SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 34.

>Helois< Stejně je mi divný, že se vám to takhle rozpadlo.
>Marionette< Vázla nám komunikace.
>Helois< Jako v tvé písničce.
>Marionette< Přesně.
>Helois< Ty ve svých textech hodně čerpáš ze svého života, co?
>Marionette< Trošičku.


„Helemese, už máš dost odvahy na to jít do školy?“
„Nech si toho nebo to otočím a vrátím se zpátky do postele.“
„To bych nedoporučoval. Dostal jsem rozkaz ti zabránit navrátit se do základny.“
Remyuu se znechuceně otočil a upřel oči na Yoshina, který vyšel ze dveří hned za ním. Měl na sobě pilotky, černé sako s dvěma řadami mosazných knoflíků, které budily dojem nějaké uniformy a černé džíny. Takhle si k němu přišel v půl sedmé, doslova ho vyvlekl z postele a donutil ho se připravit do školy. Ale ať se mu to líbilo nebo ne, Yoshinova ofenzíva fungovala líp než Ichigatovo a Shintarovo přemlouvání.
„Opovaž se jít za školu. Pak zavolám Kuriri, jestli jsi tam byl.“
„Zrádče,“ ucedil Remyuu. „Jako kdyby mi tamti dva jako chůvy nestačili.“
Hibari a Madarame, kteří na Remyua čekali před jeho domem si Yoshina zvědavě prohlíželi. Ani jeden ho zatím nepotkali.
„Vy jste ten co spí s Hibariho strejdou?“ zeptal se bez příkras Madarame.
„Touru Yoshino, těší mě. Mohli byste dohlídnout, že tahle okouzlující troska dorazí do školy a nevrhne se někde cestou pod autobus?“ Yoshino pohlédl na hodinky a vysadil si letecké sluneční brýle na čelo.
„Asi chápu, co na vás Ichiga vidí,“ ušklíbl se Hibari.
„Krom toho, že vypadám sotva na dvacet, ale rozum mám třicátníka? No, každopádně, musím jít. Za chvíli mi jede bus do práce.“ Mávl jim na rozloučenou a vyšel směrem k centru. Remyuu se zachumlal hloub do bundy a sklesle vyšel opačným směrem.
Hibari a Madarame šli každý z jedné strany, jako kdyby se vážně chtěli ujistit, že nezpanikaří a přece jen se nerozhodne do školy nejít.
Remyuu byl na jednu stranu rád, že se s ním Yoshino nepáře. Ostatní se k němu totiž chovali, jako kdyby měl nějakou ošklivou, smrtelnou nemoc a zasloužil si jenom soucit. Ale o ten on nestál. Stačilo, že se litoval on sám. Potřeboval někoho, kdo by ho popadl za límec, zatřásl s ním a připomenul mu, že Země se točí dál a život pokračuje. A to si uvědomil i Ichigata a, protože on sám na to neměl, poslal do role kotvy s realitou za Remyuem právě Yoshina.
„Jak ti je dneska?“ zeptal se po chvíli cesty Madarame.
Remyuu pokrčil rameny. „Všelijak. Ne o moc líp,“ upřesnil po chvíli zaváhání.
Oba jeho kamarádi chápavě přikývli. Alespoň, že už se s nimi bavil.
Cestu absolvovali mlčky.
Problém nastal až v okamžiku, kdy se přiblížili k hlavní bráně. Postávala tam partička k níž ještě nedávno patřili. Nebyli to… kamarádi. Byla to parta. A Remyuu se z ní dostal prostě tím, že se dal dohromady se Shimejim a nijak zvlášť mu to nevadilo, protože si připadal chráněný aurou Shimejiho sebevědomí. Ale teď to bylo pryč. Cítil se proti nim bezbranný. Shimeji z něj na jednu stranu udělal slušného člověka, ale na druhou stranu to bylo jako kdyby smyl tygrovi pruhy. Zbavil ho maskování. Remyuu už neměl mimikry, které by ho ochránili před mašinérií školní hierarchie.
Alespoň to si myslel. Naštěstí pro něj, pořád zapomínal, že jeho dva nejlepší kamarádi se z té party vymanili taky a to kvůli němu. A že ti dva kamarádi jsou pořád s ním, i když jim neřekl pravdu hned od začátku.
Na Shimejiho se neodvážili a i kdyby, ten už na podobné řeči byl zvyklý. Ale Remyuu ne. Remyuu byl jako terč na střelnici.
„Prý se s tebou rozešel ten tvůj šamstr, Watanabe.“
„Já jsem zase slyšel, že pro něj už nebyl dost a našel si bokovku.“
„No teda, kdo by to byl řekl…“
„Tak co, do koho půjdeš teď, Watanabe?“
Remyuu sklonil hlavu, ruce zaražené hluboko do kapes a jen se modlil, aby to už měl za sebou. Bylo to ponižující a jen to zhoršovalo tu bolest.
Kluci se neodvažovali k nim přiblížit, protože pořád byli tři, ale holky se neštítily ničeho. Některé z nich zavětřily příležitost získat zpátky trochu ztracené sebeúcty po té, co je Remyuu kdysi odkopnul.
„Ale copak, Remyuu, nelíbí se ti být na druhé straně? Být ten, koho pošlou k vodě?“ zasmála se posměšně jedna z dívek, jejíž jméno si Remyuu ani nevybavoval. Jindy by jí možná něco odpověděl, ale dnes na to neměl sílu ani chuť. Dnes se rozhodl tiše přijmout všechny urážky, které na něj vytáhnou.
„Pěkně to bolí, co? Když s tebou někdo takhle zamete!“ pokračovala dívka a postavila se do vrat tak, aby ji nemohl obejít. Zastavil se před ní a pohlédl jí do očí.
Tak fajn. Jestli to takhle bolelo i jí, tak by si zasloužila omluvu, ale dost pochyboval, že ho někdy milovala. A navíc i kdyby, po tom, co to na něj vytáhla už by se jí stejně nedočkala.
„Nevím, co je pravdy na tom, že on nechal tebe nebo že tys nechal jeho. Pořád vypadáš trochu přepadle. Snad tě to nemrzí?“ přidala se jedna z jejích kamarádek.
Remyuu neodpovídal. Co jim taky měl říct. Věděl, že z něj prohra čiší. Nemohl zapírat viditelnou pravdu. Tak dobrý lhář zase nebyl. A hlavně… už se mu lhát nechtělo.
„Nechte ho na pokoji,“ houkl na ně dopáleně Madarame, ale druhá z dívek se obrátila na něj.
„Ale no tak, June, vždyť ty sis nedávno prodělal něco podobného, ne? Jenomže ten tvůj se k tobě vrátil. Asi neodolal těm tvým hnědým očím. Docela se Remyuovi divím, že ti nezávidí…“
Madarame sebou cukl a najednou nevěděl, co říct.
Remyuu měl každou vteřinou větší chuť se otočit a jít zpátky domů. Jestli ho tohle čeká celý den.
Ale jak se ukázalo, i Remyuu měl svého strážného anděla.
Někdo se mu zničehonic paží zavěsil za loket a strhl ho dopředu.
„Jděte si po svým, vy hyeny!“ okřikl překvapené dívky známý hlas a strážný anděl mezi nimi prošel bez ohledu na to, že do obou hrubě vrazil. Remyua vláčel za sebou.
„A teď ji vezmi, že ještě nedávno jsi byl jako oni,“ zavrtěla hlavou Kamishiro, jak Remyua táhla školním dvorem. „Pořád se mi divíš, že tě nemám ráda?“ dodala.
„Tak proč mi pomáháš?“ zeptal se nechápavě Remyuu a přidal do kroku, aby ho ještě nestáhla na zem. Kamishiro pohodila vlasy.
„Protože mám tendence se zastávat slabších. A v tuhle chvíli, v téhle škole… jsi antilopa, Watanabe. A antilopa nemá proti hyenám šanci.“
To je dohonili i Madarame a Hibari.
„Vezmi si mě, ty úžasné stvoření,“ hlesl Hibari. Kamishiro se na něj jen usmála.
„Abych tě nevzala za slovo, Hibari.“ Vešli do školy a Kamishiro Remyua konečně pustila. Ten si promnul loket a chvíli na ní jen nejistě upíral oči.
„Díky,“ řekl nakonec.
Kamishiro se pousmála. „V pohodě.“ Hibari ji v příštím okamžiku chytil za ramena a políbil ji. Kamishiro ho objala okolo krku a přitáhla se k němu blíž. Remyuu je nechal jim samotným a zamířil ke své skříňce na boty. Úlevně si oddechl. Tak, první část má za sebou.
Teď už se jenom modlit, aby nikde nepotkal Shimejiho.

Ještě před první hodinou zašel za Kuriri do kabinetu. Zaklepal a chvíli počkal, než ho vyzvala, ať vejde. Kuriri kabinet sdílela s profesorem na japonštinu a historii. Teď však v místnosti byla sama a skláněla se u svého stolu nad jakousi knihou.
„Watanabe!“ zamrkala překvapeně, když vešel dovnitř. Vstala od stolu, založila si knihu útržkem papíru a odsunula ji na okraj stolu. „Co se děje?“
„Jen jsem dostal od vašeho bratra rozkaz se tu ukázat. Pak bude volat, aby se ujistil, že mě cestou do školy nesestřelil náklaďák nebo jestli jsem nevzal čáru,“ pokrčil rameny.
„Yoshino?“ podivila se Kuriri. „Co se stalo, že by tě měl sestřelit náklaďák?“
„Ale… on vám to stejně vyslepičí. Já o tom nechci mluvit, omlouvám se. Jen jsem sem zašel, abych pak neměl problémy. Pardon, že jsem obtěžoval. Nashle.“
Otočil se a zase místnost opustil.
Kuriri nechápavě stála uprostřed pokoje a mračila se na zavřené dveře. Odhrnula si z čela nagelované vlasy a sáhla do kapsy, odkud vylovila mobil.
Vytočila číslo a přiložila si telefon k uchu.
„Ahoj, sestři,“ ozvalo se po trojím zapípání vytáčení.
„Yoshino, co se stalo s Watanabem?“
„Nejsem drbna, ale… jak tě napadlo, že se něco stalo?“
Kuriri se opřela o desku stolu a založila si ruce na hrudi. „No… možná protože mi právě přišel do kabinetu, řekl, že se mi má jen ukázat, abys měl jistotu, že ho nesrazil náklaďák a zase odešel, přičemž vypadal dost politováníhodně.“
„Ale to nic. Stejně se to brzo dovíš. Hlavně, že v tý škole je. Teď už jen aby se neoběsil na kravatě na záchodech. Nuž nic, musím běžet, sestři. Ve středu se uvidíme u našich.“
Kuriri chtěla ještě něco dodat, ale její starší bratr jí telefon bez dalšího slova zavěsil. Nechápavě si odtáhla mobil od ucha a zadívala se na něj, jako kdyby ji měl kousnout.
„Cože?“ zeptala se, jako kdyby jí přístroj mohl odpovědět. „Jak jako že se to dozvím?“ Zavrtěla hlavou, odložila telefon na stůl a posadila se zpátky ke knize. Zřejmě jí tam něco unikalo, ale ona neměla potřebu se v tom nějak šťourat. Jestli se to dozví, tak se to dozví.

Remyuu si celý den připadal jako ve zlém snu. Vzhledem k tomu, že Kamishiro chodila do vedlejší třídy, během dne se musel obejít bez její pomoci, kterou stále nechápal. Přece ho neměla ráda, ne? Tak proč mu pomohla? Vážně jen protože byl tak bezbranný a ona má tendence bezbranným pomáhat? To se mu nějak nezdálo. Nechápal, jak se přístup jednoho člověka k jinému může takhle změnit.
Jo, jakože tys Shimejiho miloval už od začátku? Jeho vnitřní já se mu vysmívalo do tváře z jeho vlastní hlavy. Což bylo skoro stejně pokořující jako posměšky od spolužáků. A to bylo co říct, protože si s ním nikdo moc servítek nebral.
I přesto, jak zoufale se snažil všechny ignorovat, všiml si, že role na škole se obrátili.
Ti, kteří ho dřív zbožňovali, obdivovali ho nebo se pokoušeli vlichotit se mu, ti mu teď dělali největší příkoří. Zatímco ti, kteří Remyuem pohrdali pro jeho povýšenost a fraškovitost, ti se k němu najednou chovali vstřícněji.
Spolužáci, kteří ho považovali za mejdany prometajícího blbečka, se na něj najednou dívali jako na člověka a ne jako na něco odpudivého, co si našlápli cestou skrz park.
Byl to zvláštní pocit.
Tak takhle lidi reagují na tvé pravé já, Watanabe Remyuu. A všechno, co bylo potřeba aby sis toho všiml je rozchod.
Celý den se ale nejvíc bál události, kterou doufal, že alespoň další dva týdny neprožije. Bohužel osud se zase předvedl ve své plné kráse a stalo se to hned toho dne.

Šel s rukama zaraženýma hluboko do kapes a modlil se, aby za sebou měl už i poslední hodinu. Bižule. To mu tak chybělo ke štěstí. Milá hodinka strávená v přítomnosti profesora Fukujimy. Bonbonek na dortu toho úžasného dne.
Prohrábl si tmavé vlasy a povzdechl si. Musí se na to dívat z lepší stránky. Už jen hodina a půjde domů. Tam nakrmí svou překvapivě loajální kočku, hodí na sebe něco kultivovanějšího než černou školní uniformu (i když byla pravda, že až překvapivě době vystihovala jeho náladu v posledních dnech) a vyrazí na zkoušku Aloners. Čas se krátil a ukázalo se, že naučení se skladeb, choreografie a textů bude těžší, než zprvu očekával. Doma šrotil víc než učivo do školy a některé kousky dialogů si nevědomky mumlal pod vousy i během takových činností jako čištění zubů nebo oblékání.
Ale Aloners fungovali i jako terapie. Zkoušení scén vyžadovalo většinu jeho mozkové kapacity, takže neměl čas přemýšlet o něčem jiném a po skončení se zpravidla sesedli a povídali si. Někdo už zkoušel téma Remyuova rozchodu naťuknout v neděli, on se na to ale ještě necítil.
Nadhodil si brašnu s učebnicemi na rameno a zabočil za roh k chodbě, která vedla k učebně biologie. Udělal ale jen pár kroků, než se prudce zastavil.
Ne. Nenenene! To se může stát vážně jenom jemu. Potkat ho hned první den, i když neměli jedinou společnou hodinu a když spolu chodili, sotva se během vyučování zahlédli. A teď se div nesrazí jako v béčkové grotesce.
Kamishiro, která stála vedle Shimejiho, v duchu zaklela. Plánovali si to. Plánovali s kluky, jak to zařídit, aby se pokud možno nepotkali na chodbě. Ale osud měl zřejmě jiné plány.
Remyuu měl v první chvíli pocit, že se mu zastavilo srdce. Bylo toho moc. Ale tohle byla poslední kapka. Ani si neuvědomoval, jak zraněně se tváří. Kamishiro napadlo, že kdyby jeho pohled měla k něčemu přirovnat, byl by to výraz srnce, který hledí přímo do dvou rychle se přibližujících reflektorů.
Shimeji na tom však nebyl o nic líp. Sayuri ho do školy dostala až pod pohrůžkou fyzického násilí. A to si na ní ještě vyžádal slib, že když ho potká a nepřežije to, bude mu na hrob každou sobotu nosit kytku.
A tak to bylo. Stáli naproti sobě a jen mlčky zírali do tváře toho druhého, jako kdyby čekali, až promluví. A přitom oba chtěli to samé. Říct a slyšet Promiň, ale oba dva se zdráhali začít, protože se ještě nerozhodli, čí to byla chyba. Shimejiho, protože pochyboval, nebo Remyuova, protože odešel?
Nakonec to byl Remyuu, kdo se pohnul první. Sklonil hlavu, pevněji sevřel popruh své tašky a beze slova je minul, přičemž se neodvažoval na Shimejiho znovu podívat. Když míjel Kamishiro, mlčky na ní kývl, možná jako poděkování za ráno. Nebo jen na pozdrav. Sám si nebyl jistý, ale tušil, že si to zaslouží.
Shimeji se za ním neohlédl, i když chtěl. Ale neohlédl se. Chvíli ještě stál na místě, než zase vyšel chodbou dál. „Jdeme, Kamishiro,“ řekl mdle, jako kdyby Remyua nepotkali. Kamishiro popoběhla, aby ho dohnala a jemně ho poplácala po paži.
„Shimeji, víš…“ začala, ale Shimeji ji přerušil.
„Přijdeme pozdě.“ Tou větou ji naznačil, že se o tom nehodlá bavit.
Přikývla a společně zahnuli do třídy, kde měli mít další hodinu. Remyuu mezitím dorazil do učebny biologie a tvářil se, jako by nic.
Tak s tímhle přístupem to dost dobře nepůjde, pomyslel si.

„Co bys dělal, kdybys byl v jeho kůži?“
„Hm?“
„Co bys dělal, kdyby ses do někoho zamiloval a pak jste se rozešli kvůli… ničemu?“
„No, asi bych se divil, protože na to jsme oba už dost staří, ne?
„Na blbost nejsi nikdy moc starý, zlato.“
„Neříkej mi tak.“
„Proč?“
„Protože nám není sedmnáct.“
„Promiň, nemohl jsem odolat. Aspoň vidíš, proč bys s žádným z těch svých zajíčků nemohl mít plnohodnotný vztah. Ale zpátky k tvému okouzlujícímu kmotřenci.“
Ichigata se unaveně protáhl a opřel se zády o hromadu dřevěných palet, které už několik let skladoval na zadním dvorku své dílny. V prstech pravačky žmoulal konec cigarety, který nakonec odcvrnkl do plechovky od buráků. Yoshino, který seděl vedle něj a ještě měl víc jak polovinu své vlastní cigarety, si poposedl tak, aby se Ichigaty jemně dotýkal ramenem.
„Mrzí mě, že jeho první vztah dopadl takhle… takhle…“
„…neslavně?“
„Jo, to je přesně to slovo. Neslavně.“
„Myslíš, že už dopadl?“ zeptal se náhle Yoshino a upřel na Ichigatu tmavý pohled. Ten se nechápavě zamračil.
„Jak to myslíš?“
Yoshino si s odpovědí dal načas. Pomalu potáhl z cigarety, chvíli zadržel dech, načež kouř labužnicky vyfoukl. „Víš…“ řekl a popotáhl si rukávy dlouhé pracovní košile, kterou nosil, když Ichigatovi pomáhal v dílně a byl líný se jít převléct, „já mám pocit, že to ještě nedopadlo. Ani neslavně, ani nijak jinak. Že jsou pořád ve fázi padání…“
Ichigata se zatvářil ještě nechápavěji.
„Taková hra se slovy,“ začal vysvětlovat Yoshino, ale Ichigata zavrtěl hlavou.
„Ne, já chápu, jak jsi to myslel, ale… spíš mi jde o to, co jsi tím myslel. Mimochodem, už jsem někdy zdůraznil, že tě miluju hlavně kvůli způsobu jakým mluvíš?“
„Roztomilý. Vždycky jsem byl na svojí slovní zásobu pyšný.“
„Ať ti to moc nestoupne do hlavy. Ale cos tím chtěl říct… myslíš, že mezi těma dvěma ještě není konec?“
Yoshino típl cigaretu o okraj plechovky a projel si rukama černé vlasy. Nato se na Ichigatu lišácky usmál. „A ty si to snad nemyslíš?“ zeptal se sladce.
„No…“ Ichigata se zamyslel.
„Ale no tak. Já vím, že ty si to nemyslíš. Ani ty, ani Shintaro, ani ti dva jeho kamarádi, ani ta Shimejiho kámoška, ani moje sestra a ta, zdůrazňuji, ta jim moc nefandí. Viděls, jaký to mezi nimi bylo, Ichigo. Takový vztah nemůžeš prostě… utnout!“
„Už skončili vážnější vztahy.“
„Ale tenhle ne. Tenhle ještě nedopadl. Nevím, který z nich to rozsekne první, ale musí si to vyříkat z očí do očí. A pak… uvidíme.“
Ichigata překvapeně zamrkal.
„Ty jsi fakt snílek.“
„Jo. Jo, to jsem,“ usmál se Yoshino a podepřel si bradu dlaní. „Je to fajn být snílek.“
„Třicetiletý snílek.“
„Snílkovství nemá záruční lhůtu. Můžeš jím být celý život.“
„Bože, vezmi si mě.“
Yoshino se zaculil, zvedl se, chytil ho Ichigatu za zápěstí, aby ho vytáhl na nohy a zamířili zpátky do dílny.

>Helois< No teda, takových žádostí o ruku po sobě.
>Marionette< Všichni z toho byli takoví rozcitlivělí.
>Helois< Ani se jim nedivím. Ale že by to vedlo až k žádostem o ruku?
>Marionette< Ichigata to myslel vážně. Vzali se sedm měsíců později, když byli v Kanadě.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Zase jsem se dostala do formy. Tahle kapitola má v sobě hned několik dobrých kusů.
Chcete něco říct? Miluju Yoshina. Fakt, miluju. Kdyby nebyl Ichigata takový zlatíčko, normálně bych mu ho záviděla. Yoshino se stal pro Remyua takový náhradní starší bratr. A Remyuu ho má rád. Možná to tam není tak jasně naznačeno, ale Remyuu si ho vážně oblíbil. Co se týče té svatbové části: překvapení? Holt do toho praštili. Kdo by se jim divil, věk na to mají. =D
Co tam máme dál... podle mě milou scénu, kde Kamishiro Remyho zachraňuje. To je zlomová scéna. Ukazuje to na hierarchii školy a celkovou myšlenku téhe povídky. Jak je kolikrát těžké se vypořádat s tím, co člověk vlastně je a jak se může chovat okolí. Ale že je důležité stát si za svými sny, svým já a za svým talentem. Taková skrytá filozofie, kterou byste možná v shounen-ai nečekali. Každá z mých povídek má takovou svojí skrytou pravdu. Jakou byste řekli, že měl Sparkless?
Nu, jinak si pěkně užijte kapitolu, komentujte a moc si nedělejte hlavu z nového školního roku. Však to nějak zvládneme.

4.977275
Průměr: 5 (44 hlasy)