SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




I Love You I Hate You (1. kapitola)

"Nashledanou studenti, užijte si pěkný víkend!" křikl učitel s posledním zazvoněním dnešního dne.
Konečně domů! Rozrazila jsem dveře třídy a jako střela letěla z prvního patra dolů do suterénu ke skřínkám s oblečením.
Cestou jsem málem srazila naší učitelku tělocviku. Káravý pohled té dámy mě přimrazil k zemi. Otočila se a odešla.
Chris s Kate, mí dva nejlepší přátelé, se mi smáli. Čekala jsem, až se dosmějí a pak jsme se všichni vydali pro oblečení.
Pobrali jsme své bundy, šály a rukavice. Vyletěli jsme ze školy jako blesk. Míjíme školní bránu a za ní náš běh teprve ustává. Radost z nastávajícího víkendu je obrovská. Zvlášť proto, že mám dneska 15-té narozeniny a zítra slavíme!
"Mějte se!" houkla na nás Kate a přešla na druhou stranu ulice.
"Ty s námi dneska nejdeš?" otázal se Chris.
"Ne, nejdu. Mám s našima sraz u babičky. Jsme pozvaní na oběd."
"Aha… počítám s tím, že zítra na oslavu dorazíš!" pronesla jsem rázně.
"Neboj, Blair, určitě si to nenechám ujít!" usmála se, zamávala a zmizela v postraní uličce.
Já s Kitem jsme šli společně dál. Tohle bylo poprvé za celý školní rok, co Katty nešla s námi. Byl to celkem divný pocit, že jdeme jen my dva. Kate nám tu chyběla. Ale co s tím naděláme?
"Od kolika slavíme?" zeptal se, "a hlavně do kolika?"
"Od tří do… do té doby dokud Vás to bude bavit. Klidně i do tří do rána."
"Blair! Neškleb se tak! Užívej si toho, že máš narozky!"
Nahodila jsem slabý úsměv. Rukou jsem si prohrábla tmavě hnědý až černý vlasy, abych z nich oklepala padající sníh.
Jemné bílé vločky poletovaly vzduchem. Otřásla jsme se zimou. Na to, že dnes je teprve první prosincový den, byla dost kosa. Všude bylo bílo.
Mám radost. Radost z toho všeho, co kolem sebe vidím.. stromy, keře a domy pokryté sněhovou dekou. Občas lze zahlédnout i vánoční výzdobu na zahrádkách a v oknech domů.
Ale hlavní důvod mé radosti je Chris. Jsme nejlepší přátelé už od školky. Za posledních pár týdnů, jsem si však uvědomila, že ten cit, který k němu chovám, už není jen pouhé a nevinné kamarádství. Došlo mi, že ho mám ráda. A to hodně ráda, ale on to neví. Tedy doufám, že neví a ani netuší. Měla jsem v plánu, mu to říct. Ale po včerejším rozhovoru s mamkou, už je hloupost mu to říkat.
Šlapali jsme dál čerstvě napadaným sněhem. A já, pomalu a jistě, jsem se zabrala do včerejšího večerního rozhovoru.

Minulost

…Včera asi v půl desáté večer…

Uslyšela jsem otevření dveří. Čerství studený vzduch prolétl domem.
"Blair! Jsem doma!" ozval se velice povědomí hlas. Mamka se vrátila domů z práce.
"Ahoj!" pozdravila jsem ji a seběhla dolů ke dveřím, abych jí pomohla s nákupem. Tašky jsem odložila v kuchyni na stole.
"Jak jsi se měla?"
"Jako v práci," opáčila a usedla na židli. Bylo vidět, jak jí nová práce zmáhá.
Dříve pracovala v cestovní agentuře a nabízela lidem zájezdy, ať už to bylo kamkoliv.
Šéf s ní byl na tolik spokojen, že jí jmenoval svou sekretářkou. Protáhly se jí tedy pracovní hodiny a domů chodí pokaždé jindy. Prostě končí, když má všechny zadané úkoly hotové. Posledních pár dní se vrací pozdě v noci.
"Jak jsi se měla ty?" zeptala se po dlouhé pauze.
"Jo, celkem v pohodě. Rozdala jsem pozvánky na sobotu. Doufám, že všichni pozvaní dorazí."
"No, to mě přivádí k další věci, kterou jsem ti chtěla říct, Blair. Šéf pořádá párty pro sponzory firmy a já budu muset všechno zorganizovat a hlavně vypomáhat s přípravami. Takže nebudu doma." Při pohledu na můj protáhlí obličej dodala, "Víš, že bych ti ráda pomohla. Ale můžou tu zase všichni přespat, když tu nebudu."
Úsměv se mi znovu objevil na rtech, "Děkuji, mami!" objala jsem ji kolem krku. Měla jsem z toho velikou radost. Tím však moje radování neskončilo.
Po chvíli uklízení mámina nákupu zbyla v kuchyni poslední taška. Z ní mamka vyndala dvě krabičky. Jednu větší a druhou menší.
"Proč mi dáváš dárky dneska? Vždyť narozeniny mám až zítra!"
"Nevím v kolik se zítra vrátím, takže ti je dám radši dneska. Tenhle menší," podala mi dárek ve stříbrném papíře, "je ode mne a ten větší je od taťky," předala mi druhý. Byla to černý krabice s víkem, která měla na sobě mašli.
"Děkuji," dala jsem se do rozbalování menšího z darů. Uvnitř byl prstýnek. V místě kde by jste čekali, že najdete kamínek, byla krásná růže z tmavě modrého kamene. Vypadala téměř jako černá. Obdivoval jsem její krásu. Podívala jsem se na mamku. Usmíval se. Viděla, že mám z dárku velikou radost. Prsten jsem si navlékla na prst. Teď byl na řadě druhý dárek.
Sundala jsem červenou stužku s mašlí a odklopila víko. Nalezla jsem v ní knížku. Ne o moc menší, než je formát A5. Měla šedivo-zelené desky. Otevřela jsem ji, abych se podívala na název knihy. Zevnitř však vypadl dopis. Dopis od táty.
Táta psal většinou dopisy stylu ,Všechno nejlepší, tvůj táta´ a tím dopis končil. Tenhle dopis byl, ale mnohem delší. Mnohem delší…

Dodatek autora:: 

Ahoj,
tuhle povídku jsem dávám, jenom proto, že bych chěla vědět, jak se Vám líbí námět...
Netvrdím, že je dokonalý, ale prostě mě zajímá Váš názor...
Děkuju za komentáře, ať budou kladné, nebo ne Smile.
DeeDee

5
Průměr: 5 (7 hlasů)