Marionette - Kapitola 26.

>Helois< Ale usmířili se, že jo?
>Marionette< Nepředbíhej, ještě je docela velký kus příběhu před námi.
>Helois< Počkat, já myslela, že to nejzajímavější už máme za sebou.
>Marionette< Víš, jak jsou v zábavních parcích ty obří horské dráhy?
>Helois< Jasně, ale co to má s tím společného.
>Marionette< Tak si představ, že stále ještě vyjíždíme k začátku sešupu.

Kromě Kyouko, Meg a Kiyotera byl další výraznou postavičkou v celé té mašinérii Kyong Lee Moon. Byl původem Korejec, ale v Tamayori žil od svých devíti let a tak o sobě mohl hrdě tvrdit, že je tamayoriňan. Lee Moon měl srdečnou povahu, měl všechny rád a všichni měli rádi jeho i když byl možná trošku podivín. Měl zrzavohnědé vlasy vygelované do trochu pankáčského číra a nosil šíleně barevné a vzorované mikiny, navíc mluvil se silným korejským přízvukem.
Remyuu si ho z nějakého nepochopitelného důvodu okamžitě oblíbil. Lee Moon prostě už tak působil na lidi.
A pak, třetí den po tom, co Remyuu do divadla Hitoga poprvé vešel, se objevil alfa samec.
Každá taková skupina nějakého má. Nepsaného vůdce, který má konečné slovo. V Aloners byl ovšem alfa samec zvláštní tím, že i když měl jakési právo veta, ostatní členové mu nepodlézali ani se ho nebáli. Byl to prostě jen kluk se spoustou charisma, který věděl jak a kdy ho použít.

Remyuu vešel do sálu a protáhl se. Shimeji už odešel před půl hodinou, ale on slíbil Sayuri, že ještě něco dodělá než půjde taky. Členové Aloners však stále zkoušeli. Měli dost naspěch a navíc se jim hroutilo, co šlo. Kaoru už měl složenou většinu hudby, ale textař, který mu slíbil pomoc se neozýval. Navíc jim chyběla druhá polovina celé hry, protože autor (který jim jednotlivé party posílal e-mailem a nechtěl být jmenován) měl tvůrčí blok.
Remyuu odložil krabici, kterou nesl a posadil se do jedné ze zadních řad.
Na jevišti zrovna stála Meg a na někoho ječela do telefonu. Remyuu byl rád, že to druhé sluchátko nesvírá on, protože volaný by mohl klidně přijít o ucho.
„Kde jsi?! Zkouška už bude končit a ty jsi ještě nedorazil! Jestli na to budeš takhle kašlat, tak tě zmlátím do bezvědomí! Cože? Jak jako? To si piš, že bych tě zmlátila! Přeprala bych i Kyoučinu sestru, kdyby to nebyla moje nejlepší kamarádka. Promiň, Kyouko,“ dodala, když si odtáhla telefon od ucha.
Kyouko nad tím jen mávla rukou. „Dobrý. Je hezký vědět, že chuť zpřelámat Ritsuce kosti nemám jenom já,“ zahučela a dál se věnovala pletení copu jedné další členky Aloners.
„Tak pojď Meg, ukaž se!“ ozvalo se najednou ode dveří.
Meg na jevišti se prudce otočila a vykasala si rukávy modré basebalové bundy. „Připrav se, ty flákači, ti dám konečně důvod vynechávat zkoušky,“ vyštěkla ostře a seskočila z pódia do uličky mezi sedadly.
„Nechci nic říkat, ale ty zkoušky občas taky pěkně flákáš,“ ozvala se Kyouko opět, Meg jí však nevěnovala pozornost. Rázným krokem vyrazila uličkou a k Remyuově zděšení se s téměř vražedným zapálením vrhla po nově příchozím. Toho však útok loktem vůbec nevyvedl z míry. Vyhnul se jí a s překvapivou lehkostí jí chytil kolem pasu a přehodil si ji přes rameno.
Meg překvapeně vyjekla a pokusila se mu vykroutit, cizinec ji však držel pevně a pokračoval klidným krokem k jevišti. „Měl by sis ji trochu krotit, Kiyoteru, jinak jednoho dne někomu vážně ublíží,“ řekl a pustil Meg do jednoho ze sedadel.
Kiyoteru jen pokrčil rameny. „Jediné řešení je vražda a při té se nadělá moc bordelu,“ povzdechl si. Meg sebou škubla. „Cos to říkal, Kiyoteru?!“
„Ale nic, Megi, vůbec nic.“
Remyuu vyklouzl ze sedačky a tiše vyšel směrem ke dveřím k zákulisí. Přitom se zájmem pozoroval nově příchozího. Byl to vysoký kluk, který mohl být stejně starý jako on. Měl tmavě hnědé, po ramena dlouhé vlasy a tetování na rameni.
Remyuu ho tam nikdy neviděl. Prošel do zákulisí a zkontroloval posledních pár věcí o které ho Sayuri požádala. Pak si zašel pro batoh a chtěl vyrazit domů, když ho někdo chytil za rameno.
Málem leknutím vyletěl z kůže. Prudce se otočil a o krok couvl. Před ním stál dlouhovlasý herec, kterého před pár okamžiky viděl přijít.
„Fuj, to jsem se lekl,“ ulevil si Remyuu a teatrálně se chytil za srdce.
Neznámý se ušklíbl. „Sorry. Poslala mě sem Kyouko, že jsi tady poslední z bedňáků a mohl bys vědět, kde jsou nějaké zničitelné židle,“ řekl.
„Bedňák?“ povytáhl oboří Remyuu a založil si ruce na hrudi. „Vy nám vážně říkáte bedňáci?“
„Jo. Ty jsi tady novej?“
Remyuu přikývl. „Budete zkoušet tu scénu, kde má ten hlavní tancovat se židlí?“
„Ne, jen mám chuť rozmlátit někomu židli o hlavu. Jasně, že budem zkoušet tu scénu!“
Remyuu kývl k opodál se kupící hromádce napůl zničených židlí. „Posluž si.“
„Roger,“ řekl najednou tmavovlasý kluk a natáhl k Remyuovi ruku.
„Ty se fakt jmenuješ Roger? Je v tomhle souboru vůbec někdo, kdo má obyčejné japonské jméno?“ zavrtěl hlavou Remyuu a nejistě Rogerovi potřásl rukou. Bolestně zamžikal, když mu za tu poznámku Roger dlaň stiskl víc než bylo potřeba.
„Ve skutečnosti se jmenuju Hirako Rokku.“
„Watanabe Remyuu.“

„Watanabe Remyuu. Co tady děláš?“
Kamishiro si nadhodila tašku s věcmi na karate na rameni a vrhla po Remyuovi ledově chladný pohled, který už hraničil s kryokinezí. Remyuu se však už předem obrnil a tak se jen neznatelně otřásl, místo aby padl do bezvědomí, jak od něj Kamishiro očekávala.
„Jen tak jsem měl chuť se jít projít a vítr mě zanesl až sem,“ pokrčil rameny a bez zájmu si ukousl sousto jablka, které svíral v ruce.
Kamishiro pohodila hlavou a odhrnula si z čela pramen zpocených vlasů. „Tak ať si tě vítr zase vezme a odnese zase o dům dál,“ štěkla ostře a rázným krokem ho minula. Remyuu si znovu ukousl sousto jablka a popoběhl, aby ji dohnal.
„Víš, že tímhle trucováním nic nevyřešíš?“
„Já netrucuju,“ zavrtěla Kamishiro hlavou a zrychlila. Remyuu byl však o půl hlavy vyšší, takže neměl problém s ní udržet krok.
„A co pak má být tohle? Nemluvíš se Shimejim! To je trucování,“ trval si na svém.
„Lhal mi. Takže mám právo být naštvaná!“
„Jsi jeho nejlepší kamarádka! Měla bys to pochopit!“
Kamishiro se na něj po očku podívala. „To se ti to řekne, když chodí s tebou, co? Jak by bylo tobě, kdyby ti nejlepší kamarád řekl, že už dva měsíce chodí s klukem o kterém tvrdil, že ho nesnáší?“
„No, asi by mě to trochu vzalo, ale rozhodně bych to nijak nedramatizoval.“
Kamishiro se prudce zastavila. „Teď! Teď bys to nedramatizoval. Ale co před půl rokem, kdy si u tebe holky podávaly dveře, no?!“
Remyuu zamyšleně převalil v puse sousto jablka. „Dobře, to bych asi vyšiloval, ale já jsem kluk. Ty jsi holka. Mohla bys k němu být trochu shovívavější.“
„Jenom protože jsem holka?“
„To je jeden z faktorů… ale vždyť si za to můžeš sama! Klidně by ti to řekl, kdyby se nebál, že dostane ránu, kvůli které bude muset tři týdny jíst jenom brčkem!“
Kamishiro sklouzla pohledem ke svým botám.
„Ty nejsi naštvaná, viď že ne?“
Překvapeně vzhlédla.
„Jenom tě to mrzelo. Proto jsi brečela…“
„Já jsem nebrečela!“
Remyuu odhodil ohryzek do opodál stojícího odpadkového koše. „Jasně. Nikdy jsem tě neviděl brečet. Určitě už máš zarostlé slzné kanálky jak jsi od svých šesti let nebrečela,“ přikývl a pohlédl Kamishiro do podivně hnědých očí.
Kamishiro mu pohled opětovala a hledala v jeho tváři sebemenší náznak sarkasmu nebo nějaké nepravosti. Nic však nemohla najít. Viděla jen čirou upřímnost.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se. „Chceš mě přemluvit, abych se Shimejim zase začala mluvit?“
Remyuu zavrtěl hlavou. „K ničemu jsem tě nepřišel přesvědčovat. Prostě jsem ti jen chtěl říct to, co jsem ti řekl. Musíš se rozhodnout sama. Ale být tebou, popřemýšlím nad tím. Shimeji je úžasném kluk a tímhle trestáš sebe, ne jeho! I když je z toho samozřejmě smutnej…“
Kamishiro si nejistě odhrnula z čela pramen vlhkých vlasů.
„Rozmyslím si to. Ale nic neslibuju. Pěkně jste mě vytočili,“ řekla nakonec.
Remyuu se usmál.

Věděl, že dlouho už to nevydrží. Platit Kanako výpalné bylo ponižující a navíc mu to dost nabouralo rozpočet. Už měsíc byl jen na daikonu a vajíčkách. Ne, že by si stěžoval, ale všechno se jednoho dne přejí.
Hlavně se bál, aby se to nedozvěděl Shimeji. Jedna věc byla tajit to, ale druhá věc byla někomu platit, aby to neprozradil. Určitě by si myslel, že se za něj stydí nebo něco podobného.
Cítil, že to každý den už to praskne. A to s pořádnou parádou.

„Ježiš, mě bolí záda,“ zamumlal Remyuu a protáhl.
„Takže dneska z toho nic nebude?“ protáhl Shimeji tvář, ale hned se usmál, když si všiml Remyuova ublíženého pohledu.
„Myslíš ty vůbec na něco jiného než na TO?“ mlaskl Remyuu pohoršeně a provokativně se k němu naklonil přes stůl. Seděli v kuchyni rodiny Kaedů. Shimeji prohlásil, že už se nemůže dívat, jak se Remyuu cpe jenom ředkví a vajíčky a donutil ho jít k nim na večeři. Remyuu se bál, že to bude oficiální představení rodině, ukázalo se ale, že doma je jen Sayuri a její přítel Ichirou a ti byli zalezlí u Sayuri v pokoji, takže pro sebe měli v podstatě celý byt.
„Možná že bych myslel, kdyby sis pořídil nějaké míň úzké kalhoty,“ usmál se sladce Shimeji a opřel se lokty o stůl.
„Možná kdybych si všechny kalhoty neoddělal barvou, nosil bych i nějaké ne tak úzké,“ řekl Remyuu a zaklonil se na židli. Pohledem se zastavil na hrnci vegetariánského karí, které bublalo na plotně. Už se na něj strašně těšil.
Shimeji se zvedl od stolu a přešel k vařiči na rýži. Podíval se kontrolku a pak na hodinky.
„Shimeji?“
„Hm?“
„Už jsi někdy představil nějakého svého přítele rodičům?“ zeptal se Remyuu bezelstně. Nechtělo se mu to moc přiznat, ale aspoň v něčem chtěl mít mezi Shimejiho milenci prim.
Shimeji zavrtěl hlavou. „Pořád si myslí, že tohle je nějaká přechodná fáze a že jednoho dne mi to prostě v hlavě přecvakne a najdu si holku. Pak si pořídím hromadu dětí, dům na hypotéku někde v sousedství a budu žít šťastně až do smrti,“ pokrčil rameny a znovu se posadil ke stolu, tentokrát však na židli vedle Remyua. Ten se k němu otočil čelem a zamyšleně si podepřel hlavu rukou.
„Proč, chtěl by ses s našimi seznámit?“ dodal Shimeji.
Remyuu se zakřenil. „Úplně po tom prahnu.“
„Ale uvědomuješ si, že jednoho dne se s nimi budeš muset seznámit?“ ujišťoval se Shimeji, natáhl ruku a odhrnul Remyuovi z čela pramen tmavých vlasů. Remyuu chytil jeho ruku a bezděčně mu ji stiskl.
„Je to mezi námi dost vážné, viď?“ nadhodil a pohlédl do jeho tmavě hnědých očí. „Myslím… máme hodně vážný vztah.“
Shimeji překvapeně zamrkal. Až o okamžik později mu došlo, že ten kluk sedící před ním nikdy žádný vážný vztah neměl, proto se tak nejistě ujišťuje. Vzato kolem a kol, Shimeji vlastně taky žádný skutečný, déle trvající neměl, ale podle všeho byl jaksi předurčen být v tomhle ohledu zkušenější.
„Miluju tě,“ řekl s úsměvem, „stačí ti to jako odpověď?“
Remyuu sklopil oči a nejistě sevřel Shimejiho ruku o něco pevněji.
„Já…“ začal a s nadějí v očích vzhlédl. „Já tě…“ Dál to ovšem nešlo. Jako kdyby se mu to poslední slovo zadřelo v krku. Prostě to nešlo. Možná to bylo tím pohledem plným očekávání, který na něj Shimeji upíral.
Naprázdno polkl a sjel Shimejimu dlaní k zápěstí.
„Já…“
Shimeji ho chlácholivě pohladil po vlasech a krátce ho políbil.
Na to se znovu zvedl a nadzdvihl pokličku na kastrolu s omáčkou. „Řekl bych, že už to je,“ řekl a ohlédl s Remyuovi. Ten na něj upíral pohled ztraceného štěněte. „No tak, Remy, nedívej se na mě takhle. Mě to nevadí. Prostě mi to řekneš až se na to budeš cítit, fajn?“
Remyuu zklamaně přikývl.
Vstal a přešel k Shimejimu, který u linky cinkal s nádobím. Málem upustil talíř, který svíral v rukou, když ho Remyuu zezadu prudce objal kolem pasu.
„Hm?“
„Co kdybychom pak šli ke mně?“ zeptal se Remyuu tak nevinným hlasem, jak to jen dokázal.
„Druhý chod bude v tvojí režii?“ zeptal se úplně stejně nevinně Shimeji, za což si vysloužil kopanec do podkolenní jamky. Poklesl na jedné noze a jen tak tak se stihl zachytit linky. Remyuu uraženě pohodil hlavou a vrátil se ke stolu.
„Vážně umíš myslet jenom na to jedno,“ odfrkl si. Shimeji si ho prohlédl od rozcuchaných vlasů, přes bílé triko s límečkem až po kárované kalhoty a znalecky si promnul bradu.
„Kdyby ses teď viděl, nedivil by ses mi,“ ušklíbl se.
Remyuu nehnul ani brvou. „Pokud to karí nebude přinejmenším výborný, máš až do konce měsíce utrum,“ prohlásil ostře.
„Ale no tak, Remy!!“

„Ichigata má přítele!“
„Nekecej!“
„Nekecám! Normálně si našel přítele! Vypadá na osmnáct a přitom je mu jedenatřicet!“
„Tak, zakázal jsi mu spát se studentama, tak co měl chudák dělat, no?“ zašklebil se Shimeji a nabagroval lžící v kbelíku zmrzliny. Novinka o Ichigatovi byla stará dva dny, ale Remyuu na ní nějakým nepochopitelným způsobem zapomněl a vzpomněl si na ni až teď, když se se Shimejim rozvalovali na pohovce s kyblíkem zmrzliny.
„No jo, ale víš kdo to je?“
„Dám se podat,“ pokrčil rameny Shimeji a nabídl Remyuovi na lžíci hrudku čokoládové zmrzliny. Remyuu se natáhl a nechal si šoupnout lžíci mezi rty.
„Starší bratr Kuriri!“ zahuhlal skrz pusu plnou zmrzliny.
Shimeji překvapeně vykulil oči. „On chodí s Touru Yoshinem?!“ podivil se.
„Ty ho znáš?“ zeptal se nechápavě Remyuu.
„Já osobně ne,“ zavrtěl hlavou Shimeji, „ale Kuriri o něm párkrát vyprávěla a přinesla nám ukázat pár jeho prací. Dělá architekta a má dokonalou schématickou kresbu.“
„No tak s tím Ichigata chodí,“ ušklíbl se Remyuu a natáhl se pro další lžíci zmrzliny. Přitom musel odstrčit Darmošlapku, která se uvelebila Shimejimu na rameni a teď strkala hlavu do kbelíku.
„To bych do něj neřekl. Když jsem ho viděl, řekl bych, že skončí jako věčnej d***ař,“ řekl Shimeji a odtáhl zmrzlinu z Darmošlapčina dosahu. „A ne, že sbalí nejúspěšnějšího tamayorijského architekta.“
„A vypadá to mezi nimi docela vážně. Respektive, Ichigata ho má fakt rád a vypadá to, že Yoshino jeho taky. Takže… jak se zdá moje rady padly na úrodnou půdu,“ dodal. Shimeji posměšně mlaskl a aby ho umlčel strčil mu do pusy další lžíci zmrzliny.
„Ale to je dobře, ne? Že si taky někoho našel,“ povzdechl si Shimeji a chytil Darmošlapku za kůži na krku, aby ji mohl sundat z pohovky.
„No jo, ale… Kuriřina bráchu? To jako vážně?“ trval si na svém Remyuu. Odpovědí mu byla další lžíce zmrzliny. Překvapeně zamrkal, když ucítil, jak mu trnou zuby. Shimeji vyškrábl kus středu, který byl ještě celý promrzlý.
„Sakra, to je studený,“ zahuhlal a zašklebil se, jak to tak lidé dělají, když jim zamrzá ústní dutina. Shimeji odložil kbelík a posadil se. Remyuu mu obkročmo seděl na klíně a pokoušel se přemoct chuť vyprsknout zmrzlinu zpátky do kyblíku.
„Promiň,“ zasmál se Shimeji, když Remyuu konečně polkl sousto zmrzliny a zamrkal, aby si z očí vyhnal nahromaděné slzy.
Remyuu si otřel rty a rozzlobeně po Shimejim loupl očima.
Shimeji se ďábelsky usmál a otřel Remyuovi z koutku šmouhu od čokolády. Ten mu chtěl ucuknout, ale Shimeji byl rychlejší. Dřív než se Remyuu zmohl na slovo odporu, ležel lopatkami zabořený do polstrování pohovky.
„Nic si nezasloužíš,“ zamumlal tiše, než ho Shimeji políbil. Bylo to jako líbat ledovou kru. Od zmrzliny měli oba dva ledové, trochu necitlivé rty. Na rozdíl od Remyua měl Shimeji navíc studené i ruce jak držel kyblík ze zmrzlinou.
Remyuu se nejdříve otřásl, když mu Shimeji vjel dlaněmi pod triko, ale v příští chvíli se mu to nějak zalíbilo a tak chytil Shimejiho za přední díl košile a přitáhl si ho blíž. Věděl, že nemá cenu dělat studený čumák. Shimeji ho vždycky dokázal rozpálit jako plotna.
Z hrdla se mu vydral tichý sten na což Shimeji reagoval sotva slyšitelný uchechtnutím. „Sundej triko,“ vyzval ho v příští chvíli.
Remyuu překvapeně zamrkal. Shimeji to nikdy neřešil takhle přímo. Spíš ho k tomu nenápadně dotlačil, popřípadě si nějak pomohl sám, ale nikdy mu přímo neřekl Sundej to.
Shimeji si jeho váhání všiml, proto se usmál a chytil ho za lem trika sám. „Tys mi ale stydlivka,“ zašveholil mu do ucha, když mu přetahoval látku přes hlavu. Remyuu znovu padl na pohovku.
„Jsi hroznej,“ zamumlal Remyuu. „Nechápu, jak jsem se mohl zamilovat do někoho jako jsi ty,“ dodal trošku přiškrceně, když mu Shimeji přejel rty přes klíční kost.
„Vrána k vráně sedá.“

>Helois< Začíná to být trochu zmatečné. Nehledě na to, že jsi vůbec nedodal detaily o Ichigatovi a Yoshinovi.
>Marionette< No, zamotané to je a Ichigata a Yoshino, to je zase úplně jiný příběh.
>Helois< Chjo…
>Marionette< Každopádně už jsem věděl, že Kanako už to dlouho nevydrží.