Double gravitation - Rozhodný Daniel - část 19

Přelil jsem trochu vody z kotlíku nad ohništěm.
„Chovejte se tam nahoře slušně," chytí mě táta za ruku, když jim všem přeji dobrou noc.
Chlapi se začali uhihňávat. Ještěže byla tma, nejspíš jsem zrudl jako rajče.
„Bylo vás slyšet až do tábora," zasměje se jeden z honáků.
Zatraceně. Vůbec jsem nevěděl, jak se mám zrovna vymluvit. Vyběhnu kopec ke kraji lesa. Kecají, je to daleko, tak hlasitě jsme nikdo neřičel, ušklíbnu se.
„Šéfe?" zavolám do tmy a zapátrám baterkou. Kabát stále leží na zemi i naše spacáky.
„Pane Kinney?" zkusím znovu svou otázku a nasměruji kužel světla do koruny stromů, jestli se nakonec nerozhodl přespat v orlím sídle. Tichý zvuk, nezaměnitelný s nastartovaným motorem nějakého terénního auta, mi otupí všechny svaly a já pustím kotlík na zem.
„Richarde?" jenom šeptám a nemůžu se pohnout. Konečně donutím své nohy, aby následovaly ten zvuk, narušující ticho noci. Svítím si pod nohy baterkou, abych se během přes několik stromů nešvihl větví přes obličej. Vyběhnu na volné prostranství a pak mě oslepující světla donutí uskočit stranou, aby mě jeep nesmetl. Nechávají mě stát v oblaku prachu, který pomalu usedá na zem, s roztřepanou rukou a nechápavým výrazem v obličeji.
„Richie?" zašeptám naposledy do tmy, která mě náhle celého pohltila.

Když Daniel odejde, ještě na moment stojím, dívám se do tmy a naslouchám okolnímu šumu. Je ticho. Možná se mi to přeci jen zdálo, i když to před tím až nápadně připomínalo lidské kroky. Posadím se a vytáhnu cigarety, abych nějak zabil čas, než se vrátí. Kouřím a přemýšlím, co budu dělat. Co bude, až Daniel bude studovat. Nejsem schopen v tuto chvíli říct, zda to bez něho vydržím. Jsem tak zamyšlený, že pozdě zaregistruji nový zvuk a pohyb přicházející někde z míst za mnou. Otočím se a instinktivně se natáhnu pro nůž. Než však stihnu zareagovat, ucítím silnou ránu a já se bez hlesu sesunu zpátky k zemi.

„Tati, tati," křičím už z dálky, sotva zahlídnu dohořívající oheň.
Honáci s tátou ještě sedí u ohně a něco probírají.
„Bylo tady nějaké auto...šéf...pan Kinney..." nemůžu popadnout dech. „Proč?"
„Danieli, dýchej," chytne mě otec za ramena. „Kde je pan Kinney?"
„Já nevím, není tu. Zatraceně je tma, nic jsem neviděl. Jen tu bylo nějaký auto," vyhrknu.
„Vezmeme baterky a půjdeme se po něm podívat, třeba se jen šel někam vymočit a ztratil se."
„Šéf, šéf..." snažím se nadechnout. „Šéf by se nikdy neztratil."

Proberou mě otřesy.
Chci otevřít oči, ale nejde to. Mám je převázané šátkem, stejně tak i pusu. Nosem se snažím pobrat co nejvíce vzduchu, abych se vzpamatoval. Bolí mě hlava. Vzpomínám si. Nějaká postava, přibíhající ze tmy...
Znovu ty otřesy. Zaposlouchám se. Jsem v autě, ležím na tvrdé podlaze kufru. Jedeme dost rychle a podle otřesů, jsme nejspíš pořád někde v terénu. Zaškubu rukama. Mám je svázané za zády a nohy přitáhnuté za kotníky. Jsem skrčený. Mám tu málo místa. Sotva se tady vlezu. Tahle situace se mi vůbec nelíbí. Nemám ponětí, kdo to mohl udělat. Můžu teď jen ležet a čekat.

V dálce vidím, jak všichni pátrají po stopách. Zapnu podbřišník a upevním pouzdro spolu se starou remingtonkou k sedlu. Vyhoupnu se na hnědáka a popoženu ho směrem ke skupině.
„Danieli, co chceš v té tmě dělat?" zavrčí na mě otec a mapuje mě světlem z baterky. Pak se zastaví na pušce.
„Stopy jsou v tomto terénu dobře vidět, dají se sledovat. Pojedu za nimi," řeknu rozhodně.
„Nevíš, jestli je Kinney v tom autě," zaprotestuje otec a chytne zbraň za pažbu. „Proč by chtěl někdo takového úředníka unést. A proč máš moji pušku."
„Pan Kinney má hodně nepřátel..."
„Proto bys neměl nikam jezdit. A k tomu se zbraní. Slez z koně. V tý tmě nic nezmůžeš."
„Nezastavíš mě," a zasunu zpět remingtonku do pouzdra. Donutím udělat hnědáka pár kroků vzad. „Danieli, slez z toho koně!" otcův hlas zní výhružně.
„Jestli ztratím stopu, vrátím se," prohlásím pevně a otočím koně.

V duchu počítám.
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale určitě to nebylo dlouho. Podle mne mě probraly otřesy auta hned, jak jsme vyjeli. Zastavili jsme odhadem asi po 15 minutách jízdy. Napínám uši a poslouchám. Ticho.
Jsme někde v lese. Po chvíli se otevřou zadní dveře a mě ovane čerstvý vzduch. Popaměti vykopnu nohy proti sobě, ale někdo mě chytí za kotníky a zastaví. Škubne s nimi a já vypadnu ven z auta. Dopadnu tvrdě na zem, až na moment ztratím dech.
„Koukám, že se nám tu už někdo probral," uchechtne se někdo nade mnou.
Pátrám v paměti, kde jsem ten hlas slyšel.
„Úředníček, co si hraje na vojáčky...," znovu se ozve posměšně.
Vztekle se zahryznu do šátku. Ku.va, do pr**le s ním!

Promnu si oči. Pomalu už nic nevidím, jsem hrozně unavený a je mi docela zima. Koleje od pneumatik se stáčí na lesní cestu skrz les. Zhasnu baterku. Tady mi nemají stopy kam zmizet, není tu žádná odbočka a les je tak hustý, že by se do něj tak velký jeep nedostal. Hlavou mi víří myšlenky, kdo mohl chtít šéfa unést. Vůbec netuším nic o jeho minulosti, přítomnosti, zda má nějaké nepřátelé z dob vojenské služby, či se to týká firmy. Proč jeho rodiče museli zemřít, proč má Jeffa neustále za prdelí a proč to všechno přede mnou tají. Zvolníme krok, protože se měsíc schovává za mraky a je taková tma, že bych byl nerad, kdyby si hnědák zlomil nohu nebo vaz.

Ležím na zemi a snažím se popadnout dech.
„Zaplatíš mi za to, že jsem přišel o práci," vztekle zavrčí O´Neill. „Víš, jak těžko se tu shání práce?!" křikne na mě a následuje kopanec do břicha. Jen se zkroutím a znovu se zakousnu do šátku.
„Vstaň!" poručí mi, když mi rozváže nohy. „Tahat se s tebou nebudu. A zkus něco a máš ten svůj krásnej nůž v ledvinách!“
Pomáhá mi vstát. V zádech cítím zabodnutou špičku nože. Táhne mě s sebou. Na moment se zastavíme a já slyším, jak otevírá dveře. Nemám čas přemýšlet nad tím, co je to a kde jsme. O´Neill mě žduchne do zad. Letím dopředu a dopadám na tvrdou dřevěnou podlahu. Dveře zaskřípou, jak se je snaží za sebou zavřít.

Zastavím hnědáka a napínám zrak do tmy. Zavřu na chvíli oči a snažím se vzpomenout, zda jsem tu někdy byl, zda jsem někdy sjel při přesunu stáda z cesty a dostal se do těchto míst. Myslím, že jsme tudy jeli s panem Drackwoodem, když mi bylo tak deset let. Stávala tam chata a bydlel tam podivný chlápek, jehož jméno si už nepamatuji a byl to nejspíš blázen. Pan Drackwood byl lékař a já ten den neměl zrovna co na práci. Poprvé jsem se setkal se smrtí, s člověkem, zkrouceným na zemi, s nepřítomným pohledem na strop, s červy v ústech a hejnem much, které mi bzučely u ucha, když jsme vešli dovnitř. Od té doby tam nikdo nežil a nejspíš už lehla popelem.

Nárazem o zem jsem se praštil do rány na noze. Kdybych neměl převázané oči, řekl bych, že se mi zatmělo před očima. Když to trochu rozdýchám, pokusím se vstát.
„Hezky zůstaň na zemi," uzemní mě znovu kopancem.
Sehne se ke mně a konečně mi sundá šátek z očí. Několikrát zamrkám a začnu se rozhlížet kolem sebe. Nějaká stará bouda. Vybité okna, dveře visící na jednom pantu. Smrdí to tu zatuchlinou a nejspíš tu už nikdo hodně dlouho nebyl.
„Máš opravdu pěknou kudlu," znovu se ten zmetek uchechtne a zamává mi vlastním nožem před obličejem. „Máš někoho, kdo za tebe dobře zaplatí?" v druhé ruce drží můj mobil. Nejradši bych mu tu jeho rozbitou držku rozmlátil ještě víc.

Dál jdu krokem. V tuto chvíli opravdu nevidím skoro ani na krok. Konečně se měsíc znovu vynoří a obdaří lesní cestu několika stříbrnými paprsky. Ujistím se, že tu stále jsou čerstvé stopy po pneumatikách a nacválám hnědáka, abych dohnal ztracený čas. Kůň měl lepší sluch nebo zrak než já, skoro jsem mu přelítl přes hlavu, jak náhle zabrzdil a začal stříhat nervózně ušima. Poplácám ho po krku, abych ho utišil. Mezi stromy probleskuje slabý kužel světlometů. Nemusí to nic znamenat. Jsou to třeba úplně obyčejní lidé a jen hledali úkryt na noc nebo zabloudili. A nemusí to být ten samý jeep, co mě málem přejel. Vytáhnu remingtonku z pouzdra a položím si ji před sebe. Pobídnu koně a jdeme krokem. Neslyšně, kopyta nořící se do hlíny a zanechávající za sebou stopy půlměsíce. Je to ten dům, co si pamatuji. Nemá už žádné sklo v oknech a dveře jsou vyvrácené z pantů.

„Jseš idiot!" zavrčím, když mi strhne šátek z pusy dolů. „Kdo by platil za úředníčka, co si hraje na vojáčky."
Zvednu se aspoň na kolena. Klečím a dívám se mu do očí. Jsou zrádné. Jsou to oči hajzla. I v té tmě v nich vidím tu zlobu a nenávist ke všemu.
„To si nemyslím, mám pocit, že ti Daniel říkal šéfe?" postaví se a začnehledat v telefonním seznamu. „Laura? Kdopak to je? Ženuška asi ne, když ojíždíš zadek tomu malému hajzlovi." Přistoupí blíž a jednu nohu mi vsune mezi má kolena, až mě zatlačí v rozkroku. „Máš mu tam aspoň co nacpat? Docela vám to šlo. Je dobrej?"
Sevřu pevně rty.
„Jeff," odpovím krátce a ignoruji jeho poznámky na Daniela.
„Hm?" v první chvíli mu nedojde, co tím myslím.
„Zavolej Jeffovi, udělá, co mu řekneš."

Hnědák protestuje, když jsem si sundal tričko a omotal jsem mu ho kolem tlamy.
„Je mi líto, ale nesmíš ani ceknout," pohladím ho mezi očima.
Pevně stisknu pušku a zkontroluji náboje. Otec ji má předělanou na zásobník pro deset ran. Ani jeden náboj nechybí. Nevidím kolem auta žádný pohyb. Čím jsem blíž chatě, tím jsou hlasy zřetelnější. Vůbec jim nerozumím. Kráčím k domu obloukem, z pravé strany, přikrčen na úroveň okna, aby mě náhodným pohledem skrz prázdný otvor někdo nezahlédl.
„Zavolej Jeffovi," dolehne k mým uším.
Přitisknu si pušku na prsa, až mě chladný kov zastudí na holé kůži a vtisknu polibek na hlaveň, aby nebyl slyšet můj zrychlený dech. ON. Ve všem byl vždy lepší. Nemám nic ve svých rukou, čím bych ho překonal. Mám k němu takový odpor, že se mi rozdrkotají zuby.
A pak je tam taky ON. Přitisknu svoje ústa víc na hlaveň. Je mi jedno, jestli jsou tohle moje poslední vteřiny života. Za těch pár týdnů mi toho dal tolik, že si můžu v klidu a s pocitem naplnění klidně z tohoto světa odejít

„Říkáš, že Jeff udělá všechno, co mu řeknu?"
Přikývnu.
„No, tak se na to podíváme. Je to nějaká tvoje další kurvička?" zeptá se, když hledá jeho jméno v seznamu. Kdyby ho tak Jeff slyšel, už by jistě nežil. „Zaplatíte mi za to. Ty i Dany. Kvůli vám jsem přišel o všechno!"
O´Neill začne přecházet po místnosti a přikládá si telefon k uchu.
„Richie? Ne, ten jaksi teď nemůže," slyším ho po chvilce. Ohlédne se po mně. „Je momentálně indisponován." Pak se zamračí. „Ku.va, zavři hubu a poslouchej!" zařve do telefonu. „Jestli neuděláš, co řeknu, podřežu toho hajzla jeho vlastním nožem!"
Myslím, že si ten blbec právě podepsal rozsudek smrti. Využiju toho, že nestojí u mě a postavím se na nohy.
„Jsem v pořádku, Jeffe!" zavolám, aby mě bylo slyšet v telefonu.
„Zatím!" okřikne mě Steave a zůstane stát kousek od okna.

Přikrčím se ještě víc. V tu chvíli mi vůbec nepřijde vtipné, že si právě Steave O´Neill volá s někým, kdo je mu schopen i přes mobil zakroutit krkem. Zhluboka se nadechnu a skoro po kolenou se přemístím ke dveřím. Nahlédnu jen zlomkem okamžiku, že si ani nejsem jistý, zda ta postava, co jsem zahlédl, byl můj šéf. Stačí mi jen potvrdit domněnku, že nemá šéf třeba nůž na krku. Jestli má Steave pušku nebo revolver, jsem netušil. V jedné ruce má určitě telefon. Takže jedna ruka...se zbraní.
„Jeff nebude potřeba," řeknu, když nakráčím do otevřených dveří, s pažbou zapřenou do ramene a se srovnaným pohledem v mířidlech. Buší mi srdce někde v krku a skoro neslyším, jaký mám nesnesitelný tlak v uších.
„Zahoď ten nůž, Steave," zavrčím.
Moc dobře si pamatuji tu zrzavou veverku, jak nestačila doskočit a zůstala přišpendlená na stěnu budovy střední školy. Je mi jedno, jestli chtěl ten nůž zahodit, či s ním hodit po šéfovi. Zpětný náraz mě překvapí a nůž odletí někam do tmy.
Jeho znechucený výraz.
Jazyk, kterým mi přejel po obličeji a zatlačil nohy, až jsem se dotýkal mokré hlíny, rozryté od mých nehtů.
Líbí? Líbí se ti to, Danieli? Vzdycháš jak holka.
Neschopnost se pohnout, bolest na hrudníku... Poslouchám tě, Danieli.
Srazím ho na zem. Dopadne těžce na záda. Drtím mu žebra pod podrážkou svých bot a rvu mu hlaveň do pusy.
„Zabiju tě, O´Neille,zabiju!" křičím a odhodlaně držím prst na spoušti.

„Danieli!" zařvu, když se vzpamatuji z prvního šoku.
Nestihl jsem zareagovat. Nevnímá mě. Je úplně mimo. Mám strach, že udělá něco, co by se už nedalo vrátit.
„Danieli" zařvu ještě jednou.
Přiskočím k nim a vykopnu mu pušku z ruky. Je mi jedno, jestli má ten bastard vyražené zuby. Je mi to jedno.
Daniel se na moment probere ze svého transu a podívá se na mě pohledem plným bolesti.
„Danieli, prosím!" řeknu o něco tišeji.
Stojí, nic neříká, jen se mi dívá do očí. Steave pod námi se probírá z prvního šoku a chce vstát. Zahlédnu, jak rukou chytá Danielovu nohu, která mu drtí žebra. Na nic nečekám a pořádným kopancem ho pošlu do bezvědomí.
Nemůžu Daniela chytit. Nemůžu ho obejmout a přitisknout k sobě.
Můžu jen stát a doufat, že mě začne poslouchat.
„Danieli, prosím," nemůžu z té nervozity popadnout dech. „Miluji tě, vrať se ke mně."

„Jsem rád, že vám nic není, šéfe," řeknu tiše, ale s výrazem, že ho nevnímám a neslyším. „Kvůli mně. Kvůli němu."
Všechno ve mně vře. Jakobych se na ten moment probudil, uvědomil si, že jsem celé ty roky jen předstíral, že jsem byl v bezvědomí, že si nic nepamatuji. Lhal jsem sám sobě, tak dlouho, až jsem tomu sám uvěřil.
„Všechno to smažu, už mě nebude nikdy strašit ve snech," zvednu hlavu a podívám se šéfovi odhodlaně do očí. „Nikdy už vám neublíží."
Kleknu tomu hajzlovi na břicho a je mi jedno, že je v bezvědomí, i v této pozici člověk moc dobře vnímá. Všechno.
Bolest. Utrpení.
Vím to z vlastní zkušenosti. Stisknu jeho krk, silně, přesně tam, kde se jeho ohryzek začne zběsile pod tlakem pohybovat a ztráta vzduchu ho přinutí přijít opět k sobě.

„Danieli, nedělej to!" křiknu na něho. „Budeš jako on!"
Neposlouchá mě. Rychle se rozhlédnu, sakra nikde nevidím svůj nůž. Zasunu nohu mezi Danielovy ruce, zapřu ji o podlahu a zapáčím kolenem. I přes ten silný stisk mírně povolí. Rychle na jeho bok zatlačím celým tělem a shodím ho ze Steava dolů.
Zalehnu ho.
Ležím na Danielovi bokem a dívám se mu do obličeje. „Nesmíš být jako on."
Zprudka oddychuji, stejně jako on.
Nepustím ho.
Ležím a tlačím ho svou váhou k zemi.
„Danieli, prosím!" řeknu ještě jednou a z mého hlasu už je cítit zoufalství.
Vrať se ke mně, Danieli.

Jeho blízkost. Jeho hlas. Vlasy lechtající na kůži.
Oči temné, vysílající ke mně signály, kterým nerozumím.
Kdo jsi? Proč se cítím v tvé přítomnosti... v bezpečí? Šťastný?
Přejedu mu dlaní po obličeji. Tak důvěrně známý.
Dotknu se jeho rtů. Tak hebké. Jako bych je už někdy chutnal.
Co jsi zač? Zavřu oči. Je tak těžký. Je mi zima na té studené zemi.
Nic mu není. Obejmu ho.
„Měl jsem takový strach, šéfe," zašeptám.

„Už je to pryč," řeknu tichým hlasem, abych ho aspoň trochu uklidnil. „Zachránil jsi mě." Nečekám na odpověď a políbím ho.
Polibek, který říká, jak moc ho miluji.
Nemůžu ho obejmout, nechávám aspoň jeho ruce se mne dotýkat. Miluji ho. Celý se pode mnou třese a já nevím, jak víc mu mám říct, že už je všechno pryč.
Z venku k nám začínají doléhat hlasy.

Jeho polibek je jako defibrilátor.
Nahazuje mi zpět všechny pocity, které jsem kdy k němu cítil.
Ještě před chvílí jsem se s ním miloval na staré kůži. Pokožka na břiše je slepená mým vzrušením. Když zavřu oči, můžu v konečcích prstů u nohou ještě cítit mrazivé odezvy orgasmu.
„Máte svázané ruce," sjedu mu rukou k zápěstí.
Zvedne se ze mě. Kleknu si k němu a snažím se rozvázat uzly. Nepohyblivým palcem mi to vůbec nejde, můžu použít jen jednu ruku a jde to ztěžka. Konečně se mi podaří uvolnit ruce. Chce si je promnout, ale vezmu ho za zápěstí a polibky mu ošetřuji odřenou kůži.
„Omlouvám se, je mi to tak líto," zvednu hlavu a vidím, jak má obličej plný oděrek, jak je jeho tričko špinavé a jsou na něm viditelné obtisky podrážek.
„Měl byste mě nechat jít. Nechci, abyste kvůli mně ještě někdy trpěl. Nejsem...," hlas se mi zadrhne. „Nejsem pro vás ten pravý.“

Chytnu Daniela. Otočím ho zády k sobě a i s jeho rukama ho silně obejmu.
Přitisknu moji tvář k jeho.
„Nemůžu tě nechat odejít." zašeptám. „Podívej, oba se díváme stejným směrem. Je to NAŠE cesta. Naše společná cesta." Držím ho a jsem moc rád, že ho mám zpátky.
„Danieli! Pane Kinney!" ozve se volání, které naruší vnímání našich pocitů, naše blízkosti.

Společná cesta. Nikdy nerozumím těm slovům, co mi říká. Miluji ho. To mi stačí. Chci být třeba jeho cesta, štěrk pod jeho nohami, jen abych mu mohl být na blízku.
Zatraceně.
Chci ho.
Proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle? Proč si zase přeji, aby naše těla splynula?
Ještě teď cítím na svých rtech pachuť kovu remingtonky.
Otřepu se.

„Danieli! Co se tu děje?!"
Hlasy k nám doléhají jako z dálky. Kužely světel z baterek osvětlují vnitřek boudy.
„To je O´Neill!" slyším jednoho z chlapů.
„Danieli, je tu tvůj táta," zašeptám mu do ucha a velice nerad ho pouštím. „Měl bys mu to říct." Pohladím ho po ramenou a otočím ho směrem k panu Walkerovi, který k nám přichází a je na něm vidět, že se o Daniela bál.
Bude v pořádku.
Nechávám je a jdu si najít svůj ztracený nůž.

Měl bys mu to říct. Nemám mu co říct. Jediný, komu jsem to řekl, je můj šéf. Protože on jediný má právo to vědět. Protože právě teď, v tomto okamžiku, v této přítomnosti, patřím jenom jemu a on jediný si zaslouží znát pravdu, aby pochopil, proč se chovám tak, jak se chovám. Proč chci utíkat, když nemám viditelný důvod. Proč ho chci objímat, když na sobě nemám žádné rány.
Zvednu pušku a podávám ji otci.
„Nikomu jsem neublížil," řeknu a vyhnu se jeho střetu s očima. „Steave by rád svou práci zpět. Pojal to trochu divokým způsobem. Stačilo se chovat slušně."
Musím ven, na vzduch. Nejdu. Nejdu ani rychle. Utíkám.
Najdu hnědáka, který mi sežvýkal tričko do nevzhledné ožužlaniny a ukřivděně na mě kouká, že jsem mu zavázal tlamu.
„Omlouvám se," hladím ho po nozdrách. „Omlouvám se všem."

Zastrčím si svůj nůž do pouzdra. Najdu telefon a hned volám Jeffovi zpátky.
„Jsem v pořádku,Jeffe, nic mi není," snažím se ho uklidnit. Je už na cestě za mnou. „Vrať se domů. Daniel to vyřešil."
Neposlouchám už jeho nadávky a vypínám telefon.
Chlapi pomáhají vstát O´Neillovi na nohy. Přejdu k nim. Ještě jednou vytáhnu nůž a přes protesty ostatních mu ho přitlačím na krk, až se objeví kapičky krve, pomalu stékající dolů, k límečku košile.
„Zapamatuj si jedno. Nehraju si na vojáky. Tohle je armádní výzbroj mariňáků. Ještě jednou sáhneš na Daniela a poznáš, jak dobrý je nadporučík ve výslužbě."
Schovávám nůž a nechávám je tam stát s nezodpovězenými otázkami. Ještě na moment se zastavím u pana Walkera.
„Nezaslouží si, aby u vás pracoval. Ublížil vašemu synovi. Pokud vám to Daniel nechce říct, respektujte to. Ale nechci, aby tenhle člověk byl v jeho blízkosti. Jinak ho osobně přijdu zabít."
Na víc nečekám a jdu ven. Chvilku pátrám pohledem v té tmě, osvětlené jen světlomety auta. Vidím ho. Stojí u svého koně. Dojdu k němu a obejmu ho.
„Musíme se vrátit. Ráno brzy vstáváme. Máme ještě nějakou práci. Slíbili jsme tvému tátovi, že mu pomůžeme."

Sleduji šéfa, jak míří ke mně a pana Brookse, který mu jde v patách.
„Chcete být na chvilku, šéfe, závislý jenom na mě?" zeptám se do ticha.
Nečekám na jeho odpověď.Povoluji podbřišník a shodím sedlo. Pan Brooks se jen na mě ve slabém světle chápavě podívá, zvedne sedlo a zase odchází. Přitisknu se hnědákovi na břicho, chytnu se ho za hřívu a vyšvihnu se mu na hřbet. Mírně se nahnu a podám šéfovi ruku.
„Když se mě jen na moment pustíte, nechám vás ležet v prachu a půjdete do tábora pěšky."
Věnuji mu úsměv, říkající tolik slov.
Miluji tě, chci tě, následuj mě, neopouštěj mě.
Doufám, že aspoň jedno slovo z toho úsměvu pochopí.
„Zvládnete to?"

„Myslím, že mě ten kůň bude nenávidět," usměju se. „Jsem moc těžký."
Přesto se chytnu nabízené ruky. Ne tak ladně jako Daniel, ale přeci jen se nakonec dostanu nahoru, na koňský hřbet. Chytnu se ho pevně kolem pasu a přitisknu se mu na záda.
„Je to na tobě, Danieli," zašeptám mu do ucha a políbím ho do vlasů.

Otočím koně a pobídnu ho do kroku. Do tábora se nejspíš vrátíme až k ránu. Nepůjdeme spát. Nechám spočinout zdravou ruku s otěžemi hnědákovi v hřívě a druhou chytnu šéfa za ruku a přitisknu si ji víc na holé břicho. Je zatraceně zima. Nejspíš to odnesu minimálně chřipkou.
„Měl byste se prospat," zašeptám a jen neslyšně dodám: „Miluji vás."
Spolkne nás tma, jen slabý svit měsíce značí cestu, z které uhnu a beru to zkratkou přes les, abych se vyhnul tátovým honákům a šéfa měl jen pro sebe.

Nechám se vézt. Jen se tisknu na jeho záda a držím se. Věřím mu. Je v pořádku a to je pro mne teď to nejdůležitější. Už nepřemýšlím nad tím, co bude dalších pět let.
Už vím, co bude.
Nechám ho odejít.
Půjdu za ním.
Ještě nevím jak, ale na něco přijdu.
Kůň nás jistým krokem vede tmou.
Neptám se kam. Daniel to má pevně ve svých rukou.
Věřím mu a netrpělivě čekám, až budeme v cíli.

Nechávám se ukolébávat kroky koně. Přímý kontakt s jeho teplým tělem, dlouhá jízda, šéf dýchající mi na krk mě hrozně vzrušuje. I když jsem opravdu hodně unaven, všechno se ve mně probouzí. Zastavím na chvíli hnědáka, abych se zorientoval, kde jsem. Chci pro nás několik minut na víc. Mírně potáhnu opratěmi doprava a vydáváme se opačným směrem, než je tábor. Chci být s ním, I když mi dříme na rameni a je úplně uvolněný, jeho ruka už je skoro bezvládná. Mohl by spadnout. Sjíždím si jeho dlaní po břiše a položím ji volně na hřbet koně. Nenápadně posunu pánví a otřu se o ni. Šéf jen pootočí hlavou a otře se mi tváří o ucho. Nechtěně zasténám, protože mě najednou vše vzrušuje. Rozepnu si knoflík a přejedu prsty po šéfově bezvládné ruce na srstí hnědáka. Ruce máme oba studené, trochu tepla jim neuškodí. Vnořím je do kalhot, tak hluboko, jak jen je potřeba, aby se ruce zahřály. Prohnu se v zádech a otřu se zadkem o šéfův klín, který je tak blízko, tiskne se ke mně, aby nespadl. V kalhotech je teplo. Znám místo, kde je ještě tepleji, a vezmu to o vrstvu hlouběji, na horkou kůži.

Ticho, teplo Danielova těla a pohupování, mě ukolébalo a já myslím, že jsem na moment usnul. Když ucítím pohyb mé ruky, probírám se. Proberou se v momentě i všechny mé smysly, když zjistím, kam je má ruka vedena. Nechávám Daniela otírat se o můj rozkrok. Sám se k němu ještě víc přitisknu a rukou se snažím zahřát to místo, které to snad ani nepotřebuje. Opírám se mu bradou o krk a dvakrát jemně políbím jeho ucho.
„Myslím, že bychom měli sesednout," zašeptám, když mírně nakloní hlavu.

„Šéfe, vy nespíte?" řeknu vyplašeně a snažím se vytáhnout naše ruce z místa zdroje tepla.

„Myslím, že spím," nenechám se odsunout z toho lákavého místa. „A zdá se mi moc krásný sen." Znovu ho políbím, jednou na krk, podruhé na ucho. Prohnu se mírně v páteři a otřu se svým nabuzeným rozkrokem o jeho zadek.

„Nemáte toho vzrušení za dnešek dost?"

„Miloval ses někdy na koni?" položím mu otázku místo odpovědi. „Myslím, že bych to nezvládl. Zkus ho někde zaparkovat. Jinak to dopadne špatně."
Mluvím o koni, jako by to bylo auto. Ale ruka na jeho penisu,už neváhá, a tře ho po celé délce.

Pouštím otěže a snažím se druhou rukou zastavit jeho tření v mém rozkroku. Hnědák udělá ještě pár kroků a zastaví se.
„Šéfe," vzdychám mezi slovy. „Jste nenasytnej nadřízenej. Zítra nevstaneme... nepůjdeme spát... budeme oživlé mrtvoly... chci vás!"

„Taky tě chci," zavrním. Vytáhnu ruku z jeho kalhot a ztěžka doskočím na zem. Na nic nečekám a tahám Daniela z vrchu do náruče.

Vůbec si nedávám tu práci udržet rovnováhu či dopadat na nohy. Dolehnu na něj celou svou vahou a povalím ho na záda.
„Tahle pozice se mi moc líbí, pane," stisknu jedno jeho zápěstí zdravou rukou a otřu se mu kolenem o rozkrok. „Jste si opravdu jistý, že máte dostatek sil na další kolo? Zvládl bych to za oba."

„Podceňuješ mě," hodím na něj úšklebek.
Chytnu ho a shodím ho ze sebe dolů. Než stačí zareagovat, přetočím ho na břicho a zalehnu ho. Ležím na něm a rychle oddychuji. Zajedu rukou pod něj a bez zaváhání zamířím tam, kde mě už před chvíli pozval. Svým rozkrokem se otírám o jeho stehno.

Těžce oddychuji. Jeho váha mi stěžuje dýchání. Jsem tak rozrušený tou náhlou změnou situace, že je to lepší, než někomu ustřelit palici. Vymaním zpod sebe ruku a trochu se nadzvednu na loket. Jenom tak, že si ležím na skrčené ruce, protože víc mi šéf nedovolí.
„Myslel jsem, že jako mrzák nebudete stát za nic. Vaše noha, jen sprosté výmluvy?" zavrčím a znovu se snažím udělat kočičí hřbet.

„A co tvoje ruka, hm?" Nadzvednu se, chytím volnou rukou okraj jeho kalhot a stáhnu mu je pod zadek. „Chceš vidět, jak nestojím za nic?"
Rozepnu si poklopec. Potáhnu si kalhoty tak, aby mě neomezovaly, a vytáhnu svého miláčka ven na svobodu. Promnu ho v ruce, i když to už ani není potřeba. Rukou, kterou ho dráždím mezi nohama, ho chytnu pod břicho a zvednu ho na kolena.

„Nevím, jestli se do mě ještě něco vleze," popichuji ho.
Jsem úplně vyhecovanej, srdce bije tak splašeně, jako nikdy předtím. Tolik ho chci.
„Ještě teď jsem vás plnej. Budete tam mít zatraceně vlhko."

„Aspoň nemusím hledat gel. Myslím, že mi z kapsy vypadl někde po cestě," nezůstávám pozadu.
Potlačím mu rukou do zad, aby si víc prohnul. Nabuzení po cestě na koni, dráždění tady na zemi dělá své. Mám chuťsi ho vzít hned a najednou.
Rychle.
Tak jak to mám rád.
Na víc nečekám. Nastavím se proti Danielově otvoru. Mírně se nakloním a polohlasně řeknu: „Nadechni se."
Nečekám, jestli to udělá nebo ne. Na jednou se do něj prudce nasunu až na doraz.

V ten moment mě přejde smích. Svíjím se pod nápory slasti, která mě sžírá tak rychle, že si ani nestačím všimnout, kudy prošla a nechala tam ohořelé spáleniště.
Ještě nikdy jsem tak nekřičel.
Potřebuji se zbavit veškerého napětí, co se ve mně nashromáždilo. Jako bych potřeboval násilí přebít násilím. Zapomenout na ten zážitek na střední škole a nahradit ho surovým sexem s někým, komu to nebudu mít za zlé.
„Potřebuji zapomenout," syknu a odevzdaně se opřu o jedno rameno na zem, zabořím hlavu do trávy a obě ruce nabídnu šéfovi na své páteři k drtivému sevření. „Nechci, abyste mě šetřil. Tak jako on."

Zarazím se.
Nechci být jako on.
Pár vteřin přemýšlím. Ale když vidím tu odevzdanost a slyším tu naléhavost v jeho slovech, rozhodnu se. Chytnu ho za obě zápěstí jednou rukou. Sevřu je a přitisknu na záda a donutím ho tak, prohnout se v páteři ještě víc.
Potřebuje to a já mu to dám.
Pro tentokrát.
Nadzvednu se tolik, aby mi jeho ruce nevyklouzly ze sevření. Druhou rukou si ho přidržuji a jeho nohy sevřu mezi svými.
„Dám ti, co chceš," pomyslím si v duchu a bez milosti si ho beru ostrým tempem a tvrdými přírazy.

Bolí to. Jeho sevření. Jeho ostré nájezdy. Moje tvář tvořící mazlavou břečku směsi hlíny a trávy. Tisknu k sobě víčka i rty, abych tím vším vystrnadil z mysli ty tíživé vzpomínky.
Nedám mu najevo, že to bolí.
Šéf. Ruce, Jeho tvář. Jeho polibky.
Moje tělo se pod těmito myšlenkami na Richarda Kinneye začíná uvolňovat. Rychle dýchám a vzrušení se stupňuje.
Jsem tu jenom já a on. Vyjíždím mu pánví vstříc a do ticha křičím jeho jméno:
„Chci tebe, Richarde! Jenom tebe!"
Vymaním se z jeho sevření a těžce dopadnu na hrudník, abych ulevil páteři.

Musím se rychle zapřít o zem, abych neztratil rovnováhu, když se mi Daniel vysmekne ze sevření. Jen na pár vteřin se opírám o trávu zvlhčenou večerní rosou. Pak se zvedám. Oběma rukama si ho chytnu za boky. Držím si ho pevně, aby ani trochu žádný z mých přírazů nepřišel nazmar. Můj dech už nestačí naplňovat plíce. Oddechování je rychlé a krátké, stejně jako mé pohyby. Začínám opět propadat tomu šílenému pocitu, který se z celého těla stahuje do břicha a pak se sesouvá níž, tam, kde to nejvíce pociťuji.

Nechávám na něm, ať si semnou dělá, co chce. Jen se nechám naplňovat vzrušením. Pod každým jeho nárazem slabě vykřiknu. Zkracuji svůj dech podle toho, jak on ustává ve svých šílených pohybech a jen do mě najíždí v krátkých nárazech. Cítím, jak se mi svírá břicho, jak se mi třesou ruce a v posledním okamžiku, kdy jsem ještě schopen ovlivnit mozkem činnost svého těla, si sjedu rukou k penisu a silně ho promnu, abych ho zbavil toho bolestivého napětí, které si vybralo zrovna jeho ke svému uvolnění.

Slyším jeho výkřiky a volání mého jména. Jeho neustávající vzdychání a sténání mi dodávají sílu do posledních přírazů.
Je mi jedno, kam až jsme slyšet.
Je mi jedno, jestli nás někdo pozoruje či poslouchá.
Jsem tu teď jen já a on.
Veškeré to napětí z posledních dní se uvolňuje ve víru šílených pocitů. Orgasmus, který prožívám, mi bere dech, bere mi sílu z rukou. S posledním tvrdým přírazem, padám na jeho záda a nevím o sobě.
Nevím, jestli dýchám, nevím, jestli mi bije srdce.
Jediné co vnímám je ten úžasný pocit právě probíhajícího vyvrcholení.

Nechávám si vše protékat mezi prsty.
Svírám ho v sobě a nechci pustit.
Nechci pustit nic z toho, co mi v ten samý okamžik, kdy mě ovládne orgasmus, dává.
Cítím, jak ho do sebe vztahuji, hlouběji a intenzivně. Kryji si rukou chvějícího se miláčka, který by potřeboval pár tahů na uklidnění, ale jsem uvězněn pod mým tělem na nátlak šéfa, který se snaží překonat rychlost úderů svého srdce to mé. Snažím se ho uklidnit rychlými nádechy, povolit křeč v ruce, kterou mám, klouby prstů zaryté v měkké hlíně, aniž bych si to uvědomil.

Ležím na Danielovi a snažím se přijít ke zdravému rozumu.
Nejde to. Jen můžu oddychovat a čekat, až se aspoň trochu uklidní mé srdce. Avšak nepatrný pohyb Danielovi ruky, uvězněné pod našimi těly mě probírá. Vysunu se z něj, i když bych rád ještě pár vteřin setrval v jeho sevření a překulím se na záda. Rozpažím ruce, dívám se na nebe na tu spoustu hvězd a snažím se uklidnit svůj rychlý dech.
Myslím, že vypadám jako maratonec, když doběhne do cíle.

Zvednu se do kleku a nechávám volně vytékat sliny ze svých úst pod sebe do trávy. Nemám silu je polknout. Ještě stále se mé tělo chvěje.
Posadím se na paty a položím dlaň šéfovi na vlhký penis. Mám ještě chuť se s ním pomazlit, ochutnat také jeho. Sjedu mu rukou na stehno, abych rozetřel těch pár kapek, co ze mě unikly a skloním se mu do klína a polibky na jeho ochabující penis se ho snažím uklidnit.
Nahnu se nad jeho hrudník, položím své ruce pod jeho rozpažené ruce a svými vlasy, které se skoro dotýkají jeho tváře, mu zakryji výhled na nebe.
„Dnes je opravdu nádherný večer," zašeptám. „Plný hvězd. Mně stačí jen pár těch, co se vám odráží v očích. To je pro mě hvězdná obloha."

Omotám mu jednu ruku kolem krku a přitáhnu si ho blíž. Políbím ho. Svým jazykem hladím ten jeho,pátrám v ústech, zda je něco nového, nebo je to pořád ten můj starý Daniel. Druhou ruku mu podsunu pod jeho paží na záda a hlazením se ho snažím aspoň trochu zahřát. Pohledem do jeho očí se ujišťuji, že je všechno v pořádku.
Už v nich nevidím tu bolest a zoufalost.
Je zpátky.
Je to můj Daniel.

Nechávám se hladit po zádech, nechávám se od něj rozmazlovat dotyky a polibky. Položím mu hlavu na rameno a poslouchám jeho srdce, jak se uklidňuje.
„Zavoláme otci, ať nám vezme věci," přeruším ticho. „Jsme kousek napřed a získáme tím čas se o pár minut déle prospat."
Probírám se chloupky na šéfově břichu, směrem k tříslům, jen se lehce rozloučím s jeho nádobíčkem a schovám mu ho do prádla. Byl bych nerad, kdyby se mu něco stalo. Začíná být zima. Přes látku mu třu kůži, aby pode mnou na studené zemi, pokryté rosou, neprochladl.

„Vrátíme se do tábora. Myslím, že nemám dost kapesníků. Budeme se muset znovu umýt."
Je zima a Daniel je bez trička. Nevím, jestli má význam mu dávat to moje, které je propocené a vlhké od země. Jen s obavami sleduji koňské nohy, které jsou až nepříjemně blízko nás. „Myslím, že mě ten kůň zašlápne, jestli se nezvedneme."
Ještě jednou pohladím Danielův odhalený zadek a pak mu natáhnu kalhoty zpátky.

Zvednu se na loket, abych mu viděl do tváře.
„Chci vám poděkovat. Za to, co jste pro mě dnes udělal. Že jste mě zastavil. Já bych ...zabil bych ho," neuhýbám pohledem. Myslím to smrtelně vážně. „Děkuji i za to, co jste udělal před chvílí. Moc mi to pomohlo."
Postavím se a zapnu si kalhoty. Hnědák ke mně pomalu přijde a otře mi hlavu o hrudník. „Půjdeme pěšky, ať se trochu zahřejeme. Už je to jenom kousek."
Na východní straně se už přes hory tlačí slunce a vystrnaďuje hvězdy z oblohy. Tohle bude zatraceně náročný den.

Dojdeme do tábora už bez dalších slov. Nejsou potřeba. Oba jsme pohrouženi ve svých myšlenkách.
Někteří honáci už se vrátili. Danielův táta mezi nimi. Když nás vidí přicházet, chytne do ruky kabát a jde k nám. Přehodí ho přes Daniela a mlčky ho obejme. Neptá se na nic, jen ho drží. Nechávám je. Je to jejich chvíle. Chytnu koně a vedu ho k ostatním. Ten mladej hned přikluše a má plno řečí a otázek. Jen se na něho usměju, že je všechno v pohodě a nechávám koně v jeho péči.
Přisednu si k ohništi, mezi ostatní. Většina z nich ani nešla spát.
Dostanu do ruky hrnek horkého kafe. Sedím a poslouchám a pozoruji Daniela a jeho otce.

Děkuji v duchu otci, že se na nic neptá. Možná někde v hloubi srdci ví, co se tenkrát stalo. Akorát nevěděl kdo. Nejsem typ, co ukazuje prstem. Na Mika, na Steava. Je to jejich svědomí.
Přes rameno pozoruji šéfa. Díváme se jeden na druhého.
Co jsem mu to proboha udělal. Už ani nekouří. Nekřičí na mě.
„Musím jít," vykroutím se z otcova sevření. „Než vyrazíme, měl by si převázat zranění."
„A co tvoje zranění? Budeš v pořádku?" zeptá se mě.
Jen kývnu a vykročím k ohni. Vezmu jeho brašny a položím je vedle něj.
„Tady pan Woodcast se vám podívá na zranění, pane Kinney," pohodí otec hlavou přes ohniště. „Dělá mi při těchto akcích zdravotníka. Ať jste na cestu dobře připraven."

Myslím, že odporovat panu Walkerovi nemá smysl. Bez řečí si stáhnu kalhoty a nechávám si ošetřit ránu.
„To vypadá jako..." zarazí se pan Woodcast nad mým zraněním, když mi sundá obvazy.
„Nešťastná náhoda," mávnu rukou.
Podívám se nahoru na Daniela. Stojí vedle mne a nevraživě se dívá na mladýho, který už zase poskakuje poblíž.
Chytnu ho a stáhnu k sobě dolů. Když se usadí, přehodím přes něj ruku a přitulím si ho k sobě.
Nezajímá mě, kdo se na nás dívá.
Je můj.

Všechny ty pohledy honáků. Připadám si trapně.
Pohled mého otce. Jakoby záviděl mému šéfovi, že mám k němu větší důvěru než k vlastnímu otci. Že srdce syna náhle patří někomu jinému. Že už nejsem malé dítě.
„Umím přiznat chybu, pane Kinney," řekne najednou táta. „Přiznám ji veřejně, že jsem se ve vás mýlil. Jste přesně ten typ, kterého můj syn potřebuje. Jestli je to oboustranné si už nemyslím. Jsem rád, že už Daniel není na farmě, nejspíš už by před několika lety lehla popelem."
Vyklopí kotlík vody do ohniště a všichni honáci jak na povel vyskočí na nohy.
„Už bylo dost vykecávání a sentimentu, jde se pracovat," řekl už ostře a zamířil i s ostatními ke koním.

Nasazuji si chapsy, abych neuváděl Daniela do rozpaků ještě víc. Nevím, jestli to drží dobře, ale tu cestu s tím snad zvládnu. Věci z místa, kde jsme chtěli s Danielem přespat, už máme sbaleny.
Můj kůň už připravený na cestu netrpělivě přešlapuje. Myslím, že jsem si na něj už zvykl. A on na mě. Určitě už nevyvede tu hloupost a nevymáchá mě v nějakém potoce.
Jedeme s Danielem zase poslední.
Hlídáme… Jak to řekl…? Pomalé kusy?
Občas něco prohodíme, a cesta ubíhá rychle.
Ve chvílích, kdy mlčíme, se vracím v myšlenkách k tomu, co bude.
Už jsem se rozhodl.
Udělám to tak, jak jsem řekl.
Nechám ho jít a půjdu za ním.
Tahle přitažlivost, se prostě nedá ignorovat.
Vždycky za ním jdu, ať je kdekoli.