Šach mat

Byl krásný slunečný den. Vítr načechrával trávu a květiny na louce, kde nebylo ani jednoho živáčka. Přesto se tu někdo procházel. Nebyl to jen tak někdo, byli dva. Dva démoni.
Sebastian, ten starší, nesl Ciela v náručí. Starší démon s černými vlasy a tmavě červenými oči se nepatrně usmíval. Na sobě měl jako vždy černý frak. O dost mladší démon se tvářil znuděně. Končetiny mu vlály ve větru a jedním okem, protože to druhé měl stále zakryté páskou, sledoval barvy kytek. Krásné, modré, velké oko přejíždělo pohledem po rozkvetlé louce a hledalo místo, kde by se mohli na chvíli usadit.
Ciel náhle spatřil plácek, který stínil velký strom. Líně zvedl jednu ruku a ukázal na místo. Bylo od nich asi padesát metrů. Sebastian kývnul a rozběhl se. Za pár vteřin už stáli pod mohutným dubem.

Šach

Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta… pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet?