Kde Bůh prosby neposlouchá - Prosba druhá

Obrázek Jimmyho O´Donnelyho od E-Fox ... děkuji

-------------------------------------------------------------------

Smál jsem se zrovna nějakému vtipu svého otce, když jsem ho uviděl. Oba jsme seděli na kozlíku vozu taženým našim drobným hnědákem. Přejížděli jsme přes řeku brodem, který byl jediný v okruhu 20 mil.

„Co je to támhle?“ ukážu na pravo od nás, kde mezi dvěma velkými balvany byl zaklíněn kus dřeva a přes něj leželo bezvládné tělo.

„Jimmy, počkej,“ snaží se mě otec zadržet, ale jeho ruka už jen na prázdno máchne do vzduchu.

Brodím se proti proudu po pás ve vodě. Voda je v tuto roční dobu studená a bodá mě do kůže. Otec na mě ještě něco volá, ale přes hluk vody ho neslyším. Celou dobu jsem se modlil, aby to nebyla nějaká mrtvola. Nebyla by to první ani poslední, co bych viděl, protože mě otec brával sebou jako lékař ke svým pacientům. Byl to nějaký mladík, ruce měl svázané řemeny a tím se zaháknul za ulomenou větev trčící z vykotlaného stromu. Proto ho voda dál neunášela. Obličej měl schovaný v záplavě tmavých vlasů. Když jsem se ho dotknul, slabě sebou trhnul, ale to bylo vše. Snažil jsem se ho odháknout, ale jeho tělo bylo na mě příliš těžké. Musel jsem zalovil v kapse pro malý zavírací nožík a řemeny přeříznout. Svezl se mi do náruče. Přestože byla voda studená, jeho tělo celé hořelo ve vysoké horečce. Chytil jsem ho v podpaží a táhl ke břehu. Byl úplně nahý, nemohl jsem si nevšimnout jeho zuboženého těla plných mokvajících ran.

Otec odstavil vůz na břehu a brodil se mi naproti. Nadzvedl bezvládné tělo jako by mladík nic nevážil a vzal ho do náruče.

„Přines deku a rozprostři ji sem,“ ukázal do trávy před sebou. „Vem sebou i můj kufřík.“

Udělal jsem všechno, co mi řekl. Otec položil toho mladíka na bok a starostlivě prohlížel hluboké zářezy nožem po celých zádech. Některé vypadaly jako písmena, jakoby si na jeho kůži někdo sepsal seznam.

Rozdělal jsem zatím oheň, než otec vyčistil všechny zanícené rány. Kožešinou jsem zakryl mladíkovi spodní část těla a sledoval od ohně otce.

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se tiše.

Otec jen ke mně zvednul hlavu a vypadal. Jakoby přemýšlel, co mi na to má odpovědět.

„Jestli ho zachráníme a on to přežije, tak se ho na to nikdy neptej,“ sklonil opět hlavu a vytáhnul z kufříku mast, kterou vyráběl podle receptu dědící se v naší rodině už několik generací. Mladíkovo tělo se při každém nánosu hojivé masti vždy zachvělo, na chvíli otevřel i oči, ale opět je hned zavřel. Ani jsem si nestačil všimnout, jakou měly barvu.

Co se mu stalo, že se ho na to nesmím ptát? Je to nějaký trestanec, otrok, sexuální hračka? Chci o něm vědět víc.

Připluli jsme z Irska. Mám zrzavé vlasy po otci, ale slunce mi je během léta vyšisuje spíš do světle medové barvy. Mladík, kterého jsme vylovili z řeky, musí být stejně tak starý jako já. A bude taky cizinec, z některé té země daleko na východě, o které jsem četl v knihách. Přes spánky mu splývá několik pramínků dlouhých černých vlasů, ale vzadu na temeni je má sestřižené do nepravidelného divokého tvaru.

Uvařil jsem čaj a pro otce kávu. Cizinec musel být dehydratovaný a já dostal za úkol do něj dostat pár kapek tekutin. Klečel jsem u jeho hlavy s hrnkem čaje a přemýšlel, co mám dělat. I přes všechnu tu bolest vtištěnou do tváře mi připadal krásný. Nevyznám se v pocitu, kterého se nemůžu zbavit, když se na něj dívám. Jemně jsem se dotkl jeho holého horkého ramene a zatřásl s ním.

„Hej, musíš něco vypít…!“

Jeho ruka vystřelila tak rychle, že jsem nestačil ani ucuknout. Hrnek mi vyrazil z ruky a odletěl někam do trávy. Chytl mě pod krkem a svalil mě na zem. Jeho oči, zvláštní barvy šedi, plné horečky, mě probodávaly zlostným pohledem a drmolil něco v řeči, které jsem nerozuměl.

„Jsem přítel,“ snažím se uvolnit jeho prsty sevřené kolem mého krku. „Přítel…“

Sevření povolilo, jeho tvář jakoby se uklidnila a jeho oči říkaly: věřím ti. Pak celé jeho tělo ochablo a on se na mě bezvládně svezl a celého mě zalehl. Otec se konečně za celou tu dobu usmál a pomohl mi zbavit se zátěže. Zůstali jsme u řeky několik hodin, než jsme zraněného naložili na vůz a vyrazili k domovu. Seděl jsem vedle něj, kdyby se náhodou probral. Probral se až za tři dny. Otec mi ho dal na starost, nehnul jsem se od něj skoro na krok.

„Oh, donesu ti trochu polévky,“ byla moje první věta, když konečně otevřel oči a chvíli mě pozoroval.

Sevřel moje zápěstí a odmítnul mě pustit. Dívali jsme se na sebe mlčky několik minut. Jen tak zkoumali své tváře. Za ty tři dny jsem si vryl do paměti každý detail jeho obličeje. Mohl jsem se ho dotýkat, otírat mu kapky potu z čela a převazovat rány. Jeho kůže vysílala do konečků mých prstů příjemné impulsy, nemohl jsem z hlavy vypudit představy, které mě v tu chvíli napadaly. Snažil jsem se raději přemýšlet nad tím, co je zač a co se mu stalo. Znal jsem všechny ty písmena na jeho zádech. Vypadaly jako iniciály, jména. Jména, jež musel nenávidět. Viděl jsem ten odmítavý pohled, když jsem mimoděk sklouzl po jeho boku, kde byla první značka.

„Jsem Jimmy,“ snažil jsem se odlehčit napětí. „Měl by jsi něco sníst…“

Posadil se na postel.

„Měl by jsi odpočívat…“ přesvědčuji ho o nutnosti zůstat ležet.

Svěsil nohy z postele a odhrnul ze sebe prostěradlo. Neměl na sobě nic, ale vůbec mu to nevadilo. Postavil se na nohy a zavrávoral. Když jsem se ho snažil zachytit, odrazil mou pomocnou ruku a sevřel rty. Dobelhal se k židli, přes kterou byly přehozeny tátovy kalhoty, připravené pro něj a s námahou si je oblékl. Vypotácel se ven, před dům, kde ho slunce udeřilo do očí a on znovu zavrávoral. Šel jsem několik kroků za ním a sledoval ho. Když se svezl do písku, jen jsem tam tak vedle něj stál a díval se na jeho bezmocnost.

„Nedotýkej se mě,“ zašeptal.

Otec se vynořil za mnou. Položil mi ruku na rameno a potichu řekl:

„Trochu tvrdohlavý pacient. Bude mít strach z fyzického kontaktu, nikomu nevěří, nebude chtít od nikoho pomoct. Máš nápad, jak ho dostaneme zpátky do postele?“

„Vezmu ho něčím po hlavě,“ ušklíbnu se.

„Taky řešení, ale víš, že nemám rád násilí.“

Mladík leží v horkém písku a pozoruje nás. Přestává mě to bavit. Dřepnu si k němu a natáhnu ruku.

„Můžeš si tu klidně trucovat, ale já jsem ti před několika dny řekl, že jsem tvůj přítel. Seděl jsem u tvé postele jak idiot a nezamhouřil oko. Jestli jsi na někoho naštvaný, tak si to vybij na něm a ne na mě. A k tomu potřebuješ být zdravý. Rozumíš, co ti říkám?“

Stiskne nabízenou ruku a já mu pomohu vstát.

„Matsuori Eiirochi,“ promluvil, když jsme stanuli tváří v tvář.

Jméno. Jeho jméno. Tímto okamžikem se něco v něm prolomilo. Možná začal věřit. Doufal jsem, že mě.

Rány se hojily rychle a dobře. Snažil se pomáhat na farmě. Moje pokusy o navázání kontaktu končily většinou mou samomluvou. Jen poslouchal a nemluvil. Jednou jsme seděli na okraji postele a já mu sundával obvazy. Bylo mi jasné, že je to poslední možnost dotknout se beztrestně jeho kůže, aniž by mě za můj dotek poslal k zemi.

„Máš už to zahojené,“ přejedu mu po vystouplých zarudlých jizvách. Cukne sebou. Znovu cítím to chvění ve svých prstech. Tep se mi zrychluje a přistihnu se, jak jsem se zapomněl nadechnout.

Musel jsem to udělat. Rozloučit se s tou jemnou kůží, i kdyby mě to mělo stát život. I kdyby to byla poslední hloupost, kterou ve svém životě udělám. Přejedu mu po páteři a vyhýbám se těm značkám až k ramenům. Sedí nehnutě, nevidím mu do tváře, ale ještě stále jsem na živu. Prozkoumávám pokožku na jeho rameni a přejedu po vystouplé klíční kosti až ke krku. Prostupuje mnou jemné šimrání, zastaví se v podbříšku a moje tělo se nekontrolovatelně zachvěje. Eiirochi se mi jako kočka otře vlasy o ruku. Sjedu dlaní níž, přes vypracovaný prsní sval. Jeho ruka mě zastaví v úrovni srdce a oba vstřebáváme ten zběsilý tlukot zmatených pocitů. Odvážím se ho políbit do jemného chmíří na odhalený krk.

„Jimmy…,“ zašeptá Eiirochi a oplatí mi polibek na kůstky zápěstí. „Neměl bys… nic o mě nevíš.“

„Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo!“ vyhrknu a chci utéct, daleko od něj, abych se mu nemusel zpovídat ze svých neuvážených činů přímo do očí.

On ale mou ruku nepouští. Přitisknu se mu na záda a druhou rukou ho obejmu a položím na břicho. Stiskne mi ji a opře se o mě. Konečně mu vidím do tváře, nehybné, ale konečně po tolika dnech uvolněné s očima zavřenýma a lehce pootevřenými ústy. Hrudník se mu pomalu zvedá nahoru a dolů a naše ruce se jemně houpou, jak dvě pramice na klidné hladině jezera.

„Já tě asi…,“ kousnu se do rtu, když si uvědomím, co chci říct.

Eiirochi otevře svoje šedivé oči a nahne tázavě hlavu. Srdce se mi může zbláznit, tluče zběsile, jako bych běžel maraton a mám hroznou chuť ho políbit na ta pootevřená ústa.

„Miluji tě, Eiirochi,“ zabrblám, ukradnu mu ten polibek a uteču z pokoje, protože za tuhle mou opovážlivost mě musí zaručeně zabít.

Toho dne přijel na návštěvu bratr mého otce, strýc Henry O´Donelly. Je starostou městečka Applegreen. Sám jsem se nabídl, že připravím večeři a snažil jsem se být na jiném místě, než Eiirochi, protože jsem nechtěl slyšet žádná slova, která by mi ublížila a roztříštila moje naděje a sny. Strýce jsem jen letmo pozdravil a věnoval se své práci pohroužen do svých myšlenek. I když jsem nechtěl poslouchat, jejich rozhovor, vedený podezřele potichu, se mi stejně donesl k uším.

„…mladý Whiteman se tím včera chlubil v hospodě… prý se na něm vyřádili všichni jeho honáci… všechny stáje lehly popelem, měli co dělat zachránit ranč… Viděl jsem toho mladíka teď venku u koní, jestli to někdo od Whitemanů zjistí, přijdou si pro něj…je to nebezpečné, abys ho tady schovával… měl by odejít.“

Roztřepaly se mi ruce. Takže takhle to bylo. Čím vším si Eiirochi musel projít? A já jsem se ho dotýkal a chtěl víc, možná k čemu má teď odpor. Udělalo se mi špatně a musel jsem na vzduch. Otočil jsem se ke dveřím a srazil se s ním. Stál tam tiše, s tím svým smutným výrazem ve tváři a díval se mi přímo do očí, jakoby z nich chtěl vyčíst, co si právě myslím. Nevím, jak dlouho tam stál, co všechno vyslechl.

„Už jsem skončil,“ řekl jakoby nic. „Opláchnu se a půjdu hned spát.“

Otočil se na podpatku a vyšel z kuchyně. Dodělal jsem rychle jídlo, podal je otci, omluvil se, že nemám hlad a šel do pokoje. Chtěl jsem se mu omluvit. Něco říct na svoji obranu. Lehl jsem si na svou palandu a pokukoval po Eiirochim, který ležel v druhém rohu místnosti, otočený na bok a taky mě pozoroval.

„Chceš se mě na něco zeptat?“ ozval se do ticha jeho hlas.

„Já…“

„Ještě pořád si chceš semnou něco začít? Se špínou jako jsem já?“

„Eiirochi,“ zaprotestuji. „Jsi jediný přítel, jakého mám. Nechci o tebe přijít.“

Zjevil se jako duch u mé postele a sedl si na okraj. Dotkl se prsty žíly na zápěstí a pomalu jel po celé ruce, přes rameno, bradu a pak se zastavil na mém rtu.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ zašeptá Eiirochi a nakloní se těsně nad můj obličej. „Ale hrozně mě přitahuješ.“

Lehce mě políbí, jakoby se ptal, jestli smí. Zajedu mu prsty do vlasů a přitáhnu si ho zpět k ústům. Jeho polibky jsou nesmělé, krátké, čekající, jestli řeknu ne. Prsty přejíždí po hrudníku, zkoumá nerovnosti schované pod trikem a nespouští ze mě své šedé oči, připraven při sebemenším mém náznaku protestu přestat. Zavřel jsem pod jeho nátlakem oči, protože nechci, aby přestal a neviděl, že mám strach. Eiirochiho ruka vklouzla pod podvlékací triko a začala ho pomalu hrnout nahoru. Jemné doteky na žebrech mě skoro lechtaly, ale on mi sebral začínající úsměv ze rtů, zajel mi jazykem do pusy, až se mi všechny chloupky postavily na zátylku. Ucítil jsem jeho horkou ruku na svých bradavkách, jak je staví do pozoru pomalými krouživými pohyby, přeskakuje z jedné na druhou a nedá mi šanci vykřiknout, protože každý můj náznak utlumí polibkem. Srdce mi zběsile buší, rád bych mu oplatil doteky, ale jeho vážný obličej jakoby mi to zakazoval, že není připraven, aby se ho někdo dotýkal. Mezi nohama se mi všechno bouří, jsem silně vzrušený a dohání mě to k šílenství. Ani jsem si neuvědomil, jak pohybuji pánví, jako bych chtěl uvolnit napětí. Eiirochi si všiml mé nervozity a tlaku v rozkroku a tvrdě přejel dlaní po nadutém poklopci, aniž by ze mne spustil oči a opustil moje ústa. Masíruje mi moje vzrušení přes látku a když vklouzne dovnitř a dotkne se mě kůží na kůži, zalapu po dechu a projede mnou vlna odplavující veškeré napětí. Eiirochi se ještě chvíli mazlí s mou ochablou chloubou a posévá můj obličej jemnými doteky svých rtů. Pak položí hlavu na moje rameno, obejme mě rukou kolem pasu, proplete své prsty s mými a zavře oči.

Bojím se ho dotknout, abych mu neublížil. Bojím se promluvit, abych neřekl něco hloupého. Ležíme vedle sebe mlčky. Tu noc jsem doufal, že budeme víc než přáteli. Že mě k sobě jednou pustí blíž. To ráno, když se slunce teprve začalo seznamovat se zrnky písku, jsem si uvědomil, že jsem sám. Že nemá cenu vyběhnout ven a volat jeho jméno. Že už ho nikdy neuvidím. Jakoby něco ze mě odešlo s ním. Schoulil jsem se do klubíčka a zatnul zuby. Nebudu brečet. Jednou si ke mně musí najít cestu zpátky. Budu čekat.

----------------------------------

Čekal víc než čtyři roky. Nemohl ho vypudit za ta léta z hlavy. Slyšel o něm různé příběhy a doufal, že jednou zavítá zpět do Applegreenu. Když se dozvěděl o tom vlaku, věděl, že ten den konečně přišel. Raul Whiteman, kterého otec vykopl i s jeho nejbližšími z ranče za to, co udělal, se poflakoval po celých státech. Byl stále chráněncem svého mocného otce a dělal špinavé věci pro guvernéra. Nebylo možné se k němu dostat. A teď se rozhodl oslavit své třicáté narozeniny zajímavým způsobem. Pronajal si vlak, pozval všechny své kumpány a nejhezčí děvky z okolních bordelů. Vagon plný chlastu. Trať vedoucí nepřístupnou krajinou. Odřezán od civilizace. Jediný krátký úsek asi 5-ti mil, kousek za Applegreen, kudy projížděl vlak zcela nechráněn. Místo možného útoku.

Matsuori Eiirochi svou vahou povalil mladého šerifa na postel. Kapky vody mu z dlouhých vlasů dopadaly na Jimmyho odhalený hrudník a rozutíkaly se na všechny strany. Lovec odměn sledoval jejich dráhu jazykem, poséval je polibky. Cestičky středem hrudníku, mizející v drobném ochlupení těsně nad pupíkem. Kapky zastavující se provokativně na růžové kůži kolem bradavek, čekající i ony na svého prince. Matsuori Eiirochi jim dopřál své nejlepší pozornosti a zajel mladíkovi pod pásek u kalhot. Jimmy O´Donelly se prohnul v pase a vyšel tomu doteku vstříc. Nedokázal se ubránit všem těm vzrušivým pocitům, které mu pronikaly všemi buňkami těla. Snažil se odstranit Eiirochiho ruku ze svého rozkroku, ale vyvrcholení přišlo dřív, než čekal. Matsuori Eiirochi pozvedl údivem obočí a v koutku úst mu zacukalo.

„Sakra,“ zatnul zuby Jimmy a do tváře se mu nahrnul červený ruměnec.

„Spěcháte do práce, šerife?“ usmál se Matsuori Eiirochi a převrátil si mladíka na sebe. „Jestli ne, máme na to celé odpoledne a třeba i noc, chcete-li.“

„Eiirochi…“ zakoktá v rozpacích Jimmy, který sedí obkročmo na svém plně odhaleném tmavovlasém příteli a dopřává si perfektní výhled na jeho tělo, které si kdysi dávno na první pohled zamiloval.

„Jsem připraven na všechno, co jsi si na mě za tu dlouhou dobu vymyslel,“ usměje se spiklenecky Eiirochi a uchopí jeho ruku. „Tohle všechno, je teď tvoje, pro dnešní den,“ a přejíždí s ní po místech, kterých se Jimmy toužil vždy dotknout, ale neodvážil se.

Jimmy O´Donelly už nechce ztratit čekáním ani minutu. Čas, který jim zbývá, se neuvěřitelně rychle krátí a on ho nemíní promrhat. Jeho prsty se pomalu seznamují se snědou pokožkou. Má na to celé odpoledne. A celou noc.

***

Probudilo ho nesmělé zaklepání na dveře. Matsuori Eiirochi se s námahou posadil na posteli a odhrnul si vlasy z čela. Nevšimnul si, kdy Jimmy odešel. Nezůstalo tu po něm nic, co by nasvědčovalo jeho přítomnosti, jen ostrá bolest samoty v srdci.
Drobná dívka Rose vešla do pokoje, s pohledem zabodnutým do hromady voňavého vypraného prádla, kterou odložila na židli.

„Vaše věci, pane,“ špitla. „Doufám, že jste se dobře vyspal. V suterénu se podává snídaně, máte-li chuť,“ a vyběhne honem na chodbu.

„Myslím, že jsem se nevyspal,“ zabručí si pro sebe Matsuori Eiirochi a naleje si ze džbánu vodu do lavoru, aby si omyl obličej a trochu se probral.

Vychutnával si pocit čistého oblečení, jeho jemnost a vůni. Chtěl si v sobě uchovat co nejvíc hezkých pocitů. Jen pro tohle ráno, naposledy. Zasunul si oba meče do pochvy na zádech. Nechal si je ukovat u jednoho čínského kováře podle vzpomínek z dob, kdy žil v Japonsku a jeho dědeček ho učil zacházet se zbraněmi. Zavřel oči a opět nechal tu šťastnou myšlenku plynout svým tělem. Vzal si klobouk do ruky a sešel dolů si dopřát pořádnou snídani.

***

Jimmy O´Donnely zaklepal na dveře starostovy kanceláře. Ozvalo se neurčité zabručení a šerif vešel dovnitř. Starosta se na něj usmál, když ho uviděl ve dveřích. Jimmyho bodlo u srdce, když si uvědomil, jak moc se starosta, jeho strýc, podobá otci.

„Jimmy, vypadáš hrozně, stalo se něco?“ povzbudí ho starosta.

Mladík přistoupí odhodlaně až ke stolu, za kterým sedí Harry O´Donnely a položí před něj na dřevěnou desku šerifovskou hvězdu. Starosta ji nevěřícně pozoruje a pak se podívá Jimmymu zpříma do očí.

„Jimmy…?“

„Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal, pane,“ sklopí hlavu mladík.

„To kvůli němu?“ zeptá se smutně starší O´Donnely. „Čekal jsi na něho? Tolik let?“

„Ano pane. Moc mě mrzí, že nemůžu dodržet otcovo přání, ale musím to udělat. Snad mi on, i Bůh odpustí,“ otočí se na podpatku a zamíří ke dveřím.

„Jimmy,“ zavolá na něj starosta, vstane, obejde stůl a stiskne mladíkovi pevně ruku. „Věděl jsem, že ten den přijde a chci ti popřát hodně štěstí. Mám tě rád, Jimmy.“

Mladík se dotkne prstem hřbetu svého širáku, usměje se a vyjde ven před radnici. Vycházející slunce ho na chvíli oslepí. Zastíní si oči dlaní a rozhlédne se po probouzejícím se městečku. Pamatuje si den, kdy sem přijel poprvé, se svým strýcem Harrym O´Donnelym. V den, kdy o všechno přišel.

----------------------------------------------------

„Otče, Eiirochi ..,“ vběhl jsem do kuchyně to ráno, kdy Eiirochi odešel.

Otec stál s puškou u okna a díval se se zamračeným výrazem ven. Přistoupil jsem k němu a podíval jsem se mu přes rameno.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se tiše.

Asi 200 metrů od naší farmy stálo minimálně 10 jezdců na koních. Whitemanovci, blesklo mi hned hlavou. Přišli si pro Eiirochiho.

„Otče, Eiirochi odešel. Co budeme dělat?“ slyším sám sebe, jak mám roztřepaný hlas strachem.

Otec se ke mně otočí, chytne mě za ramena a vynutí si ode mě přímý oční kontakt. Srdce mi začíná silně bušit, vím, co bude následovat a už teď to odmítám.

„Jimmy, ať se stane cokoliv, pomsta nic neřeší. Bůh život dal a on jediný má právo ho zase vzít. Ostatní jsou jen pouzí vrahové,“ mluví na mě pomalu, abych si každé jeho slovo zapamatoval. „ Víš, co tím myslím? Slib mi to, Jimmy!“

Zatnu zuby a proti své vůli kývnu hlavou.

„Záleží ti na tom chlapci? Na Eiirochim?“

Uhnu pohledem a znovu přikývnu.

„On tě taky potřebuje. Proto teď vezmeš nohy na ramena a budeš utíkat a neohlížet se zpět, rozumíš? Mám tě moc rád, Jimmy,“ a s těmi slovy mě políbí na tvář a vyjde s puškou před dům.

Vyskočím oknem na druhé straně domu a snažím se vyhovět otci. Kličkuji mezi ostnatými keři a opunciemi, jsem přikrčen do jejich výšky, aby mě nikdo nezahlédl. Nakonec se zastavím několik desítek metrů od naší farmy a zalezu pod hustý keř.

„Dej Pane, ať se mému otci nic nestane,“ šeptám, ruce propletené v modlitbě.

První výstřel se mi vryl až do morku kostí a vyplašil schované křepelky před horkým sluncem ve stínu trnitých keřů. Moje tělo se začalo třást. Sepjetí rukou zesílí, až mi zbělají klouby.

„Prosím, prosím,“ drtím mezi zuby a choulím se do klubíčka.

Druhý výstřel mi v beznaději rozplete prsty a já si zacpu uši. Slzy nezadržitelně stékají po kůži a vpíjí se do horkého písku. Nevnímám kroky kopyt koní, když jezdci prohledávají okolí. Ležím ukrytý ve větvích a listí, s ohromnou bolestí na prsou a tisknu víčka k sobě, abych zadržel slzy. Nevylezu, ani když začne na zem dopadat jemný černý popílek, drobné částečky mého domova, proměněného v jeden okamžik v prach. K večeru mě našel strýc Harry O´Donnely. Schouleného v křeči, s prázdným pohledem slzami vyplavených modrých očí. Vzal mě sebou do Applegreen. A já od té doby čekal. Na Matsuori Eiirochiho. Protože jsme měli něco společného. Co jsme mohli udělat jen spolu.