Marionette - Kapitola 31.

>Helois< Nemůžeš to přece tajit tak dokonale!
>Marionette< Když se snažíš, není to ani takový problém.
>Helois< To jako fakt?
>Marionette< Jo. Stačí si dát pozor, abys nikde nemluvila vlastním hlasem a doma nenechala povalovat noty nezveřejněných písniček.


Na Fool’s hell bylo čtrnáct hlavních zpěváků, kteří byli známí jenom pod přezdívkami. Nikdo netušil, kdo je to ve skutečnosti, protože si dávali hodně záležet, aby si svoje soukromí utajili. Sedm holek a sedm kluků. WwarR, Surrival, Pika-rin, Kitty-chan, Noboru, Night Queen, Roxas, Helois, Marionette, The, Pierrot, Shirray, Packal a Gwen, přičemž nejoblíbenější z kluků byl Roxas a z holek Surrival. Ovšem hned druhý v pořadí oblíbenosti u kluků byl Marionette (občas se o druhé místo dělil s Pierrotem, ale celkově se o něm mluvilo jako o dvojce).
Marionette si svojí oblíbenost získal za silný, melodický hlas a taky za vlastní písničky, protože nejenže čerpal od skladatelů z FH, ale dost si jich psal i on a u některých si i nahrál instrumentál klavíru. Jeho nejznámější písničky byla série Sedmi démonů přičemž všechny písničky ze série až na Belfegora nazpíval jako duety s některou z kolegyň.
Jeho avatar, protože když byli anonymní, měli místo vlastní fotky v profilu své fiktivní já, měl krátké černé vlasy, světle modré oči a jako charakteristický rys měl dlouhý černý kabát s oranžovou podšívkou a oranžovočerná sluchátka, protože oranžová byla koneckonců jeho typická barva.
A ten Marionette… byl Watanabe Remyuu.

Remyuu vždycky rád zpíval i tancoval a celkově měl k hudbě kladný vztah. Když byl mladší chodil i na lekce klavíru, s těmi ovšem přestal, když přešel na vyšší střední.
Ale nikdy neměl chuť se nějak zvlášť se svým talentem ukazovat na veřejnosti, obzvlášť, když se na střední dostal do party, kde by takový zájem byl v podstatě společenská sebevražda. A tak v sobě lásku k hudbě tutlal až v patnácti objevil Fool’s hell.
Nikdy nepřemýšlel, že by mohl hrát na jevišti, zpívat na veřejnosti. Až posledních pár dní mu to na mysl vyplouvalo stále častěji. Z Aloners měl pocit, že všichni dokázali to, čeho on se bál. A protože uměl to, co by jim mohlo pomoct, byla skoro jeho povinnost svůj talent nabídnout.
Ale potřeboval podnět. Ten nakonec přišel ve formě hecování od Ishikawy. A Remyuu mu vlastně mohl být vděčný.

Když se vydrápal na jeviště, nikdo o d něj zvláštního nečekal. Ale když skončila předehra a Remyuu hned napoprvé nasadil nemyslitelně vysokou notu naprosto čistě, podržel ji dvě doby a plynule sklouzl hlasem k další slabice, poklesla nejednomu přihlížejícímu čelist.
Čekali leccos, ale tohle ne.
Belfegor nebyla zrovna veselá skladba. Byla o démonu lenosti, který se kdysi zamiloval do lidské dívky a lenost, která byla jeho podstatou, mu zabránila jí zachránit, když ji nařkli z čarodějnictví. Většina z diváků FH a Belfegora znala, ale naprosto je šokoval způsob, jakým ho Remyuu zpíval. Nejenže se hlas naprosto shodoval s originálem, ale Remyuu byl na jevišti ve svém živlu. Netancoval, Belfegor nebyl písnička, při které by se dalo křepčit, ale volně přecházel sem a tam, když bylo potřeba, zastavil, v dramatickém okamžiku se k hledišti otočil zády.
Remyuu měl příjemný hlas, ale když zpíval, běhal z něj mráz po zádech, protože dokázal vyzpívat výšky a v příští chvíli přejít do hlubokých tónů, které člověk spíš cítil než slyšel.
Neměl čas se rozhlížet, ale reakce ostatních by ho dozajista potěšili. Ishikawa vypadal, jako kdyby ho Remyuu udeřil, Roger a Moon Lee jen zírali s otevřenými pusami, Kiyoteru měl obočí vytažené tak vysoko, až se ztrácelo ve světlých vlasech, zatímco Meg jen seděla s bradou složenou v dlaních a okouzleně poslouchala. Kamishiro… kdyby do ní uhodil blesk, asi by byla míň překvapená. Nejlépe to stravovala asi Kyouko, která vypadala, že si hlavně užívá Remyuův zpěvácký výkon.
Belfegor měl dohromady necelé čtyři minuty, takže Remyuu skončil dřív, než si vlastně uvědomil, že už začal. Najednou stál u kraje jeviště, mírně oddechoval a nejistě si prohlížel šokované diváky.
První se vzpamatoval Lee Moon. Ten vyskočil ze sedadla a oběma rukama se chytil opěradla sedačky před ním. „Co to jako bylo?!“ vypravil ze sebe šokovaně.
Remyuu neurčitě pokrčil rameny a stydlivě se usmál.
„Tys tady na nás celou tu dobu hrál komedii a pak z tebe vyleze tohle?“ přidal se Roger a vydrápal se na nohy. Remyuu se jen zaculil a rozhodil rukama, jako kdyby říkal: Přiznávám se.
„Proč jsi neřekl, že…“
„…umím zpívat? Nikdo se neptal,“ zakřenil se Remyuu a poškrábal se na nose. Srdce mu stále bušilo vzrušením z právě dokončeného výstupu.
To se od klavíru zvedl Kaoru a vrazil Remyuovi symbolický pohlavek. „Tak tys nás tady nechal hledat nějaké skryté talenty a umíš tohle? Že se nestydíš!“
Remyuu provinile přejel očima po místnosti. „Já… jsem…“
„Co jsi?“
„Nebyl jsem si jistý!“

„Ty jsi Marionette! TY JSI MARIONETTE! Bože můj!“
O dvacet minut později zbyl v divadle jen samotný soubor a pár přihlížejících bedňáků. Účastníci konkurzu už se rozešli domů a Kaoru jim jen řekl, že se když tak ozvou. I když bylo jasné, že se neozvou, protože na Remyua neměl ani nejlepší z nich.
Teď Remyuu seděl na bedně repráku a byl vystaven takové palbě otázek, až mu z toho začalo být do smíchu. Nejvíc ho překvapila Kamishiro.
„Jak můžeš být Marionette?“ ptala se nechápavě a chodila po jevišti sem a tam.
„Prostě jsem jednou poslal svojí verzi jedné písničky a ve Fool’s hell neměli problém mě přijmout. To bylo ještě dobou, když jsme nebyli tak známí, byl jsem tam devátý v pořadí. A pak už se to nějak táhlo,“ pokrčil rameny Remyuu. Kamishiro se otočila na podpatku.
„Ale kuš, to já vím! Vždyť jsem ti navrhovala avatar!“
Remyuu překvapeně zamrkal. „Cože?“
„Současný návrh Marionetteho avataru jsem dělala já. Ale to je jedno! Ty jsi Marionette! Ten Marionette! Sedm démonů, Panoptikum, Pocket songs… ten Marionette!“
Remyuu se jen skromně pousmál. „Moc se tím nechlubím.“
Kamishiro nechápavě zavrtěla hlavou a otočila se k němu zády s tváří v dlaních, jako kdyby pořád nemohla uvěřit, že její nejoblíbenější zpěvák (jak z ní později vypadlo) je nenáviděný přítel jejího nejlepšího kamaráda.
To se slova ujal Roger. „Že ses nepřihlásil, znamená to, že nemáš zájem nám pomoct?“ zeptal se a zamyšleně se Remyua zadíval. Ten se na okamžik zarazil a pak si stáhl rukávy trika a nejistě se rozhlédl po zbylých členech Aloners.
„Abych pravdu řekl… to, že umím zpívat, to vím, nějaká ta tisícovka fanoušků to člověku potvrdí. Ale co se týče hraní, nejsem si tak jistý.“
„Takže bys byl ochotný to zkusit?“ zeptala se Kyouko.
Remyuu cítil ty pohledy plné naděje, které na něj všichni upírali. „No…“ začal a pokoušel si vybavit ty kusy Jackových scén, které zkoušel Lee Moon. Byla to silná postava. Jack byl vlastně jakýsi vnitřní průvodce hlavního hrdiny, Christophera, kterého hrál Roger. Měl po dvou hlavních postavách nejvíc zpěvu, což by pro Remyua nebyl problém. Ani tanec mu nevadil, spíš ty dialogy. Jack totiž měnil nálady snad každé dvě minuty, takže chvílemi se měl chovat jako naprostý flegmatik, v příští chvíli měl být zase energický, sršící vtipem a Remyuu si nebyl jistý, jestli by to dokázal zahrát. Proti Jackově postavě byla ještě jedna podobná role, Louis, kterou hrál Lee Moon, druhá strana Christopherovi osobnosti, která ho většinu času odrazovala od věcí, které chtěl zkusit.
„Zkusit to můžu, ale nic neslibuju,“ řekl nakonec a cítil, jak se mu při té větě stáhlo hrdlo.
Aloners si unisono oddechli a v místnosti jako kdyby najednou stoupla teplota o nějakých deset stupňů.
„Takže… zítra tě tady čeká zkouška,“ usmál se Kaoru a z klavíru sebral štos papírů, které Remyuovi podal. Ten je zběžně prolistoval. Byly to noty s Jackovými částmi.
„Kolik toho je?“ zeptal se.
„Dvě sóla, dvě společně s Lee Moonem, jedna společná s Rogerem a závěrečná, kde jsou všichni. Takže šest. Být tebou, nejvíc si dávám pozor na to druhé sólo, jsou tam výšky, kvůli kterým má Lee Moon Louise a ne Jacka. Ale po tom tvém výkonu bych řekl, že s tím nebudeš mít problém.“
Remyuu nalistoval druhé sólo a zadíval se do not. Vysoko, ale v Belfegor měl rozsah ještě o dvě noty výš. Takže by to neměl být žádný problém.
„Ani nevíš, jak jsi mě potěšil, chlape,“ dodal Kaoru a dal Remyuovi herdu do ramene až se málem skácel z repráku, na němž seděl.
„No, asi vím,“ zamumlal Remyuu a promnul si volnou rukou paži, aby se ujistil, že ji má pořád na svém místě. „Au,“ zahučel.
„Ježiš, já mám takovou radost,“ zatleskala radostí Meg, která poskakovala z nohy na nohu jako kdyby připojená do zásuvky a bez ustání do ní šel proud.
Remyuu se jen nervózně usmál.
Tak, pomyslel si, jak se vypořádáš s tímhle?

Kamishiro byla naprosto u vytržení. Remyuu se tomu musel smát, jak rychle se její přístup změnil. Ano, pořád ho podle všeho nenáviděla, ale zároveň se na něj dívala s neskrývaným obdivem.
„Mai, uklidni se. Jsem úplně normální. Jen… mám trochu slušnější hlas a vkus, co se týče hudby,“ pokrčil Remyuu rameny. „A navíc… ty taky patříš do Fool’s hell. Dělalas ilustrace pro spoustu mých písniček,“ dodal.
Kamishiro překvapeně zamrkala a pak uhnula pohledem, jako kdyby jí to proti její vůli zalichotilo.
„Je to jen pár obrázků,“ zamumlala.
Remyuu se usmál. „Pocket songs, to je víc než pár obrázků. Udělalas mi videa pro všechny čtyři písničky. A tam je celý příběh. Muselo to trvat hodiny.“
Kamishiro si odfrkla. „Prosím tě, jsem zvyklá pracovat na něčem dýl. Byla to maličkost.“
„Vlastně mě vůbec nenapadlo, že bys to mohla být ty, když jsme se domlouvali ohledně vzhledu avatara a tak vůbec.“
„Nápodobně. Marionette byl vždycky milej a zdvořilej. To mi k tobě nějak nesedí.“
Remyuu pohoršeně mlaskl. „Takhle se mluví s milovaným zpěvákem?“
„S milovaným zpěvákem ne, ale s otravným přítelem svého nejlepšího kamaráda si budu mluvit jak chci. Vlastně… možná se k tobě budu chovat trochu mileji, když vím, že nejsi takový budižkničemu…“
Remyuu se zaculil a poplácal ji po hlavě, jako kdyby byla pes. Kamishiro sebou škubla a bylo na ní vidět, že jen horko těžko přitáhla uzdu naučeným reflexům z karate. Remyuu ucukl, ale uculovat se nepřestával. Možná to nakonec nebude tak hrozné, žít oba životy, Remyuův i Marionetteho zároveň.

„Vy spolu nějak vycházíte, ne?“ zeptal se Shimeji, když ho ti dva vyzvedli před městským muzeem, kde… Remyuu ani nevěděl, co tam Shimeji dělal, ale každopádně něco, co mu znemožnilo jít s ním a s Kamishiro k Aloners.
„Proč myslíš?“ ušklíbla se Kamishiro kysele a vrhla na Remyua pohled, jako kdyby byl něco, co našla na podrážce svých bot a co se jí příliš nezamlouvá.
„Že jste přišli spolu, oba máte všechny končetiny, žádné tržné, sečné ani jiné rány a dokonce to vypadá, že máte i dobrou náladu,“ řekl Shimeji a po ujištění, že poblíž není žádný zvědavec, kterého by mohl pohoršovat, chytil Remyua za boky a přitáhl si ho k polibku na přivítanou.
Kamishiro ze sebe vydala znechucený zvuk, jako kdyby potlačovala zvracení a obrátila oči v sloup. „Nechte si to na doma, buďte tak laskavi,“ zahučela a pohlédla na hodinky, jako kdyby nevěděla, kam jinam se podívat.
„Ale kuš, Kamishiro,“ napomenul ji Shimeji. „Nekaž nám pěknou chvilku.“
Kamishiro znovu pohlédla na hodinky a tentokrát jako kdyby si teprve uvědomila, kolik hodin vůbec ukazují. „Budu muset jít. Mám rande s Hibarim.“
Na to se zatvářil kysele zase Remyuu. Shimeji mu s výchovným mlasknutím shrnul ofinu do očí a znovu se otočil ke své nejlepší kamarádce. „Fajn. Měj se. Večer ti když tak zavolám.“
„Dobře,“ přikývla a pak upřela pohled na Remyua. „A ty se mu koukej pochlubit, Mari.“
Remyuu neuhlídal jeden ze svých koutků, aby sebou neškubnul a nevytvořil mu tak na tváři trochu cynický úšklebek. „Neboj. Už se na to úplně třesu.“
Shimeji se nechápavě podíval z jednoho na druhého. „Cože? Co mi má říct?“ zeptal se. „Co se tam u Aloners stalo? Jednou tam nejdu a hned tohle?“
Kamishiro už mu ale jen zamávala a zmizela za rohem, takže Remyuu a Shimeji osaměli. Zrzek se na svého přítele otočil a upřel na něj temně hnědé oči. Remyuu se pokoušel jeho pohled opětovat, ale nakonec uhnul jako první. Cítil, jak se mu zase zvedá tep, při pomyšlení na to, že to bude muset odhalit dalšímu člověku. A navíc člověku, na kterému mu dost záleželo.
„Takže?“ zeptal se Shimeji netrpělivě.
Remyuu ho chytil za ruku a tajemně se usmál. „Zajdeme ke mně. A já ti to všechno hezky vysvětlím, ano?“
„Vysvětlíš v jakém slova smyslu? Co přesně mi vysvětlíš?“
„No… vysvětlím ti s jak moc žádaným klukem to vlastně spíš.“

„Tááákže… ty jsi zpěvák?“ Shimeji seděl za barovým pultem, jednou rukou si podepíral bradu a druhou míchal kakao v hrnečku, který stál před ním. Na tváři měl překvapivě klidný výraz.
„Jo, přesně tak,“ usmál se Remyuu a zavřel dveře lednice v níž šmejdil. Zakousl se do hermelínu, který tam ukořistil a opřel se lokty o barový pult naproti Shimejimu. „Marionette jméno mé. Znamená to něco jako loutka.“
„Kamishiro tě miluje, víš to?“
„Možná když to teď ví, nebude na mě tak zlá,“ řekl Remyuu pobaveně a nabídl Shimejimu kus sýra. Ten ho chytil za zápěstí a ukousl si.
„Myslíš?“
„No, spíš doufám.“
Shimeji natáhl ruku a jemně Remyua pohladil po tváři.
„Proč ses tvářil jako trubka, co nic neumí? Máš talent a podle všeho velký talent. A stejně se tváříš, že jsi budižkničemu.“ Něžně mu klouby prstů přejel po linii lícní kosti a odhrnul mu vlasy z čela.
„Nechci, aby to lidi věděli. Jsem spokojený takhle. Anonymní. Můžu si zpívat jak chci, co chci, můžu během zpívání dělat kraviny. Navíc, víš jak by se ke mně chovali ve škole, kdybych zpíval na veřejnosti?“
Shimeji se nemusel ani zamyslet. „Ukamenovali by tě zaživa,“ přikývl.
„Já nejsem ten typ jako Roger, nebo Lee Moon, nejsem někdo, na koho by si to NEDOVOLILI. Vyžral bych si to až do dna.“
„A co teď? Teď se nebojíš?“
Remyuu si složil hlavu na překřížené paže a povzdechl si. „Prosím tě… horší než teď už to nebude.“
„Bereš to moc pesimisticky. Aloners mají docela jméno, abys věděl. Možná ti to reputaci zlepší. Nehledě na to, že jsi, a to bych rád zdůraznil, Marionette. Dvojka ve Fool’s Hell.“
Remyuu se na něj zaškaredil. „Hlavně to zdůrazni,“ podotkl kysele. Shimeji se na něj sladce usmál, chytil ho za ruku a donutil ho obejít pult. Na to si ho přitáhl k sobě a laškovně mu sjel dlaněmi po zádech.
„No tak, nebuď takovej mrzout. Jsi úžasnej tak jako tak,“ zavrněl.
„Ty ruce výš, Shimeji.“ Remyuu ho chytil za zápěstí a povytáhl mu dlaně tak, aby je měl na bocích.
„Zkazíš mi každou radost, Remy, víš to? Nic mi nedopřeješ,“ Shimeji se k němu naklonil a rty mu přejel po klíční kosti. Remyuu si povzdechl, chytil ho za vlasy na zátylku a zvrátil mu hlavu dozadu.
„Já, že ti nic nedopřeju? Já?“ S až nepřirozenou důkladností ho políbil a skousl mu dolní ret. Měl chuť mu ho prokousnout až do krve, ale nebyl přece zvíře.
„Tvoje kočka nás pozoruje,“ podotkl Shimeji , když dlaněmi sklouzl zase o něco níž.
„Závidí mi.“
Shimeji se zvednul z barové stoličky, odsunul svůj hrnek na stranu a přitlačil Remyua proti pultu. Ten si nechal mezi dlaněmi proklouznout prameny jeho rezavých vlasů a mírně naklonil hlavu na stranu.
„Jsi úžasnej,“ zamumlal Shimeji, když se na okamžik odtáhl a upřel na Remyua temně hnědé oči.
„Cože?“
„Jsi prostě úžasnej. Máš neuvěřitelný talent a i když by ti teď mohl pomoct, stejně si ho necháváš pro sebe. Jsi prostě a jednoduše úžasnej.“
Remyuu se zamračil, uhnul pohledem a odhrnul si z čela pramen tmavých vlasů. „Nech toho. Nejsem…“
Shimeji si povzdechl a unaveně ho objal. „Jsi. A to, že to nechceš přiznat je ještě úžasnější.“
„Kdy tě uslyším zpívat?“
„Za tři týdny. Na tom představení.“
„Cože?“
Remyuu se usmál, chytil Shimejiho za bradu a sklonil mu ji dolů, aby se mu díval z očí do očí. Světle modré proti čokoládově hnědým.
„Neuslyšíš mě do toho představení. Nech si to jako… dejme tomu bonus. Budeš se na to o to víc snažit.“ Natáhl se a přiblížil rty k Shimejiho uchu. Shimeji cítil, jak mu po zádech přejel osten mrazu, když se mu po tváři svezl pramen Remyuových vlasů.
„Ale proč…“ hlesl.
„Protože si i já zasloužím mít něco, čím bych ti mohl trochu přitáhnout uzdu.“ Remyuův hlas sklouzl do tichého, melodického šepotu. Shimeji těžce polkl.
„Co já mám na tebe?“ zeptal se.
„Slyšel jsi někdy text písničky Asmodeus? A tak hříšník stravovaný vlastním chtíčem skončil v plamenech spravedlnosti odsouzený tím, kdo podlehl jeho svodům…“
„Oh.“ Shimeji na okamžik zavřel oči a pokoušel se zůstat v klidu, i když Remyuův šepot vlastních textů mu to neusnadňoval.
„Tu písničku… Asmodea. Jsem napsal jako poslední ze série Sedmi démonů. Před dvěma měsíci. Víš, o čem je?“ Remyuu si patřičně užíval tu nadvládu, kterou znenadání nad Shimejim získal.
„Povídej.“
„Muž, který je posednutý Asmodeem, svádí mladé holky, ale to mu nakonec není dost a tak svede mladého soudce, který není tak úplně proti. Končí to tak, že ho soudce odsoudí k smrti na hranici, kvůli smilstvům, která měl na svědomí. V okamžiku, kdy ho plameny začnou pomalu zabíjet, jedna z jeho bývalých milenek soudce probodne.“
„Už jsi přemýšlel o nějakém dobrém terapeutovi?“
„Tu písničku jsem napsal, když už jsme byli spolu.“
„Takže smilstvo, ano?“ Shimeji se usmál a sklonil hlavu tak, aby se rty dotýkal Remyuova krku. „Ty napíšeš písničku o našem vztahu a ta končí tak, že hlavního hrdinu jeho milenec nechá upálit? Jak si to mám přebrat, Remy?“ Políbil ho na krk a ne zrovna něžně, jak Remyuu předpokládal. Z hrdla se mu vydral tichý sten.
„Kdo řekl, že je přímo o našem vztahu?“
„A cos to tady teda naznačoval?“ podivil se Shimeji a popotáhl mu límec, aby měl víc prostoru holé kůže.
Remyuu se trpce zasmál, popadl Shimejiho za triko a dotáhl ho až k pohovce, kde se nechal strhnout dolů. „Jsme oba dva zkažený,“ stihl ještě hlesnout.

„No tak, Shimeji, nech mě, musím jít na zkoušku,“ zahučel Remyuu a pokoušel se vyprostit ze zrzkova sevření. Ten však nevypadal, že by ho chtěl pustit. Ležel v posteli a vypadal, že ještě napůl spí, ale stejně Remyua svíral okolo pasu silou svěráku.
„Shimeji, no tak, teď se chceš tulit? Včera jsi měl trochu jiný názor na to, jak jemně to chceš!“ Remyuu se mu pokusil vykroutit.
„Nikam nepůjdeš, protože nechceš, abych tě slyšel,“ zamručel Shimeji a stáhl si ho zpátky do postele.
„Shimeji!“ Remyuu se mu se smíchem pokoušel vytrhnout, ale Shimeji ho držel pevněji než čekal. „Nebuď uraženej. Uslyšíš mě. Za tři týdny. Teď mě pusť, ať můžu jít zkoušet, za chvíli tady bude Lee Moon a Meg!“
„Budeš mě takhle zanedbávat celý tři týdny, hezoune?“ zeptal se zrzek s úsměvem a odhrnul mu vlasy z očí.
„Takže navíc ještě žárlíš? Pěkné!“
Nechal se políbit i když věděl, že by měl vstát a trochu se polidštit, než dorazí Meg s Lee Moonem.
„Jak chceš, abych vysvětlil těm dvěma, že nejsem připravený? Pardon, lidi, ale můj majetnický přítel mě odmítal pustit z postele?“ zeptal se, když se mu Shimeji vklínil prsty do dlaně a jemně mu ji odtáhl ze svého ramene.
„Zkus to.“
„To by asi nedopadlo nejlíp.“
„Proč by ne?“
Remyuu v tu chvíli netušil, že to je na nějakou dobu jejich poslední chvilka něžností.

>Helois< Ooh, pěkná muchlovala za odměnu. Pěkné, pěkné!
>Marionette< To si ani neumíš představit jak moc pěkné.
>Helois< Ty jsi ale…
>Marionette< A jsem na to pyšný.