Hlas větru - 1. kapitola - Krev pod sakurami

KREV POD SAKURAMI

Tolikrát slyšíme, že se něco takového stalo. Tolikrát říkáme, jak je to strašné a nevíme, co by jsme dělali, kdyby to potkalo nás. Víme, že je to realita, že se takové věci opravdu dějí… Přesto tu skutečnost vlastně nevnímáme…
Dokud se nedotkne i nás.

Stmívalo se. Detektiv Tamura zastavil před krásnou vilou, plnou policistů. Zpráva o téhle dvojité vraždě ho pořádně otrávila. Policista u brány mu pokývl na pozdrav.
‚Není nad krvavej případ na oslavu prvního dne po dovolený,‘ pomyslel si sarkasticky. A teď navečer zvlášť. Jak líp strávit noc, než s horou papírování, případných výslechů a obvyklé policejní práce.
„Měli děti?“ zeptal se strážníka, který ho informoval o detailech případu nad těly mrtvého soudce a jeho ženy, která tam byla nalezena.
„Syna. Sedí uvnitř v hale, je u něj doktorka Imai. To on je našel… je v šoku.“
„Taky bych byl,“ zabručel inspektor a vydal se zmíněným směrem. „Kdyby mi zabili rodiče.“ Když vešel, ihned zahlédl známý béžový plášť policejní psycholožky, skláněla se nad postavou s rudohnědými vlasy.
„Zdravím, doktorko,“ oslovil brunetku. Otočila se. Čelo sympatické mladé ženy, zachmuřené účastí, se na okamžik vyhladilo. „Počkej tu na mě, Rene, hned se vrátím,“ řekla chlapci, sedícímu na lavici. Byl schoulený, čelo si opíral o kolena. Nezvedl hlavu, když na něj doktorka promluvila, nijak nedal najevo, že ji slyšel.
Když byli z doslechu, ale na dohled, inspektor se zeptal: „Je schopný výslechu? Jak mu je?“
„Jak by bylo vám, kdyby…“ pustila se do něj žena. Ale ovládla se, nechtěla ječet právě tady. „Já bych nechtěla najít svoje zastřelené rodiče. Ten kluk je citlivý, i když se navenek tváří jako tvrďák… Jsem jeho opatrovnice, znám ho od malička, takže ho vezmu k sobě. Nikoho jiného nemá, je adoptovaný. Až ho budete chtít vyslechnout, přijďte ke mně. Teď ho nechte… být!“ křikla za Tamurou, který už rázoval k chlapci. Rozzlobeně pohodila krátkými vlasy a zamířila za ním.
„Ahoj, Rene,“ posadil se k němu na lavici. „Jsem detektiv Tamura, povedu vyšetřování. Promluvíme si?“
Chlapec pozvedl hlavu, zadíval se na policistu. „Těm ostatním policajtům už jsem řek‘ všechno, co vím,“ promluvil příjemným, ale otřesem poznamenaným hlasem. Jeho zářivě zelené oči byly ještě vlhké a zarudlé od pláče. Spadaly mu do nich pramínky rudohnědých vlasů.
„A cos‘ jim řekl?“ zajímal se muž. Chlapec vzdychl. Očividně se mu už mluvit nechtělo. „Přes víkend jsem byl s kamarádem, na chatě jeho rodičů. Odpoledne nás vyzvedli a odvezli mě domů. Dovolili, aby Keito přespal u nás. A když jsme zašli dozadu, tak… naši… tam…“ Říkal to apaticky, už tyhle věty za večer zopakoval aspoň třikrát… Z jeho mladé tváře čišelo zoufalství. Kousal se do rtů, jak se nechtěl znovu rozbrečet.
‚Zoufalý, ale hrdý,‘ napadlo Tamuru. ‚Nechce ukázat slabost, před dospělým chlapem, jako jsem já.‘
„Už leželi,“ doplnil. „Je mi to líto, Rene, opravdu. Víš co, běž s paní doktorkou. Kdybych potřeboval ještě něco vědět, vím, kde tě najdu.“ Vstal a chtěl jít zpět, promluvit si s koronerem, který už dal určitě těla chlapcových rodičů odvézt...
„Dostanete ho?“ zeptal se Ren. V očích se mu leskly nové slzy a rty se chvěly. Tamura se zarazil. Tohle nebyl jeho první případ, je policajtem skoro patnáct let a nerad dával plané sliby, věděl, jak to chodí. Ne vždy je dostanou, i když dělají všechno možné. Ale tohohle kluka mu bylo nějak víc líto… Právě ztratil svou jedinou rodinu, musí se cítit strašně. A on ví, jaké to je, někoho ztratit. Uvědomil si, že jeho Mikio by teď byl asi tak v Renově věku, možná jen o pár let mladší…
Znovu si k němu sedl a chvíli mu hleděl do uplakaných očí. Položil mu ruku na rameno a jemně stiskl.
„Slibuju,“ řekl tiše, „že pro to udělám všechno, co bude možné.“ Pak sáhl do náprsní kapsy. Podal chlapci vizitku a tiše řekl: „Když si na něco vzpomeneš, i kdyby se ti to nezdálo důležitý… nebo si budeš chtít jen tak promluvit… zavolej. Na tomhle čísle mě vždycky zastihneš.“
Ren přikývl. Díval se za inspektorem, dokud nezašel do domu. Když mu doktorka Imai hodila přes ramena bundu, zvedl se a šel za ní do auta. Sledoval v zrcátku svůj domov, ozářený policejními světly, dokud mu nezmizel z dohledu. Teprve pak sklopil oči k vizitce. Pod jménem Tamura Yuri bylo natištěno telefonní číslo na okrsek a do kanceláře. Ren mimoděk zapochyboval, že právě v kanceláři ho zastihne kdykoli… Otočil vizitku. Na jejím rubu bylo rukou napsáno číslo na mobil.

„Tak, tohle teď bude tvůj pokoj,“ řekla doktorka Imai jemně. „Odpočiň si, tak za hodinu přijď na večeři, ano?“
„Já vám nechci být na obtíž, Imai-san,“ řekl Ren potichu. „Bude mi brzo osmnáct, nějaký peníze mám, mohl bych jít třeba do hotelu…“
„Neblázni, proč bys chodil do hotelu,“ pokárala ho. „Víš co, teď jsi pod tlakem, právě jsi přišel o rodinu. Otázky kolem tvé budoucnosti můžeme řešit později. Odpočiň si.“
„Dobře,“ povzdechl si chlapec. Když chtěla žena zavřít dveře, ještě se k ní obrátil. „Doktorko…“
„Ano?“
„Já jen… Děkuju.“
Přikývla a povzbudivě se na něj usmála. Pak ho nechala o samotě.
Když odešla, Ren si znova vzdychl a posadil se na posteli. Byla pohodlná, měl chuť si hned lehnout a zaspat to všechno. Aspoň na pár hodin zapomenout.
Porozhlédl se, pokoj byl docela velký a útulný. Skříň, psací stůl a postel, všechno ze světlého dřeva. Neutrální barvy závěsů a koberce působily uklidňujícím dojmem a přesně to jeho zraněná duše potřebovala. Klid, porozumění a čas.

Druhý den
Doktorce Imai Mari bylo dvaatřicet a poslední dva roky pracovala u policie jako psycholožka. Dobře se vyznala v lidech a měla rutinu policejního vyšetřování natolik zažitou, že ji překvapilo jen to, že se u ní vyšetřující detektiv objevil až odpoledne.
„Čekala jsem vás už ráno,“ sdělila mu.
„Říkal jsem si, že bude lepší, když počkám, než se Ren vrátí ze školy. Brzy končí školní rok, takže přes prázdniny se asi bude dávat dohromady, co?“
„Doufám, že se tak dlouho trápit nebude,“ opáčila, „ale smířit se s takovými věcmi chce spoustu času. Mimochodem, dnes do školy nešel. Omluvila jsem ho, ředitel to pochopil.
Po snídani se zavřel v pokoji, moc nekomunikuje. Když už ho musíte vyslýchat, snažte se být jemný,“ požádala detektiva. Usadila ho v pracovně a šla pro Rena.
Tamura si prohlížel doktorčinu pracovnu, očekával, že bude stejně strohá a neosobní, jaké vídal u jiných psychologů.
Například kancelář Imaiina předchůdce byla tmavá a malá, doktor Hiyama jakoby měl alergii na sluneční světlo, s oblibou pracoval po večerech a pod zářivkami. Přezdívalo se mu Krtek (což chudák doktor naštěstí nevěděl).
Ale pracovna, ve které teď Tamura seděl, byla plná světla, útulná, s květinami ve váze i v květináčích. Nábytek ze světlého dřeva, knihovna s knihami. Příjemné místo.
‚Správný místo pro výslech nešťastnýho kluka,‘ pomyslel si policista. ‚Na stanici by se cítil zle. Tady se trochu uvolní.‘
Vzápětí vešla doktorka s ‚nešťastným klukem‘.
„Dobrý den, Ren-kun,“ vstal muž z křesla. „Nezdržím tě dlouho, ale potřebuju se ještě na pár věcí zeptat, souhlasíš?“ zeptal se rychle, teprve pak si chlapce prohlédl. Už neměl červené, uplakané oči, jako když ho včera viděl poprvé, ale stále v nich měl ten zoufalý výraz. Tamura odhadoval, že nic moc nenaspal, připadal mu unavený.
„Dobrý den, detektive,“ šeptl. Usadil se do křesla vedle Tamury a zvědavě se na něj zadíval. „Už něco víte?“ zeptal se. „Teda… nečekám, že byste je dostali tak rychle, ale… máte aspoň nějaký stopy?“
„Vrah po sobě stopy zametl,“ vzdychl detektiv, Ren si povzdechl taky. „Zaměřili jsme se na podezřelé ze soudcovy branže. Poslal za mříže spoustu zločinců, můžeme předpokládat, že si některý chtěl srovnat účty… Je dobře, že aspoň ty jsi nebyl doma.“
„Možná by byli ještě naživu,“ zamumlal Ren. „Třeba by si netroufl dovnitř, kdyby…“
„Troufl si zabít jednoho z nejváženějších soudců. Vztáhl ruku i na ženu. Co by mu mělo zabránit ublížit i tobě?“ zeptal se ho vážně muž. Kousl se do rtu, když se Renovy zelené oči zaleskly, neušel mu ani doktorčin pohled, kterým ho propíchla. Ani slovem se nezmínila, že Ren moc nespal, že se budil z nočních můr, plných krve. Nemusela, tohle Tamura znal. Mockrát mluvil s oběťmi či svědky zločinů. Toho kluka mu bylo líto čím dál víc.
„Promiň, chlapče,“ vzdychl. Tyhle jemné ohleduplnosti mu nikdy moc nešly, i když měl svého času světlejší chvilky. Ještě než se rozvedl.
„To je dobrý,“ potřásl Ren vlasy. „Musím si zvyknout, že už… tady prostě nejsou.“
„Ale ani nejsi sám,“ připomněla mu doktorka Imai. „Dáte si něco, detektive?“
„Můžu černou kávu?“ požádal Tamura. Žena odešla, jen se starostlivě ohlížela po smutném hochovi v křesle.
„Víš, Rene,“ začal detektiv tiše, „bude to asi dlouho trvat. Ale máš mé slovo, že udělám všechno, co budu moct, abych toho vraha našel.“
„Jo,“ zvedl k němu Ren pohled, „já vám… věřím… asi…“ dodal tichounce. Tamura se pousmál. Pak se zeptal: „Řekni mi, v domě jste neměli žádný personál?“
„Když jsem v pátek odjížděl,“ odpověděl Ren zamyšleně, „máma dala hospodyni volno. Když jsem přespával u kamarádů, udělali si s tátou čas pro sebe. Uklízečka k nám každý den dochází. Třikrát týdně chodí zahradník. Kromě hospodyně s náma nikdo nebydlí.“ Tamura si to poznamenával do notesu.
„Dobře, s personálem si promluvíme. Jak dobře znáš otcovy kolegy a vůbec lidi z práce?“
„Nijak zvlášť. Táta nechtěl, abych se mu do práce motal, takže, když pořádal večírek nebo tak, nebyl jsem většinou doma. A když náhodou jo, táta nás představil, ale nikdo z těch lidí k nám nechodil tak často, abych ho líp znal. I většinu jmen jsem zapomněl. Možná budou vědět víc rodinný právníci. A taky v tátově kanceláři.“
„Hm-hm,“ udělal muž. „Do kanceláře už jsme lidi poslali a na ty právníky budu potřebovat kontakt.“
„Hned to bude,“ ozvala se psycholožka ode dveří. Na tácu voněla čerstvá káva a čaj pro Rena. „Ráno jsem jim volala, budou mě kontaktovat ohledně Renových právních náležitostí… a poslední vůle, až případ uzavřete.“
„Znáte to, doktorko,“ povzdechl si detektiv, „může to chvíli trvat. A ještě…“ vzpomněl si a otočil se na chlapce: „Do večera uvolníme místo činu, budeš moci jít do domu svých rodičů. Předpokládám, že teď tam asi bydlet nebudeš.“
Ren přikývl. „Imai-san, říkala, že jí nepřekážím. A ten dům je na mě moc velkej a… nechci tam být sám.“
Detektiv a psycholožka se na sebe chápavě podívali. Dobře mu rozuměli. Vědomí, že je vlastně úplně sám, by ve velkém prázdném domě mladému chlapci nepomohlo smířit se.

Miyazaki, noční klub Shinohara
„Tak zase večer, Ayame?“ zeptala se malá černovláska v uniformě číšnice. Unaveně se protáhla, ale nespouštěla z očí štíhlou ženu, kterou ještě před dvaceti minutami viděla na pódiu, s načesanou rudohnědou hřívou a v černých šatech s flitry.
Teď by v mladé ženě s rusým copem a v plášti nikdo nehledal krásnou zpěvačku oblíbeného nočního podniku v Miyazaki. Ani by jí nikdo nehádal pětatřicet. Působila velmi mladistvě.
„Ne,“ potřásla Ayame hlavou. Zavřela dveře své šatny, ještě se ohlédla po číšnici. „Mám volno. Konečně. Musím nabrat sílu na ten pátek. Oslavy výročí jsou vždycky záhul a 25 let je jen jednou. Bude mě pěkně bolet v krku. Takže teď… odpočívám.“
„Hmm,“ udělala číšnice, „ten tvůj ctitel bude zklamanej, že jeho hvězda dneska nezpívá…“ narážela na pravidelného hosta, který seděl vždycky u prvního stolku a jen zbožně naslouchal, když Ayame zpívala. Nechával jí u servírek vzkazy a básničky… Občas i květiny. Ayame mu na vzkazy neodpovídala, osobní pozvání, když si ji vyčíhal při odchodu, zdvořile odmítala. Lichotilo jí, že se o ni zajímá, věděla, že je, stejně jako ostatní zákazníci, z těch lepších kruhů, ale nechtěla se zaplést. Většině děvčat, které takových pozvání využily, se o nevyplatilo. Takže teď mávla rukou: „Přežije to. Dobrou noc,“ a odešla.
Vždy, když opouštěla podnik v tuto dobu, byla ráda, že nebydlí daleko. Nechtěla využívat nabídky bratra šéfové, který jí neustále nadbíhal a nabízel, že ji odveze domů. Ulevilo se jí, že se v podniku už pár dní neobjevil a neobtěžuje ji.
Sice musela chodit přes park, když si chtěla trochu zkrátit cestu, ale… dobře věděla, že ona se bát nemusí. Umí se o sebe postarat.
A brzy zjistila, že dnes i bude muset. Když už byla na dohled východu z parku, zaslechla zašustění a praskot větviček. Lekla se a ohlédla po tom zvuku, ale už ji nepřekvapilo, že z křoví trochu vrávoravě vylezl chlap a zapínal si poklopec.
Když ji zmerčil, potřásl hlavou, snad jakoby nevěřil, že ji vidí a hned se chraplavě zasmál: „Snad jsem tě nepolekal, kočičko?“
‚Je namol,‘ pomyslela si Ayame úlevně, když postřehla, jak se mu plete jazyk. S takovým si snadno poradí. Rozhlédla se, nikde ani noha. No, koho by člověk hledal v parku ve dvě ráno?
„Mě se nemusíš bát, kočičko,“ pokračoval opilecky muž, dívčino rozhlížení bral jako náznak strachu. „Starej Hiro ti nic neudělá… nechceš obejmout? Mám dojem, že se třeseš…“
Pomalu se k ní vrávoravě blížil, Ayame udělala pár kroků zpět. Vzpomněla si, že před chvílí minula malou kašnu. Znova se rozhlédla, když byl ‚starej Hiro‘ jen pár kroků od ní, začala utíkat. Slyšela za sebou prudké oddechování a potácivý krok, docela ji překvapovalo, že je opilý muž schopen ji vůbec následovat.
Zastavila kousek od kašny a znova se rozhlédla. Nikde nikdo.
„Zavedla jsi mě na hezký místečko,“ zachechtal se muž. „A nikdo nás nevyruší, šikovná holka. Neboj se, bude se ti to tak líbit, že na mě nezapomeneš…“ a začal si rozepínat kalhoty.
„To je dost pravděpodobné,“ odvětila suše a tak klidně, až se muž zarazil. I přes omámení alkoholem si jeho mozek dokázal uvědomit, že jeho ‚společnice‘ nereaguje, jak by měla. Před chvílí utíkala, teď by měla křičet, nebo ho prosit, aby ji nechal… Nebyl schopný pochopit, proč se najednou nebojí.
„Ale spoléhám se na to, že ty zapomeneš na mě,“ dodala a mírně rozpřáhla ruce. Kolem opilého muže se prudce zvedl vítr. Jediný ustrašený výkřik nikdo neslyšel.

O pár hodin později
„Už jdu!“ křikla Ayame na otravné zvonění, které se ozvalo, sotva vyšla z ložnice. Nespala dlouho, ale navykla si vstávat v určitou dobu, aby si nějak udržela svůj vnitřní rytmus. Setkání s obtěžujícím ožralou před pár hodinami už dávno pustila z hlavy.
Za dveřmi stál kurýr. „Slečna Okamoto?“ ujišťoval se. „Něco pro vás mám.“ Z batohu přes rameno vytáhl velkou obálku. „Tady mi podepište převzetí, prosím,“ podal jí propisku, když podepsala, odevzal zásilku a rozloučil se.
Zpěvačka si povzdechla, zavřela a zamířila do kuchyně. Obálku odložila na stůl a začala si chystat snídani. Teprve u své ranní kávy ji otevřela. Trochu ji překvapilo, když na stůl vypadl velký novinový výstřižek.
Článek, do kterého se začetla, jí vyrazil dech. Velkým písmem psaný titulek oznamoval vraždu kagoshimského soudce a jeho manželky. Malá zmínka o přeživším synovi vehnala mladé ženě do očí slzy. Prohlížela si fotku osiřelého chlapce a po tváři jí tekly slzy.
Podívala se znova do obálky, byl tam přiložený lístek a další, menší obálka.
‚Vážená slečno, dle instrukcí našich klintů, manželů Igarashi, vás informujeme o jejich tragické smrti, k níž včera došlo a zasíláme obálku, která vám měla být za stávajících okolností předána. Zároveň vás prosíme o brzké zkontaktování naší kanceláře v Kagoshimě, máme pro vás další informace.
S pozdravem Kobayashi Jiro, právnická kancelář Kobayashi.‘
Ayame si otřela oči a otevřela druhou obálku. Vypadla z ní letenka, vyplněný šek na její jméno a navštívenka s telefonem a adresou právníka Kobayashiho. Zamyšleně ji převracela v prstech.
Po chvíli uvažování vstala a šla k telefonu.
Čekala jen pár minut, než se ozval mladý ženský hlas: „Kancelář Kobayashi, dobrý den, jak vám mohu pomoct?“

Pátek večer
„Dobře, že už jsi tu, Ayame, klub praská ve švech,“ přivítala zpěvačku vysoká blondýna v upnutých šatech. Šéfová, Shinohara Aiko. „A chtěla jsem s tebou mluvit, mám pro tebe návrh. Víš, jak otvírám ten nový podnik, v Sarutani. Já ho povedu a můj bratr zůstane tady.“ Nejspíš si povšimla, jak Ayame ztuhla, myslela si totiž opak, že odjede bratr. Pousmála se.
„Byla bych ráda, kdybys zpívala u mě. Všimla jsem si, že jsi Daisukemu padla do oka. Ale mám dojem, že on tobě ne,“ nadhodila.
„Nic ve zlém, Aiko, je to sympatický muž, ale…“ Ayame pokrčila rameny, „můj osobní život je trochu komplikovanej. Vztah nebo pletky je teď to poslední, co potřebuju.“
„Jasně, chápu to,“ uklidňovala ji žena, očividně spokojená. „Takže, rozmysli si to, jo? Já nevím, v pondělí mi dáš odpověď? Když se rozhodneš přestěhovat, pomůžu ti sehnat byt.“
„To není třeba,“ zamumlala žena. „Než otec zemřel, žili jsme tam. Zůstal mi po něm byt.“
„No vidíš, takže máš i kde bydlet. Tak v pondělí mi řekneš?“
„Jo, v pondělí,“ souhlasila Ayame. Slíbila, že se rozmyslí, ale už byla rozhodnutá. Tady v Miyazaki ji nic nedrží. Sarutani je sice příliš blízko Kagoshimy, ale riskne to. Je pryč patnáct let, nikdo ji nemusí poznat. S nikým ze školních dob není v kontaktu, nikoho blízkého už nemá… A zmizet z města může vždycky.
Zamířila chodbou ke vchodu na jeviště. Za oponou se ještě zhluboka nadechla, slyšela, jak ji majitelka klubu za zvuků klavíru uvádí: „Vážení hosté, jsem ráda, že jste se tu sešli v tak hojném počtu, abyste s námi oslavili vyročí otevření našeho podniku. Už dvacetpět let vás těšíme a i dnes pro vás máme příjemný program, který načne naše talentovaná hvězda, slečna Okamoto Ayame!“
Podle potlesku žena usoudila, že je tam spousta jejích fanoušků, klientů, kteří ji chodí už dlouho poslouchat. Na okamžik ji zamrzelo, že je opustí. Pak vystoupila s přivřenýma očima na jeviště. Už si zvykla, že osvětlovač na ni okamžitě pustí kužel světla, sotva se ukáže. Chvilku počkala, než se potlesk, kterým ji zákazníci přivítali, zklidní a začala zpívat. Hosté ztichli a zaposlouchali se do jejího příjemného altu.

Budova Horie Company, centrum Kagoshimy, o pár hodin dříve
Honosně zařízenou kancelář zalévalo odpolední slunce. Nevysoká štíhlá žena se silně prošedivělými vlasy vypadala za obrovským stolem ještě menší a velmi křehká. Člověk by se jí bál dotknout… ale pouze do okamžiku, kdy by jí pohlédl do očí.
Stará dáma možná vypadala křehce, jako ten nejvzácnější porcelán, ale z jejích hnědých očí vyzařovala neskutečná energie. A nepřátelství. Možná proto se dva muži stojící před stolem viditelně chvěli.
„Zopakujte mi to,“ nařídila žena. Po rozechvělém stařeckém hlasu, který při pohledu na ni každý očekával, nebylo ani stopy, hlas této energické ženy zněl velmi autoritativně a živě. „Vnikli jste do domu… a co?“
„Ten kluk doma nebyl. Jen soudce a jeho žena. Odmítali odpovědět na otázky, navíc vyhrožovali, že zavolají policii… Museli jsme…“
„Ta vražda je komplikace,“ řekla žena. „Neměli tam být. Ale kdyby zůstali naživu, bylo by hůř, dostali by se k nám… A chlapec? Kde je teď? Musíme ho dostat sem, jeho přítomnost je nezbytná… Máte aspoň představu, kam se poděl?“
„Ne, Horie-sama,“ sklopili muži hlavy a modlili se za mírný trest. Znali svou zaměstnavatelku dlouho a dobře. Věděli, že chyby neodpouští. Věděli, jak končí ti, co ji zklamali. Obvykle ani nestihnou podat výpověď. A kdokoli ji podcenil, brzy poznal, že to byla chyba. Většinou poslední, které se dopustil.
Vtom jeden vzhlédl a nadějně vyhrkl: „Mám nápad, Horie-sama. Budeme sledovat vilu. Policie odtamtud ještě neodešla, sepisujou ty věci, co jsme odnesli, aby to vypadalo jako loupež, ale až se tam kluk vrátí… Je tam doma, jednou tam přijít musí.“
Žena přivřela oči, uvažovala o návrhu. Pak se zamračila… ale přikývla. „Nápad je to dobrý. Ale vy už tam nechoďte. Doufám, že policie nenajde vaše otisky?“
„Ne, měli jsme rukavice.“
Paní Horie stiskla tlačítko interkomu. „Yukari, pošlete mi sem Aki. Okamžitě.“
„Ano, Horie-sama,“ ozval se dívčí hlásek na druhé straně a téměř vzápětí kdosi zaklepal na dveře. Na vyzvání vstoupila mladá blondýnka. Když míjela oba muže, pohrdlivě se na ně ušklíbla. Oni jen sklopili hlavy, dobře věděli, že to mají nahnuté…
„Vy dva, zmizte,“ přikázala žena za stolem. „Zbavte se těch ukradených věcí, odneste je k Hayabusovi. On se o všechno postará. Pak se zavřete doma, dokud vás nezavolám. Bude lepší, když nebudete vystrkovat nos.“
Muži poslechli. Uklonili se a co nejrychleji opustili společnost své šéfové, která jim i přes svůj zdánlivě neškodný vzhled naháněla hrůzu.
Když ženy osaměly, paní Horie ukázala blondýnce na židli a podala jí složku. Mladá žena, vlastně spíš ještě dívka, ji otevřela, do ruky jí vypadla fotografie velmi mladé dívky.
„Takhle vypadala Ayako v patnácti letech. Chlapec je jí dost podobný, i když už je mu osmnáct... Ta fotka ze včerejších novin je sice černobílá, ale podoba stačí. Tak, víš, co máš hledat, Aki, teď poslouchej. Začni sledovat dům soudce, ale buď nenápadná, ať tě nikdo nevidí. Nesmíš se do ničeho namočit. Jakmile uvidíš chlapce, přilep se na něj. Je mi jedno, jestli si na to ještě někoho vezmeš, ale už se vám nesmí ztratit. A hlaš mi každý jeho krok. Potřebuju vědět, kde je, kam chodí a tak. Chci ho mít pod dohledem, než ho přivezeme k nám. Rozumíš tomu?“
„Ano,“ přikývla Aki. „Počkat, sledovat, neztratit.“
„Přesně tak,“ usmála se paní Horie spokojeně. „Dělej svou práci, tak dobře, jak to umíš jen ty.“
Aki se pousmála. V těch několika slovech byla pochvala, jakou si pokaždé zasloužila. Nikdy svou zaměstnavatelku nezklamala… Nikdy neselhala. Ať šlo o cokoli. Nezklame ani teď. Koneckonců… jak těžké může být najít a nespustit z očí mladého kluka? Navíc tak hezkého, jak Aki podle poskytnutých fotek soudila. Chlapec, kterého měla sledovat se jí líbil.
„Jakmile něco zjistím, ozvu se,“ slíbila paní Horie a vstala. Uklonila se a odešla. Cestou z kanceláře zavolala své kolegyni a pozvala ji na kávu.

O týden později
Do světlého pokoje vnikal otevřeným oknem vánek a paprsky odpoledního slunce.
Chlapec s rudohnědými vlasy seděl strnule v křesle. Tmavovlasá žena naproti němu si jej zkoumavě prohlížela. Dělala si starosti. Mlčel už deset minut.
„Chápu, že je to šok, Rene,“ řekla mírně. „Kaori mi řekla, tehdy, když jsme domlouvali mé opatrovnictví, že o své adopci víš už dlouho.“
„Jo, od dětství. Když mi jeden spolužák na základní škole při hádce řek‘, že naši nejsou mí rodiče. Pak jsem se doma zeptal a vysvětlili mi to. Možná nebyli mí, ale…byli to jediný rodiče, který jsem měl. Já… je měl rád. A vy mi teď říkáte, že se o mě zajímá můj vlastní otec? Kde byl ty roky předtím?“ rozohnil se Ren. „Proč se zajímá až teď?“
„V dokumentech tvé adoptivní rodiny se našla podrobná smlouva mezi nimi a tvou biologickou matkou. Byla velmi mladá, když ses narodil, navíc brzy zemřela. A podle její výpovědi v té smlouvě o tobě tvůj otec vůbec nevěděl. Nikdy mu to neřekla, ale v těch dokumentech je klauzule, která výslovně říká, že má být kontaktován a informován, v případě, že se manželům Igarashi něco stane. Stačíš mě sledovat?“ ujistila se žena. Chlapec kývl.
„Po poradě s tvými právníky a policií jsem ho kontaktovala. Tvůj otec byl hrozně překvapený, ale zněl nadšeně. Chce se s tebou co nejdřív setkat. Souhlasíš?“
Ren chvíli mlčel. Pak tiše řekl: „Já… nevím. Mám strach, že… Já vlastně nevím z čeho… Je to divný.“
„Chápu tě,“ řekla doktorka Imai. „Rene, tady můžeš samozřejmě zůstat, jak dlouho budeš chtít. Ale pokud tě tvůj otec bude chtít u sebe, nemůžu mu bránit, aby tě odvezl. Ještě nejsi plnoletý a já jsem pouze opatrovník. Biologický rodič má svá práva.“
„Jo, já vím,“ zašeptal Ren. „Já jen… prostě mám strach.“
„To chápu,“ vzdychla žena. „Takže… mu můžu zavolat? Pozvu ho na oběd, promluvíte si.“
„Dobře,“ hlesl. „A… co o něm víte? Kdo to vlastně je?“
„Jmenuje se Yoshino Kazuo. Říká ti to jméno něco?“ zeptala se. Ren se zamyslel. Pak zamumlal: „No, přijde mi, že už jsem jméno Yoshino někde slyšel, ale není to neobvyklý jméno.“ Pokrčil rameny. Doktorka se pousmála.
„V tom máš pravdu, ale právě tohle jméno je docela známé. Tvůj otec je obchodník, vlastní řetězec hotelů, restaurací, dokonce i nahrávací studio. A vypadá to, že máš dokonce… dvě nevlastní sestry. Jedné je pětlet a ta druhá je zhruba ve tvém věku.“
„Stará jako já?“ zašeptal Ren ohromeně. „Je ženatý? Proto si mou mámu nevzal?“
„Je vdovec,“ odpověděla doktorka. „Jeho žena prý zemřela před třemi lety při autonehodě. Proč si tvou matku nevzal, to nevím, Rene, na podrobnosti se budeš muset zeptat jeho. Důvěrné věci jsme po telefonu neprobírali.“
„Jasně. Já si… promyslím věci, na který se ho zeptám. Můžu teď jít? Potřebuju… přemýšlet.“
„Jistě, běž,“ pokynula mu. Ren vstal a zamířil ke dveřím. Když odešel z její pracovny, otevřela žena adresář, vytáhla vizitku a sáhla po telefonu.

Ren vešel do svého dočasného pokoje, zavřel dveře a usadil se na posteli. Skrčil se do své oblíbené polohy, nohy přitáhl k tělu a kolena objal pažemi. Opřený o stěnu pozoroval zarámovanou fotku na nočním stolku.
Trojice na snímku se usmívala. Ren si dobře pamatoval, kdy tuhle fotku dělali. Když po svých patnáctých narozeninách nastoupil do prvního ročníku na střední škole, rodiče na něj byli pyšní… Tehdy to oslavili. Byl to krásný den. Plný slunce. Radosti. Rodinného štěstí. Renovi ta vzpomínka vykouzlila na tváři jemný úsměv. Dokud ho nevymazala jiná vzpomínka.
Na nedávné odpoledne. Stejně slunečné, jako v ten hezký den před dvěma lety.
Vál příjemný větřík, jaro letos přišlo brzy. Bylo hezky. V zahradě kvetly sakury. S kamarádem v patách zamířil k zadním dveřím, vedoucím na zahradu. A tam… to uviděl.
Obraz, který se mu vpálil do paměti, jako dotekem žhavého železa.
Dvě bezvládná těla na dlaždicích před bazénem, v kaluži krve.
Nedokáže na to zapomenout, jakkoli se snaží tu vzpomínku potlačit, skrýt do toho nejzažšího kouta v mysli, někam, kam za ní nemůže… A odkud se sama nikdy nedostane, aby ho strašila ve snech. Ještě nemůže zapomenout. Stále se v noci budí, zpocený a zděšený, s pláčem. Ztratil nejdůležitější lidi ve svém životě. Je příliš brzy, aby zapomněl. Příliš brzy, aby to přestalo bolet.
Začal mít z noci strach. Potřeboval pořádně spát, ale spánek pro něj znamenal ne úlevu a odpočinek, pouze noční můry, vzpomínku na smrt, bolest a ztrátu.
Na růžové lístky sakury v kaluži krve.