Double gravitation - Útěk na východ - část 14

Nemůžu se narovnat. Moje tělo je ztuhlé. Do okna se už derou první jarní paprsky a na chodbách nemocnice začíná být rušno. Slabě se zvednu a nechávám svoje ruce položené na jeho těle. Tak krásně hřeje. Blízká přítomnost mé ruky na jeho prsou nenechává bradavky klidnými. Rád bych jim popřál hezké ráno, ale jen pohladím lehce jeho pokožku a prohlížím si jeho tvář. I když spí, i když jsem tu s ním, vypadá ustaraně. Dvě rýhy uprostřed čela ho dělají starším. Prstem opatrně tu ztuhlost rozmasíruji, až se jeho tvář uvolní. Tolik bych ho chtěl políbit, vlézt si za ním do postele a položit mu hlavu na rameno, mazlil se s kůží a do dlaně schoval jeho poklad, který v tuto chvíli patřil jen mě. Nevím, proč mi v tu chvíli, kdy jsem snil svůj romantický sen, vyplul na povrch včerejší den. Potupné ruce Patrika Bradleye na mém těle a jeho slova, která tak bodala u srdce. Byli si tak blízcí, tolik mu šéf důvěřoval, byl ochoten i měnit pozice. Až odejdu, bude všechno jinak. Nejspíš naše touha rychle opadne při té velké vzdálenosti. Vztahy na dálku nemůžou nikdy vyjít. Když vejde do pokoje sestra, aby mu změřila teplotu, zvednu se.
„Nebojte, už odcházím," zašeptám a vyjdu ven z pokoje.
Nechávám si převázat dlahu. Dostal jsem volno. Vůbec netuším, co mám dělat. Možná bych se měl vypravit na cestu, sehnat si ubytování a navštívit univerzitu. Půjčím si auto a podniknu malou roadway. Natáhnu to až k východnímu pobřeží. Přesvědčím se, jestli je tam moře taky tak krásné jak na západě. Jo, tím bych mohl přijít na jiné myšlenky.

Ráno se proberu, když mě sestra budí, aby mi změřila teplotu. Vyrvu jí teploměr z ruky. Nejsem malé děcko. Škaredě se na mě podívá a mám pocit, že mi chce zas za něco vynadat.
Sestřičky jsou děsivé.
Po chvíli přijde doktor, zkontroluje mi nohu a nařídí převaz. Vypadá to dobře. Prohlásím, že tu dýl jak dva dny nebudu. Moc se jim to nelíbí.
Ještě než sestra odejde, otočí se na mě a s nasupeným výrazem se na mě oboří.
„Znovu opakuji, že tohle není hotel. Pokud tu chce někdo zůstat do rána, tak jedině, že to bude pacient.“
Bylo mi jasné, že mi chce vynadat.
Když zůstanu sám, uvědomím si, co vlastně říkala. Vždyť Daniel odešel ještě v noci, tak co a kdo do rána?
Podívám se na hodiny na stěně. Je čas jít do práce. Doufám, že si Daniel vzal to volno.
Za chvíli má dorazit Jeff. Pevně věřím, že mi konečně donese aspoň mobil. Nesnáším pocit, být odstřižený až tak moc od okolního světa.

Sedím dole v přízemí už asi hodinu. Nejsem schopen opustit budovu nemocnice. Jako bych tu byl přikován řetězy. Když udělám krok přes práh vchodových dveří, pohltí mě taková stísněnost, že se musím zase vrátit. Tady na studené plastové židličce už s druhým kelímkem kávy z automatu se cítím nějak líp. Že budu schopen ho uslyšet, až mě zavolá a bude mě potřebovat.
Pozoruji Jeffa, jak se brodí davem pacientů, slepě do sebe narážejících. Jak mu v tu chvíli závidím, že může být s šéfem kdykoliv. Že mu důvěřuje. Že o něm ví vše.

„Chci něco normálního, než tenhle hnus!" nadávám, když přede mne sestra postaví tác se snídaní. Sestra se ke mně nakloní a podívá se na mě výhružně, že jsem v ten moment malý jako panáček na palubovce auta.
„Tohle není hotel Ritz, tak jezte, nebo vám to narvu do krku."
Je děsivější, než Jeff. Opravdu nemocnice nesnáším.
„Chci Jeffa, sežeňte mi ho," vyhrknu, a ani se neuvědomím, že sestra není můj zaměstnanec. Je už skoro na odchodu, ale v ten moment se zastaví.
„Ještě jedno slovo pane Kinney..." výhružně zvedne prst. Když nic neříkám, jen nasucho polknu, otočí se a zmizí za dveřmi.

Myslím, že bych měl jít. Nejsem tu k ničemu. V tuhle chvíli mě nebude nikdo potřebovat. Naberu do nozder čerstvý vzduch. Nevím, čeho jsem se bál. Venku je přece fajn.

„Už ses probral?" směje se Jeff, když vidí, jak mě sestřička pěkně setřela.
Má dobrou náladu. To je dobře. Aspoň mi už nebude nadávat.
„Doufám, že Daniel dorazil v pořádku domů."
„Donesl jsem ti nějaké věci," řekne Jeff, aniž by jakkoli zareagoval na to, co jsem řekl. Hodí na mě kalhoty.
„Obleč se, jsou dost volné, nechceš tu pořád ležet takhle." Mrsknu po něm kalhoty zpátky. Posadím se. „Co je s Danielem? Neodpověděl jsi mi."

Zastavím se na ulici a nasávám vzduch čerstvě upečené pizzy. Mám opravdu hlad, ale pizza po ránu se mi nezdá moc dobrý nápad. Co má asi šéf dobrého na snídani? Nejspíš nějakou kaši. V duchu jsem se škodolibě usmál. Má jen střelné zranění, žádnou dietu. Má ale vůbec rád pizzu? Každý má rád pizzu. Nechám si do krabice navybírat různé druhy malých picolli pizz. Když tak mi je vysype na hlavu.
Stojím dole a najednou nemám odvahu tam jít. Nějaký kluk stojí opřený o zeď a datluje na mobilu. Nejspíš na někoho čeká.Dám mu pár bankovek a poprosím ho, aby to odnesl na pokoj do sedmého patra.

Jeff mě chytí pod krkem a zarazí zpátky do postele.
„Obleč si ku.va ty kalhoty, nebo zavolám sestru." Podívá se mi do očí a na vteřinu se odmlčí. „Byl tady celou noc," pustí mi krk a začne vytahovat věci z tašky.
Ležím a zírám do stropu. Myslel jsem, že se mi to zdálo. Že to byl sen.
Byl tady...Zas.aný injekce.
Zaskřípu zuby. Chytnu kalhoty a začnu se pomalu oblíkat. Ozve se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupímladý kluk s krabicí v ruce. Jeff po něm skočí a přirazí ho na stěnu.
„Jeffe neblbni!" křiknu na něho. „Je to jen kluk, žádnou bombu nenese!"
Chudák byl celý vyplašený. Rychle dal Jeffovi krabici.
„To posílá jeden pán s dlahou na ruce," vysype ze sebe rychle a zmizí za dveřmi.

Vrátil jsem se domů. Rozhodl jsem se, že odsud vypadnu. Že si potřebuji utřídit myšlenky, hlavně ty, co se týkají mě. Vytáhnu batoh a začnu do něj házet věci. Přehrabuji se v koši na prádlo a zahlídnu šéfovu mikinu a tričko s kalhoty. Večer, kdy jsem si s ním mohl dělat, co jsem chtěl. Musím na něj všude narážet? Nacpu si jeho tričko do batohu a vytáhnu kravatu ze šuplíku. Vždycky se může hodit. Jako škrtidlo, jako obvaz, jako doplněk slušného člověka.
Po půlhodinovém brouzdání na netu na stránkách půjčovny aut jsem se rozhodl pro jiný styl cestování.

Nemluvím s Jeffem. Držím krabici v ruce a myslím na Daniela.
Byl tady a já spal.
Poslal mi mini pizzy. Otevřu krabici a začnu pomalu jíst. Mám rád všechno kromě kysaného zelí, a to na pizzu naštěstí nedávají. Jeff vidí, že se mnou není pořízení. Rezignovaně vstane a chce jít pryč.
„Dones mi telefon. A oblečení. Zítra odsud odcházím."
Když vidím, že chce něco namítnout, zarazím ho.
„Klidně odsud odejdu nahej."

Jsem už takový. Rozhodnu se rychle, nekontrolovatelně, bezmyšlenkovitě. Poděkuji za svezení a zavírám dveře rodinného auta. Stojím před odpočívadlem s restaurací vedle hlavní silnice napříč Státy. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. Je tu dusno. Samej drsnej řidič a já s tváří patnáctiletý školačky. Usměju se na všechny kolem a hodím batoh vedle sebe na zem.
„Potřebuji se dostat na východní pobřeží. Jsem ochoten zaplatit veškeré výdaje za stravu i pro řidiče."

Nemůžu tady tak nečinně ležet. Ale nic jiného mi nezbývá. Odpoledne mě navštíví paní Thomsová.
„Pan Shyness mi řekl, co se stalo, jste v pořádku?" zeptá se starostlivě, jen co dojde k mé posteli.
„Pan Walker vám měl vyřídit, ať se za mnou stavíte."
Pani Thomsová se nervózně zavrtí na židli. „Nechal jen vzkázat, že si bere pár dní volno, nemluvila jsem s ním."
Do prčic. Zas mi někam utíká. Sakra!! Beru do ruky telefon a vytáčím Danielovo číslo.

Jejich pohledy mě svlíkají. Možná to nebyl zrovna nejlepší způsob. Zvedne se jeden řidič, s šiltovkou na hlavě a mastnými vlasy. Až přijde blíž, uvědomím si, že je to ženská.
„Mám tím směrem cestu. Vezmu tě. A svoje dolary si raději schovej na něco lepšího. My se neprodáváme za prachy, víš?"
Kývnu, že souhlasím.
„Dojím si oběd. Měl by ses taky najíst. Máš nějaké jméno?"
„Daniel."
„Už se těším na tvůj příběh, Danieli," poplácá mě po tváři. „Jsem zvědavá, před čím tak utíkáš, že sis vybral obrácenou stranu Států"

Netrpělivě čekám, až ho zvedne. Nic. Vytočím číslo na Petera Smithe.
„Ne, pane, neviděl jsem ho od včerejška. Vím jen, že má volno, stalo se něco?"
Uklidním ho, že je vše v pořádku a jen s ním prostě potřebuji mluvit. Znovu vytočím číslo na Daniela, nechávám to zvonit zatraceně dlouho.

Nemám hlad a nechci, aby mě očumovali další řidiči. Jdu raději ven a zatím čekám venku. Pozoruji auta, jak jezdí sem a tam, každý za svým cílem. Cítím, jak mi vibruje mobil v batohu.
Ksakru, úplně jsem na něj zapomněl. Zapomněl jsem zavolat paní Thomsové.
Než ho stačím vylovit, zvonění utichne. Několik zmeškaných hovorů od Richarda Kinneye. Zkousnu rty a nemám odvahu vytočit číslo zpátky.

Proberu s paní Thomsovou, co je třeba. Je ze všeho chuděra ještě celá vyplašená.
„Nikdy bych neřekla, že pan Bradley..."
„Nikdo o tom neví, víte, co tím chci říct?"
Přikývne.
„Jak je na tom pan Walker?" zeptá se.
„Je trochu potlučený a má zlomené dva prsty, jinak je v pořádku." Při těch slovech se ve mně všechno stáhne. Pořád vidím tu hlaveň zatlačenou v jeho boku. „Kdyby bylo potřeba, volejte mi, zatím se do práce nevrátí. Musí se dát trochu do pořádku."
Rozloučíme se. Odpoledne pak uteče o něco rychleji. Mám po ruce notebook a telefon. Můžu pracovat. Čekám, až k večeru přijde Jeff.

„Jsem Mary," podá mi ruku. „Tyhle věci nesnáším," ukáže na mobil v mé ruce a naznačí prsty, abych jí ho vydal. „Když si budeš chtít povídat, tak semnou. Protože tohle zlatíčko," poplácá svého mohutného červeného tahače Kenworth s masivní maskou vepředu. „je od teď tvůj domov, a já tu mám rozhodující slovo. Nastup."
Vlezu dovnitř a batoh hodím dozadu. Otevře kastlík naproti mě a přihodí můj vypnutý mobil hned vedle revolveru.
„Tak jsi připraven? Ještě sis to nerozmyslel?" zeptá se Mary, a aniž by čekala na odpověď, nastartuje svého miláčka, až přijdu o sluch.

„Co jsi do pr**le Danielovi řekl!" vyletím na Jeffa, jen co se objevil ve dveřích.
„Já? Jen jsem mu řekl, že ho potřebuješ," zavrčí Jeff a hodí mi na postel tašku s věcma.
„Jseš idiot, nechci, aby měl pocit, že jsem jeho povinnost."
Začnu se přehrabovat v tašce a vytahovat věci.
„To ať tě ani nenapadne!" okřikne mě Jeff a vyrve mi to z ruky. „Dneska pěkně zůstaneš tady. Pohlídám tě, ať tě nenapadne nějaká bl.ost." Přitáhne si křeslo, posadí se a hodí nohy na mou postel. „Najdi mi ho,Jeffe," řeknu polohlasně a dívám se přitom do stropu.
Jeff se na mě podívá a pak bez řeči bere do ruky telefon. „Johne...?"

Mary mě naštěstí zatím vůbec nezpovídá. Její vysílačka neustále chrčí a slyším rozhovory mezi jednotlivými řidiči.
„No jo, mám tu v baráku šikovnýho mladíka," usmívá se do vysílačky. Mrkne na mě. „Utíká z Idaha až na východní pobřeží."
„Ty máš ale štěstí na takové týpky," zasměje se někdo. „Jsem zvědavý, jak dlouho s tebou vydrží. Ten minulý tak padesát mil?"
„Vypadá, že je o svém rozhodnutí přesvědčen," řekne Mary. „Možná to bude první utečenec, který si smočí nohy v Atlantiku."
Nad tou myšlenkou se ušklíbnu.
„Hej, Danieli, tady jsem jedna velká rodina," podá mi vysílačku a chytne volant oběma rukama. „Řekni nám něco o sobě."
To gesto mě překvapí. Držím tu malou kulatou krabičku v ruce a přemýšlím, co bych řekl.
„Zdravím, jsem Daniel," představím se přiškrceným hlasem.
„Utíkáš před svým klukem?" zeptá se mě ten hlas na druhé straně drátu. Polknu.
„Jo Barte, podle jeho výrazu ses trefil, " nahne se k vysílačce Mary. „Jak ty to děláš?"

Byl jsem donucen strávit noc v nemocnici. Jeff se ode mne nehnul ani na krok. Dokonce mě hlídal i ve sprše, abych mu neutekl okýnkem. Bl.bec. Stejně bych se tím pidi oknem ani neprotáhl.
„Posloužíš mi?" zeptám se ho s úšklebkem, když stojí a pozoruje mě, jak se myju.
„Jednou ti toho ptáka ustřelím," zavrčí a raději se klidí za dveře. Věděl, jsem, že to bude fungovat.
Jeff si občas vyřídí nějaký telefonát a půjčí si můj notebook. O Danielovi zatím nepadne ani slovo. Nehodlá odejít ani v noci. Znovu sedí v křesle s nohama na mé posteli a hlídá mě.

Zastávka na záchod. Už jsem to silně potřeboval. Mary si kupuje nějaké sendviče a kávu. Obejdu blok benzinky a hážu čtvrťák do telefonní budky. Raději bych si pamatoval ty obličeje, než čísla. Chci ho aspoň na chvíli slyšet.

Ležím a prohlížím si pokoj. Nevím proč. Stejně toho v té tmě moc nevidím. Ale chci si nějak zaměstnat hlavu, abych pořád nemyslel na Daniela. Pořád slyším, co mi říkal.
Pět let. Do prd**e.
Zatnu zuby, chci se otočit k Jeffovi zády. Slyší, jak skřípu zubama, a zvedne ke mně hlavu. Pořád sedí v křesle a jeho tvář osvětluje zapnutý notebook. Připadám si jako vězeň. Nadzvedávám se, že se otočím, když se mi rozezvoní mobil.
V tuhle dobu?
Napadá mě jen pár lidí, kdo by mi mohl teď volat. Rychle se po něm natáhnu. Neznámé číslo. Chvilku váhám, pak ho ale přiložím k uchu.
„Kinney, prosím?"

"To jsem já, Dan," řeknu tiše. "Chci vám jen říct, že jsem v pořádku."

Jeho hlas mě okamžitě napřímí do sedu.
„Kde jsi, Dane? Nikomu jsi neřekl, kam jedeš. Všichni o tebe mají starost," vyhrknu to všechno jedním dechem a mám přitom stažený žaludek. Tu největší starost mám teď já. Potřebuji ho mít blízko.
Jeff jen zvedne hlavu a dál si ťuká v notebooku.

„Vrátím se včas, jen si potřebuji vyčistit hlavu, nemusíte mít strach," držím sluchátko úplně u ucha a skoro šeptám.
„Dane!" volá mě Mary. „Dane," zjeví se vedle mě jako duch. „Utíkáš nebo jsi právě vystoupil?"
„Já se zase ozvu. Hrozně mi chybíte," zavěsím.
Mary se mračí.
„Brzy jsi začal škemrat. Tipovala jsem tě minimálně do Denveru a ty jsi to zabalil, aniž bychom překročili hranice Idaha," podá mi sendvič a kelímek s kávou.
„O nic nejde," řeknu pevně a přebírám od ní jídlo. „Dík."
„Nastup," pohodí hlavou k náklaďáku. „Máme před sebou dlouhou noc. Wyoming bych ráda zvládla přes noc, pak si dáme pauzu a trochu se prospíme. Budeš mít za úkol mě bavit, abych neusnula za volantem."

Mluvil tiše. Mluvil krátce. Zavěsil. Nestihl jsem mu nic říct.
Svěsím ruku do klína. Chvilku se dívám na zhaslý telefon. Pak jen krátce pohlédnu na Jeffa.
„Postarej se, abych ráno věděl, kde je, prosím."
Lehnu si a otočím se k němu zády. Ležím a svírám telefon v ruce. Co kdyby znovu zavolal.

Mary na mě působí jako spřízněná duše. Nevadí mi, že o sobě vyprávím jí a dalším asi dvaceti řidičům. Neříkám žádná jména, jen on a oni. Překvapí mě, že většinou mlčí a pozorně poslouchají každé mé slovo.
„Jsi ubožák, "prolomí náhlé ticho Mary a zapálí si už pátou cigaretu.
„Jste druhá, kdo mi to během dvou dnů řekl," vzdychnu.
„Kdybych to věděla hned na začátku, vůbec bych tě sebou nebrala."
„Mary má pravdu.," ozve se Barty. „Ten chlap je do tebe úplnej blázen."
Mary otevře přihrádku a podá mi mobil.
„Zavolej mu. Asi tě zabije za telefonát uprostřed noci, ale je to lepší, než někomu dělat starosti." Počkám, až se mobil zapne.
„Nevím, co bych mu měl říct," převracím ho v ruce.
„Že jsi hlupák," navrhne Mary.
„A dál?"
„Že jsi na cestě do Philadelphie."
„A dál?"
„Že jsou tam hezké pláže a mořský vzduch mu udělá dobře."
Dostanu záchvat smíchu.
„Tak to mu nikdy neřeknu."

Někdy nad ránem usnu. Jakmile jsem v pánu, Jeff mi telefon opatrně vytáhne z ruky a položí na stolek. Nevím, jestli vůbec spal. Ráno, když se vzbudím, sedí pořád v křesle.
Vstanu z postele a ani nečekám na snídani. Začnu se oblíkat.
„Počkej, až se na tebe podívá doktor," snaží se mi v tom zabránit Jeff i sestřička.
„Ne, odcházím!" odmítnu rázně a podívám se na ně rozhodnutým výrazem ve tváři.
Už ani sestřičky se nebojím. Ať se mračí, jak chce. Nakonec mě aspoň donutí sednout do křesla a odvezou mě k Jeffovu autu.
„Jedem k tobě a tam hezky budeš, dokud nebudeme vědět něco konkrétního. Zatím mám nějaké informace, ale není to potvrzeno." Jeff mi do ruky narve francouzskou berli a cpe mě nahoru do bytu.
Nemůžu čekat nečinně, nejde to. Jako by to tušil.
„Přijde za tebou paní Thomsová budete pracovat. "

Máme za sebou Wyoming a projíždíme Nebraskou. Mary zastaví u motelu, že si dáme tři hodinky spánku. Má ráda, když se natáhne na pořádnou matraci.
„Zůstanu tady," řeknu.
„Jak chceš," pokrčí rameny a ukáže na mobil, položený na palubní desce. „Měl bys zavolat."
Snažím se dýchat pomalu, abych na sobě nedal znát nervozitu. Vytáčím znovu jeho číslo. Sleduji svou ruku, jak se třese. Stisknu mobil pevněji. Už jen to, že mu volám, že jsem ho dva dny neviděl, mi narovnává chloupky na zátylku.

„Pan Nowak, má okamžitou výpověď," řeknu paní Thomsové, když spolu sedíme u mě doma v obýváku. „Dostane odškodné za zranění, ale to je vše. Připraví se papíry, které podepíše, aby se předešlo tomu, že by nás chtěl někdy zažalovat. Je potřeba mu připomenout jeho sexuální obtěžování na pracovišti..."
Paní Thomsová jen přikývne a dělá si poznámky. Občas starostlivě sklouzne pohledem na mou nohu. Nevšímám si toho a snažím se zpracovat ten pocit, kdy jsem si poslední větou znovu připomněl Daniela. Jsem už hodně nervózní. Nevím, kde je. A moje touha po něm začíná splývat se vztekem, že o něm zatím nic nevím. Chci vstát, abych se mohl aspoň projít, ale pohled moji asistentky mě zarazí zpátky do sedačky. Jsem nervní. Jsem tak nervní, že mám chuť rozbít skleničku, co mám v ruce. Když na stolku zazvoní můj telefon, okamžitě ho beru do ruky.
Daniel.
„Do pr***e, kde jsi!!"
Strach, že se mi někde ztratí, znovu přebírá vládu nad mým chováním.

Jeho tón mi sebere hned na začátku odvahu i všechna připravená slova z úst. Najednou mám v hlavě vymeteno a už jsem si nejsemtak jistý tím, o čem mě všichni celou noc přesvědčovali.
„Jedu směrem na východ, jsem v Nebrasce," vyhrknu. „Vrátím se včas..."
Zmlknu, když uslyším šramot po své pravici a otočím hlavou. Někdo prudce otevře dveře tahače a vrazí mi do obličeje zkrácenou verzi brokovnice. Vypadne mi mobil z ruky někam pod nohy.
„Nastartuj tu krásku," zavrčí majitel té bouchačky a naznačí brokovnicí, ať si sednu za volant. „Neumím řídit..." vysoukám ze sebe.
„Něčemu jsi nerozuměl? Padej za volant," uhne brokovnicí kousek od mé hlavy a vystřelí. Ohluchnu, horký vzduch mi ožehne tvář a okno u dveří řidiče se rozletí na několik drobných střípků.
„Nedělám si srandu," řekne znovu výhružně.
Přehazuji nohu přes řadicí páku a vyklopím klíče, zasunuté za stínidlem. Třesou se mi ruce a nemůžu se trefit do zámku. Z motelu vybíhají lidé. Mary je mezi nimi, jen v kalhotkách a podprsence a něco křičí. Muž se přese mne natáhne a vyskleným oknem posílá ránu do davu, který jako jeden muž lehne na zem. Nastartuji.

Slyším šramot v telefonu. Ztrácí se v něm další Danielova slova. Jako zdálky v něm slyším druhý hlas.
„Danieli!" zařvu do telefonu, ale zanikne to ve zvuku, který moc nápadně připomíná výstřel. Svěsím ruku dolů.
„Do hajzlu!" začnu nadávat, až vyděsím paní Thomsovou. „Do pr***e, ku**a..." kdybych znal víc nadávek, určitě bych je všechny použil.
„Dejte mi rychle telefon!" natáhnu ruku. Paní Thomsová mi ho roztřesenou rukou podává. Jedním palcem rychle vyťukám číslo na Jeffa.
„Okamžitě mi zjisti kde je Daniel! Mám ho na příjmu a něco se tam děje! Říkal něco o Nebrasce! A přijeď, hned!"
Zapomínám kontrolovat své chování. Vracím paní Thomsové její telefon. Přecházím po pokoji sem a tam, co mi to bolavá noha dovolí s telefonem přitisknutým k uchu.

Mary vběhne do pokoje a hrábne jen věci do ruky. Nějakej chlápek s Mackem už má nastartováno a ona sedá na místo spolujezdce.
„Dožeň toho hajzla," křičí. Chytne do ruky vysílačku a volá Bartymu. „Zjisti mi hned, kde pracuje Daniel. Máš přece bráchu u policie. Chci mluvit s tím jeho šéfem. Hned." Otočí se na řidiče. „Máš Benji telefon?" Kývne směrem do přihrádky.
Barty se ozve během pár minut. Mary je pěkně naštvaná a vytáčí číslo. Zvedne to nějaká ženská. Ta je jí úplně ukradená. Přímo na ni ječí: „Chci hned mluvit s vašim šéfem. Velkej, tmavej, černý vlasy."
„S panem Kinneyem?" zeptá se opatrně paní Thomsová.
„Jestli je to ten, co šuká s mým Danielem, tak přesně ten!"

Paní Thomsová zvedá telefon. Když řekne mé jméno, otočím se na ni. Její výraz absolutně neumím specifikovat. Natahuje ke mně ruku s telefonem.
„Kdo je to?" zeptám se trochu víc příkře, protože teď nepotřebuji vyřizovat nějaké zbytečné hovory. Jen pokrčí rameny a telefon mi přistrčí až k uchu. Chytnu ho do ruky.
„Prosím!" vyštěknu.

„Mám dost problémů s chlupatejma ve všech státech. Takže hned zvednete prdel, zařídíte, aby se během pár vteřin někdo od vás objevil na dálnici 84 hned za Paxtonem v Nebrasce a vymlátil toho bastarda z mýho náklaďáku. Jestli na něm udělá ten váš Daniel jediný škrábanec, osobně ho rozřežu na kousíčky a pošlu vám ho v dárkovém balení. ku**a. Nějakej haj.zl mi ukradl krásku," řve Mary. „A má Daniela jako rukojmího, s brokovnicí u hlavy. Jedu za ním s Benjim, ale ta jeho šunka je děsně pomalá a ten váš malej hlupák má nohu až u podlahy. ku**a. Prý jste lepší než Bůh, spolíhám na vás. Nesnáším mobily. Celá naše banda operuje na 385,6 frekvenci. Zařiďte se podle toho." A mrskne mobilem do přihrádky.
„A ty mi ku**a nečum na prsa a dožeň je," štěkne na Benjiho.

Nestihnu říct ani popel a telefon zase zmlkne. Popadnu papír a píšu vše, co jsem si zapamatoval. Ještě přiložím na moment telefon k uchu, abych zjistil, jak je na tom Daniel. Tlumeně slyším jeho hlas a ještě druhý. To bude určitě ten haj.zl. Vytáčím urychleně číslo na Jeffa. Je právě na cestě ke mně. V krátkosti mu sděluji vše. Znovu vytáčím další číslo.
„Richard Kinney, volám z telefonu své asistentky, nutně - a OKAMŽITĚ nachystejte Hawkera, budu tam za chvíli a okamžitě budeme odlétat. Jeden pilot. Nic víc."
Ještě sděluji podrobnosti k letu a zavěsím.
Otočím se na pani Thomsovou. „Jestli Daniel přežije, tak ho pak vlastnoručně zabiju. Ten kre.tén přitahuje průsery jak magnet."
Paní Thomsová jen přikývne. Dobře ví, že je to můj způsob jak říct, že mám někoho rád.

Ta hlaveň na mé tváři je chladná. A myslím, že dost blízko. Stačí jeden pohyb a nezbude z mých problémů nic, co by stálo za povšimnutí. Sklouznu pohledem na zem, kde leží mobil. Prosím, hlavně mě nehledej, opakuji si v duchu. Nejezdi za mnou. Už tě nechci nikdy vystavit nebezpečí. Kruci, jak jsem se do toho dostal? Mám napsané na čele: Chcete vyřešit své problémy? Řešte je přes tohoto hlupáka.
„Máme nějaký vytyčený směr?" zeptám se a už mi odumírá noha, jak mám pedál stlačený až k podlaze.
„Pořád rovně," odsekne.
„Tohle přece nemá vůbec žádný smysl. Jediné čeho docílíte, je, že mi na konci ustřelíte palici, až se dostaneme na konec cesty uzavřenou zátarasy."
„Drž hubu."
Šéfe, tak málo času jsem s vámi strávil. Proč jsem nezůstal?
Mohl jsem teď sedět na židli, mít hlavu položenou na jeho hrudníku a poslouchat srdce, bijící jen pro mě.

Uklidním paní Thomsovou, že bude všechno v pořádku, i když mi stejně chuděra nevěří. Když jdu do auta, ještě mi vnutí berli.
„Dejte na sebe pozor, přivezte Daniela zpátky celého."
Jen přikývnu a jdu za Jeffem.
Na letišti jsme během půl hodiny. V rychlosti projdeme vším, co je potřeba. Nastupujeme. Jeff si sedá na místo druhého pilota a mě donutí sednout do sedačky.
Jak mám ku**a v klidu sedět!
Při startu to ale bohužel jinak nejde. Jen co jsme ve vzduchu, zapíná Jeff záložní vysílačku.
„Nestůj mi tu do prd**e za zády!" seřve mě.
„Se.ru na tebe, postarej se ho najít, nebo tě z toho křesla vyhodím!" zařvu na něho.
Pilot jen tiše sleduje budíky a má strach cokoli namítnout. Telefon jsem musel vypnout.
Už nevím nic.

Vidím ve zpětném zrcátku masku nějakého tahače.
„Dane!" ozve se z vysílačky. Muž na ni vrhne zlověstný pohled.
„Opovaž se mi krásku jenom škrábnout!" slyším výhružný hlas Mary. „Tvůj šéfík tě z toho vyseká, neboj."
Sevřelo se mi hrdlo. Ten chlap vytáhne konektor a vysílačka ohluchne.
„Kdo je šéfík?" zeptá se a přitiskne mi víc hlaveň k hlavě.
„Někdo, kdo mě zabije, jestli to přežiju," odpovím tiše a pevně sevřu volant.

Opírám se o berli a sleduji vše, co Jeff dělá. Nemůžu sedět, nejde to. Ve vysílačce se střídavě ozývají hlášky, kdo, kdy a kde viděli auto, ve kterém jede Daniel. Čas se mi zdá nekonečný. Kdo ví, co se za tu dobu může stát. Jeff se spojuje s druhou kanceláří, kterou má poblíž místa, kudy projíždí Daniel. Mají volný vrtulník. Posílá je tam sledovat situaci.
„Potřebuji bloknout silnici, aby se nedostali dál," hlásí Jeff nasrané Mary, která pokaždé, když se dostane k telefonu, jen nadává. Díváme se do mapy. Domlouváme se na místě, které by bylo nejlepší. „Tam přistaneš," řeknu pilotovi a píchnu prstem na určené místo.
„Ale, pane Kinney, to nemůžu. Nesmím jen tak si přistát na dálnici. Je to proti předpisům," snaží se pilot tenhle požadavek odmítnout.
Přistoupím až těsně k němu.
„Máš na výběr. Odmítneš přistát, uspím tě jednou ránou do hlavy a řízení přebere Jeff. A nedostaneš plat," vrčím na něho a přibližuji se svým obličejem k jeho. „Přistaneš, dostaneš zaplaceno za dva měsíce navíc." Pilot ještě váhá. „Tak si do pr***e vymysli nějakou technickou závadu!" zařvu, až se lekne.
„Dobře, přistanu tam."

Barty právě otočil svůj tahač napříč dálnicí 84. Zastavil tak provoz a odmítá se hnout. Podél dálnice přijíždí druhý náklaďák a blokuje místo v oblaku prachu. Lidé vystupují z aut a nechápou, co se děje. Další auta v protisměru směrem ze západu začínají brzdit před zátarasem tvořených z náklaďáků. Někteří se snaží otočit a jet zpět. Hlasitě troubící Kenworth s kovovým chráničem na masce motoru je hrne před sebou zpět a uvězňuje v neprůjezdném sevření.
„Z východu je to uzavřeno," hlásí Barty do vysílačky. „Máte to volné, od nás je to vše."

Informace z vysílačky potvrzují i Jeffovi lidé z vrtulníku.
„Potřebuji přistát, je tam dost místa?"
„Čím letíte?"
„Raytheon Hawker Beechcraft."
„Bude to na těsno, ale pokud je to dobrý pilot, měl by to zvládnout."
Já i Jeff se otočíme na pilota. Vidím jasně jeho zpocený krk, jak je nervózní. Přesto přikývne hlavou. „Jsme tam do deseti minut," ukončí Jeff hovor.

Začínají se mi potit ruce. Ta cesta je zatraceně dlouhá, a čas hodně pokročil. Poslední půl hodinu jsme nepotkali žádné auto. I muž s brokovnicí to postřehne a je nervózní.
„Za chvilku budeme odbočovat, takže si nemysli, že tě prázdná silnice zachrání. Nic to neznamená." Podívám se z okna a zahlídnu malý vrtulník.
Šéfe, kde jste? Doufám, že v klidu v posteli a řídíte to jen s mobilem u ucha.
Tak nějak si přeji, abych to nepřežil. Protože z tohoto se určitě už nikdy nevykecám.

Jsme na místě. Pilot hlásí do vysílačky nouzové přistání. Tvrdí, že se jednomu z cestujících udělalo zle. Ještě ze mě udělají umírajícího na infarkt. Do pr***e.
„Běž si sednout!" zařve na mě Jeff.
Vidíme pod sebou zátarasy, a když se nakláníme na přistání, ještě zahlédnu červený Kenworth, který jako jediný jede prázdnou silnicí.
„Zkuste je zbrzdit, nebo úplně zastavit," hlásí Jeff svým lidem do vysílačky a ohlíží se po mně, jestli sedím a jsem připoutaný.
Do pr***e, kdybych mohl, vyskočil bych padákem.
Moje nervozita snad už nemůže být větší. Ještě chvilku a můžu říct, že pilot nelhal, když hlásil zdravotní problémy cestujícího.
Sakra! Do pr***e!

„Co to ku**a je!" vykřikne muž a jeho tlak na mém spánku povolí.
Podívám se jeho směrem. Přímo před námi. Začnu dupat na brzdy.
„Sakra, kterej ma.gor… jeď, k.rva sundej tu nohu z brzdy!" řve na mě.
Silnice je rovná, dlouhá, viditelnost několik desítek mil. Jeví se zatím jen jako hračka, ale přibližuje se zatraceně rychle. I když už mám otlak v podobě kroužku vytlačený do kůže, je mi to jedno. Hypnotizuji letadlo, dosedající na rozpálený asfalt a zvětšující se nám před očima. Zmocní se mě panika, a strhnu volant. Chytí se jednou rukou za volant a kroutí s ním zpět na silnici. Cítím, jak se tahač hroutí, jak jsme se na pár vteřin odlepili od země a zase dopadli zpět. Mám nohu až u podlahy.
„Oba nás zabiješ!" křičí mi do ucha.
Snažím se vyrovnat smyk, do kterého se náš náklaďák nekontrolovatelně dostává. Ve zpětném zrcátku na dveřích sleduji přibližující se návěs.
„Magore," slyším ještě jeho hlas a výstřel mě znovu připraví o sluch. Jeho prst mačká spoušť zrovna v momentě, kdy se kola odlepila znovu od země a kabina se během několika sekund nahnula do nepřirozeného úhlu, spadnu na chlápka z bouchačkou a střelný prach mě štiplavě udeří do nosu. Celý tahač se převrací na pravý bok a setrvačností se skřípotem a záplavě odlétajících jisker se sune po asfaltovém povrchu, až se zastaví po několika desítkách metrů na krajnici.

Když Hawker dosedne a mírně se pootočí bokem, vidím okýnkem, co se děje na silnici. Rvu za pásy, abych mohl co nejrychleji vylézt z letadla. Už stojím a chystám se otevřít dveře.
„Ať tě to ani nenapadne!" zařve na mě Jeff, který už stojí u mě.
„Nech mě! Musím ven!" řvu jak smyslu zbavený a odstrkuji Jeffa loktem.
„Budeš tam hov.no platný!"
Jeff už je opravdu hodně nasraný. Chytne mě za mikinu a trhne se mnou od dveří. Když se pootočím, uzemní mně jednou dobře mířenou ránou. Dopadnu na podlahu mezi sedačky.
„Tady zůstaneš a ani se nehneš!" už neřve, ale řekne to hlasem, z kterého jde strach.
Rychle otevře dveře letadla a vystupuje. Po cestě vytahuje z pouzdra zbraň a běží k autu. Zvednu se z podlahy. Okýnkem jen sleduji, jak k nim běží. Kluci z vrtulníku už se taky přibližují opatrně k autu, převrácenému nabok.
Jen ať je v pořádku, prosím!

Všude jsou střepy. Otřu si tvář a smetu sklo z obličeje. Na ruce mám krev. Vysunu se předním vyskleným oknem. Je mi jedno, že šlapu tomu haj.zlovi do obličeje. Svezu se po kapotě a dopadnu na všechny čtyři. Jsem trochu deorintovaný a třesu se strachem. Vidím rychle se přibližující se nohy. Sednu si na paty a ušklíbnu se.
Zatraceně. Je úplně jedno, že jsem přežil, ona mě určitě zabije. Pomalu se zvednu na nohy a znovu si otřu krev, která mi stéká do očí.
„Krásce nic není, jen bude potřebovat nový lak.." snažím se usmát.
Má zatraceně dobrou pravačku. Podle mě chodila do boxu. Pošle mě k zemi, že jsem ani nezavrávoral, jen jsem odletěl pár metrů a dopadl těžce na záda. Ležím a snažím se popadnout dech. Otočím se na břicho a podepřu se na lokty. Další kroky, blížící se z druhé strany mě donutí si znovu lehnout na záda. Nechci už létat vzduchem. Stačí, když mi vymlátí duši tady dole, na asfaltu.

Dívám se z okýnka. Vidím jen auto a lidi kolem.
Kde je!
Zvednu se a chci vystoupit. Pilot stojí mezi dveřmi.
„Mám zakázáno vás pustit ven."
„Nedostaneš výplatu!"
„Pan Shyness mi slíbil víc, když vám zabráním vystoupit."
„Dostaneš výpověď!"
“Pan Shyness mě zaměstná."
„Běž už do pr**le s panem Shynessem!" zařvu mu do obličeje a chytnu ho za košili pod krkem. „Okamžitě vypadni od těch dveří!"
Stojí jak přikovaný. Chytne mě za zápěstí a silně stiskne. Do pr***e, neřekl bych, že bude mít pilot takovou sílu. Zabolelo to.
„Dobře," vytrhnu ruku z jeho sevření. Udělám krok zpět a pootočím se, jako že si jdu sednout. Pilot poleví v ostražitosti a já toho v ten moment využiju. V mžiku ho chytím a přehodím přes sebe do vnitřku letadla.
„Zkus vstát!" vyjedu na něj a otočím se ke dveřím.

Mary si ke mně klekne a začne mi starostlivě otírat kapesníkem krev z tváře.
„Do pr***e, zburcuji tady polovinu států a ty si to vyřešíš po svém," nadává. „Doufám, že je ten tvůj šéfík dost bohatej a záleží mu na tobě. Jinak to vymlátím z tebe."
„Myslím, že se mě po dnešku rád zbaví," hlesnu.
„Jsi hlupák," zopakuje Mary. „Vůbec ho neznám. Jen jsem s ním mluvila posledních pár hodin. Zatraceně, proč je na chlapy? Hned bych ho brala všemi deseti. Měl bys už konečně otevřít oči a pořádně ho poslouchat." Pomůže mi vstát. „Tohle je on?" zeptá se Mary a kývne hlavou na přibližující se postavu.
„Ne to je Jeff," povzdechnu si. „Ten vám teď v přímém přenosu předvede, jak se láme vaz."
Sleduji, jak se k nám blíží. Pak ho přestanu vnímat. Mírně nakloním hlavu, abych viděl přes jeho mohutnou postavu dozadu. Rozbuší se mi zběsile srdce. Všechny vnitřnosti se ve mně hroutí, až to bolí. Začnu rychle dýchat a udělám dva kroky dopředu. Sakra, nohy mě moc neposlouchají. Zatnu zuby a udělám dva další. Půjde to.
„Řekni si, kam chceš praštit," zavrčí na mě Jeff.
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Jeho ráně se obloukem vyhýbám, absolutně ho ignoruji a pak začnu utíkat, spíš to vypadá jak poskakování na jedné noze a ještě v jutovém pytli, ale musím. Měl jsem takový strach. Tolik mi chyběl. I kdyby to mělo být to poslední, co si vezmu sebou do hrobu, chci, aby to byl jeho pohled, jeho ústa, dotek ruky, prostě cokoliv, co mi bude ochoten dát.

Vidím ho.
Všechno, co se ve mně za poslední hodiny nashromáždilo, na mě strašně tlačí. Nemůžu se pořádně nadechnout. Srdce vyvádí jak splašené. Myslím, že rychlost, jakou mi adrenalin koluje v žilách, předčí i tu nejdivočejší řeku ve státech.
Když slezu poslední schodek, musím se na moment chytnout madla, abych se aspoň trochu uklidnil. Nechci tady dostat infarkt. Teď ne. Nevím, co je silnější, jestli vztek, nebo radost z toho, že je relativně v pořádku. Pustím se a jdu mu naproti. Naše vzdálenost se zkracuje. Chtěl bych za ním běžet, ale brzdí mě ta svinská noha.
Tak moc jsem se o něho bál.

Je mi jedno, co ke mně v tu chvíli cítí. Nutně ho potřebuji mít blízko sebe. Jestli mě odstrčí, obejmu ho znovu. Vrhám se mu do náruče a pevně ho přitisknu k sobě. Položím ucho doprostřed hrudníku a poslouchám jeho srdce. Tolik mi chyběl jeho tlukot. Je splašené, tak jako moje. Bojím se mu podívat do očí, bojím se, co bych tam viděl, bojím se, že budou plné smutku a zklamání. Mlčím, protože není nic, co by mě omlouvalo. Všechno se ve mně bouří. I kdybych se měl v tuto chvíli stydět, klečet na kolenou a prosit ho o odpuštění, myslím jen na jeho horké rty, na to, že bych ho chtěl povalit na zem a zasypat ho polibky, zkontrolovat všechny jizvy, jestli jsou na svých místech.
Přejedu mu dlaní po boku, snažím se nahmatat hrbolky pod košilí, abych se ujistil, že je to pravdu on. Tolik mě ten dotek rozruší, že se musím ještě víc přitisknout a i když jsem to neměl v úmyslu, prohnul se k němu pánví a otřel se o něj.
Omlouvám se, omlouvám se, ševelí celé moje tělo a vysílá k němu neviditelné vlny. Chybíš mi, chci tě, vezmi si mě, potrestej mě, seber mi vzduch z plic. Udělej cokoliv, abych věděl, že tu jsi.

Pevně ho stisknu a vnímám všechny jeho nádechy, bušení srdce i nepatrné pohyby a doteky. Srdce mi stále buší, i když už dávno nemá důvod. „Vždyť je tady, už se zklidni," vysílám mu myslí povel. Jenže mě neposlouchá. Tisknu Daniela k sobě tak silně, že ani nevím, jestli ještě dýchá. Nakloním k němu hlavu a zabořím nos do jeho vlasů, abych si připomněl jeho vůni. Povolím stisk. Jednu ruku mu položím mezi lopatky a druhou přitlačím jeho hlavu na svou hruď.
Už mi prosím takhle neutíkej.
Stál bych tak snad věčně. Nepustil bych ho. Ale realita je jiná. A do ní mně vrátil Jeff.
„Okamžitě nastupte!" rozkáže. „Pilot už hlásil odlet, já zůstanu tady a dořeším to."
Stojím a nevnímám ho.
„Do pr**le, vzpamatujte se oba!" zařve nám do ucha.

„Nemůžu odjet," odlepím se od šéfa. „Já, zničil jsem Mary krásku..."
Mary stojí opodál a zapaluje si cigaretu.
„Tenhle chlapík mi slíbil, že dá všechno do pořádku," mávne rukou. „Pamatuj na to, co jsme ti všichni řekli. A nezapomeň, že patříš do naší rodiny. Až budeš chtít zase vidět Atlantik, víš, kde mě hledat." Usměje se a pak si změří zkoumavým pohledem Kinneye. „Myslím, že vás ten hoch brzy přivede do hrobu. Ale i tak byste se ho měl držet. Opatruj se, Danieli."
Otočí se na patě a kráčí ke svému převrácenému tahači. Slyším, jak sprostě nadává. Stále se nedívám šéfovi do očí. Sleduji schůdky do letadla.
„Nesnáším létání. Budete mít prášek na spaní?"

Cestou nahoru do letadla ve mně všechno povoluje. Cítím napětí. Když ho vidím stoupat po schůdcích, ani mě neláká si sáhnout na jeho zadek. Trochu s obtížemi vylezu nahoru. Když slyším jeho poslední poznámku, nejradši bych ho v ten moment zabil. Chytnu ho a strčím do sedačky.
„Máš dvě možnosti. Pojedeš s Jeffem, nebo tě místo prášku uspím tímhle!" Zvednu ruku se zaťatou pěstí. „Zapni se!" Usadím se naproti němu.
Pilot zavírá letadlo a klidí se raději do kabinky.
„Pane Thomkinsi, omlouvám se vám, že jsem vás napadl."
„V pořádku, pan Shyness mě varoval, nevěřil jsem mu," odpoví pilot a zavírá za sebou dveře kabinky. Zapínám si pás. Sedím a nasraně se dívám na Daniela. Motory vrčí a letadlo se pomalu otáčí a nabírá rychlost. Stále se nemůžu uklidnit. Jsem tak rozjetý a napumpovaný adrenalinem, že bych nejradši teď něco rozmlátil.

Civím na jeho pěst před mým obličejem. Já ale opravdu nesnáším létání. Zavřu oči při tom náhlém tlaku při startu. Ještě se stále třesu z té bouračky, z toho psychického napětí s brokovnicí u hlavy. Přitisknu si dlaň na spánek, kde cítím její otlak. Najednou to na mě všechno dolehne, co všechno se mohlo stát, až se mi zvedne žaludek. Myslím, že jsem zezelenal. Když se konečně tlak v letadle vyrovná a na displeji se objeví free, odepnu pásy a dopadnu na všechny čtyři. Rychle dýchám a neustále si třu spánek, aby už konečně ten tlak zmizel.

Rozepnu si pás a zůstávám sedět. Dívám se na Daniela, jak klečí na všech čtyřech a já nevím, jestli bude zvracet. Natáhnu se do přihrádky a položím před něj pytlík.
„Posaď se zpátky, nebo běž zvracet na záchod."

„Ten hajzl mi celou dobu držel brokovnici u hlavy," drtím mezi zuby. „Myslel jsem, že mě zabije. Že už vás nikdy neuvidím. Že už vám nestačím říct, jak ..." nestačím s dechem a popadnu pytlík. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. Nemůžu udržet ruce v klidu.

Vstanu a přejdu k miniledničce. Vytáhnu vodu a vrátím se k Danielovi. Odšroubuji uzávěr a začnu mu tu vodu lít za krk. To by ho mohlo vzpamatovat.

Ledová voda za krkem mě překvapí. Cítím, jak mi stéká na záda, kopíruje krk i směrem dopředu a smáčí mi tričko. Sednu si na paty a vytrhnu mu láhev z ruky a začnu hltavě pít. Pomáhá to. Potřeboval jsem se napít. Převrátím zbytek na hlavu a na obličej. Všechny ty drobné ranky štípou a bolí. Zatlačím si prázdnou lahví na spánek a zavřu oči. Dýchám klidněji a tričko mě chladí na rozpálené kůži.
„Chtěl jsem jen vidět Atlantik," hlesnu tiše.

Dřepnu si před něj. Chvilku se jen tak dívám, a pak se zeptám.
„Proč? Proč jen tak beze slova vždycky odejdeš?"
Tón v mém hlase nemůže skrýt, jak jsem naštvaný. Napětí ve stehně mi tahá stehy a noha mě zabolí. Přikleknu si na koleno, abych to uvolnil.

„Já zůstal," šeptám svým kolenům. „Byl jsem s vámi celou noc. Poslouchal, jak dýcháte. Byl jste tak uvolněný. Myslel jsem, že mě v tu chvíli nebudete potřebovat. Dal jste mi volno. Bylo to jako byste řekl - táhni. Mary mi zabavila mobil. Zabavila mi i peníze. Řekla, že jsem hlupák. Řekl mi to i Jeff. Vy si to myslíte taky. Vidíte, jak padám z průs**u do průs**u? Strhávám vás sebou. Kvůli mě..." Položím mu ruku na stehno a přejedu po viditelných obvazech pod látkou kalhot. Sleduji, kde až končí. „Kvůli mě pořád jen trpíte."

„Když mě nechceš strhávat s sebou, tak to nedělej." Chytnu ho za zápěstí a odstrčím ho. „Pro koho si myslíš, že to všechno dělám?" nervózně si prohrábnu vlasy. „Měl jsem tě nechat Mary, zřejmě to s tebou umí líp," opřu se o podlahu a chci se zvednout.

„Jen jsem chtěl vidět kus mizernýho oceánu!" vykřiknu. „Nemohl jsem vědět, že mi nějakej magor vleze s brokovnicí do auta. Mám asi na čele napsaný: Kopněte si! Vydrží hodně."
Stisknu mu ramena a svou váhou ho převrátím z kleku na záda. Sednu si mu na břicho a jeho ramena ještě víc přitlačím k zemi.
„Jestli chcete, kopněte si taky," zavrčím. Pustím jeho ramena a stáhnu si mokré tričko přes hlavu. Položím mu ruce vedle hlavy a nechávám mu kapky, stékající z mých vlasů dopadat na naštvaný obličej. „Vydržím hodně."

Jeho reakce mě překvapila. Na moment se snažím pobrat, co mi řekl. Mám si do něj kopnout? To jsem nikdy neměl v úmyslu. Ale takhle se mnou jednat nebude. A noha mě kur.evsky zabolela. Vystřelím proti němu ruku a silně stisknu jeho krk.
„Na čele to nemáš, ale klidně ti to „KOPNI SI“ vytetuji na prdel!"

Zaskřípu zuby a snažím se nadechnout. Jeho ruka na mém krku. Polila mě vlna vzrušení. Nechám se připravovat o vzduch v plících. Sjedu rukama k pásku a vztekle ho rozepnu. Vytáhnu ho z poutek a odhodím za sebe. Rozepnu si kalhoty.
„Je mi jasné, že máte rád můj zadek. Je vám k dispozici. Jen nemám tu zasranou tužku!" chroptím naštvaně.

Ještě o něco silněji stisknu jeho krk a tlakem ho donutím se zvednout z mého břicha. Vysunu se zpod něj do sedu. Druhou rukou ho chytnu za paži a tlačím ho dozadu. Podaří se mi dostat do kleku.
„Už tě mám vážně plný zuby!" přirazím ho tvrdě k zemi na záda a je mi jedno, jestli mu vykloubím kolena. Adrenalin znovu stoupá závratnou rychlostí. Rozbuší se mi srdce. Jsem opravdu nasraný.

„Můžeme to tady jednou provždy ukončit," vrčím. Uvolním ze sevření moje nohy a zaklesnu se mu za záda. „Nikam neutíkám. Máte možnost se mě navždy zbavit, Můžete mi zlámat vaz, udusit mě," přitlačím mu ruku víc na svůj krk. „Ale to pořád nemění fakt, že vás miluji, že po vás hrozně toužím a místo pěstního souboje bych se s vámi raději miloval."

„To bych raději našel tu tužku!" zavrčím mu do obličeje. „Na zadku máš dost místa i pro velké písmena."
Přesto však blízkost jeho těla vysílá impulsy k mému mozku, který si snad dneska vzal dovolenou. Začnu zrychleně dýchat a upřeně se dívám na jeho ústa, které vypouští jeden nesmysl za druhým. Ale přesto to, co řekl, se do mě zarylo hodně hluboko.

Právě mi došla slova. Jen překotně dýchám a dívám se mu do očí. Povolím stisk nohou a položím je chodidly na zem. Chci být s ním. Chci se ho dotýkat. Položím mu ruku na stehno, aniž bych s ní více pohnul. Jen potřebuji jeho blízkost. Nic víc.
„Nechci bojovat."

Dívám se na jeho ústa, která zmlkla. Pořád si říkám, jaký je nesmysl, milovat se po takovém psychickém vypětí. Ale zřejmě moc psychologii nerozumím. Nebo spíš tělo přebírá vládu nad mozkem. V hlavě mám zcela vymeteno a nevím, jestli je to tou nadmořskou výškou, nebo tím, že dusím Daniela pod sebou. Trochu povolím stisk na jeho krku a pak se přitisknu na jeho rty. Na ty, které mě tak vždycky lákají. Opíšu jejich konturu špičkou jazyka, kousnu ho bolestivě do spodního rtu. A když pootevře ústa na protest, zajedu mu nekompromisně jazykem dovnitř.

Jeho blízkost mě uklidňuje. Maže všechno, co se za poslední hodiny událo. Nemůžu mu říct, jak moc mi to pomáhá. Jak moc ho potřebuji k tomu, aby svými polibky zmírnil mou bolest na spánku. Jak moc potřebuji jeho ruce, aby mě poslaly do vesmíru a vyplavily všechnu úzkost z těla. Jak moc ho potřebuji cítit v sobě, aby mě naplnil novými pocity. Sevřu svou uvězněnou ruku v pěst, když vyslyší mé tiché prosby a vezme si má ústa. Bez varování, surově a nenasytně. Přesně o tomhle jsem mu chtěl říct. Přebít bolest bolestí, úzkost vzrušením, mrazivou stísněnost spalujícím žárem. Otřu se o něj jazykem jen lehce na oplátku, protože se s ním nechci prát, chci se s ním jen milovat.

Tak moc jsem se o něj bál. Tak moc jsem toužil ho stisknout. Tak moc...
Pustím jeho krk a rukou zajedu pod jeho záda. Omotám ji kolem něho, jak nejvíc to jde a přitisknu ho k sobě.
Cítím ho. Cítím jeho touhu po mně. Cítím jeho horkou kůži. Chci ho. Nemůžu ho přestat líbat.

Jeho touha je tak hmatatelná. Nemyslím tím, jak se naši roztoužení miláčkové o sebe otírají, ale to, jak mě posévá polibky, jak se mě dotýká, jak jeho kůže pálí a vysílá ke mně nepopsatelné impulsy, beroucí čas, myšlenky, možnost myslet a pochopit. Nechci nad tím přemýšlet, chci to jen vnímat, nechat se tím pohltit. Moje volná ruka mu vjíždí pod košili, tiskne ho k sobě a nehty mu v kůži zanechávají rudé čáry, jak moc ho chci.

Pouštím jeho ruku. Položím dlaň na jeho ucho a prsty zabořím do jeho vlasů. Opouštím jeho ústa a polibky opatrně zkoumám jeho potlučenou tvář.

Mírně zakloním hlavu, abych mu dal prostor k jeho polibkům. Tolik mě všechny ty rány bolí, tolik potřebuji jeho ústa, aby je zahojily.

Povoluji objetí. Přesouvám se níž. Moje ústa zkoumají jeho krk, jeho hruď, jeho břicho zda je tady všechno v pořádku. Chytnu jeho ruky a natáhnu mu je za hlavu. Přejedu po jejich délce až dolů k jeho vystouplým žebrům.

Ústa mapující moje tělo mě tak vzrušují. Zavřené oči mě nutí na plné obrátky rozvinout mou fantazii, vybavit si jeho ruce, jeho oči, každý detail jeho kůže. Najednou se mi do hlavy hrnou všechny místa, kde mě naposledy takhle zkoumal, všechny vzpomínky, kdy jsme byli takhle spolu.

Prsty jemně přejíždím po žebrech a zjišťuji, zda je má všechny v pořádku. Všechno mé napětí, nervozita a zlost se mění na touhu. Touhu po něm. Můj dech se začíná zrychlovat, když kopíruji jazykem, linii jeho břicha. Zastavím se u rozepnutých kalhot. Jako by mi říkaly - můžeš vstoupit.

Jakoby znal všechny místa, která po něm touží. Za těch pár dní mě má celého zmapovaného a ví přesně, kde svými ústy zavítat, aby mě zahnal do kouta.
„Richarde," zašeptám skoro neslyšně, když se zastaví na břiše, těsně u kalhot. Chci opakovat jeho jméno do zblbnutí, ale krev se mi hrne do hlavy a otupuje moje smysly, když si uvědomím, jak moc je blízko.

Chytnu za kalhoty a stáhnu je dolů. Dlaněmi se sunu po jeho nohách zpátky a zastavím se těsně vedle jeho narůstající erekce. Prohrábnu se prsty v jeho světlých chloupcích.

Najednou chci bránit svoje místo viditelné touhy, stydím se za svou slabost, za svou erekci a proklínám se za boky, které mají opačný názor a vychází mu vstříc. Zasténám pod jeho doteky a vše se ve mě sevře.

Skloním k němu hlavu. Promnu jeho penis v ruce. Chci si ho vzít. Chci ho ochutnat. Je tak vyzývavý. Jeho ruku, kterou se mi v tom snaží zabránit, stisknu za zápěstí a přitlačím ji na jeho břicho.

Už nevím, jak bych nabral vzduch do plic. Myslím, že jsem ho v tom malém prostoru letadla všechen vydýchal. Jsem tak nadržený, že jsem ochoten na nic nečekat. Cítím, jak propouštím pár kapiček touhy a kousnu se do ruky, abych myslel na něco jiného, než na to, jak mě vzrušení pohlcuje.

Konečky prstů, volné ruky mu přejedu po slabinách dolů mezi nohy. Pohladím místo do konečníku nahoru a promnu jeho pytlík. Ještě víc přitlačím jeho ruku na břicho, aby mi nemohl uniknout. Skloním se až dolů, k němu. Olíznu jeho obnažený žalud a pak celé jeho vzrušení nasaji do svých úst.

Pilot za dveřmi. Kruci. Pokouším se nadzvednout, odlepit od země, zabránit mu v dalších dotecích, protože vše je tak přes nedostatek vzduchu bolestivé, drtící. Padám zpět na záda a snažím si pěstí zacpat ústa, abych nevydal ani hlásek

Vidím, jak vzrušení zcela ovládlo Danielovu mysl, i jeho tělo. Snažím se, aby jeho potěšení nevyšlo na prázdno. Vše co právě dělám, však zvyšuje i mé vzrušení a můj penis se bolestivě tlačí na prádlo. Posunu se blíž k Danielovi. Rozepnu si kalhoty, a aniž bych propustil jeho penis ze svých úst, navedu jeho ruku z břicha k mému napětí.

Povolení dotýkat se ho. Miluji, když se ho můžu dotýkat. Rád bych se s ním mazlil, jen ho zkoumal prsty, ale moje tělo reaguje na pohyby jeho úst na mém vzrušení, synchronizuji své sevření a ve stejném tempu ho laskám, sem tam zavadím odhaleným žaludem o svou kůži na stehně či na hýždích, a když zavadím až moc blízko o místo, které po něm moc touží, zasténám a pevně ho stisknu, abych se ovládl nenasměrovat ho přímo do sebe.

Každý jeho stisk znásobuje mou touhu vnořit se do něj. Už to nezvládám. Musím ho mít. Musím ho cítit ještě víc. Odstrčím jeho ruku. Chytnu jeho nohy, roztáhnu je a zapřu o sedačky vedle nás.

Otevřu oči a nedočkavě ho sleduji, jak bere moje nohy. Nadzvednu se, jak mi to poloha dovoluje, přitáhnu si jeho hlavu na pár vteřin k sobě, seberu mu hltavě pár polibků z úst a zašeptám: „Moc tě chci." A pak dopadám zpět na záda a vpiji se do jeho rozšířených černých zorniček v netrpělivém očekávání.

Když si mě přitáhne pro polibek, naše vzrušení se o sebe mírně otře. V duchu zaskučím, pod návalem toho pocitu, co mi to dává. Vracím se zpět. Jen trochu promnu jeho zadek. Zkusmo zajedu prsty, abych zjistil, zda je dostatečně připraven. Přejedu po jeho prostatě, až se celý prohne.

Moje tělo už není schopno pobrat víc těch impulsů, které ke mně každý jeho dotek vysílá. Zakryji si loktem oči, abych zabránil světlu mučit je, najednou tak bodá a je nesnesitelné. Druhou ruku poslepu vyšlu proti jeho hrudníku, zmačkám kus jeho košile do hrsti a vyzývavě ho k sobě přitáhnu.

Navlhčenou dlaní přejedu svou erekci a nastavím se s ní proti Danielovi. Zatlačím jen mírně, a schovám se v něm jen špičkou, abych si udělal prostor. Opřu se rukama o podlahu. Posunu je blíž k jeho tělu a zapírám se i o jeho nohy. Zhluboka se nadechnu. Na jeden příraz se do něj nořím celý, tolik, co mi to dovolí.

Přitahuji si ho k sobě, jako bych to byl já, kdo určuje, kdy a jak hluboko si mě vezme. Vydávám ze sebe jen němý výkřik, když se ocitne tak hluboko, tisknu ho k sobě, aby se chvilku nehýbal a já mohl popadnout dech, pak moje sevření košile povolí a setřu mu kapku potu z čela.

Otřu se o jeho dlaň. Je jemná a teplá. Horká, stejně jako celé jeho tělo. Moje srdce, můj dech, to všechno si dělá, co chce. Vlna vzrušení, která projede mým břichem, při bezděčném Danielovým stahu, mě probere a já už déle nečekám. Nemůžu.

Kopíruji prsty jeho tvář, přejedu přes vyprahlé rty, bradu, ohryzek rychle se pohybující pod polykáním, lehce zavadím o pravou bradavku viditelně se rýsující pod košilí. Sjedu si rukou ke své erekci, skoro uvězněnou mezi našimi těly, jen přes ni několikrát přejedu, abych si ji otřel o břicho a několikrát se přitisknu stahy hýždí k sobě k Richardovi.

Nasadím své tempo. Zkoumám svým penisem, jak hluboko se do něj můžu vnořit. Tření se zintenzivňuje. Mírně si odlehčím bolavou nohu a váhu přenesu na druhou, abych lépe mohl zrychlovat své tempo. To všechno mi bere dech. Opět se skloním, abych vyhledal Danielův hebký jazyk.

Svíjím se pod jeho nájezdy, nejsem si úplně jist, jak je hluboko, vzrušení mě pohlcuje a naše propletené jazyky v nenasytném tanci jsou jen další třešničkou na dortu. Jeho hlad po mých ústech má jen za následek, že nešetřím jeho kůži, snažím se nehty dostat na jeho krční obratle a bezmyšlenkovitě mu je vyrvat z těla.

I přes tu šílenost, jsem schopen vnímat jeho drápy na svých kostech. Přestanu ho líbat a znovu se zahryznu do jeho spodního rtu. Přidávám na rychlosti, protože cítím, že už to déle nedokážu protahovat. Jednou rukou opouštím podlahu a přitisknu mu penis k břichu. Celou plochou dlaně se o něj otírám.

Pootevřu ústa, abych mohl dýchat. Jeho stisk na rtu mě přivádí k šílenosti. Dlaň, která mi tře penis o kůži, mi způsobí lehkou závrať. Přestávám vnímat jeho přírazy. Prsty na jeho zádech se přestanou hýbat a zůstanou strnule zadrápnuty do zádových svalů. Nejsem schopen to v sobě už déle držet. Záplava orgasmu přichází rychle, dřív než bych chtěl. Vytrhnu mu nečekaně ret z jeho zubů, jak se prohýbám v páteři, zvrátím hlavu a v krátkých záškubech vysílám tichý sten směrem ke dveřím pilota.

Vlhko na jeho břiše pod mou rukou, prohýbání jeho těla a zadržování jeho vzdechů, aby nekřičel, mě dokonale uzemní. Znovu si pokládám ruku na podlahu a opírám se o lokty. Všechno soustředím do svých posledních přírazů. Veškeré vjemy přicházejícího orgasmu se soustředí už jen do jednoho místa. Přestávám myslet. Přestávám vnímat. Kdyby začal křičet, neslyšel bych ho.

Drtí mě pod sebou svým orgasmem. Vnímám, jak se přestává ovládat, nabízím mu svou pěst, aby nekřičel, masíruji mu hrudník, aby se jeho srdce neroztříštilo na malé kousky. Rozrušeně k němu uvnitř sebe vysílám stahující impulsy, že chci vše, do poslední kapky. Nečekám, až jeho ruce povolí, vymaním svou ruku ze sevření jeho zubů, vsunu mu prsty do vlasů těsně u ucha a přitáhnu si ho k sobě, abych utlumil jeho výkřiky.

Nechávám se vést. Přijímám jeho polibky. Nechávám jeho jazyk pátrat ve svých ústech. Nechávám ho svírat mě a nepustit. Víc nejsem schopen v tuto chvíli udělat. Ruky povolí a já na něj naléhám celým tělem.

Povolím nohy, chodidlem ho hladím po kůži na hýždích a druhou jen zaklesnu za jeho stehno, abych se s ním spojil po celé délce těla, masíruji mu na zádech místa, které jsem mu ve stavu agónie rozdrápal a jemně mu posévám obličej polibky, nutím ho mít zavřené oči polibky na víčka, vychutnávám si jazykem všechny slané kapičky potu stékající mu po horké kůži.

Ležím na něm a oddychuji, stejně jako on. Naše hrudníky na sebe tlačí, až navzájem cítíme svá srdce bijící v souznění z právě prožitého. Posunu jednu ruku k jeho hlavě a zabořím prsty do jeho vlasů. Uklidňuje mě to. Ležel bych tak věčně. Jde slyšet jen naše tiché oddychování.
A šramot za námi...
Rychle nahmátnu Danielovu botu a po paměti ji hodím za sebe. Dveře pilotovy kabiny, které se právě otevíraly, se zase rychle zavřou.

Při jeho nenadálém pohybu se přikrčím. Když si uvědomím, na jakém místě jsem právě prožil orgasmus, že ležím na zemi v úzké uličce mezi sedadly, několik tisíc kilometrů nad zemí, že před pár hodinami jsem měl smrt na dosah ruky a navždy jsem mohl přijít o něj, začnu se třást. Přitisknu si ho ještě víc k sobě a otřu se mu vlasy o rameno.

Chytnu Danielovo triko a přistrčím ho pod nás. Opatrně z něj vystoupím a sednu si na paty. Aspoň tolik, co mi naše objetí dovolí, ho aspoň trochu otřu a pak si ho přitáhnu na klín. Celý se třese. Není to člověk, který dokáže snést tolik napětí, za takovou krátkou chvíli. Když si uvědomím, co všechno se stalo od doby, co jsme se poznali. Přeběhne mi mráz po zádech a přivinu ho k sobě ještě víc.

„Tolik mě to mrzí, šéfe," šeptám mu do ramene a políbím ho na krk. „Nechci o vás přijít. Nechci vás neustále přivádět do problémů. Mně se to nikdy nestávalo. Teď mi přijde, že jste černá kočka, která se mi posadila do cesty."

„Černé kočky nenosí smůlu." Pohladím ho po vlasech. Chytnu ho pod bradou a zvednu hlavu k sobě, abych mu viděl do očí. „Černé kočky jsou tajemné a divoké. Rrrr..." zavrčím, abych trochu odlehčil tuhle tíživou atmosféru. „A jsou hebké na omak."

Zvednu hlavu a usměji se. Rozepnu mu jeden knoflík těsně u krku a pak druhý. Dívám se mu do očí, zda smím pokračovat, že bych se rád dotknul jeho kůže, jeho chlupatého hrudníku a ujistil se o pravdivosti jeho slov.

Mlčím, nic neříkám. Jen v hlavě mi běží myšlenka na to, že je to nějak obráceně. Teď bychom se spíš měli obléknout.

Vypadá zmateně, ale nemám na krku jeho ruku ani mi nesvírá zápěstí.
„Jak dlouho poletíme?" zeptám se zvědavě a odhrnu od sebe rozepnuté díly košile. Zkoumám ústy jeho kůži na prsou. Jeho bradavky se už smířily s tím, že si jich nikdo nevšimne. Oživím je jazykem a lehce skousnu, abych na sebe upozornil. Navlhčím i druhou a pak je obě lehce třu mezi prsty. Cítím, jak se to uvnitř mě všechno stáhlo a vypudil jsem ze sebe jeho dávku, která mu teď stékala na stehno. Sjíždím dolů rukou, ujišťující se cestou, že jizva na boku je stále na svém místě a pomalu dlaní roztírám tekutinu na jeho třísle, masírující do jeho kůže, aby nic nezbylo.

„Chtěl jsi vidět pláže," řeknu a zalapám po vzduchu, když cítím to tření a doteky jeho jazyka a zubů. Zhluboka se nadechnu a jemně ho odstrčím. Podívám se na hodinky.
„Přistávat budeme za chvíli. Tak do půl hodiny. Tohle letadlo je hodně rychlé."
Opatrně ho sesunu z mého klína.
„A nemůžeme nutit pilota, aby byl celou dobu zavřený. Co když se mu chtělo na záchod?"
Donutím ho vstát, i když moje tělo říká něco jiného.

Jeho odmítavý postoj mě zamrzí, ale nejspíš má pravdu a já nemám právo po něm chtít víc. Zvednu ze země kalhoty a špinavé tričko a odcházím na toaletu. Stěží se tam vlezu. Hodím tričko do umyvadla a dívám se na svůj obličej v malém zrcadle. Můj obličej vypadá, jako by na mě někdo chtěl vyzkoušet struhadlo. Přejedu si po výrazné modřině na spánku. Vodou se snažím vše smýt, zbavit se těch nočních můr strašících si za bílého dne.
Tohle asi nesmažu. Jediný, kdo tohle dokáže je pár metrů ode mě a moje láska k němu je doslova hmatatelná.
Zhluboka se nadechnu, omyji si zbytky z kůže a navleču se do kalhot. Vymáchám si tričko a pořádně vyždímám. Projdu kolem šéfa mlčky a sednu si do křesla. Z okýnka jde vidět rozsáhlá plocha oceánu.

Když vidím Daniela s trikem v ruce, natáhnu se po mikině a podám mu ji.
„Obleč se, ať neuvádíš pilota do rozpaků ještě víc, prosím tě."
Přejdu ke kabině pilota a zvednu Danielovu botu. Vracím se zpátky a po cestě vezmu i druhou. Mírně se předkloním a úhledně mu je položím k nohám. Pohledem zavadím o krvavý flek na riflích.
„Do pr***e!" zakleju v duchu.
Otočím se a jdu k pilotovi do kabiny. Omluvím se panu Thompkinsovi a poprosím ho o diskrétnost. Jen mlčky přikývne, že to chápe.
„A budu potřebovat doktora. Zkuste to zařídit. Aspoň můžete říct, že jste s tím nouzovým přistáním nelhal, a že jsem vás přinutil opět vzlétnout."
Vrátím se do letadla a sedám si na sedačku vedle Daniela. Opřu se a zavřu oči.
„Za chvíli budeme přistávat v New Jersey."

Nazuji si boty. Skládám si v hlavě mapu států a ujasňuji si, kde je New Jersey.
„Proč letíme na východní pobřeží?" zeptám se udiveně.

„Jsou tam hezké pláže, budeme v hotelu CourtyardOcean City Oceanfront, je to kousek k moři a je tam blízko i letiště. "
Mírně si natáhnu nohu před sebe. Začíná dost bolet. Ozve se pilot s upozorněním, že se blížíme k místu přistání.
„Zapni se." Dám křeslo do vzpřímené polohy a zapnu si pásy.

Zapínám si pásy a dívám se ven z okýnka. Východní pobřeží. Bere mě na východní pobřeží. Srdce mi začne bušit. Usmívám se jak malé dítě. Pak sjedu pohledem na šéfa. Vidím na něm, jak zakrývá bolest. Sklouznu pohledem na jeho nohu, kde je viditelná krvavá skvrna. Donutím ho, aby mi pohlédl do očí.
„Jste v pořádku? Vaše zranění..."

„To je dobrý, postará se o to doktor." Asi jsem ho moc nepřesvědčil, ale už nemám sílu se přít. „Neboj, je to v pohodě." Ještě jednou si ho prohlédnu. „Tvoje věci asi má Mary na památku, co?"

„Nebylo tam nic důležitého," odpovím a obrátím svůj obličej zpět ven z okýnka, aby neviděl moje rozpoložení, když jsem si uvědomil, že jsem přišel o svou fetišistickou kravatu a jeho tričko.

„Hotel je zajištěný, mě asi odvezou do nemocnice na převaz, než se vrátím na hotel, můžeš si zatím nakoupit, co potřebuješ."
Jen se mi někde nezatoulej, pomyslím si ještě v duchu. Letadlo se začíná naklánět.

I přestože jsem před chvíli zažil něco neuvěřitelného, moje přesvědčení o nesnášenlivosti letadel to nezměnilo. Chytil jsem se pevně opěradel a zavřel oči. Opravdu nesnáším létání. Celou dobu myslím na to, jak smočím nohy do oceánu, že to bude fajn, že se mi nemůže nic stát a tím se nemůže stát ani člověku, který sedí vedle mě přes uličku. Všechno bude dobrý, přesvědčuji sám sebe.

Týden na pláži. Už dlouho jsem nikde nebyl jen tak. Jen budu muset odsud korigovat všechno ohledně firmy. Teď nesmím nechat nic náhodě. Nevadí. Hlavně když budu mít poblíž Daniela. Otočím na něho hlavu. Vidím, jak se trápí. Asi opravdu nesnáší letadla. Natáhnu se přes uličku a položím mu ruku na jeho sevřenou pěst.

Jeho ruku jen pevně sevřu. Oči neotevřu. Povolím stisk, až když slyším, jak letadlo vypíná motory. Kdybych mohl, předvedl bych šéfovi ukázkové velebení Alláha. Ale nejsem slaboch.
Jsme na zemi. V New Jersey.