SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 15.

>Helois< Můžu se jen na něco zeptat?
>Marionettee< Na copak?
>Helois< Když mi to tak vyprávíš, mám pocit, že jsi úplně zničehonic přepadl z nenávisti k lásce.
>Marionette< Víš, ona je mezi tím někdy tenká hranice.
>Helois< To jsou jen řeči.
>Marionette< Jen počkej, Pekelnice, však to taky poznáš!

Pro spoustu kluků, kteří se během života přeorientovali byl největší problém v tom, že si nemohli zvyknout na doteky a nutnost podřídit se tomu druhému. Najednou byli v páru submisivní a v podstatě neměli nad ničím kontrolu a to včetně vlastního těla.
Remyuovi to naštěstí problém nedělalo.
Jediné, co mu vadilo byl upřený pohled dvou usvědčujících očí.
Když se Shimejimu už potřetí vykroutil zpod rukou, jeho ryšavý přítel už to nevydržel a vzdorovitě se od něj odtáhl, založiv si ruce na prsou.
„Ještě jednou a…“
„Já za to nemůžu! Ta kočka čučí jako navedená!“
ježil se Remyuu a rukou máchl k Darmošlapce, která seděla na opěradle křesla a škodolibě se šklebila. Pokud se ovšem kočky mohou šklebit. Remyuu by se vsadil, že Darmošlapka je nějak vzdáleně příbuzná s kočkou Šklíbou z Alenky v říši divů.
„Tak si jí nevšímej! Je to jen kočka!“
„Jen kočka? Je to ďábel v kožichu!“

Shimeji po něm vrhl pohled, který napovídal, co si myslí o Remyuovi samotném. Remyuu ještě chvíli ukazoval na kočku, než se Shimeji poraženě zvedl, popadl Darmošlapku pod břichem a došel ke dveřím Remyuova pokoje. Odložil ji na postel a chvíli si vyměňovali pohled, který naznačoval, že mzi nimi probíhá telepatická konverzace, která mohla vypadat zhruba:
Zůstaneš tady, proto i když je tvůj páníček roztomilej, když je nervózní, chtěl bych ho raději trochu povolnějšího.
Když mě baví ho znervózňovat.
No právě o to jde. Dej mi hodinu a pak slibuju, že dostaneš tolik šunky, kolik budeš chtít.
Zatímco si zírali do očí, Shimeji pomalu couval ke dveřím. Darmošlapka najednou vyrazila kupředu a Shimeji jí stihl dveře přibouchnout před čumákem jen s vteřinovou rezervou. Bylo slyšet táhlé mňouknutí a následný trhavý zvuk, který by přesně vydalo mořené dřevo, kdyby se do něj zatnulo deset velice ostrých ocelových háčků a pomalu by se jimi táhlo směrem dolů.
Shimeji doufal, že Remyuu na svých dveřích příliš nelpí.
„Myslím. že máme tak hodinu, než se podrápe ven,“ oznámil mu, když se vrátil do obýváku, kde Remyuu seděl na gauči a tvářil se jako oukropeček. Několik vrchních knoflíků školní košile měl rozepnutých a sako mu viselo z loktů. Shimeji měl strašlivou chuť z něj zbytek oblečení oloupat jako kůru z pomeranče a pak se vrhnout na sladké šťavnaté měsíčky pod těmi bílými smetíčky, ale naštěstí pro Remyua měl tak vytrénovanou sebekontrolu, že si to zatím jen představoval.
Ale stejně se znovu sesunul na gauč mezi Remyuova kolena a pomalu se na něj skláněl, takže Remyuu skončil zády nalepený na polstrování pohovky a kdyby mohl, klesl by ještě hloub. Shimeji na něj upíral tmavohnědý pohled.
„Spokojený?“ zeptal se.
Z pokoje se ozval škubavý zvuk, který naznačoval, že Darmošlapka se pravděpodobně pokouší zdolat záclonu. Ani jeden si toho zvuku nevšímal.
„Naprosto,“ ušklíbl se Remyuu a bez dalších protestů se nechal políbit. Shimeji se vždycky vyhýbal jakémukoliv vysvlékání svého partnera ze školní uniformy, protože věděl, že v budoucnosti by se na tu uniformu už nikdy nemohl podívat bez trochu provinilého bodnutí na hrudi. U Remyua to byl ochotný skousnout, i když to byla uniforma jeho vlastní školy, což znamenalo, že ji bude vídat každý den. Ale zrovna byl v náladě, že by ho vysvlékl naprosto z čehokoliv.
Remyuu se slastně prohnul v zádech, když pod lemem košile ucítil Shimejiho prsty. Shimejiho i po těch dvou týdnech překvapovalo, jak Remyuu reaguje na každý dotek. Zkušeně mu rozepnul dolní dva knoflíčky košile, takže už mu držela jen na posledním. Cítil, jak se Remyuovi zrychluje dech.
Takže tu nejsem jediný, kdo by si dal říct, co, Remy? pomyslel si, když se ho Remyuu dlaní chytil za šíji a druhou mu nejistě sevřel rameno. Shimeji to moc dobře znal. Remyuu pomalu ztrácel kontrolu a bál se, že ukáže slabost.
To by to ovšem nebyl Shimeji, kdyby mu to nějak usnadňoval. S téměř teatrálním gestem mu rozepnul poslední knoflík a dlaní mu projel pod spojem látky, aby se košile rozhalila.
Byli spolu přes dva týdny a tohle bylo poprvé, co se bez přerušení dostali až k odhalení většího kusu kůže. Shimeji si dal mentální ledovou sprchu a navíc přidal i kbelík ledu.
Opustil Remyuovi rty a k jeho zděšení mu sjel přes krk až ke klíční kosti. Remyuu překvapeně zamžikal, když ho zalila vlna slasti. Prudce zabořil zuby do vlastního dolního rtu. Dobře, tohle musel uznat. Je velký rozdíl mezi holkami a kluky. Respektive, je velký rozdíl mezi holkami a Shimejim. A stejně velký rozdíl mezi dotekem a…
Shimeji se zájmem pozoroval jeho tvář zpod opony vlastních vlasů.
No tak, no tak, ukaž taky nějaké to vzrušení, Remy, vybízel ho, zatímco zkoumal každičký čtvereční milimetr jeho hrudi. Čiší ti z očí, že se ti to líbí. A to myslím jakože LÍBÍ.
Remyuu se přerývavě nadechl a zaťal mu prsty hloub do ramene. Shimeji bolestně zamžikal. Nebyl zvyklý, že by mu někdy někdo kladl odpor. Alespoň ne takový, který by stál za řeč.
No tak, Remy!
V okamžiku, kdy si říkal, že bude muset přitvrdit, se Remyuovi přes rty vydral první váhavý sten. Shimeji se zarazil. Dobře, u některých kluků si prostě nedokážete představit, jak budou znít, když… když…. Shimeji tuhle část věty ve své mysli přeskočil, ale od Remyua tohle vážně nečekal.
Chtěl se ujistit, že se nepřeslechl. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak nad tím pokrčil rameny a prsty levačky mu sjel k rozkroku. Remyuu prudce zaklonil hlavu a přitiskl si předloktí na oči.
„Shimeji…“ téměř zaprosil.
A Shimeji věděl, že teď se něco pokazí. Do místnosti vpadne Remyuův kmotr, s kterým ještě neměl tu čest. Darmošlapka se prokouše dveřmi a jako tygr se chopí nápadu je roztrhat na nudličky. Nebo do města narazí meteorit. Nebo…
…zazvonil telefon. Shimeji byl naprosto šokovaný, že se trefil. Opravdu se to pokazilo. Remyuu vypadal ještě překvapeněji. Ve tváři měl výraz čirého údivu, ale v očích měl napsáno Opovaž se přestat. Ale zároveň mu bylo jasné, že na tohle už by nenavázali.
Shimeji se na něj omluvně usmál, v duchu však plál vzteky. Byl to jeho mobil, který protivně hrál instrumentál jednoho anime openingu. Za sluchátka ho vylovil z kapsy opodál ležícího saka a otevřel ho.
„Kamishiro!“ vyštěkl do telefonu prudce, sotva hovor přijal. Vůbec si neuvědomoval, že z hlasu mu čiší tak palčivý vztek, že byl div, že se mobil nerozpustil v loužičku rozškvařeného plastu.
Remyuu se na pohovce nejistě posadil, těžce oddechoval a nevěděl, kam s očima. Shimeji se sadil do úrovně jeho kolen, zatímco jiskřičky vzteku z něj odletovaly do všech stran.
„Co se děje? Mám pocit, jako kdybych zavolala Vesuvu uprostřed pustošení Pompejí!“ osopila se na něj Kamishiro a v telefonu to zapraskalo. Kamishiro podle všeho šla někde po ulici.
„Nic se neděje, jen teď zrovna nemám čas!“ odsekl Shimeji, natáhl ruku a odhrnul Remyuovi pramen tmavých vlasů z očí. Remyuu zrudl jako ředkvička, ale mlčel. Bylo něco kolem půl šesté a pokud by Kamishiro zaslechla jeho hlas, druhý den by byla mrtví. Oba dva. Kamishiro byla až nepříjemně inteligentní, což ne vždy bylo k prospěchu.
„Tak promiň, no!“
„Ven s tím. Co chceš, Kamishiro?“

Remyuu si přetáhl košili přes ramena a pokoušel si roztřesenýma rukama pozapínat knoflíky. Myslel si, že dneska se spolu vyspí. Jistě, byli spolu dva týdny a to není zrovna dlouho, ale stejně… bál se toho. Už se nemohl dočkat, až to bude mít za sebou. Děsilo ho to slovo Poprvé. Úplně poprvé už měl sice přes rok za sebou, ale tohle poprvé bylo troch jiné.
Shimeji něco mumlal do telefonu, ale na tváři mu bylo znát, že je rozčilený a zklamaný zároveň. Což bylo velice, ale opravdu velice sexy.
Remyuu si dopnul poslední knoflík a zjistil, že nahoře mu ještě jeden zbývá, zatímco dírka mu přebývá dole. Na okamžik se zastavil, několikrát se zhluboka nadechl a dal se do přezapínání všech knoflíků odznívá. Když si chtěl zapnout i ten poslední u krku, Shimeji ho chytil za zápětí a políbil ho, zatímco v druhé ruce stále svíral telefon s probíhajícím hovorem s Kamishiro.
„Myslíš?“ zeptal se Shimeji s předstíraným zájmem, když se na okamžik odtáhli. Remyuu se zašklebil. Kdyby Kamishiro věděla, co Shimeji provádí na druhém konci linky, s největší pravděpodobností by svého nejlepšího kamaráda zaživa stáhla z kůže.
Podle toho, co Remyuu pochytil z rozhovoru, Kamishiro chtěla, aby jí šel Shimeji s něčím pomoct. Neslyšel s čím, ale zaslechl jakési cizí, umělecky znějící slovo, kterému nerozuměl.
„Jdi za ní,“ zamumlal mu do druhého ucha tiše.
Shimeji bezhlesně odartikuloval: „Vážně?“
Remyuu přikývl. Shimeji se na něj děkovně usmál a hned tu zprávu předal Kamishiro. Poté, co hovor ukončil, hlasitě si povzdechl. „Budu muset jít,“ řekl naprosto zbytečně.
„Jen jdi, nemám chuť tě zítra seškrabávat ze zdi, kam by tě Mai rozmázla,“ ušklíbl se Remyuu a nechal se vytáhnout na nohy. Shimeji si znovu povzdechl a zamyšleně mu urovnal límec košile, kterou mu ještě před pěti minutami tak pečlivě rozepínal.
„Doufám, že…“ začal, ale Remyuu se zamračil.
„Ne. Tohle prostě přejdeme. Někdy jindy.“ Znělo to spíš jako konstatování než slib. Byl smířený s tím, že to prostě jednoho dne přijde a pokud to budou muset ještě o něco odložit…
„Co máš v plánu zítra večer?“ zajímal se Shimeji, když si zastrkával košili do kalhot. Remyuu se na okamžik zamyslel.
„Pátek, hm?“
Shimeji přikývl.
„Shintaro mi jako ukázku kmotrovské loajality povolil jít na Hibariho mejdan. Což se mi zrovna nechce, ale nebyl jsem tak ani nepamatuju a bylo by divné, kdybych se tam neukázal,“ pokrčil rameny. Shimeji si přetáhl přes hlavu mikinu.
„Původně jsem tam chtěl jít taky, ale musím si doma dodělat referát z historie…“ povzdechl si. Shimeji patřil mezi tu vrstvu, která nebyla vyloženě super populární, ale lidé ho měli rádi a na takové akce, jako byl Hibariho mejdan byl automaticky zván.
„V pátek večer?“ ušklíbl se Remyuu.
„V sobotu jedeme se ségrou a našimi do Osaky a vracíme se až v neděli večer, takže bych na to neměl čas,“ řekl Shimeji. Bylo na něm vidět, že ho to nijak zvlášť netěší.
„Takže se uvidíme až v pondělí po škole?“ Remyuovi najednou klesla nálada o několik stupňů níž. Celý víkend bez Shimejiho. Připadal si sice jako zamilovaná čtrnáctka, ale stejně se mu ta představa nelíbila.
Vyprovodil ho ke dveřím. „Zase jdeš pěšky?“ ušklíbl se, když Shimeji automaticky zamířil ke schodům.
„Moc neprovokuj, Remy, jinak se na tebe vykašlu a nepošlu ti celý víkend ani esemesku!“ Načež mu zamával a zmizel za rohem. Remyuu ještě dobrou minutu stál ve dveřích a usmíval se jako sluníčko. Uvědomil si to až v okamžiku, kdy okolo něj prošla sousedka a zeptala se ho, co se mu stalo.
Vešel zpátky do bytu a pomalu se blížil ke dveřím, za nimiž mu Darmošlapka přetvářela pokoj v kůlničku na dříví.
„Tak Remy, jo?“ ušklíbl se a zastrčil si pramínek vlasů za ucho.

Remyuu se pokoušel psychicky odpoutat od své pravačky, ale stejně cítil Hanačinu ruku, která ho držela za loket. Měl co dělat, aby se jí nevytrhl. Pokud možno tak, aby jí vylámal co nejvíc gelových nehtů s růžovými pandami. Ale nemohl, protože by jí musel vysvětlovat, proč. A tušil, že vysvětlení: Chodím s klukem, by nepřešla jen mávnutím ruky.
Svižným krokem mířili k Hibariho domu, který jako obvykle svítil do noci jako maják a hudba duněla až okenní tabulky v okolních domech vibrovali. Remyuu přemýšlel, jestli jsou Hibariho sousedé hluší nebo jim Hibari dává vždycky předem vědět a oni stihnout odjet z města.
Tohle bylo poprvé, co šel na mejdan po tom, co téměř podpálil ateliér.
Neměl z toho právě dobrý pocit.
„Doufám, že sis to tady ty poslední dva měsíce užil natolik, aby ses škole vyhýbal dnes večer širokým obloukem!“ poznamenal Shimeji, když toho dne zamykal ateliér po jejich povinném trápení po škole. Remyuu už se tam vlastně jen tak poflakoval, nakukoval Shimejimu pod prsty nebo se učil.
„Jsem ráda, žes konečně mohl jít,“ zaševelila mu Kanako do ucha a přitom ho ofinou polechtala na tváři.
„Jo, já taky,“ zamumlal neutrálně.
„Dneska bychom si mohli užít nějakou tu zábavu,“ usmála se na něj a odhalila tak řadu malých rovných zubů. „Co říkáš?“
Ještě před měsícem by Remyuu při takové bezostyšné nabídce musel utírat slinu, ale dnes to v něm vzbudilo spíš odpor. Nikdy si nevšiml, jak lacině Kanačiny řeči působí.
Remyuu jen mdle zamručel.
Dorazili až k domu. Remyuu nechal projít Kanako jako první a sám se pustil rovnou do obýváku, kde se na gauči rozvaloval Hibari. Černé vlasy měl jako vždy vygelované nahoru, na sobě triko s károvaným vzorem a orvané džíny, které byli určitě dražší než troje džíny, které na sobě nemají jedinou díru.
„Ale, ale, kohopak to tady máme!“ zahlaholil nahlas, jako kdyby Remyua už tak sto let neviděl. Přitom to mohlo být maximálně šest hodin, co se loučili před školou.
„Ty jsi mě dlouho neviděl, co?“ zašklebil se Remyuu a padl na gauč vedle svého nejlepšího kamaráda. „Kde je pak Poblijón?“ zajímal se, když nikde neviděl Madarameho klobouk.
Hibari pokrčil rameny. „Psal mi, že dneska nemůže. Že ten jeho má po zkouškách a…“ Ty tři tečky, které zakončovaly větu byly jako údery kladiva, kterým Hibari přibyl oznámení na pomyslný kříž.
„Hele, Hibari…“
„Hm?“
„Vadí ti, že je Madarame s klukem?“

Hibari se pomalu otočil a zahleděl se mu do očí, jako kdyby hledal jediný náznak nějaké nepravosti. Remyuu nehnul ani brvou. Jeho výraz byl tak kamenný, že by se z něj daly tesat sošky.
„Mě osobně ne. Trochu mě mrzí, že nám to neřekl dřív, ale co nadělám. Spíš mě zaráží, že jsi neztropil cirkus ty!“
Remyuu si povzdechl, protože Kanako hupsla na gauč vedle něj a přitulila se mu k boku. Jak mohl Hibarimu vysvětlit, že se neptá jen tak, ale protože už přes dva týdny podvádí tuhle černovlásku s jedním sexy umělcem?
Na některé situace prostě neexistuje vhodná věta. Tohle byla z nich.
Hibari pokrčil rameny a očima klouzal po místnosti. „Víš, Myuurine, někdy mám pocit, že ti tak docela nerozumím,“ poznamenal Hibari. Remyuu nechápavě povytáhl obočí.
„Poslední dobou se chováš…“
„…divně, že jo? Že se chová divně?“
skočila mu do řeči Kanako a naklonila se přes Remyua k Hibarimu. Ten překvapeně zamrkal. „Pořád se motá v tom ateliéru, nechodí ven a vůbec…“ Znělo to jako kdyby si to Kanako brala jako osobní křivdu.
„Nechovám se divně!“ ohradil se ostře.
„Ale chováš!“
„Nechovám!“

Věděl, že tenhle večer bude dlouhý.
A netušil, že se protáhne způsobem, který doopravdy nečekal.

Neměl by to dělat. Měl by jí poslat do háje, měl by jí dát kopačky a zamávat jí na rozloučenou šátečkem. Ale prostě nemohl. Kanako se ho držela okolo krku a cvrlikala jakési nesmysly o někom, koho Remyuu matně znal, ale nemohl si vybavit jeho tvář.
Byl nadržený. Strašně. Od včerejšího odpoledne. Nepomohla mu ani studená sprcha a dvě hodiny s profesorem Fukujimou po ránu. Věděl, že jestli se co nejdřív s někým nevyspí, tak se z toho zhroutí.
Zamyšleně klouzal po Kanako pohledem.
Tohle přece už několikrát udělal. Nebyla po ruce holka s kterou zrovna chodil? Nevadí, prostě si našel jinou. Na jednu noc. Nebyl na to pyšný, ale bylo to tak.
Už to udělal několikrát. A on tak strašně…
Kanako ho políbila a on byl tak zabraný do vlastních myšlenek, že neodporoval.
Shimeji se to nikdo nedozví. A pokud ano… tak mu to odpustí.
Cítil na krku Kanačiny dlouhé vlasy i její ruce na ramenou. Byla tak blízko a tak povolná. Před dvěma měsíci chtěl a ona ne. A tentokrát byla ochotná mu dát, co chtěl.
Na okamžik se od něj odtáhl a svůdně se mu zadívala do tváře. Remyuu polkl. Tak takhle akutně to snad ještě nechtěl.
„Nepřesuneme se někam jinam?“ zeptala se potichu, že jí přes dunící hudbu nebylo skoro slyšet. V místnosti bylo horko a spousta lidí. Nikdo by si nevšiml, kdyby se vypařili. Remyuu se jí zadíval do šedých očí.
„Kanako, já…“ Najednou se rozhodl. Neměl by to dělat. Rozhodně by to neměl dělat. S největší pravděpodobností se to někdo dozví. Ale ta představa byla tak lákavá.
„…musím jít!“

Vystřelil z Hibariho domu jako kdyby mu hořelo za patami. V běhu si navlékal bundu a z kapsy lovil mobil. Těsně minul dvojici, která si byla důvěrnější, než by se na veřejnosti slušelo, přeskočil někoho, kdo usnul spánkem spravedlivým uprostřed příjezdové cesty a prudce zabočil za roh. Přeběhl ulici, protáhl se mezi dvěma parkujícími auty a klusem pokračoval ulicí dál.
V mobilu otevřel seznam kontaktů a rychle navolil správné číslo.
Odhrnul si z čela pramen vlasů a zpomalil do klusu. Cítil, jak ho studený vítr šlehá do tváří a pálí v plicích, ale nehodlal zastavit. Zatímco telefon vyzváněl, v duchu se vrátil k obrazu Kanačiny tváře, když se jí vyvlékl zpod rukou, popadl z opěradla gauče svou bundu a zavolal na Hibariho, že musí jít. Načež vypálil dveřmi ven jako neřízená střela.
Telefon zazvonil čtyřikrát, než ho Shimeji zvedl. Protože komu jinému by volal, než Shimejimu.
„Ahoj, co se děje?“ zněl trochu překvapeně.
„Už máš hotovej ten děják?“ zeptal se Remyuu zadýchaně a přešel z klusu do svižné chůze.
„No… jo. Počkej, neměl jsi být i Hibariho? Neslyším žádné uširvoucí dunění hudby!“
„Změna plánu. Myslíš, že by jsi mohl přijít k nám?“
Remyuu cítil srdce až v krku. „A to myslím pokud možno hned?“
Na druhém konci linky bylo ticho. Remyuu úplně viděl, jak Shimeji drží mobil ve vzdálenosti natažené paže od těla a civí na něj, jako kdyby ho měl přístroj kousnout nebo pomočit.
„Budu tam do deseti minut,“ řekl nakonec nejistě.
„Bezva. Když tak na mě počkej, ano? Ahoj!“
„Počkej, Remyuu, kde jsi?“
vyhrkl Shimeji, ale Remyuu to položil a telefon zastrčil do kapsy. Pokud přidá, dorazí domů do čtvrt hodiny. A Shimeji bude mít skutečný problém, jestliže tam u těch dveří nebude stát a nebude ho vyhlížet.

Shimeji přešlapoval před vchodem do Remyuova domu a nejistě se rozhlížel, občas pohlédl na hodinky. Bylo už skoro čtvrt na jedenáct. Uběhlo téměř dvacet minut od chvíle, kdy si v klidu seděl s hrnkem čaje nad rozečtenou knížkou, když mu zazvonil opodál ležící telefon. Chvíli přemýšlel, že to nezvedne, než mu došlo, že to zvonění má jen u Remyua.
Z toho půlminutového rozhovoru pobral jen to, že se má sebrat a jít k němu. Jinak zhola nic. Remyuu toho na něj vychrlil příliš moc v příliš krátkém čase.
Ale tušil, že kdyby okamžitě nevyrazil, přišel by o něco, čeho by do konce života mohl litovat. A tak tam stál, třásl se zimou, protože měl na sobě jen slabou mikinu a čekal, jestli se ten šílenec ukáže.
Náhle se ozvaly kroky.
„Remy-“ chtěl začít Shimeji, ale Remyuu ho popadl za ruku a rozrazil dveře haly. Udeřil do tlačítka výtahu, který byl naštěstí v přízemí a tak se okamžitě otevřel. Shimejiho klaustrofobie neměla čas ani kvíknout, natož se ozvat nějak hlasitěji, protože Remyuu ho zatáhl dovnitř a stiskl knoflík patnáctého patra dřív, než se Shimeji stihl rozkoukat.
„Remyuu, můžeš mi vysvětlit, co se děje?!“ vyštěkl na něj Shimeji, když se Remyuu zlomil v pase, opřel se o kolena hlasitě oddechoval, jako kdyby právě tryskem zdolal nějaký ten kilometr.
„Ahoj, Shimeji,“ vzhlédl a pozdravil ho s úsměvem, jako by se nechumelilo.
Shimeji byl naprosto zmatený. „Co… neměl jsi být u Hibariho?“
Remyuu si na odpověď nechal víc času, než potřeboval. „Víš, tak nějak jsem… přehodnotil priority,“ usmál se.
Shimeji měl možná sebekontrolu hodnou mistra zenu, ale tohle na něj bylo moc. Remyuu s tím naštěstí počítal a tak ho stihl k té stěně výtahu přirazit dřív, než Shimeji jeho. Shimeji si ho přitáhl do náruče a zády opřený o stěnu výtahu ho políbil. Jeho klaustrofobie se krčila kdesi v koutku jeho mysli, utlačovaná jinými momentálně přednostnějšími pocity.
Výtah cinkl a Remyuu pozadu vyklopýtal na chodbu a z kapsy okamžitě začal lovit klíče. Ruce se mu třásly, ale zvládl odemknout na první pokus, což nebylo právě snadné vzhledem k tomu, že cítil Shimejiho pohled, který mu klouzal po zádech. Sotva ale dveře otevřel, otočil se zpátky k Shimejimu nechal se do bytu vtlačit dalším polibkem. V okamžiku, kdy se za nimi zabouchly dveře skončila ta složitější a ošemetnější část a začala ta… ehm… příjemnější. Remyuu se vyvlékl z bundy a mrštil jí směrem k věšáku, načež vjel Shimejimu rukou do kapes mikiny. Za sluchátka vytáhl ven jeho mobil a bez ptaní vycvakl zadní kryt a vydloubl z ní baterku. Baterka i samotný mobil bouchly o podlahu a hned za nimi následovala i Shimejiho mikina.
Shimeji Remyua pomalu naváděl do jeho pokoje. Někde v polovině cesty mu přes hlavu přetáhl pruhované triko a přitáhl si ho do náruče. Kouzlo bylo v tom, že během celé téhle akce polibek přerušili na necelé dvě vteřiny.
Dotek Shimejiho prstů na nahých zádech Remyua rozpaloval doběla. Během tří minut se jim podařilo to dotáhnout tak daleko jako předešlého dne po čtvrt hodině. Shimeji ho chytil za pásek a na okamžik se zastavil. Remyuu zády narazil na dveře svého pokoje.
Stáli tělo na tělo, tváře asi pět centimetrů od sebe. Oddechovali jako po maratónu. Remyuu byl i tak rozcuchaný. Z očí mu sálalo takové odhodlání, že Shimeji cítil, jak mu vysychá hrdlo.
Mlčeli. Nějak neměli, co říct. Jejich hlavní starost bylo dopravit si do plic dostatek kyslíku, aby nezkolabovali.
Shimeji měl zároveň dost starostí s páskem. Nakonec Remyuu jeho ruce odstrčil a pásek si rozepnul sám. Shimeji se ušklíbl a rty mu sjel ke krku.
Remyuu zašmátral po klice. A zhruba v ten okamžik pochopil, že udělal dobře, že se nespustil s Kanako, ale počkal si. Protože o deset vteřin později ho Shimeji srazil na postel, přetáhl si přes hlavu vlastní košili a řekl větu, která se Remyuovi už navždycky vyryla do paměti.

>Helois< Co to bylo za větu?!
>Marionette< Nepovím. A předem říkám, že Miluju tě to nebylo.
>Helois< Počkej, ty mi to vážně neřekneš?
>Marionette< Zapoj představivost.
>Helois< Grr… Takže si to shrneme…
>Marionette< Neunavuj se. Chtěl jsem sex, mohl jsem se vyspat se svou už-skoro-bejvalkou. A místo toho jsem si počkal dvacet minut a vyspal se se svým přítelem.
>Helois< Hezky řečeno…

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tadá~, teda takhle nadrženou kapitolu jsem zatím nenapsala =D =D
Něco mi říká, že se zařadí mezi vaše oblíbené. Já... jsem jí psala včera až do noci a pořád se necudně pohihňávala. Velice, velice necudně =D
V téhle kapitole se skoro nic neděje, kromě jednoho skoro, druhého ještě nešťastnějšího skoro a pak velice yummy úplně. Mňahá =D
Měla bych vysvětlit pár věci: Na začátku Remyuu oslovuje Helois jako Pekelnici. To je velice nevkusná slovní hříčka na její přezdívku. Kdyby se zdvojilo L, vzniklo by slovo Hell, tedy peklo.
Darmošlapka se jim to nepokouší překazit. Jen věděla, že se jim naskytne lepší příležitost =3
A nakonec... lekli jste se, že se chtěl Remyuu s Kanako vážně vyspat, hm? =D Určitě lekli!
Dneska nevím, co do těch dodatků dopsat. Takže:
užívejte a komentujte, drahouškové =3 ♥

4.984125
Průměr: 5 (63 hlasy)