Marionette - Kapitola 19.

>Helois< Tak nějak jsem tuhle odpověď čekala…
>Marionette< Zbláznila ses? Je to můj kmotr. Vychoval mě!
>Helois< Ale technicky vzato by to nebyl ani incest…
>Marionette< Technicky vzato, ale prakticky vzato na světě neexistuje tolik alkoholu, abych se opil tak moc, že bych skončil s Ichigatou v posteli!
>Helois< Klídek. Jen jsem si dělala legraci. Raději pokračuj, mám pocit, že cítím jistý zvrat.

Remyuu se zasténáním odložil na podlahu igelitovou tašku s nákupem a z kapsy vylovil klíče. Pod paží svíral štos obálek, které vybral ze schránky a v ruce balancoval s termohrnkem. Konečně se mu podařilo dveře otevřít.
Poštu vysypal na botník a s námahou se zul. V kuchyni odložil na linku tašku s nákupem a termohrnek. Darmošlapka vyčkávající za košíkem ovoce se po tašce vrhla, ale Remyuu ji zachytil pod břichem a zamířil do pokoje.
Už to bylo šest týdnů. O jejich vztahu zatím věděla jen Sayuri, Darmošlapka, Shintaro a Ichigata. Ti poslední dva v jednom kuse otravovali, aby jim Remyuu Shimejiho konečně představil. Remyuu to stále odmítal, ale cítil, že brzy nebude mít jinou šanci ne souhlasit. Protože se Shimejim to myslel vážně.
Byl to hodně bouřlivý vztah. Oba měli výbušné povahy a jejich osobnosti byli jako dvě strany jedné mince. Ale i tak to… fungovalo. Nějakým zvláštním způsobem to fungovalo.
Pomalu se přehoupli z toho prvotního šílenství do jakési milé stabilní fáze, kde se už nemuseli bát tomu druhému říct, co mu vadí. Byl to prostě fungující vztah.
A Remyuu měl v úmyslu ten vztah konečně předložit světu. Ale jako nácvik ho chtěl nejdřív naservírovat svým nejlepším kamarádům.

„Pojď dovnitř,“ houkl Remyuu a hodil oloupané vajíčko do připravené misky. Utřel si ruce do utěrky (protože na kalhoty si od jisté doby dával pozor) a nenápadně se podíval po Darmošlapce, která se krmila plátky šunky.
„Ahoj,“ pozdravil Hibari, když vešel do místnosti. „Děláš ramen?“
Remyuu přikývl. Zvykl si vařit si sám, protože jako vegetarián si musel dávat pozor, aby jedl jídlo, které mu vynahradí absenci masa. Hibari se posadil ke stolu a pohladil Darmošlapku, která k němu přihopsala, mezi ušima.
„Dorazí Madarame?“ zajímal se Hibari, když se mu kočka pokoušela rozžvýkat rukáv, což u ní bylo projevem náklonnosti. Hibari byl po Shimejim Darmošlapčin druhý nejoblíbenější člověk.
Remyuu pokrčil rameny. „Měl by, ale když jsem mu volal, nebral mi to. Ale jelikož bych vám chtěl něco říct, tak bych to docela uvítal..“
Hibari prudce vzhlédl. „Něco říct? A sakra! To určitě nebude nic, co by se mi líbilo. Stěhuješ se? Umíráš?!“
Remyuu se zasmál. Trochu škrobeně, pravda, ale zasmál. Ze zdvořilosti. V krku měl knedlík, protože úplně čekal, že po umíráš by klidně mohlo přijít jsi gay? A to by prostě nemohl s klidem zavrtět hlavou a říct Nééé, neblbni!
Zamyšleně pustil na oloupaná vajíčka proud vody, aby z nich spláchl poslední kousky skořápek.
„Remyuu?“
„Hm?“
„Ty ses rozešel s Kanako?“
„Hm.“
„Proč?“
„Je to k***a.“
„To není odpověď na mou otázku. Nikdy ses s holkami nerozcházel jen proto, že by jejich IQ nebylo vyšší než jejich věk.“
„Dík, no…“
„Ne, počkej. Myslím to vážně. Proč ses s ní rozešel? Kvůli komu?“
Remyuu se zarazil. Po chvilce ticha, se natáhl pro hrnec na plotně a stáhl ho z plamene. „Na to samý se ptala i ona! Proč bych někoho musel mít, když jsem se s ní rozešel?“ zeptal se nechápavě. Hibari se na okamžik zamyslel a pak velmi jednoduchým způsobem ukázal pantomimu, která by se v šarádách dala pojmenovat leda tak Dva melouny.
Remyuu si odfrkl. Začínalo mu dost vadit, že ho všichni měli za povrchního frajera. Jistě, nedal jim důvod, proč by měli změnit názor, ale stejně…
„Víš, Hibari, měl by sis najít holku. Myslím holku jako holku s kterou bys vydržel dýl než týden,“ začal, zatímco cedil nudle. Hibari se zasmál.
„To říká ten pravej!“
„Já můžu, protože…“
Ozvalo se zaklepání. Respektive zabušení. Popravdě řečeno, znělo to jako kdyby se někdo do bytu pokoušel probourat. Remyuu se nechápavě zamračil, ale Hibari jen pokrčil rameny.
Remyuu vyšel ke dveřím a bez zbytečného otálení otevřel.
Madarame se kolem něj prohnal jako uragán, div ho neporazil. Remyuu překvapeně zamrkal, ale pak pokrčil rameny a zavřel za ním. Loudavým krokem se vrátil do kuchyně. Zarazil se.
„Madarame?“
Madarame ležel na zádech na gauči, kam musel skočit už od dveří. Hibari sedící u stolu vypadal stejně vyjukaně jako Remyuu.
„Madarame, stalo se něco?“
Blonďák neodpovídal, protože… brečel. Remyuu si vyměnil s Hibarim zděšený pohled. Madarame ležel na gauči, předloktí přitlačené přes oči a tiše vzlykal. Hibari se pomalu zvedl a přešel k pohovce. Naklonil se přes zadní opěradlo a jasně uviděl, že Madarame má úplně mokré tváře.
„June, co se stalo?!“ zeptal se naléhavě Hibari.
„Neříkej mi June,“ vyštěkl na něj Madarame ostře, ale hlas se mu zlomil. „Já…“ začal, ale nepokračoval. Remyuu se posadil na okraj gauče.
„Já…“ zkusil to znovu Madarame a popotáhl. „Já a Tetsuhiro…“ Ale dál než po jméno svého přítele se nedostal. Ale ani nemusel. Hibari i Remyuu byli dostatečně chytří na to, aby si to domysleli sami.
„On se s tebou rozešel?“ zeptal se opatrně Hibari, který se trochu bál Madarameho reakce. Ten však jen tiše přikývl. Remyuu si povzdechl. Společně s Hibarim si každý sedl na jeden konec gauče. Madarame, jindy zarytý optimista a nezlomný smíšek, vypadal poraženě.
Remyuu měl zničehonic strašnou chuť si jít toho kret*na najít a pokud možno mu nějak vážně ublížit.
Madarame znovu popotáhl a otřel si oči rukávem. Tmavě hnědé oči měl zarudlé. Podle všeho měl Tetsuhira vážně rád. Asi stejně jako Remyuu Shimejiho. Proto se mu Remyuu nedivil, že ho to tak sebralo.
Ale jak tak znal Madarameho, smutek mu vydrží jen chvíli a brzy přijde…
„Všichni jsou stejní!“ vyštěkl ostře a posadil se. Znovu si otřel tváře a prohrábl si světlé, zcuchané vlasy. Na hlavu si narazil tmavě modrý klobouk, který mu předtím, když se po hlavě vrhl na gauč, sklouzl na podlahu.
„Cože? Kdo?“ zeptal se nechápavě Hibari.
„Gayové! Končím s klukama! Od teď už zase jenom holky!“ Hlas se mu třásl, ale znělo to, že Madarame se rozhodl.
Remyuu bolestně sykl.
Tohle nevypadalo dobře…
Madarame se o okamžik později vrhl zpátky na gauč a začal brečet nanovo.
Remyuu unaveně zavřel oči a klesl na gauč. No bezva… teď má o důvod víc Tetsuhira stáhnout z kůže… Nejenže zlomil jeho nejlepšímu kamarádovi srdce, ale teď kvůli němu Madarame proklíná všechny gaye na světě a to byl přece jenom… problém.

„Takže jsi jim to neřekl?“
Remyuu zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, ale pak si tam Jun přiletí jako velká voda s tím, že nesnáší všechny teplouše na světě. Promiň,“ dodal, když si všiml Shimejiho zkoumavého pohledu.
„Ne, to je v pohodě. Tohle můžeš říkat, když patříš k nám!“ usmál se Shimeji. Remyuu ale jeho optimismus nesdílel.
„Vážně mě to mrzí. Už jsem jim to chtěl říct a teď… mám na krku zhrzeného homofoba a můžu se jít leda tak klouzat s nějakým Víte kluci, je tu něco, co bych vám potřeboval říct!“
Shimeji se znovu usmál. Dneska měl dobrou náladu, i když se prozrazení jejich tajemství zase o něco posunulo. „Jestli je to vážně kamarád, tak…“
„…by tě měl pochopit, já vím. Ale přece jenom, ty neznáš Madarameho. Je schopný mě začít nenávidět!“
„Člověk by to do něj neřekl…. vypadá tak… nevinně!“
Remyuu si povzdechl.
„Bohužel…“
Shimeji se zastavil a zadíval se směrem k řece, která se vinula několik desítek metrů pod nimi. Stáli zhruba v polovině mostu. Zrovna se vraceli ze Západního města a už se pomalu stmívalo. Shimeji pustil Remyuovu dlaň, kterou celou cestu přes most svíral ve vlastní ruce. „Přemýšlel jsem, jak bych to řekl Kamishiro… ale nějak mě nenapadla vhodná věta. Víš, nějak mám pocit, že tě nemá moc v lásce…“
„Myslíš?“
Opřeli se lokty o zábradlí a zahleděli se do šedých vln, které se převalovali pod jejich nohama.
„Mám takový pocit. Možná ten odpor k homosexuálům mají od toho peroxidu, kterým si odbarvují vlasy!“ Madarame i Kamishiro si totiž vlasy barvili.
„Ty jsi tele, viď?“ ušklíbl se Shimeji a jemně mu odhrnul vlasy z čela.
Remyuu si povzdechl a zamyšleně se opřel bradou o své založené ruce. Shimeji upíral pohled k obzoru, zatímco Remyuu ho po očku pozoroval.
„Tobě to nevadí?“ zeptal se náhle a pootočil se. Hlavu si podpíral jednou rukou a druhou se ledabyle zahákl do kapsy kalhot.
„Co myslíš?“ zeptal se Shimeji překvapeně.
„No já nevím, tak nějak všechno. Jak se chovám, jak pořád odkládám, že řeknu klukům pravdu. Nevadí ti to?“
Shimeji se zády opřel o zábradlí a zamyšleně si na prst namotával drát od sluchátek. „Nooo… a víš, že strašně? Strašně mi to vadí. Všechno!“ Remyuu se ušklíbl.
„To je důvod, proč se mi při každé příležitosti snažíš dostat do kalhot?“
„Ta věta by vyzněla líp, kdybychom nebyli oba dva kluci, viď?“ ušklíbl se Shimeji, když se k němu naklonil. Remyuu neodpověděl, ale nechal se krátce políbit.
„Myslíš?“ zeptal se s předstíranou naivitou.
„Zkazil jsem tě.“ Shimeji se na okamžik zatvářil jako kdyby byl překvapen a potěšen zároveň. „Byl jsi tak nevinný a teď bych se za takové hlášky styděl i já!!“
„Nevěřím,“ zaculil se Remyuu.
Shimeji se usmál, dlaní mu odhrnul vlasy z očí a políbil ho na čelo, načež ho chytil za ruku a pokračoval v chůzi po mostě. Remyuu překvapeně zamrkal, ale nechal se klidně vést.
„Shimeji?“
Mladík se otočil a volnou rukou si zastrčil pramen rezavých vlasů za ucho.
„Chtěl bych tě s někým seznámit!“

„Připadám si jako před popravčí četou.“
„Jo a tohle mám já skoro každý den.“
„Asi beru zpátky, že ti závidím, že jsi jedináček.“
„Proč tak najednou?“
Shimeji tohle prožíval poprvé. Nikdy se neseznamoval s nikým z rodin těch, s kterými chodil. Buď s nimi nechodil tak dlouho, aby k tomu dostal příležitost, nebo prostě neměl zájem. A teď tu byl a pohledem ho propírali dva muži okolo čtyřicítky, kteří dělali chůvu jeho příteli, s kterým chodil už měsíc a půl.
Viděl ty dva poprvé, ale okamžitě pochopil, proč Remyuu vyrostl v to, co vyrostl. Byl jako rostlina, kterou zasadili do temné místnosti a ona se upínala k jedinému zdroji světla, proto vyrostla do nepřirozeného tvaru. Tvaru jménem Remyuu.
„Přemýšleli jste vy dva, že byste dělali celníky?“ zeptal se nervózně a promnul si krk. Shintaro a Ichigata si vyměnili pobavený pohled.
„Jak se zdá, má smysl pro humor,“ nadhodil Ichigata.
Remyuu do Shimejiho šťouchl loktem. „Na něj si dávej pozor,“ kývl bradou k nevinně se tvářícímu Ichigatovi. „Kdybych tu nebyl já, bůh ví, co by zkoušel!“
Shimeji povytáhl obočí tím způsobem, který Remyua tak vytáčel. Bylo to jako kdyby mu do něj někdo zasekl háček a vytáhl o několik centimetrů výš, zatímco druhé obočí nemělo tušení, co se děje.
Ichigata se pokoušel zatvářit jako neviňátko, ale dost mu v tom překážel uštěpačný, samolibý úšklebek, který od něj okoukal jeho synovec.
„Tákže, jak dlouho už to spolu táhnete?“ zeptal se a předklonil se v křesle, kde seděl.
„Šest týdnů,“ odpověděli Shimeji a Remyuu unisono, bez jediné emoce ve tváři.
„A nikdo o tom neví? Kromě nás?“
„Moje sestra,“ řekl Shimeji přesně v tu samou chvíli, kdy Remyuu si povzdechl: „Jeho sestra.“
„Ale jinak už nikdo,“ dodal posuzovaný zrzek a nervózně se ošil.
„Takže ani Hibari?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Remyuu a koutkem oka zachytil Shimejiho nechápavý pohled. „Hibari je Ichigatův synovec,“ vysvětlil krátce a poposedl na opěrce gauče. Shimeji přikývl. Už ho nic nepřekvapí. Nikdy a nic.
„Nechápu, proč jsi nám ho nechtěl ukázat,“ zavrtěl hlavou Shintaro a poposunul si brýle výš na nos. „Čekal jsem, že to bude buď nějaký deviant, nerd nebo něco takového… a ono…“ Shintaro se zarazil a promnul si bradu.
Shimeji si založil ruce na hrudi. „Na zbytek té věty si počkám,“ řekl kysele.
Remyuu se zakřenil. Nevěděl, proč to tajil. Prostě si pořád nebyl jistý, jestli to s ním Shimeji myslí vážně. Zamyšleně sklouzl očima k mladému muži sedícímu kousek od něj. Zrzavé vlasy mu v místech, kde na ně dopadalo sluneční světlo, přecházely až do blonďata. Shimeji si je stáhnul opět z čela a jen jeden neposedný vlásek mu přepadal ze sponek do temně hnědých očí.
Miloval jeho oči. Miloval každičký detail. I ten otravný způsob, kterým povytahoval obočí, i to, jak ho dokázal přivést do rozpaků. Spoustu maličkostí.
Miluju tě, měl chuť říct. Miluju tě.
Na to ale pořád neměl dost odvahy.

>Helois< No, řekla bych, že dost odvahy stálo jenom představit ho těm dvěma šaškům, ne?
>Marionette< To je pravda.
>Helois< Jen chudák ten tvůj kloboukový kámoš. Takhle se natvrdo rozejít…
>Marionette< Dost ho to vzalo.
>Helois< Mari-kun?
>Marionette< Jo?
>Helois< Není náhodou čas na nějaký zvrat?