpřáhl ruce, jako kdyby byl rocková hvězda po skončení koncertu pro pět tisíc lidí.
„Roger, k němuž nemusím snad ani nic dodávat, protože zase jako po každém představení dostane asi tak dva tisíce milostných dopisů.“
Roger se zatvářil naoko překvapeně. V příští chvíli se však ušklíbl a otočil se směrem do hlediště. „Prosím, holky, necpěte mi ty lístečky do skříňky, kdo se s tím má pak sbírat. Já si na to pořídím krabici a dám jí ve škole do kanceláře, takže tam budete moct zajít aniž byste mi zanášeli skříňku.“
Na chvíli se odmlčel. „A prosím potlesk i pro nejmladší hvězdičku Kyouko, jejímuž bratru se teď budu vyhýbat, protože nechci vědět, jak dopadnu po tom, co jsem si jí dovolil v rámci představení políbit.“
„To nechtěj vědět!“ ozvalo se ihned z hlediště. Roger se zakřenil a dal divákům prostor ocenit i Homurovu výhružku.
„A nakonec bychom chtěli všichni, a tím myslím celý soubor, poděkovat i nejnovějšímu členu Aloners, který nás doslova a do písmene zachránil, protože se k nám přidal před třemi týdny a i přesto se naučil všechny texty, veškerou choreografii a prostě… nás vytáhl z louže. Takže…“ Roger se usmál a otočil se na Remyua. Ten překvapeně zamrkal. „…díky, Remyuu.“
V příští chvíli Remyuu měl co dělat, aby mu neukápla slzička dojetí, protože nejenže mu tleskalo celé divadlo, ale navíc i všichni ostatní Aloneři.
Najednou nevěděl kam s očima. Stydlivě přešlápl z nohy na nohu, než ho Meg chytila zezadu za krk a nezlomila ho dopředu do poklony.
Když se narovnal jako omluvu ho objala vrazila mu pusu na tvář.
Remyuu se usmál a rozhlédl se po sále. Tak za tohle mu to stálo. Za ten pocit, který ze sebe měl. Za ten pocit, že pomohl skupině báječných lidí. Za ten pocit, že světu ukázal, co umí.
A že to byl úžasný pocit.

>Helois< A heleme se, přežil jsi a nepozvracel jsi jeviště.
>Marionette< To už samo o sobě byl úspěch.
>Helois< A ty jsi pořád nevěděl, že tam ten tvůj bojfrend byl?
>Marionette< Nee.
>Helois< Hlavně že jsi ze sebe měl dobrý pocit.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Prosím virbl, protože přicházíííííí dlouho očekávaná kapitolka obsahující kompletní vystoupení Aloners. Víceméně.
Na téhle kapitole jsem si dávaka záležet, ale stejně se mi nepovedlo ty scény popsat tak, jak je mám v hlavě. Mám prostě vymyšlené všechno, kostýmy, kulisi, celou konstrukci scény, choreografii... ale něco takového slovy nepopíšete. Ani způsob, jakým Remyuu a ostatní zpívají. Proto mám pro vás, kteří máte zájem slyšet, jak si představuju Remyuho hlas, několik videí. Jsou to videa od zpěváka z Nico Nico, který dělá covery vocaloid songů a hlasově se Remymu podobá. Jeho jméno zní Rib a vřele ho doporučuju.
A videa, která tak zhruba vystihují písničky, které tam během vystoupení zpívají: Remyho první sólo , Remyho druhé dólo , Duet s Lee Moonem
Co jinak dodat? Dneska je to přesně rok, co jsem začala Marionette psát. A brzo jí dokončím. Právě jsem u psaní 39. kapitoly a je to zároveň smutné, jako vždycky, když dokončuju nějkaou povídku a trochu úleva, protože... bude po Marionette. Nemusíte se ovšem bát, co nastane pak. Protože mám pořád rozepsaný Double Bang, poté se vrhneme na Two Weeks a po tom na Echoes. A s radostí vám můžu oznámit, že Disturbing Dreams neskončí se čtyřmi povídkami, ale bude mít další dvě. Náměty prozrazovat nebudu, ale můžu vám napovědět, že názvy budou znít ↑Upside Down↓ a Storyteller.
Nuž, nebudu to tady déle protahovat. Hezky si užijte kapitolu i videa a pěkně komentujte a kritizujte. ♥

4.93182
Průměr: 4.9 (44 hlasy)