Tichou domácnost jsme měli i dalších několik dní. Hajmanovo chválení mé kuchyně, pivo a sledování fotbalu, či hokeje se stalo naším rituálem. Na mou vytipovaná místa, kde je nejpravděpodobnější, že potkáme pachatele, jsme zatím nešli. Byli jsme z práce moc utahaní a navíc by to znamenalo velkou spolupráci, které jsme asi teď schopni nebyli. Hajman tvrdil, že je to normální, že jako parťáci se nedříme, musíme „aklimatizovat“. Trochu se vžít do role. Zvyknou ti na sebe a získat důvěru v druhého, a že udělal chybu, když se to snažil urychlit. „Aklimatizoval se“, „zvyknout si na sebe“… nejsem si jist, že si chci zvyknout.
Situace v práci však byla věc úplně jiná. Nataša se stala mojí dobrou kamarádkou. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala společně s rodinou z Ruska zhruba před pěti lety. Musel jsem uznat, že na to v její mluvě jsem nepostřehl ani mírný závan ruského přízvuku, kdyby mi to neřekla, nikdy bych na to asi nepřišel, což je celkem ostuda. Neřekla mi proč, opustili svoji vlast, moje podezření však bylo, že patřila k těm pár rodinám Ruských mafiánů, které sem byly odloženy do bezpečí. To by také vysvětlilo její speciální schopnost prokouknout většinu lží a nezdravý zájem o cokoli, co se týkalo policie, médií a politiky. Chvilkami jsem si říkal, jestli mě neprokoukla, podle všeho však ne, nebo jí nevadilo, kdo jsem.
Zato Tlusťochovi (ano, myslím mého šéfa v MecDonaldu, tahle mu tam vlastně skutečně říkali) rozhodně vadilo, když jsem si s ní povídal a nemakal, i když jsem zrovna v danou chvíli nic na práci reálného neměl a všude bylo tak čisto, že by se dalo jíst i ze země. Nebyl sám.
Jejímu bráchovi to vadilo také. Vypadalo to, že je velmi konfliktní typ, kterému se člověk nezavděčí. Ač jsem hrál sám sebe, nepadli jsme si moc do oka. Sice mě zatím nevyužil jako boxovací pytel, ale když měl chvíli času, chystal na mě všemožné pasti, jak pětiletý. Jednou jsem si sedl na židli, kde předtím kečupem vykreslil nápis „Kopněte mě!“, podruhé na mě spadl kbelík se studenou vodou, když jsem otevřel ráno dveře do svého kumbálu. Jak z dětského animovaného komediálního pořadu! Člověk by řekl, že když absorboval vojenský výcvik, bude se proti něčemu takovému umět bránit. Chyba. Byl jsem bezmocný. Říct to Tlusťochovi? Zaprvé sem nebyl práskač a za druhé by se mi akorát vysmál, se slovy: „Kdybys uklízel víc, nic z toho by se mi nestalo.“ Už ho úplně slyším. Oplatit mu to stejnou mincí? Na to jsem neměl příliš mnoho volného času, navíc jestli to byl skutečně kluk mafiána, mohl taky žalovat svému tatíčkovi, a já tak skončit v posteli s koňskou hlavou. Navíc možná on je ten vrah. Nesnáší gaye, pracuje tady, má na to dost agresivity. Postavit se mu by znamenalo, jít proti charakteru, který jsem měl hrát, odhalit své krytí a zlikvidovat tak možná operaci. Říkejte si tomu, jak chcete, i třeba, že jsem srab, ale nemohl jsem s tím nic udělat.
Nataša na to celé měla jiný názor a rozhodla se, že si se svým bráchou o mně promluví. Výsledkem bylo, že ho rozčílila do běla. Zrovna jsem vytíral podlahu ve skladu u mrazáků, netušil jsem co se děje, ovšem až do doby, kdy tam vrazil, a než jsem stačil pochopit co se děje, surově mě praštil. Mop mi vypadl z ruky, zakolísal jsem a zakopl o kýbl s vodou. Než jsem se nadál, ležel jsem na mokré zemi a moje brýle se válely několik metrů ode mě.
„Váňo, ne! Dost, přestaň!“ uslyšel jsem Natašin pisklavý vyděšený hlas a zamžoural jsem na horu směrem k ní. Naštěstí jsem nepatřil k lidem, kteří bez brejlí jsou úplně slepí.
„S tebou si to vyřídím potom,“ křikl a odstrčil jí. Já se mezitím pokusil vstát, jenže mě kopl do břicha a já se znovu svalil na zem.
„Takže tobě to, že jsi nám sem přišel otravovat život, nestačí! Ještě jsi musel dělat do mé sestry!“ křičel na mě a rozmáchl se, že mě zase udeří. Teď už jsem však úder čekal a podrazil mu nohy. Skácel se k zemi za mnou.
„Romane!“ vypískla Nataša zděšeně.
„Drž zobák!“ okřikl jí bratr a začal se plazit ke mně. „To bylo téměř profesionální. Kde pak se to naučilo takové tintítko, jako jsi ty?!“ Sápal se na mě, snažíc mi jednu vrazit, nebo mě škrtit. Nacvičeným pohybem jsem ho setřásl, ale to ho evidentně jen pobavilo a ještě více vyburcovalo. „Aááá, vida, absolvoval jsi dokonce nějaký kurs sebeobrany, to bych do tebe neřekl, ale stejně ti to nepomůže!“ praštil mě do nejcitlivějšího místa.
„Ježíši Váňo! Jeho přítel byl voják!“
„Jeho přítel, jeho, přítel! Oblboval tě homouš? Nebo je mu úplně jedno koho jebá!?“ řekl znechuceně. Nasucho jsem polkl a moje ruka instinktivně sjela k pravému boku, kde jsem většinou nosil CZ 75 D COMPACT. Samozřejmě tam nebyl, kdyby ano, prozradil bych svoje krytí dřív, než bych řekl švec, teď jsem však zalitoval, že ho nemám. Nehodlal jsem se nechat zabít nějakým dvacetiletým namyšleným synáčkem mafiána jen kvůli svému krytí.
Nataša zavrtěla zoufale hlavou a utekla pryč, možná pro pomoc, možná se už nevydržela dívat. Tak či tak to byla moje šance. Váňa se vyškrábal na nohy, chytil mě za mokrou košili a také mě donutil vsát. Znovu mě praštil do obličeje. Tentokrát jsem ho schválně nechal a pokusil se z kapsy mokrých firemních kalhot neštrachat svá pouta. Neměl jsem oficiální právo zatýkat lidi, ale to ještě neznamenalo, že nemůžu nosit takovou věc po ruce. Spoutat někoho bylo vždy rozhodně lepší, než ho zastřelit, nebo ho omráčit a rozhodně se daly daleko lépe schovat než ta pistole. Když mi chtěl znovu vrazit, skroutil jsem mu ruku, želízka cvakla a Váňa najednou byl jak vzteklý pes připevněný k mrazáku s masem, nebo pokud se té divné šedé hmotě vůbec dalo říkat maso.
„Tak tohle je jedna z tvých úchylek, co ještě sebou po kapsách takhle nosíš!“ štěkal, ale tentokrát to už nebylo děsivé, spíš k smíchu, protože se tím skutečně tomu psovi i podobal.
„Ano, tak nějak, obvykle nosím u sebe i služební zbraň,“ bylo na čase pustit trochu hrůzy a dozvědět se, jestli tohle rozmazlené dítko je vrah.
„Takže ještě k tomu fízl,“ plivl mi do obličeje.
„Jsi dost vzteklý, ale máš štěstí. Nejsem tady, abych zkoumal šikanu na pracovišti, nebo abych pátral po vašich kontaktech s otcem v Rusku. Když neprozradíš, nikomu, a to ani Nataše, kdo jsem, a přestaneš mě šikanovat, nebo šikanovat někoho jiného, pustím tě,“ navrhl jsem.
„Polib si,“ odsekl mi.
„No, je zábavné, že to říkáš, když můžeš být obviněn s tolika věcí, například z šikany, ublížení na zdraví, napadení veřejného činitele…“ Váňa nevypadal, že by ho to nějak vyděsilo ani, že by se za své činy styděl. „…A nebo také můžeš být obviněn z těch dvaceti vražd homosexuálů. Tvá nenávist vůči takovým lidem, to a fakt, že tu čtyři z obětí pracovaly, rozhodně nemluví v tvůj prospěch,“ Natašin bratr tentokrát zděšeně vytřeštil oči a viditelně zbledl. Což byla úplně opačná reakce oproti obviněním, které jsem vznesl předtím. „Seděl bys na doživotí,“ přiložil jsem ještě do ohně.
„To nemůžeš! To nemám na svědomí,“ ohradil se, teď však již spíše se zděšením než se vztekem, jenž s ním předtím lomcoval. Téměř to zašeptal. Tohle nebyl vrah.
„Koho to zajímá,“ opáčil jsem ledabyle. Vaňa na mě vytřeštil oči a otevřel pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel.
„Taťka…“ zavrtěl jsem hlavou a sebral mu tak poslední naději. Kdyby byl obviněn z něčeho takového, jeho tatíček by dal ruce pryč, ať byl jak velká ryba. Dvacet finančně ani nijak jinak rozumově oprávněných vražd bylo i pro synáčka mafie moc. Bylo by pro něho riziko ho krýt a zároveň udržet policii tak mimo aby se nedopátrala k němu. Navíc takový zločin by měl příliš velkou publicitu, osobně jsem se divil, že se nám to zatím daří tutlat. „Já… dobrá,“ nakonec se vzdal. Přistoupil jsem k němu, osvobodil ho z pout, které jsem si pak rychle zastrčil do kalhot. V tom se rozrazily dveře a dovnitř vpadl Tlusťoch s Natašou v závěsu.
„Co se to u všech rohatých tady děje! Co je to tady za nepořádek. Uklízečko, odpověz!“ rozkázal mi.
„Zakopl jsem o Romanův kýbl s vodou a Roman pak uklouzl po té rozlité vodě,“ odpověděl za mě Váňa okamžitě. To že v jeho lež je tak děravá jako rybářská síť nikdo neřešil.
„Opravdu? Je to tak,“ obrátil se na mě Tlusťoch.
„Ano pane, přesně jak říká,“ potvrdil jsem ten nesmysl.
„Fajn, tak tady to vidíš Naty a teď alou do práce, a to všichni!“ Tlusťochovi evidentně bylo úplně jedno, co se kolem děje, hlavně když žádný ze zaměstnanců nekrade a obsluhujeme pilně zákazníky. Viditelně jsem si oddechl. Až teď jsem cítil, že jsem celý mokrý, bolí mě každý sval a půlku obličeje budu mít za chvíli dost nateklou. Jak se mi ty všechny modřiny podaří ututlat před šéfem?

Nepodařily. Zrovna jsem vařil večeři, když Hajman přišel a hned jeho kroky směřovaly za mnou do kuchyně, aby mi zvedal pokličky a zkoumal, co bude k večeři.
„Ano, ano, bude guláš,“ zahučel jsem v naději, že ho to odradí, když okamžitě ukojím jeho zvědavost a nechá mě být.
„A vy jste měl čas udělat i knedlíky, protože tohle nejsou ty kupované!“ divil se a já v duchu zaúpěl.
„Ano, rozhodl jsem se, že dnes si trochu odpočinu a přijdu domů dřív.“ Ach, a je to tu zase, zase jsem to řekl. Domov… A to jsem tady nežil ještě ani celý týden.
„Pro to abyste dělal knedlíky?“ zeptal se mě podezíravě. No, samozřejmě, že okamžitě šéf zavětřil, že tu něco nehraje a teď to nepustí, dokavaď se to nedozví. „Tak fajn, co se stalo,“ šel na to přímo.
„Nic, nic se nestalo,“ popřel jsem vše.
„Tak co to máte tady?“
„To, na co ukazujete, je můj obličej,“ odsekl jsem.
„Ne, to jsem nemyslel, vy chytráku. Ukažte mi to, podívejte se na mě!“ rozkázal mi a já s nelibostí poslechl. Hajman nedal na sobě nic znát, ale já tušil, že je šokovaný. Viděl jsem se předtím v zrcadle, a tak jsem věděl, že už jsem se začal pěkně vybarvovat. Ach jo, šmarja, může to být ještě horší? Přišel čas. Hajman až to uslyší tak mě zabije. Tolik mi věřil a já jsem ho zklamal.
„Kdo?“ zeptal se prostě a mě vyschlo v krku. Zklamal, zklamal, zkazil celou akci… Nechal se zmlátit od naštvaného dítěte! Ucítil jsem hořko v ústech a ten štiplaví pocit mezi pusou a nosem. Ne, ne, nerozbrečím se jak malá holka! „Kdo!“ Hajmanův výraz se nezměnil, ale tentokrát to bylo daleko nelákavější.
Chtěl jsem odpovědět, ale sotva jsem mohl, přes sevřené hrdlo. Chvíli to trvalo. „Já… já, jsem to zvoral, jsem vůl… zklamal jsem vás… zklamal… zvoral jsem akci, odhalil jsem své krytí,“ začal jsem najednou po chvíli ze sebe chrlit, ani nevím proč, jako by se ve mně něco zlomilo.
„Ne, to je v pořádku, nic se neděje, jen mi řekněte…“ snažil se mě zastavit, ale já to ze sebe chaoticky chrlil dál. Najednou jsem se nedokázal zastavit.
„Jsem pěkný idiot… že jo, na to že mám tři doktoráty… jenže škola je jedna věc a terén, život… a on mě šikanoval… a myslel si, že flirtuji s jeho sestrou… vždyť je to ještě dítě…“
„Procházko.“
„Uznávám moc pěkná holka a bystrá… a vůbec všechno… ale ne, ne, ne… ne… a on nesnáší… nesnáší gaye… mohl být vrah… a…a… a napadl mě… a já se musel bránit… mohl mě zabít… ujistil jsem… zjistil jsem, že není… není to on… neřekne to nikomu… ale… ale… co když jo… a jeho tatíček je zřejmě Ruský mafián… co když… co když…“
„Romane, sakra, tak se už konečně uklidni!“ přikázal mi opět a jeho ruce mi důvěrně přistály na obou mých ramenou. „Klid, nic se nestalo, jen se prosím uklidni, dvakrát se nadechni a pomalu od začátku mi pověs, co se stalo.“ Věděl jsem, že ho to naštve a bude zuřit, ale musel jsem mu to říct.
Dvakrát jsem nabral vzduch do plic a vydechl, přesně jak mi to nakázal, a poté jsem začal vše od začátku, od pondělka. Hajman mě pozorně poslouchal. Sice mě už pustil, abych se dál při tom mohl věnovat vaření a nic nepřipálil, ale i když jsem cítil, že s každým mým slovem je blíž k tomu explodovat jako sopka, ale cítil jsem také, že mu to mohu říct, jako bych se o něho mohl na chvíli opřít po tom všem. To byl iracionální pocit vzhledem k minulým několika dnům, ale někdy ve výjimečných situacích minulost lže o budoucnosti a šestý smysl se sotva, kdy splete. Naše podvědomí… Lidé jsou víc než jen biologické stroje, mnohem víc, než co se dá tabulkovat.
„Dobře, dobře,“ pokýval hlavou, když jsem skončil, olízl si rty a prohrábl si krátké havraní vlasy. „Poslouchej mě, nic si nepokazil.“
„Ale…“ nesouhlasil jsem.
„To dítě na tebe zaútočilo, hodně, hodně agresivně a kdo ví, třeba by tě byl schopný i zabít. Musel ses bránit a to, co jsi udělal, bylo geniální. Postaral ses o to, takovým způsobem, že operace může dál běžet, víme, že -Pan co nenávidí gaye- to není, a všichni žiju. To dítě to nikomu nepoví, na to jsi ho moc vystrašil,“ ujistil mě.
„Zmlátil jsem děcko,“ stále jsem měl výčitky.
„Krvežíznivé děcko a z mého uhlu pohledu ses spíš nechal zmlátit ty. Kolik jsi mu dal ran?“ Na Hajmanův dotaz jsem si jen frustrovaně povzdechl.
„Jste naštvaný,“ nebyla to otázka, ale konstatování.
„To si piš, že jsem naštvaný, jsem přímo rozzuřený,“ přiznal mi Hajman. „Někdo tě šikanoval, zmátli tě, pokusil se tě zabít a já bych se to ani nedozvěděl… A ne, neříkej mi, že to byla spíš taková hospodská rvačka. Podívej se na sebe. Romane, vím, že se dokážeš o sebe postarat sám, teď jsi to dokázal, ale jedno mi slib.“
„Cokoliv, pane.“
„Už nikdy. Už nikdy se tohle nestane. Řekneš mi to, řekneš mi, pokud tě někdo bude šikanovat, pokud tě někdo napadne, pokud tě někdo jakkoli zraní, jakkoliv ti ublíží. Rozuměl si,“ naléhal a já kývl.
„Ano, ano, pane,“ slíbil jsem. Vypadalo to, že ho to trochu uklidnilo. Viditelně se uvolnil a jeho napjatá, kamenná, vážná tvář se malinko projasnila.
„Takže ty po kapsách nosíš pouta,“ ušklíbl se a pokusil se změnit téma na něco lehčího. Pokrčil jsem rameny, nevěděl co na to říct. „To si budu pamatovat.“
„Co byste dělal, kdybyste to věděl?“ zeptal jsem se.
Hajman bezstarostně pokrčil rameny. „Pravděpodobně bych mu spálil ksicht o jedno z těch věcí na smažení hranolek.“
„To by se dalo považovat za policejní brutalitu,“ upozornil jsem ho.
„Nejsme defekto policie,“ opáčil a oba jsme se rozesmáli. „Po jídle ti na to dám let a možná támhleto bude chtít zašít,“ rozhodl se po chvíli.
„Šéfe,“ ozval jsem se.
„Hmmm,“ zahučel.
„Zase mi tikáte a říkáte mi křestním,“ řekl jsem.
„Vadí ti to?“
„Asi, asi ne. Já jsem chtěl, abyste mi vykal, protože jsem chtěl udržet vztah, co jsme měli. Myslel jsem, že to udrží odstup. Tahle situaci je pro lidskou psychiku náročná. Nechtěl jsem, abychom se oba z toho zbláznili a myslel jsem, že tohle nám pomůže si zachovat zdravý rozum,“ přiznal jsem. Hajman viditelně pookřál.
„Ale teď už si to nemyslíš,“ dovodil si.
„Ne, nemyslím. Je to… je to divný. Chci říct, pořád jste můj šéf a já jsem váš podřízený Doktor Roman Procházka, ale žijeme spolu, i když je to v rámci mise, je to nepřirozené si s takovým člověkem vykat.“ To je trapné, trapné, trapné… Jak jsem to vůbec mohl říct?
„Dobře, ok,“ souhlasil Hajmsan s úsměvem na rtech.