Double gravitation - První splátka - část 3

Spal jsem jen dvě hodiny. Do firmy jsem přišel brzy a svou práci odnesl sekretářce dřív, než šéf přišel.
Nemám odvahu se s ním střetnout. Nechám si z jeho stolu donést práci na dnešek. Je připravena v úhledných složkách. Nikdo mě dnes z kanceláře nedostane. Tentokrát se nebudu nikde zašívat. Odejdu dřív, než po mě bude někdo shánět. Dnes mě nikdo nerozhodí, byl jsem o tom pevně přesvědčen.

Ranní sprcha mě probere natolik, abych vypadal aspoň trochu k světu.
Moc jsem nespal. Myšlenkami jsem se ubíral k němu. Doufám, že už byl potom v pohodě.
Ozve se zvonek, přijelo auto. Posbírám věci a razím do práce.
V kanceláři na mě čeká jeho včerejší práce. Měl to donést později. Vyhýbá se mi?

Vypudím všechno z hlavy. I jeho. Myslím, že už o mě nebude mít zájem. Jen čistě pracovně. A v tomhle směru jsem nechtěl zklamat.

Zazvoním na asistentku.
„Zavolejte mi hned Mike Nowaka a za patnáct minut ať přijde Daniel Walker."

Něco mě napadlo. Zkusím svůj nápad do své práce zakomponovat. Třeba ho to zaujme. Třeba to bude dobré. Třeba to ohodnotí nebo si pomyslí, že jsem absolutní idiot
Vidím, jak kolem mé kanceláře prochází Mike. Usmívá se. Zvedne palec nahoru. Jde za šéfem?
Zatraceně! Zmuchlám svůj nápad do nevzhledné kuličky bílého papíru a hodím ho do koše.

Ozve se zaklepání.
„Vstupte."
Vejde Mike a široce se usmívá.
„Posaďte se," ukážu na židli před svým stolem. Sedne si a zavrtí se, jak nějaká puberťačka. Vysvětlím mu, co od něj chci.
Zřejmě něco nechápe. Postavím se a obejdu stůl. Zůstanu stát vedle něho a ukazuji mu v papírech, co po něm žádám.
Nakloní se víc ke mně, aby lépe viděl. Nebo kvůli něčemu jinému? Je až moc blízko.

Zvoní mi telefon. V osm hodin u šéfa. Zvláštní, před patnácti minutami tam šel Mike

Ozve se interkom. Nahnu se přes Mikeho a zmáčknu tlačítko.
Sekretářka mi oznámí, že je Daniel tady.
„Ať jde dál."
Než se stihnu narovnat, stojí ve dveřích.

Jsou u sebe tak blízko. Přišel jsem nevhod? Začnu couvat ven a překotně se omlouvat. Mám chuť utíkat.

„Pojďte dál," ozvu se a otočím se. Opřu se o stůl vedle Nowaka.

Nechápu jeho hru.
Mike se usmívá.
On se taky usmívá.
Já ne.

Je zamračený. Proč? Za ten večer by se měl smát a děkovat, že jsem ho z toho pajzlu vůbec vytáhl.
Mírně se zachvěju, když si vzpomenu na jeho nahé tělo.

„Mám práci, něco důležitého, pane?" zamračím se a sjedu pohledem po Mikovi.

„Můžete jít, budu to potřebovat do třetí hodiny," poplácám Nowaka po zádech. „Spoléhám na Vás."

Jeho ruka na Mikově ramenu. Otřepu se.
„Vzal jsem si ráno další složku, budu ji mít do oběda," řeknu rázně. „Jestli pro mě nebudete mít nic dalšího, rád bych si vzal pro zbytek dne volna a dospal se. Nebudu tu asi večer k ničemu."

„Myslím, že zapomínáte, kdo tu je šéf. " zamračil jsem se. „Posaďte se," rozkážu a sednu si zpátky za stůl.

Sednu si naštvaně na židli. Je mi jasné, že mi nedá volno. Taky bych si ho za poblitý boty nedal.

„Když řeknu, že máte přijít ke mně, tak přijdete bez toho, že byste mi hned mezi dveřmi oznámil, že máte práci. Podle vás to, že jsem si vás nechal zavolat, není důležité?"

Jeho hlas tak zdrcující.

„Vyprošuji si tenhle přístup, zvlášť před někým, kdo může zaujmout vaše místo."

„Omlouvám se, pane," sklopím zrak.
Zase jsem ukázal jednu ze svých špatných stránek - rychle se naštvat.
„Už se to nikdy nestane,“ ubezpečuju ho a podívám se zpříma na něj.

Chvíli se dívá pod sebe, pak zvedne hlavu a podívá se mi do očí.

Cítím se provinile, jeho slova tak bodají, jsou plné výčitek. Oprávněných. Nevím, jak to napravit.

„Omluva přijata," usměji se

Jeho úsměv je děsivější, než když se mračí. Nevím, co si o tom mám myslet. Tupě zírám.

„Zkontroloval jsem vaši práci, je to perfektní. Ještě to musíte odprezentovat."
Sedím a snažím se nemyslet na tu hebkou kůži pod jeho košilí.

„To je samozřejmostí pane. Určitě vás nezklamu,“ vyskočím ze židle. Mám radost, že se mu to líbí. Nejspíš půjdu vylovit ten nápad z koše.

„Ještě jsem neskončil. Někam jdete? Zítra v deset hodin. Pojedete na ředitelství a uděláte, co bude potřeba."

„Dostanu auto?" zeptám se.
Jsem z té nabídky paf.

„Pojedete se mnou." Sleduji pobaveně jeho reakci po mém oznámení.

Klesne mi brada.
„S vámi pane? Budete mě poslouchat?"

Vstanu a obejdu stůl. Zůstanu stát vedle něj. Natáhnu nosem jeho vůni.
Nakloním se až k němu.
„Samozřejmě, že si vás poslechnu."

Necítím cigaretový kouř. Voní, přitažlivě. Je moc blízko.
„To bude skvělé," vysoukám ze sebe a sunu se ke dveřím.

„Pořád mám připomínat, že jsem tu šéf? Neřekl jsem, že máte odejít."

Sjedu pohledem na jeho knoflíky u saka.
Je tak vysoký, když je tak blízko.
Mám strach pohlédnout mu do očí, a přesto se dívám.

Zastaví se. Dívá se na mě. Musí mírně zaklonit hlavu, když se mi dívá do očí.
Nejradši bych ho teď políbil. Má tak smyslné rty.
Couvne až ke stěně. Na co asi myslí?

„Ještě něco pane?" přeruším to tíživé ticho, aby nebylo slyšet, jak se mi srdce splašilo.

Dívám se na něj, jak v tranzu. Jeho otázka mě probere.
„Ano," vrátím se zpátky ke stolu a vezmu do ruky složky.
Dojdu k němu a postavím se těsně před něj. Nemá kam utéct.

Otřu si zpocené dlaně o kalhoty. Natáhnu ruce po složkách, ale vypadá, že je nechce dát z ruky. Zírá mi na rty. Já zírám na ty jeho. Jestli se ještě pohnou a něco řeknou...
Nebo jestli se skloní níž a budou tak blízko, že ucítím jeho teplý dech…

Přitlačím složku na jeho hruď. I přes ni cítím, jak mu silně bije srdce. Nakloním hlavu až k jeho uchu. „Už je vám lépe? Vyspal jste se aspoň trochu?"

„Děkuji, pane, ušlo to. Nenapadlo mě ale nic, čím bych se odvděčil za ten včerejšek a napravil ty spáchané škody na vašem oblečení."
Složky mě tlačí na hrudníku. Chytnu je do ruky, abych uvolnil tlak. Zase se dotknu jeho prstů.

Moje ruka stále tiskne složky na jeho hrudi. Chce mě odstrčit. Jako by mou rukou projel elektrický výboj.

Zachvěji se. Viditelně.

Nemůžu od něj prsty odpoutat.
Chytnui ho za jednu ruku. Třese se. Jemně mu fouknu do vlasů.

Přejedu mu polštářkem prstu po kůstce. Jeho dech na mé tváři mě vzrušuje.

„Vymyslím způsob, jak mi splatíte ten drahý oblek a boty."

Přehrávám si pomalu jeho slova.

Barák je plný lidí. Opakuji si to pořád dokola, abych uklidnil své vzrušení.
Proč jen včera udělal takovou kravinu?

Stále mě drží za ruku a nechce mě pustit. Přemýšlí a na čele mu vystoupí žíla.
„Můžu... už.... jít," jeho přítomnost mě ubíjí a je tu moc živo, aby si něco dovolil.

Pustím jeho ruku a poodstoupím. Ještě se stihnu jemně otřít stehnem o jeho rozkrok.

Zaskuhrám a svinu se do klubíčka. Proč ku.va udělal ten pohyb!

„Tohle si prostudujte, budete to na zítra potřebovat," ukážu prstem na složky, které křečovitě svírá.
„Není vám dobře?“ zeptám se, když se mírně zkroutí.

Zavrtím hlavou a chytnu za kliku. Rychle pryč, nebo moje erekce už je nepřehlédnutelná.
Zase se budu muset krýt za složky.

Ještě rychle chytnu za dveře a zastavím ho.

Moje ruka instinktivně vystřelí proti němu a zastaví se na klopách saka. Tolik toužím se ho někdy dotknout pod všemi těmi vrstvami na holé kůži.

„Příště nechoďte pít s někým, koho neznáte." Přitisknu jeho ruku na svou hruď, když se mě dotkne. „Už by vás nemusel nikdo zachránit."
Stáhnu jeho ruku dolů a jdu zpátky ke stolu.
„Vyřiďte Mikemu, že tu má být ve tři, ať nezapomene.“

Moje ruka se nemůže vyrovnat s jeho dotekem. Vůbec nevím, co říkal. Nemůžu se odlepit od dveří a snažím se popadnout dech.

Zastavím se u stolu a otočím se. Ještě tam stojí.
„Potřebujete vodu?"
„Danieli?" oslovím ho a udělám pár kroků k němu, když nereaguje.

„Ne, děkuji," vyhrknu a vypadnu z kanclu.
Zastavím se u Mike a připomenu mu, že nemá zapomenout odevzdat práci.
„Byl jsi tam u něj nějak dlouho," řekne Mike. „Něco ti chtěl?"
„Zítra mám prezentačku na ředitelství. Pojedu s ním."
„Být tebou dám si na něj bacha. Říkal jsem ti, že o něm kolují divné zvěsti."
„Zvěsti?"
„V předchozí firmě byl obviněn ze znásilnění. Nikdo mu to nedokázal. Znáš to, má vlivné přátelé. Prý si to kluk vymyslel, ale bůhví, kde je pravda."
„Pravda," sklopím hlavu.
„Mohl by po tobě vyjet. Nejspíš bude na takové holčičí typy, jako jsi ty. Protože po mě nevyjel. Dokonce mi dal jasně najevo, že nejsem jeho typ."
„Ty to poznáš?"
„Ty snad ne?"

Dneska už nevylezu z kanceláře. Jen si zajdu na oběd a zakouřit. Výtah se na moment zastaví v pětce. Pár lidí nastupuje a než se výtah zavře, vidím přes prosklené dveře Daniela, jak o něčem diskutuje s Mikem.

„Drž se od něj dál. Bude nejspíš dost majetnický a hrubý. Byl bych nerad, kdybys přišel o svůj hezkej zadek."

Ten chlap se mi nelíbí. Dívá se na Daniela jako na svou milenku.

Měl jsem chuť na kafe a na čerstvý vzduch. Musím se po obědě na chvilku vytratit.

Je slizký. Budu si na něj muset dát pozor.
Má mysl se zaměří brzy na něco jiného. Už mi chybí jen pár akcií a budu majoritní vlastník téhle společnosti. Nikdo o tom neví. Tuhle firmu jsem postavil skoro celou a nic jsem z toho neměl. Teď si vezmu zpátky, co mi bylo ukradeno. S těmi myšlenkami jsem vystoupím v přízemí a zamířím do garáže. Proč sakra nemůžu kouřit v kanceláři.

Na kafe jsem zapomněl. Využívám toho, že je šéf na obědě a domluvím si s jeho sekretářkou podrobnosti ohledně zítřka. Nechci se s ním setkat. Ne po tom, co mi řekl Mike.
Mám to hotové ještě dřív, než se vrátil. Nechám to ležet u sekretářky.
Chci jít domů, ale zaseknu se a ještě upravuji svou prezentaci, ať je dokonalá.

Celý den se mi vyhýbá. Mike Nowak naklusal, ještě ani nebyly tři hodiny. Pořád má takový divný pohled. Cítím z něj něco nebezpečného. Opravdu si na něj musím dát pozor.

Za okny je zase tma. Chtěl jsem jít brzy domů a zase jsem tu zůstal trčet. Zhasnu světla a jdu dolů po schodech. Mám sezení za celý den plný zuby. Asi půjdu domů zase pěšky. Jsem unaven, ale potřebuji vzduch. Hodně vzduchu.

Sedím v parku na lavičce a zírám do tmy mezi stromy. Potřebuji se uvolnit. Tolik práce za celý den a málo spaní.
Řidiči jsem řekl, že se projdu. Dal jsem mu už volno.

Vyhnu se všem hospodám a barům, abych nepodlehl pokušení či nepadl do spárů nějakého úchyla. I když varianta jít přes park není taky jedna z nejlepších.
Postava v dlouhém plášti ozářená cigaretovým světýlkem, sedící na lavičce, mě vyděsila. Přešel jsem raději na druhou stranu, abych se mu vyhnul.

Pomalu se sunu domů. Ohlédnu se. Nejsem tu sám. Někdo přechází na druhou stranu.
Bojí se mě? Zaměřím na něj pohled.
„Danieli?" zavolám, poznávám ho i v té tmě.

Zastaví se a sleduje mě. Přidám do kroku. Moje jméno vyřčené do tmy mě zarazí. Ohlédnu se.

Rychlým krokem přejdu k němu.

„Šéfe, co tu děláte takhle pozdě v noci? Vyděsil jste mě."

„Potřeboval jsem na čerstvý vzduch." Odhodím nedopalek.

„Já taky. Byla ta zpráva v pořádku? Nedostal jsem se k vám osobně."

„Bylo to v pořádku. Pozítří má prezentaci Mike Nowak, jsem zvědav, kdo z vás se bude víc líbit."

„Mike umí moc dobře mluvit," svěsím hlavu. „Obávám se, že moje neschopnost se pořádně vyjádřit a improvizovat mě potopí. Nechtěl bych vás zklamat, nechci s ním prohrát. Ale moje sebedůvěra... spíš je mizivá, než nějaká."
Pozoruji špičky svých bot.
„Umím jen všechno totálně zvorat."
Stojí vedle mě a mlčí. Nejspíš mi taky nevěří. Jako všichni.

„Já si naopak myslím, že vaše výřečnost je víc než uspokojující," řeknu po chvíli, když vidím, jak se tím trápí.

„Uvidíme se zítra, jsem unavenej. Těším se do postele. Dobrou noc, šéfe."
Jeho slova zahřála.

„Ještě nespěchejte," chytnu ho za ruku a opřu ho o zábradlí, které lemuje menší rybníček.

Lampy se odráží v jeho očích. Mají naléhavý výraz a žáby předvádí svůj koncert.

Přistoupím blíž a rukama se chytím kovové tyčky vedle jeho boků. Celý den na něho myslím. Chytnu ho za zápěstí.

Ruka na mém zápěstí vibruje a přenáší mi do krve slabé chvění. Vzal mi opět můj prostor.

„Tomu bylo smutno," odtrhnu jeho ruku ze zábradlí a přiložím si ji na svůj rozkrok.

Moje ruka v jeho rozkroku. Je pevný a tlačí se na zip.

„Co s tím uděláš?" zeptám se. Mám chuť na jeho tělo.

Chci ho vidět nebo aspoň cítit. Nevím, co si můžu dovolit. Slabě po něm přejedu, ale jeho ruka mě přitlačí, abych nebyl tak jemný. Podívám se mu tázavě do očí. Rozepnu mu pásek a zip a vjedu do teplého místečka pod spodním prádlem. Jeho penis je tak jemný a tak živý.

Pustím jeho ruku a nechám ho, ať dělá so umí.

Neprotestuje.

Celý den na to myslím.

Zakleknu mu k nohám a přejedu mu jazykem v chloupcích, ztrácející se v prádle.

Sklouzne mi k nohám. Položím mu ruce na ramena a silně stisknu.

Vytáhnul jsem ho na svobodu a překvapilo mě, jak je velký.

Příjemné pocity se tísní kolem žaludku a postupují níž do podbřišku.
Mého miláčka ovane studený vzduch.

Laskám ho po pokožce od shora až dolů. Objedu mu žalud. Jeho stisk ve vlasech zesílil a natlačil si svůj úd do mých úst. Venku je zima, docela ho chápu.
Prozkoumávám ho jazykem pěkně uvnitř, v teple, dokud mě nechá a nechce, abych ho měl až na mandlích. Chci se s ním pomalu seznámit. Je nervózní, tohle tempo nemá očividně rád, cítím, jak prohýbá pánví.

Jde na mě pomalu.
Tohle ne.

Promnu mu pytlík, polaskám ho ústy a zase se vrátím drsným jazykem po povrchu jeho ztopoření k žaludu. Zesílil stisk ve vlasech.

Chytnu ho za vlasy pevněji a začínám si sám určovat hloubku svých přírazů.
Teplo a vlhko jeho úst se ale nedá srovnat s jeho zadečkem.

Překonal jsem dávivý reflex a nechám mu vychutnávat si co největší hloubku.

Snaží se, ale není to stále ono.

Vidím na něm, že není spokojen.

Rozhlédnu se kolem. Jsme tu sami

Rozepínám si pásek a kalhoty. Jestli chce můj zadek, dostane ho.

Tahem za vlasy ho od sebe odtáhnu.

Zalapám po dechu.

Zvednu ho na nohy a otáčím zády k sobě. Ani nevím, kdy si rozepl kalhoty.

Zase si vybral tuhle pozici! Snažím se k němu otočit tváří.

Brnění v podbřišku je čím dál silnější. Pnutí v tříslech se už dá těžko zvládat.
Mám pocit, jako by chtěl protestovat.

Stáhne mi kalhoty pod zadek, jen aby měl přístup, jaký potřebuje. Stisknu pevně zábradlí.
Vím, že nebude jemný.

Stáhnu mu kalhoty pod zadek. Zatraceně už to nevydržím.

Začnu rychle dýchat a připravovat se na jeho vpád.

Zkusmo zapátrám prsty.

Prohnu se pod jeho teplými prsty. Nečekal jsem je. Myslel jsem, že si mě hned vezme.

Vyšel mi vstříc. Prohnul se v zádech.
Musím si udělat aspoň trochu prostor pro svůj vpád.

Má zatraceně dlouhé prsty a silně mě to vzrušuje.

Párkrát projedu jeho úzký prostor a cítím, jak se uvolňuje.

Je to příjemné, ale kalhoty mě svazují, chtěl bych víc nohy od sebe. Pokrčím pod sebe jednu nohu, ať změním úhel a víc se uvolním.

Vytáhnu prsty. Trochu změní polohu, vyhovuje mi, nemusím si ho přidržovat jak ve výtahu.

Zapřu koleno mezi dvě tyčky zábradlí. Vytáhl prsty. Je mi zima.

Třese se. Zimou? Vzrušením?
Nastavím se a zatlačím. Nečekaně.

Zapomněl jsem na jeho velikost a vykřikl jsem do šera.

Jeho výkřik se vrátí ozvěnou.

Opřu se hrudníkem o madlo zábradlí.

Chvilku vyčkávám, aby si zvykl. Nalehnu na něj a můj rozepnutý plášť nás oba zahalí.

Jeho blízkost a kabát mě hřejí. Promne mi hýždě, aby je uvolnil a zahřál. Vyjedu mu zadkem vstříc v náznaku, že může pokračovat.

Dlouho vyčkávat nemůžu. Už před tím mě vzrušil a málo chybí k tomu, abych se udělal. Zajedu rukou pod jeho břicho a zastavím se mezi jeho nohama.
Prohnul se proti mně.
Beru to jako svolení.
Na co vlastně čekat?
Je zima a my potřebujeme zahřát

Je tak hluboko. Tak zuřivě vášnivý. Drsný.

Nasadím si své tempo.

Opět si mě přidržuje pod břichem, abych se ani nepohnul. Nehýbu se, jen přijímám tu rozkoš, kterou mi svými útoky poskytuje.

Jednou rukou mu občas promnu penis.

Nedovolí mi změnit polohu, která by mi vyhovovala.
Ruka na mém penisu je nekompromisní a každý tah znamená hřebík do rakve.

Všechno napětí se mi hrne do jednoho místa.
Pustím jeho penis a chytnu ho oběma rukama za boky.
Nehledím na jeho výkřiky a začínám si ho narážet proti sobě.
Je to čím dál víc intenzívnější.

Neovládá se a drtí mě uvnitř svým penisem v přicházejícím orgasmu. Roste mi napětí v podbřišku a polévá mě osvobozující pocit.

Křečovitě se drží studené tyčky zábradlí. Jednou rukou se pouští a i když riskuje, že to neustojí a zajede si mezi nohy.
Vtahuje mě a svírá uvnitř.

Můj pohyb mezi nohy už skoro nemá smysl, stačí jen, abych se ho dotknul a sevřel a nasměroval sperma do rybníka jako krmivo pro ryby.

Veškerý tlak přechází do jednoho místa. Chci ho vytáhnout, ale svírá mě v návalu svého orgasmu.

Svěrače se mi křečovitě stáhnou a cítím, jak ho v sobě drtím a jak nemá kam utéct.

Je to tak příjemné, i když jsem to nechtěl, udělal jsem se zas do něj.

Chci, aby se udělal do mě, nehodlám ho pustit, miluji, když mě vyplní jeho teplo. Je to pocit, že ovládám já jeho a že on je ten, který je v mé moci.
Vstřebávám jeho teplé ruce na svém zadku.
Je to jediné, co z něj mám.
Ruce.

Mírně se mi podlomí kolena. Rychle se předkloním. Pustím jeho zadek a chytím se zábradlí. Skoro ležím na jeho zádech.

Jeho srdce mi buší do zad a tlačí mě knoflíky od košile.

Dýchám mu na krk.

Neznám nic z jeho těla, a přesto je mi tak blízké.

Musím se uklidnit. Jeho svěrače povolují.
Vytáhnu ho ven.
Otřu ho rukou a schovám zpátky do bezpečí kalhot.

Ovane mě zima, když mě opustí a vše se začne plavit ven.
Zase jsem tu odhalený a on už mi nic neukáže ze svého těla.

Vytáhnu z kapsy kapesník, utřu si ruce a pak mu ho podám.

Jeho kapesník už podruhé.

„Měl by ses obléct, nebo se nachladíš."

Co bych dal za jeho ruku, která by mi pomohla sperma očistit. Rychle se doutírám a hodím kapesník do koše.
Roztřesenou rukou se soukám do kalhot.

Vytáhnu z kapsy cigarety a zapálím si.
Chtěl jsem ho políbit, ale pořád se na něj zlobím.

Zapálil si. Taky bych se potřeboval uvolnit.
Opřu se o zábradlí a těžce dýchám.

Kouřím a beze slova na něj hledím
Proč to tak včera blbě dopadlo. Mohl jsem mít celé jeho tělo, a ne jen zadek vystrčený do prostoru.

Tisknu zábradlí a pozoruji lampy, odrážející se na hladině rybníka. Čekám, kdy mi řekne, že už půjde. Chtěl bych být sám a složit se na kolena.

Nic neříká, proč?

Potupně ty kovové tyčky zábradlí obejmu.

„Zítra buďte připravený ráno v sedm. Přijedu pro vás." Už mu zase vykám.

„Budu připraven, pane," přikývnu, ale nepodívám se na něj.
Ještě víc sevřu madlo.
Běž už!

Naposledy jsem potáhl z cigarety.
Zašlápnu nedopalek.

Natáhl jsem nosem cigaretový kouř, abych si ho mohl odnést domů.

"Levá bota," řeknu nahlas.

Nedochází mi smysl těch slov.

Vidím, že nechápe.
„To byla cena za mou levou botu," mírně se pousměju.
Proč to říkám? S.ru na boty nebo oblek. Líbí se mi. Bral bych si ho, i kdyby mi nic nedlužil.

Jeho drsný humor mě trochu uvolní a odlepím se od zábradlí. Konečně se na něj můžu podívat.
„Chápu, šéfe."

„Tak ráno v sedm," mávnu rukou. Otočím se a odcházím. Zapálím si ještě jednu cigaretu a mizím ve tmě.

„Máte na to právo. Jestli vás taková mrzká odměna potěší, " zašeptám za ním.
Sedl jsem si na lavičku a přitiskl kolena pod bradu.

Proč jsem to vlastně řekl? Bude mě teď nesnášet.

Zatraceně, nemůžu tvrdit, že je mi ten trest nepříjemný.
Kolik oblečení jsem mu vůbec dlužnej?

Zítra ho odvezu na ředitelství. Pak zpátky, tím to hasne. Nemůžu se takhle vzrušovat každý den.

Sáhl jsem si do rozkroku. Zase mě málem udělal jen zezadu. To se mi nikdy nestalo.
Šéfe, váš pták je zatraceně dobrej.

Dojdu k cestě a mávnu na taxík. Domů je to daleko a já se musím nutně co nejrychleji osprchovat. Pořád ho cítím, nenechává mě to chladným, i když jsem se do něj udělal.
Ani ta cigareta nepomáhá.

Zamířím domů. Cítím ho všude, jeho sperma mi stále teče po stehnech a studí.

Stojím ve sprše a nechávám na sebe téct vodu.

Dávám si sprchu a mazlím se s jeho kravatou. Je hebká a představuji si, že je to jeho ruka.
Má jemné ruce.
Kdy se k němu budu moct pořádně přitisknout? Dneska jsem mu ani neviděl do tváře.
Představa, jak ho objímám, mě vzruší. Má jemný i zbytek těla?

Už jsem to tělo držel v náručí, tak příjemné a nemohl jsem nic...

Má pevná prsa, když mu položím dlaň na klopy saka, zatne je.

Zabloudím rukou dolů.

Položím dlaň na kachličky...tak pevná je má.

Představuji si jeho ruce, jak mě tisknou a projíždí po celé délce.

Přetáhnu si kravatu mezi nohama... drtí mi pytlík, penis, i otvor, který je ještě celý podrážděný.

Vidím ho před sebou, opřeného o kachličky, s očima přivřenýma a pusou smyslně pootevřenou.

Nechávám si teplé kapky vtékat do úst, jakoby mě líbal a vlhčil je jazykem.

Frekvence pohybů mé ruky se zrychluje. Druhou rukou se zapřu o stěnu.

Omotám si kravatu kolem ztopořeného penisu a odírám se o tu mokrou látku.

Přitisknu se hrudníkem ke stěně a tlumeně zavzdychám.

Je hrubá a záhyby, které se na ni tvoří, se mi zarývají do hladké kůže.
Je to jeho hrubost.
Jeho nenasytnost.

Voda se mísí s mým spermatem a mizí v odtokové díře.

Stáhnu si kravatu víc, až vykřiknu bolestí.

Prožívám už podruhé tu vlnu vzrušení, s představou jeho vzrušené tváře, jeho nadrženého výrazu.

Dopadnu na kolena a strčím si prsty dovnitř... Bez nich už se ani nevzruším.

Vydýchávám to napětí a přemýšlím, co asi právě dělá.
Určitě už spí
Ještě nikdy mě nikdo tak nepřitahoval, jako právě on.
Jak to dělá?

Jen vyplnění toho otvoru prsty, aniž by se pohnuly, mě dostávají do vytouženého konce. Kropím kachličky pod sebou. Myslím na něj. Uvnitř sebe.

Přestanu se opírat o kachličky, narovnám se. Otočím kohoutkem a pustím na sebe studenou vodu.

Moje prsty jsou stále uvnitř a představuji si místo nich jeho. Ležím v louži vody a nechávám na sebe dopadal kapky, aby mě hladily.
Měl bych jít spát. S čistou hlavou.

Moje tělo je celé zkřehlé, když konečně zastavím vodu.
Otřu se a jen tak, bez ničeho, jak to mám rád, zalehnu do postele.
Příjemně unaven za chvíli usnu s myšlenkou, že ho zítra zase uvidím.

Otřu se do osušky a vlezu pod prostěradlo.
Je mi zima.
Jestlipak už spí?
Líbí se mu to vůbec?
Nikdy nic neříká, schová svoje nádobíčko a rozloučí se.
Pravá bota. Sako. Košile.
Při těch slovech usnu.