HL-5.Valentýn

Yuuki seděla v lavici, vedle své přítelkyně Yori a poslouchala tichý hovor spolužaček, jen o pár lavic níž, zatímco v jejím nitru hlodala žárlivost. To, co říkaly, se jí totiž nelíbilo: „Už to máš?“ „Ano, vlastnoručně vyrobené.“ „Komu to dáš?“ (tichý smích) „Kuranovi-senpai. Určitě mu to bude chutnat.“ Ostatní dívky nadšeně zakvičely, Yuuki se mračila, skoro nevnímala, jak Yori vedle ní švitoří: „Všichni jsou úplně natěšení, že? Koneckonců, zítra je Valentýn. Jediný den v roce, kdy dívky dají chlapci, který se jim líbí, čokoládu a vyznají se.“
„Hm,“ zahučela Yuuki v odpověď, ani netušíc na co. Ve skutečnosti si spíš všimla, že třídní zástupce není myšlenkou na oslavu svatého Valentýna nadšen, hned, jak řekl: „Jak pošetilé! Extrémně pošetilé! Jsem proti tomu!“
V duchu s ním souhlasila. Nebyl způsob, jak dívkám zabránit, aby daly svým oblíbeným Nočním studentům dárky. Yuuki si uvědomovala, jak je to riskantní a byla ráda, že je v tomhle Zero na její straně. Už u snídaně prohlásil, že je to nesmysl a nehodlá ho podporovat. Ředitel se na ně jen usmál a řekl: „Lásce neporučíte, děti moje. Musíme přijít na něco, co uspokojí obě strany a minimalizuje riziko. Těžko těm dívkám vysvětlíme, proč nesmí Noční třídu obdarovat.“
I s ním Yuuki souhlasila. Takže teď situaci promýšlela ze všech stran, hledala východisko… a nadávala na Zera, který se zatím ve třídě ani neukázal, natož, aby jí pomohl tenhle problém nějak řešit!
„A komu dáš čokoládu ty, Yuuki?“ zajímala se najednou dívka a oslovená zpozorněla. „No, já to asi letos vypustím…“ zamumlala a rychle sklopila oči k lavici.
‚Sakra!‘ Všimla si, že pod sešitem vykukuje časopis a na něm dost velká fotka čokoládového srdce.
„Vypustíš, jo?“ usmívala se Yori. „Tak, kdo je ten šťastný, povídej!“
Yuuki najednou zamrazilo. Měla dojem, že na ni někdo zírá a to dost nepřátelsky. S neklidem v duši se ohlédla… a setkala se s dost zamračeným pohledem jistého stříbrovlasého prefekta. Bylo jí jasné, že jí vidí až do žaludku, před ním nic neutají… A taky jí bylo jasné, že nesouhlasí. A taky jí vrtalo hlavou, jakto, že ho neviděla přicházet.
„Ředitel,“ plácla první, co ji napadlo. „Dám ji otci, to je jasné.“
Světlovláska se chápavě culila. „Jasně, Yuuki. Otci. Já ti rozumím.“
Yuuki sklopila znovu oči k časopisu a proklínala svou rudnoucí tvář.

„Dobře, zítra je Valentýn,“ prohlásil ředitel, když za ním Yuuki a Zero o přestávce přišli do kanceláře. „Celá škola bude kvůli tomu na nohou. Kdyby se cokoliv pokazilo, tajemství Noční třídy by mohlo vyjít najevo. Prosím Vás, Strážci Akademie, buďte ve střehu, víc než jindy.“
Yuuki samozřejmě kývla, ale Zero byl jiného názoru.
„Nebylo by lepší to rovnou zakázat?“
„Kiryuu-kun, když to uděláme, způsobíme povyk,“ poučoval ho Cross. „Je to příležitost pro všechny. Nemohu přece upírům zabránit setkat se s fanynkami,“ rozplýval se, zatímco Zero si rozzuřeně myslel něco o… „Nechval přede mnou ty parchanty!“ hlásila Yuuki, jakmile si prostudovala chlapcův výraz. „To si teď myslel, řediteli!“
Ano, přesně to si myslel! Zaškaredil se na dívku vedle sebe, ale nedokázal se na ni zlobit dlouho… dokud si nevzpomněl, že hodlá dělat čokoládu pro to… upíří princátko. To ho zase vytočilo.
Ani nevnímal už obvyklou a stále dokola omílanou ředitelovu řeč o tom, jak jsou lidé a upíři dlouholetí nepřátelé, ale někteří si přejí žít v míru. Jeho doufání v to, že vštípí mladým upírům správné hodnoty mu připadalo nesprávné a nereálné.
„Kiryuu-kun, i když si teď myslíš, že to je nemožné,“ uslyšel poznámku směrovanou ke své osobě, ‚Čte mi snad myšlenky?‘ „…I tak doufám, že tomu jednou porozumíš.“
„To je nemožné,“ prohlásil Zero chladně. Yuuki si jen povzdechla. „Nelze vymazat minulost.“
„To protože věříš, že to jsou bestie v lidské podobě!“ okřikl ho Cross.
„A ne snad?“ ušklíbl se Zero, otočil se k dochodu a nezapomněl za sebou ‚nahlas‘ zavřít dveře. Ani si nepočkal na Yuukinu Valentýnku. Jednu dala řediteli a s druhou spěchala za Zerem.

‚Valentýn pro upíry!‘ prskal v duchu Zero, když rychle mířil do třídy. Na konci schodiště strnul, nevěděl, jak je to možné, ale ucítil…
Vzápětí ho spatřil.
Tmavovlasého upíra s bledou pletí a rubínovýma očima. Zerovo srdce se rozbušilo jako na povel. Nějak přinutil své nohy, aby se znovu rozešly, když se přibližoval k mladému čistokrevnému, sklopil oči, ale ne hlavu, chtěl si udržet aspoň zdání důstojnosti… Nevybavoval si z doby v kobce mnoho, ale Kanameho návštěvu si pamatoval do poslední minuty. I když by raději zapomněl, aby mohl dělat, že se to ve skutečnosti nestalo… Doufal, že krásného upíra jen obejde a nemínil ho byť jen pozdravit. Že vděčí za život JEMU, ho nesmírně iritovalo. Stejně jako to, že bude do konce života nosit na krku připomínku.
„Kiryuu-kun,“ promluvil Kaname vláčně, měkce a to Zera zaskočilo, až zastavil. Zmateně na upíra pohlédl. „Rád vidím, že jsi v pořádku. Dlouho jsme se neviděli.“
Zero otevřel pusu, aby něco řekl, ale kupodivu ho nenapadlo nic, dokonce ani obvyklé urážky, kterými mladého Kurana častoval. Tak ji zase zavřel a sklopil oči k podlaze.
Nechápal, co se s ním děje. Takhle se nikdy dřív necítil, byl tak zmatený… A když Kaname udělal pár kroků blíž, aby mohl projít, se zděšením ucítil, jak mu tváře zalévá ruměnec. Zmocnila se ho panika. Sotva ho Kuran minul, nadechl se a vyrazil pryč.

Kaname se mlčky usmíval, když hleděl za utíkajícím chlapcem. Byl pobavený i potěšený zároveň. Překvapilo ho, jak na něj Zero reagoval. Ani ho nezkusil urazit jako jindy. A jak se začal červenat… byl jednoduše okouzlující! ‚Tak roztomilý…‘ blesklo Kanamemu hlavou, kratičký zákmit majetnické touhy jím protekl a ponechal ho napospas vzpomínce na podvečer ve stájích. Pak svým citlivým sluchem zaznamenal kroky. Z horní chodby, od ředitelovy kanceláře, kam měl namířeno. Okamžitě poznal i toho, kdo se blížil jeho směrem. ‚Yuuki.‘
„Kaname-senpai!“ vyjekla Yuuki tiše. „To je překvapení! Co tu děláte? Během vyučování pro vás není bezpečné…“
„Uvědomuji si riziko, Yuuki,“ řekl mladý muž měkce. „Ale musím navštívit ředitele Crosse. Je u sebe?“
„Ano,“ přikývla dívka. „Právě jsme probírali zítřejšího Valentýna. Bude to trochu hektický den, většina dívek chce Noční třídě předat své dárky…“
„Chci s ředitelem mluvit ve stejné záležitosti,“ poznamenal Kaname. „Už půjdu. Buď na sebe opatrná, Yuuki.“
„Ano, senpai,“ hlesla Yuuki a chvíli se zasněně dívala za mladým upírem. Pak se probrala a utíkala na hodinu. Ani nevěděla, že se Kaname znovu zastavil na rohu chodby, kde ucítil silněji Zerovu vůni. Lehce přejel prsty po stěně, o niž se stříbrovlasý lovec pravděpodobně opřel, pak k nim přivoněl. Před přivřenýma očima vyvstala vzpurná tvář s šeříkovýma očima.
‚Utíkej, Zero. Uteč, kam chceš. Mně utéct nemůžeš.‘

Byl čas, aby Noční třída vyšla ze své koleje. Zvenčí se ozýval běžný halas upířích obdivovatelek. Aidou nahlas uvažoval, kolik čokolády dostane letos a pokoušel se vsadit s Kainem, který seděl vedle něj na pohovce.
Zlatovlasý Ichijo Takuma jen prohodil, že víc jich asi dostane Shiki… Aidou jen pochybovačně odfrkl, že nic není jisté.
Doteď zamyšlená Ruka vzhlédla, ucítila Kanameho a hned ho pozdravila. Kaname neodpověděl, ale pobídl všechny k odchodu.
Venku zjistil, že jak Yuuki, tak Zero mají plné ruce práce, některé dívčiny, netrpělivé zítřka, se pokusily přelézt zeď a neuspěly. Právě když se otevřely vrata, ta co byla nejvýš spadla a jen pád do Zerovy náruče ji uchránil od zlomenin.
V Kanamem se ovšem začala vařit krev. Majetnická touha mu začala vykreslovat obrázky toho, jak pevné ruce mladého lovce svírají JEHO tělo, to JEHO se dotýkají… Ani to, že Zero dívku okamžitě postavil na zem, ho neuklidnilo. Dalo práci, nedat na sobě nic znát.
Jak procházel kolem Yuuki, pozdravil ji, ale pohledem hledal Zerovy oči. Na kratičký okamžik zachytil ten letmý záblesk fialové, jen okamžíček, víc mu stříbrovlasý prefekt nedopřál.
Rozhodl se vzít to do svých rukou. Otočil se a šel zpět, k mladému nepříteli upírů. Neušlo mu, jak Zero zneklidněl, jeho vůně prozrazovala, jak je z něj nejistý a vyplašený.
„Kiryuu-kun,“ oslovil ho jemně, „jak se cítíš?“ I tahle obyčejná otázka Zera očividně zmátla, neodpověděl, jen na mladého muže užasle zíral.
„Pečuj o sebe,“ dodal Kaname téměř přátelsky. „Nerad bych tě viděl zase tam dole…“
Zero se prudce nadechl, jeho ruka jakoby samovolně zabloudila k nedávno postřelenému rameni. Pak se najednou vzpamatoval a zasyčel: "Chceš mi snad něco říct, Kuran? Přijmu jakoukoli tvou výzvu.“ Čekal, že bude upír uražený, nebo aspoň dotčený, ale potěšení v jeho úsměvu nečekal.
„Dej si pozor, Zero. Abych tě nevzal za slovo,“ prohlásil Kaname tiše a se spokojeným výrazem se vrátil do čela ostatních.
Upírova odpověď lovce konsternovala natolik, že se nezmohl na slovo, jen sledoval, jak se Kaname vzdaluje.
„Nechápu, proč se o něj Kaname-sama stará,“ zavrčela Ruka směrem k Ichijovi. Ani ona se nedočkala odpovědi, Takuma se zadíval na Kanameho, pak letmo mrkl na zkamenělého prefekta. Když se opět zaměřil na cestu před sebou, zachytil Kainův zkoumavý pohled, po chvíli se změnil na tázavý. Takuma jemně pokrčil rameny. I když on sám měl jasno, nemohl cokoliv říct komukoliv jinému. Zvláště bez Kanameho vědomí. Nezradí svého přítele.

(Druhý den ráno)
„Kontrola pokojů? To si ředitel dělá legraci?“ ozval se Aidou otráveně. Vedoucí Noční třídy jeho nespokojenost nesdílel. Místo toho řekl: „Nic to neznamená, pokud nemáme co ukrývat.“ Pak se otočil k světlovlasé upírce za sebou: „Vyřiď řediteli, že jsme připraveni. Děkuji, Seiren.“
„Bože, nikdy nikdo neví, co si ředitel vymyslí,“ postěžovala si krásná Ruka povýšeně. „Jdu se připravit,“ oznámila, vzhledem k tomu, že stále byla v županu.
„Není čeho se bát,“ poznamenal Takuma nad šálkem čaje. „Pokud máte všechno v pořádku, tak obyčejná kontrola nic není.“ Pak vzhlédl ke Kuranovi. Pomyslel si: ‚Ty z nás skrýváš nejvíc, ale tohle se nedá odhalit prohlídkou pokoje… Zvlášť, pokud přijde ON sám.‘ Kaname, jakoby ty myšlenky uslyšel, na něj prudce pohlédl. Pak se beze slova otočil k odchodu.
Blonďatý Aidou mezitím rozespale zíval a skoro nevnímal, co se děje okolo, dokud neuslyšel, jak mu Kain šeptá do ucha: „Pojď se mnou, Hanabuso.“

„O co jde, Akatsuki,“ zazíval blonďáček znovu, když vešli do jeho pokoje, „jsem unavený. Chci si jít lehnout.“
„To můžeš po kontrole,“ zavrčel zrzek. „Teď ti musím něco říct.“
„He?“
„Musíš s tím něco dělat. Takhle to nesmí pokračovat.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Aidou. Kain jej přitiskl zády ke zdi a zadíval se mu přímo do očí. „Tvá takzvaná ‚sbírka‘. Není pro ni žádné rozumné využití, zbav se jí. Je to haraburdí.“
„Co myslíš tím haraburdím?“ vyjekl Aidou. „Jsou to mé poklady!“
„Hanabuso, jestli se to dozví Kaname-sama…“
„Jsou to věci, které si chci pamatovat! Neříkej, že mi je chceš vzít? To ti nedovolím!“ vytrhl Akatsukimu z ruky ohnutou stříbrnou vidličku. Otočil se, že si ji uklidí, ale v tom spatřil ve dveřích Kanameho. ‚Vedoucí Kuran…‘ zakvičel v duchu.
„Aidou…“ protáhl Kaname, „mám ti snad připomenout pravidla ubytování?“
„Ne, Kaname – sama,“ vzdychl. „To není nutné…“
„Akatsuki. Dohlédneš, že bude tenhle pokoj v pořádku, než přijde kontrola,“ nařídil Kaname. Upír poslušně sklonil hlavu. „Zbav se těch krámů, Aidou. Jinak tě potrestám.“
„Ano, Kaname – sama,“ zakňučel blondýnek skoro zoufale. Bezmocně se rozhlédl po svých ‚pokladech‘.

Mezitím v koleji Denních tříd Zero unaveně odhodil další várku nepovolených věcí do sběrného vozíku. Yuuki k němu byla zrovna otočena zády a snažila se zbavit jakési prvačky, vypadající jako zosoběné zklamání.
„Jsou to jen fotografie, Cross-san!“ vymlouvala se malá brunetka.
„Pořízené bez povolení! A to se nesmí!“ odsekla Yuuki, už taky vyčerpaně. Nikdy netušila, že obyčejné zabavování krámů může být tak unavující. Ostatní studenty chápala, ale musela konat svou povinnost. Nehledě na to, že mezi zabavenými věcmi objevila i své fotky (Popravdě, netušila, že má obdivovatele. Tedy obdivovatelku.). Doufala, že v koleji Noční třídy to půjde rychleji a bez scén.
„Ty to vůbec nechápeš, Cross-san!“ obvinila ji studentka v slzách. Yuuki protočila oči, najednou ji upoutal hlas z boční chodby: „To je pravda, Cross-san, musíš to pochopit…“
‚Třídní předseda?‘ Ohlédla se.
„Jako prefekt jsi blízko Noční třídě a chceš jim být ještě blíž! Mnoho studentů žárlí!“ objasňoval Yuuki své stanovisko.
Zero si povšiml, že za zády drží fotoalbum. Potichu se k němu rozešel a album mu odebral. „Zabaveno.“ Podal ho Yuuki, ta jej poslepu hodila do vozíku. Trefila jen okraj, sbírka zabavených fotografií spadla místo do vozíku na zem a snímky se rozlétly po podlaze.
Předseda třídy zajásal a po břiše se vrhl po obrázku, který měl nejblíže – po snímku světlovlasé Ruky v hovoru s Kuranem. Než se ho však stačil dotknout, přišlápla mu prsty těžká bota.
„To není fér, Kiryuu-kun!“ zaprotestoval.
„Zabavuje se!“ oznámil mu Zero nelítostně. Sebral fotku a předsedu, který se mezitím zvedl, otočil a strčil do jeho pokoje. Yuuki s provinilým výrazem sbírala rozházené obrázky.
Zero poslal všechny sběratele fotografií zpět do pokojů, pak pomohl Yuuki posbírat ten zbytek. „Díky, Zero… Jsem nemehlo,“ špitla dívka rozpačitě.
„Tak příště koukej, kam se trefuješ… nemehlo,“ prohodil lovec skoro láskyplně a vyrazil do další chodby.
Když za sebou uslyšel zvuk vozíku, pousmál se. S jistým vnitřním zachvěním stiskl v prstech fotografii, kterou si předtím nenápadně strčil do kapsy.

‚Chápu, proč ostatní brání ty fotky…‘ myslela si Yuuki, když odnášela zabavenou kořist. ‚Všichni jsou tak hezcí… Ale… Jsou upíři. Ahh!‘zasténala, když oknem věže zahlédla mezi stromy Zerovu stříbrnou kštici. ‚Zero zas utekl?‘

Stříbrovlasý lovec hleděl na obrázek, velký sotva tak, aby se mu vešel na dlaň. Když ho zabavil, byl větší a zobrazoval světlovlasou upírku, o níž tušil, že má zájem o Kurana. Teď ovšem obsahoval pouze hnědovlasého vedoucího Noční třídy.
‚Musel jsem se zbláznit,‘ blesklo mu najednou hlavou. Schoval obrázek do kapsy a opřel se týlem o strom. Prsty mu zabloudily k tetování. ‚Proč?‘ kladl si otázku, na kterou neznal odpověď. ‚Proč mě takhle poznačili a proč to ředitel dovolil?! A proč jsem se Kurana nezeptal, když jsme byli v Noční koleji? Ksakru!‘ Zero udeřil pěstí do kmene, až se na zem vedle něj sneslo pár listů. ‚Něco to znamená, ale nikdo mi neřekl, co vlastně! Muselo to být zrovna tohle? Nemohli mi vytetovat něco jiného?‘
Zero nebyl ochoten k návratu na Noční kolej, rozhodl se promluvit s ředitelem. Ten ale zrovna nebyl k sehnání… Vzkaz, který jemu a Yuuki nechal, že odjel za správcem Asociace v mladém lovci vyvolal neklid. Zvlášť teď, když se blížil večer a s tím předávání valentýnských dárečků Noční třídě.
Zero byl nervózní. Dobře věděl, že včera večer Yuuki udělala čokoládu pro Kurana. ‚Prý poděkování!‘ vztekal se. ‚Za to, jak mi pomáhá! Nebýt jeho, tak…‘ ‚Tak by tě tvůj vlastní mistr zabil, Zero,‘ našeptával mu hlásek někde uvnitř. ‚Nebýt jeho krve, už tu nejsi.‘ ‚Já to vím!‘ zavyl v duchu Zero. ‚A to mě žere nejvíc! Nechci mu být vděčný, nechci ho vídat, nechci, aby nade mnou měl takovou moc!‘ ‚Není na to poslední už nějak pozdě?‘ ušklíbl se hlásek poťouchle. Zero zatřepal hlavou ve snaze ho umlčet. Všiml si, jak se venku shlukují dívky a došlo mu, že jde zase pozdě. Musel si pospíšit.
‚Díky bohu za ten nápad na branky,‘ řekl si ještě a přidal do kroku. Dění už bylo v plném proudu. Upíři více či méně nadšeně přistupovali k brankám se svými jmény a Yuuki pečlivě dohlížela, aby se všechno drželo v mezích. Jen Aidoua musela okřiknout, když na jedné studentce vyzvídal, jakou má krevní skupinu.
Zero se opřel o zeď, takhle měl dobrý výhled. Ledový princ Kuran už měl plné ruce a začal další dary odmítat. Lovec si povšiml, jak se Yuuki zarazila, když jí to došlo. ‚Nejspíš mu to ještě nedala,‘ uvědomil si. Upíři konečně odcházeli, i když za brankami bylo stále dost děvčat.
Kaname s plnou náručí dárků odcházel poslední. Zero by si rád myslel, že je to chamtivostí, ale i jemu bylo jasné, že se snaží být zdvořilý a neodmítat ty okouzlené husičky příliš tvrdě. Nelíbilo se mu, že by měl tomu upírovi přiznat bod za taktnost. Zero byl prostě zatvrzelý.

Yuuki sledovala Kanameho záda, rozhodnutá nepromarnit svou šanci. Sáhla do kapsy pro svou čokoládku… ale než stačila upíra oslovit, srazila ji k zemi horda spolužaček. Krabička jí vyletěla z ruky, skončila kdovíkde.
„Kuran-senpai!“ uslyšela Zerův hlas. Vzduchem proletěl maličký balíček se stříbrnou mašlí, Kaname ho bezpečně chytil. „To ti upadlo,“ oznámil mu Zero chladně.
Kaname balíček přelétl pohledem, byl si jist, že ho dosud neviděl. Nemohl mu upadnout. „Vezmu si ho,“ odpověděl. „Děkuji… Zero-kun.“ Neklidný záblesk v šeříkových očích ho ujistil v tom, co si o daru myslel. Pak se otočil a odcházel.
Zero se zatajeným dechem a splašeně tlukoucím srdcem koukal za mladým upírem. „Zero!“ Probralo ho vyštěknutí jeho spoluprefektky. „Cos to udělal!“
„Nechtělas‘ mu to snad dát?“ podivil se Zero hraně.
„Ta nebyla moje!“ vypadala dívka nešťastně. „Jak jsi mu to mohl dát?“
„Myslel jsem, že ti upadla, tak jsem ji sebral.“
„Moje čokoládka byla v zeleném obalu, tahle měla stříbrnou stužku…“ Zero si povzdechl. „Tak promiň, no. To jsem nemohl vědět.“
‚Tak snadno se ti dá lhát, malá Yuuki,‘ říkal si. Podíval se směrem, kam odešla Noční třída, pak pohlédl na svůj levý ukazovák. Poté, co večer Yuuki opustila kuchyň, zjistil, že po jejím nájezdu zůstalo dost, aby i on udělal čokoládu. Při krájení se ovšem pořádně řízl a co čert nechtěl, pár kapek se dostalo do téměř hotové čokolády. Byla to poslední dávka, kdyby to vyhodil, už by nic nezbylo… Mohl to vyhodit. Ale pak ho napadlo, že to bude pro Kurana dobrá lekce. Chtěl ho jen provokovat… Potrápit… Nemohl tušit, že to není dobrý nápad.

Poté, co Seiren navrhla, že Kanamemu jeho dárečky ponese, přenechal jí je s tím, že je může i sníst. Nechal si jedinou krabičku, ovinutou stříbrnou mašlí. Jen tahle mu voněla. Vůní, kterou už znal příliš dobře. Zerovou vůní. Přivoněl k balíčku, Zerův svěží pach byl podbarven temnější vůní čokolády. Odteď bude mít tyhle dvě vůně navždy spojené… Ani ho nenapadlo, jaká to bude pravda.