Double gravitation - Otázky bez odpovědi - část 7

Probudil jsem se dřív, než stačil zazvonit budík.
Pustil jsem na sebe kapky teplé vody a nechal nasáknout šéfovo tričko, které zkopírovalo mé nahé tělo. Sundal jsem si obvazy a smýval zaschlou krev. Takovou blbost jsem udělal.
Uvidím Mika.
Jak se mu podívám do očí. Musím zachovat chladnou hlavu. Už nikdy se nebudu chovat jako dítě. Vidím na něm, jak ho to ubíjí, vést firmu a neustále mě hlídat.
Sjedu si dlaní na břicho pod mokré tričko, které mi sahá pod zadek. Stírám si zbytky naší včerejší touhy a při vzpomínce na jeho obtisk teplé kůže se zachvěji a zajedu si mezi nohy, kde mi vyjde můj nadrženec vstříc a otře se o dlaň. Já vím, taky se mi stýská, zašeptám a pohladím ho jak malé dítě. Nevím, jestli s ním dokážu držet krok. Jestli se nebudu chovat opět jako idiot, jen aby si mě všiml. Sundám si tričko a odhodím ho na zem.
Už žádné fetiše! Co to semnou je? Oddělit práci od sexu! Vždyť je to tak lehké.
Opřu se dlaněmi o stěnu sprchy a nechávám si masírovat záda. Moje ruce na mém těle mě znervózňují. Jeho ještě víc. Zatraceně. Vylezu ze sprchy a osuším se. Při oblékání hebké červené košile se nepřestávám chvět. Všechno mi ho připomíná. Jakoby mu tady všechno patřilo, včetně mě. Nazuji si boty a naposledy se prohlédnu v zrcadle. Ten trčící pramen mi nešel dát dolů. Jediná nerovnost na mé dokonalosti. Nechci být dokonalý, nejsem to já. A s tou myšlenkou vyrážím do práce.

Ráno se mi nechce z postele. Dnešek bych nejraději zakázal, nebo úplně přeskočil.
Už v šest hodin mi volala Laura. Plakala. Snažil jsem se ji uklidnit.
Nenechám ji samotnou.
Ne dnes.
V práci si vyřídím jen schůzky dopoledne a pak hned půjdu za ní.
Půjdeme společně.
Nechci tam jít.
Zabíjí mě to.
Obleču si jednoduchý tmavý oblek. Ještě dopiju už dáno studenou kávu a jedu do práce.
Řidiči jsem dal vědět, že má dnes volno. Potřebuji být ještě chvíli sám.
Po cestě se snažím utřídit myšlenky. Ale vše se mi míchá a nejsem schopen se soustředit.
V garáži vypnu motor a ještě chvilku sedím v autě.
„Proč?“ říkám si, ale odpověď nenacházím.
Vystoupím a pomalu se sunu nahoru do kanceláře.
Každému, koho potkám, odpovím na pozdrav jen tak koutkem úst.
Vytáhnu z trezoru černou složku. Sednu si za stůl a s povzdechem ji otevřu

Prošel, ani se nezastavil. Ani nezvedl zrak. Taky dobře. Jen by mě to rozptylovalo v práci. Mám o něj strach. Něco je špatně. Už jen to, že mi včera propůjčil svá ústa a teplo své kůže. Jakoby to potřeboval. Mít někoho blízko.
Zvednu se a dívám se ven z okna. Mám stísněný pocit uprostřed hrudníku. Je to kvůli mně? Dělám mu tak velké starosti? Položím dlaně na okenní tabulku a přitisknu na něj čelo.
To jsem nechtěl.
Nechci, aby si kvůli mně dělal starosti. Sklo tak příjemně chladí a za oknem se probouzí město k životu. Chtěl bych mu pomoct. Ale vše, co dělám, dělám špatně. Stáhnu ruce v pěst a praštím do okna. Dvakrát. Mučí mě ta bezmocnost.

Nechávám si zavolat Daniela. Ještě mu musím zadat práci, kterou musí udělat do zítra.
Od Nowaka to mám na stole už od včerejška. Zatím jsem nikoho z nich neviděl.
Než Daniel dorazí, prohlížím si papíry ve složce a zkouším něco vymyslet.
Zatím ani Jeff na nic nepřišel.
A je to už dva roky.
Jsem tak zamyšlený, že si ani neuvědomím, že někdo klepe. Teprve, když se ozve silnější zaklepání, zvednu hlavu.
„Pojďte dál"

Upravím si oblek a kravatu ve skle velkého okna. Nemůžu ten odstávající pramen vlasů stále dostat dolů.
Do kanceláře vejdu odhodlaně a sebejistě. Vím, že Mike má přede mnou náskok. Napětí v jeho kanceláři je husté a hmatatelné. Neuvěřitelně z něj táhne cigaretový kouř, jakoby nedělal od rána nic jiného, než táhal jednu cigaretu za druhou.
Takhle jsem ho nemohl vytočit já. Točím ho už několik dní a ještě jsem ho neviděl tak ... bezmocného. Sjedu pohledem na stůl, na jeho ruce sevřené v pěst a položené na černých složkách.
Nejsou pro mě.

Daniel je nervózní. Nevím proč. Vždyť ho nechci zabít, jen mu předat jeho práci.
Dneska mu nějak odstávají vlasy. Jindy bych měl chuť mu jít k němu a upravit mu je. Dneska ale nemám na nic náladu. Sotva k němu zvednu hlavu.
Vytáhnu ze šuplíku papíry, určené pro něj.
V rychlosti to prolistuji.
Sakra, chybí tam jedna kopie.
Vezmu jeden list a vstanu.
„Počkejte, jen to musím zkopírovat," zvednu se a jdu k paní Thomsové.
Kopírka nechce poslouchat.
Paní Thomsová tu teď není a já se tu s tím musím mordovat.
Čekám, až se to rozjede a znovu se mi vkrádá myšlenka na to, co jsem si procházel v papírech.
Dva roky. Proč se to stalo? Kdo měl na tom podíl?
Kdybych tenkrát do toho auta sedl já, mohli být naživu.
Proč jsem jim to auto tenkrát půjčoval?
Sletěli ze srázu.
Dodnes se to nevyřešilo.
Prý technická závada, auto nebrzdilo.
Určitě v tom má ale někdo prsty. Ani Jeffovi se to nezdálo, ale zatím na nic nepřišel a smetlo se to ze stolu.
Kdybych jim to auto nepůjčil...
Tak moc mi máma s tátou chybí...

Nechal mě ve své kanceláři samotného. Stoupnu na špičky a natáhnu krk, jestli nezahlídnu nějakou značku či razítko na složkách. Jsou silně ošoupané a je v nich hodně papírů.
Co je to?
Podívám se skrz sklo, jak šéf bojuje s kopírkou, a udělám dva kroky ke kraji stolu. Nadzvednu tvrdou desku a nahlídnu dovnitř.
Fotky. Několikrát vzaté do ruky. Auto z několika úhlů v takovém stavu, že nejde ani poznat, že je to auto. Drbnu do nich prsty, abych je od sebe oddělil. Jedna fotka, s ohnutými rožky a mírně natržená, na sebe upozorňuje mezi ostatními. Dvě usměvavé tváře, držící se kolem ramen, muž s obracečkou na kotlety v ruce a za nimi slabý proužek dýmu z venkovního grilu. Shrnu fotky dolů z papíru a mrknu po šéfovi. Vypadá to, že se kopírka co chvíli zúčastní leteckého dne.
Policejní zpráva.
Zpráva koronera.
Zpráva nezávazného vyšetřovatele...valí se na mě nadpisy.

Trvá to. Vztekle kopnu do kopírky. Na tenhle pokyn poslechla. Rozjela se.
Jak jsem nervózně mačkal tlačítka, vyjelo těch kopií hned několik. Nechám si jen jednu a zbytek nacpu do skartovačky.
Dívám se, jak do koše padají tenounké proužky papírů, a představuji si tam všechny ty zmetky, co mi tak zkomplikovali život.
Ještě jednou s poděkováním kopnu do kopírky a vracím se zpátky do kanceláře.

Nahrnu rychle fotky zpět na sebe a zaklapnu složku. Od stolu odskočím tak překotně, že málem srazím nějaké těžítko ze stolu. Strčím si ruce za záda a upřu pohled na obraz, visí na zdi. Jsem myšlenkami tak mimo, že kdyby se mě zeptal, jak se mi obraz líbí, nedokázal bych odpovědět.
Co to bylo?
Proč má nějakou havárku u sebe na stole?
Kdo jsou ti lidé?
Podívám se mu znovu na stůl. Nemá tu žádné fotky. Ani v rámečku, ani nikde jinde.

Vrátím se zpátky a podávám Danielovi poslední dokument.
Vypadá napjatě. Má z něčeho strach?
„Nebojte, to zadání je jednoduché. Zvládnete to," snažím se ho uklidnit. „Je pravda, že na to máte méně času než Nowak, ale dá se to stihnout. No, neměl jste si udělat dvoudenní výlet..."
Zmlknu, když jsem si připomněl uplynulé dva dny. Posadím se zpátky za stůl a snažím se nemyslet na to, co bylo.
Tu nešťastnou černou složku posunu bokem.
„Ocenil bych, kdybyste se s Nowakem už nepral. Stačí, když se pozdravíte. Každý máte svoji práci. Není potřeba tu vyvolávat nějaký rozruch, mezi tolika lidmi."
Na chvíli se odmlčím a pozoruji Daniela. Vypadá, jak by chtěl něco říct.
Mávnu rukou ke dveřím.
„Můžete jít," opřu se pohodlně o opěradlo křesla. „Jo, a ještě se pak zastavte za moji asistentkou a podepište si tu vaší třídenní dovolenou."

Neřekl jsem mu na to nic. Jeho sekretářka se právě odněkud vynořila. Vykouzlil jsem na ni úsměv a vyškemral na ni papír na dovolenou.
„Šéf má dnes nějakou schůzku, že už před obědem mizí? Já jen, jestli to mám donést pak vám nebo se shánět po něm."
Paní Thomsová pokrčí rameny.
„Spíš nějaká soukromá věc. Nebere si firemní auto. Myslím, že má domluveného toho pana tajemného, co vypadá jak agent FBI," zasměje se.
Zasměji se taky, otisk jeho boty na zádech mi vyskočil přesně tam, kde se mi jeho podrážka zaryla.
„Má vůbec nějakou rodinu?"
„Pracuje tu tak týden, nejste moc zvědavý, pane Walkere? Co takhle ho pozvat na skleničku a dávat otázky přímo jemu."
Paní Thomsová srší vtipem. Ha, ha, ha.
„V kolik to tu balí?"
„Dostala jsem volno od 11h."
„Kolik mám hodin náhradního volna?"ˇ
„Žádné nedostanete."
„Potřebuji jet k doktorovi na převaz."
„Nevěřím vám."
„Zavoláte mu?"
„Nelžete mi, pane Walkere?"
„Lhal jsem vám někdy? Mám tvář podrazáka?"
„Máte moc hezkou tvář a byla bych nerada, až se to pan Kinney dozví, že nejste opět v práci, aby vám něco udělal. Třeba se po vás prošel."
Její hlas zní výhružně.
„Ale on se to nedoví, že paní Thomsová."

Slyším, že Daniel o něčem diskutuje s mojí asistentkou. Raději by si měl jít po práci, ať nemá Nowak možnost se do něho navážet.
Podívám se na hodinky. Jsme s Jeffem domluveni, že o půl dvanácté se sejdeme u Laury.
Ještě je čas.
Mám ještě dvě schůzky, nezabere to moc času.
Zajdu si zakouřit. Proč se nesmí sakra kouřit v kanceláři.
Cestou k výtahu mě zastaví Nowak. Právě jde ke mně.
Co zas do pr**le chce. Věčně je nasáčkovaný u mě v kanclu. Už ho mám plné zuby.
Chce vědět, jaký mám názor na jeho práci. Ať jde někam.
„Výsledek vám sdělíme v pondělí. Uvidí se, kdo z vás dvou to místo dostane..."
Tahle odpověď mu nestačí. Pořád otravuje.
„Pane Nowaku," mírně zvýším hlas, a většina z těch, co jsou poblíž, se ohlédnou. „Nemám teď čas to s vámi řešit. Za chvíli jedu na důležitou schůzku a vy mě obíráte o osobní pauzu. Pozvu si vás a pana Walkera v pondělí. Nebojte, vše se včas dozvíte."
Nowak konečně sklapne. Omluví se a celý červený zapadne do svých dveří. Vztekle bouchnu do tlačítka výtahu a jedu dolů do garáže, abych si v klidu zakouřil.

„Očividně jsi stále v kurzu," objeví se Mike ve dveřích. "Šéfík je asi z té tvé prdýlky celej unešenej, co?"
Zatnu pěsti. Dnes se mi to nehodí, abych mu rozbil držku.
„Nic spolu nemáme. Jen mi dal druhou šanci. Buď rád, že jsem nic neřekl."
„A co bys chtěl říkat? Nikdo by ti nevěřil. Proč mě neposloucháš a nedržíš se od něj dál?"
„Nic spolu nemáme," opakuji svou lež.
„Nechceš o něm vědět víc? Mělo by tě to zajímat, jestli s ním chceš píchat."
„Vypadni!"
„Nechceš vědět jméno jeho milence, který ho obvinil ze znásilnění?"
„Vypadni!"
„Myslím, že by tě to moc zajímalo!"
„Ven!"
„Kdybys to chtěl vědět, víš, kde mě najdeš. Budeš určitě překvapenej a už tě ani nenapadne mu ten svůj výstavní zadeček podstrkovat."
Sešívačka letí vzduchem hodně rychle. Mike je pohotový a uhne. Roztříští výplň ve dveřích a proletí na chodbu. Dop.dele.
Mike shrne rozbité sklo botou na stranu a otevře dveře.
„Hezkej den, Danieli," a zmizí na chodbě.

Dořešil jsem poslední záležitosti, pozamykal stůl a trezor a na chvíli se pohodlně opřel.
Dneska si asi dám někde skleničku.
Pohlédnu na hodinky. Laura už mě bude čekat.
Cesta výtahem dolů se mi zdá nekonečná. Když zastaví v pátém patře a otevřou se dveře, na moment zahlédnu Daniela, jak mluví s jednou ze svých podřízených. Podívá se mým směrem. Kývnu na něj hlavou, bez úsměvu a opět se schovávám za dveřmi výtahu.
Ještě si zapálím cigaretu. Pak kouřit nebudu a jsem hodně nervózní. Myslím si, že ještě víc, než ráno.
Asi po deseti minutách vyhodím nedopalek a nasedám do auta.
Vyrážím za Laurou.

Zatraceně. Nepotřebuji se tu zrovna dohadovat o rozbitém skle. Jede dřív. Ztratím ho. Nestačil jsem se připravit. Jen shrábnu klíče od auta ze stolu, nechám sako přehozené přes opěradlo židle a kancelář v polorozbořeném stavu. Beru schody po třech, div se nepřizabiju. Doběhnu dolů zároveň s výtahem. Musím jsem se schovat za sloupek, aby mě neviděl. Doufám, že ho někdo vyzvedne. Třeba ten Jeff s velkým fárem. Prokličkuji nenápadně před něj, abych se dostal ke svému autu. Tohle je ale blbej nápad. Nejspíš jede někam s klientem na kávu a já tady tak zmatkařím. Ale ty černý složky má u sebe. I s tím podivným obsahem plných policejních zpráv.

Odjíždím od firmy a mířím přímo k Lauře. Jeff už tam určitě bude.
Dneska jak naschvál jsou ulice plné aut. Jsem nervózní a mám chuť ty auta potlačit před sebou.
Zajedu do klidnější čtvrti a zastavím před jedním domem.
Jeffuv Rover už tu stojí. Zaparkuji vedle něho a vystoupím. Nasednu k Jeffovi do auta a podávám mu složku.
„Něco nového?" zeptám se.
„Zatím nic, kromě toho, co jsem ti řekl včera. Patrik se začíná nějak moc probírat. Mám pocit, jako by něco chystal."
Vztekle mlasknu. Založím ruce za hlavu a zhluboka se nadechnu.
Auto voní. Otočím hlavu dozadu, ale přes sedačky nevidím do kufru.
„Kolik ti dlužím za vyčištění?"
„Kašli na to... ale nejradši bych tě za to zabil. Víš, že to nesnáším."
„To jsme se měli válet v tom prachu?" pousměju se. Můj první úsměv za celý den, když si vzpomenu na Daniela a včerejšek.
„Ty si prostě nedáš pokoj, co? Víš, jak jsi dopadl minule. Byl jsi kvůli tomu půl roku v Evropě. Co na něm prosím tě máš?" zakroutí hlavou Jeff, ale celou dobu přitom sleduje okolí.
„Ani nevím, líbí se mi...," zalžu.
Mám říct, že mě strašně přitahuje? Že jsem vždycky mimo, a musím se hodně ovládat, když je poblíž?
Že ho mám rád?
Co že? Jak můžu mít někoho rád po týdnu.
Otočím hlavu. Laura s manželem vyšla z domu.
Můj úsměv zmizel. Je uplakaná. Pořád se s tím nemůže srovnat.
Vystoupím z auta, abych se s ní přivítal.

Moje prsty nervózně bubnující do volantu. Ztratím ho, neumím sledovat auto. Je tu moc velký provoz. Když zastaví, projedu kolem dál. Stojí tam velký Land Rover.
Tohle nezvládnu.
Jede s Jeffem, podle hmatu nějaký bývalý voják nebo policajt. Všimne si mého laického sledování. Zastavím na krajnici a podsunu se pod volant. Rukou si jen nastavím zpětné zrcátko, abych viděl, co se děje za mnou. Na někoho čekají. Vidím zřetelně šéfův obličej, jak se baví s Jeffem. Je mi v té zkroušené poloze horko a automaticky si přejedu po zápěstí.
Jako bych byl bez ruky.
Proč jsem tu blbou kravatu nechal na zadním sedadle? Jeff s ní nejspíš protáhl pěkně hlaveň své pistole, aby mi mohl prohnat příště kulku hlavou, až mu zase zasviním kufr.
Zasunu se ještě víc pod volant. Kufr mě neustále straší v hlavě a stojící jeep s šéfem uvnitř mi vnáší podivný pocit do hrudníku.
Co když má nějakého milence? Čeká na něj. Mě přece odmítl. Tolik to bolelo.
Pípla mi smska. Teď se mi to nehodí. Zašmátrám v kapse a vytáhnu mobil.
„Budu dnes ve městě. Nedáme kafe?"

Pohladím Lauru po vlasech. Zkouší se na mě usmát, ale moc ji to nejde. Nastoupíme do mého auta. Tuhle cestu nemám rád. Nemám rád ten směr, kam jedeme. Jeff jede před námi.
Zastavíme na parkovišti před velkou bránou na hřbitov. Ani já, ani Laura nechceme vystoupit. Podíváme se na sebe. Stisknu jí ruku, políbím do vlasů.
„Pojď. Půjdeme je pozdravit."
Lauřin manžel sedí mlčky vzadu. Ví, že nemá smysl, aby něco říkal.
Vystoupíme.
Jeff vytáhne z kufru vekou kytici a jde s námi.
Úzká cestička uprostřed pěstovaného trávníku, na kterém jsou různě posazené bílé náhrobky, nás vede doprostřed hřbitova.
Pod velkými stromy je ten jejich.
Zastavíme se a s mými kroky se zastaví i mé srdce.
Laura převezme kytici od Jeffa. Poklekne, pohladí náhrobek a položí kytku doprostřed.
„Moc mi chybíte," rozpláče se. Podřepnu si vedle ní. Pohladím ji po vlasech.
Koutkem oka zahlédnu, jak Jeff zpozorněl.
„Richarde," dotkne se mého ramene.
Otočím se.
Přes všechen ten smutek cítím okamžitý nával vzteku.
Patrik Bradley.
V ruce nese kytici a pomalu se blíží k nám.

Sleduji pohyb kolem aut.
Šéf opět vystoupí z Jeffova jeepu a jde naproti nějakému páru. Nemůžu si vybavit, kde už jsem tu ženskou viděl. Moje velká slabost, paměť na obličeje. Nasedá zpět do svého auta.
Jedou směrem, kde není takový provoz, musím si dávat zatraceně pozor a držet se od nich dál. Jejich příjezd na parkoviště u hřbitova mě zarazí.
Takže hřbitov.
Úplně zbytečně jsem ho sledoval. Rozvalím se na sedadlo. Jen jde prostě na něčí hrob. Zastaví další auto a z něj vyleze Patrik. Nese velkou kytici.
Psal mi, že je ve městě, ale co dělá tady?
Vystoupím z auta. Ovane mě studený vítr, který se prohání mezi náhrobky. Koupím svíčku, a snažím se být nenápadný. Všichni se sešli u jednoho náhrobku. I s Patrikem.
Proč toho ví víc než já?
Proč je tu ve stejný den, ve stejný čas s mým šéfem?
Čí jméno je tam na tom náhrobku?
Přikleknu a neznámému jménu na kameni zapálím svíčku.

„Co tu chceš?" vyštěknu na Patrika. „Nikdo tě tu nezval."
Obejde mě a položí kytku na hrob. Na chvíli přiloží ruku Lauře na rameno. Ta jen zvedne hlavu, krátce se na něho podívá a pak jeho ruku shodí dolů.
„Přišel jsem vzdát úctu tvým rodičům," otočí se Patrik zpátky ke mně.
„Nic společného už s námi nemáš," vztek zatlačil smutek úplně do pozadí. „Odejdi."
Zatnu ruce v pěst. Musím se uklidnit. Nesmím tu vyvolat rozruch.
Jeff zpozorněl a zadíval se směrem k jednomu hrobu. Po pár vteřinách se tam bez řečí rozejde.

Patrik kolem nich krouží jako sup. Jak si může dovolit položit ruku na rameno té ženské? Už si vzpomínám, ta majitelka obchodu. Šéfova sestra.
Zahlídnu vedle sebe pohyb.
Nevšiml jsem si, že se Jeff, ta nepovedená slátanina Ramba a Conana dala do pohybu. Jen stačím vyskočit na nohy a rozhlédnout se, na jakou stranu mám utíkat. I když mi je jasné, že úplně zbytečně.

„Richie," ozve se Laura mírně a chytne mě za ruku. Podívá se na Patrika. „Nech nás být. Odejdi, prosím."
Vidím na ni, že by mi chtěla něco říct. Patrikova přítomnost ji v tom však brání. Laura dobře ví, co se tenkrát stalo.
„Přišel jsem si pro pana Walkera. Boss ho chce mít pod sebou," pousměje se a pak dodá. „A já taky."
Udělám krok blíž k němu. Bere mi všechno, na co se jen podívám. Proč?
„Jestli ho chceš, tak mu to řekni. Máš možnost," ukážu za něj, když vidím, jak Jeff táhne Daniela za ruku směrem k nám.
V tu chvíli jsem ani nepřemýšlel nad tím, proč tu Daniel vlastně je.
Patrik se otočí a jde k nim.
„Richarde," zastaví mě Laura, když vidí, že chci jít za nimi.
Zastavím se.
„Chtěli jsme vám s Tomem něco říct."
Její manžel k ní přistoupí a chytne ji za ruku.
Laura se podívá na mě, pak na náhrobek, kde je fotka našich rodičů, a pak znovu na mě.
„Jsem těhotná. Budeme mít miminko."
Vzalo mi to dech. Chvilku nevím co říct. Pak ji beze slova k sobě přivinu, plný dojmu toho, co řekla.
„Budete mít vnoučka," posílám v duchu vzkaz mámě a tátovi někam nahoru.

Jeffův stisk na mé paži zatraceně bolí. Zasypal bych ho nadávkami, ale tady se to prostě nehodí.
„Danieli," usmívá se na mě Patrik Bradley, když se odpoutá od skupinky a zamíří k nám. „Nečekal jsem tě tu. Dostal jsi smsku?"
„Proč jsi tady?" vyhrknu a vytrhnu se ze sevření.
„A proč jsi tu ty?"
„Proč se asi chodí na hřbitovy!" odseknu.
Přistoupí těsně ke mně a zajede mi rukou za pásek na zádech a přitiskne si mě majetnicky k sobě.
„Já jsem tu skončil. A co ty? Celý se třeseš zimou. Koupím ti horký kafe," otře se mi vlasy o tvář.
„Patriku," zaprotestuji, když ucítím, jak se na mě tlačí svým rozkrokem. „Nechci to už podruhé zažít!"
„Slibuji, že nezažiješ," jeho jazyk hluboko v mých ústech mi vyrazil dech.
Odstrčil jsem ho od sebe a udělal pár kroků k Jeffovi. Nejraději bych mu řekl: "Vem si ho, Jeffe a zakousni ho." ale asi by mě neposlechl. Jeho blízkost mi dodává odvahy a natáhnu před sebe ruce, jak kočka, která se chystá k obraně pomocí svých drápů.
„Mám rád, když škrábeš," usmívá se stále Patrik. „Vždycky to byla krásná vzpomínka na tebe, na to, co jsme spolu prožili. Opravdu to chceš zahodit?"

„Není to ten tvůj zaměstnanec?" zeptá se Laura, když vidí ty tři, přes mé rameno.
Pustím ji a otočím se k nim. „Je," odpovím.
Chytnu ještě jednou Lauru za ruce a jemně stisknu. „Budeš v pohodě?"
Přikývne a jemně se usměje.
„Nezlob se, ale musím si něco vyřídit. Bohužel to nepočká," mírně se zamračím, když zahlédnu, jak je Patrik blízko Daniela. Až moc blízko.
„Hlavně se do něčeho nenamoč," Laura pustí mé ruce a vrátí se upravit kytice na hrobě rodičů.
Ještě jednou se podívám na fotku, odkud se oba ně mě usmívají. V duchu se s nimi rozloučím a pak rázným krokem mířím k těm třem.
„Co tu děláte, pane Walkere, myslím, že máte být v práci. Něco jsem vám zadal a mám pocit, že to ještě není hotovo," řeknu tvrdě.
n*****o mě, když jsem viděl, jak mu Patrik cpe jazyk do pusy. I když ho Dan odstrčil, ale přesto...
Nevím, na koho mám větší vztek.

Chtěl bych být kouzelníkem či hypnotizér. Dívám se mu do očí a snažím se ho myšlenkami přesvědčit, že tu vůbec nejsem. Zrovna v tu chvíli mě totiž nenapadá nic, na co bych se vymluvil.
„Jen jsem využil obědové přestávky a zajel sem na hřbitov. Jsem pořád v práci do večera, slíbil jsem tátovi, že zapálím svíčku. Chtěl jsem se hned vrátit a práci budete mít včas na stole."
Moji pozici škrábající kočky otočím na šéfa. Cítím, jak mi krůpěje potu stékají po zádech a studí. Couvnu.
„Tak abych šel," řeknu opatrně a udělám ještě jeden krok dozadu. „Pokračujte, v čem jste začali. Nechci rušit, dělejte, jako bych tu nebyl."

„Tátovi, ano?" výmluvně pohlédnu na náhrobek, kde hoří zapálená svíčka. Úplně jiné jméno. Si myslí, že jsem blbej? Vždyť jeho osobní složku mám pročtenou asi desetkrát. Dobře vím, že jeho otec má usedlost a chová koně.
„Jestli si už nemáte co říct, vraťte se zpátky do práce, měl jste tři dny volno, máte co dohánět." Musím ho za každou cenu dostat dál od Patrika. Pořád vidím ten jeho výraz kocoura, dychtící po smetaně.
„Měl jsem pro pana Walkera nabídku, čekám na jeho odpověď," ušklíbne se Patrik Bradley.
Jeff si po těch slovech odfrkne. Nejradši by taky po někom skočil. Akorát si nejsem jist, jestli po Patrikovi, že je takový zmetek anebo po Danielovi, za ten zasviněný kufr. Jako by to chudák udělal sám.
Mám toho dost.
„Postarej se prosím tě o Lauru," přikročím blíž k Jeffovi. „Je těhotná, nechci, aby se ji něco stalo," zašeptám, aby to Patrik neslyšel.
Jeff se usměje, přikývne a jde za nimi.
Otočím se na Daniela.
„Jestli si už nemáte co říct, tak se vracíme na firmu," nečekám na jejich reakce, chytnu Dana za rukáv a táhnu ho za sebou ven ze hřbitova.

„To kafe pořád platí, Dane!" zavolá za námi Bradley.
Vyškubnu se šéfovi ze sevření.
„Půjdu sám," odfrknu. "Mám auto na druhé straně hřbitova."

Zastavíme se u mého auta. Daniel se mi vytrhne. Potřebuji být odsud rychle pryč.
Zlost na Patrika pořád přetrvává a do toho se vrací smutek po mých milovaných.
„Nasedněte," otevřu mu dveře u spolujezdce a čekám. „Vezmu vás na firmu."
Nechci, aby byl blízko Patrikových drápů.
Chvíli na mě kouká.
Když nastoupí, zabouchnu dveře. Na chvilku se opřu o auto rukama a dívám se na něj, jak si zapíná pás.
Nasednu taky.
Směr, kterým jedeme, nemá s firmou nic společného.

Držím se bezpečnostního pásu a dívám se ven okýnkem dveří. V hlavě mi to šrotuje, jak bych se měl vymluvit, že jsem byl na hřbitově. Jeho mlčenlivost je děsivá a jen čekám jeho proslov o tom, jak jsem ho opět zklamal. Nejenom že nic neříká, ještě k tomu vůbec nejede směrem do podniku. Nervózně si poposednu a natáhnu krk, abych viděl na jména ulic, kterými projíždíme. Nemám právo se ho vyptávat, kam jedeme. Třeba si jede koupit cigarety do své oblíbené trafiky. Konečně se odvážím na něj otočit hlavu.
"Nejedeme do firmy, pane?" hlesnu tiše.

„Ne," odpovím a zase mlčím.
Dojedu do ulice, kde bydlím. Zaparkuji a chvilku přemýšlím.
Aspoň jedna dobrá zpráva. Laura bude mít dítě. Mírně se pousměju.
Ale přesto potřebuji s někým být. Když budu sám, budu se ubíjet vším tím, co se na mě valí. A vzpomínkami.
„Zvu tě na skleničku," otočím se na Daniela. „Pokud teda nemáš nějaké plány, jako třeba jít s někým na kafe." Mírně svraštím obočí, když si vzpomenu na Patrika, jak za námi ještě volal.

Podívám se ven z okna. Není tady žádný bar ani restaurace. Jen fajnové domy a bytovky. Sjedu zrakem zpět na šéfa.
„Na skleničku, pane?" zeptám se nechápavě. „Myslím, že už nikdy alkohol nevezmu do pusy. Slíbil jsem to."
Vypadá unaveně a dívá se na mě. Visí mi pohledem na rtech. Čeká jasnou odpověď, že na pozvání kývnu. Vidím mu tu naléhavost v očích.
„Dal bych si zelený čaj, jestli můžu," vysoukám ze sebe a sleduji jeho ruku, jak si odepíná pás.

„Může být i čaj. Aspoň mi doma nic nerozbiješ."
Vystoupíme a vyjedeme do posledního patra. Pustím Daniela před sebe. Shodím hned za dveřmi boty a nechám je ležet jen tak, aniž bych je nějak srovnal. Zamířím rovnou do kuchyně. Dám vařit vodu na čaj a pro sebe vytáhnu z baru první láhev, která mi přišla pod ruku. Naliju si do skleničky a hodím to do sebe na ex. Naliju si znovu a postavím skleničku na stolek.
Nachystám Danielovi čaj a sednu si do sedačky. Chvilku se dívám, jak se rozhlíží.
„Máš velké štěstí, že máš oba rodiče na živu," řeknu a vzápětí se zarazím.
Proč o tom mluvím? Otočím hlavu do okna.
"Posaď se a nestůj tam jak policajt." řeknu jen tak mimochodem a plácnu rukou vedle sebe na sedačku.

Rozhlížím se po jeho útulném bytě. Už do sebe háže druhou skleničku. Stoupnu si naproti němu a pozoruji jeho ruce, otáčející skleničku.
"Sledoval jsem vás," vyhrknu. „Viděl jsem ty složky a chtěl jsem vědět víc. Mrzí mě to, netušil jsem, že pojedete na hřbitov. Že vaši rodiče... omlouvám se."
Co tam dělal Patrik? Znají se? Proč tam byl ve stejnou dobu?
„Nic o vás nevím," pokračuji. „Nechápu, co tam dělal Bradley. Máte s ním něco? Znal vaše rodiče, že byl na hřbitově? S kytkama? Já umím naslouchat, řekněte mi o sobě aspoň něco."
Kleknu si mu k nohám a položím mu hlavu do klína. Obejmu ho kolem kotníků.
"Prosím, poslouchám."

Naliju si další skleničku. Danielovo gesto mě mírně překvapí. Dívám se na něj, jak mi klečí u nohou. Natáhnu ruku. Mám chuť ho pohladit po vlasech. Po jeho otázkách se však zarazím a stáhnu ruku zpět.
„Není potřeba o mně něco vědět. Není co." Na vteřinu se odmlčím. „Každý, kdo se o mě víc zajímal, mě buď podrazil, nebo špatně dopadl. Nechci ublížit dalšímu člověku.“
Znovu se krátce odmlčím, pak se ale přeci jen zeptám.
„Bradley? Spíš by mě zajímalo, co s ním máš ty, že se tak k tobě chová."
Nevím, co si mám o tom myslet. Polibek před ředitelstvím. Polibek na hřbitově. I to že ho Patrik chce pro sebe...
Začíná na mě padat únava. Poslední týden byl dost vyčerpávající a dnešek to jen dokončil. Hodím do sebe pití, prudce postavím skleničku na stůl a zvednu se. Dívám se na Daniela z vrchu a čekám nějaké vysvětlení.
Proč to vlastně chci vědět?

Sednu si na zem a opřu se o sedačku. Vezmu si hrnek čaje do ruky a nasadím uražený výraz.
„Jestli si chcete nechat svá tajemství, tak si je nechte. Nic vám neřeknu, nic vám do toho není."

Tuhle reakci jsem nečekal. Ne od takového poděse, jako je Dan. Hodím do sebe ještě jednu skleničku a chci si zapálit.
Ani ten blbý zapalovač dneska nefunguje. Vztekle ho i s cigaretou hodím na stolek.
Nic nefunguje. Nic není, jak má být.
Jsem v ha.zlu.
„Promiňte, že jsem vás zdržel. Není zamčeno. Můžete jít domů," otočím se a odcházím do ložnice.
Hodím sebou na postel a otočím se k oknu.
Dívám se ven, jak vítr rozhání mraky a snažím se urovnat vír těch myšlenek ve své hlavě.

Zahřívám si ruce o hrnek a sleduji otevřené dveře do ložnice, kde zmizel šéf. Je úplně mimo. Hromádka smutku a beznaděje. Položím hrnek čaje na stůl a zvednu se. Na tom hřbitově byl nejspíš náhrobek s jeho rodiči. Usměvavé tváře na grilovačce sešrotováni v beztvarém vraku auta. A k tomu Patrik Bradley, můj bývalý milenec, který toho očividně ví o mém šéfovi víc, než já.
Sundám si kravatu a košili. Sundám si i ponožky a dám si hlt přímo z láhve, kterou nechal šéf stát na stolku. Nadechnu se a po špičkách vejdu do místnosti. Leží na boku, tváří k oknu, kde přes
polo stažené žaluzie prosvěcuje odpolední slunce.
„Patrik Bradley byl můj milenec. Dva roky. Odešel jednoho dne bez jediného slova a nechal mě s rozbitým srdcem. Už nikdy jsem se nechtěl zamilovat. Neměl jsem od té doby nikoho."
Lehnu si za něj, přitisknu hrudník k jeho zádům a položím mu ruku na rameno. Nasaji vůni cigaretového kouře z jeho vlasů.
„Zabarikádoval jsem se před vším a před všemi. Stále nemůžu uvěřit, že jste za pár dní dokázal všechno zbortit a znovu mě donutil věřit, že bych mohl někomu otevřít své srdce. Prosím, nešlapte po něm. Potřebuji vás. Jestli mi to dovolíte, chtěl bych vám být jen na blízku."

Postel se zhoupne a cítím, jak si Daniel za mne lehá. Přestanu sledovat mraky a poslouchám, co mi říká. Patrika nehodlám už dnes komentovat. Je to hajzl. Byl s Danielem a přitom chodil za mnou.
Chvíli vnímám dotek jeho těla bez hnutí. Pak se ve mně něco zlomí.
Otočím se, na moment se zahledím do jeho očí.
Nadzvednu se a zalehnu jeho polonahé tělo.
Teplo a blízkost někoho je pro mne teď hodně důležitá. Jsem přece jenom člověk. A pokud je to Daniel, pociťuji to ještě intenzívněji. Jsem unavený a mírně se mi z alkoholu točí hlava, ale nehledím na to.
Zajedu mu prsty do vlasů a ukořistím si polibek.
Je hřejivý. Není tak dravý jako předchozí polibky, brané ve chvílích neukojené vášně.
Když nám oběma dochází dech, zvednu hlavu, opět se mu na moment zadívám do očí. Zajedu mu rukama pod záda a přivinu ho k sobě. Položím hlavu na jeho odhalený hrudník a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce.
Zavírám oči.
Cítím se dobře...
Usínám....
Přesto, že jsem v jeho náruči, mé sny jsou děsivé...
Nechci je... chci jen klid a jeho teplo.

Nikdy jsem nezažil takový pocit. Nikdy ne s Patrikem. Jeho polibky byly jemné k mým rtům, jen se s nimi mazlily. Lehounké impulsy na několika místech mého těla byly tak osvobozující. Neexistovalo nic, jenom já a ON. Dokonce i mé drápy zůstaly zatažené, jen jsem mu přejížděl polštářky prstů po zádech. Cítil jsem jeho teplo, jeho tvář, slabě se nadzvedající a klesající pod mými nádechy. Vysílal jsem k jeho uším pomalé údery srdce, aby se jeho roztříštěná mysl bolestivými vzpomínkami uklidnila. Ruce jsem nechal položené na jednom místě, kde jsem nejvíc pociťoval chlad a nechal do něj proudit mé teplo. Nechtěl jsem ho ničím vzbudit, ničím rozrušit. Jen jsem se slabě dotkl jeho spánku, abych mu přejel skoro neznatelně po obočí, těsně nad nos, promnul to místo a uvolnil chvějící se víčka pod náporem zlých snů.

Vzbudím se někdy uprostřed noci. Otevřu oči a zírám do tmy. Nechápu v první moment co se děje a kde jsem.
Pak si uvědomím, že jsem doma. Vedle sebe zaregistruji pohyb.
Otočím hlavu. V té tmě poznávám Daniela. Leží vedle mě jen v kalhotách.
Opatrně se posadím. Jsem oblečený, tak jak jsem přišel ze hřbitova. Večer jsem sundal jen sako.
Natáhnu se pro deku a přikryju ho. Asi je mu trochu chladno, krčí se.
Zajdu do koupelny, rychle se osprchuji a natáhnu na sebe volné tepláky. Rád spím nahý, ale dneska raději ne.
Ještě s vlhkými vlasy si lehnu zpátky do postele. Opatrně nadzvednu deku a zasunu se pod ní.
Blíž k němu. Blíž k jeho teplu.
Chvilku se na něj dívám. I v té tmě jasně vidím jeho jemné rysy. I když má zavřené oči, umím si představit barvu jeho očí a upřímný pohled. Položím přes něj ruku a za chvíli opět usínám.
Jsem rád, že tu zůstal. Ve chvíli, kdy mi bylo zle, jsem se aspoň necítil tak sám.

Za okny probleskují první sluneční paprsky skrze těžké mraky.
Dívám se na jeho obličej, který konečně vypadá spokojeně a klidně. Jsem rád, že jsem tu zůstal. Že on zůstal semnou. Ale nedokážu si představit, co bude ráno, až se vzbudí. Oba budeme v rozpacích. Opatrně jsem ze sebe sejmul jeho ruku, ležící mi pokojně na břichu. Sundal jsem nohy dolů z postele a šel do kuchyně. Ponožky jsem si nacpal do kapes i kravatou a oblíkl si košili. Boty jsem si vzal do ruky a tiše otevřel dveře. Sešel jsem bosky těch pár schodů a zastavil se ve vchodových dveřích.
Spustil se lehký déšť. Vyšlápl jsem na chodník a nechal si kapky deště dopadat na obličej.
Potřebuji se probrat. Z toho pocitu, z toho opojení, které mě svírá na hrudníku. Zaklonil jsem hlavu a pozoruji mraky a snažím se dohlédnout až tam, kde dešťové kapky opouští ty šedé nadýchané beránky. Košile se mi lepí na kůži a přesně kopíruje moje nerovnosti.
Je čas jít domů.
Prohrábnu bosými chodidly tvořící se kaluž na chodníku a vydám se s botami v ruce domů.