Marionette - Kapitola 10.

>Helois< Ohó, takže dostanu vyprávění i s tou částí od něj?
>Marionette< Přesně tak. Je to takové celistvější…
>Helois< Kjááh! *nadšeně poskakuje po pokoji*
>Marionette< Uklidni se. Jinak se nedozvíš zbytek!
>Helois< Už mlčím. Takže dál… Oba jste na sebe byli nadržený jako psi, nevěděli jste to a nemohli jste se dočkat, až na sebe budete štěkat jako obyčejně?
>Marionette< Takhle to zní příšerně, ale… ano, dejme tomu…

Remyuu nebyl takhle nervózní od… vlastně ještě nikdy. Nervozitu nechával na ostatních, on z ní zvracel a nikdo nechce být tím, kdo se zapíše do dějin zvracením při každé možné příležitosti. Naneštěstí, když už byl Remyuu nervózní a čirou náhodou nevracel, nedokázal udržet pozornost. A vzhledem k tomu, že v pondělí měli Fukujima, nebyla to zrovna moudrá volba.
Remyuu seděl v lavici, bradu podepřenou dlaní a koukal z okna, ztracený někde v hlubinách vlastních myšlenek. Až v okamžiku, kdy byla celá třída nějak podezřele potichu, ho do reality vrátil rázný kopanec do židli, který mu uštědřil spolužák sedící za ním.
Remyuu sebou škubl a vzhlédl právě včas, aby viděl Fukujimův zrudlý obličej, který byl až nepříjemně blízko jeho. Remyuu vyjekl a i s židlí odskočil dobrých dvacet čísel dozadu, až narazil do lavice za sebou.
„Pane Watanabe, o čem tak důležitém přemýšlíte v MÉ hodině?!“ zahulákal Fukujima, až se mu knír zachvěl. Remyuu od něj nemohl odtrhnout oči. Bylo to, jako kdyby si profesor pod nos nalepil nějakého mrtvého hlodavce velice účinným vteřinovým lepidlem.
„P-pane?!“ Remyuu cítil, jak mu po zádech stékal kapka potu, ale statečně držel pohled uprostřed Fukujimova čela. Pro všechny to bylo jako kdyby se mu díval do očí a Remyuu tak nemusel riskovat propálení rohovky Fukujimovým pohledem ještě znásobeným brýlemi s ulepenými skly.
„Na co jste tak fascinovaně čuměl?!“ Fukujima vypadal, že mu brzy praskne nějaká důležitá cévka v mozku.
„Na nic!“ Třída byla úplně ticho, protože stačilo jen zašustění a profesor by svůj vztek přesunul na někoho jiného a to ten nikdo nechtěl riskovat.
„Takže vy jste čučel z okna na NIC, místo abyste dával pozor?!“ ujišťoval se Fukujima s pekelným pohledem v očích. Z Remyua už měl být podle zvyklostí anime a mangy jen kouřící stín na zdi, naštěstí skutečný svět není tak náchylný k lidským samovznícením jak by se mohlo zdát.
„To ne, pane, já jsem dával pozor…“ Neexistovala odpověď, která by Fukujimu uklidnila. Ale pokud existovala nějaká, která by ho ještě víc vytočila, byla to právě ta, kterou Remyuu neuváženě použil. Celá třída podle záškubu v profesorově tváři poznala, že od téhle chvíle si Remyuu každým svým slovem kope hrob.
„Tak tys dával pozor?! Tak mi vysvětli, co je to nakreslené na tabuli!“ zaburácel Fukujima, až mu od úst odlétlo několik stříkanců slin a máchl paží k tabuli. Remyuu se naklonil, aby pod jeho nataženou rukou viděl a ke svému zděšení zjistil, že přes celou tabuli se skví neumělý obrázek čehosi (pravděpodobně) kulatého v čem bylo nakresleno pár koleček, sem tak nějaký ten křížek a dokonce něco, co by Remyuu tipoval leda tak na rohlík. Popřípadě banán.
„No…“ zahučel Remyuu potichounku a pátral očima po třídě, po nápovědě. Ale i přes všechnu loajalitu se žádné nedočkal. Každý student totiž věděl, že kdyby se třeba jen pokusil mu napovědět, skončil by pravděpodobně jako mrtvola nabodnuta na kůl před profesorovým kabinetem; pro výstrahu všem ostatním.
„To by mohl být…“ zamumlal a očima sklouzl k sešitu, kde měl napsaných pár naprosto nedůležitých poznámek. A jakousi malou postavičku nakreslenou v rohu.
„No?! Rád bych se odpovědi ještě dožil!“ zavrčel Fukujima a bouchl Remyuovi do lavice, až všechno na ní včetně samotného Remyua nadskočilo.
„Průřez cévním svazkem?“ Výstřel do tmy.
Jak se ukázalo do naprosté tmy.

Shimeji se opíral o školní bránu a netrpělivě se znovu a znovu díval na ciferník svých hodinek. Remyuu už tam měl být. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Povzdechl si a prohrábl si vlasy. Vytahal si z nich sponky a znovu si je stáhl z čela a sesponkoval na temeni, aby mu nepadaly do očí.
Člověk se na něj těší celý víkend a on si pak nepřijde, pomyslel si Shimeji a hned nato zuřivě zatřásl hlavou, aby tu myšlenku dostal z hlavy. Ne. On se na Remyua netěšil. Zničil mu práce a teď se sním musel otravovat každý den po škole! Žádné těšení, žádné sympatie, žádná přitažlivost!
Znovu si povzdechl a pohlédl na hodinky. Mohl mu alespoň dát vědět, že dneska nedorazí. Chodí přece do vedlejší třídy…
Shimeji se cítil trochu ublíženě. A jestli nedorazil ani do školy, mohl mu dát vědět přes nějakého toho svého kamarádíčka. Ne, Remyuu ho tam raději nechá stát jako trubku.
Ze školy se trousili studenti, kterým končili odpolední kroužky. Někteří, ti kteří navštěvovali výtvarku pořád provizorně umístěnou v hlavní budově, ho zdravili, ale nikdo se s ní nijak zvlášť nezdržoval.
Byl rozhodnut počkat ještě deset minut. Ani jemu samotnému se nechtělo přiznat, že ho to zklamalo. Mezi prsty promnul drát od sluchátek. Co mohl od Remyua taky čekat… tušil, že jednoho dne se na to vykašle.
Přesně v okamžiku, kdy si chtěl ulevit sprostým slovem ho kdosi zezadu popadl za rukáv a vyběhl ulicí přesně opačným směrem než kterým ležela zastávka. Shimeji nejdřív nechápal, co se děje, než se mu podařilo trochu se zorientovat a uspořádat si nohy tak, aby neskočil bradou na chodníku.
„Omlouvám se,“ zahalekal na něj Remyuu, protože to byl samozřejmě on, kdo ho za zápěstí vlekl podél plotu školy. „Fukujima mě nechal po škole a mě vůbec nenapadlo, že se to protáhne až takhle moc. Myslel jsem, že tam budu tak tři čtvrtě hodiny a ne hodiny dvě!“
Shimejiho zalila až nepříjemně silná směsice úlevy, radosti a také neuvěřitelně hluboké sympatie.
Nechal se vláčet ulicemi aniž by tušil kam. Nějak ho nenapadlo, že Remyuu ho za ten rukáv drží zbytečně. Klidně by mohl jít za ním… ale nestěžoval si.
Zamyšleně pozoroval Remyuova záda. Přes víkend se mu to všechno uleželo v hlavě a nechápal sám sebe. Co si chtěl tímhle dokázat?
„Hele, Watanabe, kam…“
„Jenom se skočím převlíknout. Zastávku městský mám za rohem, takže určitě stihneme nějaký spoj na Západ, aby nás tvoje sestra nesežrala zaživa,“ odpověděl Remyuu ještě než větu dořekl a na okamžik se ohlédl. Jejich pohledy o sebe zavadily, ale nebylo tam žádné křísnutí ani překvapení v očích toho druhého, jak se tak často psalo v shounen-ai povídkách. Remyuu se usmál a znovu se otočil dopředu právě včas, aby nesrazil starou paní venčící opelichaného pudla.
Konečně zastavil před jedním z domů. Byl to vysoký bytový komplex s velkou vstupní halou. Bydlení pro bohaté.
„Vaši musí být asi dost za vodou, co?“ pokývl uznale hlavou Shimeji.
„Dalo by se to tak říct. A to ne jen tak obrazně,“ ušklíbl se Remyuu a mávl na vrátného, který vzhlédl od novin, aby se podíval, kdo to jde.
Remyuu se Shimejim v závěsu vstoupil do výtahu a stiskl číslo šestnáct. Shimeji se přerývavě nadechl a na okamžik zavřel oči. Remyuu se po něm překvapeně ohlédl.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se nejistě, protože Shimeji byl nepřirozeně bledý.
„Klaustrofobie. Trochu. Uzavřené prostory mi nedělají dobře,“ zamumlal Shimeji a zády se opřel o stěnu výtahu, načež oči opět otevřel a znovu se setkal s Remyuovo pohledem. Tentokrát to ale bylo jako kdyby se o sebe jejich oči zasekli. Kdyby takhle zírali na někoho jiného, už by se na ně obořil, co čumí. Remyuu pohledem uhnul až v okamžiku, kdy se ozvalo cinknutí a výtah sebou cukl. Dveře se otevřely a Shimeji si hlasitě oddechl.
Remyuu přešel ke dveřím s nápisem 15D a zalovil v kapse po klíčích. „Máma je momentálně ve městě, ale určitě je zase v kanclu… jako kdybych to neříkal,“ zamumlal si spíš pro sebe a odemkl i západku nahoře. Rozrazil dveře a odkopl boty k botníku.
„Pojď dál!“ houkl na Shimejiho. „Jen dávej pozor na tu příšeru. Spousta lidí odešla třeba bez nohavice!“ upozornil ho po chvilce zamyšlení. Raději nedodal, že pár lidí odešlo i bez kusu nohy.
Shimeji trochu nervózně polkl, ale vešel dovnitř a zul se. Přešel do obýváku, který byl zároveň i kuchyní a jídelnou. Jednalo se o velkou místnost s širokými okny sahajícími až na zem. Kuchyňský kout od zbytku pokoje odděloval barový pult u nějž stálo několik vysokých stoliček. Na jedné z nich ležela stočená do klubíčka nevelká strakatá kočka.
Když uslyšela kroky, otevřela oči a ostražitě se posadila. Když spatřila neznámého člověka, tázavě mňoukla a naklonila hlavu na stranu. Shimeji k ní obezřetně přešel a natáhl k ní ruku. Darmošlapka mu zvědavě očichala konečky prstů a znovu mňoukla.
Shimeji si podle Remyuova popisu představoval křížence mezi tygrem a pumou a přitom Darmošlapka vypadala jako obyčejná nevinná kočka. Zkusmo jí pohladil mezi ušima. Bylo to jako kdyby někdo nastartoval motorku. Darmošlapka slastně přivřela oči a natáhla hlavu k jeho prstům.
Shimeji se pousmál. Podrbal kočku na hřbetě. V příštím okamžiku na něj Darmošlapka divže neskočila. Zaťala mu drápky do mikiny na rameni s jasným cílem vyžadonit další drbání. Shimeji ji překvapeně chytil rukou kolem zad, aby mu z ramene nesklouzla a zároveň mu tak nerozpárala mikinu i s půlí hrudníku.
„Tolik k masožravé příšeře,“ ušklíbl se.
„Říkal jsi něco?“ houkl z pokoje Remyuu. Rachotil tam, jako kdyby stěhoval piáno.
„Nic. Jen že tvoje kočka není tak příšerná, jak jsem si jí představoval,“ odpověděl Shimeji a na okamžik zaváhal, než s kočkou přiháčkovanou na hrudi, vyšel směrem ke dveřím Remyuova pokoje.

„Vážně žádná pelest,“ ozvalo se ve dveřích. Remyuu si kvapně přes hlavu přetáhl černé triko a ohlédl se. Na prahu stál Shimeji, hlavu nakloněnou trochu ke straně a se zájmem se rozhlížel. Darmošlapka mu vrněla na rameni jako kdyby v sobě měla zabudovaný motorek.
„Cos říkal?“ zeptal se Remyuu, protože význam věty mu nějak unikl.
„Říkám, že vážně nemáš kam dělat zářezy!“ pousmál se Shimeji a kývl směrem k jeho neustlané posteli. Remyuu pochopil.
„Vždyť jsem ti to říkal!“ pokrčil rameny.
„Abych řekl pravdu, nevěřil jsem ti,“ přiznal Shimeji se smíchem. Remyuu uhnul pohledem. Shimeji překročil práh se sebejistotou lidí, kteří nikdy nestojí za dveřmi a nečekají na pozvání dovnitř. Remyuu se horlivě rozhlížel, protože si zaboha nemohl vzpomenout, kam odložil mobil.
Zrovna když obracel naruby kapsy svých školních kalhot, Shimeji překvapeně vyjekl: „Tady vážně bydlíš, ty?“
„A kdo by tu bydlel?“ odpověděl trochu nechápavě Remyuu a odhodil kalhoty na postel.
Shimeji stál u knihovny a očima přejížděl jednotlivé tituly. „Takže tohle ČTEŠ?“ ujišťoval se. Remyuu trochu stydlivě přikývl. „Neřekl bys to do mě?“ zeptal se.
„Koukám, že jsi ještě víc plný překvapení, než jsem myslel,“ potřásl hlavou Shimeji. Remyuu měl v knihovně úctyhodnou sbírku viktoriánských románů, staré americké literatury z dvacátého století a spoustu paperbacků evropských klasiků. Ano, jedna polička byla vyhrazená mangám a současným knihám, ale ta knihovna měla těch polic dvanáct!
„To já jsem,“ zahučel Remyuu myšlenkami trochu jinde. Kam se ten mobil mohl podít?
„Co hledáš?“ zeptal se Shimeji, když se otočil a všiml si jeho bezradného pohledu.
„Mobil…“
„Tak to bych tě možná měl upozornit, žes ho hodil na botník sotva jsi vstoupil do dveří,“ upozornil ho Shimeji. Remyuu se překvapeně ohlédl. „Vážně?“
Shimeji přikývl a následoval Remyua z pokoje. Na chodbě se však objevil menší problém. Ten problém se držel Shimejiho mikiny všemi čtyřmi tlapami a nechtěl se za boha pustit. „To je zvláštní. Nepamatuju, že by si někoho hned takhle oblíbila. Shintara má ráda jen proto, že ji krmí a Madarame s Hibari ji museli několik měsíců uplácet všemi možnými pamlsky. Vážně je co se týče lidí hodně vybíravá. Třeba Kanako a mámu absolutně nesnáší.“
Sevřel kočku okolo těla jemně jí poodtáhl Shimejimu od těla, Darmošlapka však stále visela pevně zaseknutá drápky v látce jeho mikiny. „Ehm, za tohle se omlouvám,“ zamumlal Remyuu a nejistě po Shimejim loupl světle modrýma očima. Byl k němu blíž, než jak nařizoval společenský kodex a Remyuu byl mírně nervózní.
„Za co se omlouváš? Že má paličatou kočku? Tady snad platí, jaký pán takový pes, en? Respektive kočka…“ Ta věta Remyua vyvedla z míry ještě víc.
Drapnul kočku pod břichem a hodně prudce škubl, takže jí nezbylo nic jiného, než se Shimejiho pustit. Okamžitě zaťala drápy do Remyuovi kůže a pokoušela se mu vysmeknout. Bylo to jako pokoušet se chytat pstruhy vidlemi. Remyuu jí po chvilce usilovného boje pustil na sedačku a rychle se klidil do bezpečné vzdálenosti. Darmošlapka uraženě syčela a švihala ocasem jako puma.
Remyuu a Shimeji se pro jistotu rozhodli byt co nejrychleji opustit.
„Za co tě nechal Fukujima po škole?“ zajímal se Shimeji, když s jistou dávkou nervozity v očích nastupoval do výtahu.
Remyuu stiskl tlačítko přízemí a obrátil se na Shimejiho s nevinným výrazem na tváři. „Tak trochu jsem nedával pozor a po tom, co jsem mu řekl, že ta věc na tabuli, která se později ukázala být jádrem živočišné buňky, je průřez cévním svazkem, mu rupli nervy. Řval na mě až praskaly tabulky v oknech,“ pokrčil rameny.
Shimeji se bolestně ušklíbl. „Tak to tě upřímně lituju. U nás se takhle jednou rozeřval na Kamishiro a bylo to naposledy, co to v naší třídě zkusil.“
Remyuu zděšeně vytřeštil oči. „Mám chtít vědět, PROČ už to nikdy nezkusil?“ zeptal se nejistě.
Shimeji se zaculil a odhrnul si zbloudilý vlas z čela. „Vlastně to byla docela zábava. Kamishiro vyletěla jako vzteklá kočka a začala na něj na oplátku ječet, že ona není naprostá husa, jak by si mohl myslet, že bižuli vcelku umí a jestli ještě jednou zopakuje slovo ignorant, zlomí mu ruku.“
„Mai by to byla schopná udělat,“ konstatoval Remyuu suše zcela očividnou skutečnost.
„Ne, vážně si to myslíš?“ ušklíbl se Shimeji. Výtah cinkl a oni vystoupili zpátky do haly. Svižným krokem vyšli před budovu. Remyuu se opět ujal vedení.
„Nikdy jí nechci naštvat tak, aby mi musela něco lámat.“ Remyuu se jen při tom pomyšlení otřásl. Viděl Kamishiro na zápasech ještě když byla bruneta s rovnátky a o deset čísel menší. Teď nejenže nebezpečnější byla, ona nebezpečněji i vypadala!
Remyuu si bezděky vzpomněl na její varování, ať si se Shimejim nic nezačíná. Počítal s tím, že by mu udělala něco hodně ošklivého, kdyby to porušil, ale… jeho samotného děsilo, jak ho ta představa láká. Ohlédl se a loupl po Shimejim zamyšleným pohledem.
Dobře, už se napůl srovnal s myšlenkou, že by si MOŽNÁ něco začal s klukem, ale že by kvůli tomu chtěl přijít o nějakou důležitou část anatomie… Jak tak znal Kamishiro, byla to VELICE důležitá část anatomie a její ztráta by ho pravděpodobně poznamenala na celý život. A hlava to nebyla.
Na zastávku dorazili přesně, když už chtěl řidič zavírat dveře. Remyuu na něj zuřivě zamával skrz čelní sklo, takže mu nezbylo nic jiného než dveře opět otevřít.
Shimeji klesl na jednu ze sedaček a hlasitě si oddechl. Jelikož autobus byl plný, Remyuovi nezbylo nic jiného, než se posadit vedle něj. Oba se drželi na své polovině sedadla a dělící spáru nepřekračovali ani záhybem mikiny.
Shimeji se opřel loktem o okénko a tvářil se, jako když se dívá na ubíhající město za sklem, nenápadně však pokukoval po Remyuovi, který cosi horlivě hledal po kapsách.
Usmál se. Čím déle o tom přemýšlel, tím víc se mu Remyuu zamlouval.

„Promiň, já vážně nechtěl!“ Remyuu se mohl smíchy počůrat. Stál, respektive seděl, zády opřený o stěnu vedle řady umyvadel a po tvářích mu stékaly slzy. Nejhorší už měl za sebou a teď už se jen tiše pohihňával. „Vážně mě to mrzí!“ Z jeho hlasu nebylo až tak těžké vyčíst, že ho to nemrzí ani trochu. Shimeji se skláněl nad umyvadlem, z vlasů mu crčela voda a na tváři měl výraz personifikace apokalypsy.
„Ty jeden malej…“ zavrčel a z mokrých vlasů si zuřivě vyrval sponky, které cinkly o umyvadlo. Vlasy se mu svezly do tváře a téměř mu zakryly oči. Několik pramenů měl pořád jasně modrých. „Tohle jsi nemohl udělat omylem! Byl v tom jasný úmysl!“
„Né, vážně ne!“ pokoušel se ospravedlnit Remyuu, ale příliš se mu to nedařilo. Pořád měl na tváři připitomělý úsměv. „Já… vůbec jsem si nevšiml, že tam stojíš!“ Znovu vyprskl smíchy.
Shimeji znovu ponořil hlavu pod kohoutek. „Jo, jasně,“ utrhl se na něj.
„Už jsem se ti omluvil, co bys chtěl víc?!“ Remyuovi se konečně podařilo nasadit trochu vážnější výraz. Shimeji zuřivě zvedl hlavu z umyvadla, až se voda rozstříkla do všech stran.
„Víš co bych chtěl? Prostě tě popadnout, přirazit ke zdi a mít s tebou sex. Právě tady a právě teď! Dokavaď máš ten znásilnění hodný výraz a já jsem v pořádné ráži, aby sis to pamatoval přinejmenším týden! To bych chtěl asi nejvíc! A pokud možno si to ještě párkrát zopakovat!“ Tohle chtěl Shimeji říct, ale nakonec se racionální stránce jeho povahy povedlo tu spontánní a emotivní svázat do kozelce a zamknout do komory. Takže se nakonec musel spokojit jen s vražedným pohledem, který byl ještě podtržený slepenými vlasy, které mu spadaly do očí a kanoucí voda.
Remyuu si zhruba v té chvíli pomyslel: Ještě že je na kluky, jinak bych právě v tuhle chvíli proklínal své rodiče, že jsem se nenarodil jako holka.
Ta myšlenka byla jako kulový blesk. Prosvištěla mu hlavou rychlostí, která se téměř rovnala rychlosti světla, a nechala za sebou vypálenou cestu, jež se táhla příčně přes celý jeho mozek. Kdyby měl vesmír alespoň trochu slušnosti, pak by v okamžiku, kdy se tahle myšlenka zrodila, zanikl.
Vesmír se však švitořivě točil dál a Remyuovi nezbylo nic jiného než si na uklidnění přeříkat dva Newtonovy zákony.
Shimeji mezitím potřásl hlavou jako mokrý pes, takže zacákal všechno v okruhu deseti metrů, včetně Remyua. Opřel se o umyvadlo a zamyšleně v naprasklém zrcadle posuzoval, jestli už to má s modrou barvou, která mu stále ještě lpěla na vlasech, vzdát. Nakonec se rozhodl pro rezignaci. V duchu si pomyslel, že doma na to přinejhorším vezme ředidlo…
Přetáhl si přes mokré triko mikinu a prohrábl si mokré vlasy. Zvedl z umyvadla sponky a stáhl si prameny z očí. Mokře se mu lepily k čelu a celkově vypadal, jako kdyby ho přepadla průtrž mračen.
„Ďáble,“ zamumlal směrem k Remyuovi, když ho míjel na cestě ke dveřím.
„Co prosím?“ Remyuu silou vůle zabránil své krvi, aby se mu nahrnula do tváří.
„Nejdřív moje práce, teď vlasy, co bude na řadě příště?“ ušklíbl se Shimeji a hřbetem ruky si setřel ze tváře stružku vody.
Remyuu se usmál. Pomalu, široce a velice ďábelsky. „Nech se překvapit,“ řekl tím tónem, kterým se většinou vyslovují věty typu Pojď už do postele nebo jistý druh nepublikovatelných nemravností.
Nastala bezdechá vteřina, kdy se svět zastavil, protože ho velice zajímalo, jak se tahle situace vyvrbí. Shimeji naklonil hlavu na stranu. „Být tebou hlídám si záda,“ upozornil ho.
„Myslím, že v téhle fázi si raději budu hlídat předek.“
Shimeji si odfrkl a vyšel z místnosti. Remyuu měl pocit, jako kdyby měl místo kostí nafukovací balónky z kterých někdo vypustil vzduch. Podlomila se mu kolena a musel se chytit kraje umyvadla, aby se nesesul na podlahu. Shimeji mezitím za dveřmi potichu odříkal tichou modlitbičku k Jashinovi, než vyrazil dál.
O okamžik později ze záchodů vyšel Remyuu, rudý jako rak a pustil se opačným směrem.
Minul Homuru a Nananiho. Okamžitě se mu vybavilo páteční odpoledne, zrudl ještě víc, sklonil hlavu a zrychlil krok.
Sotva zmizel za dalším rohem, oba se zastavili a ohlédli se po něm. „Víš, co mě tak napadlo?“ zahučel pomalu Homura, ruce založené za hlavou. Nanami k němu tázavě vzhlédl.
„Tak mě napadlo… Kaedovi se Watanabe líbí… myslíš, že to ví?“ zeptal se zamyšleně. Nanami nechápavě povytáhl obočí.
„Jak myslíš Kaedovi Watanabe, snad ob-“
Chodili spolu už dostatečně dlouho na to, aby jim stačil jeden významný pohled.
„To je v háji,“ rozsoudil to nakonec Nanami a založil si ruce na hrudi. Moc dobře si vzpomínal na úmorné čtyři měsíce, které si před rokem prožil před tím, než se dali dohromady oni dva. Homura mu prohrábl uhlově černé vlasy a pousmál se.
„Víš, já myslím, že ono to tak horké nebude.“
„Hm?“
„Přece jenom… Kaeda je pořád Sayuřin mladší brácha. A myslíš, že ta by se o to nepostarala?“
Nanami se zakřenil. „Občas přemýšlím, jak to řeší páry, v nichž žádný nemá za sourozence yaoistku.“
Homura pokrčil rameny.

Remyuu se celý den pokoušel na něj nezírat příliš nápadně. Po té velice upřímné výměně vražedných dvojsmyslů se každý držel na své poloviny polystyrénové velryby. Navenek to vypadalo, že oba dva trucují, ale ve skutečnosti si každý přeříkával svůj osobní Otčenášek a pokoušel se nemyslet na nic společensky nediskutovatelného.
Remyua děsilo, jak rychle se mu mění na Shimejiho názor. Ještě před třemi týdny ho nesnášel, před týdnem ho bral už skoro jako kamaráda, včera uvažoval, že by se mu MOŽNÁ mohl líbit a teď měl co dělat, aby ho zatáhl zpátky na záchody a…
Hormony prostě fungovaly.
Remyuu si pomalu uvědomoval nepříjemnou a zcela očividnou pravdu. Nikdy se nezamiloval do holky. Myslel si, že je to dané geny a že prostě bude d***ař, co skončí jako starý mládenec.
A ono to pravděpodobně bude úplně jinak.
To, že byl vychováván starým mládencem a bývalým d***ařem Shintarem, ve společnosti Hibariho a Madarameho, zapříčinilo, že ho to dlouhá léta nenapadlo. Společnost, do které se dostal, ho naučila se při tom pomyšlení znechuceně oklepat. Nikdy se nad tím nezamyslel.
A najednou… potkal kluka, který se netajil tím, co je, a jeho mozek se možná probudil a řekl si: Hele, na tom něco je. Shimeji Remyuovi ukázal, že tady ta možnost existuje a není potřeba se za ní stydět.
Navíc mezi nimi zafungovala ta živočišná chemie a bylo to v háji.
Všechno tohle se Remyuovi honilo hlavou. Tohle všechno mu potvrdila Hanačina návštěva v sobotu večer. Otřásl se, když si na ní vzpomněl.
Netušil, co se mu během posledních dvou týdnů stalo, ale předtím musel vážně na lidi působit jako bezcharakterní prasák bez špetky úcty.
No a to byla zhruba ta chvíle, kdy se Remyuu definitivně rozhodl.

>Marionette< Jen to řekni.
>Helois< Co mám říct?
>Marionette< No jen to řekni!
>Helois< NO KONEČNĚ!! JÁ TO VĚDĚLA!! VĚDĚLA!
>Marionette< Tys to musela říct, že?
>Helois< Mari-kún, já mám z tebe radost! Takové prozření! A navíc… kjááá! Konečně! Jen ten sex s tou běhnou sis mohl odpustit.
>Marionette< Ale no tak, dopřej mi to! Byl to poslední sex s holkou, co jsem kdy měl!