Marionette - Kapitola 21.

>Marionette< Proč myslíš?
>Helois< Šestý smysl. Asi.
>Marionette< No, řeknu ti, že následující dny byl asi nejakčnější, co jsem zažil.
>Helois< Vážně?
>Marionette< Ne, Časem se z toho stala rutina.

Remyuu vrazil do 1-A s takovou vervou, že celá třída zmlkla a zavládlo hrobové ticho a to bylo o přestávku co říct. Všichni zírali na o rok staršího studenta, který stál ve dveřích s téměř šíleným výrazem ve tváři. Tmavé vlasy mu spadaly do průzračně modrých očí a dodávaly jeho výrazu ještě větší důstojnost.
„Kde je Ryouma Hibiki?!“ vyštěkl ostře a rozhlédl se. Okamžitě však věděl, že ve třídě není. Jeho bílé vlasy vždycky svítily jako mlhová světla v temné noci.
Na okamžik se lekl, že vpadl do cizí třídy, ale v dalším okamžiku se zvedl tmavovlasý chlapec s důležitým výrazem na tváři. Remyuu v něm poznal zástupce třídy, tedy kromě Hibikiho jediný student z prvního ročníku, kterého znal.
„Ryouma dneska chybí,“ oznámil mu.
Remyuu tiše zaklel.
„Nevíte někdo, kde bydlí?“ zeptal se po chvíli přemýšlení. Ale nikdo z nich nevypadal, že to ví. Nebo se tak alespoň tvářili, aby s Remyuem nemuseli mluvit.
Remyuu zlostně zavrčel a vyšel ze třídy, načež za sebou bouchl dveřmi.
Takhle se mu to pokazí hned v první fázi. A zrovna v té nejdůležitější. Bylo to jako naschvál. Denně potkával Hibikiho na chodbách a zrovna když ho potřebuje, tak si onemocní.
Promnul si ruce.
Původně chtěl z Hibikiho vytáhnout jeho adresu, aby mohl jít stáhnout z kůže jeho bratra, který zlomil srdce jeho nejlepšímu kamarádovi. Ale jak se zdá, štěstí se k němu otočilo zády.
Tohle bude chtít pomoc. A on věděl jen o jednom člověku, který by mu mohl pomoct.

Hibari si založil ruce na hrudi a tázavě se na svého nejlepšího kamaráda zadíval.
„Proč ses najednou začal tak zajímat o city druhých, ty narcisy?“ zeptal se a mimoděk si urovnal nagelovaný pramínek vlasů, aby pěkně držel se svými kamarády.
„Madarame je náš nejlepší kámoš! Musím se starat!“ ohradil se ostře Remyuu, ale cítil, že Hibari ho z něčeho podezřívá. Ani se mu nedivil. Byla pravda, že dřív by ho to vůbec nezajímalo.
„Každopádně, musíš se mnou!“ pokračoval.
Hibari se tvářil dost nevěřícně.
„Dobře, souhlasím, že je asi potřeba s tím depkařem něco udělat. Ale pořád mi vrtá hlavou, proč se do toho tak ženeš!“
Remyuu potlačil zrudnutí. Hibari na něj upíral zelené oči. Měl stejný pohled jako jeho strýc. Stejný skenující pohled, který budil dojem, že jeho majitel vás má prohlednutého skrz naskrz.
„To je snad jedno, ne?“
„Účel světí prostředky?“ povytáhl Hibari obočí. Remyuu sáhl do kapsy a vylovil krabičku cigaret. Nervózně si jednu zapálil a potáhl.
„I když tady by to platilo spíš obráceně,“ pokračoval Hibari a promnul si bradu.
Nakonec však pokrčil rameny. „Je to můj nejlepší kamarád, stejně jako tvůj. Takže mi nezbývá než do toho jít s tebou. Co máš v plánu, šílenče?“
Remyuu se samolibě usmál. „Že neznáme jeho adresu nevadí. Znám totiž někoho, kdo ji rozhodně znát bude!“
Hibari se potutelně ušklíbl. „Ten pohled se mi líbí, Remyuu. Máš plán!“
Remyuu mu úšklebek oplatil a přehodil si cigaretu do druhého koutku. „To mám!“

Stáli před školou. Ovšem ne před jejich školou. Před cizí školou o nějakých pět kilometrů dál. Stáli před školou a míjeli je studenti v námořnicky modrých uniformách. Školou Midoriaki.
Hibari a Remyuu nejistě postávali mezi vraty brány a rozhlíželi se.
„Tvůj plán má takovou malou chybku… jak je chceš najít?!“ ozval se Hibari kysele a zastínil si oči dlaní, aby viděl. V téhle části města byl poprvé a tak se moc neorientoval. Remyuu ho ovšem vedl s jistotou získanou několika dlouhými dny, kdy do školy chodil otročit na přípravy na festival.
„Budu vsázet na to, že budeme u brány postávat dost dlouho,“ odpověděl Remyuu a zíral do jednoho z oken. Věděl, že dřív nebo později přijde. Buď jeden nebo druhý. Tak ho napadlo, že to šlo i jednodušeji se Shimejiho pomocí, ale asi si chtěl dokázat, že to zvládne sám.
Poupravil si límec a usmál se na kolem procházející dvojici dívek. Ty se zahihňaly a přidaly do kroku. Hibari se po nich ohlédl a pak očima sklouzl k Remyuovi.
„Jak to jde s Kanako?“ zeptal se a v hlase mu zazníval trochu potutelný tón. Remyuu přivřel oči proti větru, který okolo nich rozvířil listí v širokých kruzích a následně si odhrnul vlasy z očí.
„Před týdnem jsme se oficiálně rozešli. Už se ke mně nepřiblíží. To vím jistě,“ dodal po chvilce přemýšlení. Byla to totiž pravda. Po té, co jí dal první splátku, vyhýbala se mu jako čert kostelu. Remyuu se jí moc nedivil a vlastně byl rád, protože na něj vždycky vrhala pohled jako kdyby se dívala na něco, co našla přilepené na podrážce své boty.
„Nepovídej. Takže jsi sám?“
Remyuu neodpověděl. Zaprvé věděl, že to brzy praskne. Vlastně tam byl kvůli tomu. Uchlácholit Madarameho a pak to vybalit.
A zadruhé si Remyuu všiml, že Hibari zaregistroval tu velice dobře maskovanou modřinu, která měla čirou náhodou tvar otisku zubů.
Minula je další skupinka studentek, ty ovšem vypadaly nervózněji než by měly. Hibari a Remyuu se po sobě podívaly. V příštím okamžiku se otevřely hlavní dveře a ven rázným krokem vyšla vysoká postava. Remyuu se ušklíbl a založil si ruce na prsou.
Postava vyrazila svižně, ale jak se blížila, zpomalovala, až nakonec zastavila docela.
Druhá jí šla v patách a když první zastavila, druhá pokračovala dál, až došla k čekající dvojici.
„Ahoj,“ pozdravil Nanami a vesele se usmál. Remyuu mu úsměv oplatil. Zničehonic mu byl Nanami strašně sympatický, možná proto, že byl ve stejném vztahu jako on a na stejné pozici.
„Zdravím. Čekal jsem, kdy se někdo ukáže,“ řekl Remyuu a rozhlédl se.
Nanami se zakřenil. „Seijiho málem trefilo, když mu nějaké holky z prváku řekli, že tady postávají nějací kluci v černých uniformách a očividně na někoho čekají.“
Když si všiml Hibariho nechápavého pohledu, pokrčil rameny a ušklíbl se. „Měli jsme tu vloni dost problémy s Velkým Yuuem. Seiji je pořád na nervy, že by se mohl zase objevit někdo, kdo by dělal problémy. A navíc s Akabarou nemá naše škola moc dobrý vztah.“
„Nechodil jsi náhodou na Akabaru?“ napadlo Hibariho, který měl dobrou paměť na tváře a ta Nanamiho mu byla povědomá. Nanami se usmál a přikývl. „Jsem na Midoriaki od minulého podzimu, chodil jsem o rok výš než vy.“
Konečně k nim dorazil i Homura. Vypadal trochu nakvašeně, ale zároveň se slabě usmíval.
„Ahoj,“ pozdravil i on a přejel si tvář dlaní. „Nejraděj bych vás dva svázal do pytle a hodil do řeky. Takovej šok jsem naposledy měl, když… no to je jedno…“
Nanami se po něm ohlédl a ďábelsky se usmál. Remyuu si toho všiml. Bylo mu jasné, jak by věta pravděpodobně pokračovala.
Hibari vypadal trochu nesvůj. Pokukoval po příchozí dvojici. Bylo mu jasné, kdo to je. O těch dvou kolovaly hotové legendy. Říkalo se, že tihle dva jednou odmítli holky, které se na ně věšely, tak, že sehráli hodně drsnou líbací scénu na střeše školy.
„No, každopádně, co tady děláš, Watanabe-kun? Myslel jsem, že už sem nikdy nepáchneš, po tom, co sis tady užil s železnou lady Sayuri?“ zeptal Nanami a upřel na něj temně hnědé oči.
Remyuu si povzdechl. „To je hodně dlouhý příběh, ale ta část, kterou asi chcete slyšet zní: Potřebuju mluvit s tvojí mladší sestrou,“ řekl a pohlédl na Homuru. Tomu ve tváři cukl sval, ale hned se zase uvolnil, protože Nanami na něj vrhl další, tentokrát trochu káravý pohled.
„Se kterou?“ zajímal se trochu škrobeně. Remyuu se musel ušklíbnout. Z Homury přímo čišela role staršího bratra, který chce své sestry ochraňovat při každé možné příležitosti.
„S tou starší,“ upřesnil Remyuu.
To Homuru překvapilo. „S Ritsukou? To jako vážně?“
Remyuu přikývl. Homura a Nanami si vyměnili zamyšlený pohled.
„Být tebou, moc bych se okolo ní neometal. Je pravda, že Hibiki je o rok mladší než ty, ale stejně bych se s ním nechtěl dostat do křížku. A obzvlášť pokud by se jednalo o Ritsuku!“ upozornil ho Nanami dobrosrdečně. Homura přikývl.
Remyuu zvedl ruce v obranném gestu. „Počkat, to ne. Já s ní chci jen mluvit a to právě proto, že se zná s Hibikim!“
To zmátlo dokonce i Hibariho. Ten plán začínal být trochu složitý.
Ale Nanami pokrčil rameny. „Já v tom nevidím problém. Seiji?“ ohlédl se po hnědovlasém dlouhánovi, který mu stál za zády. Ten jen neutrálně pohodil hlavou.
„Stejně už jdeme domů, tak… můžete s námi,“ řekl pomalu, jako kdyby každé slovo pečlivě zvažoval.
Remyuu se znovu usmál. „Bezva!“

„Můžu se zeptat, co od Ritsuky chcete?“ zajímal se Nanami, když vyšli hlavní branou. Šel s Hibarim a Remyuuem, zatímco Homura šel mlčky před nimi. „Pokud to není něco strašně tajného, nebo něco, co by se neměl dozvědět tady starší bratr,“ kývl směrem k Homurovi.
„Já to moc dobře slyšel, Shirogane!“ upozornil ho Homura, aniž by se ohlédl. Nanami se potutelně zasmál.
Remyuu jen pokrčil rameny. „Potřebujeme zbavit kámoše deprese,“ řekl prostě.
„A k tomu potřebujete Ritsuku? Ta lidi do deprese většinou přivádí,“ upozornil ho Nanami.
Remyuu si promnul bradu a přemýšlel, jak by to shrnul. Koutkem oka mrknul na Hibariho, ten však jen přikývl na souhlas. Ti dva byli taky zahaleni vrstvou tajemna, takže jedno to tajemství navíc nemůže uškodit.
Remyuu se zhluboka nadechl. „Náš nejlepší kamarád chodil s Hibikiho starším bráchou, ale rozešli se, takže Madarame má teď depresi jako hrom. Chtěli jsme najít Hibikiho, abychom mohli zjistit jeho adresu, zajít za jeho bratrem a stáhnout ho z kůže. Ale protože nebyl ve škole, potřebovali jsme někoho, kdo ho dobře zná a mě nenapadl nikdo lepší než Ritsuka, protože když jsem dělal na přípravách na festivalu, všiml jsem si, že na ní doslova visí, což není divu. No, to je jedno, každopádně, myslím, že nikdo není Hibikimu bližší, takže jsem myslel, že by Ritsuka mohla vědět, kde bydlí. No a jelikož nevím, kde bydlíte vy, rozhodl jsem se, že počkáme před školou, protože dva kluci z cizí školy vždycky vzbudí rozruch a její starší bratr je přece jen prezident školní rady. A pak už by to šlo samo. nějakým způsobem bychom z Ritsuky vymámili adresu, zašli tam, stáhli Tetsuhira z kůže a tu přinesli Madaramemu, aby mohl zase dělat sluníčko. Tadá!“
To se zastavil i Homura a překvapeně na něj zíral. Nanami vypadal, že mu oči za chvíli vypadnou z hlavy a Hibari vypadal dost šokovaně. Remyuu se znovu zhluboka nadechl. Byl to dost dlouhý proslov.
„No… teda páni…“ odfoukl si Homura z čela pramen vlasů.
„Tomu říkám služba nejlepšímu kamarádovi,“ přidal se Nanami, ale Homura se po něm ohlédl.
„To myslíš vážně, Shirogane?“ zeptal se kysele. „Služba nejlepšímu kamarádovi?“
Teď si významný pohled vyměnili Remyuu a Hibari. Byla pravda, že Nanami a Homura byli nejlepšími kamarády, než se dali dohromady. Remyuu si nedokázal představit, že by mohl někdy mít něco buď s Hibarim nebo s Madaramem.
I když byla pravda, že Homura nevypadal vůbec špatně…
Potřásl hlavou a rychle se zhluboka nadechl. Tak tohle byla asi známka toho, že holky pro něj skutečně nejsou.

K Homurovi domu dorazili asi o deset minut později. Byl to malý patrový řadový domek z nějž úplně čišela domácí pohoda. Na úzké zahrádce před domem se proháněl černobílý pes, který v okamžiku, kdy uviděl své dva páníčky nadšeně štěkl a předními tlapami se opřel o plot.
„Ahoj, Veste,“ pozdravil psa Nanami, pohladil ho po hlavě a otevřel branku.
„Počkáte tady a já zavolám Ritsuku?“ nabídl se Homura a z kapsy vylovil kroužek s klíči. Hibari a Remyuu přikývli. Homura otevřel vchodové dveře a jako gentleman je Nanamimu podržel. Ten se zasmál a láskyplně ho žďuchl loktem do žeber.
Nanami se po Remyuovi ohlédl a on poznal pohled dokonalého prohlédnutí.
Před domem čekali asi pět minut, než ze dveří vyšla drobná brunetka, která si zrovna oblékala červený kabát. Něco houkla zpátky do domu, prošla okolo psa jako Persefona okolo Kerbera a opřela se o branku.
„Ahoj. Ty jsi Watanabe Remyuu, viď?“ otočila se na Remyua a upravila si límec. Remyuu přikývl a mávl rukou k Hibarimu. „Tohle je Shima Hibari.“
„Zdravím.“
Ritsuka si přehodila dlouhé vlasy přes rameno a rozhlédla se. „Tákže, vy jste tady abyste mě zneužili jako spojku k Ryoumům?“ zeptala se a ve tváři neměla ani náznak úsměvu.
„Tak trochu,“ pokrčil rameny Remyuu. Ritsuka si povzdechla.
„Máte štěstí, že jste mě stihli. Zrovna jsem tam chtěla vyrazit. Ten pitomec si někde uhnal chřipku a tak za ním jdu, aby se neřeklo. Takže jestli chcete, pojďte rovnou se mnou. Myslím, že Hibikimu nebude vadit, když trošku porychtujete jeho bráchu. Říkal, že to sakra potřebuje…“
Hibari a Remyuu si vyměnili nechápavý pohled.

Dorazili do Východního města, kde Ryoumovi bydleli. Remyuu ke své hrůze zjistil, že bydlí o dvě ulice od něj v navlas stejném domě jako on. Když mu to Ritsuka prozradila, musel ho Hibari chytit za límec, aby se nevrhl pod kola kolem projíždějícího auta.
Stáli před domem a Hibari si s Remyuem vyměnil nervózní pohled. Ritsuka však bez cavyků přešla ke dveřím a vešla do haly, kde zamířila k výtahu. Remyuu a Hibari jí šli v patách. Ve výtahu stiskla číslo sedm. Remyuu cítil, jak na něj jde nervozita. Jedna věc byla naplánovat si to, ale druhá stát ve výtahu, který stoupal k bytu nic netušící oběti.
Výtah cinkl a oni vystoupili ven. Ritsuka je provedla chodbou až ke dveřím na nichž visela mosazná tabulka 7F. Ritsuka si uhladila ofinu a stiskla zvonek.
Ohlédla se po svých společnících. „No, asi mi nezbývá než vám popřát hodně štěstí,“ řekl těsně před tím, než se otevřely dveře. Stál v nich Hibiki a na první pohled byl nemocný. Na sobě měl o dvě velikosti větší triko a kalhoty od pyžama. Byl bledý jako stěna a vlasy měl rozcuchané. Když uviděl Ritsuku, usmál se, ale při pohledu na své dva starší spolužáky nejistě přešlápl a očima sjel zpátky k Ritsuce.
„Ahoj, Hibiki, ty teda vypadáš. Máš bráchu doma? Má tady návštěvu,“ řekla a pokynula ke klukům za sebou gestem hodným princezny. Hibiki si prohrábl vlasy, které mu nenagelované lezli do očí a mátožně přikývl.
„Jo, je u sebe. Ale buďte na něj mírný, dobře? Pořád je dost špatnej,“ zamumlal a promnul si spánky. „Jestli si ještě jednou pustí to cédéčko Vangelis, půjdu ho střelit do hlavy.“
Ritsuka, Hibari i Remyuu vešli do předsíně a zuli se. Hibiki jim ukázal, který pokoj je Tetsuhirův a sám s Ritsukou v závěsu zmizel ve vedlejším. Remyuu se zhluboka nadechl a zaklepal.
„Nech mě na pokoji, Hibiki,“ ozval se zevnitř hlas. Hibari pokrčil rameny. Remyuu to gesto zopakoval, ale vzal za kliku a vešel dovnitř. Nevěděl, co má čekat. Tetsuhira nikdy předtím neviděl a v jeho představách často měnil podobu. Občas to byl uťápnutý nerd bez sebevědomí, někdy nabušený svalovec, který Madarameho zneužívá jako svou osobní hračku a otroka. Ale když vešel do pokoje, pochopil, jak se pletl.
„Říkal jsem ti, že…“ začal Tetsuhiro, ale když spatřil dvojici, která stála ve dveřích zbledl.
Ryouma Tetsuhiro byl hodně podobný svému bratrovi. Měl stejné jemné rysy ve tváři a důlek na bradě. Na rozdíl od svého mladšího bratra měl ale světle hnědé vlasy, oči tmavě modré, zasklené za obroučkami brýlí. Byl o dost vyšší než Madarame. Remyuu to tipoval na víc jak hlavu, ale zároveň nepůsobil jako žádný obr, protože byl štíhlý a ono se to špatně posazuje, když ten, koho soudíte leží na posteli. Tetsuhiro byl bledý a rozcuchaný stejně jako jeho bratr, ale Remyuu tušil, že to nebude od nemoci.
„Ehm… ahoj,“ pozdravil nejistě Hibari a prohrábl si černé vlasy. Tetsuhiro se posadil a nevěřicně na ně zíral.
„Vy dva…“ zamumlal a přitiskl si tvář na čelo, jako kdyby se mu vybavila ošklivá vzpomínka. V příštím okamžiku se znovu sesunul na postel. „Nevím, co tu chcete, ale dveře jsou za vámi. Sbohem.“
„Počkat, my přece…“
„Watanabe Remyuu a Shima Hibari, co?“ zamumlal Tetsuhiro temně, aniž by se na ně podíval. Trpce se zasmál. „Měl jsem se s váma seznámit někdy za dva týdny, ale bohužel…“
Remyuu se oklepal a udělal krok do pokoje. Byl o něco menší než jeho. Kolem dokola byla obestaven knihovnami. Remyuu ale neměl čas se rozhlížet, i když by byl moc rád řady knih prošel.
„Jaké bohužel?! Říkáš, jako kdyby za to mohl Madarame!“
Tetsuhiro sebou při zvuku jeho jména škubl.
„To ale…“ začal, Remyuu ho však nenechal domluvit.
„To ty ses s ním rozešel. Chudák je z toho pořád mimo! Málem si vyřval oči a teď má depresi, že jenom čekáme, kdy si začne česat patku do čelu a na krk si pověsí žiletku! Je z něj troska! A ty tady budeš říkat Bohužel?!“ vyštěkl ostře Remyuu, který rychle zvolil strategii útoku místo obrany. Tetsuhiro seděl jak opařený.
„Je mu šestnáct. Oklepe se z toho,“ řekl nakonec ponuře a upřel na Remyua tmavě modré oči. Remyuu si pohrdlivě odfrkl. Hibari za jeho zády jen šokovaně mlčel. Nečekal, že se jeho kamarád do Tetsuhira takhle pustí. Remyuu byl horká hlava, to věděl, ale teď by se mu na čele dala smažit vajíčka.
„Oklepe se z toho?! Proč by se z toho měl jen tak oklepat?! Že je mu šestnáct, tak má srdce z kamene, nebo co?“ Remyuu to bral skoro osobně.
Tetsuhiro ho zpražil pohledem. „Vůbec nevíš, co se stalo,“ řekl ponuře.
„Máš pravdu, nevím! Nikdo to totiž neví! Jen tak dáš Madaramemu kopačky a ani mu nevysvětlíš proč! Vysvětli mi teda, jak to bylo, pokud tak prahneš po tom, být v právu!“ vyštěkl Remyuu.
„Remyuu, zpomal trochu,“ chytil ho Hibari za rameno, ale Remyuu ho setřásl a pohodil hlavou, až mu vlasy sklouzly do očí. Prudce si je odhrnul za ucho.
Tetsuhiro se opřel o pelest postele a zamyšleně se na něj zadíval.
„Slíbíte mi, že to Junovi neřeknete?“ zeptal se opatrně a všechna křivda jako by z něj najednou opadla. Z hlasu mu čišela bolest.
Remyuu se zarazil a ohlédl se po Hibarim, který stál za ním. Nakonec oba dva přikývli. Tetsuhiro složil hlavu do dlaní.
„Přišel na nás jeho táta.“
Ta jediná věta stačila a oba dva byli doma. Madarameho otec byl… ani Remyuu ani Hibari ho neměli rádi. Byl to nabubřelý businessman, který byl zahleděný do sebe a to byl přesně důvod, proč ho opustila žena. Na Madarameho kladl nesmyslné nároky a očekával, že půjde v jeho stopách. Jen představa, že se dozvěděl, že jeho syn má něco s o pět let starším vysokoškolákem, Hibariho a Remyua vyděsila. Divili se, že Tetsuhira rovnou nezabil.
„Nevím, jak se to dozvěděl, ale jednoho dne se objevil na univerzitě. Spustil, že jeho syn je ještě puberťák, nemá rozum a já bych se měl stydět. Že jestli to neukončím, řekne to děkanovi naší fakulty a Juna odveze s sebou někam… už ani nevím kam říkal, myslím, že Sapporo. Zuřil a já prostě nevěděl, co dělat. Ale pochopte to…“
Chraplavě se zasmál, jakoby vlastnímu neštěstí.
„…já bych prostě nepřežil, kdyby musel odjet. Jun miluje Tamayori. Vás dva má strašně rád, má rád svojí mámu, školu, kendó… radši jsem to skončil, protože by stejně musel odjet. A kdybych mu řekl pravdu, tak s tátou už v životě nepromluví.“
Remyuu vyrazil tak rychle, že Hibari ho nestihl chytit. Popadl Tetsuhira za límec a přitáhl si jeho tvář ke svojí. Tetsuhiro nestihl ani vyjeknout.
„Děláš si ze mě srandu?!“ vybuchl Remyuu a teď už to bral skutečně osobně. „Děláš si ze mě srandu, nebo co?!“ zopakoval a v duchu si pohrával s myšlenkou, že Tetsuhirovi jednu vrazí.
„Tak ty mu nechceš kazit vztah s tátou!! Proboha, ty jsi mi ale d***l! Měl jsi mu to normálně říct! Kdyby se tohle dozvěděla Madarameho máma, tak by jeho táta nemohl ani hlesnout! Madarame není jeho majetek, ale syn, na tohle nemá žádné právo!“
Tetsuhiro jeho ruku setřásl a vyskočil z postele. Byl vyšší než Remyuu a dokonce o pár čísel vyšší než Hibari. „Myslíš, že je to tak jednoduché?! Jeho máma o mě neví! Nikdo o tom vlastně pořádně neví! A pro jeho tátu by nebyl problém odvézt ho do Sappora nebo třeba do Londýna!“
Remyuu si odfrkl. Hibari za jeho zády si poraženě promnul čelo. Tohle začínalo být hodně nepříjemné. Najednou viděl velké trhliny v Remyuově plánu.
„Tohle vůbec nechápeš! Ty, Watanabe Remyuu, nemáš ani tušení, čím jsem si já a Jun museli projít! On to není zrovna med chodit s klukem, víš?! Je to stres, když se pokoušíš to tajit! Ale to někdo jako ty nemůže chápat. Pro tebe je vztah jenom zábava s nějakou holkou, kterou si nabrnkneš někde na pařbě!“
Remyuu měl pocit, jako kdyby mu do obličeje chrstl vodu a okamžitě věděl, co teď musí udělat.
Hibari si všiml, jak se Remyuu napjal jako pružina. Tetsuhiro zase postřehl ten jasný záškub v jeho tváři. Remyuu se zhluboka nadechl a přešel k oknu. Z toho okna dokonce viděl svůj dům. Jel přes celé město, aby našel dům, který by technicky vzato mohl vidět z vlastního balkónu.
„Jo, jasně, já tohle nemůžu přece chápat,“ řekl hořce a na okamžik zavřel oči. Takhle to tedy Hibarim říct nechtěl, ale co se dalo dělat. Přejel pohledem přes černý klobouk, který visel na rohu jedné skříně. Vzpomněl si přitom na svůj vlastní portrét, který měl Shimeji přišpendlený vedle stolu. Tvrdil, že je to kvůli tomu, aby na něj nezapomněl a dostínoval ho, Remyuu ho však podezříval, že to není tak úplně pravda.
„Správně, nemůžeš,“ přitakal Tetsuhiro nejistě, kterého ta změna v chování zaskočila.
„To bych musel chodit s klukem, abych to chápal, chceš říct?“
„Přesně tak.“ Teď už Tetsuhiro viditelně váhal. Nechápal, proč to opakuje pořád dokola. Vrhl nejistý pohled směrem k Hibarimu. Ten vypadal stejně nechápavě jako se on sám cítil.
„To je zvláštní,“ zamručel Remyuu a prohrábl si vlasy.
Otočil se a posmutněle se ušklíbl.
„Pořád to nechápu.“

>Helois< Mari-kún jedeee!
>Marionette< Přesně tak. Řekl jsem si, že není čas se s tím sr*t.
>Helois< No, moc servítek si nebereš, to je pravda.
>Marionette< Víš, strašně mě to urazilo. Takže jsem se neudržel.
>Helois< To je jen bod pro tebe.