Just another vampire story - 5. kapitola

 „Tak jsme tady.“ Poví, když doběhneme k lesu kousek od mého domu a položí mě na zem. Nechat se nést od upíra, který běží přes celé město je docela zajímavé. „Raději nemluv a nech všechno na mě.“ Zamračí se, jako bych byla neposlušné, užvatlané dítě a vyjde k Richvillské vile, kde už je shromážděn přibližně tucet upírů a stále jich přibývá.
 „Vedu hosta,“ ukáže směrem ke mně, když dojdeme blíž.
 „Cože?“ Ozve se jeden z nich.
 „Jak ses mohl opovážit přivést někoho na naši tajnou schůzi?“ Vykřikne jedna žena, která je k nám nejblíže.
 „Otázka by spíše měla znít, jak ses mohl opovážit přivést sem člověka? Zapomněl jsi snad na naše zásadní pravidlo?“ Zazní potichu z lesa a všichni shromáždění nevěřícně zaklejí a někteří z nich jen zalapají po dechu. I přes jejich šok a očividnou nevěřícnost, že mě tam přivedl, se všichni začali přibližovat k nám a obklopili nás v kruhu. Možná započne trest?

 „Co to mělo být?“ Zeptá se mě šeptem se zmateným výrazem. Dřív než se stihnu byť jen nadechnout k odpovědi, otevřeným oknem skočí dovnitř Miu a přistane na řediteli s prskáním. Andrew kočku odstrčí a Miu hned při dopadu na zem začne říkat veškeré informace, které zjistila a také svojí hypotézu.
 „Takže dnes se koná schůze? Snad mě nechceš umlčet, aby ses vyhnul riziku, že tvá hlava bude sňata, že ne?“ Povím líbezným tónem. Ať už je pravda jakákoliv, vyhnu se odpovědi, kterou já sama neznám. Možná i umlčení bude lepší, než se ještě více ztrapnit.
 „Heh,“ začne se usmívat a třese hlavou, jako by nechápal, kde jsem to vzala. „Takže tvým zdrojem je kočka? Vážně?“ Začne se smát ještě více, až se sám musí umlčet rukou, aby ho neuslyšela Marry s Davidem. „Ty mě opravdu nepřestáváš překvapovat, sladká Elizabeth.“ Poví už klidněji, ale úsměv mu stále hraje na tváři.
 „A odpověď na moji otázku?“ Povytáhnu obočí a snažím se, abych se nezačala usmívat. Jeho úsměv se zdá být nakažlivý, přestože jednomu z nás jde pravděpodobně o krk.
 „Žádné umlčení. Ale je pravda, že nehodlám dopustit, abys starostovi řekla, co víš. Mohlo by kvůli tomu vzniknout nějaké nepříjemné nedorozumění, což by nemuselo dopadnout dobře. Bohužel mám svojí hlavu docela rád. Jenže starosta a ostatní se stejně dozví, že znáš mé malé tajemství a to by bylo nemilé pro nás pro oba. Proto jsem se rozhodl, že na schůzi půjdeš se mnou. Přece jen jsi tu žila v osmnáctém století a jméno tvé rodiny bylo tehdy dost známé, vzhledem k tomu, co vše se stalo. Tudíž je tu alespoň malá pravděpodobnost, že si tě někdo bude pamatovat a dojde mu, že nemůžeš být normální člověk. Třeba se mi poštěstí. A možná přijdu o hlavu i tak.“ Pokrčí rameny, jako by vlastně o nic nešlo.
 „Co když si přeji tvou smrt?“ Zeptám se a začnu drbat Miu, která si stěžuje na ředitele a na to, že na ní byl zlý.
 „V tomhle ohledu si jsem jistý, že to není, co bys chtěla.“ Poví s jistotou, která mě překvapí.
 „Kdes vzal tuto jistotu? Copak mě znáš?“
 „Kdybys chtěla mojí smrt, už dávno bych tu nebyl, nemyslíš?“ Pousměje se a přejde blíž ke mně. „Navíc pochybuji, že bys vůbec někoho dokázala zabít. Schůze za okamžik začíná, můžeme vyrazit?“ Napřáhne svou ruku a mě nezbude nic jiného, než ji přijmout. Bez jakýchkoli potíží mě vezme do náruče a vyskočí z druhého patra.

 „Možná bych se měl opravit,“ pousměje se a kruh kolem nás mu zdá se nevadí. „Přece jen to my jsme hosté na této půdě.“
 „Co tím máš na mysli, Andrew?“ Zeptá se starosta a kruh, který se k nám pomalu přibližoval, se náhle zastaví a čeká na rozhodnutí starosty, zda nás mají usmrtit, nebo ne. Ředitel se na mě podívá a gestem mě pobídne, že můžu hovořit. I když nevím, od kdy potřebuji jeho povolení.
 „Jmenuji se Elizabeth Rough a byla bych velice ráda, kdybyste se nescházeli u mého domu.“
 „U tvého domu, slečinko? Vlastník tohoto domu zemřel před dvěma sty osmdesáti lety.“
 „Máte na mysli Tommase, pane starosto? Protože pokud vím, byl proměněn v upíra a utekl neznámo kam, dokonce se dá říct, že se po něm slehla zem. Tak jako tak ale pochybuji, že by byl mrtvý a odpočíval ve své rakvi, do které jsem ho uložila. Stejně jako pochybuji o tom, že vy právě teď ležíte v té své. A když už jsme u toho, kdo je vlastníkem tohoto domu… Po jeho smrti se stala tato vila a tento pozemek vlastnictvím jeho ubohé ovdovělé ženy. A tou jsem, pokud je mi dobře známo, já.“
 „Není možné, aby to byla pravda!“ Vykřikne starosta rozhořčeně. „Musela bys být upírem, abys byla stále tady!“
 „Mohu vás přesvědčit, že živá jsem dost.“ Pousměji se a z kapsy vytáhnu drobný nožík, kterým se říznu do dlaně. Ve stejný okamžik se ozve první hrom.
 „Co to sakra děláš?“ Vyjede na mě ředitel a chytí mi ruku, do které jsem se řízla. „Říkal jsem sice, že nepijeme lidskou krev, ale ne všichni jsme zvyklý na to, když někomu právě teče!“ Zařve a utrhne cár látky ze svého trička a ruku my rychle obváže. Na potvrzení jeho slov se tři upíři začnou třást. Dřív, než je kdokoli stihne zastavit, se objeví u nás a odhodí ředitele stranou. Jeden z nich, statný muž s obrovskými svaly, odstrčil i ostatní dva, strhl látku z mé dlaně a zakousnul se.
 Místo toho, abych byla vyděšená, jsem se nepatrně pousmála.
 Ty dva, které odstrčil, chytili čtyři upíři z kruhu a na toho, který sál mou krev se jich vrhlo rovnou pět, včetně Andrewa. Když ho ode mě odstrčili a drželi ho v zajetí, přešel k němu starosta a s ledovým klidem na něj promluvil.  „Uvědomuješ si, co jsi udělal?“
 Upír, stále s krví u úst, se náhle vzpamatoval a i přes jeho velikost a sílu se začal třást strachy.
 „Ano, pane.“ Odpoví roztřeseným hlasem a začínající déšť začne čistit krev z jeho úst. A stejně tak začne ředit krev, která mi stále teče z řezné rány.
 „Víš, jaký tě čeká trest?“ Zeptá se starosta vznešeně. Téměř, jako by měl radost, že může zabít jednoho z nich. Muž pouze zkormouceně přikývne a zavře oči, aby neviděl tvář osoby, která mu urve hlavu. Starosta odstoupil a přešel k němu Andrew, když mu položil ruce k hlavě, zastavila jsem ho.
 „To nebude nutné.“
 „Porušil naše pravidla, i kdybys ospravedlnila jeho chování, trest musí nastat. I když je od tebe milé, že ho chceš zachránit.“
 „Zachránit? To nechci. Jen říkám, že není nutné mu urvat hlavu. A jak to může být milé, když to já jsem ho zavraždila? Což mi připomíná, Andrew, tvoje přesvědčení, že bych nikdy nikoho nezabila je poněkud milné. Sama si už nepamatuji, kolik upírů kvůli mně zemřelo. Nebo spíše kvůli mé krvi?“ Zeptám se nevině a musím se pousmát. „Když už jsme se zde tak hezky sešli, víte někdo nějaké informace o tom, kde by Tommas mohl být?“ Podívám se do očí každého z nich. Andrew stále drží hlavu onoho svalnatého upíra, který neví, co s ním teď bude. Bohužel, já to vím.
 „Pokud mi někdo z vás bude tajit nějaké informace ohledně mého muže, dopadnete jako tento muž.“ Ukážu na něj a jako na zavolanou se začne projevovat má krev. Muž začne kašlat krev, kterou vypil a řvát bolestí. Rukou si překrývá svá ústa, ale krev vytékající mu z úst, mu začne rozežírat ruku a všechny ostatní části jeho těla, kterých se krev dotkne.
 Řev je stále nesnesitelnější. Natahujíc ruku k ostatním prosí o pomoc. Krev začne vytékat i z jeho očních důlků a z jeho nosu. Zanechávající po sobě cestičky rozežrané tkáně.
 „Ne,“ zastavím Andrewa, když se k němu chce znovu přiblížit, aby mu, tentokrát milosrdně, mohl odervat hlavu. „Nepřestane to, dokud krev nesežere veškerou tkáň jeho těla. Kdybys mu zlomil vaz, nebo se jen k němu přiblížil, dokud proces není kompletní, krev by napadla i tebe, až by z tebe nic nezbylo. Nedá se to nijak zastavit.
 Je pravda, že nejsem úplně normální člověk. Přece jen žiji už skoro tři století. Ale jak bych mohla přežít tak dlouho dobu, kdybych neměla nějakou obranu? Nemohu zemřít, dokud nenajdu to, co hledám, má krev nepřestane být žíravinou pro upíry, dokud nenajdu to, co hledám. Proto bych vám doporučila spolupracovat. Pomozte mi najít Tommase a moji dceru a nic se vám nestane. Pokud se nebudete dostatečně snažit… Myslím, že vám nemusím říkat, jak to dopadne, že?“ Usměji se sladce a ukážu na trpícího muže. Pomalu k němu přejdu a já sama mu zlomím vaz a s ním utrhnu i jeho hlavu.
 „Pro začátek bych vás chtěla poprosit, abyste se přestali scházet u mého domu a také abyste zajistili pracovníky, kteří tento dům zrekonstruují. Peněz mám dost, tak jim řekněte jakoukoliv částku, která je donutí spolupracovat. A ještě jedna věc, doufám, že potrestání Andrewa už není hlavním tématem a neuděláte to. Přece jen, neudělal nic špatně, když nejsem normální člověk, že? A teď, prosím, odsud okamžitě vypadněte!“ Nemusela jsem je žádat dvakrát, hned při dokončení té věty se bez čekání rozprchli, včetně veleváženého starosty. Všichni utekli se stejným výrazem v očích. Se strachem.

 „Omlouvám se,“ přešla jsem k mrtvému upírovi. Ve skutečnosti jsem neměla v plánu někomu ublížit. Jen jsem neviděla žádné jiné řešení, jak si podmanit upíry z tohoto města. Spousta upírů kvůli mně zemřela, ale tohle je poprvé, co jsem někoho zabila. Dříve to byly jen náhody, když mě někdo pokousal. Je mi to líto. Myslím, že tohle je poprvé, co cítím takovou vinu.
 Chtěla bych ho pohřbít, ale moje krev ho zanedlouho celého pozře, až z něj nezbude ani prach. Mrzí mě, že jsem čekala tak dlouho, než jsem ukončila tu bolest.
 „Lhala jsi, když jsi řekla, že jsi už zabila upíra, není tomu tak? Tohle je tvoje poprvé.“ Zaslechnu hlas Andrewa nedaleko ode mě.
 „Proč jsi neodešel?“ Zeptám se, ale nepodívám se na něj a stále klečím u těla mrtvého muže.
 „Jmenoval se Matt Jefkins.“ Přejde k nám a podřepne u něj. Natáhne k němu ruku, aby mohl zavřít jeho oči.
 „Ne!“ Vykřiknu a skočím po jeho ruce, aby se nedotkla Matta. „Copak už jsi zapomněl, co jsem řekla?! Pokud se ho dotkneš, krev napadne i tebe!“ Vyjedu na něj v rozčílení.
 „A to vadí? To kvůli mně teď hledáš Tommase. Kvůli mně jsi zabila tohoto muže, i když jsi to nechtěla. Ať se na to podíváš, jak chceš, všechno špatné, co se ti stalo od toho večera, bylo kvůli mně. Proč bych neměl zemřít? A také… co mělo znamenat to před tím? Vůbec ti nerozumím, Elizabeth.“ Zakroutí hlavou se smutným výrazem v obličeji.
 „Nepotřebuji, abys mi rozuměl. Jediná vina, kterou bys měl nést je, že jsi přeměnil Tommase. Zbytek je pouze jeho vina. To jeho za to můžu obviňovat. Na druhou stranu, já si vybrala tento život a já jsem zodpovědná za svoje akce. Nechci svalovat vinu na ostatní. Nejsem tento typ člověka. Pokud se vůbec ještě mohu nazývat člověkem.“ Zakroutím hlavou tentokrát já a zavřu víčka Mattovi. Přesunu jeho hlavu blíže k jeho tělu a posadím se vedle něho.
 „Nech mě o samotě, prosím.“ Povím nakonec, když čekám, až se muž celý rozplyne. Naštěstí jsem ho nemusela žádat znovu. Před odchodem mi jen položil ruku na rameno. „Je mi to líto.“ Zašeptal, než zmizel v lese.
 Dalších dvacet minut jsem seděla u Matta, dokud nezmizel. Déšť máčel mé vlasy a oblečení. Zvuk hromů a záře blesků ohlušoval mé uši a oslepovala mé oči. Začala jsem brečet a déšť mé slzy odnášel z mých tváří.
 Plakala jsem pro Matta, přesto že jsem byla jeho vrahem. Plakala jsem pro všechny, kteří zemřeli kvůli mé krvi. Plakala jsem pro svoji matku a svého otce. I pro Tommase a mojí dceru Rose. Plakala jsem dokonce i pro Marry, protože jednou skoná i tak úžasná a upřímná osoba, jako je ona. Plakala jsem, protože přežiji smrt této osoby a možná přežiji všechny v tomto městě.
 Možná totiž nikdy nenajdu to, co hledám a tudíž budu žít navěky. Dokud neskončí sám svět a já s ním.

 „Dobrý ráno, Elie.“ Pozdraví mě Marry se zářivým úsměvem a o kousek dál stojí David s rozpaky na tvářích.
 „Dobré ráno i vám dvěma,“ pousměji se na ně, přestože na usmívání nemám ani pomyšlení. Když jsem přišla, Miu mi pověděla veškeré informace o Mattovi Jefkinsonovi. Chudák byl přeměněn asi jen před třemi měsíci. Do té doby, neudělal nic, za co by vysluhoval smrt. Dokonce ani po přeměně ne. Byl to spíše světec a já ho krutě zavraždila.
 „Děje se něco? Vůbec nevypadáš dobře,“ přejde ke mně a sáhne mi na čelo, aby se ujistila, jestli nemám teplotu. „Teplotu nemáš, spíš seš naopak úplně promrzlá… Jak se cítíš?“ Zeptá se starostlivě a donutí mě posadit se na židli u jídelního stolu.
 „Necítím se zrovna nejlépe,“ odpovím popravdě. „Celou noc jsem nespala a nemohla jsem mít zavřené okno. Navíc, já blázen, jsem šla ven, když zrovna byla bouřka. Hádám, že jsem poněkud prochladla.“ Pousměji se znovu.
 Marry začne téměř nepříčetně kroutit hlavou ze strany na stranu a dává rozkazy Davidovi, aby přinesl teplou deku, pod sedák na židli a koukal uvařit zelený čaj s citronem. David odešel hned, když Marry přestala mluvit, což znamenalo, že další úkoly už nedostane.
 „Promiň, že ti přidělávám starosti,“ omluvím se jí upřímně. „Ale neměla bys svému příteli dávat rozkazy. Rozhodně ne, když jste spolu teprve začali.“
 „Jak to víš?“ Zeptá se překvapeně a celá rudá v obličeji. „No, mohlo mi dojít, že to víš. To ty jsi mu řekla, aby přišel,“ dodá už klidně a mě nezbývá nic jiného, než se usmát. Přežiju i její smrt, vzpomenu si a úsměv mi z tváře zase rychle zmizí.
 „Nechci ti přidělávat starosti,“ povím, když přijde David a jednou rukou přese mě přehodí deku a v druhé ruce nese čaj, který přede mě postaví. „Děkuju ti.“
 Chvíli s nimi posedím, dokud nevypiju svůj čaj. Jak se zdá, tak nejen já nemám v plánu jít do školy. David se nemá k odchodu a stále si povídá s Marry a sladce se na sebe uculují. Jejich sladkost nevydržím moc dlouho, a jakmile vypiji poslední doušek čaje, odeberu se do pokoje. Smutné je, že si toho ani jeden z nich nevšiml.

 Při otevření dveří na mě čeká nemilé překvapení. „Věděl jsem, že nepůjdeš do školy.“ Usměje se Andrew, který sedí na mé posteli a drbe Miu. Mrcha jedna prodejná.
 „Vážně je v pořádku, aby ředitel chodil do ložnice svých studentů?“ Zeptám se a seberu mu Miu z ruky. „Co tu chceš?“ Řeknu s nepříjemným tónem, který doufám značí, že ho vidět nechci. Jinak bych šla do školy, ne snad?
 „Chtěl jsem vidět, jestli už ti je lépe. A jak vidím, není. Můžu pro tebe něco udělat?“ Vstane z postele a přejde ke mně.
 „Můžeš odejít. A vrátit se až najdeš mou dceru, nebo Tommase. Docela začínám pochybovat o tom, že stále cestují spolu. Pokud tedy Rose ještě žije.“ Posmutním znovu. I když nevím, jestli jsem vůbec někdy začala být veselejší, abych mohla být ještě smutnější.
 „I já ji chci najít, Elizabeth, věř mi. Přál bych si totiž, abys byla šťastná. I když je možné, že to tak nevypadá. Jsem tu proto, že jsem ti chtěl poděkovat za záchranu mého života. Takže, děkuju,“ políbí mě na raku a zmizí dříve, než si toho stihnu všimnout.
 „Za záchranu tvého života, jsem obětovala život někoho jiného. Copak za to někdo může děkovat?“ Zašeptám v otázce doufajíc, že ji nikdo neuslyší, obzvláště on. Že nikdo neuslyší, že ve skutečnosti šlo opravdu jen o záchranu jeho života. Podmanění upírů v tomto městě byl jen… vedlejší zisk.

Povídka ke stažení: 

JAVS 5.