SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 28.

>Marionette< Já si to uvědomuju, ale v tu chvíli jsem neměl moc na vybranou.
>Helois< Chceš mi tím říct, že ses rozhodl na základě rady přítele tvého kmotra a kočky?
>Marionette< Jo.
>Helois< Uvědomuješ si, jak šíleně to zní?
>Marionette< Tys to řekla jako první.

Střední škola má velmi křehkou, ale zároveň velmi lehce popsatelnou strukturu. Kromě toho, že se skládá ze slupek a podslupek, stejně jako elektronový obal atomu a faktu, že je mnohem jednodušší na žebříčku středoškolní hierarchie klesat než stoupat, byla pravda jedna věc. Cokoliv se ve škole událo nebo zrovna dělo, brala škola jako vítané vytržení ze stereotypu a vlastně jako takové neplacené divadelní představení, které jim dá téma na hovor o příští přestávku.
Remyuu i Kanako patřili k nejvyšším příčkách potravního řetězce. Remyuu byl dokonce ještě výš než Kanako, která si svou prestiž získala kromě jiného také tím, že s Remyuem chodila. Remyuu si tu svou získal prostě tím, že byl syn bohatých rodičů, byl hezký, měl od dětství dva kamarády se stejným statusem a nezkazil žádnou zábavu. Fakt, že byl zároveň i dost povrchní a d***ař nikoho nezajímal.
Divadlo začalo o velkou přestávku.
Kanako vystartovala ze třídy a na chodbě, která se tou dobou už naplnila studenty, se otočila zpátky ke dveřím třídy.
„Jak chceš!“ zavřískla tak ostře až celá chodba naráz ztichla. „Můžeš se tvářit jak chceš, že ti to nevadí, ale je mi jasné, že se to stejně budeš pokoušet zakecat!“
Remyuu se opřel o futra dveří a založil si ruce na hrudi. Na tváři měl něco, co vypadalo něco jako míchanice sebevědomého úšklebku a pohrdlivého úsměvu.
„Naivko,“ uchechtl se posměšně a odhrnul si z čela pramen tmavých vlasů, které měl po dlouhé době jakž takž učesané, takže mu nelezly do tváře jako jindy.
Kanako sebou škubla jako kdyby jí dal políček.
„Tak já jsem naivka?!“ osopila se na něj a odhodila si tmavou hřívu přes rameno. „Že jsem ti byla dobrá naivka, když ses vykupoval, co?!“
Remyuův úsměv najednou zmizel.
„Co se tady na mě osočuješ, ty jedna vyděračko?!“ vyštěkl ostře a odlepil se ode dveří.
Nikdo na chodbě se ani nehnul. Zdálo se, že někteří prváci dokonce zapomínali i dýchat. Nestalo se jen tak, aby se nějaký pár do sebe pustil takhle uprostřed školy. A to ještě nikdo nevěděl, že ono to ani s tím párem nebude tak úplně žhavé.
„Měla bys tady stydlivě klopit oči a šoupat nohama!“ pokračoval Remyuu hlasitěji než bylo potřeba.
Z vedlejších tříd se začali trousit studenti, kteří si tohle představení nechtěli nechat ujít. Kamishiro se nejistě zastavila u Madarameho a Hibariho. Madarame seděl na okenním parapetu jen kousek od obou účastníků hádky a něco ťukal do mobilu, zatímco Hibari se se zájmem (a škodolibým výrazem) díval na probíhající řež.
„Ahoj,“ pozdravila je a opřel se o zeď vedle Hibariho. Chvíli stáli mlčky než se Hibari rozhodl jí to vysvětlit.
„Remyuu se konečně rozhodl se přiznat tak nějak… všem. No a začal s tím, že si to vyřídí s Kanako,“ řekl. Kamishiro povytáhla obočí.
„Pořád jsi je nevzala na milost?“ zeptal se Madarame se zájmem, když odeslal esemesku a vzhlédl od displeje. Kamishiro se na něj zaškaredila a zavrtěla hlavou. Sice už v sobě měla červíka pochybností, tvrdohlavá byla jako mezek a nehodlala jim to odpustit zadarmo.
„Kde je vlastně Kaeda? Myslím, že tohle mu udělá radost,“ zeptal se Hibari bez výraznějšího nadšení. Kamishiro se rozhlédla po zaplňující se chodbě až zahlédla svého nejlepšího kamaráda postávat ve dveřích jejich třídy. I na tu dálku viděla jeho pobavený výraz, který se pokoušel zamaskovat prsty opřenými o horní ret.
Tak to vypadalo, že Remyuu se do toho přiznávání neměl tak úplně sám od sebe.
„A co budeš dělat? Myslíš, že na téhle škole zůstane někdo, kdo by se s tebou po tomhle bavil?!“ obořila se na Remyua ostře Kanako a náhle se vypjala jak pod nohama opět ucítila pevnou zem. Remyuu si uvědomoval, že Kanako se zase cítí na koni.
„Ale prosím tě. Přestali by se se mnou bavit i kdybych třeba jen řekl, že mám rád Lady Gagu! Což samozřejmě není pravda!“ dodal, když si všiml překvapeného výrazu ve tvářích svých spolužáků.
„Jsi nechutnej!“
„Hm? Vážně? A to celkově nebo jenom protože jsem tě nechal kvůli klukovi?“
Nastalo ticho. Hrobové ticho. Zdálo se jako kdyby celá škola v ten okamžik zastavila. Běžně to v ní o přestávkách hučelo jako v úle, ale v tu chvíli, co Remyuu pronesl onu kouzelnou větu, jako kdyby někdo zmáčkl stop na ovládači vesmíru. Kdyby byl někdo tak odvážný a pustil na zem špendlík, co špendlík, kdyby na zem upustil třeba jen vlas, bylo by to slyšet až na druhou stranu budovy.
„To přece…“ začala Kanako, ale Remyuu ji přerušil.
„Ale no tak, to nechceš, aby se lidé dozvěděli, že tě nechal kluk, protože si při chození s tebou uvědomil, že je gay?“
Ticho plynule přešlo v tiché, avšak horlivé šeptání. To přiznání vyvolalo tak usilovné šuškání, že Kanako opět ztratila nit. Chvíli se zoufale rozhlížela. Její skupinka kamarádek stála opodál a něco si mumlala mezi sebou. Podle všeho je to zjištění znepokojilo.
Remyuu si založil ruce na hrudi a v duchu si úlevně oddechl.
Tak, řekl to. A šlo to líp než čekal. Možná z toho ještě dokáže vybruslit s dostatečnou elegancí, aby Kanako skončila ponížená a aby byla ona ta špatná.
„Ale to přece…“ vřískla, ve tváři celá rudá. Ruce zatnuté v pěst naznačovali, že má blízko k tomu mu jednu vrazit, ale i na to byl Remyuu připravený. Zaprvé, byl by mučedník a zadruhé, Kanako měla asi tolik síly a svalů jako perníková panenka, to jest nemnoho.
„To přece co?“ zeptal se s očekáváním. Uvědomoval si, že teď už zbytečně provokuje, ale tohle byla jeho jediná možnost udělat to beztrestně a po těch stovkách výpalného na to měl skutečnou chuť.
„Ty se tváříš jako kdybych tady byla špatná ta já!“
„Myslíš?“
„Ale to ty jsi ten, co mě podvedl s tím… tím…“ Kanako se zarazila právě včas, aby si uvědomila, jak zoufale to zní a hlavně aby si všimla, jak výhružně se na ní dívá Kamishiro zpoza Remyuových zad.
Kanako vrhla na Remyua poslední ublížený pohled načež se obrátila na podpatku a vyrazila chodbou pryč.
„Buzerante!“ zakřičela ještě za Remyuem než zmizela za rohem.
„To se mně dotklo,“ poznamenal suše, když se studenti okolo něj vzpamatovali a uvědomili si, že představení skončilo, oni by měli přestat zírat a jít si po svém.
„Moc servítek si nebrala,“ souhlasil Hibari, když se k nim připojil. Kamishiro se zatvářila jako že si ho vůbec nevšimla.
„Mám pocit, že mi zlomila srdíčko,“ ušklíbl se Remyuu a teatrálním divadelním gestem si přitiskl dlaň na levou stranu hrudi.
„Myslíš tu pumpu na černý sliz, který ti koluje v těle?“ nadhodila Kamishiro kysele. Remyuu povytáhl obočí.
„Nemusíš být nepříjemná, Kanako stejně netrumfneš.“
Kamishiro překvapeně a téměř dotčeně zamrkala. „Jak prosím? Nepříjemnější než Kanako? No promiň, ale myslím, že kromě několika druhů jedovatých pavouků a asi dvou odrůd škumpy neexistuje NIC nepříjemnějšího než ONA!“
„Co je to škumpa?“ zajímal se Madarame, jeho dotaz byl však jakoby zázrakem přeslechnut všemi přítomnými, protože to dorazil i Shimeji. Pořád přemáhal úsměv.
„Vzals to trochu víc doslova než jsem čekal,“ řekl s předstíranou lhostejností.
„Chtěl jsem to udělat tišeji, ale Kanako mi to trochu… zkomplikovala,“pokrčil rameny Remyuu.
„Řekls to vašim?“
„Přes webkameru, když jsou oba za mořem. Máma brečela, táta zuřil. Pak zdrbul Ichigatu, že ten nápad mi do hlavy nasadil on. Pak se pustil do Shintaro, že m nechal zvlčet,“ povzdechl si Remyuu a promnul si krk. Měl za sebou těžkou noc. Poté, co se domluvil s Darmošlapkou, zavolal oběma rodičům, aby jim to sdělil. Věděl, že to není úplně nejlepší řešení, ale měl výhodu, že ho jeho táta nemohl na místě zabít. Nakonec, když na něm zapracovala i Remyuova matka, která se sice změnila v slzavé údolí, ale otřepala se rychleji než čekal. Byl jediný syn a tak jí těch pár slz schvaloval.
S Kanako to už bylo snadné. Prostě k ní o přestávce přišel a bez delších průtahů jí řekl, že už jí platit nehodlá a ona si může jeho tajemství říct komu chce.
A tak to dopadlo jak to dopadlo.
Madarame a Hibari se vytratili, aby nechali Remyua a Shimejiho na chvíli samotné, zatímco Kamishiro oddusala s výrazem, který říkal, že vytrácení je pod její úroveň.
„Spokojený?“ zeptal se Remyuu a vyhoupl se na parapet na němž před chvílí seděl Madarame. Shimeji se loktem opřel vedle jeho kolene a usmál se.
„Naprosto. Nakonec to ani nebylo tak hrozné, viď, že ne?“
Remyuu protočil oči, protože se mu nechtělo přiznat, že má pravdu. Vlastně mu bylo jedno, co si o něm myslí zbytek školy. Jeho nejlepší kamarádi to brali a ostatní ho nezajímali.
„S rodiči to bylo horší,“ přiznal nakonec.
„Takže to určitě vzali v pohodě?“
„No… nakonec se s tím asi nějak smíří. Každopádně mě nevydědili, nechtějí mě odstěhovat do Dublinu, nemám domácí vězení až do konce života a v pátek dokonce můžu k Hibarimu, takže myslím, že výsledek je vcelku uspokojující,“ usmál se Remyuu a pokoušel se ignorovat vyjevené pohledy spolužáků, kteří je míjeli.
„V pátek k Hibarimu?“
„No, počítám, že půjdeš taky.“
„To si docela věříš. Tohle nejsou akce pro mě. Párkrát jsem tam byl, ale nijak mě to neuchvátilo.“
Remyuu se natáhl a nataženými pažemi se mu opřel o ramena a objal ho tak okolo krku. „Víš, tentokrát v tom je rozdíl, že tam půjdeš se mnou a ne jen tak na zkoušku.“
Okamžik předtím než ho stihl políbit se mezi jejich tvářemi objevil štos sešitů. Remyuu prudce ucukl dozadu a zátylkem se udeřil o tabuli skla.
„Jaú,“ vykvikl a chytil se za hlavu. Dotčeně se otočil na tmavovlasou profesorku, která sešity svírala v ruce.
„Tohle si nechte až domů, nikdo nemá náladu se tady dívat na to vaše miliskování,“ zahučela otráveně a ruku se sešity znovu stáhla.
„Ale no tak, sensei, jsme v podstatě jedna rodina,“ zašklebil se Remyuu, aniž by si přestal mnout hlavu. Kuriri na něj vrhla tak vražedný pohled, že by se za něj nestyděla ani Kamishiro.
„Můj bratr možná chodí s Ichigatou, to ale neznamená, že si na mě můžeš něco dovolovat, Watanabe,“ odbyla ho chladně a otočila se na Shimejiho. Ten vypadal trochu podrážděně, ale s profesorkou se hádat nechtěl.
„Jak to jde u Aloners?“ zeptala se a otočila se k Remyuovi téměř zády.
„No, pořád je tam hodně práce. Ale vcelku to jde. Rozhodně se tam nenudíme,“ pokývl Shimeji hlavou a chytil Remyuovo ruku do prstů, aby Kuriri naznačil, že se musí s Remyuem smířit. Remyuu měl najednou chuť mu skočit kolem krku a na Kuriri jen drze vypláznout jazyk se slovy: Poděl, on mě miluje.
„On,“ kývla Kuriri směrem k Remyuovi, jako kdyby tam ani neseděl, „tam dělá taky?!“
„Héééj, já nejsem kus nábytku!“ upozornil ji Remyuu dotčeně, ale Kuriri ho nebrala na vědomí víc než kdyby tím nábytkem skutečně byl.
Shimeji se usmál. „Divila byste se.“
Kuriri se nakonec obtěžovala na Remyua podívat. „Nemyslím,“ ušklíbla se.
Remyuu přemýšlel, co by Ichigata řekl, kdyby se dozvěděl, že ten ateliér podpálil ještě jednou, tentokrát natruc téhle profesorce.

„No, tak to ti asi můžem jenom pogratulovat,“ usmála se Kyouko. Remyuu jí úsměv oplatil a poposedl na lávce, jež se táhla vysoko nad jevištěm a které právě vyměňoval žárovky v několika reflektorech. „Můj bráška se s tím rodičům ještě nepochlubil,“ dodala a trochu zklamaně si povzdechla.
„Proč ne? Já myslel, že jsou s Nanamim spolu už přes rok. To ví jistě, že je to vážné, ne?“ podivil se Remyuu a posadil se. Kyouko pokrčila rameny a odhrnula si z čela ofinu.
„Asi je baví to tajit.“
„Spíš je to o tom, že bydlí s vámi, ne? Kdyby vaši věděli, že spolu spí, asi by je nenechali ve stejném pokoji, nemyslíš?“ nadhodil Lee Moon, který seděl na jednom z velkých stojacích reproduktorů a usilovně přežvykoval konce tkaniček, které vedly ke kapuce jeho nové řvavě oranžové mikiny se vzorkem zvířátek ze safari.
„To je jako kdyby někdo nechal Lee Moona bydlet s jakoukoliv žijící holkou,“ přidal se Roger se smíchem a vzhlédl od rozečteného scénáře. Respektive od té poloviny scénáře, kterou jim dal autor zatím k dispozici.
„Ale no ták!“ Lee Moon po něm šlehl pohledem, Roger se však jen zasmál a pohodlněji se uvelebil v sedadle v druhé řadě, nohy opřené o sedadlo před sebou.
„Přestaň na mě alenotákovat. Všichni víme, že je to pravda. Jediný dvě holky po kterých jsi tady v Alonerech nevyjel jsou Kyouko a Meg a to jen protože se bojíš Kyoučiných bodyguard a Meg… je případ sám pro sebe,“ zakřenil se. Kyouko i Meg se nafoukly jako bubliny.
„Nii-san a Shirogane nejsou žádní bodyguardi!“ ohradila se.
„Nezapomeň ještě na Ritsuku. Té bych se bál nejvíc,“ připomněl jí Kiyoteru její starší sestru, postrach okolí.
Remyuu se na svém bidle vysoko nad hlavami ostatních usmál. I když byl „bedňák“ nikdo ze souboru se k němu nechoval povýšeně. Když se ho Kyouko zeptala z čeho má tak rozjařenou náladu, odpověděl pravdu. Překvapilo ho, že ho nikdo nesoudil.
„Stejně je to docela frajeřina,“ poznamenal Roger a znovu se sklonil ke scénáři.
„Co přesně?“ zeptal se Remyuu trochu nechápavě a vytáhl z krabice po svém boku čerstvou žárovku. Tu se jal šroubovat do jednoho z reflektorů.
„Přiznat se takhle na rovinu.“
„Však ono mu to taky chvíli trvalo,“ ozval se Shimeji, který právě vyšel zpoza závěsů s židlí v rukou. Postavil ji doprostřed jeviště a vyskočil na ní.
„Kolik vážíš?“ houkl na Rogera.
„Bůhví. Pokud nevážíš přes osmdesát, tak můžem mít zhruba stejně,“ pokrčil rameny tmavovlasý herec a sledoval, jak Shimeji na židli zkusmo poskakuje a zkouší její stabilitu.
„No, každopádně, tahle by už se rozsypat neměla,“ řekl nakonec. „Dám na ní značku, abys příště věděl, která to je.“
Poslední židle na níž Roger zkoušel jedno z čísel se totiž pod jedním silnějším skokem sesypala a Roger, ležící v jejích troskách, chvíli vypadal, že si něco vážně udělal. Naštěstí se ukázalo, že jde jen o naraženou kostrč.

Hra se pomalu rýsovala. Hlavní role nakonec dostala Kyouko a Roger a další dvě nejdůležitější role dostal na starost Lee Moon a Mira, osmnáctiletý student, který chodil o třídu výš než Remyuu na Akabaru. O další role se podělil zbytek souboru a zdálo se, že nic nebrání tomu, aby hru úspěšně nazkoušeli.
Problém byl v tom, že druhá část hry pořád ještě nedorazila a nikdo netušil, jak to dopadne. Navíc jak se ukázalo, spousta členů neumělo tancovat tak, jak tvrdili nebo nevyzpívali písničky. Proto se všechno zdálo trochu hektické.
Další problémy byli některé osobní. Kiyoteru se nedokázal nikoho dotknout, aniž by nedostal desetiminutový šok při němž jen koulel očima, což mu znemožňovalo tancovat v páru.

Navíc jednoho dne, přesněji v sobotu dva týdny po jejich příchodu, jim Mira udělal čáru přes rozpočet. Respektive Kyouko, která od něj dostala esemesku.
Celý sbor byl v dobré náladě. Seděli v kruhu uprostřed jeviště a vesele nacvičovali jednu z písniček. Atmosféra byla tak nakažlivá, že po několika minutách se Remyuu přistihl, jak si pobrukuje do rytmu.
Když Kyouko pípla esemeska, nikdo si toho nevšímal. Počkala až na konec písničky a až potom mobil vylovila ze síťované kapsičky batohu, který ležel na klavíru.
„Hele, to je od Miry,“ houkla na ostatní. „Píše, že…“
Najednou zbledla.
„Sakra…“ zamumlala a prohrábla si dlouhé vlasy.
„Co je?“ zeptal se nechápavě Roger a naklonil se k ní.
Remyuu vyšel zpoza opony přesně v okamžiku, kdy Roger vztekle nakopl stoličku od klavíru. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do ohonu a když se otočil, švihl jím Kaorua, který stál za ním do tváře.
„Já ho zabiju! Fakticky ho zabiju! A pak ho vzkřísím a zabiju ho znova!“ nadával hlasitě a rázoval po okraji jeviště jako lev v kleci.
Meg se nechápavě zvedla z tureckého sedu a povytáhla si vytahané pytlovité džíny, které jí klouzaly přes úzké boky. Ani se nezkoušela Rogera ptát, raději přešla ke Kyouko a vytrhla jí mobil z ruky.
„Mám zlomenej kotník, zakopl jsem na bruslích o vodítko nějakého čokla. Moc mě to mrzí,“ četla nahlas a její výraz se pomalu měnil od šoku přes zklamání až po vztek.
Remyuu se zamyšleně díval, jak se Kyouko pokouší uklidnit navztekaného Rogera. Kiyoteru se zase pokoušel zvládnout Meg, nálada však v okamžiku padla na bod mrazu. Bez Miry budou muset celé obsazení překopat.
Když ho za rameno vzala něžná dlaň, ohlédl se. Shimeji měl na tváři prázdný výraz.
„Radši pojďme. Tohle si potřebují vyřešit sami.“

>Marionette< Takže Aloners najednou měli problém.
>Helois< Tak byl to jen jeden člen, ne?
>Marionette< Problém byl v tom, že ta role byla jak zpívaná, tak tancovaná. A Mira uměl oboje.
>Helois< Ahá.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Čauky mňauky, tady je Dyamirity. Pamatujete si na mě ještě? Vaše oblíbená spisovatelka plytkých shounen-ai škvárů!
Jsem tu s další kapitolou Marinky. Po delší době než jsem očekávala. Doufám, že si ještě pamatujete o čem Marinka je! =D Já jsem se k ní totiž vrátila a jen jsem O________o koukala, co to krucinál je =D Ale teď už bych měla přidávat kapitoly zase častěji.
Tohle je moje oblíbená kapitola, protože je v ní scéna, kterou jsem jako jednu z mála měla vymyšlenou už od začátku. Scéna při níž Kanako křičí na suveréního Remyua a zbytek školy jen tiše přihlíží. Mňahaha!
Taky tu máme zvrat u Aloners. Ale nebudu spoilerovat, já vím, že si tyhle dodatky čtete ještě předtím, než se vrhnete na samotnou kapitolu, vy podvodníci, jedni =D
Jentak mimochodem: Kdo z vás pojede na Animefest? Abych věděla, na koho se tam těšit. Ještě předevčírem jsem si říkala: Jo, bude to fajn.
Ale dneska už zase těším jako málé dítě. Chňachňachňa...
Tak si užijte kapitolu a pěkně pište komentáře ♥

4.938775
Průměr: 4.9 (49 hlasů)