Marionette - Kapitola 12.

>Helois< Spoiler?! Koukej vyprávět dál!
>Marionette< A zasloužíš si to?
>Helois< Héééj! Mari-kúún!
>Marionette< No co?! Si mě tady nařkneš, že jsem deviant, nadrženec a bůh ví, co ještě a já na tebe mám být hodnej?! No tos uhodla…
>Helois< No ták, Mari-kun, pěkně prosím, prstíčkem hrabu.
>Marionette< Chjo… co mám s tebou dělat…

Remyuu zatlačil slzy, které mu v té rychlosti vhrkly do očí a několikrát lapl po dechu. Zády byl přiražený k ocelovému nosníku jeviště a nohy se mu podlamovaly. Slyšel hlasy a obzvlášť jeden, který vykřikl jeho jméno. Odvážil se pootočit hlavu a pohlédnout za sebe. Ten pohled mu stačil aby věděl, že je ve svrabu. Pořádném a hlavně hlubokém svrabu.

Situace se z hektického pobíhání sem a tam změnila v organizovanou paniku, která se ovšem projevovala tak, že všichni narychlo dokončovali svou práci, takže celá škola působila dojmem obrovského mraveniště. Nad hlavami studentů se nesly výkřiky typu: „Kde je sakra ta lepící páska?!“ „Takahashi-kun, podej mi tamtu krabici!“ „Ach můj bože! Ono to upadlo! Jak to, že to upadlo?!“
Remyuu neměl čas ani zhluboka se nadechnout, natož aby se zdržoval nějakými zbytečnostmi, jako bylo například myšlení. Nejdřív pomáhali prvnímu ročníku s připevněním cedulí nad dveře jejich třídy (k této situaci se vztahovala i zmíněná věta „Jak to, že to upadlo?!“), pak stěhovali polystyrénový zvěřinec na provizorní jeviště, svedli ukrutnou hádku se Sayuri a nakonec byli vyexpedováni pomoct s věšením několik metrů dlouhého plátěného nápisu nad jeviště.
Remyuu poznával ceduli, kterou se Shimejim malovali první den. Pořád na dvou místech viděl otisky vlastních kolen.
Se Shimejim se vydrápali až na vršek konstrukce, který byl stabilnější, než jak ze země vypadal. Několik metrů široká dřevěná lávka byla ohrazena nevysokým železným zábradlím, jež bylo protkané desítkami nejrůznějších kabelů.
Nápis byl upevněn slabými ocelovými lanky a jim zbývalo uvázat ta dvě nahoře, aby držel nahoře. Shimeji jedno pečlivě ovázal okolo jednoho z vnitřních zábradlí a přešel k Remyuovi, který to druhé zatím úpěnlivě svíral v rukou.
„Ukaž, dej to sem,“ kývl na něj. Remyuu mu lanko předal a o krok ustoupil.
„Hej, kluci, jak jste na tom?!“ ozvalo se náhle ze dvora. Shimeji sebou cukl a provaz se mu vysmekl z rukou a sklouzl z plošiny. Nápis se sesul o něco níž a jeden jeho roh se sehnul skoro až na jeviště. Několik dívek, které zrovna něco kutily s kulisami, vyjeklo, když je lano minulo a s třesknutím narazilo do nosníku. Transparent se ještě víc prověsil.
Shimeji zaklel a naklonil se přes zábradlí. Remyuu se starostlivě ohlédl po druhém lanku právě v okamžiku… kdy povolilo.

Byl to reflex. Nějak nad tím nepřemýšlel. Prostě po tom lanu skočil.
Bolestně sykl, když mu projelo mezi prsty a spálilo mu kůži na dlaních, než ho pořádně sevřel. Bohužel pro něj fyzika fungovala a setrvačnost si prošlapala vlastní cestičku. Remyuu měl pocit, že mu to utrhne ruce v ramenech. Místo toho ale ztratil kontrolu nad svou rovnováhou. Několikrát se bezmocně zapřel nohama proti hrubým prknům, ale bylo to zbytečné.
Do zábradlí narazil silou, která by ho byla schopná strhnout. Naštěstí konstrukce byla pevnější, než se zdálo, takže Remyuu si jen vyrazil dech. Bolestně vyjekl a sevřel lano o něco pevněji. V dlaních mu tepala nesnesitelná palčivá bolest, jako kdyby jimi několikrát přejel po rozžhaveném struhadle.
S námahou se otočil a zapřel se nohama o okraj železné pryčce, protože si uvědomoval, že ho transparent pomalu stahuje k zemi. A vzhledem k tomu, že ho od země dělilo několik metrů, moc se mu ta představa nelíbila.
„Pusť to, ty idiote!“ vyštěkl na něj Shimeji, který byl podle všeho v pořádném šoku.
„Jo, jasně,“ zasípal Remyuu a bolestně křivil obličej. „Víš vůbec co by se stalo, kdyby to spadlo?“
„Nikdo tam není, pusť to!“
„Ale já nemluvím o lidech!“ vyrazil Remyuu a podrážkami se zapřel o prkna plošiny. Popotáhl lano výš a těžce oddechoval. „Spoustu lidí se tady dělalo s kulisami, se samotným jevištěm, s technikou! Tohle má železnou výztuž!“ Nohy mu znovu podklouzly.
Zezdola se ozvalo několik zděšených vyjeknutí.
„Už jsem… toho v posledních týdnech podělal dost!“
Shimeji chvíli stál jako opařený. Naštěstí se hned vzpamatoval a chytil konec lana, který ještě ležel kousek od jeho bot. Napjal svaly a v podstatě Remyua vytáhl zpátky.
Přehodil kličku přes jednu tyč a utáhl.
„Jste v pohodě?“ Sayuri stála pod pódiem a i na dálku vypadala ustaraně.
„Dobrý, ségra!“ zavolal Shimeji a naklonil se přes zábradlí. Transparent ochable visel kus nad jevištěm a jen tak tak minul chatrně vyhlížející kulisu nočního města.
Otočil se k Remyuovi, který zrovna bolestně otvíral a zavíral dlaně a zkoumal krvavé pruhy po laně. „Ty blbče!“ obořil se na něj a pokoušel se zamaskovat úlevu. V jednu chvíli mu skutečně zatrnulo. „Proč jsi to… málem tě to strhlo dolů, debile!“
Remyuu zvedl ruce v obranném gestu tak rychle, až se kolem rozstříkly kapičky krve. „Byl to reflex! Nemůžu za to!“ Hleděl na něj se směsicí údivu a strachu. Remyuu měl pocit, že mu adrenalin vyrazí bubínky z uší. Byl to strašlivý pocit a Shimeji…. měl chuť ho těma zkrvavenýma rukama popadnout za košili a obejmout ho.
„Musíš na ošetřovnu!“ řekl Shimeji najednou, popadl ho za zápěstí a zvedl si jeho ruce blíž k očím. Kůži měl spálenou a prodřenou do krve. Slabším povahám by bližší pohled obrátil žaludek naruby, ale Shimejimu po tváři přelétl jen stín znepokojení.
„D-dobře…“

Procházeli školními chodbami, které už žili festivalem. Návštěvníci se proudem valili z jedné třídy do druhé, studenti na sebe hlasitě pokřikovali a vládla poněkud uvolněnější nálada než ráno.
Remyuu kriticky hodnotil vlastní zafáčované dlaně. „myslím, že s tímhle nevezmu alespoň dva týdny do ruky tužku,“ poznamenal zamyšleně. Shimeji se vyhnul dvojici dívek v uniformách školy v Buuruhoni a usmál se.
„Jako kdyby to pro tebe byla nějaká velká rána!“
„Taky pravda,“ pokrčil rameny Remyuu. Prošli dveřmi na dvůr a do očí je udeřilo ostré odpolední slunce. Bylo teplo, všechna práce byla udělaná a Remyuu se Shimejim si teď mohli užívat klid a mír… i když Remyuu si toho klidu a míru musel užívat se zavázanými dlaněmi.
Shimeji se protáhl a prohrábl si rezavé vlasy. Prudké sluneční světlo mu vlasy vymelírovalo místy až do blonďata. Remyuu si odkašlal a odvrátil hlavu stranou.
„Zůstaneš tu se mnou až na večerní představení?“ zeptal se Shimeji náhle.
Remyuu sebou škubl, protože jeho zatmělá mysl hledala dvojsmysly úplně ve všem a okamžitě poznala, že to ,se mnou‘ je v té větě úplně zbytečné.
Večerní představení, zlatý hřeb celého festivalu, začínalo v osm a mělo trvat asi hodinu a půl. Shimeji a Remyuu mohli odejít vlastně už teď, jak jim řekla Sayuri. Že už je na nic nepotřebují a je jen na nich, jestli zůstanou nebo se nenápadně vytratí. V těch posledních slovech Remyuu opět rozeznal menší skrytý dvojsmysl.
Shimeji na něj upíral jiskřivě hnědé oči a ve tvář měl výraz neznatelné naděje.
„Myslím, že jo. Když už jsme se s těmi rekvizitami matlali, tak si počkám na premiéru,“ pokrčil Remyuu rameny s předstíraným nezájmem.
Pohlédl na hodinky. Do představení zbývaly ještě tři hodiny. „Co kdybych se zatím usadili do cosplay café? Mám docela chuť na čaj!“ nadhodil.
„A k tomu pořádný steak, viď?“ zazubil se Shimeji, když se otočili čelem vzad a vešli znovu do budovy.
„Héj, nech si toho!“
„Promiň, nemohl jsem odolat!“
Ve dveřích dali přednost dvojici studentek z jejich vlastní školy. Ty si je s nepopsatelným pohledem (protože některé pohledy by měli zůstat nepopsatelné) přeměřily a zmizely za rohem, přičemž se slabounce pohihňávaly. Remyuu jen pokrčil rameny a vešel dovnitř. Jedna ze studentek je uvedla k jednomu stolu a každému podala jedno menu. Na sobě měla kostým z nějakého Remyuovi neznámého anime.
Remyuu po Shimejim pokukoval přes vrchní okraj papíru a zamyšleně si ho prohlížel.
Byl rozhodnutý…
„Tak co si dáte?“ ozvalo se nad nimi. Oba vzhlédli a klesla jim brada, protože před nimi stála Ritsuka v klasické maidské uniformě, dokonce i se zástěrkou ve tvaru srdíčka a červenou mašlí místo vázanky.
„Jediné slovo a jste mrtví,“ upozornila s takovým chladem v hlase, že i ledovec byl oproti němu příjemné místo pro dovolenou. Remyuu i Shimeji chvíli naprázdno otvírali a zavírali čelisti, než svorně sklopili oči k lístkům.
„Zelený čaj,“ zamumlal Shimeji.
„Pro mě taky.“
Ritsuka krátce kývla, zpražila je dalším pohledem a odešla. Když procházela okolo jednoho stolu, praštila tácem jednoho hosta po hlavě až to zadunělo celou místností. Remyuu zcela jasně rozeznal Hibikiho bílou kštici. Ten kluk musel být v sedmém nebi. Tedy pokud andělé mají tendence vás mlátit po hlavě těžkými předměty.
„Jak myslíš, že jí přesvědčili, aby to oblíkla?“ zajímal se Shimeji.
„Přesvědčili? Já to vidím spíš, že… váš, jak se očkují kočka? Chytá jí celá ordinace, pak jí drží sedm lidí, zatímco ona prská a syčí a veterinář ve skafandru se k ní opatrně blíží s jehlou v ruce, připraven kdykoliv se vrhnout po hlavě z okna. No zhruba takhle to podle mě vypadalo.“
Shimeji se rozesmál.
A Remyuu byl rozhodnutý zase o něco víc. Jestli se něco nestane dneska… tak už nikdy…

>Helois< Počkej, tady tě přeruším. Potřebuju se jen o něčem ujistit.
>Marionette< Hm?
>Helois< Byl jsi rozhodnutý, že nějakým způsobem zajistíš, aby se něco stalo. Znamená to, že jsi byl ochotný se na něj vrhnout se slovy Chci se s tebou vyspat?
>Marionette< No, vlastně jo. Proč?
>Helois< Jen tak…

Dívali se na představení a měli ta nejlepší místa ze všech, protože… dalo by se říct, že byli šikovní, ale to by jen velmi vyhýbavě vysvětlilo fakt, že se ve skutečnosti vetřeli zpátky na plošinu nad jeviště. Měli výhled na setmělé nádvoří, kde v improvizovaném hledišti sedělo na tři stovky diváků, i když na jeviště v podstatě neviděli.
Seděli hned u zábradlí, nohy přehozené přes okraj a opírali se o vrchní pryčli. Železná lanka, která jim odpoledne způsobila tolik potíží teď bezpečně držela transparent několik metrů pod nimi.
„Hele, Kaedo?“
„Hm?“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Prakticky vzato už ses mě zeptal, když vezmeš v potaz samotnou otázku, jestli se můžeš na něco zeptat, ale to raději nechám být a přejdu rovnou k odpovědi: Ptej se.“
Remyuu se zašklebil. „Moc dlouhá a složitá věta na můj unavený mozek. Pochopil jsem z toho jen to Ptej se.“
„Že mě to nepřekvapuje,“ povytáhl obočí Shimeji a pootočil se, aby ve tmě na Remyua líp viděl. Jediný zdroj světla byla záře z jeviště pod nimi, kde právě vrcholilo představení. Kyouko, která svým talentem zachraňovala tragické výkony některých ostatních herců, diváky přímo vrhala od smíchu s úleku a naopak. Byla úžasná a moc dobře to o sobě věděla.
„Víš, chtěl jsem se tě vlastně zeptat… pořád tě tak irituje, že se tu se mnou musíš otravovat?“
„No popravdě…“ Shimeji si dopřál luxus dramatické odmlky, aby si Remyua významně přeměřil pohledem, který ho vždycky tak znervózňoval, protože si přišel jako vyložené maso na krámu.
„Popravdě už mi to ani nevadí…“ Pochvičce zamyšlení se rozhodl větu trochu přeformulovat. „Vlastně už mi nevadíš ty.“
Remyuu potáhl ze zapálené cigarety, kterou svíral v prstech a labužnicky vyfoukl kouř před sebe. Svou upřímnou radost se mu podařilo dokonale zamaskovat.
„Když jsme v tom svěřování… myslím upřímném… stejná otázka!“
Remyuu překvapeně zamrkal. „No…“ Uhnul před jeho tmavě hnědým pohledem a shlédl dolů na pódium, přičemž si nervózně prohrábl vlasy. „Abych se přiznal, docela mě to začalo bavit. Někdo má po škole kroužky, někdo chodí do knihovny, já se pokouším zalátat vlastní charakter.“
„To zní skoro jako kdyby sis uvědomoval, jaký jsi grázl!“
Remyuu se pousmál. Vyznal se v lidech, proto se automaticky musel vyznat i sám v sobě. I když poslední dobou se moc nechápal. Choval se naprosto iracionálně a v rozporu se svou povahou. „Taky že uvědomuju. Nestydím se přiznat, že je mám víc povahových vad než polovina školy dohromady!“
Shimeji zavrtěl hlavou a pohodlněji se usadil na hrbolatých prknech. Ta pohodlnější poloha byla o několik čísel blíž k Remyuovi.
„To bych si zase tak nefandil. Studenti na Akabaře jsou prohnilí až na kost. Když se podíváš tady… jak probíhala organizace festivalu. Zapojili se všichni. A u nás? Většina lidí by ti pokrčila rameny!“
„To je zase pravda. Ale stejně se hrdě hlásím k těm nejzkaženějším!“ Remyuu se zasmál vlastní ubohosti, ale Shimeji si povzdechl a rozcuchal mu vlasy. Remyuu potřásl hlavou, aby něco viděl a upřel k němu tmou nechápavý pohled.
„Já myslím, že nebudeš až tak zkažený, jestliže si uvědomuješ vlastní chyby,“ Shimeji si tu filozofickou poznámku prostě nemohl odpustit.
„Shintaro tvrdí, že se pokouším ospravedlnit vlastnímu mozku,“ přiznal s úsměvem Remyuu.
„Watanabe?“
„Hm?“
„Řekneš mi, proč jsi vlastně málem podpálil ateliér?“
Nastala vteřina ticha. A Remyuu pochopil, že nemá jinou možnost, než mu říct pravdu.
„Bylo to po jednom z Hibariho mejdanů. Nějak jsme se tam nudili, takže jsme vyrazili do ulic. A někdo, dneska už ani nevím kdo, navrhl, že bychom se mohli jít podívat do školy. Jasně, když se na to dívám zpětně, připadám si jako d***l, ale v tu chvíli, když jsme měli každý v hlavě nějakou tu plechovku bůhví čeho, nám to přišlo jako úžasný nápad.“
„Kdo my?“ zeptal se Shimeji a na tváři měl zaujatý výraz.
„Já, Hibari, Madarame, dva kluci z naší třídy, Kanako a nějaké holky, které si nabalili Hibari a Madarame.“
„Ale vždyť Madarame-kun je…“
„Je se starším Ryoumou, to už vím taky. Ale tou dobou to ještě vcelku efektivně maskoval.“
„Vždycky jsem si myslel, že Shima je chytrej a dojde mu to. U tebe jsem s tím nepočítal, ale…“
„Jasně, chápu, jsem ignorant, co se týče ostatních lidí, já vím. Chceš slyšet, jak to bylo dál?“
Odpovědí mu bylo krátké přikývnutí.
„Takže… vlezli jsme na pozemek školy. Já s Kanako, Madarame, Hibari a ti dva. Madarame okamžitě začal zvracet u nějakého keříku, takže Hibari s ním zůstal a my ostatní šli dál. Asi nám to připadalo jako strašná sranda, nebo… fakt nevím. No a pak ti dva prohodili oknem ateliéru šutr. To už mi bylo jasné, že to bude průser a chtěl se vrátit, ale Kanako, která se mimochodem ožrala jako doga, nechtěla o nic přijít, tak musela jít dovnitř.“
„Neříkej mi, že…“
Remyuu poraženě přikývl a típl cigaretu o prkno vedle sebe. Dal si dobrý pozor, aby zamáčkl i poslední náznak řeřavého uhlíku. „Jo. Nemohl jsem jí tam nechat. Takže jsem tam vlezl za ní. Ti dva mameluci už z dílen začali dělat kůlničku na dříví, ale mě šlo hlavně o to, abych se dostal ven a pokud možno s Kanako. Když jsem jí táhl ven, musela mi z kapsy vypadnout občanka, jak se na mě ta slepice věšela. Nakonec jsem jí dostal ven. Ale ještě než se zeptáš. Ano. Tu cigaretu jsem tam típl já. I když ne naschvál, vůbec mě nenapadlo, že…“
Věta vyšuměla do prázdna. Shimeji mlčel a bez výrazu se díval před sebe. Remyuu se jen při té vzpomínce styděl.
„A nakonec jsi to všechno vzal na sebe.“ Remyuu překvapeně pohodil hlavou, aby přes prameny vlasů na Shimejiho viděl. „To jsi docela formát!“
Shimeji se rozesmál.
„Ty na mě nejsi naštvaný?“ nechápal Remyuu.
„Jak bych mohl být naštvaný? Všechno to byla podle všeho shoda náhod, alkoholu a… lidské blbosti. Myslím, že ty ses potrestal úplně sám a… no to si ze mě děláš srandu!“
Shimeji málem spadl z lešení, jak se smál. „Celou dobu jsem tě měl za kazisvěta, co má radost z ničení cizí práce…“
„No dovol!“ ohradil se ostře Remyuu. „To bych si vyprošoval!“
„Já jen… no prostě… promiň! Přijde mi to… trochu groteskní.“
„A jak myslíš, že to přijde mě?“
Shimeji se pokoušel uklidnit, ale pořád se pochichtával jako školačka. Po chvíli se konečně přemohl a na tváři mu zůstal jen potutelný úsměv. „Ne, vážně promiň.“
Remyuu se ušklíbl a odhrnul si vlasy z očí. „Jsem idiot, vím to. Navíc Kanako nechce ani přiznat, že za to může i ona. To mě vytáčí nejvíc. Není tady nikdo, kdo by řekl: Ty za to nemůžeš!“
„Na mě se nedívej, já ti to neřeknu!“
„To jsem ani nečekal!“
Remyuu se zapřel dlaněmi o plošinu a unaveně zaklonil hlavu. Nad hlavami se jim klenula inkoustově modrá obloha posetá hvězdami. Remyuu se usmál.
„Ale stejně jsem rád, že jsi mi to řekl“ řekl po chvíli Shimeji.
„Víš, že teď jsem na řadě já?“
„S čím?“
„S otázkou. Ty ses ptal, jestli ti řeknu, proč jsem vlastně podpálil ateliér. Takže teď se ptám já!“
Ani jeden netušil, jak se to zvrhlo v tuhle podivnou verzi hry na pravdu. Ale Remyuu i Shimeji na ni přistoupili, takže nebylo zbytí. Shimeji si povzdechl a pokrčil rameny.
„Klidně se ptej.“
Hra pod jejíma nohama právě vrcholila. Kyouko právě srazila jednoho svého spolužáka ze židle dokonale zahraným pravým hákem. I když podle jejích rodinných dispozic by jí podle všeho nedělalo problém ho sejmout doopravdy. Celé publikum současně syklo bolestí, když mladík dopadl na záda a udělal perfektní kotoul vzad. Remyuu měl chuť jim zatleskat, protože na zkouškách se jim to nikdy nepovedlo. Místo toho se otočil na Shimejiho a ve tmě zapátral po jeho tváři. Nakonec ji našel díky odleskům reflektorů v jeho očích.
Prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl, načež se usmál.
„Líbají líp kluci nebo holky?“
Naštěstí Shimejimu docházely souvislosti rychleji než většině jejich vrstevníků.
V první okamžik vypadal, jako kdyby ho Remyuu bacil něčím těžkým po hlavě a mozek se nemohl rozhodnout, jestli zůstat v jeho lebce nebo ji opustit uchem. Ale v příští chvíli se pousmál, tím způsobem, který Remyua rozpaloval doběla, odhrnul si z čela zbloudilý pramen zrzavých vlasů a naklonil se k němu.

Remyuovi bylo hned v prvním okamžiku jasné, že pro poznání odpovědi na vlastní naivní otázku by mu stačila jediná vteřina.
Shimeji ho políbil bez delších cirátů okolo, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Dobře, na zlomek vteřiny se zarazil, když jejich rty dělilo jen několik milimetrů, ale to proto, aby se ujistil, že si to celé jeho mozek nevyložil špatně. Remyuu neucukl, takže Shimeji usoudil, že si to špatně nevyložil.
Remyuu si to v hlavě přehrával už několikrát a většinou to končilo ránou hlavy o stůl a sebekritickým zamumláním v němž se alespoň jednou objevilo slovo hormony. Ale tak jako tak, byl rozhodnutý, že se nestane žádným submisivním kolouškem.
Shimeji se musel hodně ovládat, aby nezašel dál, než by měl. Prohloubil polibek a se sotva znatelnou nejistotou chytil Remyua za pásek. Remyuu se v první chvíli vyděsil, ale Shimeji si ho za pásek jenom přitáhl blíž. Remyuu nechtěl jen staticky sedět a čekat, co udělá Shimeji, proto mu s tichým cvaknutím vytáhl sponky z vlasů, které se mu svezly do tváře a které mu téměř okamžitě shrnul zase dozadu.
Bylo to… naprosté šílenství. Horší než šílenství, protože i šílenství se v mnoha případech dá racionálně vysvětlit. Ale tohle se vysvětlit prostě nedalo. Měli se nesnášet. Sakra, vždyť oni se ještě donedávna nesnášeli! Byli alfa a omega jedné společnosti. Remyuu stál na své straně pomyslné řeky, Shimeji na té druhé a nespojoval je žádný most. Ale oni i přesto měli potřebu tu řeku přebrodit.
Kdyby mu to někdo řekl před dvěma měsíci, Remyuu by se mu vysmál do tváře a poslal by ho do prvního patra jejich školy, kde sídlil kroužek tvůrčího psaní. Kdyby to někdo řekl Shimejimu, nedočkal by se ničeho jiného než shovívavého pohledu, který si většina lidí šetří pro mentálně postižené lidi.
A přesto se to nějakým nepochopitelným způsobem stalo a… chemie mezi nimi fungovala.
Remyuu se pohyboval na prahu euforie. Byl to neuvěřitelný pocit. S polibkem s dívkou se to nedalo srovnat. Bylo to míň váhavé, vášnivější, živočišnější a kdyby měl být upřímný, vybral by jedinou pusu se Shimejim za veškeré nemravnosti, které až do té doby praktikoval s Kanako.
Dovolili si luxus jedné zadýchané chvilky, kdy se od sebe odtáhli asi na vzdálenost deseti centimetrů. Bylo to dostatečně blízko, aby z tváře toho druhého viděli víc, než jen nejasné obrysy. Shimeji se měl chuť zeptat, co to má znamenat, od kdy mu nevadí začít si s klukem a proč mu to sakra nevysvětlil někde, kde by ho mohl rovnou obtáhnout. Naštěstí jeho pud sebezáchovy vytáhl krotitelský bič a stoličku a zahnal všechny ty otázky někam do zadního mozku, kde je zamkl do komory, kterou ještě navíc zabednil bytelnou skříní.
Remyuu se toho nemohl nabažit. Najednou docela chápal, proč Shimeji zvolil kluky místo holek.
A v tom…
…reflektory pohasly a ozval se bouřlivý potlesk.
„K*rva,“ zasyčel podrážděně Shimeji, když se od sebe chtě nechtě odtáhli. Spíš nechtě. Protože věděli, že teď bude trvat maximálně deset minut, než sem vyleze nějaký maník, co dostal na starost světla a začne tady něco kutit. A nebylo by právě vhodné, kdyby je tam našel.
Remyuovi to došlo taky, protože byl už o krok napřed.
Shimeji se ohlédl právě včas, aby tmou zahlédl jeho nezřetelnou siluetu mizící na žebříku. On se však nemohl přesvědčit, aby vstal a šel za ním. Tak strašně ho to překvapilo, potěšilo, zmátlo, rozhodilo a… v neposlední řadě taky vzrušilo. Což ho jen tak mimochodem znervóznělo nejvíc. Z pár (dobře, ne až tak úplně) nevinných polibků neměl být rozhicovaný jako plotna.
Trvalo mu dobrých pět minut, než se dostal dolů z pódia a přitom byl stále jako kdyby se právě probudil. Dav návštěvníků valící se vraty školy ven ho zastavil. Rozhlédl se, ale nikde Remyua neviděl.
Opřel se o zeď školy a svezl se po ní až k zemi, kde si hlasitě povzdechl, prohrábl si rozcuchané vlasy a složil hlavu do dlaní.
Sayuri vyšla ze školy pár minut po tom.
„Uvidíme se zítra. A opovažte se ulít z úklidu!“ zamávala na Homuru a Nanamiho, kteří právě s Ritsukou, Kyouko a Homurovo rodiči odcházeli. Oba dva se zatvářili jako neviňátka.
„Nedělám si srandu! Jestli jen jediný z vás zůstane doma, přijdu si pro vás a dovleču vás sem třeba v pyžamu!“ zavolala za nimi ještě se smíchem.
„Myslím, že Homuru a Nanamiho bys dovlekla za jedno jediné pyžamo dohromady,“ poznamenal Shimeji jen tak mimochodem.
Sayuri se po něm ohlédla. „Co se stalo, bráško? Vypadáš nějak přepadle…“
Najednou se zarazila.
„A kde máš Watanabeho? Celý den jste…“
Stačil jediný významný pohled. Sourozenecká telepatie fungovala.
„Aha.“

>Helois< Konečně! Vrhli jste se po sobě jak nadržení psi a mucky muck!
>Marionette< Trochu ponižující popis, ale… vlastně správný.
>Helois< Můžu se jen na něco zeptat?
>Marionette< Ta otázka se mi určitě nebude líbit.
>Helois< Byl tam jazyk?!
>Marionette< Já to věděl. Nelíbí se mi.
>Helois< Takže byl?!
>Marionette< No jo, byl…