Marionette - Kapitola 16.

>Marionette< Však jsem si to připravoval dlouho!
>Helois< Ale stejně chci vědět, co ti řekl.
>Marionette< Jen pěkně přemýšlej!
>Helois< Každopádně jste se spolu vyspali.
>Marionette< Jo.
>Helois< Líbilo se ti to?

Vysokými okny do místnosti dopadaly široké pásy slunečního světla a zbarvovala dřevěnou podlahu do zlatova. V proudu světla tančila drobná zrníčka prachu složité společenské tance. V tom největším ostrůvku slunečního svitu ležela kočka rozvalená na zádech a slastně vrněla.
Remyuu to celé pozoroval, pociťujíc přitom podivný vnitřní klid.
Byl úplně vyčerpaný. Úplně. Nepamatoval si, kdy se naposledy cítil takhle. Bylo to jako kdyby ho někdo protáhl mandlem, vyždímal a pověsil na pár hodin do větru.
Ležel v rozhrabošené posteli, zachumlaný do červeného přehozu a přemýšlel, jestli má dost energie na to, aby alespoň mrkl. Nakonec usoudil, že ne a nechal svá oční víčka jen klesnout.
Na budíku, jež stál na jeho nočním stolku, svítily číslice 10:05.
„Tak jak ti je?“
Remyuu se ani nehnul. Shimeji se posadil na matraci vedle něj a prohrábl si mokré vlasy. Na Remyuova záda dopadlo několik kapek ledové vody. On však neměl dostatek energie aby se proti tomu ohradil.
„Trucuješ?“ Shimeji měl podivně euforickou náladu, kterou s ním však Remyuu nesdílel.
„No tak, Remý, netrucuj. Já vím, že se ti to líbilo!“
Remyuu byl rád, že má tvář přitisknutou na polštář, takže Shimeji nemohl vidět, jak rudne. To nemohl popřít. Líbilo se mu to. Jistě, byla tu bolest, ale zároveň… sakra, proč mu nikdy nikdo neřekl, jak je sex s klukem vnitřně uspokojující?!
Ale tohle nehodlal Shimejimu vyprávět.
„Už nikdy… se ke mně nepřiblížíš…“ zavrčel tiše do polštáře.
Shimeji se zaculil jako neviňátko. „Já nevím, kdo tady pomalu žadonil, abych…“
Remyuu se prudce zvedl na loktech. „HEJ!“ ohradil se ostře, než si všiml Shimejiho potutelného úsměvu. Znovu se sesunul na postel a promnul si spánky. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělal…“ zamumlal zdrceně. Uvědomoval si, že právě pohřbil poslední nitky své heterosexuality.
„Ale udělal. A doufám, že ne naposled,“ ušklíbl se Shimeji a natáhl ruku, aby mu prohrábl vlasy. Remyuu se však přetočil na záda a chytil ho za zápěstí.
„Ne! Nehraj si na hodného kluka, Shimeji! Po včerejšku už ti tu tvojí měkkosrdcatost nežeru, je ti to jasné?!“ vyštěkl na něj, ve tváři rudý jako ředkvička.
Shimeji povytáhl obočí tím způsobem, který Remyua i v téhle chvíli neskutečně vytáčel. „Proč bych si měl hrát na hodného kluka?! Já JSEM hodný kluk, abys věděl. To ty jsi tady ten malý hajzlík, který má vrub u ředitele!“
„Ty…“ Remyuu se chtěl bránit, ale Shimejiho jemně políbil a on prostě neměl to srdce ho odstrčit. Nechal se zatlačit zpátky na postel a během dvou minut už Shimeji klečel nad ním a smáčel mu tvář mokrými vlasy.
„Nesnáším tě,“ zamumlal Remyuu.
„Jojo, je mi to jasný,“ zašklebil se Shimeji a znovu se vytáhl na nohy. Málem se při tom přerazil o Darmošlapku, která jakoby se vzala odnikud, se mu začala otírat kolem kotníků.
Remyuu se na posteli posadil a lokty se opřel o vlastní kolena schovaná pod dekou. Chytil si hlavu do dlaní a tiše, aby to Shimeji neslyšel, zasténal. Cítil tak nesnesitelnou směsici úlevy a studu, že měl chuť si vzorně dojít do sklepa a nahlas si tam pár minut zavřískat.
Tak. A je to. Tvoje poprvé s klukem.
Zrudl a zuřivě si prohrabal vlasy.
„Vážně jsi v pohodě?“ ozval se Shimeji, když několikrát proklepal svou košili, která strávila celou noc odhozená na podlaze. Natáhl si ji a zamyšleně si urovnal límeček.
Remyuu přikývl. „Jen je mi….“
„…strašně trapně,“ doplnil ho Shimeji.
Remyuu se čelem opřel o kolena a tiše zahučel na souhlas. Trapně. Neuvěřitelně, kolosálně a přímo šíleně trapně. Cítili se takhle ty holky, se kterými se zapletl? Budily se s pocitem studu hluboko v žaludku a přemýšlely o tom, jestli neudělaly něco špatně, jestli se nějak neztrapnily nebo jestli mu nejsou pro smích? Protože přesně tyhle myšlenky běžely Remyuovi hlavou a jako nenasytní červíci mu hlodaly racionální část mozku.
„Náhodou na to, že jsi to nikdy…“
„Ježíš, hlavně mě nechláchol!“ zděsil se Remyuu. „Není nic horšího, než Nebylo to tak zlé, vzhledem k tomu, že…“
Darmošlapka vyskočila na postel a stočila se do klubíčka ve vyhřátém důlku, kde ještě před chvílí ležel Remyuu. Ten ji bezmyšlenkovitě pohladil po hřbetě.
Shimeji se zasmál. „Dobře, nic takového. Můžu teda aspoň říct: Příště to bude ještě lepší?“
Naprosto ho okouzlilo, jak rychle Remyuu vystřídal několik barev po sobě. Nejdříve zbledl, jako stěna, pak zezelenal a nakonec zrudl jako ředkvička. Prudce trhnul hlavou a uhnul pohledem.
„A-a proč si jsi tak jistej, že nějaký příště bude?“ zeptal se roztřeseně.
Shimeji měl chuť si tu košili strhnout a datum toho příště značně upřesnit, ale nemohl, protože musel s rodiči a Sayuri do Osaky. Spěšně pohlédl na budík vedle Remyuovi postele. Měl něco okolo hodiny, aby se dostal domů a připravil na odjezd. Vážně musel jít.
Remyuu si jeho pohledu všiml. „Jdi,“ pobídl ho nejistě. Nějak mu to nešlo přes rty.
„Napíšu ti,“ slíbil Shimeji, udělal dva kroky k posteli, naklonil se k němu a políbil ho.
„To si piš, že napíšeš,“ zakřenil se Remyuu.
„Slovní hříčky? To jako vážně?“ ušklíbl se Shimeji. Vážně ho to překvapovalo. Kolikrát se ten druhý ráno sotva posadil, natož aby vtipkoval. Byli tu dvě možnosti: že na Remyua byl zbytečně jemný a nebo že si s Remyuem užije o dost víc, než s těmi před ním.
Nakonec se z toho pokoje dokázal vypotácet jen silou vůle. V předsíni sebral svou mikinu a natáhl si jí. Jen tak tak, že si při tom nerozšlápl mobila, který ležel rozebraný na zemi. Remyuu se s tím předchozího večera moc nepáral. Shimeji se pro něj shýbl, zacvakl baterku i kryt na své místo a zatímco se obouval, tak ho zapnul.
Naposledy zavolal na Remyua rozloučení a vyšel ze dveří. Zatímco pomalu scházel ze schodů, na displeji mobilu se mu objevili dvě zprávy. Esemeska od Kamishiro a zmeškaný hovor od Sayuri.
„Privez mi z Osaky ty moje oblibene kolacky,“ přečetl nahlas a zastavil se ve dvanáctém patře. „Kdo by řekl, že moje nejlepší kamarádka bude přijímat úplatky v sušenkách….“ zamumlal si pro sebe. Vždycky Kamishiro vozil z Osaky jeden druh koláčků, které prodávali v jediném obchodě na světě. Byla na nich naprosto závislá a proto se vždycky ujišťovala, že na ně nezapomene.
Ale ten telefonát od Sayuri mu dělal větší starost. Nejistě vytočil její číslo a jeho starší sestra to zvedla přesně v okamžiku, kdy vycházel ze vstupní haly.
„Bráško, ty máš takové štěstí, že mě máš,“ byla první slova, které Sayuri pronesla. Shimeji protočil oči, protože jasně viděl, jak jeho sestra sedí za svým stolem, nohy má hozené na jeho desce a na prst si ješitně natáčí pramen dlouhých rudých vlasů.
„Ano, jistě, sáhibe. Proč bych měl být rád tentokrát?“
„Třeba protože jsem tě kryla, když jsi včera vystřelil za tím svým pyromanem?“ nadhodila Sayuri.
„Tak za prvé, Remyuu není pyroman a zadruhé… jak víš, kam jsem šel?“
„Tak já to taky vezmu popořadě. Zaprvé, právě jsi přiznal, že jsi byl s Remyuem. Zadruhé, nic by tě nevyhnalo z bytu tak rychle jako vidina sexu, ty milovníku. A zatřetí, jsem tvoje sestra a poznám to.“
„Aha.“ Shimeji nevěděl, co víc na to říct. Jeho sestra ho měla prohlédnutého skrz naskrz.
„Tákže… udělala jsem ti vcelku slušné alibi. Ale chci za to odpověď na jednu otázku.“
„Odpověď je ano.“
„Vážně?“
„Jo.“
„Nechceš slyšet tu otázku?“
„Všechny na které by ses mohla ptát mají stejnou odpověď.“
„To je teda vážně roztomilý.“
„Nech si toho, ano?“
„Promiň, nemohla jsem odolat. Ale mám další otázku. Kdy to hodláte…. hm… předložit světu?“
Shimeji se zarazil a prohrábl si vlhké rezavé vlasy. „Až na to bude připravený.“
Sayuri si povzdechla. „Shimeji, ale kdy na to bude připravený?! Je to bejvalej heterák, tomu to bude trvat dost dlouho než se na to připraví!“
„Hele, přesně tohle jsem si myslel o sexu a heleme se. Počkal jsem si tři týdny a on se mi naservíroval sám divže jsme na to nevlítli v tom výtahu! Myslím, že tak dlouho to trvat zase nebude!“
Sayuri se uchechtla, až to v mobilu zapraskalo. „Kdo by to byl do něj řekl. Když jsem ho viděla prvně vypadal jako někdo, kdo by si tě mezi nohy nepustil. Neber si to osobně!“
„To je v pohodě,“ ušklíbl se Shimeji a zastavil se na přechodu. Pár sekund čekal než naskočila zelená načež pokračoval přes silnici. „Už jsem na to zvyklý.“
„Každopádně,“ pokračovala Sayuri, „vrať se co nejdřív, ať se alespoň stihneš převlíknout, oukej?“

Remyuu ležel na koberci v Madarameho pokoji, nohy opřené o jeho postel v pravém úhlu k tělu a soustředěně zíral na displej mobilu, který si držel na délku paže nad hlavou. Měl pocit, že mu celý den uniká něco, co by ho mělo zaskočit, jen nemohl přijít na to, co.
„Čekáš na nějakou esemesku?“ zajímal se Hibari, který ho se zájmem pozoroval už deset minut místo puštěného filmu.
„Myslíš? Třeba se jen zamiloval do svého mobilu,“ ušklíbl se Madarame a odsunul si z čela tmavě hnědý klobouk.
„Jen si ze mě dělejte srandu, no jistě!“ Remyuu neměl tak špatnou náladu, jak to mohlo znít. Vlastně… měl tak dobrou náladu, že vlastně ani nepamatoval, kdy měl lepší.
„Ne fakt, od koho čekáš zprávu?“ zajímal se Hibari.
„To bys rád věděl, co?“
„Jinak bych se neptal.“
Vyměnili si zamyšlený pohled. Madarame seděl někde mezi nimi a tak jen zoufale těkal očima sem a tam jako na tenise.
„No tak, přiznej se s kým Kanako podvádíš?“
Remyuu se zvedl na loktech a povytáhl obočí. Co to sakra bylo za věc, že mě měla tak překvapit? pomyslel si, ale jeho ústa pokračovala v rozhovoru. „Proč myslíš, že Kanako podvádím?“
Hibari pokrčil rameny. „Protože kdybys čekal na zprávu od Kanako, tak by ses takhle neuculoval. Nehledě na to, že bys na tu esemesku ani nečekal! Tákže, z toho jde vyvodit, že ji podvádíš.“
„Tvoje deduktivní schopnosti jsou obdivuhodné, Hibari,“ kývl uznale hlavou Remyuu.
Tak… teď to přijde. Bude jim to muset říct! Přemýšlel v jakém patře teď vlastně jsou a jaká je šance, že při dopadu na asfalt z právě tohohle patra neskončí zmrzačením nebo dokonce smrtí. Vzhledem k tomu, že byli v patře třetím se na to moc spoléhat nedalo.
„Takže?“
„Neřeknu.“
Nastalo ticho. Hlasité ticho. Remyuu se nikdy netajil s kým koho zrovna podvádí. Vlastně dřív se tím spíš chlubil a teď okolo toho bude dělat nějaké drahoty?
Madarame a Hibari si vyměnili nechápavý pohled.
„Proč ne?“
„Protože… to nechceme vytáhnout na veřejnost dokud to nebude takové… hm…“
Madarame se k němu prudce naklonil, takže Remyuu prudce couvl a po zádech se svalil zpátky na koberec. „Co je?“ vyrazil ze sebe a lovil mobil, který mu zapadl pod postel.
„Remyuu, ty si zamilovanej!!“ vyjekl blonďák a nevěřícně si ho měřil od hlavy až k patě.
Remyuu měl najednou pocit, že se dusí vlastními slovy. „C-cože? Já… já nejsem! Nejsem zamilovanej!“ A už vůbec ne do kluka, kterému jsem dneska rozdrápal záda do krve a který mi udělal velice nevkusný kousanec na rameni.
„Nepopírej to, Myuurine, jsi rudý jako rak!“ ušklíbl se Hibari a odhrnul si z čela pramen černých vlasů, které se vzbouřily proti zbytku nagelovaného účesu.
„J-já…“ Remyuu se vyhrabal do sedu a nasadil ti nejkamenější tvář, jakou měl v repertoáru. „Já nejsem zamilovanej. Do nikoho. Jo, možná Kanako podvádím, ale rozhodně nejsem zamilovanej!“
Lháři, ozvalo se jeho svědomí. Lháři prolhaný, jsi zamilovaný až po uši. Co až po uši. Vězíš v tom tak hluboko, že brzo budeš potřebovat šnorchl a periskop!
„Tak dobře, fajn. Kdo je v teda ta tvoje neznámá?“ zajímal se Madarame a úplně zapomněl na film, který běžel před nimi na notebooku. „Kterou samozřejmě nemiluješ?“
Remyuu přidal svému výrazu ještě trochu žuly a na okamžik vážně vypadal jako socha. Madarame zoufale rozhodil ruce. „Bože, co to s vámi je, chlapi? Co je na tom špatného se zamilovat?“
„To se ti to mluví, když máš toho svýho hřebce, June. Třeba já bych se klidně zamiloval mít do koho,“ zvedl Hibari ruce v obranném gestu. „Nemůžeš to teď soudit objektivně!“
Madarame se zatvářil trochu samolibě.
Remyuu naopak zoufale. Dobře, jak jim má teď vysvětlit, že NEJENOM že je zamilovaný, ale navíc zamilovaný do kluka?! Navíc do kluka, kterého ještě nedávno nazýval velice nevybíravými výrazy. Nemohl prostě říct Jsem teplej jako radiátor a včera jsem poprvé spal se svým přítelem, se kterým brzo budu měsíc. To prostě nešlo.
Najednou mu to v hlavě secvaklo a do mozku mu došla informace, která mu celý den usilovně bušila do čela. On má tetování! Na zádech! Jak si toho mohl nevšimnout? Dobře, byl tam jistý zápal okamžiku, ale to byla věc, která ho měla alespoň zarazit. Neměl si toho jen okrajově všimnout, aby se tím mohl užírat později.
„Ale můžu. Právě proto, že jsem už nějakou dobu zadanej a to šťastně!“ utrhl se na něj Madarame.
Co to mohlo být? Nějaké zvíře?
„To nedává smysl. Kdybys byl sám, říkal bys co je lepšího na tom být sám?“
Jo, určitě zvíře. Nějaký pták!
„Ale… to… že jsem s Tetsuhirem šťastnej neznamená, že jsem v tomhle směru ovlivněný!“
Že by orel? Ne. Něco tak ohraného by si Shimeji na kůži vytetovat nedal.
„Ale ano, jsi! Jsi zaslepený, víš?“
Co to mohlo být? Něco malého… vrabec?
„Cože?“
Ne, vrabec ne. Kolibřík?
„Nejsi nestranný!“
Kolibřík taky ne, ale už byl blízko…
„To ty taky ne! Až si někoho najdeš, budeš se mnou souhlasit…“
…ale co to sakra…
„LEDŇÁČEK!“
Madarame a Hibari se na Remyua otočili jako na šílence, který stojí uprostřed nákupního střediska s odjištěným granátem v ruce.
„Cože?!“ zeptali se unisono a tak úplně pohřbili právě probíhající hádku. „Ledňáček co?“
Remyuu zrudl a rychle sklonil hlavu ke svým rukám. „Ehm. To nic. Jen jsem o něčem přemýšlel. Já… to nic. Jen pokračujte v té nesmyslné debatě!“
Chvíli ho nejistě pozorovali, jako kdyby čekali, že vykřikne dalšího vodního ptáka, ale Remyuu se znovu začal zabývat svým mobilem, proto jen pokrčili rameny a otočili se zpátky k běžícímu filmu.
Ledňáček, hm?
Remyuu se zamyslel. Viděl ho jen letmo, když Shimeji odcházel do koupelny a jeho košile stále ještě ležela na podlaze. Ale stejně… Shimeji nebyl typ na tetování! Byl na to moc…
Poklepal se mobilem do brady. Jaký vlastně Shimeji byl? Na první pohled vypadal jako zamyšlený umělec, ale ve skutečnosti byl tak sarkastický, tak odhodlaný, tak… ehm.. dobře, Remyuu musel přiznat, že byl i podstatně vášnivější než se na první pohled zdálo. Říkalo se sice, že zrzci bývají zuřiví a výbušní, ale nikdo už nemluvil o jistém… temperamentu.
Promnul si rameno. Doufal, že Shimejiho ta záda bolí stejně jako jeho… celý člověk.
Sklouzl pohledem ke svým prstům. Skoro čekal, že bude mít za nehty cáry jeho kůže. Protože když si vzpomněl jak mu zarýval prsty do zad, když… a pak…
Dobře, tyhle myšlenky si bude muset nechat na později. Pokud možno až bude mít poblíž kyblík ledu, který by si mohl nasypat do kalhot.

Jen málo věcí je složitějších než mluvit o svém sexuálním životě s vlastní starší sestrou, když sedíte na zadním sedadle auta asi čtvrt metru od svých rodičů, kteří stále věří, že vaše homosexualita je jen přechodná fáze během puberty a v okamžiku, kdy dosáhnete dvaceti let se najednou otočíte o sto osmdesát stupňů, najdete si manželku a budete mít děti, auto, psa a dům na hypotéku. Naštěstí Shimeji si uměl poradit.
Otevřel svůj skicář, vytáhl z kapsy batohu tužku a naškrábal:
Co jsi jim napovídala?
Načež předal sešit i tužku své sestře. Ta řádek přeletěla očima a svým úhledným doleva nakloněným rukopisem napsala:
Že s Kamishiro připravujete něco na výstavu a tak jsi přespal u ní. Měl jsi vidět, jak se tvářili, když jsem jim to řekla.
Jako kdyby jejich rodiče uměli číst myšlenky, natočil si pan Kaeda zpětné zrcátko a přejel své potomky pohledem. „Jak bylo u Kamishiro?“ zeptal se vesele.
Jiní rodiče by svého syna při zjištění, že zůstal u holky přes noc, přetrhli a oběma půlkám by dali do konce života domácí vězení. Kaedovi ne. Ti se modlili, aby jejich syn u nějaké té dívky zůstal, pokud možno ne v tom slušném slova smyslu.
„Tati, Kamishiro je moje nejlepší kamarádka. Nespal jsem s ní, nespím a spát nebudu. Už jsem vám říkal, že jsem GAY! A to se nezmění!“
Oba rodiče si soucitně povzdechli, jako kdyby Shimeji vůbec netušil, o čem mluví. Shimejiho to upřímně iritovalo, ale co s tím mohl dělat. Sayuri občas obdivovala jeho trpělivost a hlavně ráznost, s jakou říkal slovo gay.
„Já to myslím vážně!“ zavrčel Shimeji a vzpurně pohodil hlavou.
„Nech se ostříhat, zlato, nemůžu se dívat na to, jak ti ty vlasy pořád lezou do očí!“ napomenula ho matka a v zrcátku od pudřenky si uhladila neexistující ostávající vlas na dokonalém zrzavém mikádu. Shimeji protočil oči.
Sayuri se natáhla pro jeho sešit.
Jak to jde s tím tvým kolouškem?
Shimeji si to přečetl a ušklíbl se.
Tak zaprvé, psal, Remy- zarazil se a odtáhl tužku od papíru. Sayuri se sladce usmála a sjela ho pohledem, který přímo říkal: Tak Remy, jo?
Po chvíli přemýšlení dopsal za Remy ještě ta zbývající uu a pokračoval.
Tak zaprvé, Remyuu není žádný můj koloušek. A zadruhé, aby věděla, jde to výborně.
Znovu se zarazil. Po dvou vteřinách, kdy Sayuri mohla vidět, jak mu v hlavě rotuje několik myšlenek najednou, prudce hmátl do kapsy a vytáhl svůj mobil. Na chvíli se téměř prosebně zadíval na svou sestru, jako kdyby chtěl radu.
Sayuri jen zvedla oba palce a usmála se.

Remyuu si málem rozrazil hlavu o rám Madarameho postele, když mu na displeji naskočila právě přijatá esemeska.
Roztřeseně jí otevřel a přejel pohledem.
A o okamžik později málem dostal srdeční zástavu. Ve zprávě stála jen tři slova.
ASI TE MILUJU.

>Helois< Trochu to kazí to asi, ale jsi z toho musel být hotovej, co?
>Marionette< Děláš si srandu? Úplně mě to dostalo. Pořád jsem si říkal: Je to zábava a já ho mám rád, ale on mě bere jenom jako další zářez.
>Helois< A pak ti napíše Asi tě miluju.
>Marionette< A pak mi napíše Asi tě miluju.
>Helois< Jak dlouho trvalo, než to asi vynechal?
>Marionette< Jak dlouho myslíš?