SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 30.

>Helois< Takže abych to shrnula. Tys měl přítele, tví dva nejlepší kamarádi měli přítele nebo přítelkyni, každý podle své chuti. O čem bude ten zbytek?
>Marionette< Jak to myslíš?
>Helois< No, netuším, jaký mám čekat zvrat.
>Marionette< Jaký bys chtěla, kočko?
>Helois< Já nevím… něco, co bych vážně nečekala.
>Marionette< Myslím, že tohle vážně čekat nebudeš.


Aloners začali úplně od začátku. Jediné plus bylo, že jim autor konečně odeslal i zbytek hry a konečně věděli, jak příběh dopadne. Bohužel se ukázalo, že postava, kterou měl hrát Kiyoteru by měla na konci políbit postavu, kterou hrála jedna z dívek ze souboru. To ovšem nepřicházelo v úvahu, protože jen při té představě Kiyoteru zbledl a vypadal, že by se raději propadl do země, než by se svými rty dotkl čehokoliv jiného než jídla, zubního kartáčku nebo jeleního loje.
Krom toho se ukázalo, že jedna z postav má ještě víc tance, takže se opět museli přeházet úlohy. Ovšem ať se snažili jak chtěli, pořád jim chyběli lidé.
Jediné dvě role, které zůstali beze změny byla ta Rogerova a Kyoučina.
Všichni, kteří u souboru vypomáhali, okolo souboru chodili po špičkách, protože nálada teď byla na bodě mrazu. Nikdo to Mirovi nevyčítal, přece jen to neudělal schválně, ale stejně se od té doby moc často neukazoval, i když nohu měl v sádře a s berlemi mohl chodit.
Remyuu se zrovna ochomýtal poblíž, když Kyouko pronesla tu větu, kterou měl na jazyku celý soubor:
„Máme dvě možnosti, buď vyhlásit konkurz nebo to zrušit.“
„Ale všichni lidi, kteří za něco stojí a jsou dostatečně normální, popřípadě nechodí do soukromých kurzů, už tady máme!“ oponovala jí Meg, Kyouko však potřásla hlavou.
„Tohle město má určitě větší potenciál než dvacet poměrně talentovaných lidí!“ ozval se Roger, jako by se chtěl Kyouko zastat. „Stejně nám nic jiného nezbývá. Ano, pak je tu to zrušení, ale do toho se mi zrovna moc nechce.“
Mezi Aloners se ozvalo souhlasné mumlání.
Remyuu zamyšleně postával za oponou.
„Takže… konkurz. Moc se mi do toho nechce, ale co se dá dělat,“ povzdechl si Lee Moon. „Představa, že tu budem sedět celé odpoledne a koukat na partu netalentovaných pitomce, protože ti na tyhle akce dorazí vždycky, to se mi moc nelíbí.“
Meg se zasmála a poplácala ho po zádech. „Co ty víš, třeba se tady nachomýtne nějaká nezkažená školačka, která by byla povolná si s tebou něco začít!“
„Myslíš?“ chytil se hned Lee Moon a odhrnul si z čela pramen rezavých vlasů.
„Moone, holka, která by byla ochotna si s tebou něco začít už v tomhle městě není,“ upozornil ho Kiyoteru chladně. Lee Moon chtěl něco odseknout, pak se však zarazil a byl raději zticha.
„Ale je tu možnost, že se objeví někdo víceméně s potenciálem, takže… máte volno příští sobotu?“ rozhlédl se Roger po okolo sedících. Ti vesměs kývali a snad jen jeden nebo dva mumlali něco o tom, že ještě neví.
„Ouky douky, musíme nalanařit ve všech školách. Já, Meg a Kiyoteru se můžem poptat v Midoriaki, Rogere, Lee Mone, vy zapojíte svůj šarm na Buuruhoni a Akabaru… kdo nám tu zbyl z Akabary?“
Remyuu si pro svůj nenápadný únik zpoza opony vybral ten nejnevhodnější okamžik.
„Remyuu!“ zavolala na něj Kyouko, když se plížil pryč. „Pojď sem na chvíli. Potřebovali bychom od tebe malou laskavost.“
„Jakou přesně?“ zeptal se Remyuu nejistě a prohrábl si tmavé vlasy.
„Mohl by ses optat v Akabaře, jestli by někdo neměl zájem zapojit se do našeho představení?“
„No, víš, já to mám poslední dobou u spolužáků docela rozlitý,“ pokrčil rameny Remyuu. „Však víš, ta změna sexuality a vůbec,“ dodal s trochu kyselým úšklebkem.
Kyouko nad tím mávla rukou. „Můj brácha je kapitán fotbalového týmu a předseda školní rady a taky se to o něm ví.“
Na to Remyuu nevěděl, co říct. Byla pravda, že Homura měl jisté kouzlo.
„Fajn, poptám se,“ přikývl nakonec. V duchu však věděl, že se nikomu ani slovem nezmíní, protože bude propírat vlastní svědomí.

„Proč musíš jít se mnou?“
„Protože jsem Shimejimu slíbila, že dám pozor, aby ses z toho nevyvléknul!“
„To ti věří víc než mě? No teda…“
„A ty se mu divíš?“
„Vzhledem k tomu, že jsi s ním v posledních několika měsících nemluvila…“
„Ale jinak ho znám už dost dlouho, aby mi věřil víc než tobě!“
Pokoušeli se budit dojem, že se vůbec neznají a mají jen společnou cestu. Šli co možno nejdál od sebe a pokud vyloženě nemuseli, na toho druhého se nepodívali. Remyuu kysele drtil mezi zuby žvýkačku a v duchu svého přítele proklínal. Nevadilo mu, že musí k Aloners sám, protože Shimeji má nějakou práci. Ale vadilo mu, že místo něj s ním jde Kamishiro, která se (s jistým sebezapřením) víceméně smířila s tím, že Shimeji a Remyuu spolu chodí a vrátila se do divadla taky.
„Nepotřebuju žádný dohled,“ prskal podrážděně Remyuu.
„Já bych se s tebou hádala, ale vzhledem k tomu, že to mám zakázané…“ pokrčila dívka rameny, aniž by vzhlédla od mobilu do něhož něco usilovně ťukala.
„A od koho přesně?“ zeptal se uštěpačně Remyuu. Kamishiro si odfrkla. Uvědomovala si, že vzato kolem a kol, udělala Remyuovi to samé, co on udělal jí.
Nastalo trapné ticho.
Zabočili na jednu z vedlejších ulic a vyhnuli se dvojici mužů v oblecích.
„Co ty vlastně u Aloners děláš? Jak jsem slyšela, jsi docela nemehlo,“ řekla po chvíli Kamishiro a konečně zasunula mobil do kapsy. Remyuu si prohrábl vlasy a uraženě stočil pohled k výlohám, které míjeli. Jeho odraz mu pohled oplácel.
„Víš co? Na tohle mi odpovídat nemusíš,“ dodala po chvíli Kamishiro s jistým sadistickým podtónem v hlase.
„Jen si to užij dokud můžeš,“ zahučel Remyuu a odfoukl si prameny vlasů z čela. Poté pohlédl na hodinky. „Měli bychom přidat. Už tak jdeme pozdě.“
„Říkáš to jako kdybych za to mohla!“
„Taky můžeš!“
„No dovol!“
„Já myslel, že vy dva spolu nechodíte,“ ozvalo se za nimi a v příštím okamžiku se mezi nimi objevil Roger. „Tak jak je možné, že se hádáte jako staří manželé?“ dodal, když si všiml jejich nechápavých výrazů.
Kamishiro i Remyuu si odfrkli a každý uhnuli pohledem do jedné strany.
Roger se ušklíbl. „Takže se k nám vracíš, Kamishiro?“
„Očividně,“ přitakala blondýna kysele.
„Ale no tak, nebuď zlá. Na to máme u Aloners vlastní lidi.“
Zatímco se Roger s Kamishiro kočkovali, Remyuu se na mladého herce zamyšleně zadíval. Byl vysoký, vyšší než on nebo Shimeji. Roger si jeho zkoumavého pohledu všiml a usmál se na něj. Remyuu rychle trhnul hlavou a znovu se zadíval do výloh po jeho pravici.
Remyuu si promnul krk.
Byl to den, kdy Aloners vypsali konkurz na poslední volnou roli v jejich hře. K překvapení všech jim přišlo vcelku dost kladných odpovědí a nakonec mělo dorazit asi patnáct lidí.
Remyuu a Kamishiro tam vlastně šli jen ze zvědavosti, podívat se na snažení kandidátů.

Došli až k divadlu a tentokrát do něj vešli hlavním vchodem, na němž visela cedulka zvoucí návštěvníky dovnitř. Roger se od nich oddělil a zamířil jako obvykle k vchodu do zákulisí.
Kamishiro si v hale stáhla z ramen džínovou bundu a hodila ji přes pult šatny, kde už leželo několik mikin a kabátů. Remyuu jí podržel dveře, aby mohla přejít do samotného sálu a vešel dovnitř.
Všechna světla byla rozsvícená, takže si snad poprvé mohl prohlédnout celý sál. Na zkouškách byly totiž rozsvíceny jen reflektory a lampy ozařující hlediště byly zhasnuté.
Spolu s Kamishiro došli až do druhé řady, kde se připojili ke skupince Aloners a několika dalších bedňáků, kteří už tam seděli.
Kamishiro se protáhla řadou až k volnému místu, které bylo vedle Meg, zatímco Remyuu se posadil k Lee Moonovi. On a Kamishiro se svorně tvářili, jako kdyby se vůbec neznali a to, že přišli spolu je jen ohromná shoda náhod.
„Tak co?“ zeptal se Lee Moona, když se pohodlně usadil v červeně polstrovaném sedadle.
Lee Moon, tentokrát v jedovatě zelené bundě, pokrčil rameny a bradou trhnul směrem k zadním řadám hlediště.
Remyuu se otočil a spatřil několik roztroušených postav, které postávaly nebo posedávaly mezi jednotlivými sedadly.
„Je jich to docela dost, ale pokud chceš znát můj názor, jakože asi chceš, tak to nijak slibně nevidím. Pár jich tu znám a pochybuju, že by čistě zazpívali alespoň stupnici, popřípadě zatancovali. Ale zdání někdy klame, takže uvidíme,“ řekl Lee Moon a prohrábl si rezavé vlasy.
„Takže žádná sláva,“ zamumlal si pro sebe Remyuu.
„Nevidím to moc slavně,“ přitakal Lee Moon. „Ale zrušit už to nemůžem, tak to přinejhorším přehrajeme playbackem. Sice jsme ho nechtěli použít, ale co se dá dělat.“
„Kterou roli vlastně ti ubožáci zkouší?“
„Nakonec jsme museli dát všanc Jacka. Ten zbytek jsme horkotěžko dali dohromady, ale na Jacka už nám prostě nikdo nezbyl.“
Remyuu přikývl a rozhlédl se. Vzpomínal si, jak Lee Moon jednou zpíval jednu z Jackových částí a pochyboval, že by to nějaký z těch ubožáčků okolo zvládl.
Pohlédl na jeviště, kde sem a tam přecházel Kaoru. V jednom jeho rohu stál klavír, jinak bylo prázdné a připravené na adepty na nové hvězdy.
Remyuu se pohodlněji uvelebil a opřel se koleny o sedadlo v řadě před ním.
„Co když se nikdo nenajde?“
Lee Moon opět nejistě pokrčil rameny. „Museli bychom to asi celé zrušit.“ Možná chtěl pokračovat, ale přerušil ho Kaoru, který se na jevišti konečně zastavil a hlasitě zatleskal, aby si vyžádal pozornost všech přítomných. Tichý šum zmlkl a všechny oči se otočily na něj. Remyuu mladíka zamyšleně pozoroval a ani moc neposlouchal, co říká. Postřehl něco v tom smyslu, že jim chybí jedna role, je potřeba zpívat, hrát i tancovat, že tady na zkoušce ukážou, jak umí zpívat a tak dál. Remyuu mezitím posuzoval, jestli by Kaoru stál za hřích. Ano, byl se Shimejim šťastný, ale proč si neudělat názor, že?
Už ho neznepokojovalo, že dokonce i o klukovi si dokáže říct, že je vážně hezkej. Vlastně, poslední dobou už si to říkal hlavně o těch klucích. Jeho zájem o holky nějak… vychladl.
Na jeviště vyšel Roger a v ruce držel desky s klipsem, pod nímž měl přichycený nějaký papír.
„Ahoj… ehm, takže. Já jsem Rokku, ale všichni mi tu říkají Roger. Potřebuju si jenom zkontrolovat, kdo všechno tady je. Mám tady napsaných třináct lidí. Takže až přečtu jméno, tak se ozvěte, ano?“ řekl a nejistě se podrbal propiskou v dlouhých vlasech.
Začal vyjmenovávat jednotlivé účastníky a Remyuu po nich nenápadně loupal očima.
A pak zničehonic na jeviště vylezl první zájemce o Jackovu roli a nejistě přešel doprostřed jeviště.
Kaoru zasedl za klavír a prolámal si klouby na rukou. „Takže… psali jsme, abyste si připravili nějakou známější písničku, abychom si udělali představu, jak se umíte hýbat na jevišti, zpívat a tak vůbec.“
Kluk na jevišti, který budil dojem, že to s ním každou chvíli šlehne, si promnul dlaně a otřel si je do kalhot. „No… já jsem… znáš Guilty song?“ zeptal se nejistě, jako kdyby doufal, že Kaoru zavrtí hlavou a pošle ho domů. Kaoru se místo toho však na okamžik zamyslel, přejel rukou po klaviatuře a namátkou vyzkoušel několik tónu, než v tom nahodilém zmatku Remyuu uslyšel předehru písničky od jedné z nejznámějších současných kapel.
Remyuovi bylo hned od začátku kluka upřímně líto. Možná uměl docela zpívat, ale zase se neuměl hýbat. Byl jako prkno. Remyuu by se skoro vsadil, že kdyby do něj někdo ze strany šťouchl, skácel by se k zemi a ani by nepípl.
S dalším to nebylo o moc lepší. A s každým dalším to bylo… Remyuu to mohl poznat z výrazů členů Aloners. Roger, který seděl na okraji jeviště chvílemi vypadal, že má chuť se vrhnout po hlavě dolů, Lee Moon vedle něj jen třeštil oči, Meg a Kiyoteru, kteří seděli o pár sedadel dál si jen vyměňovali nejisté pohledy.
Jeden, dva byli jakési žárnější výjimky, které nebyly přímo na odstřel, ale na Broadwayi by taky neprorazili. Už se pomalu blížili ke konci seznamu, když na jeviště vyšplhal kdosi se jménem Ishikawa.
Vybral si písničku od Fool’s hell, což byla docela výzva.
Fool’s hell totiž byl… jak to popsat. Fool’s hell byla internetová stránka, kam skupina amatérských, anonymních zpěváků přidávali svá videa s písničkami. Ovšem nebyli to jen zpěváci. Na tom projektu se podíleli amatérští skladatelé, kteří jim komponovali hudbu, kreslíři a animátoři, kteří jim k písničkám vytvářeli videa, hudebníci, kteří pomáhali při nahrávání instrumentálů.
Každé video, každá písnička, byl kousek úžasné skládačky, kus uměleckého díla, na němž se podílelo množství nadšenců, kteří rozuměli a měli rádi to, co dělali. A snad žádná FH písnička nebyla tak jednoduchá, aby ji zazpíval naprostý amatér.
Remyua ten výběr zaskočil.
Ishikawa vystupoval sebevědomě, rozhodně sebevědoměji než všichni účastníci před ním.
Kaoru začal hrát a Ishikawa si odhrnul tmavou ofinu z očí a zhluboka se nadechl. A i když nebyl zrovna špičkový, rozhodně byl nejlepší zpěvák z těch, kteří se tam toho dne předvedli. Což ovšem nebylo nic moc složitého. Tancovat moc neuměl, ale rozhodně to byl nejlepší výkon toho dne.
Remyuu však příliš nadšený nebyl a Lee Moon si toho okamžitě všiml.
„Co se děje?“ zeptal se, když Ishikawa skončil.
„Podle mě byste měli vzít spíš někoho, kdo umí tancovat a přehrát to playbackem než vzít někoho, kdo jakž takž zpívá, ale zato se hýbe jako kdyby neměl kolenní klouby,“ řekl Remyuu. Víc nahlas, než by měl. Vlastně tak nahlas, že ho slyšel snad úplně každý, samozřejmě včetně Ishikawy.
„Cos říkal?“ zeptal se naježeně a stále trochu oddechoval, jak se ještě před okamžikem snažil vyzpívat vysoké tóny zvolené skladby.
Remyuu se zoufale rozhlédl ze strany na stranu v domnění, že by se z toho mohl nějak vykroutit, okamžitě mu však bylo jasné, že nemá sebemenší šanci, protože v tu chvíli už na něj zíralo celé divadlo.
Hlasitě si povzdechl a zahleděl se na Ishikawu. „Říkám, že by bylo rozumnější přijmout někoho, kdo umí tancovat, protože není problém jeho zpěv přehrát, ale víceméně slušný zpěv nezachrání fakt, že máš obě nohy levý,“ řekl zřetelně a kysele se pousmál.
Ishikawa sebou trhnul.
Lee Moon se na Remyua nejistě zadíval. „No tak hroznej zase nebyl, Remyuu,“ zamumlal tiše, ale to už se opět ozval Ishikawa.
„To se ti to kecá, co?“
Remyuu povytáhl obočí. „Docela i jo,“ přikývl.
Divadlo bylo tiché jako hřbitov, ale ovzduší tam bylo snad ještě hustší a pochmurnější.
„Tak si to sem pojď zkusit.“
Remyuu na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Úplně čekal, kdy ta věta padne. A on nevěděl, jestli má větší chuť ho poslat do háje nebo na to jeviště fakt vylézt. Bylo to tak lákavé!
Opět otevřel oči a zahleděl se na svého soka, jak vzdorovitě stojí na prknech divadla, kde si vůbec nezasloužil být.
Řekl to tak jasně. Remyuu měl samozřejmě možnost odmítnout, ale dřív, než ho jeho racionální já stihlo chytit za otěže, k překvapení celého divadla se zvedl ze sedadla, urovnal si džíny, rozepnul si mikinu a hodil ji přes opěradlo. Povytáhl si bílé triko s dlouhými rukávy, které měl pod ní, prohrábl si rukou vlasy a s překvapivou energií se přehoupl přes řadu sedadel před nimi, aby mohl uličkou volně projít až k jevišti.
„Fajn, proč ne,“ usmál se na Ishikawu, když dorazil až pod stupínek. Roger, který seděl opodál jen nechápavě kulil oči. V zubech svíral konec propisky a vypadal, že na to úplně zapomněl. Remyuu si dopřál luxus vteřinky na to, aby se mohl rozhlédnout. Zjistil, že se všichni tváří zhruba stejně.
Vyhoupl se na jeviště a přešel ke klavíru, za nímž seděl zkoprnělý Kaoru. Nikdo od něj takovou reakci opravdu nečekal.
„Co tam máš?“ zeptal se Remyuu a úplně cítil, jak mu v uších buší adrenalin.
Slíbil si, že tohle neudělá. Přece mu to vyhovovalo tak, jak to je, ne?
„Co přesně bys chtěl?“
Nemá potřebu se předvádět!
„Co tam máš z Fool’s hell? Měl bych takové štěstí, že umíš něco ze série Sedmi démonů?“
Kaoru překvapeně zamrkal. „No… míříš trochu vysoko, ne?“
„Ani ne,“ usmál se Remyuu a ohlédl se k Ishikawovi, který pořád stále uprostřed jeviště a nevraživě na Remyua upíral světle hnědé oči. „Belfegora čirou náhodou neumíš?“
Kaoru se na chvíli zamyslel, než zahrál několika tónovou melodii. Remyuu se usmál ještě nadšeněji. „To je ono,“ přikývl a povytáhl si rukávy trika. Cítil mravenčení v konečcích prstů a tepání krve ve spáncích.
Rozmáchlým gestem naznačil Ishikawovi, ať se klidí, a sám přešel doprostřed volného prostoru. Zhluboka se nadechl a mávl na Kaorua, aby začal. Cítil na sobě tři desítky nechápavých, znepokojených, nevěřícných, pochybovačných nebo dokonce pobavených pohledů. Nikdo nechápal, co to do Remyua vjelo.
Až v okamžiku, kdy se ozvaly hluboké tóny předehry, se Remyuu uklidnil. Znovu se nadechl, odhrnul si pramen vlasů z čela a sklonil oči ke svým botám.
Tak, Remyuu, tady to máš, pomyslel si. Patnáct minut slávy. Poprvé před živým publikem.
V hlavě si vybavoval dlouhé řádky textu.
Tak, Remyuu, ukaž, co v tobě je. Protože jen málokomu se tohle poštěstí.
„Belfegor, poslední ze sedmi démonů…“
Důvod, proč byl Remyuu tak vytočený z Ishikawova výstupu nebylo samotné to představení. Byl to fakt, že ta písnička, kterou zpíval…
…byla jeho.

>Helois< Počkej, on o tobě nikdo nevěděl, že jsi Marionette?
>Marionette< Ne, vůbec nikdo.
>Helois< Ani kamarádi? Ani rodiče, nikdo?
>Marionette< Počítá se kočka?

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

A konečně se dostáváme k tomu, proč se Marionette jmenuje Marionette ♥
Ano, původní zápletka se konečně ukazuje. Remyuu je Mari. Teď k několika pojmům: Fool's hell (FH) je inspirovaná existující japonskou stránkou Nicovideo. Jen Nico není tak soustředěné jen na pár zpěváků. Soubor písniček Sedm démonů je podle Sedmi hříchů od skladatele mothyho (inspirace se dá čerpat všude). Belfegor je démon lenosti, jen tak mimochodem.
Popravdě řečeno Fool's hell je už déle vytvořený projekt ke kterému jsem se nikdy nedokopala. Čerpám odtamtud jména (původní postava z FH, která je pod přezdívkou Noboru se jmenovala Nanami Shirogane... není vám to nějak povědomé?) a tak vůbec.
Už jsem jakž takž překonala blok, protože jsem přišla na to, proč se mi tak špatně psalo. Když píšu na počítači, pořád mě něco rozptylovalo (třeba net), ale když se Fuchs vrátila ze Zlína a přivezla noťas, zavřu se do pokoje, kde nechytím ani sousedovic wifinu a píšu. A tak jsem se opět odpíchla. Takhle jsem vloni v létě napsala celého Sparkieho, tak snad dopíšu i Mari =D
Každopádně, užijte si kapitolu a pěkně komentujte ♥
Tý jo, to už je to rok, co jsem psala Sparkless?

5
Průměr: 5 (45 hlasů)