Inky - kapitola 21

Ráno si Inky mohutně zívl, protáhl se a podrbal se na hlavě, takže si vlasy rozcuchal ještě víc. Já už vstal asi před hodinou, seděl jsem v knihovně a léčil jsem Washimu křídlo. Zlomenina to byla ošklivá, ale moje síly byly kompletní, a tak jeho léčení zabralo jen pár desítek minut. Nemluvě o tom, že ho už léčil i Seiyak.
”Tak, hotovo!” Spokojeně jsem si dal ruce v bok. Washi se postavil, rozepjal je a pak jimi jemně zamával. ”Vůbec to nebolí.”
”Zkus se teď trochu proletět.” Zarazil jsem ho, protože vyběhl až moc rychle. ”Ale jenom chvilku, ať se hned zbytečně nenamáháš!” na oko jsem ho káral. Přikývl, ale stejně utíkal ven.
Ráno bylo slunečné, ale přeci jen trošku chladné. Washi nasál vzduch, nechal se větrem chvíli hladit a pak se vznesl. Zvířil spoustu prachu, ale ve vzduchu se udržel. Smál se, už to bylo dlouho, co naposledy létal.

Sdílel jsem jeho nadšení a pozoroval jsem ho. Za mnou si Inky mohutně zívl. Popřál jsem mu krásné ráno a on zamumlal: ”Včera jsem měl pocit, že mě chce zabít, ale teď se cítím jako znovuzrozený.” Poklepal si pěstí na rameno.
'Eh, eh... Copak on tě nechtěl zabít?' Radši jsem upřel zrak znovu na oblohu, aby si náhodou nevšiml mého pochybovačného úsměvu. Washi nakonec slétl až po půl hodině, když přistál, tvářil se sklesle, očividně předpokládal, že to přehnal.
Složil křídla a proměnil se do své lidské podoby. Dneska bylo úterý a Kanesa i Momory byly ve škole. Momory však už věděla, že ti co tu žijí, nejsou úplně lidmi. Pohled na Seiyaka s mini křidélky ji však nadchl a myslím, že teď všechny považuje za roztomilé příšerky.
Seiyak se mi o tom dneska ráno zmínil, protože jsem se ho ptal, co má ta růžová mašlička na jeho ocasu znamenat. Nebyl jí nijak potěšen, ale kvůli Momory ji nosil, protože mu ji tam přivázala.

Což se neobešlo bez občasného zahihňání kolemjdoucích. ”Zdá se mi to, nebo všichni lidé, co se vyskytují ve tvé společnosti, nás berou celkem … v pohodě.” ptal se mě.
”Hmmm... máš pravdu, taky mě to překvapuje, ale čím to je, to opravdu netuším.” pokrčil jsem bezradně rameny. ”Asi jsou obě pohodářky a navíc...” uculil jsem se. ”Růžová strach nenahání.” Radši dělal, že mě neslyšel a šel si číst noviny.
To, že nikdo nepoukazoval na onu noc, mi pomohlo se uvolnit a zapomenout na to, že jsem si přišil pořádný trapas.

”Neviděl jsi dneska Kato-Sagi? Mám pocit, že jsem je už nějakou dobu nezahlédl.” zeptal jsem se Washiho, když přišel blíž. ”Samičky jsou v tuhle dobu velmi agresivní, bude lepší se k nim nepřibližovat.” odpověděl.
”Aha... a proč ne?”
”Flurr bude …” zamyslel se, protože hledal vhodný výraz. ”... rodit.”
”Takže mrňouskové... COŽE!! Jak se to...!” rychle jsem však Washiho zarazil. ”Vím, jak se to stalo, to vím!” Obranně jsem před sebe dal ruce. ”Jenom... kdo je táta? A jsou v pořádku, třeba můžu něco udělat.” vyzvídal jsem.
”Otec je Fafrir, Generála jsem viděl na kraji lesa. Když samička Kato-Saga rodí, najde si díru, nebo ji vytvoří a tam … porodí.” Snažil se používat lidské výrazy. ”Několik samců, včetně otce, pak chrání okolí a nikdo se nesmí přiblížit. Ani jiná samička, jakýkoliv narušitel je hned zabit.”

”A jak to vlastně víš? Tedy, nejsi Kato-Sag.”
”Generál mi to řekl.”
Usmál jsem se a nemohl jsem se dočkat, až uvidím mrňavoučké Kato-Sagíky. 'Aspoň někdo nemá v lásce problémy.'
Zašel jsem do kuchyně udělat Inkymu snídani. Yoji i Seiyak byli venku ve městě, Toudai s Ryuem odešli navštívit jeho dědečka, a tak jsem tu zůstal jen já, Inky a Washi. Inky pořád měl svoje znaky Ztraceného. Nemůžu říct, že by se mi nelíbil, právě naopak, byl ještě přitažlivější. A proto jsem si udělal na záda batůžek pro moji knihu. Určitě ji budu v dohledné době zase potřebovat.
”Sakra!” Nadával jsem, když jsem pohlédl do ledničky. ”Došla vajíčka a koukám, že ani másla už moc není.” Byl jsem tak dlouho pryč, že jsem si už ani nepamatoval, co tu všechno mám. Prolezl jsem tedy celou kuchyň a hledal jsem, kde nám co chybí.
'Yoji i Toudai jsou fakt skvělí.' V celé kuchyni mi chybělo jen šest věcí: Máslo, vajíčka, tvrdý plátkový sýr, trochu zeleniny, hořčice a mouka.

'Tak půjdu nakoupit.' Chtěl jsem jít do pokoje, když jsem si všiml zamyšleného Washiho. Vypadal nějak smutně. 'Hmm... Washi... Chodil vůbec ven?' Je pravdou, že venku si ho pamatuji jen v době festivalu. ”Washi!” zavolal jsem ho. ”Co myslíš, nechceš jít se mnou nakoupit?”
”Poslouchám vaše rozkazy, pane.” řekl zase formálně, čímž mě vytáčel.
”Fajn! Chceš rozkaz? Máš ho mít!” Vypjal jsem se. ”Rozkazuji ti, abys mi řekl, jestli chceš ze své vůle jít se mnou nakoupit! Jasné?!”
Uvedl jsem ho do rozpaků. Bestie musí ctít přísahu nebo slib, jako samurajové svůj kodex Bushidó. Je pro ně těžké dělat svá vlastní rozhodnutí, když jsou v podstatě v něčích službách. ”A-Ano.”
Konejšivě jsem se usmál. ”Neber si to tak vážně. Jsme kamarádi.” Než jsme však vyrazili, opatrně jsem zkontroloval, co si Washi bere na sebe. Naštěstí to nebyla jen bederní rouška. Vzal si kalhoty a bílou košili, které předtím utrhl rukávy. Na krk si pověsil indiánský přívěšek s péry.

Pokud si dobře vzpomínám, koupila mu ho Toudai, aby nebyl skleslý, že nemůže létat. Myslím, že kdo na něj jen sáhne, ten přijde o ruku. Při té představě jsem se neubránil úšklebku. Už jsem byl oblečený a zavolal jsem pro jistotu tetě, aby si o mě nedělala starosti.
Vstoupil jsem k Washimu do pokoje, s úmyslem se zeptat, zda je už hotový. Zůstal jsem však stát, neboť jsi zrovna vplétal do vlasů jedno ze svých nejdelších a nejhezčích per. Vypadal nejdřív polekaně a začal si hned pero sundavat. ”Klidně si ho nech. Skvěle ti ladí k přívěšku.” Povzbudil jsem ho. Zatvářil se nejistě a dokončil svůj účes.
Poslední dobou, tedy ty dva dny, co jsem doma, se mi zdá, že Washi není úplně ve své kůži. Vždycky byl zamračený a mlčenlivý, ale poslední dobou se mračí a mlčí ještě víc.
“Inky, jdu s Washim nakoupit, tak se zatím postarej o dům.“ řekl jsem mu, když snídal. S plnými ústy přikývl, že rozumí a pokračoval v jídle.

***

Ve městě se všichni po Washim ohlíželi. Neměl rád boty, ale podařilo se mi ho přesvědčit, aby nosil aspoň žabky. Pozorně sledoval své okolí a učil se. Občas sebou škubl, ale řídil se mým příkladem, a když jsem nereagoval já, nereagoval ani on.
Supermarkety jsou fajn, já však tentokrát zašel na tržnici. Nakoupil jsem tam okurku, papriku, pár rajčat a brokolici. “Jako zapečená se sýrovou omáčkou je výborná!“ vysvětlil jsem Washimu, protože se tvářil znechuceně. V Be-Sekai nejspíš jedl hodně maso a zeleninu s ovocem, nebo cokoliv, co se tomu mohlo podobat, jen příležitostně.
“Vajíčka vezmeme až na konec.“ Zadíval jsem se na seznam. “Tak zbytek nakoupíme tady.“ Ukázal jsem k malému obchodu se smíšeným zbožím. Naschvál jsem bral Washiho hodně na vzduch.

Pobyt v prostoru se spoustou lidí mu nedělal dobře. Pokladní se na něj zamilovaně podívala, ale on ji samozřejmě ignoroval, tak jako pohledy všech ostatních. Já jsem se občas zahihňal, protože pozorovat jejich tváře bylo velmi zábavné. Někteří se dívali pohrdavě, očividně si mysleli, že Washi je nějaký delikvent a ostatní se dívali překvapeně, nebo zamilovaně, hlavně holky a hned si šeptaly.
Zamířili jsme zpátky k tržnici. Zrovna jsem procházel okolo jednoho stánku, když Washi vyrazil dopředu a popadl jednoho tlustšího muže za ruku. Zařval a vypadla mu peněženka. Dívka, která byla poblíž zakřičela taky. “Moje peněženka!“ dospělý chlap by sotva nosil peněženku s obrázkem pandy.
“Sakra!“ zaklel zloděj a vytáhl kapesní nůž. Washi však chytil i druhou ruku, zavrčel a hlavičkou ho poslal k zemi. Pořádně to žuchlo. “Jste v pořádku?“ zeptal jsem se dívky.
“A-Ano, jsem. Moc vám děkuji!“ vzala si od Washiho peněženku. “Jak se vám mohu odvděčit?“ Usmála se. Měla delší, rovné a světlehnědé vlasy, kulaté brýle a byla oblečená ve světle žlutých šatech a Washimu sahala sotva k hrudi.

“O-O nic nejde!“
'Washi se zakoktal?' Zbystřil jsem. 'Snad se nezamiloval?' To mohl být problém, Bestie jsou známy pro své agresivní chování vůči samičkám v době páření. Lidi by to nazvali znásilnění, ale pro ně je to normální způsob rozmnožování. 'Oi, oi... Radši bych to měl zarazit.'
“Moc vám děkuji.“ uklonila se a otočila se, jenže se jí zamotaly nohy a ona spadla. “Ach!“ zakřičela, Washi ji včas zachytil a pomohl jí postavit se. “Děkuji moc. Jsem strašná nešika.“ Vzala tašku a vyděšeně řekla. “Ach, ne!“ z plátěné tašky prosakovala žlutobílá tekutina. “Já věděla, že ta vajíčka nemám kupovat.“
Washi se na mě podíval, zahlédl jsem v jeho očích otázku a vnitřní rozpor. Bylo očividné, že chtěl dívce pomoci, ale jako můj sluha musel čekat na povel. Povzdechl jsem si. “Ukažte, mám tašku navíc. Zkusíme to přendat.“

Bránila se, ale nakonec pomoc přijala. Rozbitá vajíčka jsme vyhodili. “V-Vážně se vám musím nějak odvděčit.“ Najednou na ni někdo zavolal. “Slečno Tsuki, slečno Tsuki!“ Přišla k nám kypřejší a starší dáma s hnědými kudrnatými vlasy. “Zase jsi v obchodě zapomněla svoje housle.“
Vyděšeně vykřikla a upustila tašku, naštěstí ještě nekoupila nová vajíčka.
Mezitím jsem zavolal policii, aby si vyzvedla kapsáře. Když pak přijeli, Washi se postavil dál, aby se vyhnul jejich pozornosti a já vyřídil zbytek. Vše proběhlo hladce a bez otravných otázek.
Když jsme pak společně opouštěli tržnici, měla slečna svěšenou hlavu. “Jsem strašná nešika.“ Washi pro jistotu nesl její nákup. “To se občas stává.“ snažil jsem se ji uklidnit.
“U mě je to ale pořád.“
Bydlela v malém bytě v tradičním panelovém komplexu. “Mohu vám nabídnout kávu, nebo čaj? Slibuji, že to na vás nevyliji.“ Tropila si legraci z vlastní nešikovnosti.
“T-To je v pořádku, už budeme muset jít.“ Washi se na mě bezradně podíval. Vycítil jsem jeho rozpaky.

“Jsem na řadě s vařením a doma mám spoustu hladových krků.“ řekl jsem a lehkými úklonami jsme se rozloučili. Když jsme byli za rohem, zeptal jsem se Washiho: “Ona se ti líbí?“
Cukl sebou. “Pě-pěkná.“
“Jestli s ní chceš být, tak s ní buď. Jen se s ní nesnaž hned pářit.“ Zdůraznil jsem. Ani jsem se nepodivil, že používám trochu jiné výrazivo.
“Ale nákup...“
“To je dobrý, není to těžké. Takže si dej klidně volno. Jen mi slib, že se nedostaneš do žádných potíží.“ Rozhodně přikývl. “A když se do nich dostaneš, tak ...“ přemýšlel jsem. “Tak mi slib, že se z nich pokusíš dostat, aniž bys někomu zlámal kosti.“ Šibalsky jsem se na něj usmál. Znovu přikývl.

Washi sledoval, jak odcházím. 'Washi je dospělý chlap, určitě neudělá žádnou pitomost.'
Šel zpátky k jejímu bytu. Jenže nevěděl, co má dělat, a tak jen sledoval její vchod. Jeho vrozené pudy mu říkaly vzít si ji, ale jeho pán ho poučil, že v tomto světě to funguje jinak, naprosto jinak. Sáhl si na péro, které si vpletl do vlasů.
V jejich rodu to byl znak, že si samec hledá samičku a ukazuje jí své nejkrásnější a nejdelší pero. Pro ně je to důkazem zdraví a dospělosti. Washi se však na nic necítil, od svých druhů se vždycky lišil. Nebýval tolik agresivní, i když se samozřejmě pral a ukazoval svoji sílu. Dokázal se však uklidnit a vnímat chvíli své okolí jinak, než jen jako kořist nebo soupeře.
Miloval ptačí zpěv a hudba, která byla součástí hudební části festivalu, ho naprosto uchvátila. Ta dívka navíc měla nástroj, který se mu obzvlášť líbil – housle. Slyšel je sice jen jednou, ale jejich zvuk mu učaroval.

Navíc se mu líbilo, jak byla drobná. Chtěl ji obejmout, chránit tak, jako ho chránila jeho matka. Možná proto se lišil, normálně matky opustily svá mláďata ve věku jednoho roku, ale u něj to bylo jinak. Narodil se slabý a dřív, než bylo normální. Matka jej však i přesto chránila. Jenže pak kvůli němu zemřela.
Napadl ji jiný samec, který se chtěl pářit. Jenže ona ho odmítla, měla pořád jeho, a tak se začali prát. Souboj skončil smrtí obou. Washi toho byl svědkem a přísahal si, že nikdy nebude takový. I když v té době nevěděl, co znamenalo být jiný, než takový.
Vzpomněl jsi na naše první setkání. Tehdy se choval jako kterýkoliv jiný muž z jeho rodu, až naše setkání mu připomnělo jeho vnitřní slib.

Stál a pozoroval vchod, naštěstí nemusel čekat dlouho, dívka vyšla ven i s houslemi. Pro něj nebyl problém ji stopovat a zjistit, kam jde, zašla do parku a usadila se pod jedním urostlým stromem. Nebylo tu teď moc lidí, jelikož se blížila doba oběda a byl navíc pracovní den. Washi postával dál a chtěl jít blíž, aby lépe slyšel její hudbu, bál se však, že si ho všimne.
Začala hrát a vzduch se naplnil líbeznou hudbou. Washi zavřel oči. Bylo neuvěřitelné, že přestal vnímat své okolí a plně se soustředil jen na hudbu. Nebýt v lidském světě, mohlo by ho to stát život.

Najednou se zvukem rozezněly příšerně hlasité a tvrdé zvuky. Washi si zacpal uši a vrčel. “Tohle je hudba!!“ přeřvával řev magnetofonu pankáč. “Ne to tvoje vrzání!!“ další tři, co s ním byli, se začali smát. Washi vyběhl ze svého úkrytu a zařval tak, že přerušil vše okolo.
Všichni se na něj ohlédli. “Co chce-?“ Nedořekl a Washi jedinou ranou rozdrtil přístroj vejpůl. Zapraskalo to, zahuhlalo a ztichlo. “Ty bastarde!“ zařval na něj pankáč. Washi se na něj ohlédl a velmi, velmi zle se na něj podíval. “Ty---!!“ Byla to stejná partička, kterou jednou potkal v noci.
Vyděšeně ustoupili, jeden však byl nejspíš nováček, protože na něj zaútočil. Což byla velká chyba, Washi měl kvůli nim špatnou náladu, vzal ho pod krkem, přiškrtil mu kyslík a zavrčel na něj: “Vypadněte!“

Hodil ho na zem, až to žuchlo, a když utíkal, držel si kostrč. Vydýchal se, aby se uklidnil a opatrně se na dívku otočil. Hleděla na něj vyděšeně a překvapeně. Pomalu k ní přišel, viditelně se posunula kousek dál od něj. Pár metrů před ní si sedl na bobek a tiše řekl: “Můžete ještě hrát?“
Mlčenlivě přikývla a znovu naplnila vzduch svojí hudbou. Po celou tu dobu se Washi ani nepohnul. Bála se přestat, nevěděla, co udělá. Hrála takhle v kuse přes hodinu a cítila, jak jí bolí ruce.
“Jste unavená. Proč si neodpočinete?“
“A-ano!“ řekla vyděšeně.
“Děsím vás?“
Chvíli mlčela. “Ano.“ řekla tiše.
Washi si nahmatal péro ve vlasech, sundal ho a roztrhal. Se strachem ho pozorovala. “Už vás nebudu děsit. Pokud nás vítr k sobě zanese, uhnu, abych vás znovu neděsil.“ Vstal a odcházel. Snažil se mít hlavu hrdě nahoru, ale nešlo to. Cítil se pod psa. Vzpomněl si na svého druha, který zabil jeho matku. 'Můžu být jiný, než byl on?'

***

Přišel domů akorát na oběd. Nasadil svůj obvyklý zamračený pohled a přisedl k jídlu. “Kde máš to brko?“ zeptal se ho Inky. Kopl jsem ho pod stolem, zasyčel bolestí. “Co je?“ šeptal mi.
“Neptej se ho, copak nevidíš, že má náladu pod psa.“ Z jeho pohledu i pomalého tempa při jídle mi bylo hned jasné, že to nevyšlo. “Nech ho být.“ ukončil jsem to. Inky si jen povzdechl a pustil se znovu do jídla. Zapečená brokolice byla opravdu vynikající.
Po obědě jsme si dali partičku Člověče nezlob se, i když nás bylo málo, byla to sranda. Ryu s Toudai zůstali na obědě tam a Yoji se Seiyakem se rozhodli okusit místní hamburgry. K večeru se všichni konečně vrátili a dům se zaplnil vyprávěním, co každý ten den dělal.

Washi se nám všem vyhýbal a seděl ve své démonické podobě na střeše. Nahoru za ním vyšplhala Momory a nesla mu chlebíčky, které koupily spolu s Kanesou cestou ze školy. “Washi, dáte si chlebíčky?“ zavolala na něj a vylezla nahoru. Když jej však uviděla, polekaně ustoupila a jedna noha ji sklouzla. Pohotově ji chytil.
“Jste v pořádku?“
"Ano, ale ty chlebíčky už tolik ne." Jeden jí sklouzl na střechu. Washi ho sebral a snědl. Sedl si. Momory pozorovala jeho dravčí spáry, nahnědlá křídla a jeho drápy na rukou. "Děsím vás?"
Nejistě, ale souhlasně zamručela. "Čím bych vás přestal děsit?"
Chvilku přemýšlela a pak řekla: "Mohl byste se trochu víc usmívat. Pořád vypadáte, že máte špatnou náladu."

"Takhle?" zeptal se a usmál se, ale mělo to opačný účinek. "Takto zrovna ne. Takhle." Mile se usmála. Washi ji zkoumal, ale nevěděl, co na jeho úsměvu bylo špatného. "Zkuste to před zrcadlem." Navrhla, podala mu talíř a odběhla do domu pro své malé zrcátko.
"Vidíte? Takhle to půjde jednodušeji." Díval se na svůj obličej. Vídával ho dřív ve vodě, ale teď ho viděl jasněji a instinktivně poznal, proč ostatní děsí. Obzvlášť jeho oči naháněly hrůzu, vyzařovala z nich divokost a agresivita.
Momory ho nechala o samotě, zkoušel napodobit její úsměv, ale nebylo to ono. Pořád v něm byla výhrůžka, nebo troufalost. Takhle to zkoušel, dokud se nezačalo stmívat. Zavál silný a chladnější vítr, strčil zrcátko do kapsy a vzlétl k nebi.
Potřeboval si provětrat hlavu.

***

Seděl jsem u televize a sledoval jsem zprávy. Hlášení o nevysvětlitelných událostech částečně ustaly, i když se stále objevovala svědectví o podivných tvorech. "Seiyaku?" zeptal jsem se a on odložil noviny. Seděli jsme v obývacím pokoji, televize byla umístěná jako součást komplexu skříní, skříněk a polic, který se táhl po celé jedné straně.
"Jde ti o Ztracené, že?" Odložil stranou brýle. Neměl špatný zrak, právě naopak, leckterý člověk by mu ho mohl závidět. Nosil je ze zvyku, který nejspíš odkoukal od otce. "Proč na mě nezaútočili, když jsem byl v nemocnici? Co jim překáželo?"
Složil noviny a řekl: "Ztracení jsou velmi primitivní, a proto se dají celkem snadno spoutat. Problém je, že se zásadně vyskytují ve velkých skupinách, což značně komplikuje proces spoutání. Najít jednotlivce je velmi obtížné, ne-li nemožné." Opřel jsem se víc do křesla a vypnul jsem televizi.
"Pokud je chytnete, můžete jim zadat pouze jediný úkol. Toho se drží, ať se okolo děje, co se děje. Nelze ho ani předefinovat. Všichni Ztracení, kteří sem byli poslání tě zabít, zemřeli. Ostatní se drží toho svého, šířit chaos."

Zamyšleně jsem zamručel. Do místnosti vešel Ryu a přidal se k diskuzi: "A co teď? Kam zmizeli? Na spoustě míst je už nespatřili."
"Taková je jejich podstata. Mohou žít jen v temnotě Be-Sekai, avšak pokud přejdou do jiného světa nebo prostředí, začne se jejich život počítat na dny až týdny podle síly jedince."
"Jak dlouho by asi žili ti, co mě napadli ve škole?" zeptal jsem se.
"Tak pár dnů, maximálně týden, podle okolností. Ohledně elementálních poddruhů, ty tu mohou přežívat, dokud je v okolí dostatečně veliký zdroj jejich podstaty."
"Jednoduše řečeno." řekl Ryu. "Vodní démon by mohl přežít v jezeře, nebo v moři. Ohnivý démon ... v požáru."
"Ano, přesně tak." Souhlasil Seiyak.

"A co vy? Jste přízrační démoni, nebo tak, ne? Jak vy tu přežíváte? Nebo je to specifické? Co Kato-Sagové? Jak je to s nimi?" Napadla mě spousta otázek a já se nedokázal bránit.
"Získáváním životní energie z jiných druhů. To, jak ji můžeme přijímat, se může lišit podle typu přízraku. Inkubové a Sukuby si ji berou z čistého zdroje, bez jakékoliv transformace. Naopak upíři, jak jednomu poddruhu říkáte, ji přijímají smíšenou s krví. Právě proto musí ... lovit každý den, aby přežili.
My, co ji přijímáme v čisté podobě, nemusíme tak často. Jedna „dávka“ stačí většinou na týden, někdy i na víc." Přemýšlel jsem o jeho slovech. Dost jsem toho už znal, ale nebylo od věci si to zrekapitulovat.
“V případě Kato-Sagů je to jednoduché, neboť se živí normálními zdroji jako jsou potraviny. Toto platí pro všechny zvířecí démony.“
"A co moje krev, krev Sou Kashiho? Jaký má význam pro démony? Myslím, že se mi s ní podařilo probudit Inkyho."

"Ano, to je velmi zajímavý případ. Krev Sou Kashiho nenese jen jeho životní sílu, ale i magii. Je to však jiný druh magie, než jaký je používán u kruhů." Další informace, které mě zase budou mást. "Zní to možná podivně, ale jedná se v podstatě o prvotní energii počátku. Každý z nás se nějak narodil a proměna ve Ztraceného je vlastně ztracení své původní podoby. Pokud je Ztracený vystaven působení energie počátku, je pak možné, aby obnovil svoji původní podobu."
"Vždyť jste říkal, že je pozdě! Že nelze Inkymu pomoci." namítal Ryu, dřív než jsem to stihl já.
"Ano, já vím, já vím. Tuto informaci jsem našel v jedné z knih, které jsem nedočetl, když … jsem zase neuspěl." Svým neúspěchem musel myslet zlomení své pečetě. “No a potom jsi už mého bratra probudil.“

Přemýšlel jsem, do pokoje vstoupila ještě Toudai a Kanesa. Tiše si sedly na pohovku a šeptem vyzpovídaly Ryua. “Co ti andělé? Víš o nich něco?“
“Sukai-Tenové jsou úplně jiní, než obyvatelé Be-Sekai. Energii získávají z přírody. Berou si ji vlastně ze svého okolí, aniž by ho nějak ohrožovali. Nejhorší věc, která se jim může stát, je že přijdou o svá křídla, což je vlastně … „úschovna“ pro jejich energii a jsou velmi citlivá.
Jsou také velmi silní a zdatní v magii.“ Na chvilku se odmlčel a vzpomínal na to, co o nich ještě ví. “Svá pera také dokážou transformovat na zbraň.“ Znovu se odmlčel, což naznačilo, že je to nejspíš vše, co ví.
“Co ta válka? Proč vlastně vznikla?“ zeptala se tentokrát Toudai. Seiyak si musel připadat jako na výslechu. “Už není jisté, kdo s tím začal dřív, ale můj rod byl dřív pod vedením jiného Inkuba. Jako mnoho ostatních i on nenáviděl lidi a považoval je za méněcenné. Každý se však nejvíce bál Sou Kashiů. Válka trvala několik cyklů, blízko jejího konce jsem byl spoután a náš vůdce zabit. Můj otec pak získal jeho místo a snažil se, aby k žádné takové válce už nedošlo.“

“Takže Uragiri se snaží znovu rozpoutat válku.“
“Přesně tak. Jsem si jistý, že tyto útoky nejsou nic víc než jen provokace.“ řekl zasmušile Seiyak. “On za tebou nemůže, ale ty za ním ano. Chce tě k sobě nalákat.“
Sevřel jsem víc pěsti. “Milerád mu vyhovím.“ Propletl jsem prsty na rukou. “Bude litovat dne, kdy se opovážil sáhnout na můj svět!“
“Ale počkejte! To přeci...!“ Kanesa vyskočila na nohy a snažila se ještě něco říct, ale můj rozhodnutý pohled ji zarazil. “Nemáme jinou možnost, než bojovat!“ řekl rozhodně Inky, který se sem taky vetřel.
“Pokud to teď nezarazíme, budou se tyhle incidenty pořád opakovat a mnoho nevinných lidí zemře.“ Pohlédl jsem na něj, jeho tělo se už víceméně vrátilo do normálu. Jen jeho vlasy, oči a ostřeji vypadající drápy ukazovaly, že se změnil.

“Přesně tak, nemáme jinou možnost.“ řekl klidně Ryu. Toudai chytla Kanesu z ruku a povzbudivě se na ni usmála. Nejistě se rozhlédla kolem. Byla tu nová a tyhle šílené události šly prostě mimo ni, aniž by mohla něco udělat.

***

Washi seděl na vrcholku drátěného plotu a pozoroval noční město. I tady slyšel hluk z dolních ulic. Vítr si hrál s jeho krátkými vlasy a on svíral v ruce zrcátko. Vzdal se pokusu naučit se usmívat. Nebyl toho nejspíš hoden. Vítr se do něj víc opřel, zvedl se, nasál vzduch a zařval z plných plic. Jeho řev se nesl do dáli a kdo ho uslyšel, ztuhl a rozhlížel se kolem.
Sedl si znovu na bobek a protahoval si křídla. Najednou se k jeho uším donesl známý zvuk, byla to hra na housle. 'Ona!' Trhl sebou a chtěl se za zvukem vydat, ale zarazil se. 'Nenávidí...' Touha spatřit ji a naslouchat její hře však byla silnější.

Vybrala si skutku zvláštní místo, stála na vysokém mostě, který už Washi dříve navštívil. Auta projížděla v nepravidelných a dlouhých intervalech, ruch města ustával i na rušných silnicích. Opatrně přistál na kovovém sloupu a naslouchal.
Nejraději by slezl ještě níž, ale bál se, že by ho spatřila. Zavřel oči a naslouchal. Tak jako dřív, dokázal i teď zapomenout na to, kým je, nedělat si starosti a prostě si užít chvilku klidu. Její hudba po chvíli utichla.
Pohlédl dolů, stála tam a hleděla kamsi do dáli. “Hele, slečinko, co tu tak sama? Nechcete se pobavit s námi?“ ozval se za ní hlas. Rychle se otočila a uviděla partičku mladých lidí. Některé z nich poznala z parku, ale bylo tu i pár nových lidí.
“Co dělá váš rytíř? Má pohov?“
Spěšně si sbalila věci a chtěla odejít, když ji ten nový chytil za ruku. “Je slušné odpovědět, ne?“ páchl z něj alkohol a cigarety.

“Prosím, pusťte mě.“ tiše ho poprosila, třásla se strachy.
“A teď budeme zdvořilí?“ zeptal se jí pohrdavě.
Washi zařval, seskočil dolů a udeřil ho tak, že udělal ve vzduchu několik otoček a vzal s sebou dalšího. Jeho zlověstné zavrčení přimělo ostatní se k němu otočit. Procvičil si klouby, až to zapraskalo. “Co to...?!“ zadrmolil jeden. Když si však uvědomili, koho před sebou mají, vyděšeně couvli.
S řevem se dali na útěk a na ty, co leželi na zemi, ani nevzpomněli. Washi se k ní otočil, seděla na zemi a třásla se. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl a v témže okamžiku si uvědomil svoji největší chybu, neproměnil se v člověka.

Zíral na svoji ruku s drápy a naslouchal šustění svých křídel. Z jejích očí se draly slzy a bála se tak, že se ani nepohnula, když se přiblížil. “Neublížím vám, nebojte se.“ tiše zašeptal. Jeho slova, ve kterých se navíc odráželo vrčení, ji neuklidnila, spíš ji ještě víc vyděsil.
Jemně ji vzal do náručí, nebránila se, sebral i zbytek jejích věcí, housle a malou kabelku. Proměnil se v člověka a zamířil k ní domů. Celou cestu se třásla a nevydala ani zvuk. Snažil se ji chlácholit a cestou k ní domů jí pobrukoval starou ukolébavku, kterou mu dřív zpívala jeho matka.
Když ji pokládal do postele, už tvrdě spala. Tiše ji přikryl, postavil její věci na stůl, zamkl a vyletěl oknem.

***

Když se Washi vrátil domů, zjistil, že tam nikdo není, tedy až na Kanesu s Toudai. “Kde jsou ostatní?“ zeptal se jich, ale když uviděl jejich uplakané obličeje, došlo mu, že se muselo stát něco strašného