SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Každá jsme jiná, jedinečná, a přesto stejná - 3. díl

--- Ayiko ---
Dotáhla mě do nějaký místnosti, která vypadala jako již opuštěná tělocvična. Pevně za sebou zavřela dveře a až teprve pak mě pustila. Otočila se a podívala se mi do očí.
"Páni..." vydechla jsem.
"Páni?" nechápala.
"Já," zavrtěla jsem hlavou. "Jen bych nikdy nevěřila, že jsem tak krásná!".
Začala se smát a pouklonila se, jako poděkování. Zřejmě věděla dost dobře, jak to myslím. Vypadá přesně jako já, takže je něco, jako zrcadlo. Narozdíl ode mne, ona má po těle ale černé stuhy.
"A tady jsme proč?!" vyjekla jsem po chvíli a začala se rozhlížet po opuštěný místnosti.
"Myslela jsem, že nás tu nikdo nenajde. Pojď, sedneme si támhle, na lavičku," poukázala kousek od nás, a tak jsme si sedly. Pořád jsem nevěděla, kdo to je, a už jsem se chystala ke slovu, když v tom spustila.
"Ee, no, jak to říct. My jsme... Ale to už ti snad došlo, ne? Nebo by sis to měla pamatovat. Jsme dvojčata." zdála se být nervózní, ale to jsem ignorovala.
"No jo, to bych vážně neřekla," snažila jsem se o vtip a povedlo se, nad mou narážkou se pousmála.
"Jsem Ayimade Akihiko, těší mě!" natáhla ke mně ruku, a tak jsme si s nima potřásly.
"Opravdu si nic nepamatuješ? Jaká škoda," kousla se do rtu a odvrátila pohled. "Víš, Ayi, já nejsem zlý člověk, i když to tak vypadá. Proto, pokud se naštvu nebo něco takového, zastav mě. Ty stuhy-," zvedla ruce a pozorně se na ně koukla.
"Všimla jsem si, že je s nimi něco divného,".
"Tak se asi nebudeš divit, když ti řeknu, že to jsou zbraně, že?" otočila se zpátky na mě s úsměvem. "Hej, co je?".
Z-z-z-zbraněěě? V duchu jsem byla vážně vystrašená, ale pak jsem se začala smát, nahlas. Jen na mě zaraženě koukala. Je přece nemožné, aby tohle byla zbraň, haha.
"Zdá se, že mi nevěříš!" řekla tiše, skoro uraženě. Pomalu se zvedla a udělala dva kroky vpřed. Pak se na mě otočila, natáhla svou ruku před sebe a stuhy na ní začaly pomalu nadzvlétávat. Potom se nějakým zázračným způsobem stočily do sebe a vytvořily tak nůž.
Poté už si nic nepamatuju.

--- Akihiko ---
Když jsem jí ukázala tu nejobyčenější zbraň, co jsem jen dokázala, vyrazil se jí dech. Koukala na mě, jako bych byla nějaké stvoření. Nepokusila jsem se o úsměv, nebo jiný výraz obličeje, náhodou, můj obličej byl teď úplně klidný. Ale ona nebyla v klidu, podlomila se jí kolena a omdlela.
"Ayi-," vyjekla jsem a chytila jí. Pohladila jsem jí po vlasech a pak po tváři. A usmála jsem se.
"To bude dobré, jen si prosím, vzpomeň," zašeptala jsem jí do ucha.

--- Ayiko ---
Něco měkkého, co moc dobře znám. Aha, ležím v posteli. V mý posteli. A do očí mi svítí dost známé paprsky slunce. Otevřu jedno oko a ujistím se, že jsem opravdu doma. Měla jsem dost zvláštní sen. Byl o tom, jak jsme si s Akihiko hrály a-. Můj bože, Akihiko!
Když jsem chtěla vyskočit z postele, něco mě zarazilo a položilo zpátky.
"Víš, měla bys odpočívat," ozvalo se vedle mě.
"To mi nemusíš přikazovat," odseknu a zamračím se na tu osobu.
"Já jsem nebyla ta, kdo tě položil zpátky na postel," protestovala.
"Tak kdo, Akihiko?".
"To ty!" ukázala na mě prstem.
Nechápala jsem jí. Já se přece chtěla zvednout. Zkusím to znovu. Pomalu jsem se začala zvedat a sevření se uvolňovalo. To ty stuhy, to ony mě držely.
"Ale jak-".
"Reagují na tvé tělo, pohyby, které by ti mohly ublížit, ti ty stuhy prostě zakážou. A neptej se odkud to vím, vlastní zkušenost," skočila mi do řeči.
"Měla jsem sen," řekla jsem tiše a čekala, že mě pobídne, ať jí ho řeknu, ale byla potichu. Nečekala jsem, prostě jsem spustila sama. "Nevím kolik nám bylo, ale hrály jsme si spolu v nějakém sídle. Myslím, že to byl náš domov. Což je nemožné, já totiž nejsem dvakrát bohatá. No, a pak se to nějak seběhlo a ty jsi se naštvala, začala jsi na mě útočit, a tak jsme se daly do boje. Zpozorovali to... Nějací lidé, kteří mi jsou strašně povědomí a myslely si, že se nemáme rádi. Pak byl zase nějaký horizont událností a viděla jsem sebe připoutanou v tvých poutech, v těch tvých stuhách, bezmocnou... Ááá, to je strašný, strašný, strašný, strašný!!!" chytla jsem se za hlavu. "Nechápu to!".

"Pššt," natáhla se ke mně a vzala mě do náruče. "Všechno ti vysvětlím, ale chce to svůj čas. Tak za prvé. To sídlo je opravdu náš domov a ti tví povědomí lidé, to jsou naši rodiče. Opravdu si myslí, že se nemáme rády, už jenom proto nás začali oblékat do rozdílných barev. A stuhy se nám později obarvily do černé a do bílé. To protože nám bylo souzeno, nosit tuhle barvu. Před rodinou jsme rivalky, rozumíš?" její hlas byl tak uklidňující.
Zvedla jsem hlavu a podívala se jí do očí. Já mám dvojče. Vlastně mi to mělo dojít, byla jsem hloupá.
"Takže, to znamená že dokážu taky vykouzlit ten nůž, jako ty?" při téhlé otázce se mi začala smát. Nasadila jsem tázavý výraz.
"Jestli je nůž to, co si opravdu přeješ..." smála se. "Sakra Ayi, můžeš mít třeba meč, nebo kosu, to je fuk!".
"Dobře dobře, přestaň se smát, Akihiko!" vytrhla jsem se jí z náručí. Její obličej vypadal uraženě.
"Tak Akihiko, jo? Pche, ty snad ani nejsi má sestra. Já ti taky říkám přezdívkou, koukej to moje jméno zkrátit, šup!" zabraňovala smích.
"Eh, tak A-ki-hi?" škádlila jsem jí. "Myslím, že jsem v tvých očích zahlédla plameny!".

.
.

Dodatek
!!Akihiko, odpověz!!
Otázka: Už známe tvé jméno, víme jak vypadáš, ale pověz nám ještě něco o sobě. Například, jaký je tvůj nejoblíbenější koníček?
Odpověď: Je to něco, čím se ráda vychloubám. Víte, moje hlavní zbraň je, dalo by se říct ta již zmiňovaná kosa a já s ní ráda zabíjím, takže asi to.

Dodatek autora:: 

A je tu už třetí díl. Dneska jsem nějak aktivní, takže si dám na chvilku pauzu a počkám, až si tenhle příběh opravdu někdo přečte. Budu ráda za všechny vaše komentáře, protože jedině ty mě přivedou na skvělý nápad a chuť psát tuhle povídku. A nezapomeňte, můžete se ptát na cokoliv a kohokoliv z téhle povídky. Smile

5
Průměr: 5 (5 hlasů)