FMA: Princ úsvitu 01

1. Kapitola: Den, kdy všechno začalo
Jindy poklidné město bylo nyní plné stánků, prodavačů, obchodníků, tržnic, kupujících a samozřejmě i obyčejných lidí. Mezi ty lidi patřili i po městě přebíhající vojáci a neustále něco žvanící mezi sebou a i skupina homunkulů a jejich Otec, který se, aniž by to někdo tušil, skrýval v podzemí a vyčkával na tu pravou chvíli, na osudný den. To ale nyní není důležité… nyní přichází příběh úplně jiný.
V Centrále panovalo obrovské pozdvižení, lidé ani netušili, na čem jsou. Ale přesto se shromažďovali kolem hlavní silnice, která vedla k Armádní budově číslo dva, po které měl každou chvíli přejet objekt jejich cíle, objekt, díky kterému obchodníci dnes získávali skoro trojnásobný výdělek. Měla to být kolona ze sousední západní země Aerugo, a to samotného prince Rhavenna, který jel do této země za účelem vyjednání míru a následovného oslavení narozenin zde. Byla to velká sláva, vidět korunního prince, když vezmeme v potaz, že Amestris nikdy královstvím nebyl a už od počátku byl vojenskou republikou. Pro dospělé, děti i staré to byla ohromná sláva. A samozřejmě to byla sláva a čest pro armádní důstojníky a státní alchymisty. I pro toho nejmladšího.
"Myslím, že to je někde tady!" Křičel chlapec malého vzrůstu s dlouhými blonďatými vlasy staženými do copu a s dlouhým červeným kabátem, a přitom ukazoval na ulici, do které se hrnuli lidé. Za ním běželo velké kovové brnění s fialově zářícíma očima a mladá blonďatá dívka, která té dvojce vyloženě nestačila. Chlapec a brnění se zastavili u té ulice a čekali na dívku, která je pomalu doběhla.
"Ede! Ale! Nežeňte tak, prosím!" Poprosila, když k nim doběhla a pomalu oddychovala.
"Takhle to ale pak nestihneme!" Namítl Kovový alchymista Edward Elric, který se na Winry naštvaně podíval.
"Oprav se! Kdyby sis nekoupil ty knedlíčky, v pohodě bychom to stíhali! To ty tady zdržuješ!" Odsekla tvrdošíjně zručná automailová mechanička Winry Rockbell.
"To je pravda, bráško," promluvil Alphonse Elric skrz své kovové brnění. "a kdybychom k tomu ještě šli tou ulicí, kterou jsem ukazoval já, byli bychom tu o deset minut dřív!"
"A-a-a-ale-" Edward Elric se marně snažil říct něco na svou obhajobu, ale marně. "ale co kdyby to tak nebylo?!" Vypravil ze sebe nakonec a Al s Winry se na sebe uraženě podívali. Ale přeci jenom; čekat, že se jim ten tvrdošíjný Kovový alchymista omluví… a i kdyby mu došlo, že se má omluvit, kvůli své tvrdohlavosti by to neudělal.
"Rychle, myslím, že už jede!" Vykřikl náhle Alphonse a rozběhl se tou ulicí, která oproti okamžiku před chvílí byla téměř vylidněná; Edward s Winry neváhali a ihned se za ním rozběhli. Lidé touto ulicí, stejně jako oni, nechodili pryč, ale k hlavní cestě, po které měl za chvíli jet onen princ. Nikdo si nedokázal představit, jak vypadá, a nikdo si nedokázal představit, jak bohatý bude a kolik přepychových věcí s sebou vezme.
Ulička nebyla zrovna úzká, ale také nebyla moc široká. Naši tři hrdinové se však snadno prodrali mezi menšími houfy lidí a doběhli k velkému zástupu, který je dělil od hlavní silnice. A jak zjistili, Al měl pravdu, protože lidé křičeli a jásali, přičemž z cesty byl slyšet motor aut a škrábání pneumatik o silnici. I když byli úplně vzadu, Winry jasně viděla kolonu a dokonce i prince, který jel hned v prvním voze. Viděl ho i podstatně vyšší Al; a to skoro i detailně. Princ byl středního věku, se špičatým nosem a mateřským znamínkem pod levým okem. Měl zrzavé vlasy až po ramena, neučesané a ledabyle rozpuštěné. Jeho oči byly až ledově modré, tak chladné a vypočítavé… popravdě nepůsobil zrovna sympaticky a kdekdo by si mohl myslet, že je to nějaký lotr nebo darebák. Ale jelikož měl na sobě hedvábnou bílou košili, jemný zlatý plášť a černé přiléhavě kalhoty připnuté páskem, na kterém měl i pochvu a meč, nikdo nepochyboval, že je to ten slavný Aerugojský princ, který sem nejede škodit, ale vyjednávat. Všichni byli nadšeni, že vidí prince osobně a že mu mohou hodit květiny nebo podobné věci na automobil. Princ o ně však nezavadil ani pohledem a dál znuděně pohlížel vpřed; jakoby ho tato sláva vůbec nevzrušovala.
"Sakra! Proč jsou ti lidé tak velcí! Pche, nic nevidím!" Začal se zničehonic vztekat Edward Elric a Alphonse s Winry až teď zaznamenali jeho marnou snahu najít si mezi lidmi nějakou skulinku, otvůrek či průchod, kterým by aspoň něco viděl. Winry jen znuděně zakroutila očima a dál se stavěla na špičky, aby viděla, což Eda dopálilo do nejvyššího možného stupně.
"Bráško…" Vzdychl poněkud ztrapněně Alphonse.
Princ mezitím poněkud otráveně hleděl kupředu a jistě netrpělivě vyčkával na moment, kdy se auto po té dlouhé cestě definitivně zastaví a on bude moci vystoupit. Po celé cestě viděl davy lidí, kteří ho s obdivem zdravili, mávali na něj nebo ho jen nadšeně sledovali. Čekal, že tady v Centrále toho bude nejvíc, a teď se mu z toho počtu lidí, dětí i seniorů, mužů i žen, dokonce i z těch zvířat dělalo špatně. V tom momentu jeho koutek oka zaregistroval něco, co nikde neviděl - nedokázal to ovšem rozeznat detailně, přesto ale vytušil, že v tom davu lidí je něco, co vyčnívá - nějaké kovové brnění. Proto se, i když nechtěl, otočil. Poprvé věnoval pohled publiku a lidé začali nadšeně tleskat, mávat a křičet, když ho viděli z profilu. On si ale jen prohlížel svůj cíl zájmu - bylo to velké kovové brnění s podivně zářícíma očima a blonďatý chlapec, který mu seděl na ramenech. Co všechno tahle země vymyslí… pohrdavě se ušklíbl. On si toho ale nejspíš všiml, proto se ještě víc zamračil; v tu chvíli si ale všiml jeho kovové ruky. To už se mu ale vzdaloval moc a nedokázal rozeznat, jestli se mračí i teď. Otočil se tedy zpět k silnici a dál přesyceně sledoval jízdu.
Mezitím v armádní budově číslo dvě čekali na příchod prince nejvyšší armádní důstojníci, kteří nyní pobývali v Centrále. Vstupní místnost byla chladná a skoro celá bílá, okna byla obrovská a dveří i schodišť tu bylo mnoho. Uprostřed místnosti stálo křeslo, přes nějž byla přehozena šerpa s Amestrijskou vlajkou a na níž seděl nejvyšší představitel této země, samotný Vůdce King Bradley. Před ním byl rozvinut červený koberec, který vedl až ke vstupním dveřím. Podél něj stáli již zmínění vojáci. Byl tam major Alex Louis Armstrong, generál Raven a další muži z rady; a nechyběl tam ani plukovník Roy Mustang.
Ohnivý alchymista však nepřemýšlel nad nesmrtelností chrousta, což ovšem dělal celkem často; nyní přemýšlel o vyjednávání. Jistě, tato domluva má být o míru mezi Amestrisem a Aerugem, on ale zažil už příliš na to, aby tomuhle zastíracímu plánu naivně uvěřil. Amestris přeci rozvíjí konflikty na všech stranách, bez výjimky a s účelem. Proč by tedy uzavřel mír se zemí, kterou určitě v nejbližší době měli napadnout? Roy Mustang neviděl v tomto plánu žádnou dobrou spojitost, ale mlčel, protože věděl, že v tom má prsty někdo z homunkulů. Popravdě, nebyl tak daleko od pravdy, a kdyby věděl, že Vůdce je homunkulus, jistě by už takhle stát nevydržel. V tu chvíli by mu došlo, že to celé je plán těch odporných umělých lidí, kteří šli po kameni mudrců.
V tu chvíli ho ovšem z přemýšlení vytrhlo bouchnutí dveří, které se začaly pomalu otevírat - do chabě osvětlené místnosti začalo pronikat denní světlo a v tu chvíli jen matně viděli siluety postav, které se ve dveřích objevili - ovšem po chvíli jejich oči začali zaostřovat a konečně rozpoznali tu postavu. Princ konečně přijel.