SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 35.

>Helois< Ichigata a Yoshino do toho praštili?
>Marionette< Jo. A pak, že na pravou lásku se nevyplatí čekat.
>Helois< Oni čekali víc jak třicet let.
>Marionette< A ani jeden toho dneska nelituje.


„Super. Super, kluci! Možná jen abys tam byl o chloupek dřív, Remyuu. Na tom nástupu po Lee Moonovi.“
„Fajn, dám si na to pozor.“
„A ty Rogere, opatrně s těmi výškami. Když se do toho víc opřeš, zní to sice líp, ale je tu větší šance, že ti to ujede jako právě teď.“
„Okie dokie, šéfe. Jako s plynem u auta. S citem.“
Kaoru se sklonil k přehrávači a opatrně z něj vytáhl cédéčko s instrumentály písniček z představení. Vložil ho zpátky do plastového obalu a odložil na klavír. Remyuu a Lee Moon opatrně slézali z konstrukce, která měla během představení stát na jevišti a v podstatě tak dělat druhé patro dějství, ale zatím nebyla tak stabilní, jak by měla být a každý pohyb způsoboval silné otřesy.
„Musíme bedňákům říct, ať to co nejrychleji zpevní. Už máme jen pár dní a takhle se to vrklat nemůže. Akorát by to s váma během vystoupení spadlo a co hůř, rovnou na Rogera,“ zavrtěl Kaoru hlavou a zkusmo zalomcoval podstavcem.
„Dík za starost, Kaoru,“ ušklíbl se Lee Moon a prohrábl si ryšavé vlasy až mu z nich odlétlo několik kapiček potu. Bylo to náročné, zpívat, tancovat a to vše ve snaze nerozhoupat konstrukci tak, aby se s vámi zřítila z výšky pěti metrů. Navíc ve světlech naplno puštěných reflektorů.
„V tom kostýmu to nepřežiju,“ zavrtěl hlavou Remyuu a otřel si obličej do trika. „A jestli jo, tak jenom jednu písničku, pak mě z toho budete vystřihovat, protože vám říkám, že jestli se v těch kalhotách zpotím, sundám je leda s vlastní kůží,“ dodal a přejel si ručníkem i po šíji.
„Jo, ty aspoň nemáš dlouhý vlasy,“ odfrkl si Roger.
Všichni tři se posadili na okraj jeviště a pokoušeli se trochu vychladnout.
„Už vám to jde, krasavci.“ Všichni tři se naráz otočili a zahleděli se k závěsu, který zakrýval vstup do zákulisí.
„Aby ne, tři dny před premiérou,“ zakřenil se Lee Moon a hřbetem ruky si otřel pot zpod nosu.
Kyouko přešla až k okraji pódia, seskočila dolů a posadila se do jednoho ze sedadel přímo naproti nim. „Už jenom dopilujeme pár detailů a bude to dokonalý,“ usmála se.
„Jo, kéžby,“ řekl Remyuu trochu ponuře. Lee Moon pohoršeně mlaskl a strčil do něj ramenem.
„Ale kuš, Myuurine. Trochu optimismu do toho. Člověk by řekl, že ty hraješ tu temnější stránku Chrisovi duše.“
„To mě má povzbudit?“ Remyuu se rozhodl ignorovat fakt, že se jeho přezdívka, kterou ho oslovovali jeho nejlepší kamarádi, kmotři a k jeho těžkému zděšení poslední týden dokonce i Kamishiro, donesla už i k členům Aloners.
„To tě nemělo povzbuzovat. To bylo jen hodnocení úplně očividné věci.“
Remyuu se na Lee Moona zaškaredil, ale oba věděli, že to nemyslí vážně.
„Ještě, že nejste něčí stránky osobnosti i ve skutečnosti, protože když tak na vás koukám, asi by to z vás měl pěknou schízu,“ ušklíbl se Roger a stáhl si dlouhé vlasy do ohonu.
„Pěkně, Rogere,“ pokývla uznale Kyouko.
„Díky.“

Bylo to dva týdny po jejich rozchodu. Remyuu hned ten den, kdy se málem srazili na chodbě, pochopil, že s tímhle přístupem to moc daleko nedotáhne. Rozhodl se, že místo, aby se užíral, bude se plně soustředit na nadcházející vystoupení. Kdykoliv měl volnou chvíli, byl buď v divadle, nebo si alespoň procházel dialogy a písničky. Křídlo nechával permanentně otevřené, což překvapilo nejen Ichigatu a Shinatara, ale i jeho matku, která se asi týden po Remyuově rozchodu zase vrátila domů.
Remyua vyrušilo šramocení v zámku uprostřed mezihry jednoho ze svých sól. Nechápavě se zamračil na kalendář. Jeho táta se neměl vrátit alespoň ještě tři týdny a máma… bolestně syknul, když si uvědomil, jaké datum na kalendáři je. Už zase jednou zapomněl otočit listy.
Darmošlapka se na křesle, kde si do toho okamžiku hověla, zavrtěla a ospale otevřela oči.
„Jsem doma,“ ozvalo se z chodby a v příští chvíli do místnosti vešla Remyuova matka. Pod paží svírala kabelku a v levačce rukojeť kufru, který jí ladil s tmavě šedým kostýmkem.
„Mami!“ Remyuu se vyhrabal zpoza klavíru a usmál se. Byl rád, že matku vidí, protože poslední týden mu v prázdném bytě nebylo příjemně a nějakou tu rodinou pohodu by uvítal. Na druhou stranu nevěděl, co čekat, protože to bylo poprvé, co se vrátila domů po té, co se po webkameře přiznal, jak to s ním je. Vlastně bylo. Mezitím už se se Shimejim stihl rozejít. Ale zjistil, že to zjištění bylo pravdivé. Úplně přehodnotil vlastní sexualitu a vyvodil několik pro sebe překvapivých závěrů.
„Remyuu, tys zase zhubnul! To tě ti dva nekrmí?“ Jeho matka pohoršeně mlaskla a krátce syna objala. Pak ho chytila za ramena a odtáhla ho od sebe na délku paže. Remyuu se nervózně zavrtěl, když ho přejela zkoumavým pohledem.
„Na to, že ti bude osmnáct jsi pěkná vyžle. A taky jsi nějaký bledý,“ dodala, chytila ho za bradu a natočila mu tvář proti světlu. Remyuu si povzdechl, ale nechal sebou lomcovat jako loutkou.
Jeho matka se po chvíli zarazila a zadívala se mu do očí.
„Co se stalo, Remyuu?“ zeptala se. Remyuu zavrtěl hlavou a couvl. Přešel zpátky ke klavíru a začal opatrně rovnat noty do úhledného štůsku. Paní domu si mezitím odložila kabelku na konferenční stolek a posadila se na gauč. Darmošlapka se k ní přibatolila a na přivítanou se jí otřela o loket. Remyuova matka ji pohladila po hlavě, ale stále pozorovala svého syna.
„Zase jsi začal hrát na klavír?“ podivila se.
„Jo,“ přikývl Remyuu a odložil noty na stojánek nad klaviaturou. „Pomáhám Aloners, jednomu divadelnímu souboru, s vystoupením. Za chvíli bude premiéra tak zkouším.“
„Vážně?“
„Hm. Docela mě to začalo bavit. Jsou strašně fajn a konečně dělám něco, co mi jde. Jestli chceš, můžeš se přijít podívat. Zamluvím ti lístek navíc. Zatím jich držím pět, takže jeden navíc by neměl být problém,“ pokrčil rameny, jako kdyby se nejednalo o nic velkého, srdce mu ale bušilo očekáváním, co na to jeho matka řekne.
„To je úžasné! Remyuu, to je vážně skvělé!“ usmála se překvapeně a vstala. „Jistě, že přijdu. Teď se v Tamayori zdržím několik týdnů. Takže ten lístek mi zamluv.“
Remyuu si úlevně oddechl. „Bezva. Takže… máš hlad? Mám tady zbytek zapékaných těstovin, jenom je strčím do mikrovlnky přihřát, jestli chceš,“ řekl a odhrnul si z čela pramen vlasů.
„Pro koho je těch dalších pět lístků?“ zajímala se paní Watanabe a přešla k lednici, aby zjistila, čím se její syn živí.
„Shintaro, Ichigata, Yoshino, Madarame a Hibari,“ vypočítal zamyšleně Remyuu.
„Yoshino je ten Ichigatův nový objev? No, alespoň konečně budu mít příležitost ho poznat.“
„Yoshino je… no, jak ho popsat. Asi bych řekl, že je pro Ichigatu jako stvořený, ale však ho poznáš sama,“ ušklíbl se Remyuu. Už si na Yoshina víceméně zvykl a měl pocit, že se až překvapivě rychle chopil své role v Remyuově výchově. To jest jakéhosi paskvilu staršího bratra.
„A co ten… tvůj… přítel?“ zeptala se po dlouhé odmlce paní Watanabe a najednou se zdálo, že ji nic nezajímá víc než přihrádka se zeleninou.
„Se Shimejim jsme se rozešli. Před víc jak týdnem,“ řekl suše Remyuu a promnul si krk.
„Aha. To… je… to je mi líto.“ Neznělo to moc přesvědčivě. Remyuu se v duchu pousmál. Když jí říkal, že je gay, samozřejmě se zmínil, že s jedním klukem chodí. A jeho matka ani neměla šanci ho poznat.
„Ale to nic nemění na tom… co jsem řekl. Tenkrát. Však víš. To, že…“
Paní Watanabe rychle přikývla, aby syna ušetřila trapné chvilky.
„Takže,“ dodal rychle, rád, že může začít novou větu, „jsem zase sám. Ale to je v pohodě. Aspoň se můžu soustředit na vystoupení. Asi je to takhle lepší. A táta bude jedině rád.“
„Remyuu!“ okřikla ho jeho matka a zamračila se na něj. „Táta ať si myslí, co chce. Je to jen tvoje rozhodnutí a nám nezbývá než ho respektovat!“
Remyuu překvapeně zamrkal a zarazil se v polovině pohybu.
„Já.. teda… díky,“ usmál se a chytil Darmošlapku, která se pokoušela vyškrábat na desku kuchyňské linky. Ta pohoršeně prskla, ale nechala jeho prsty ušetřeny. „Půjdu do svého pokoje,“ dodal a vyšel z místnosti.
Neviděl proto, jak znepokojený pohled za ním jeho matka vrhla.

„Já v tom umřu. Nedělám si srandu. Fakt v tom umřu. Rozpustím se přímo na scéně do ubohé, tance neschopné lidské loužičky. Proč nemůžeme mít normální oblečení jako Roger?“
„Nestěžuj si. Budete se dvakrát převlíkat. Tohle budeš mít jen dvacet minut.“
„To bohatě stačí. A doufám, že tady během toho převlíkání bude někdo, kdo mi pomůže dostat se z těch kalhot!“
„Jednou musím s Remyuem musím souhlasit!“
„Jestli sebou nepřestaneš mlít, Moone, tak ti ty tvoje kalhoty ještě popotáhnu a budou ještě užší!“
„Sím tě, kdyby byli ještě užší, oblékl by je už jenom Remyuu.“
„Hej!“
„No co je? Viděl ses někdy v zrcadle? Máš boky, že se divím, že ti nějaké kalhoty vůbec drží.“
Roger, Kyouko a Kiyoteru se královsky bavili, protože představení, které Lee Moon, Remyuu a Meg dělali při posledních úpravách kostýmů na velký večer, bylo k popukání. První dva se všemožně kroutili, protože oba měli velice stylové, ale o to víc nepohodlné obleky. Remyuu měl cosi, co mu jedna z dívek, která fungovala jako kostymérka, popsala jako drezurní frak. Bylo to černé sako s dvojitou řadou knoflíků, které bylo dole sestřižené, takže končilo několik centimetrů nad pasem. Vzadu mu sahalo až po kolena a rozdělovalo se do dvou šosů podobných vlaštovčímu ocasu. K tomu měl bílou košili, velice nepohodlné černé kalhoty, červeného motýlka a červené tenisky. Lee Moon měl oproti tomu bílé sako, bílou vestu, bílé kalhoty, černou košili světle modrého motýlka a stejně jako Remyuu tenisky ve stejné barvě.
To byl ovšem jen jeden z jejich kostýmů. Jako jediní z celého představení se totiž během hry převlékali a to dohromady dvakrát.
A pak byla na finální úpravě kostýmů samozřejmě Meg. Ta se vztekala snad ještě víc než kluci a to z velice prostého důvodu. A ten důvod byl šaty.
Meg se vždycky a za každých okolností oblékala do klučičího oblečení. Ze hry bohužel vyplynulo, že postava, kterou hraje je velice… dívčí. A vzhledem k tomu, že měla taneční scény, které zvládala jenom Meg, nedalo se nic dělat a Meg musela do šatů.
K šoku všech přítomných se ukázalo, že po převlečení do šatů a bot, které nejsou tenisky, se z Meg vyklubala vážně hezká dívka.
„Už nikdy. Je mi jedno, jak budete škemrat. V další hře se mnou nepočítejte!“ skřípěla zuby, když jí jedna z kostymérek zkracovala lem sukně.
„Jistě, jistě,“ uculoval se Roger, který měl stejně jako Kiyoteru a Kyouko nenáročný, pohodlný kostým, který byl skoro stejný jako jeho obyčejné oblečení.
Remyuu se pokusil zhluboka nadechnout, kostým mu to ovšem neumožnil tak, jak by si přál. Čas do premiéry se krátil a místo na dny ho počítali jen na hodiny. Cítil, jak v něm klíčí semínko pochybností. Bál se. Byl nervózní, že něco pokazí, že zapomene kroky, text, dialogy, kdy nastupuje na scénu a kdy odchází. Byl na tom hůř, než zbytek souboru, protože to bylo jeho první vystoupení na živo. Jako Marionette se nikdy nemusel bát. Měl doma u mikrofonu spoustu pokusů a nikdo na něj nespoléhal. V Aloners ano. Spoléhalo na něj tolik lidí a o to to bylo těžší.
Uvědomoval si, jak hrozně těžké je někoho nezklamat.
Hlavně ale nechtěl zklamat sebe. Tak se na to upnul, že by ho skutečně mrzelo, kdyby se mu to nepovedlo. Byla to sázka z jeho vnitřním já, jestli to dokáže.

„Jsi nervózní?“ zeptal se Madarame a nadhodil si zrnko popcornu. Pokusil se ho zachytit do pusy, ale odrazilo se mu od čela a zakutálelo se pod jeho postel. Navztekaně si odfrkl a zašmátral pod ní, aby kukuřici našel.
„Ani ne. Trochu. Docela jo.“
Remyuu seděl v nohách jeho postele a nejistě mnul v rukou sklenici jablečného džusu.
„Takže to znamená, že jsi nervózní hodně?“ zeptal se pobaveně Hibari a odvrátil oči od filmu, který sledovali.
„Víceméně,“ přikývl Remyuu a prohrábl si tmavé vlasy. „Je mi z toho na zvracení.“
„Až to na tebe přijde, prosím, aspoň zakřič, ať stihneme uhnout,“ zašklebil se Madarame a dál šmátral pod postelí ve snaze najít ztracený popcorn. Nakonec ruku poraženě vytáhl, rukáv obalený chomáči prachu.
„Asi si budu muset vyluxovat pod postelí,“ poznamenal a pokusil si špínu z ruky oklepat.
„Už zbývají jenom dva dny, Remyuu. Pozítří večer máš velký den. Ještě máš dost času na to, abys byl nervózní. Co budeš dělat v pátek ráno?“ zavrtěl hlavou Hibari, který Madarameho úplně ignoroval.
„Já vím, já vím. V pátek ráno budu zvracet na sto procent. Zatím na to žaludek jen připravuju,“ pokrčil rameny Remyuu a odložil sklenici na Madarameho noční stolek.
„Už se nemůžu dočkat. Jako vážně. Mluví o tom půl města.“
„Nepomáháš, Madarame.“
„Promiň, ale… nikdy bych to do tebe neřekl,“ zakřenil se Madarame pobaveně a posunul si zebrovaný klobouk níž do čela. „Ty a herec. Ty a zpěvák. Ty a jakákoliv tvůrčí činnost. Prostě… překvápko.“
„Ty jsi dobrý ve sportech, Hibari je chytrej, tak co mi zbylo?“ ušklíbl se Remyuu kysele i když věděl, že Madarame má pravdu. Skrýval svůj talent tak dokonale, že by to do něj nikdo neřekl. A časem si přestal věřit i on sám a tam byl zakopaný pes. I když mu všichni z Aloners svorně tvrdili, že to zvládne a bude úžasný, stejně si nevěřil.
„Prý už máte vyprodáno,“ začal Hibari z jiného konce, protože viděl, že to téma je Remyuovi trochu nepříjemné.
„Jo. Už od pondělí nemáme na pátek lístky. A i na další představení máme prodánu většinu. Hodně se to rozkřiklo. Řekl bych, že na tom mám svůj podíl,“ dodal trochu zachmuřeně. Spousta lidí z Akabary tam chtělo přijít, aby vidělo jeho pád. Nečekali totiž, že se na nějaký lepší výkon zmůže. Nikdo zatím nevěděl, že je Marionette a brali to jen jako poslední pokus se vyšvihnout.
To byl další důvod, proč si nevěřil. Jestli to zpacká, padne ještě níž. A vzhledem k tomu, že už teď byl na dně, bude potřebovat lopatu, aby se z toho dostal.
„Vytřeš jim zrak,“ usmál se konejšivě Madarame. „Mimochodem, Tetsuhiro přijde taky. Sice tam bude s bráchou, ale stejně.“
„Bezva,“ zamumlal Remyuu.
„No tak, Remyuu, neber to tak pesimisticky. Ano, bude tam spousta lidí, kteří ti budou přát, aby ses ztrapnil, ale většina tam bude proto, aby si užila představení. Takže by ses měl snažit kvůli nim.“
„Tohle mi zrovna moc nepomůže, Hibari. Spíš mi to děláš ještě horší, víš?“
Hibari se zasmál a otočil se zpátky k obrazovce. Remyuu si promnul spánky a opřel se zády o zeď vedle Madarameho postele.
„To mi připomíná, June, půjčil bys mi klobouk?“ vzpomněl si najednou a zahleděl se na svého blonďatého kamaráda. Madarame se na něj zamračil.
„Neříkej mi J-“ zahuhlal s plnou pusou popcornu, ale Remyuu ho netrpělivě přerušil.
„…June, však já vím. Kdyby bůh chtěl, abychom ti říkali june, nedával by ti tak super příjmení, jako kdybych to neslyšel tisíckrát.“
Madarame ztěžka polkl a zamračil se ještě víc. Stejně se ale zvedl a přešel k jedné ze skříní.
„Jaký chceš?“ zeptal se a otevřel.
„Jaké můžeš nabídnout?“ zajímal se Remyuu a hned byl na nohou vedle něj. Madarameho klobouková sbírka byla opravdu obdivuhodná. Měl jich asi dvacet a k tomu ještě několik čepic.
„Jaké… hm… bílá, šedá, černá, červená, zebrovaná, hnědé káry, šedé káry, tmavě modrá, béžová, slamák, modrobílé pruhy, džínová…“ začal odpočítávat na prstech, Remyuu ho ale pro jistotu zarazil. Místo toho se zahleděl na úhledné komínky, které byly ve skříni seřazené.
„Ukaž černou a červenou,“ řekl po chvíli přemýšlení.
Madarame se na okamžik zadíval na sloupky klobouků, jako kdyby v hlavě procházel jejich soupis. „Počkej… černá tady…“ vytáhl z jedné hromádky černou pokrývku hlavy a strčil ji Remyuovi do rukou. Na to odsunul jednu hromádku na stranu a vytáhl zpoza ní klobouk červený. „A tady červená.“
Remyuu si je chvíli zkoumavě prohlížel a porovnával.
„Potřebuješ je na představení?“ zeptal se Madarame a skříň opět zavřel.
Remyuu přikývl. „Klidně si je půjč oba. Když mi je vrátíš nepoškozené…“ dodal pro jistotu.
„Díky,“ usmál se Remyuu vděčně. „Jsi kámoš.“
„Já vím. Od toho kámoši jsou, ne?“
„Hm?“
„Aby tě pořádně znervóznili a potom ti pomohli.“
„Jo. Jo, asi máš pravdu.“
„To si piš, že mám.“

>Helois< Takže přípravy se blížily do cíle.
>Marionette< Přesně tak.
>Helois< Byl jsi hodně nervózní?“
>Marionette< Strašně.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Zdravím, mí milovaní. Marionette no. 35 je tady.
Předem upozorňuji, že angstu (kdo neví, co to znamená, doplňte si znalost terminologie) je tam nepoměrně méně než v minulé kapitole. Tohle spíš o tom, jak se z toho Remyuu vyhrabává. Máme tady scény od Aloners (samozřejmě dostanete časem ilustraci Remyuova kostýmu... nejsem si totiž jistá, jestli si všichni umíte dost dobře představit, jak vypadá drezúrní frak) a návrat Remyho mámy. Remy totiž potřebuje někoho do bytu, aby mu nebylo smutno. Tak se mu vrátila mamča. Holt je potřeba trocha rodiny. Navíc už dlouho nebyla doma.
Pak tu máme scénu s Madaramem a Hibarim. Mám pocit, že od té doby, co je Remyuu gay, nějak jim to kamarádství líp finguje. Nezdá se vám? Hibari je v klídku a Madarame se alespoň nebojí, že si z něj bude dělat legraci kvůli Tetsuhirovi.
Mám tu další ilustraci pro celé Disturbing Dreams. Hlavní čtyři páry jak z Marionette, tak ze Sparklesse, Two Weeks a Echoes. Měla jsem to rozdělané hrozně dlouho a konečně jsem se na to vrhla a dodělala to. Ta finální verze se mi docela zamlouvá. U Shimejiho se mi navíc strašně líbí barvy. Nevím proč, ale každopádně jukněte ZDE .
Užijte si kapitolku a napište nějaký ten komentář ♥

4.975
Průměr: 5 (40 hlasů)