Double gravitation - První střetnutí - část 1

Stojím venku a dívám se nahoru do oken. Pořád lepší než tam, kde jsem byl posledního půl roku. Čeká mě spousta práce.
Vyjedu výtahem nahoru do šestého patra.
Moje kancelář. Chci si zapálit, hledám popelník.
„Tady se nesmí kouřit,“ upozorní mě moje asistentka. „Buď dole v garáži, nebo před budovou.“
Povzdechnu si. Bude to dlouhý den. Práce jak pro tři a musím to zvládnout do večera.

Sedím za stolem a nadávám, že jsem se k tomu vůbec propůjčil. Kolega na marodce a já tu za něj dělám jeho práci. Makám jak barevnej a co z toho mám.
Blíží se večer, a pokud nepodepřu oční víčka sirkama, asi usnu.
Musím se projít a protáhnout.
Zajedu si do druhého patra do automatu pro kávu.

Za okny je tma a já pořád sedím v kanceláři. Musím se projít. Už mi toho moc nezbývá, jen tahle hromádka složek. Mám děsnou chuť na cigaretu. Chci si ji zapálit, ale uvědomím si, že tady nesmím. S povzdechem se zvednu a jedu si zakouřit do garáže.

Mlátím do automatu. „Naval kafe, h.jzle!“ Hodil jsem do něj poslední drobné a ten nenažranec je sebral a nic… žádné kafe.
Zoufale se rozhlížím a hledám jiný zdroj. Není. Sakra. Budu muset kolegyni hrábnout do stolu a uvařit si jedno nahoře.
Zmáčknu tlačítko výtahu a čekám.
Přijel brzy, byl v přízemí. Otevřou se dveře a nechápu.
Myslel jsem, že jsem tu sám a tady takový… sjedu ho pohledem od shora dolů. Neznám ho, ale vyzařuje z něho něco, co mě přitahuje jako magnet.
Zmáčknu pětku. Výtah se rozjel

Jsem asi v budově poslední.
Vykouřil jsem cigaretu a teď čekám v přízemí na výtah.
Přijíždí. Nastupuji. Přiložím kódovou kartu a zmáčknu šestku. Je to poslední patro.
Najednou výtah ve dvojce zastaví.
Jak to? Vždyť už tu nikdo neměl být.
Zvednu hlavu.
Vyšší pohledný chlap. Odhadem tak kolem třiceti let.
Zmáčkne pětku.
Pozdravíme se. Stojí vedle mne, natočený bokem.
Po očku si ho prohlížím. Hned bych si dal říct. Je hezký a má úžasnou postavu.
Sakra, už jsem dlouho nikoho neměl.
On mírně pootočí hlavu a naše pohledy se střetnou.
Rychle skloním hlavu.
Pozdě, všiml si, že si ho prohlížím.

Jeho sebevědomí výraz a ostře řezané rysy obličeje mi rozežene po kůži jemné chvění. Pokud by se narovnal, bude určitě i vyšší než já. A pořád na mě civí.
„Myslel jsem si, že už tu nikdo není" promluvím na něj.

Taky jsem si to myslel.
Raději se dívám do země, ale v hlavě se mi honí spousta myšlenek, co bychom mohli... sakra, ať už je páté patro.
Výtah cinkne. Nedívám se, jen brouknu tiché: „Nashledanou."

Je zamyšlený. Nevšiml si ani, že jsem nevystoupil. Zaujal mě na první pohled. Neměl jsem tak dlouho s nikým sex. Všechno, co už bylo takovou dobu v klidu, se rozrušilo.

Když se zavřou dveře, zhluboka vydechnu, abych uvolnil napětí, které cítím v celém těle.
Zvednu hlavu. Jsem překvapen. Nevystoupil. Nevšiml jsem si toho, jak jsem měl hlavu plnou myšlenek, co bych s ním mohl dělat.
„Pětka už byla, zapomněl jsi vystoupit?"
Přestanu se opírat a narovnám se. Získávám zpět svou jistotu.

„Ne, jen se rád vozím," odpovím.

Vypadá, jako by to udělal schválně, aby byl se mnou ve výtahu o něco déle.
„Co když se výtah zasekne? Jsme tu asi poslední," namítnu a už si představuji, jak nás přijedou vyprostit, někdy až po dvou hodinách.

Znejistím. Ten chlap po mě viditelně jede a já jsem nadržený. Nemám rád ale stísněné prostory, všechno se na mě hroutí, velké zrcadlo odráží mou vyděšenou tvář a to blikající světlo slabě drnčící mě děsí. Proč jsem tu zůstal?
„Je tu dost místa, klidně i na spaní," mírně se usměju. „Nějak bychom, to přečkali,“ řeknu nahlas, jako by se nic nedělo.
Je tu horko, nemůžu dýchat. Proč náhle ta panika?

„Není ti dobře?“ zeptám se.

„Nesnáším kravaty, nic co by mě omezovalo,“ ušklíbnu se. "Mám rád sportovní věci, co ti dělají druhou kůži a vůbec je na sobě necítíš."

„Proč máš teda na sobě košili? Jseš tu ještě pracovně?“

„Nikdo za mě mou práci neudělá.“

Zdá se mi, že víc ztěžka dýchá, zaměřím se na něj, mírně zčervená.
„Proč jsi teda nevystoupil?“
Ani jeden si neuvědomíme, že výtah už dávno stojí v šestém patře. Dveře se otevřou a znovu zavřou. Sáhnu za sebe a zmáčknu tlačítko na uzamčení výtahu.

"Chci vyjet až nahoru a projít se pěšky po schodech, abych protáhl nohy, a nahoru se mi nechce šlapat,“ začnu obhajovat svůj nevýstup v pětce.

Couvne o krok zpátky a zastaví se u madla. Chytí se ho rukama, jako by hledal podporu v něčem pevném.

To madlo je tak studené, když ho oběma rukama obejmu. Ale aspoň trochu mě zchladí.

Narovnám se a udělám krok k němu.
„Ta košile tě musí škrtit, tak si ji aspoň trochu rozepni, bude se ti lépe dýchat.“

Nechci se vzdát opory, cítím se s madlem bezpečněji, nechci nic odhalit ze své kůže. Je tak hrozivě vysoký a sebejistý.

Vypadá, jako by se tu měl každou chvíli skácet. Zrychleně dýchá. Natáhnu ruku k jeho krku. „Dovolíš?" rozepnu mu dva knoflíčky a povolím kravatu.

Tak blízko... vůně cigaretového kouře... nemám kam utéct... dívám se na jeho prsty na mé kravatě... i přesto, že ji uvolnil, pořád se mi špatně dýchá... chci prostor... je moc blízko.

„Pěkná kravata," stáhnu mu ji celou dolů.
„Byla by ji škoda zmačkat." Pověsím ji přes madlo.

Nevím, co bych na to odpověděl. Sleduji ten pohyb, jak kravatu přehodil přes madlo a tím se ke mně ještě víc přitiskl.

Chvilku nereaguje, jen mě nervózně sleduje. Očkem mrkl, kam věším kravatu a pak hned zas hodí pohled na mě. Musí mírně zaklonit hlavu, aby mi viděl do očí.
Opřu se rukama o zrcadlo vedle jeho hlavy.
Trochu se nakloním a natáhnu jeho vůni.
Co používá, že tak hezky voní? Dráždivá vůně.
Došla mu slova? Kdyby chtěl, už by se dral ven, je to šance a musím ji využít.

Jsem ponořen do jeho očí, že mu nestačím ani odrazit ruky, kterými mě uvězní mezi sebe a výtahovou stěnu. Očichává mě jako pes. Cítím, jak mi krůpěj potu stéká po páteři a mizí za páskem kalhot. Natáhnu proti němu ruku, abych si vynutil prostor.

Natáhne před sebe ruku, aby mě udržel dál. Cítím ji na své hrudi.

Tvrdý prsní sval...

Vzbudí to ve mně lovecké pudy.

Jeho srdce se zrychlilo.

Zapřu se proti němu a na sílu se k němu víc přiblížím. Jeho ruka se ohne v lokti, nedokáže mě udržet v bezpečné vzdálenosti.

Vyjedu proti němu kolenem, abych ho od sebe držel dál, ale jen narazím na tvrdé pnutí v jeho rozkroku.
Oči mu zdivočely a otřel se mi o stehno.

Zatlačí proti mně koleno, ale já jeho nohu rychle zaháknu svou a nedovolím mu ji stáhnout zpátky.
Musím ho mít.

Pootevřu ústa, abych ho okřikl.

Jednou rukou ho chytím pod bradou, když otevře ústa.
Zřejmě chce něco říct, ale nedovolím mu to.

Rukou stále tlačím na jeho hrudník, vjedu mu do mezery mezi dva knoflíky, abych se dotkl jeho kůže....
Jeho ústa se ke mně přiblíží, jakoby mě chtěl umlčet.

Má měkké a teplé rty. Nestihne zavřít pusu. Jeho jazyk je hebký.

Zadrápnu mu nehty do kůže. Jeho útok jazykem byl tak nepředvídatelný, tak rychlý... Nemůžu dýchat.
Nechci aby přestal...vjedu mu druhou rukou do vlasů.

Jeho nehty se do mě zarývají. Cítím, jak mi rozdírá kůži. Ještě že mám černou košili.
Chytne mě za vlasy, nesnáším to…
Popadnu ho za zápěstí a stáhnu jeho ruku z mých vlasů dolů.

Cítím, jak knoflík povolil a moje ruka má víc prostoru na průzkum jeho hrudníku...surově mi strhne ruku z vlasů. Mám ji uvězněnou v jeho sevření.

Přitlačím jeho ruku na svůj rozkrok.

Nechává mi pocítit, jak moc je vzrušený. Vyjde mi vstříc a jakoby žadonil o propuštění.

„Chci tě," řeknu a uvolním jeho ruku.
Pustím jeho bradu, chytnu jeho košili a rychle ji vytáhnu z kalhot. Zajedu pod ní oběma rukama.

Vyhledám popaměti jeho pásek. Dělal jsem to tisíckrát, dva pohyby a uvolním jeho kalhoty.
„Taky tě chci, hned!" vyhrknu a vjedu mu rukama do spodního prádla, abych se s ním stačil pomazlit.

Jeho ruce jsou rychlé. V mžiku se mazlí s mým králem.

Jeho ruce na mé kůži, tolik pálí a podněcují mou touhu.
Dovolil by mi ho vykouřit, nebo by mě raději hned chtěl?

Zatraceně, takhle ne, to já jsem, kdo loví.
Chytnu ho za obě ruce a vytáhnu je ven z mých kalhot.

Něco je špatně, nechce mě. Zaskuhrám.

Udělám krok zpět a odtáhnu ho dál od stěny výtahu. Trhnutím ho otočím čelem ke stěně, roztáhnu jeho ruce a položím je na madlo.
"Drž!" rozkážu.

Můj vyděšený obličej v zrcadle, jeho mohutnost odrážející se za mnou.
Horkým vzduchem rozmažu ten obraz a několikrát se rychle nadechnu.
Co mu tak dlouho trvá?

Mám rád ten pohled do zrcadel. Vidím jeho tvář a přitom se snadno dostanu, kam chci.
Je nervózní, konec hrátek.
Chytnu ho pod břicho a přitáhnu si jeho pozadí víc k sobě.
Mírně se předkloní.

Prohnu se v páteři, abych byl ve stejné výšce, jako on. Ruce na kovovém madle se mi děsně potí.

Ten jeho výraz… Vypadá, jako by se měl udělat každou vteřinou.
Rychle mu rozepnu kalhoty, chytnu i se spodkama a stáhnu je dolů. Zašlápnu je nohou a potáhnu je až k zemi. Vykročí z nich, aby měl volnost pohybu.

Stáhne mi prudce kalhoty dolů a otře se o mě přes látku. Vyjdu mu vstříc. Jestli ho do mě hned nestrčí...
Přejedu si přes svůj penis, kterého si nikdo nevšímá. Musím ho uklidnit, aby chvilku vydržel.

Jednou rukou si ho přidržuji a druhou zabloudím dolů pod břicho a níž mezi nohy. Drží se. Obemknu jeho ruku, která drží penis, a přitlačím.

Jeho ruka na mém miláčkovi. Takový stisk, až se mi rozklepou kolena. Přitlačím se zadkem víc do jeho rozkroku, abych mu naznačil, že ho hrozně chci.

Společně uděláme pár tahů a pak ho pustím. Vyzývavě se na mě tiskne.
„Tenhle lov bude úspěšný,“ pomyslím si a usměju se na sebe do zrcadla. Pak pohlédnu na něj.
Má zavřené oči, jako by se nechtěl na sebe dívat.
Pootevřená ústa a rychlé oddechování.
Sám mám co dělat, abych se ještě udržel.

Cítím jeho pohled na svých zádech. Proč váhá?

Stáhnu si prádlo, abych se můj miláček dostal ven.
V ten moment otevře oči a dívá se na mě v odraze zrcadla.
Něco zašeptá, nerozumím mu.
Znovu chytnu jeho ruku, kterou si přejíždí penis, a položím ho na madlo.
„Drž se," přikážu. Roztáhnu mu nohy a chytnu za jeho pevný zadek.

Nedovolí mi se dráždit. Je tak majetnický.

Vydá tlumený výkřik, když prsty udělám průzkum, kudy povede cesta k mému orgasmu.

Jeho prsty tak hluboko uvnitř mě.Nemůžu zadržet výkřiky. Nevím, jestli to ustojím.

Přejíždím a hledám to správné místo. Najdu ho.
Jeho hlasité vzdechy a výkřiky se stupňují.

„Máte problém s výtahem?" ozve se z mikrofonu u tlačítek.

Do pr**le, teď ne...
Rychle ho chytnu za pusu, abych ho utišil, a zmáčknu tlačítko.
„V pořádku, jen se to zamklo a nemůžeme ven."
Teď zrovna musí vyrušit.
„Jsme tu dva a jsme v pohodě," otočím hlavu k zrcadlu a podívám se na něho.

Jakoby dokonale znal mé tělo a ví kam sáhnout.
„Chci tě, hned!" vykřiknu.

Sakra, proč není zticha! Znovu ho chytnu za pusu a další jeho slova ztlumím svou dlaní.

„Vyprostíme vás asi za hodinu, kdyby byl problém, zazvoňte dlouze na zvonek"

„V pořádku, jsme v pohodě. Budeme čekat," pustím tlačítko a ruku vrátím tam, odkud jsem ji byl nucen vytáhnout.
„Chceš mě?" pustím jeho pusu.

Vrací prsty zpět a donutí mě opět vzdychat.
„Strč ho tam, už mě netrap, chci tě v sobě!"

„Máš to mít."
Promnu v ruce svou erekci a nastavím se proti jeho vstupu. Prohne se ještě víc v zádech a křečovitě stiskne madlo.

Bere si mě najednou. Je moc vysoko, musím na špičky.
Můj obtisk tváře na zrcadle, rychlý dech, abych ten tlak ustál.

„Myslel jsem, že budeš dělat větší drahoty," vnořil jsem se do něj na jeden příraz.
Je nízko, chytnu ho pod břichem a přitáhnu si ho víc k sobě.

„Promiň, že jsem tě zklamal," ignorant…

Nasadím své tempo.

Upraví si moji polohu. Raději bych na kolena, ale bojím se mu odporovat, bere si mě brutálním tempem.

Jednu ruku mu přitlačím na prohnutá záda, tvář tiskne na zrcadlo a přivírá oči.
Je úzký, tření v tom jeho úzkém zadečku mě přivádí k šílenství.
Přestávám se ovládat.
Od nerezových stěn výtahu se už odráží dvojí hlasité vzdychání.

Je tak vášnivý a jako stroj. Potřeboval bych přizvat i svého miláčka, ale nemám šanci se pustit madla.
Je uvnitř mě nadoraz a vyplňuje celý můj vnitřek, otírá se o místo, které mě dostává mimo tento nerez prostor, a cítím, jak to dlouho nevydržím, jak se to ve mě svírá.

„Sakra" zasyčím mu do ucha, když se pod náporem orgasmu zlomím v pase.
Svírá mě a tím je to intenzívnější.
Ještě párkrát přirazím a pak se na něj natlačím vší silou. Bezohledně do něj dám vše, co moje poklady skrývají.
Jeho nohy se podlamují, sotva se drží.
Jestli se pustí, složí se nejspíš na zem.

Teplo se mi rozlévá po těle, nemohl jsem to vydržet, jeho přírazy už jsou neovladatelné. Nezadržitelný orgasmus se mi vlil do žil a přes miláčka pustím to napětí ven.
Drží mě a tiskne k sobě, prosím v duchu, ať chvíli ještě vydrží, nebo se mu tu skácím na zem.

Jsem překvapen. Udělal se, aniž by se jedinkrát chytil mezi nohama. Udělal se…

Nikdy bych nevěřil, že mě tohle vzruší.

Postříkal zrcadlo a sotva popadá dech.
Vystoupím z něj a pustím ho.

Sa.ra, zas.al jsem jim zrcadlo.

Nohy se mu podlomí a on skončí na kolenou.
Teď se madla držím já.
Oddychuji a uklidňuji se a z vrchu na něj koukám, jak pode mnou klečí.

Složím se na zem. Projedu si několikrát penis, abych ho zklidnil.
Vstřebávám chladný kov podlahy přes dlaně, aby se mi snížila teplota.
Klečím před ním jak nějaká d***a.
Shlíží na mě jak spokojený bůh.

Myslel jsem že ho vykouřím, ale nestihl jsem to..
Možná někdy příště? Tohle umím perfektně…
„Často tu zůstáváš do večera?" zeptám se s nadějí, že snad příště.

V očích má takový perverzní výraz, jakoby si to chtěl někdy zopakovat.
„Docela často, ale tebe jsem tu ještě nepotkal!“

Natáhnu si kalhoty a upravím se. Přejedu si rukou po hrudi, trochu mě pálí ty škrábance.

Snažím se setřít vytékající zbytky, abych neměl mokré kalhoty.
Ten chlápek už je jak ze škatulky, a já tu pořád klečím na zemi.

„Jsem nový. Ode dneška tu šéfuji."

„Do p.dele," unikne mi.

Sáhnu do kapsy a podávám mu kapesník. Ten jeho mu zjevně nestačí, aby se dal do pucu.
Usměji se nad jeho poznámkou.

Tak rychle na nohách jsem ještě nebyl.
Najednou byl ten výtah zatraceně malý. Nebylo se kam schovat.
„Omlouvám se, pane!"

Mám najednou pocit, jako by se chtěl vypařit.

Myslím, že jsem právě v téhle firmě skončil.

„Proč se omlouváš? Nemám pocit, že bys mě zklamal, právě naopak.“

„Tohle tady ve výtazích neprovozujeme, pane… po nocích... pracujeme... pane."

„A pracuješ tu v noci často?"
„Doufám, že ano,“ pomyslím si v duchu, „udělal bych si občas přesčas a snad ho zas ulovím.“

"Vůbec ne pane, práce je tak akorát, aby to zaměstnanec zvládal ve svou pracovní dobu. Žádné vydírání a tudíž žádná nutnost pracovat přesčas," lžu jak jen to jde.

„Tak proč tu jsi dneska?"

Zajíc zahnaný do kouta.
„Práce za nemocného kolegu. Nestihl jsem ji, omlouvám se, pane, už se to nestane."

„Promiňte, že jste museli čekat, výtah se za chvíli rozjede, už na tom pracujeme" ozvalo se z mikrofonu.

Ufff… konečně zmizím…potřebuji panáka, dva panáky... na práci s.ru.

„Budu tady potřebovat provést a všechno ukázat. Počítám s vámi." Začínám mu vykat, jako správný šéf. „Vaše jméno?"
Výtah cukne a rozjíždí se dolů.

"Daniel Walker, pane.“

Otočím se zády ke stěně, kde se ještě před chvílí držel madla a opřu podrážku o zrcadlo. Sjedu nohou po zrcadle a rozmáznu zbytek jeho sperma až dolů k zemi. Je z toho jen velká bílá šmouha.
„Budu vás čekat zítra v osm ve své kanceláři."

Myslím, že si koupím celou láhev.

Výtah cinkne a otevřou se dveře. „Promiňte, že jste musel čekat, pane," stojí tam údržbář s hlavou až někde u země.
„V pořádku, ještě musím nahoru, jen si tady pán vystoupí."

„Zítra ráno, pane. Dobrou noc," rychle se rozloučím.

„Pošlete někoho, ať tu uklidí," otočím se ještě na údržbáře a ukážu na šmouhy na zrcadle. Daniel Walker se ještě po těch slovech otočí.
Pozvednu obočí a zadívám se na něj.

Nesnesu ten jeho pohled a podívám se na špičky svých bot.
Raději žádnou láhev, na něho musím přijít střízlivý.

„Vypadá to, že se mi tady práce bude líbit,“ pomyslím si, když se zavřou dveře a výtah se rozjede nahoru.

Odcházím z budovy. Třeba mě cestou srazí auto. Ale šukat umí skvěle, to musím uznat.

Jeho zkroušený pohled na špičky jeho bot mě v mysli provází celou cestu až do šestého patra. Už ať je ráno, jsem zvědav, jak se bude tvářit.
Zavřu za sebou dveře kanceláře a pustím se do práce, kterou ještě musím dneska dodělat.
Probírám se osobními kartami zaměstnanců a hledám jeho jméno.
Tady je.
Daniel Walker.