Hlas větru - 5. kapitola - Rozhodnutí pro život budoucí

ROZHODNUTÍ PRO ŽIVOT BUDOUCÍ

Neděle ráno
„Kdy že tě otec vyzvedne?“ ptala se doktorka Imai u snídaně. Ren mrknul na hodiny: „Asi za hodinu. Nevím, v kolik se vrátím, ale…“
„To je v pořádku,“ potřásla hlavou žena, „budeš přece s rodinou. Ale nezapomeň, že jdeš zítra ještě do školy. Vlastně… už ses rozhodl, jestli přejdeš do té akademie?“
Ren vzhlédl. Na moment zaváhal, pak tiše řekl: „Ještě o tom přemýšlím, nechce se mi od kamarádů… ale zase si musím vyčistit hlavu, možná, když na čas odjedu, prospěje mi to. Co byste mi radila?“
„Já osobně bych radši jela,“ pokrčila rameny psycholožka. „Kdyby se mi naskytla možnost odpočinout si od tak otřesných věcí… To, co potkalo tebe… vím, že tě to zasáhlo, ale osobně si myslím, že to neseš velmi… statečně. Znám spoustu lidí, i dospělých mužů, kteří by reagovali jinak. Doufám, že to v sobě nedusíš. Jen by sis ublížil, Rene.“
„Jo, já vím,“ vzdychl. Tyhle psychologické řeči mu trochu vadily, ale… chápal, že doktorka má o něj starost, zná ho od dětství, vždyť bydlela hned vedle… A její lékařský přístup… to byl prostě její přístup. „Nic v sobě nedusím. Myslím, že o tom dost mluvím, i když bych někdy radši neříkal nic… Občas mám pocit, že se to otce, myslím…“
„Myslíš Yoshina-san,“ dovtípila se doktorka a chlapec kývl.
„Někdy, když spolu o něčem mluvíme, tak si vzpomenu, na věci, co jsem dělali s tátou a pak mi dojde, že se ho to musí dotknout… Včera mi řek‘, že je v pořádku, že jsem je měl rád a nemám se za to omlouvat.“
„Za lásku není třeba se omlouvat, Rene,“ ujistila ho Imai. „V tom má pravdu. Nepochybuju, že si přeje, abys ho měl jednou stejně rád, je už ale na vás, abyste si vybudovali takový vztah. Ke svým adoptivním rodičům sis ho tvořil léta. Důvěřovat si a vážit si jeden druhého jsou dobrá cesta, jak začít. Zkus to, uvidíš, že bude všechno dobré,“ uklidňovala ho. „Dojdu otevřít,“ dodala, když někdo zazvonil. Vyšla do předsíně, Ren zůstal sedět a uvažoval o jejích slovech. „To je pro tebe, Rene!“ zavolala po chvíli.
Rychle vyskočil a šel se podívat. Už ve dveřích se k němu vrhla jeho pětiletá sestřička. „Ahóój, nii-chan!“ pozdravila ho jásavě. Už jen to, že ji viděl, Renovi ohromně zvedlo náladu. Dívčina upřímná náklonnost ho opravdu těšila.
„Ahoj, Ayumi-chan,“ zvedl ji do náruče. „Jedeš s námi? Ahoj… jste tu dřív,“ usmál se na rudovlasého muže ve dveřích.
„Ne,“ zavrtěla malá brunetka hlavou, „tatínek mi ale slíbil, že tam pojedu, až vyrostu, abych se taky mohla učit.“
„A určitě tam budeš ze všech nejlepší,“ řekl Ren přesvědčeně. „Ale, když nejedeš s námi…“ zadíval se na otce, který své děti s úsměvem pozoroval, vděčný, že aspoň dvě z nich si rozumí.
„Chůva je v autě,“ vysvětlil. „Řidič je pak odveze domů, Ayumi trvala na tom, že tě chce vidět.“
„Já bych řekla, že tě prostě zbožňuje,“ přidala doktorka svůj postřeh.
„To mám štěstí,“ poznamenal Ren a myslel to upřímně. Nikomu to nepřiznal, ale měl od začátku strach, že jeho nevlastní sestry budou obě zarytě proti… Jedna stačí. Ale otcovo i Ayumino chování ho rychle přesvědčilo, že není nevítaný. Pouze neoblíbený jednou ze svých sester… s tím ale dokáže žít. Potají doufal, že ji dokáže časem přesvědčit, že není nesnesitelný. Jen když si uvědomil, že až se dozví o jeho homosexualitě, bude její přístup nejspíš ještě horší. Včera ho víceméně ignorovala, pokud z toho ale udělá vyslovené nepřátelství…
‚Největší strach bude mít asi z toho, abych jí někoho nepřebral,‘ pomyslel si pobaveně a začal se navlékat do kabátu. Na to, že je už konec března, se moc neoteplilo.

„Nemluvil si dneska se Seijim?“ zeptal se Ren otce, než došli k autu, odkud už se mračila Kamiko. Muž krátce přikývl.
„Po snídani mi volal, že se sejdeme na letišti. Otec ho nedoprovodí, předpokládám, že se mu teď chce vyhnout, kvůli včerejšku. I když jsem čekal, že mi řekne víc, nebo požádá o pomoc, nezmínil se.“
„Přijde mi, že to chce řešit sám, maximálně se svým přítelem,“ poznamenal chlapec. „Asi je dost hrdej.“
„Jestli po svém otci něco podědil, je to ta zatracená hrdost,“ povzdechl si Yoshino. Už byli u auta, chtěl otevřít dveře, ale Ren ho chytil za rukáv. Chtěl mu něco ještě říct, bez toho, že by to slyšela sestra uvnitř. Když se na něj otec tázavě zadíval svýma světle zelenýma očima, jaké po něm zdědila Kamiko, trochu znejistěl.
„Tobě to opravdu nevadí?“ zeptal se. „To o mně?“
„Myslíš to, že jsi taky…“ dovtípil se Yoshino rychle. Pochopil, že se Ren obává podobného výstupu, jaký jeho kamarád udělal svému synovi. A teď se ptá proto, že se potřebuje ujistit…
„Já nejsem Saburo, Rene,“ řekl jemně. „Ať už si o tom myslí on cokoliv, já nezavrhnu svoje dítě kvůli tomu, co má vrozené. Záleží jen na jedné věci, jsi můj a Ayačin syn, to je podstatné. Je mi vážně jedno, pro koho se jednou rozhodneš, pokud ti neublíží, dokážu s tím žít. Nechci o tebe přijít. Chápeš, jak to myslím?“
„Myslím, že jo,“ přikývl Ren a usmál se. „Děkuju.“

Když nastoupili a Ren pozdravil dvě dívky v autě, Kamiko na něj hodila nepřátelský pohled a zavrčela cosi, co mohlo možná být pozdrav. Yoshino se na ni nespokojeně podíval, uraženě se odvrátila a koukala ven. Ayumina chůva, brunetka tak v Kamičině věku, pozdrav rozpačitě opětovala a krvavě zrudla, když se na ni Ren usmál. Pomohla mu holčičku pečlivě připoutat a po chvíli se konečně rozjeli.

Před letištěm Yoshino strčil chlapci do ruky nějaké prospekty a když se rozloučili s Ayumi a auto odjelo, vešli do haly.
Odbavení netrvalo dlouho, takže při čekání na let si Ren prohlížel prospekty jejich cíle: prestižní akademie Takahiro, dokud na sedadle vedle něj nepřistála brašna.
„Ahoj,“ pozdravil udýchaný Nakamura Seiji kamaráda a jak tušil, možná brzy i spolužáka. „Dobrý ráno, Yoshino-san, Kamiko,“ pozdravil svého kmotra i dívku, která se k němu bez pozdravu otočila zády. Blonďák si jen povzdechl a věnoval pozornost zbylým dvěma.
„Dobré ráno, Seiji-kun,“ usmál se na něj Yoshino. „Myslel jsem, že už to nestihneš.“
„Taxík sice přijel včas, ale uvízli jsme u nějaké nehody, provoz tam hodně zpomalil,“ vysvětloval Seiji. „Bylo to o fous, koukám,“ prohodil, když se vzápětí ozvalo hlášení jejich letu.
„Jo, těsně,“ přikývl Ren. „Jak dlouho vlastně poletíme? Předtím jsem se zapomněl zeptat,“ otočil se na otce.
„Asi dvě hodiny, pak hodinu trajektem, když nebude mlha,“ odpověděl muž a zamířil ke správnému vchodu. „Máme aspoň čas pokecat,“ mínil Seiji. „Jak snášíš lítání, Ren-kun?“ podíval se na rudovláska. Ten ho ujistil, že dobře, na oplátku byl informován, že Seiji to nesnáší.
„Co s tím děláš, prospíš to?“ zajímal se Ren, když se soukali do letadla.
„Když neusnu, čtu si,“ pokrčil Seiji rameny. „Čtu hodně. Jak ty jsi na tom s knížkama?“
„No, vysloveně knihomol nejsem,“ připustil chlapec, „ale čtu rád, i když jsem vybíravej. Teď dávám přednost detektivkám, nejlepší je, když je v tom i tajemno… Je na tý vaší škole nějaká knihovna?“
„To uvidíš, ukážu ti ji,“ slíbil blonďák. V rychlosti si našli místa, Yoshino si sedl vedle dcery a kluci se uvelebili za ně. Seiji ochotně pustil kamaráda k okénku, ten pohled z výšky nemusel. Z brašny, kterou si vzal s sebou, vytáhl knížku.
„Co zrovna čteš?“ natáhl Ren krk, aby viděl na obal. Seiji mu ji podal, brašnu šoupl do úložného prostoru nad hlavou, pak si sedl. „Kodžiki… Mýty? To tě baví?“
„Já čtu vlastně všechno, když to má hlavu a patu,“ kývl Seiji. „Ale historie a mytologie mě zajímá nejvíc. Bacha, mám tam záložku,“ řekl ještě, když Ren knihu otvíral.
Otevřela se přesně uprostřed, kde byla založena barevnou fotografií. Ren se na ni zkoumavě zadíval. Na snímku se opřený o strom, zasněně usmíval černovlasý mladík v černé uniformě. Nejvíc Rena zaujaly jeho oči. Na první pohled jiskřivě šedé, ale jak si je víc prohlížel, řekl by dokonce stříbrné. Teprve, když mu fotku Seiji po chvíli vzal z ruky, vzpamatoval se. Pod blonďákovým pobaveným a zároveň žárlivým pohledem zčervenal, ale duchapřítomně prohodil: „To je…“
„Jo,“ přikývl Seiji.
„Vůbec se ti nedivím, že bojuješ s tátou,“ poznamenal Ren tiše, aby ho neslyšela sestra na sedadle před ním. „Jen podle toho, co je vidět, máš za co. Nevzdáš to?“
„Nikdy,“ řekl Seiji stejně tiše, ale pevně. Podložil si obrázek deskami knihy a zadíval se na něj. „Až tátovi řeknu příští týden svoje rozhodnutí, Haru bude všechno, co mi zůstane.“
„Ještě budeš mít nás, otce a mě,“ chtěl ho Ren povzbudit. „A svoji mámu, ne? Ztracený to nemáš. A pokud ti za to stojí…“
„Věř mi, že jo,“ usmál se Nakamura. „Stojí za všechny potíže. Hele, můžu se zeptat…“
„Jasně, na co chceš,“ kývl Ren. Napadlo ho, co chce Seiji vědět.
„Nemůžu si pomoct, ale mám ten dojem, omlouvám se, pokud se pletu, ale ty jsi…“
Ren se tiše zasmál a kývl. „Jo, jsem. Jak jsi to poznal?“
„Asi něco bude na tom rčení, že se lidi jako my poznaj‘…“ pokrčil Seiji rameny. „Chodíš s někým?“
„Teď zrovna ne,“ řekl rudovlásek. „Rozešli jsme se vloni, když skončilo léto.“ V té poslední větě Nakamura vycítil jakousi nostalgickou lítost, zadíval se na kamaráda, který měl v očích najednou stín smutku.
„Nebyl to příjemnej rozchod, co?“ zamumlal Seiji účastně. Ren vzhlédl, pak sklopil hlavu. „Promiň, ujelo mi to,“ dodal blonďák. „Nechci otvírat rány.“
„V pohodě,“ vzdychl si rudovlásek. „Máš pravdu. Rozchody nejsou nikdy příjemný, zvlášť, když si do poslední chvíle děláš naděje… Že nic není tak důležitý, jako váš vztah. Že každá nabídka, kterou může dostat, neznamená nic vedle tebe a tvý lásky.“
„A pak najednou zjistíš, že si vybral tu nabídku,“ dokončil Seiji s pochopením v hlase. „Jak dlouho jste spolu byli?“
„Pět měsíců. Utekly nějak moc rychle. Ani jsem se nevzpamatoval a byl konec.“
„To mě mrzí. Hele, on byl… starší?“
„O dva roky. Bylo mu skoro devatenáct, když jsme spolu začali chodit. A vy? Jak dlouho…?“ kývl Ren na fotku, kterou blonďák ještě pořád držel.
„Přesně od… třicátýho listopadu,“ počítal Nakamura. „Což… jsou čtyři měsíce. Doufám, že to bude dýl,“ povzdechl si tiše.
„Přeju ti to,“ zamumlal Ren. Pak se pousmál. „Byla by to škoda…“ dodal.
„Jo, to teda,“ s tím Seiji souhlasil, „už na začátku jsem nebyl jedinej zájemce. Nejsem blázen, abych ho tam nechal napospas.“
„Takže ses pevně rozhod‘,“ poznamenal Ren po chvíli. „A přišel jsi na něco, jak bys…“
„No, práci, která mi to školný zaplatí, nenajdu, když ještě nemám pořádný vzdělání, navíc, jak bych chodil do práce, když bych byl na ostrově. Jenže když tátovi na všechno kývnu… Budu doma jako ve vězení a on bude můj bachař i ředitel věznice. Já nechci žít tak, jak mi to nalajnuje.“
„To bych taky nechtěl. Hele, jestli vy dva na nic nepřijdete, otec mi říkal, že ti rád pomůže. Řešení se najde vždycky,“ těšil ho Ren.
„Jo, já vím… Jen připadá mi, že za těchhle okolností, bych neměl o pomoc říkat právě jemu. Víš, kvůli…“ nedokončil Seiji, ale pohybem ruky ukázal na Kamičino sedadlo.
„To je jen blbá shoda náhod,“ nesouhlasil kamarád. „Hlavně do toho netahej hrdost, když se ti nabízí pomoc, kterou můžeš přijmout, je nesmysl ji odmítat, ne? Nejsme přece nikdo cizí. Co bys radil mně, být na tvým místě?“
„Že by byla blbost, chtít pomoc od někoho, koho neznáš a nevíš, co může chtít oplátkou,“ zamumlal Seiji. „Takhle… No, asi se vážně řídím hrdostí. Ale nemůžu po tvým tátovi přece chtít, aby mi zaplatil školný. Vrátil bych to, ale přece jen… chápeš, je mi to… trochu trapný.“
Ren potřásl hlavou, sice svého nového kamaráda chápal, ale netušil, jak by ho přesvědčil. Tak byli oba zaujatí zvažováním Seijiho problému, že si nejdřív nepovšimli, jak se rudovlasý muž na místě před nimi zvedl. Teprve, když se zastavil u jejich sedadel a pokýval jim, aby ho následovali, překvapeně se odpoutali a šli za ním. U závěsu Yoshino požádal letušku, aby je na moment pustila do VIP salonku, že potřebuje vhodné místo na soukromý rozhovor. Světlovlasá dívka se na něj usmála a ochotně je vpustila, kluci po sobě jen tázavě a nechápavě zároveň koukali.

Salonek byl v tuhle chvíli prázdný, takže Yoshino přešel okamžitě k věci: „Seiji-kun, Rene, nerad bych, abyste to brali tak, že jsem schválně poslouchal, ale na rozdíl od Kamiko, jsem byl celou dobu vzhůru. Synku,“ oslovil Rena, vlastně poprvé, jak si uvědomil, „vím, žes mi chtěl odpovědět až za týden, po skončení ročníku, ale dokázal by ses rozhodnout už dnes? Pokud možno, než odjedeme ze školy? A Seiji-kun, když ti nabízím pomoc, nemusí ti být nijak trapně. I když si Kamiko nebereš, považuju tě za rodinu.“
Kluci se na sebe znova podívali, pak si Ren vzal slovo: „Chtěl jsem ti odpovědět, až se vrátíme, ale můžu už teď… Letím s váma proto, že si chci školu obhlídnout, ale měl jsem v úmyslu kývnout. Takže, jo, na ten třetí ročník přestoupím do Akademie.“ Na rozdíl od Seijiho chápal ten neskutečně úlevný výraz v otcově tváři. Yoshino na moment zavřel oči, pak vzhlédl, usmál se na syna a podíval se Nakamurovi do očí. Teď byla řada na něm.
„Yoshino-san… nemůžu přece žádat, abyste platil trojí školný, navíc takový školný!“ vymlouval se.
„To ani není třeba, já si to školný zaplatím,“ vložil se do toho Ren. „Pro tyhle účely mi rodiče,“ opatrně střelil pohledem k otci, který se zájmem poslouchal, „zřídili studijní fond. Je tam dost peněz na tuhle školu i na vysokou, kterou si vyberu. A pokud by ti to bylo míň trapný, otec může zaplatit školu mě a tobě půjčím já. Co ty na to?“
Seiji na ně střídavě koukal, jestli se mu to nezdá, pak se nadechl. Hnědé oči se mu podezřele zaleskly. Zasmál se, pak tiše řekl: „Já… nevím, co říct.“
„Řekni JO a bude to,“ pokrčil rameny rudovlásek. „Že jo?“ podíval se na otce.
„Jistě,“ kývl muž. „Je mi jasné, že bys to ani od jednoho z nás nepřijal jen tak, takže to můžeme i písemně podložit, pokud si to přeješ, jako studentskou půjčku. Ale už to proboha přijmi, Seiji,“ zasmál se. „Vždyť nejde o žádnou apokalypsu!“
Nakamura se začervenal. „No, tak asi…“ začal tiše, „Ren-kun,“ podíval se na kamaráda, „přijde mi trochu nevhod, začínat s dluhama u kamaráda, kterýho znám chvíli, takže… nevezmeš si osobně, když tvou nabídku s díky odmítnu?“
„Jen pokud přijmeš tu jeho,“ tvářil se chlapec vážně.
„Tak jsem to myslel,“ přikývl Seiji. „Yoshino-san, máte mý slovo, že to splatím, do posledního jenu. Pracovat můžu i při studiu, až budu na univerzitě.“
„To teď neřeš, ano?“ usmál se muž. „Až to vrátíš, tak to vrátíš, kdybys nemohl mě, dáš to mým dětem, stejně by to zdědily. Vždycky jsem tě považoval prakticky za syna, Seiji. Teď když mám Rena, jako bych měl čtyři děti. Oba jste už prakticky dospělí a brzy si půjdete svojí cestou, ale ve mně prostě máte oba rodinu. I já chtěl mít obrovskou rodinu,“ podíval se do zelených očí svého syna, ten pochopil, že je to narážka na jeho včerejší doznání. „A až si někoho přivedeš domů, Rene, budu mít o dalšího syna navíc. To mi připomíná, Seiji-kun,“ obrátil se na blonďáka, „představíš mi někdy toho svého přítele?“
Seiji zrudl. Ale přikývl. „Jen by u toho neměla být Kamiko,“ dodal. „Nechci ji trápit. Ona má vážně zlomený srdce, ale maskuje to za uraženou hrdost. Dost ji čílí, když nás potkává spolu. Navíc není ve třídě se mnou, ale s ním. Mít ho pořád na očích pro ni není med. Nejlepší by bylo, kdyby se objevil třeba novej ctitel… pokud by se nebála, že jí ho přebereš,“ ušklíbl se na Rena.
„To bude šok, až se to o mně doví,“ potřásl chlapec hlavou.
„Ještě to neví?“ zvedl Seiji obočí.
„Vem si, známe se od včerejška a tohle se těžko vsune do konverzace,“ poznamenal Ren. „Ale na škole se to nejspíš dozví. Zvlášť, kdybych se líbil jejím kamarádkám. Musím je včas informovat.“
„Koukám, že se tam těšíš,“ usmíval se otec. Do pokojného hovoru se ozvalo hlášení pilota, že se mají všichni cestující připoutat, že vlétají do turbulencí.
Všichni se připoutali, vtom se začalo letadlo otřásat. V tu chvíli Nakamura skoro ladil se svými obarvenými vlasy.
„Nebude ti zle?“ prohlížel si ho Yoshino starostlivě.
„Ne, mě nebývá špatně,“ zavrtěl Seiji hlavou, „jen mě to… děsí,“ vysvětlil a zaryl prsty do područek sedačky, když se přihlásila další turbulence.
„To nemáš jednoduchý, když musíš do akademie lítat,“ broukl Ren.
„Stojí to za to,“ vydechl Seiji a když uslyšel hlášení, že se můžou cestující odpoutat, konečně se uvolnil. Pod chápajícími úsměvy svých společníků znova zčervenal.

Z letadla Seiji vyrazil mezi prvními, Rena to pobavilo, ale komentáře už si odpustil.
„Na mlhu to nevypadá,“ poznamenal Yoshino. „Na ostrově budeme brzy. Těšíte se?“ otočil se na kluky. „Seiji, tebe se ani nemusím ptát, co?“ dovolil si poznámku, protože sotva se nalodili, Kamiko si odběhla ke kamarádkám, které zahlédla. Blonďák se usmál, navzdory starostem, které ho ještě úplně nepustily, měl mnohem lepší náladu.
Ano, on se měl skutečně nač těšit. Usnul až dlouho po půlnoci, protože s Haru si povídali, dokud se jim neklížily oči. I přestože mu po telefonu neřekl o otcově vydírání, měli si co říct. I po čtyřech, dlužno říct poměrně vášnivých, měsících, měli stále o čem mluvit. A když náhodou byli od sebe, jako o víkendech, kdy Seiji musel odjet, dlouhými, někdy i celou noc trvajícími telefonáty si vynahrazovali společné chvíle před spaním. I když jim chyběla vzájemná blízkost, protože většinou si leželi v náručí, často vyčerpaní milováním. I na to se Seiji těšil, ale to nemínil říkat nahlas.

Ren přivřenýma očima pohlížel na zvětšující se tmavou horu, obklopenou mořem.
‚Kiriyama. Zajímavý jméno pro ostrov. Asi si o něm něco přečtu,‘ zvažoval, protože letáky od otce mu prozrazovaly především nedávnou (teprve desetiletou) historii školy. Nespouštěl oči z temné masy, která vykukovala z modravých vod a nepřipadala mu nijak vábná, a pořád přemýšlel. Byl rozhodnutý, už otci odpověděl, ale nemohl se zbavit pocitu, že ať ho má potkat cokoli, útěkem na tento ostrov tomu neunikne… Vzápětí ho napadlo, jestli má otci říct, že ví, PROČ mu toto studium nabídl.
Souhlasil i proto, že tím… snad… ochrání zbytek své rodiny… A kamarády, které se rozhodl opustit. Nehledě k tomu, že se nemínil nechat unést a podstoupit kdovíco v rukách vraha svých rodičů. Navíc… tady mu nebude nic připomínat, to, co by rád zapomněl. Loňský podzim. Smutné chvíle z rozchodu a nedávnou smrt rodičů. Je sice rád, že má Yoshina a dvě sestřičky (i když ta starší by mu asi ráda zakroutila krkem), ale kvůli čemu bylo nutné ztratit milující rodinu? Občas ho napadalo, kdyby vrahovi jen přišel na stopu… Chtěl by vědět, proč…

Loď obeplula malý skalní výběžek a před Renem se nesympatická temná hora změnila v hezký, zelení porostlý a sluncem prozářený ostrov. Chlapec si povšiml silnice, táhnoucí se vzhůru, odhadl, že to je ta jediná cesta ke škole… Na kterou nebylo z lodi a nejspíš ani z přístavu vidět. I tak se ale snažil dohlédnout na zelenou špici ostrova, kam až to jde.
„Vyhlížíš školu?“ uslyšel. Seiji si stoupl vedle něj a opřený o zábradlí vysvětloval: „Neuvidíš ji ani z přístavu, zezdola tam nedohlídneš, i když pozemky zabírají celý vršek hory. Za příjezdovou bránou je park, jak zhruba jsou pozemky rozdělený, je v těch prospektech, cos četl v letadle,“ připomněl Renovi. „Až nastoupíš, stejně dostaneš podrobnou mapu, z větší části označenou nápisy ‚vstup zakázán!‘“ zasmál se. „Můj Haru měl ze začátku trochu problémy, uvedl se jako školní průšvihář a jeho první průšvih byly rozdupaný keře růží, který zahradník právě zasadil. Když mi pak prozradil, co k tomu vedlo, málem jsem smíchy spadnul z postele,“ bavil se Nakamura ještě teď.
„A o co šlo?“ zajímal se Ren skoro proti své vůli. Pomyšlení na ten očividně fungující vztah jeho nového kamaráda mu bolestně připomínalo vlastní vztah. Krásný. Žhavý. Krátký. Už dávno si Ren uvědomil, že se nezlobí, protože ho Rei nechal, prakticky bez pořádného vysvětlení. Zlobí se, že ho to tak zranilo. Že si to tak moc bral. A že si celé týdny potom přál, aby se vrátil, že by mu všechno odpustil, jen kdyby ho chtěl zpátky… Protože ho bolelo pomyšlení, že těch pět měsíců nejspíš nebylo nic víc než dočasná zábava ze zaučování nevinného, nezkušeného uke, jakým Ren tehdy byl. Bolelo ho, že se nechal tak naivně využít.
„Od začátku po něm šla jedna spolužačka a on se jí tehdy snažil vyhnout. Zdrhnul ven, ale bez mapy se zamotal a skončil v záhonech. To jsme spolu ještě ani nebydleli, ředitel ho ke mně nastěhoval, protože doufal, že ty jeho průšvihy přestanou. A přestaly. Jediný, co k tomu potřeboval, jsem byl já. Nejspíš to byl jedinej dobrej skutek v jeho životě…“ zamumlal nesrozumitelně Seiji.
„Měl jsem dojem, že školu vede ředitelka,“ nadhodil Ren.
„Jo, nastoupila na to místo, když ředitel, její manžel a majitel školy, před vánocema tajemně zmizel. Ještě pořád ho nenašli,“ zavrtěl hlavou blonďák.
„A jak to ten tvůj přítel.. Haru jsi říkal? Jak snáší, že jeho otec je kdovíkde?“
„No, jejich vztah nebyl ani zdaleka ideální,“ povzdechl si Nakamura. „Ředitel si vzal jeho mámu loni v létě, ale s Haru se vzájemně nesnášeli. Jeho pravý otec umřel, brzy po tom, co se narodil. Jestli tě můžu poprosit, neptej se ho na tátu a já mu řeknu, aby se neptal na tvý rodiče, jo? Aspoň dokud se pořádně nepoznáte. A ještě jedna věc…“ zatvářil se přísně, „neopovažuj se…“
„… ti ho přebrat,“ dodal se zasmáním Ren. „Tohle bych kámošovi neudělal, neboj. Stejně si teď dám se vztahama asi pohov. I když musím říct, že vkus máš dobrej.“
‚Nechci, aby se kvůli mně ještě někomu něco stalo,‘ pomyslel si. ‚Prostě si teď nesmím s nikým nic začít… a už vůbec ne se zamilovat.‘
Kolikrát už život člověku ukázal, že nezáleží na tom, co si usmyslel?

V přístavu chtěl Yoshino zamířit k blízkému stanovišti taxíků, ale Seiji ho zarazil: „Yoshino-san, támhle!“ Ren se ohlédl, u velkého tmavého auta zahlédl mávající brunetku.
„Oh, Saki-chan!“ Yoshino se usmál a zamířil jejím směrem.
„Zdravím,“ usmála se na něj a nechala se lehce obejmout. Seiji ji letmo políbil na tvář a pak se otočil k Renovi. „Saki, tohle je Igarashi Ren. Rene, moje sestra,“ představil je.
„Těší mě,“ usmála se dívka. „Neznáme se? Mám dojem, že mi někoho připomínáš?“
„Možná otce,“ rýpl si Nakamura, Saki se na něj zmateně zadívala.
„Já bych neřekl, že jsem otci podobný, ale…“ pokrčil rudovlásek rameny a ohlédl se po Yoshinovi. Ten se na něj usmíval.
„Ren je můj syn, Saki-chan. Léta jsem o něm nevěděl,“ vysvětlil dívce, která se zatvářila užasle.
„Tak to mě těší ještě víc,“ usmála se na Rena. „Jsi vlastně skoro jako bratranec…“
„Jo, jedna velká rodina,“ povzdechl si Yoshino spokojeně. Najednou si uvědomil, že co se té rodiny týče, ještě jedna její část by měla být přítomna a nebetyčně se mračit, ale… ohlédl se zpět k přístavišti. Dalším povzdechem okomentoval fakt, že zmíněná chybějící část rodiny se ‚vykecává‘ o kus dál. „Kamiko! Už pojedeme!“ zavolal na dceru.
„Tati, já pojedu s Masami, můžu?!“ křikla zpět. Když se dočkala odevzdaného přikývnutí, zamávala (Ren tušil, že se k tomu musela nutit) a nastoupila do auta ke kamarádce.
„Aspoň si můžem povídat o všem, bez jejích kyselých obličejů,“ poznamenala Saki. Seiji do ní šťouchl. Co se týče její ‚ex-švagrové‘, Saki si nebrala servítky. Nikdy si moc nerozuměly a poté, co se její bratr zamiloval do svého spolubydlícího, byla proti té domluvené svatbě ještě víc. Její yaoistická dušička prostě držela palce bráškově netradičnímu vztahu.
„Nesnáší to tady dobře, co?“ nadhodil Yoshino. „Možná bych ji měl odhlásit.“
„Nesouhlasila by,“ namítl Seiji. „Už tu má kamarádky. Zvykla si a ve škole jí to docela jde, jen nemůže skousnout náš rozchod. Pro holku musí být ponižující, že jí snoubence přebral kluk. O to hůř, že to skoro všichni vědí.“
„Já si s ní ještě promluvím,“ povzdechl si Yoshino.

Cestou se Ren pokoušel soustředit na hovor a zároveň na krajinu, kterou projížděli. Líbila se mu. Uklidňovala ho. Vždycky měl rád přírodu, tady si ji zřejmě užije dostatečně. Potěšilo ho, že se na ostrově nachází i svatyně, když auto minulo jakési schodiště. Stihl vystrčit hlavu z okénka, aby zahlédl nejspodnější, červeně natřenou torii – bránu u svatyně. Jakmile auto zatočilo, ztratila se mu z očí. Zaujatě se otočil na Seijiho: „Ta svatyně tam…“ ukázal směr a Seiji přikývl.
„Zdejší svatyně Inari. Má deset bran. Za každý rok od založení školy jednu. Starý ředitel svatyni dost podporoval. Haruova máma sice nezvažuje každý rok stavět novou bránu, ale podporuje ji taky. Haru napadlo, že by každý ředitel měl přidat jednu,“ dodal a všichni se zasmáli. Ren pohlédl na otce a řekl: „Myslím, že se mi tu bude líbit…“
„To bych byl jedině rád,“ usmál se Yoshino. „Nerad bych, abys akademii bral jako vězení. Když tu budeš mít přátele, bude to dobré, ne?“
Ren se taky usmál. Napadla ho jediná odpověď, ale stále ještě váhal… Má to říct?

Park a v něm procházející studenty, ve skupinkách nebo s rodiči už tak dobře nevnímal.
Seiji si stačil všimnout, že vypadá zamyšleně, ale brzy na to zapomněl, sám byl jako na jehlách. Blížili se ke škole a jak byli na dohled hlavnímu vchodu, vyhlížel, jestli mu jeho andílek přijde naproti. Sotva auto zastavilo, vyskočil a rozhlížel se.
„Ahoj, Seiji-kun!“ seskákala po schodech dolů Mitsuishi Chiyo. Zamávala Saki a vyřizovala: „Haru-kun je s mámou v ředitelně. Prosí tě, aby ses nezlobil, že nepřišel kvůli víš komu,“ naznačila jemně. „Ale prý bude čekat v knihovně.“
„Děkuju, Chiyo-san. Asi se sejdeme už v ředitelně,“ ohlédl se Nakamura na své společníky. „Saki, já vezmu Rena a Yoshina-san k ředitelce. Uvidíme se pak.“
Jeho sestra jen kývla a šibalsky se usmála. Dobře slyšela vzkaz, který Chiyo předávala, bylo jí jasné, že chce vidět svého stříbroočka.
Cestou dovnitř míjeli studenty, pár rodičů, ale kupodivu… ani jednoho z profesorů, tak to aspoň připadalo Renovi. Obrýlený blonďák, na kterého Seiji krátce, bez úsměvu kývl, se mu na profesora zdál moc mladý. Pouze usoudil, že se s Nakamurou zřejmě moc nesnesou, jejich výrazy nemluvily o velké oblibě.
Krátká cesta výtahem, ještě kratší cesta chodbou, dokud se jejich průvodce před jedněmi z dveří nezastavil. Zaklepal, ten rytmický zvuk Renovi napověděl, že je to buď jeho osobitý způsob klepání, nebo znamení pro toho uvnitř. Sotva se otevřely dveře, pochopil, že to druhé. Dveře se prudce rozletěly a vzápětí se v blonďákově náruči nacházelo cosi černovlasého, zhruba o hlavu menšího.

„Ahoj, andílku,“ sklonil Seiji hlavu a vtiskl lehkou pusu na nastavenou tvář. Pak majitele té tváře objal kolem ramen a otočil se k ostatním. Z toho černovláskovi došlo, že nejsou sami.
„Yoshino-san,“ oslovil svého kmotra Seiji, „chtěl jste ho poznat. Tak tohle je Takeshi Haru,“ představil svého přítele. Haru se zatvářil trochu polekaně, tím poněkud zesvětlal ruměnec, který ho polil před chvílí.
„D-dobrý den, Yoshino-san,“ pozdravil s úklonou otce své rivalky. Vypadal hodně nejistě, z toho Yoshino pochopil, že chlapec netuší, co od něj může čekat… Logicky vzato je pro něj stejným zlem, jako Seijiho otec.
„Moc mě těší, že tě konečně poznávám, Takeshi-kun,“ natáhl k němu ruku, kterou Haru poněkud zmateně přijal. „Moc jsem o tobě slyšel.“
„To si umím představit,“ poznamenal Haru. „Ale asi jen půlka je pravdivá, zvlášť pokud o mě mluvila vaše dcera. Je mi líto, že jsem důvodem jejího trápení, ale…“
„To je v pořádku, neomlouvej se,“ brzdil ho muž. „Okolnosti zrušení jejího zasnoubení mě přesvědčily, že tohle řešení je nejlepší. Kdybych trval na tom, aby svatba proběhla, ublížilo by to mnoha lidem a nakonec i jí. To manželství by nevypadalo tak, jak si ho Kamiko vysnila. Teď se opírá o svou uraženou hrdost. Jen mi řekni, chlapče… Dělá ti potíže? Jakékoli? Přemýšlím, že ji vezmu odsud,“ vysvětlil, když viděl Harův nechápavý pohled.
„Pokud by jí to pomohlo,“ pokrčil rameny Haru. „Ona není ani tak naštvaná, spíš zklamaná. Trápí ji, když nás vidí spolu, i když to nebývá často. A to, že celá škola ví, proč dostala kopačky, jí nepomáhá. Je hrdá,“ pokrčil rameny. „Zkuste si s ní promluvit. Víte, co chce ona? Teda, kromě toho, aby se všechno vrátilo do starých kolejí,“ podíval se na Seijiho.
„Byl by z tebe dobrý psycholog,“ podivoval se Yoshino.
„To by dobrý učitel měl být,“ pousmál se Haru. Pak sklouzl očima na chlapce vedle Yoshina. Ren na sebe nijak neupozorňoval, nechal mluvit otce… ale neviditelný nebyl.
„Ahoj,“ pozdravil ho Haru.
„Ahoj,“ opětoval Ren pozdrav.
„To je Igarashi Ren,“ představil ho Seiji. „Syn Yoshina-san. Má tvoje máma čas, Haru?“
„Jo, je v kanceláři,“ přikývl černovlásek. „Tak pojďte dál,“ pobídl oba návštěvníky a vzal je dovnitř.
„Mami? Máš návštěvu,“ strčil hlavu do pracovny, kde v prvním půlroce studia strávil tolik času. „Račte dál,“ pokývl na Yoshina. Na Rena se usmál a dodal: „Omluvíte nás? Musíme si promluvit,“ popadl Seijiho za ruku a táhl ho ven.
‚Fakt zamilovaný,‘ blesklo Renovi hlavou. Přál jim to a zároveň záviděl. Když se teď neochotně ohlédl zpět na svůj vztah, uvědomoval si, že vlastně vypadal úplně jinak…
Rei se s ním veřejně nevídal. Scházeli se u něj doma, ale nechodili nikam ven, ani jako přátelé. A jemu, protože nikdy dřív neměl vztah, to připadalo normální. Teď ho vlastně napadlo, že to nebyl vztah… Dnes, když je moudřejší, by to nazval… poměr. Sexuální poměr, víc v tom nebylo. Strašně ho překvapilo, že si to uvědomil až teď.
Nechtěl přemýšlet o tom, jestli se Rei styděl za svou orientaci celkově, nebo jen za něj, ale když viděl, jak se Seiji ke svému příteli veřejně hlásí a očividně se za jejich lásku nestydí, musel si připustit, že on a Rei spolu ve skutečnosti nechodili. On byl zamilovaný, ale vlastně to bylo jen o fyzickém stýkání. Přišlo mu to hrozně líto. Byl rád, když ho otec představil Haruově matce, mohl hodit za hlavu vzpomínání a soustředit se na něco jiného.

„Takže ses rozhodl, Igarashi-kun? Nastoupíš tady?“ ujišťovala se ředitelka.
„Ano, už se těším,“ potvrdil rudovlásek. „Líbí se mi tu.“
„Dobře,“ usmívala se paní, „mimochodem, je mi jasné, že vysvědčení s sebou nemáš, ale zajímal by mě tvůj prospěch. Mohl bys poslat jeho kopii, až ho u vás ve škole dostanete? Kvůli zařazení, chápeš?“ vysvětlila. Pak se podívala na Yoshina: „Asi očekáváte, že vaše dcera postoupí do dalšího ročníku s ostatními, ale její výsledky neodpovídají studentce třetího ročníku. Doporučuju, aby buď hned v začátku přidala, nebo, protože odmítla opakovat druhý ročník, přestoupila na jinou školu. Po rozhovoru s ní jsem došla k názoru, že svým osobním problémům věnuje víc času než studiu. Pokud by chtěla odsud odejít, pochopím to, ale to odmítá. A protože znám pozadí jejích citových záležitostí, moc jí nerozumím. Jako by si schválně ubližovala. Nejsem její rodič a neznám ji moc dobře, ale připadá mi, že se pokouší u Seiji-kuna vyvolávat soucit, který by ho k ní přivedl zpět. Myslím, že si stále nepřipouští, že by ji mohl opustit, zvlášť kvůli chlapci.“
„Její hrdost občas překvapuje i mě,“ povzdechl si Yoshino. „Asi ji podědila po mém otci, po matce ji nemá určitě. Yori byla velmi skromná a tichá žena. Zato otec byl v mnoha směrech tvrdý a neústupný…“ na moment se odmlčel, pohlédl na Rena. „A na jeden z těch směrů bohužel doplatil i můj syn… Promluvím Kamiko do duše. Když už si to studium tady vydupala, měly by tomu odpovídat i její výsledky. Dám vám vědět, jak se rozhodla, pokud dokončí střední školu tady… Prozatím ode mě očekávejte platbu školného pro Seiji-kuna.“
„Tomu nerozumím?“ zamračila se paní Takahiro nechápavě. Sklouzla očima k Renovi, ten se chopil vysvětlení: „Seiji-kun obeznámil svého otce o svém vztahu a o představě své budounosti, ten mu v trochu vypjaté situaci sdělil, že… mu další školné nezaplatí. A Seiji chce, celkem pochopitelně, zůstat tady… Nabídli jsme mu s otcem pomoc.“
„Jsem Seijiho kmotr a proto pro něj bylo jednodušší ji přijmout,“ dodal Yoshino. „I on je hrdý, hodlá mi tuto pomoc v budoucnu splatit.“
„Už chápu,“ kývla hlavou ředitelka. „Se Seijiho otcem jsem se setkala pouze jednou, ale stačilo mi to. A s jeho exmanželkou, Seijiho matkou jsme se velmi spřátelily… neřekla mi toho moc, ale pochopila jsem, že s ním není snadné vyjít. Je dobře, že má Seiji ještě vás. Dobře. A tvé školné, Igarashi-kun?“
„Když zemřeli mí adoptivní rodiče,“ začal chlapec poněkud ztěžka, „bylo moje dědictví dočasně zmraženo. Do mých dvaceti nemůžu osobně s ničím disponovat. Je mi vyplácené kapesné a školné bude zaplacené ze studijního fondu, který mi rodiče založili. Jen dám příkaz právníkovi. Budu potřebovat číslo účtu akademie, ale v tom se vlastně můžu obrátit na otce.“
„Zdá se, že to máte promyšlené,“ poznamenala žena. „Dobře. Jen nezapomeň, peníze by měly přijít nejpozději do konce prvního měsíce studia, ano? Jinak, pokud máš otázky, jsem si jistá, že ti bude nápomocen jak můj syn, tak Seiji-kun. Určitě si tu zvykneš. Haru zpočátku nechtěl nic jiného, než se odsud dostat…“ zavzpomínala. „A nakonec to dobře dopadlo.“
Ren se pousmál. Byl přesvědčen, že naráží na synův vztah se Seijim. Že vzpomíná na šílené zážitky v podzemní svatyni… koho by to napadlo?

Seiji zavřel dveře a zamkl. Nejdřív svého přítele vášnivě políbil, pak ho usadil na gauči a nesmlouvavě řekl: „Andílku, musím ti něco říct. Už jsem se přiznal tátovi.“
„A jé,“ lekl se Haru. „A? Jak to vzal? Vzhledem k tomu, že žiješ…“
„Nezabil mě, ale nejspíš jen proto, že to odložil,“ podotkl Seiji.
„Jak to myslíš,“ tohle Haru moc nechápal.
„Dal mi čas na rozmyšlenou. Do konce ročníku. Buď přijmu jeho podmínky… nebo mě vydědí. A tím pádem nezaplatí školný.“
„Tak… to je jasný, co?“ hlesl černovlásek. „Přijmeš ty podmínky.“ Snažil se mluvit klidně, nedat najevo, jak moc se bojí…
„Říkáš to tak jistě,“ pohladil ho Nakamura po tváři, „nevíš, jaký jsou.“
„Myslím, že to tuším. Nech mě hádat, jen mě oprav, když se netrefím... Vezmeš si Kamiko a budeš dělat v bance, jak vždycky chtěl. A za to tě nevydědí. Tak, jak moc jsem se minul?“
„Ani o chlup,“ přiznal se blonďák. „Sice si můžu vybrat jinou holku, když odmítám Kamiko, ale… musí to být holka. Chce mě mít do konce života pod dohledem. Život, jak si ho představuju já, je podle něj zvrhlej a nechutnej. A to mi platit odmítá. Jako bych to po něm chtěl. Uživím se sám.“
„Seiji, víš jistě…“ Haru nebyl přesvědčený, že se Seiji rozhoduje ze správných důvodů.
„Chtěl bys radši, abych to přijal?“ zeptal se Nakamura vážně. „Chceš se rozejít?“
„To ne!“ vyskočil Haru. „Nechci, ale… taky nechci, abys toho jednou litoval, když teď odmítneš. Rozmyslel sis to pořádně?“
„Ty se bojíš, že ti to pak budu zazlívat, viď,“ řekl tiše blonďák.
„No, tak trochu,“ připustil Haru. „Uvědomuješ si, že je to důležitý rozhodnutí, ne? Jde ti o celej život.“
„A proto jsem to pořádně promyslel,“ řekl Seiji vážně. „Nejde jen o to, že chodím s tebou, Haru, i když je to pro mě jedna z těch nejdůležitějších věcí. Ty víš, že chci dělat něco jinýho, než sedět někde v bance. Táta nic z toho není ochotnej akceptovat. Odmítá moje sny respektovat, natož, aby respektoval mě samotnýho. Od chvíle, co zná pravdu…“ tady se zarazil. Nedořekl tu nepříjemnou větu, že ho otec považuje za zvrhlíka a d***ku. Tušil, že by se to Harua dotklo víc než jeho a to se musel vybrečet ve sprše.
„Tak co?“ zamumlal Haru. „Seiji, co udělal?“
„Řekněme, že se ho pravda o mý orientaci dost dotkla,“ řekl Seiji jemně. Haru cítil, že to není všechno a skutečnost se od Seijiho vyprávění liší.
„Co ti opravdu řekl?“ zašeptal. „Něco ti řekl, něco hnusnýho, mám pravdu?“
„To je jedno, co říkal,“ odmítl se Seiji podělit. „Podstatný je, co mu já řeknu příští týden. Nemůžu přijmout jeho podmínky, protože to není život, jakej chci. Je to jeho život. Žít s někým, koho nemiluje a když se mu omrzí, vymění ho za někoho jinýho. Dělat práci, která mu přinese prachy, ale nic víc. Já chci pracovat tak, aby mě to naplňovalo a strávit život s člověkem, kterýho miluju. I kdybych si ho nemohl vzít,“ zašeptal ještě. A protože přitom koukal svému příteli upřímně do očí, ten zrudl.
Napadlo ho, co tím blonďák myslí, ale neodvážil se zeptat, aby si to potvrdil. Ale sám sobě čestně přiznal, že by byl rád.
„Já chci, abys byl šťastnej, Seiji,“ řekl tiše.
„A z čeho proboha soudíš, že než s tebou, byl bych šťastnější s nemilovanou manželkou a v kanceláři se sekretářkou?“ zajímalo Nakamuru. „Že to stačí k životu tátovi, neznamená, že to vidím stejně. Já budu radši chudší, co se týče bankovního účtu, ale bohatší něčím jiným. O luxus, co mi on nabízí, se můžu pokusit sám. Co řešíš? Takhle přece budeme spolu.“
Haru sklopil hlavu.
„Já ti rozumím. A chci, abys věděl, že tě stejně podpořím, ať už se rozhodneš jakkoli… Prostě…“
„Já vím,“ políbil ho Seiji. „Prostě. Haru, rozhodl jsem se po důkladným zvažování. A toho, co bych ztratil, by bylo víc, než co můžu získat. Jen si musím promyslet, kam půjdu, až dodělám akademii.“
„Na něco přijdem,“ chlácholil ho Haru. Chtěl se přitulit, najednou ho ale napadlo: „Počkej. Když ti táta nezaplatí školný, jak chceš dodělat akademii? Říkals‘, že tvá máma nebude mít peníze…“
„Můj kmotr mi nabídl pomoc,“ vysvětlil Seiji. „Ren-kun taky, ale toho neznám moc dlouho. Radši budu dlužnej kmotrovi, než novýmu kámošovi.“
„Jasně,“ zamumlal Haru. Přivřel oči a pak se nevinně zeptal: „Můžu se zeptat, kolik toho vlastně Ren-kun ví? A jak to? To jste si jen tak sedli a pokecali o rodinných trablech?“
Seiji se musel usmát, jak z těch ‚nevinných‘ otázek čiší špatně skrývaná žárlivost. Natáhl prsty a pročísl svému stříbroočkovi vlasy na spánku. „Já se s tátou včera chyt‘ na večírku. Když mě představil nějakým svým známým, zmínil se o Kamiko a když mi ten jeho známej blahopřál k zasnoubení, ujelo mi to. Pak jsme se v salonu pohádali. Že je Ren-kun na balkoně a všechno slyší, jsem zjistil až pak. Když se táta vrátil k ostatním hostům, šel jsem na vzduch. Tam jsme kecali, dokud pro nás nepřišel jeho táta.“
„Aha,“ zvažoval Haru vysvětlení. „Jak jste se vlastně poznali?“ zajímalo ho.
„Včera byl jeho seznamovací den se sestrama. A táta, jako obvykle, zajel na poslední chvíli k nim. Na ten večírek jsme pak jeli přímo od nich.“
„Hm. A Ren-kun… jak vychází se sestrama?“
„Vypadá to, že Ayumi se do něj úplně zamilovala, ale Kamiko ho nesnáší,“ vysvětlil Seiji. „A ještě víc bude, až se doví, že je jako my.“
„To si děláš…“ užasl Haru.
„Nedělám,“ zavrtěl jeho přítel hlavou. „Když viděl tvoji fotku, přišlo mi, že by ses mu líbil… Ale říkal, že o vztah nestojí, ten jeho minulej špatně dopadl, tak si chce dát pohov… A já stejně nikoho nenechám, aby mi tě přebral. O důvod víc, zůstat na škole.“
Objal Haru kolem pasu a pokračoval: „Nemusíš žárlit, andílku, já jsem tvůj. A vždycky budu. Jasno?“
„Jo,“ zamumlal stříbrooký žárlivec. „Jasno. To jen… na chvilku mi připadalo, že si dost rozumíte.“
„Protože jsme teď oba tak trochu ve srabu,“ pokoušel se to Seiji příteli přiblížit. „Já mám potíže se svým tátou a jeho adoptiní rodiče nedávno umřeli. Sblížilo nás to. Podrobnosti ti ještě pozdějc povím, ale ber to takhle… Ren-kun je kamarád. Jeho otec je můj kmotr, takže vlastně i rodina. A Kamiko nás nesnáší úplně stejně. Přál bych si, aby to byl i tvůj kamarád. Když se nebude moct spolehnout na nás, bude tu úplně sám. S Kamiko nemůže počítat. Nevnímej ho jako konkurenci, jo?“ zavrněl mu do ucha a přitiskl horké rty na Haruovo citlivé místečko pod uchem. Tiché zalapání po dechu mu prozradilo, že je opět pánem situace… a vsadil by se, že ho Haru v duchu posílá ke všem čertům, jako vždycky, když využil svého vlivu na něj.
A protože měli konečně čas pro sebe, zapadli do ložnice, kde si vynahrazovali těch pár nocí, co museli spát každý sám.

„Jsem vážně rád, že jsi to studium tady přijal, Rene,“ prohlásil Yoshino spokojeně. Seděli na terase u jídelny, byl právě čas svačiny. Saki, která je tam usadila, se před chvílí vzdálila, když jí Ren naznačil, že chce otci něco říct.
„Já taky,“ souhlasil chlapec. „Doufám, že to bude mít takovej efekt, jakej čekáš. A kromě toho, je to dobrá škola, mohl bych se hodně naučit.“ Všiml si, že se Yoshino zarazil.
„Jak to myslíš?“ zamumlal muž. Znepokojeně si syna prohlížel.
„Přemýšlel jsem, o tom, cos říkal, když jsme jeli kolem té svatyně… Že nechceš, abych akademii bral jako vězení. Když si vezmu, jaký mám možnosti…“ teď pohlédl otci naplno do očí, „rozhodně je lepší prestižní akademie odříznutá od světa, než ochranná vazba. Tak to říkal Tamura-san, tehdy večer. Děkuju, žes měl lepší nápad.“
„Ty to víš?“ vydechl užasle otec.
„Slyšel jsem vás, když jsem odcházel z koupelny k sobě. Nechtěl jsem poslouchat, ale…“ Ren pokrčil rameny, „myslím, že v tomhle případě jsem udělal dobře. Nevědět pravdu, možná bych se rozhodl jinak. I když si tím nejsem jistej. Takhle to možná ochrání lidi v mým okolí, co zůstanou ve městě, když tam já nebudu. Teď vlastně jen přetrpím prázdniny ve městě a pak budu tady. Nebude to tak špatný. Jen bych si přál, aby to policie už konečně vyřešila. Chci jít konečně k hrobu rodičů se zprávou, že už ho dostali. Není fér, že nic nemají. Ten parchant pořád běhá někde venku a myslí si, že mu to projde…“ Yoshino sledoval, jak Ren zatíná pěsti, jak se snaží ztlumit svůj hněv… Chápal, že si to bere osobně.
Najednou měl Ren pocit, že se v něm všechno vaří, připadal si jako natlakovaný kotel, který nemá, jak upustit páru… jednu možnost znal, ale to nemohl… ne tady a teď. Proto, jakmile ho do tváře udeřil náhlý poryv větru, vzpamatoval se. Teď se snažil uklidnit. Myslel na něco hezkého. Představil si matčin obraz. Soustředil se na její úsměv a ze své mysli vytěsnil všechno ostatní. Nakonec se úplně uklidnil.
Když s novým úsměvem vzhlédl k Yoshinovi, zjistil, že si ho otec pečlivě prohlíží.
„Meditace?“ nadhodil muž.
„Zabírá,“ odpověděl. „Problém bude, až přestane fungovat. Zatím jsem to vždycky zvládnul.“
„To jsem rád, synku,“ zamumlal Yoshino. „A jsem rád, že jsi se rozhodl tak… zodpovědně. Hádám, že i to v tobě vypěstovali tví adoptivní rodiče. Tak mě mrzí, že už je nepoznám.“
„Líbili by se ti,“ mínil Ren. „Myslím, že byste si vážně rozuměli.“
To si byl Yoshino jist. Teď mohl jen obdivovat následek výchovy, jakou dal zemřelý soudce a jeho žena jeho synovi.