SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 15 – I mrtvé srdce stále bije

Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že zítra jde lord za tím mužem, kterému jsem byl otcem prodán. Nelíbilo se mi to, ten muž byl nebezpečný.
'Lord je drak, tak bych si nemusel dělat takové starosti.' Stejně jsem si je dělal. Za ten čas tady jsem nadělal spoustu chaosu, ale poznal jsem i mnoho přátel, démonů i lidí. Cítil jsem se však i zmaten. Lordovo chování mi pořád nebylo jasné. Nejdřív mě děsil k smrti, pak byl víceméně neutrální, pak jako by u něj došlo ke kompletní změně charakteru a byl starostlivý, pozorný a nakonec mě honí, jako bychom nebyli nadřízený a podřízený.
Nedokázal jsem se v něm vyznat. Posbíral jsem několik posledních míčků, dal je do džberu a vytratil se do kuchyně. Futachi se sice balíčku ještě ani nedotkla, ale zdálo se, že už není tak uražená. Dokonce si pobrukovala veselou melodii.

***

Geomi se zavrtěla, zamžourala a otevřela oči. Každou nohu protáhla zvlášť a zamlaskala. Otestovala studenost podlahy každou nohou a pak vylezla ven. Ostatní pořád spali. Nechala je spát a přešla ke dveřím. Ty byly mírně pootevřené, aby si je děcka mohla snadněji otevřít. Protáhla se dírou a vylezla na stěnu.
Její nožky po dřevě tiše šustily. Zabočila za roh a střetla se s Axem.
„Uaaah!“ řval a tiskl se k protější stěně. Geomi na tom byla podobně.
„Co je to za blbý nápad, takhle hned po ránu děsit!“ seřval ji naštvaný démon.
Geomi zakňučela omluvu, ale on ji neposlouchal a zmizel za rohem. Pavouk zatřásl hlavou a lezl dál. Oknem se dostal ven a mířil k hlavnímu domu. Lezl po stěnách, až pozvolna přešel na chůzi po stropě. Usmíval se pomocí očí, protože mu to kusadla nedovolovala a pobrukoval si jednoduchou melodii. Pavouček otevřel oči a zadíval se před sebe a pak pod sebe.
„Ňňňň … ňa … “ Začal se klátit a houpat ze strany na stranu. Geomi se na stropě dělalo špatně a zrovna to zjistila. Pustila se a ve vzduchu se otočila. Pád nebyl dlouhý, ani bolestivý, ale mokrý.
„Ň?“ Celý spodek těla měla mokrý a nohama ťukala do něčeho šupinatého.
„Aaah!“ zařvala kappa a shodila ji na zem. „Vodůů!“ Sunbae se na patě otočil a utíkal do kuchyně. Geomi si třela pomlácenou hlavičku a naražený zadeček. Radši na nic nečekala a utíkala pryč. Jako úkryt si vybrala velikou místnost, která byla lordovým pokojem a měla nejbližší pootevřené dveře. Cupitala, cupitala až se zastavila u nízkého stolku. Vyskočila na něj a přistála do hromádky papírů.

„Fjuuu … “ Úlevně vydechla. Zavřela oči a na chvilku usnula.
Vzbudil ji až řev. Vyskočila na všech osm a utíkala pryč. Cestou porazila paraván a udělala díru do druhých zadních dveří, které vedly do malé vnitřní zahrádky, kam byl přístup jen z lordova pokoje. Nízká tráva ji lechtala na bříšku, ale protože nekoukala kam běží, zakopla o kámen ohraničující jezírko s koi kapry a spadla do něj.
„Ňaňá!“ Jako neplavec okolo sebe šplouchala všema nohama a snažila se udržet na hladině, ale její zadeček ji s ubývajícími se silami stále víc stahoval dolů. Koi kapři byli naštěstí vyděšení a nijak se k ní nepřibližovali.
Když se ocitla pod hladinou, vzala ji veliká ruka a vytáhla ji. Prskala vodu a kňučela. Lord ji vynesl ven z pokoje a pak ji vyhodil ven z domu.
„A jestli ještě jednou páchneš do mého pokoje, bude z tebe grilovaný pavouk!“ S těmi slovy práskl dveřmi.
Geomi se zvedla na vratkých nohách a kulhala pryč. Byla k smrti unavená, a to ráno teprve začalo.

***

Kappa oddechovala, nejenže málem přišla o vodu v prohlubni, ale ještě si do ní nalila vařící vodu z konve a opařila si celou hlavu. Teď okolo ní měla obvázaný mokrý hadr.
„Co to měla za hloupý nápad mi skákat po hlavě! Zatracený pavouk!“ Srdce mu pořád divoce bušilo.
„Já věděla, že s ní budou jen potíže.“ konstatovala Futachi. „Pavouci nepřinášejí nic než smůlu.“

***

Geomi se klátila a větvičky ji škrábaly do nohou. Fňukala a kňučela. Její pozornost náhle upoutal šustivý zvuk. Zastavila se a opatrně se otočila. Ve stínech za ní bylo mnoho párů hladových očí. První vyšly z křoví, byly to obrovské krysy. Geomi velmi pomalu otočila hlavu zpátky a udělala několik ještě pomalejších kroků.
„Ňňňň!“ utíkala tak rychle, že za ní bylo víc prachu než za celou smečkou krys. Proletěla skrz bodavé křoví a náhodně kolemjdoucího upíra roztočila jako káču. Po pár stovách otáček se zastavil, blábolil a chytil na poslední chvíli balanc v podobě křehké holubičky. Byl přesně v té pozici, ve které stačí, aby vám na okraj prstu spadl list a zažijete bolestivý pád. Drákula si tuto teorii prakticky ověřil.
„Jaúúúúúú!“ Z křoví trčely jen cukající se končetiny.
Pavoučice se zastavila až u skladu. Sotva mohla chodit, dopotácela se k rohu a zastavila se. Byla unavená a vyděšená.
„Ň~ň … “ Udělala dva kroky a zažila další šok. Na rohu se potkala s bakeneko a jedna druhou vyděsily. Geomi zareagovala vystřelením pavučiny a utíkala zase pryč. Kočka se se sítí prala a víc se zamotávala, až koukala jen prskající hlava.

***

Čistil jsem venkovní lázně. Měl jsem dobrou náladu, protože jsem zaslechl, že Richard, ten hnědý drak, další den odjíždí. Zůstával tu tedy jen jeden, ale s tím jsem si dělal trochu větší starosti. Ten náš rozhovor a následná reakce mojí krve mě pořád děsila. Byl jsem rád, že se znovu neozývá. Bylo to už pomalu dvacet hodin, ale to nic nemuselo znamenat. Krev se mohla kdykoliv ohlásit.
Nervozita, nejistota, neklid, napětí … Už jen z toho se mi dělalo špatně. Pocit, že každou chvíli můžete ztratit své já … Horor, neskutečný horor a děs. Mrštil jsem hráběmi na listí o zem a zařval:
„Do pr**le!“
Trochu jsem se vydýchal a hned jsem se cítil líp. Za mnou se ozvalo pochvalné a protáhle hvízdnutí.
„To bylo hezky procítěné.“
Otočil jsem se a za mnou stála postava s bílými vlasy a tmavozelenou pokožkou. Měla na sobě lázeňské kimono.
„Nazdar.“ řekla vesele.
„O-Omlouvám se, nechtěl jsem rušit.“
„Klídek, nic se nestalo. Není od věci si občas pořádně zanadávat a ventilovat všechen vztek.“ Vesele na mě zamával.
Zasmál jsem se.

„Já jsem chlapec, pracuji tu v lázních. Kdybyste něco potřeboval stačí říct.“
„Jo, jedna maličkost by tu byla. Umíš šít?“
„Ano, copak potřebujete.“
Sáhl si levou rukou do kimona a vytáhl ruku.
„Potřeboval bych přišít pravačku, levou to fakt nezvládám.“
Zíral jsem na něj v oduševnělém stavu.
„Zo-zo-zo-zo-zo … “ koktal jsem.
Host se na mě žlutými zuby usmál a řekl: „Zombí.“
„Ííííííííkk!“

V další chvíli jsem se probral v koruně nejbližšího stromu a drtivě jsem objímal kmen.
„Neboj, mozky nejím.“
„O-opravdu?“
„Čestný záhrobní!“ zavolal nahoru .
Slezl jsem opatrně dolů. Byl to náš host. Musel jsem mu v rámci možností vyhovět. Byl jsem jen půl metru nad zemí, když řekl: „Já jím jen mozečky. Jsou lahoda.“
Řeč doplňoval gesty ruky, což by bylo v pohodě, jen kdyby to nedělal svojí pravou rukou, kterou měl od těla vzdálenou víc, než je normálně zvykem.
'Syndrom cizí ruky … '
O pět minut později jsme seděli a já mu přišíval ruku k lokti. Měl opravdu kvalitní nitě i jehlu. Nejspíš to nebylo poprvé, co se musel záplatovat. Udělal jsem poslední steh, zapošil a udělal uzlík.
„Hotovo.“
Procvičil si ruku.
„To je úžasný! Už se zašívám léta, ale nikdy se mi to nepovedlo udělat tak dobře! Jak to děláš?“ Jeho nezdravě bílé oči s prázdným výrazem mě děsily.
„Často jsem si musel zašívat oblečení, takže jsem si vymyslel i vlastní steh. Zatím to vždycky drželo dobře.“
„Tý jo, mít takhle zašitý tělo, mohl bych jít dělat wrestling!“ Napnul svaly na ruce a na paži si položil druhou dlaň, jako správný frajer. Dal jsem se do smíchu, jeho nadšení i energie mě dostávala. Filmaři by nikdy neuhádli, že zombí může být tak energetická.

„Co má tohle znamenat?!“ ozval se za námi ostrý a chladný hlas. Prudce jsme se otočili. Díval jsem se do tváře dalšímu nemrtvému. Byl zhruba vysoký jako lord, k ramenům měl bílé vlasy a byl oblečen v bílém lázeňském kimonu. Za ním stál starší muž s hustým bílým obočím a krátkými vlasy. Při chůzi si pomáhal dřevěnou holí a byl shrbený.
„Co se tu děje?“ zeptal se stařec.
„Ten sluha je naprosto k ničemu. Už jsem říkal, že bude lepší ho vyhostit z rodiny.“
Zombí sluha se prudce postavil, až jsem se bál, že mu prasknou švy.
„Velmi se omlouvám, hned svoji chybu napravím.“ Utíkal k hlavnímu domu.
Sedl jsem si, poklonil se a řekl: „Nevím, jaký měl příkaz, avšak byl jsem to já, kdo jej tak zdržel. Prosím, nezlobte se na něj.“
„Pf. Tyhle lázně ztrácejí každým rokem svoji úroveň. Pojďme, otče. Horká voda ti udělá dobře na záda.“
Muž jen se zamručením souhlasil a odešli k lázním.
'Radši bych se o nich měl informovat.'
Běžel jsem zpátky.

***

„Sunbae, kdo jsou ti noví hosté?“ Kappa se nakláněla nad účetní knihou a rozdělovala peníze. Všiml jsem si chladivého obvazu, ale po detailech jsem nepátral.
„Ah, to jsou nemrtví. Radši si s nimi moc nezahrávej, není to zrovna milá sebranka.“
„To jim nevadí draci? Myslel jsem si, že se jim všichni vyhýbají.“
„Nemrtví i draci patří k velikým a prastarým rodům, takže si jsou společensky rovni a mají podobně velikou moc. Jeden rod druhým však opovrhuje a v minulosti mezi nimi vzniklo mnoho válek. Ach … doufám, že se tu nic špatného nestane.“
„Hmm … taky doufám.“
Vyšel jsem ven a zamířil jsem ke svému pokoji zkontrolovat mrňata. Od probuzení jsem je neviděl.
'Doufám, že nic nevyvedla.' V pokoji jsem našel hrající si Kasu a bakezóri. Nikde jsem však neviděl Geomi.
„Neviděli jste Geomi?“
„Kása … “ Deštníkový démon jen pokrčil jazykem a bakezóri jen zavrtěly podrážkami.
„Možná se šla jen někam projít.“
Vyšel jsem zpátky z pokoje, ale měl jsem nepříjemný pocit.
'Tenhle pocit se mi nelíbí. Určitě se něco stane. Měl bych ji radši rychle najít.'

***

Geomi se zrovna prodírala dalším hustým křovím. Zadní nohy za sebou tahala, kručelo jí v bříšku a byla špinavá. Chtěla domů, ale nedokázala najít cestu zpátky. Zaslechla vodu. S vypjetím sil se k ní vydala. Kde šplouchá voda, tam někdo bude, třeba jí pomůže.
Ve vodě seděly dvě postavy. Přišla ke kraji kamenů, dost daleko od vody.
„Ňňň!“ zakřičela. První postava se zvedla a ukázala jí tvář bělovlasého muže s tmavě zelenou pletí.
„To je veliký pavouk.“ řekl muž a vylezl ven.
„Ňň … ňa … “ Geomi prosila o pomoc.
Muž ji vzal za zadeček a prohlížel si ji.
„Vezmu ho do kuchyně, už je to dlouho, co jsme měli pavouka s nádivkou, co říkáš, otče?“ otočil se dozadu.
„To zní výborně. Možná to Jiang potěší.“
Geomi si uvědomila význam jeho slov a snažila se mu vykroutit. Ruka nemrtvého ji však držela pevně. Vrátil se do převlékárny, hodil pavouka do košíku, oblékl se a dřív, než pavouk stačil přehodit první pár nohou přes okraj košíku, vzal ho a odešel. Geomi se už jen zmohla na kňučení.
Já mezitím prolézal spodek hlavní budovy, kde jsem se plazil. Všechny budovy totiž byly postavené na dřevěných sloupech asi pětadvacet centimetrů nad zemí. Pro pavoučici by to tedy byla výborná schovka. Vycedil jsem se ven.
'Kam se ztratila?'
Ten nepříjemný pocit každou vteřinu sílil. Skoro jako by se nebezpečí ke mně přibližovalo. Zaposlouchal jsem se do rytmu vlastního srdce. Nebezpečí probouzelo moji krev. Jestli ji nedokážu potlačit … kdo ví, co se může stát.
Z kuchyně se ozval řev. Nemeškal jsem a utíkal tam. Ze dveří kuchyně létalo nádobí, hrnce, jídlo, dokkaebiové a bělovlasý muž se mezi tím vším potácel. Nakonec ztratil rovnováhu a padal dopředu. Já běžel proti němu a natahoval jsem ruce. Chlupaté tělíčko jsem chytil, ale o něj jsem nezavadil ani koutkem oka. Cítil jsem, jak se Geomi celá třese.

Na chodbě už stál lord a jeho druhé dvojče Ranghu. Zombí se zvedala a smetávala si z vlasů vařené nudle. Pavouček se celý třásl. Hladil jsem ho po hlavičce a konejšil.
„Co se tu stalo?“ zeptal se lord a přeměřil si Futachi, která ve vlasech držela další munici. Těžce oddechovala.
Muž se postavil, otočil se a velmi nerudně řekl: „Našel jsem velmi delikatesního pavouka a chtěl jsem, aby ho vaše kuchařka připravila mé dceři. Sotva jsem jí ho ukázal, začala po mě házet vším co jí přišlo pod ruku … a vlasy.“ Doplnil konec trochu nejistě. Já se nezvedal, pořád jsem Geomi houpal v náručí.
Lord si jen povzdechl. Futachi se ještě celá třásla vzteky.
'Může tohle být ještě horší?' pomyslel jsi sklíčeně.
„Obávám se, že naše kuchařka pavouky nenávidí.“
„Je mi jedno, kdo ho připraví. Chci jej pro svoji dceru!“
„To ne!“ zakřičel jsem.
Zombí se po mně otočila a lord rychle dodal: „Tento pavouk je součástí mých lázní a nepřeji si, aby se z mých zaměstnanců stával kebab. Samozřejmě vám nabídneme náhradní menu.“
Geomi jsem k sobě pořád tiskl, třebaže ji největší třes už opustil. Bělovlasá zombí si nás pořád velmi nepříjemně prohlížela.

„Chci tohoto pavouka. Je to jen zvíře. Koupím ho, kolik chcete?“ Otočil se na lorda. Naježily se mi všechny šupiny a zařval jsem: „Uhnily vám snad uši?! Geomi není na prodej a není to zvíře! Je to moje kamarádka!“ Nejspíš bych ještě něco řekl, kdyby mi lord nezarazil svůj loket do lebky. Sedl jsem si na bobek a tiše ronil slzy. Boule to bude veliká.
„Omlouvám se za chování svého zaměstnance. Má trochu horkou hlavu. Avšak o prodeji Geomi nemůže být řeč. Je to můj zaměstnanec.“
„Vždy jsem si myslel, že personál má mít více úcty k hostům.“
„Chlapec tu pracuje teprve krátce. Váš příjezd byl velmi náhlý, ani já jsem nečekal, že se zde v tuto roční dobu objevíte. Pokud vím, dáváte přednost jaru, že?“
„Ano, to je pravda. Zdravotní stav mé dcery se však zhoršil, rozhodl jsem se tedy ji sem vzít, neboť vím, že jí místní prameny pomáhají.“ Zdá se, že ho lord trochu uklidnil.
„Jsem si jist, že jí opět bude lépe.“
Zombí přikývl a podíval se na mě. Zrovna jsem huboval Geomi, že vyleptala do podlahy díru. Lord si odkašlal, aby to snad nechtěl komentovat.
„Osobně chlapce proškolím o vážnosti vašeho rodu. Omluvte prosím jeho chování, je příliš mladý na to, aby chápal velikosti jednotlivých rodů. Za svoji kuchařku se též omlouvám.“
„Dobře, vaši omluvu přijímám.“
Jeden druhému se lehce uklonili a pak si podali ruce. Z kuchyně se náhle ozval řev, prskání, mňoukání a výkřiky. Na chodbu vběhla nekomata, na ocasech jí vyseli Bai i Zoí a pronásledovala je Kara. Lord se tiskl k jedné stěně a zombí ke druhé. Já za nimi radši běžel, než si na mě lord vzpomene.
„Co to bylo?“ zeptal se.
Lord se na něj podíval a zeptal se: „Chcete to vážně vědět?“
„Možná snad ani ne.“

***

Po asi sto metrech jsem je konečně dohonil a pochytal. Démoni sice byli vysmátí a utahaní, ale kočka na tom byla bledě. Prskala, ježila se a výhružně koukala. Uklidňoval jsem ji hlazením po kožíšku a zbytek tlupy jsem káral.
„Tak a teď se všichni omluvíte lordovi a tady nekomatě!“ přikázal jsem jim.
„Je sice pěkné, že jste si chtěli jen hrát, ale tahle hra moc bolela. Hry, při kterých vás něco skutečně bolí a je vám to nepříjemné, nejsou hry ani zábava.“
Začali se přeci jen trochu stydět.

Vraceli jsme se k hlavní budově, když jsem potkal krásnou dívku. Měla světlou kůži, dlouhé vlasy spletené do copu, vysokou čepici s tvrdým okrajem a bambulkou na vrcholku. Její oblečení bylo červené a nikdy jsem ho předtím neviděl. Vesta s lehkým naznačením rukávů měla uprostřed řadu knoflíků a pod nimi zlaté nebo žluté vyšívání a hodně dlouhý přední a zadní díl, které nebyly sešité. Oba díly měly lehkou zlatou výšivku. Okraje rukávů byly obšité, košile pod ní byla také červená, jen tmavší barvy a přiléhala k tělu.
Vedle neznámého druhu oblečení mě zaujala její podivná chůze. Spíž než chůze to bylo poskakování jen pomocí chodidel. V ruce držela balíček a mířila k lázním.
'Asi patří k těm zombiím, co teď přijely.' Radši jsem ji nechal být, třebaže jsem měl pocit, že vypadá smutně.
'Nebudu svoji situaci víc zhoršovat. Už tak mám zase zaděláno.'
Otočil jsem se a pokračoval ve své cestě, když jsem ji zaslechl výkřiknout. Ta dívka zakopla a spadla na zem. Házela okolo sebe rukama, ale nedařilo se jí se zvednout.
„Hej, jste v pořádku?“ zeptal jsem se jí, když jsem jí položil ruku na rameno. Otočila se na mě a upřela na mě pohled svých šedivých očích. Vypadala, že je jí do pláče, ale snažila se to v sobě dusit.
„Hned vám pomůžu.“ Snažil jsem se ji postavit, ale prostě neohýbala hlavními klouby na nohou ani na rukou. Po několika namáhavých minutách se mi ji podařilo postavit. Bylo to jako stavět velkou neforemnou sochu. Poděkovala mi lehkou úklonou hlavy a odskákala k pramenům.
'To bylo divné.'

Děcka jsem odvedl do dětského pokoje, jako svůj pokoj to už nazývat nemůžu. Cestou ven k lázním, kde jsem ještě neměl úplně hotovou práci, jsem potkal Kiliana. Postavil jsem se na okraj cesty, sklonil hlavu na znamení úklony a čekal, až okolo mě projde. Už jsem tohle dělal hodněkrát, ale nikdy mi tolik nebušilo srdce. Ze své krve jsem začínal bláznit.
Drak však okolo mě prošel, aniž by se mě nějak dotkl nebo cokoliv řekl. Čekal jsem však, dokud se jeho kroky víc nevzdálí a až pak jsem pokračoval. Kousek od lázní jsou kamenné lavičky a tam jsem zase potkal lorda Drákulu. Hladil si záda a z vlasů vytahoval větvičky a lístky.
„Lorde Drákulo, co se vám stalo?“ Popoběhl jsem k němu a pomohl mu s vytahováním.
„Ani nevím, něco okolo mě proběhlo jak žížnivá čára a pak se vše roztočilo a … a pak mě bolelo celý tělo.“ Pokrčil Drákula bezmocně rameny. Prohlížel jsem si na jeho těle rány. Vzpomínám si z filmů a knížek, že upíři mají velikou regenerační schopnost. Dokáží si vyléčit jakékoliv zranění, jenže Drákulova zranění se nechtěla léčit. Nebyla vážná, ale i tak mi to přišlo trošku divné.
„No, to protože … “ řekl, jako by mi četl myšlenky, „jsem neměl dost krve.“ zašeptal mi do ucha a jemně olízl okraj. V mžiku jsem ho shodil do křoví za lavičkou. Trčely z něj jen škubající nohy.
„To byl vtip! To byl vtip!“ Přidušeně pokřikoval do listí.

Nakonec jsem ho z křoví vylovil, no byla to trochu moje povinnost, když už jsem ho tam shodil. Jen co jsem upíra obvázal, utíkal jsem zpátky ke své práci. Cestou se kupodivu nic nestalo a ani jsem nezahlédl tu podivnou dívku. U horkých pramenů jsem musel odházet hromady starého listí, které jsem předtím nashromáždil. Voda zase byla zahalena v oparu, ten pohled se mi moc líbil.
Už tak staré prameny získávaly ještě starší a záhadnější atmosféru. Znovu jsem zatoužil se do nich namočit, ale … nechtěl jsem v nich být sám. 'Lorde … Yongu … ' Zasněně jsem si povzdechl.
„Je tohle způsob, jakým dnešní mládež pracuje?“ zeptal se mě ostrý hlas.
Vyděšeně jsem nadskočil a zmateně se rozhlédl. Nemohl jsem přeci práci přerušit na tak dlouho, ne?
„O-Omlouvám se! Jen jsem se trochu zamyslel.“ Rychle jsem popadl hromadu listí a strčil ji do koleček.
„Spíš jsi měl nečisté myšlenky.“
„To-to bych nikdy!“
„Nelži, tvá tvář mi vše řekla! Myslel jsi na nějakou ženu! V tvém věku?!“
„Na nic takového jsem nemyslel!“ Technicky vzato to byla pravda. Tak proč mi hlavou proběhl lord Yong v bikinách!!!
„Mladí nemají co odmlouvat! Nemáte žádné vychování!“
„Já že nemám vychování!“ Tenhle neviditelný nepřítel mě začínal štvát. „Já se neskrývám v mlze a nesnažím se druhým kecat do života!“
Chvilku bylo strašidelné ticho, takové to co přichází před bouří. Z hustého oparu se vynořila postava. Přes sebe měla bílý župan, do kamenů ťukala rytmicky, ale těžce hůlkou a měla zelenou kůži.
'Ty … mrtvolo … Tohle bude zlý.' Hodně zlý, sám zombí boss se dostavil, tedy zombí boss starší, juniora jsem srazil na chodbě. Polkl jsem a nepřestával mu hledět do očí. Zatnul jsem pěsti. Věděl jsem, že se mám omluvit, že mám pokleknout, ale … nechtěl jsem. … Ne, nemohl jsem, nemohl jsem kvůli své hrdosti, nebo pýše? Zase …
'Jen potíže … '

***

Netrvalo to dlouho a zase jsem seděl před lordem Yongem. V očích jsem mu viděl, že mě chce přehnout přes koleno a dát mi co proto. Nejspíš se toho dočkám později. Po jednom boku mi seděly obě zombí, starší i mladší a po druhém boku chudák Sunbae. Kůže kolem jeho prohlubně se mi zdála načervenalá.
Stará zombí dokončila svoji řeč a lord vyfoukl dým.
'Potíže … Potíže! Proč jen přidělávám potíže!? Proč?!' ptal jsem se sám sebe a nejraději bych to vykřičel do celého světa, ale … co bych tím získal? Nezbývalo, než se poučit z vlastních chyb. Jenže to jsem nikdy nedělal. Ticho v místnosti mohlo zabíjet.
„Lorde Yongu.“ promluvila stará zombí a zároveň i vůdce jejiho klanu. „Navrhuji test zrcadlem.“
„Test zrcadlem?!“ Lord sebou škubl a mně přejel mráz po zádech. Ten test mohl znamenat jen a jen špatné zprávy.
„Není to příliš … kruté?“ řekl lord již klidným hlasem.
„Nikoliv, pokud testem projde, nebude žádný jiný trest požadován. Pokud to porovnáme s rodem vampýrů, tak věřím, že test zrcadlem je ještě velmi mírný. Jsem si jist, že víte, co obnáší jejich trest.“

Z posledního slova mi přejel ještě větší mráz po zádech a měl jsem nutkání se ho hned vyptávat, co to je. O nevědomosti se ale říká, že je sladká, příliš velké vědění přináší jen bolest. Mnoho lidí si to vyzkoušelo na hořící hranici. Lord jen chvíli seděl a pak kývl hlavou.
„Dobře, nechť je chlapec podroben testu zrcadla.“ Jeho hlas zněl neuvěřitelně chladně.
Následník zombího rodu, ten s delšími vlasy a přísným pohledem vzal malou skříňku a položil ji přede mě. Měla mechově zelený odstín a jednoduché zavírání na háček. Opatrně jsem skříňku otevřel, leželo v ní kulaté zrcadlo s jednoduchým zdobeným rámem. Ozdoby v sobě skrývaly motivy lebek, kostí, smrti a utrpení. Velmi povzbudivé.
Vzal jsem zrcadlo do roztřesených rukou, asi bych nebyl tak rychlý, kdybych věděl jeden určitý detail.
„Zrcadlo ukáže, co se stalo, včetně tvých myšlenek a samo posoudí tvoji vinu.“
Lord v bikinách udělal smyslné „Aah!“ a spadl mu vršek bikin. Naštěstí stál ke mně zády.
'Nešlo by prostě spáchat sepuku?' Zazněla mi v hlavě zoufalá otázka. Oči mi však padly na lesklou plochu a svět se změnil.

Stál jsem uprostřed lesklé černě. Udělal jsem několik kroků a čerň nabrala na odstínech i tvaru. Byla to černá zrcadla a vše, co odrážela, vypadalo jako bílý stín. Opatrně jsem se plochy dotkl. Necítil jsem teplo ani chlad. Bylo to jako v zrcadlovém bludišti.
'Zvláštní místo. Ale kde to jsem?'
Ať jsem se podíval, kam jsem se podíval, všude byla černá zrcadla. Ani při chůzi dopředu jsem nedokázal říct, jestli jdu skutečně dopředu. Jako bych šel začarovaným lesem, který nikoho nepustí ven.
*klank … klank … *
'Řetězy?!' Zvonění byl první zvuk, který jsem uslyšel. Zakřičel jsem „Je tu někdo?“, ale neslyšel jsem se. Fungoval můj hlas vůbec? Prostě jsem začal utíkat za zdrojem zvuku, byl všude a zároveň jen na jednom místě. Zrcadla se kroutila a deformovala, praskala a padala. Brzo nezůstalo nic, jen vzdálený rudý bod.
Běžel jsem k němu a kupodivu jsem se k němu blížil. Čekal jsem, že budu běžet na místě. Zvuk řetězů se ozýval odtamtud. Znovu jsem křičel, ale nic jsem neslyšel.
'Možná jsem ztratil hlas.'

„ … bolí … bolí to … “ Druhý hlas jsem však slyšel. Bylo to dost iritující.
Rudé světlo ustoupilo, změklo a odhalilo mi vchod do jeskyně, vnější stěny se ztrácely do tmy, ale vnitřek nebyl příliš hluboký. Bylo to vězení a uvnitř byl na řetězu přivázaný chlapec mého věku. Měl dlouhé rozježené vlasy rudé barvy, úplně jako krev. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
Slyšel jsem jeho hlas plný bolesti. Ať už byl jakkoliv děsivý, trpěl a já mu mohl pomoci. Vzal jsem mříže do rukou a zjistil, že to není zčernalý kov, ale bambus. Uchopil jsem je pevněji a trochu jimi zacloumal, rozpadly se na prach. Červenovlasá postava se pohnula, ale nejspíš na mě nereagovala, pořád si jen mumlala.
U krku jsem zahlédl okovy, ale ani ty nebyly normální. Řetěz byl zpřetrhaný na několika místech, ale přesto se jevil v jednom kuse. Jako by řetěz byl jen znázorněním jeho vězení a poutalo ho něco jiného. Vypravil jsem ze sebe několik slov, ale nijak nereagoval. Přišel jsem k němu blíž, nebo jsem si tedy myslel, že je to kluk.
Měl na sobě jen dlouhé volné kalhoty ohnivě rudé barvy. Dokonce se na látce ta barva vlnila, aniž by se hýbal. Jako bych se díval do skutečného plamene. No a … z hrudi mu nic neviselo, takže … to byl asi kluk. Velmi opatrně jsem si k němu přisedl a ještě opatrněji jsem dotkl jeho vlasů. Zpozorněl a já zkusil znovu promluvit.
„Nebát. Neublížím.“ řekl jsem co nejklidněji a nejtišeji. Konečně jsem slyšel svůj vlastní hlas.
„Pomoc?“ odpověděl mi. Srdce mi poskočilo radostí, první kontakt úspěšně navázán.
„Ano.“
„Cokoliv?“
„Ano, udělám cokoliv.“ Položil jsem mu dlaň na vršek hlavy a jemně ho pohladil. Jeho vlasy mi připomínaly spíš dlouhou hřívu než … no, lidské vlasy.
Zachichotal se a vrhl se mi po krku. Chytil ho oběma rukama a zmáčkl. Svalil jsem se na záda. Vypravil jsem ze sebe jen přidušeně zasyčení. Jeho vlasy byly děsivé, ale jeho bílý obličej ještě víc. Cenil na mě špičaté zuby a probodával mě nenávistí sršící ze žlutých očí. Tohle nebyl člověk. Snažil jsem se z jeho sevření uvolnit, ale nešlo to, měl monstrózní sílu.
„Umři! Umři a budu volný!“ Naklonil se nade mě a řetěz hlasitě praskl. Do vzduchu se vznesl bezpočet jisker. Ještě víc se rozšklebil a oči mu zářily sadistickou radostí. Docházel mi vzduch a nedokázal jsem se pořádně nadechnout. Měl jsem jen jednu naději, jednu možnost. Skrčil jsem nohy, jak nejvíc to šlo a vykopl.

Jeho sevření povolilo a já nasál cenný vzduch do plic. Démon spadl na záda a řval vzteky. Potřeboval jsem čas, ale ten byl vyprodaný. Zvedl jsem se na všechny čtyři a snažil se dostat co nejdál. Pořád jsem lapal po vzduchu. Chytil mě za kotník, podklouzla mi noha, švihl jsem ho ocasem přes obličej. Dost zbabělé, ale tady mi šlo o život, etiketa musela ustoupit.
Zase jsem získal trochu času. Postavil jsem se na nohy a snažil se najít nějaký úkryt. Žádný nebyl v dohledu, zato můj pronásledovatel ano. Běžel po čtyřech a nebezpečně se blížil. Jeho hříva za ním vlála jako plápolající oheň, připraven pohltit vše v cestě. Mohl jsem běžet jen dopředu, nebylo kde kličkovat a pak najednou bylo. Vběhl jsem do černého lesa. Zahnul jsem a utíkal dál.
Houstnoucí les ho naštěstí zpomalil. Já jsem jím však probíhal jako po másle. Větve mi samy ustupovaly, stromy se přede mnou rozestupovaly a keře rostly až za mnou. Děsivý démon zařval a k zemi se skácel strom. Cinkot. Cinkot rolničky. Aniž bych chtěl, aniž bych přemýšlel, běžel jsem za zvukem. Přede mnou se otevřela paseka a v černé tmě svítila stříbrná tráva a světlo. Krok, dva, tři, skok … Padl jsem do trávy a nedokázal se zvednout.
Démon se objevil jen chvíli po mně. Hříva se mu vzteky ježila a čenichal ve vzduchu.
'On mě nevidí?'

Pobíhal pořád okolo mě, jako bych byl opravdu neviditelný. Trochu jsem se zvedl na loket a na rameni mi spočinula něčí ruka. Příjemně hřála a necítil jsem nebezpečí. Podíval jsem se nad sebe a za mnou seděla překrásná žena. Měla na hlavě vysoký klobouk tmavě modré barvy, dlouhé rozpuštěné stříbrné vlasy, něžný úsměv a bílé kimono s těmi nejdelšími rukávy, jaké jsem kdy viděl.
Usmála se na mě. Zvedla se a z rukávu vytáhla namočený štětec. Do vzduchu napsala slovo Stone, což v angličtině znamenalo kámen. Nad čenichajícím démonem se opravdu objevil kámen a přimáčkl ho k zemi. Vztekle vrčel a kousal okolo sebe. Snažil se ze sebe kámen sundat, ale vůbec se nehnul. Nejspíš to bylo kvůli ofudám na jeho obvodu.
Žena vykročila z kruhu a chvíli démona pozorovala. Nenávistně jí hleděl do očí a vrčel. Žena mávla štětcem a do rukou se jí snesl dvousečný meč ze staré Evropy. Po čtyřech jsem se vyplazil z kruhu. Jakmile mě démon spatřil, vrčel na mě. V jeho očích byla směsice emocí. Vztek, bolest a …
Meč byl pozvednut k nebi a připraven k vykonání svého díla. Sestoupil. Vyrazil jsem a zastavil ho vlastníma rukama. Čepel se mi zasekla do dlaní a krev tryskala proudem. Křičel jsem bolestí a tentokrát jsem se slyšel.

Zrcadlo spadlo na zem a sklo se roztříštilo na mnoho kousků. Těžce jsem dýchal a na zem tekla krev.
„O-Omlouvám se, zase jsem … rozbil.“ S třesoucíma rukama jsem se snažil kousky poskládat k sobě. V místnosti se nikdo ani nepohnul. Slyšet byl jen můj dech a jemný skřípot skla. Začala se mi klížit víčka, až jsem je neudržel a sesunul se na zem.

***

Jen co mě kappa odnesla, obrátil se lord na starou zombí a řekl: „Lorde Jayrehle, zdá se, že test neskončil podle očekávání.“ Snažil se být klidný, ale třásl s ním vztek.
Jayrehl chvíli mlčel, než odpověděl: „Výsledek nebyl jen nad mé očekávání, předčil i mé nejdivočejší představy z mládí.“ řekl trochu s vtipem, ale nikdo se nezasmál ani nepousmál. „Nedovedu si z toho nic vysvětlit. Něco takového vidím poprvé.“
„Znamená to, že musí projít jiným testem?“
Zombí se na chvilku zamyslela a pak řekla: „Ne, to nebude nutné.“

***

Když jsem se probudil, bolela mě šíleně hlava. Zvedl jsem se na lokty a pak do sedu. Ležel jsem v prázdném pokoji v domě pro sluhy. Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se vzpomenout na ten podivný sen. V mlze vrčela veliká kočka a na okraji mlhy se prohnalo cosi bílého a dlouhého. Povzdechl jsem si, nemělo cenu se snažil vzpomínat.
Zvedl jsem se a bolestivě sebou cukl. Dlaně jsem měl obvázané až po zápěstí. Hlavou mi proběhlo tříštící se sklo. 'Vlastně … ten test … to zrcadlo … ' Vyšel jsem z pokoje a běžel za lordem. U jeho pokoje jsem poklekl a požádal o přijetí. Lord mě hned pustil dál.
Výjimečně se nenakláněl nad papíry, ale jen seděl se založenýma rukama. Kisera odpočívala na stojánku. Letmo jsem prohlédl místo, kde jsem předtím seděl, zahlédl jsem jen velmi nevýraznou skvrnu od krve.
„Pokud jde o ten test, … “ začal lord „tak si s ním nemusíš dělat starosti. Prošel jsi.“
„Ale to zrcadlo prasklo.“
„To bylo součástí testu.“ řekl lord, ale sám moc dobře věděl, že je to lež vyšší než věž.
Byl jsem z toho trochu nervózní, co když lord po mně zase musí uklízet? Nechtěl jsem se s ním o tom však hádat, radši jsem odešel.

***

Futachi mě z kuchyně vyhnala, s těmi obvazy jí příliš nepomůžu. Vypadala pořád naštvaně, možná ještě víc než předtím. Ani jsem nezjistil, jestli už dárek rozbalila. Radši jsem tedy utekl na vzduch a šel k lázním. Práce ještě potřebovala dodělat. Vše zůstalo tak, jak jsem to nechal, až na hromádky listí, které rozfoukal slabý vítr.
Vše jsem hrabal zpátky, ale hýbal jsem se nějak pomalu. 'Musím být nějaký ztuhlý.' Snažil jsem se kroucením ramen trochu uvolnit, ale moc to nepomohlo.
„Hej, jsi v pohodě?“ zavolal na mě zombí sloužící, kterému jsem démonické ráno přišíval ruku.
„Ah, ahoj.“ pozdravil jsem ho. „Jo, jsem v pořádku.“
„Slyšel jsem, že jsi musel projít testem zrcadla. Je to pravda?“
Křečovitě jsem se zasmál a ve stručnosti mu vše řekl.
„Fakt, jo?! A tos vyvázl jen z pořezanýma rukama?! Já slyšel, že se po tom lidé naprosto zblázní!“
„Asi jsem měl štěstí.“
„Spíš se bůh trestů utnul při práci!“ šťouchl mě do žeber a šklíbil se.
Trochu jsem si znovu protáhl ramena a zabodl hrábě do listí.
„Ztuhlý ramena?“
„Jo a pořádně, ani nevím proč.“
Zombí se zakřenil a zašvihal prsty na rukou, jako když píše na psacím stroji nebo … Přejel mi mráz po zádech.
„Aah!“ Vydechl jsem slastí a prohnul se v zádech.
„Líbí?“
„Naprosto úžasný!“
Zvedl jsem se a protáhl ruce. Byly naprosto volné, veškerá tuhost z ramen zmizela.
„Zaživa jsem nejspíš býval masér, vždycky mi to šlo.“

„Přímo mistr masér!“ Otočil jsem se na něj se širokým úsměvem.
„To přeháníš!“ To jak si dýchl na nehty na ruce a jak si je leštil o hruď, jasně říkalo „Ještě mě klidně chval.“.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se ho náhle. Popadl jsem hrábě a on mi začal taky pomáhat. Ve dvou to jde vždycky líp.
„Já nemám jméno, jsem prostě zombí.“ odpověděl s trochu smutným úsměvem.
„Proč ne?“
„Jako nemrtvý nemůžu mít jméno. Dá se získat jen za zásluhy. Myslím si, že jen hlavní rodiny rodu mají jména a pak několik nejvýše postavených generálů a dalších hodnostářů.“
„Jak třeba?“ Nacpal jsem listí do kolečka a on vzal kupu do rukou.
„Dřív se dalo celkem snadno získat za války, ale teď je už několik století mír. Celkem vzato je to nemožné.“
„Hmmm … Zom.“
„Eh? Co jsi říkal?“
„Zom. Budu ti říkat Zom, zombík Zom.“ řekl jsem nadšeně, ale to opadlo, když jsem viděl jeho šokovaný obličej. „Dost blbý jméno, co?“
„Blbý?“ řekl tiše a pak na to jásal: „Je to naprosto úžasný!“ Scénu radosti zkazilo padající listí, které původně bylo v Zomově náruči. „S-Sakra!“ Rukama vystřeloval do vzduchu a chytal.
Smál jsem se asi dvě vteřiny, pak jsem vyklopil kolečko a skončil na zemi. Hned na to následoval dvojitý výbuch smíchu. Společně jsme nakládali listí a pořád se smáli, až nám tekly slzy. Nakonec se nám podařilo listí vrátit a odnést na hnůj. Dokkaebiové ho využívali k obnovování půdy na jejich malé zahradě s nejnutnější sezónní zeleninou.
„Hej, Zome, ta poskakující dívka přijela s vámi?“ zeptal jsem se, když jsme se vraceli.
„Tys potkal lady Jiang?“
V krátkosti jsem mu řekl o našem setkání.
„Máš štěstí, že tě nikdo neviděl. Mistr velmi nerad vidí, když se někdo kolem ní pohybuje.“
„Proč ne?“
„No, dřív, ještě dlouho předtím, než jsem se dostal do jejich rodiny, tak se smála a byla šťastná. Pak ale z nějakého důvodu přestala a … skončila takhle. Mistr ji sem bere, aby jí zvedl náladu, ale moc to nezabírá.“

„Takže tvůj mistr je jejím otcem?“ Zabodl jsem na určeném místě hrábě do listí a hrabal. Zom udělal to samé.
„Nemrtví nemohou mít děti, rodinné vztahy tedy vznikají dohodami a politickými smlouvami.“
„To zní dost komplikovaně.“
„Je to ještě složitější, než si myslíš, dostat se do dobré rodiny je práce i na několik desetiletí i století.“ Setřel si z čela pot a smutně si povzdechl.
„Ty máš paní Jiang rád, co?“ řekl jsem bez obalu.
Zom nadskočil do vzduchu a všechny švy se mu napnuly.
„C-Co to říkáš?! Je to moje paní a já její sluha!“
Vítězně jsem se zašklebil. Chvíli jsme pracovali v tichosti a pak jsem znovu promluvil:
„Paní Jiang není zombí jako ty? Vypadá totiž trochu jinak.“
„Patří mezi Jiang Shi a pochází z Číny.“
„Wau-“
„Patří mezi takzvané hopsající upíry a živí se životní energií okolí.“
„To jako zabíjí lidi!“ zhrozil jsem se.
„Od téhle praktiky se už dávno ustoupilo. Většina velikých rodin omezuje svůj kontakt s živými tvory na minimum. Paní Jiang sama získává energii z rostlin.“
Oddechl jsem si.
„A proč vlastně hopsají? Nebylo by jednoduší běhat a chodit?“
„To je jejich znak, jejich hlavní klouby na rukou i nohou jsou ztuhlé, proto se můžou pohybovat jen hopsáním.“
„Eh... “ Zamyšleně jsem se opřel o hrábě. „To musí být docela otrava moct jen hopsat.“ Hlavou mi proběhla myšlenka. Zločinecky jsem se ušklíbl.

***

Lord Jayrehl stál i se svým adoptivním synem před lordem Yongem a loučili se. Mladý pán byl velmi zamračený, jeho sluha ani dcera nebyli nikde k nalezení. Dokkaebiové z lázní je už hledali víc jak hodinu a jejich odjezd se tak velmi opozdil.
„Otče, takovéto chování od něj už nemůžeme tolerovat. Vím, že jsi ho do rodiny přijal z dobré vůle a že nelze říct, že by byl nespolehlivý. I tvá dobrota má však své hranice.“ řekl velmi rozezlený a znovu se rozhlédl.
„Všichni mladí jsou stejní. Horliví, plní snů, ale nedokáží dostát svých povinností ve chvílích, když je to nejvíce potřeba.“ odpověděl Jayrehl. „Trochu jsem doufal, že by on mohl být jiný.“ Znělo to lítostivě, ale jen velmi lehce.
Za hlavním domem najednou vyhopsala Jiang. Tvářila se zmateně a trochu vyděšeně.
„Jiang!“ zavolal na ni její adoptivní otec.
Dívka se trochu netrpělivě a nejistě ošila a pak začala klást jednu nohu před druhou. Krok za krokem, až přešla do lehkého běhu. S každým přibývajícím metrem se jí na tváři objevoval širší a širší úsměv, zato zombiím naproti ní stejným tempem zase klesala brada. Lord Yong si vystačil jen s překvapeným a lehce nechápavým nadzvednutým obočím.
Jiang došla ke svému otci a začala okolo něj pobíhat. Ten se točil za ní jak korouhvička. Nakonec se od něj odpojila a to samé zopakovala na svém adoptivním dědovi, tedy lordu Jayrehlovi. Její smích do ticha noci zvonil jako polední zvony na veliké svatbě.
„Jiang!“ zavolal na ni otec ostře. Dívka se zastavila a vyděšeně se na něj podívala.
„Jiang … “ zopakoval její jméno, ale tentokrát jemně.
„Lorde Yongu, nevím, co se stalo, ale vaše lázně stvořily zázrak pro muže, který na ně přestal před velmi dlouhou dobou věřit.“ Podíval se mu přímo do očí, ale lord Yong jen zakroutil hlavou.

„Obávám se, že zázraky jsou tvořeny úsilím a vůlí jednotlivých lidí. Naše lázně se jen staly němým svědkem.“
Zpoza domu se najednou ozval výkřik a spěšně se na cestu vytrmácel Zom. Mával rukama a snažil se chytat balanc, když se mu to povedlo, mohl na tichý ústup zapomenout všemi zombíkovskými buňkami. Hned se celý zpotil.
„Sluho!“ řekl jeho pán a nejspíš by i pokračoval, kdyby se před něj nepostavila Jiang.
„Jiang?“ Chytila ho za ruku a mračila se na něj. Znovu se podíval na sluhu a zeptal se: „Doufám, že pro své chování i pozdní příchod máš dobré vysvětlení!“ hodně zle se zamračil.
Zom se začal ošívat a vydával jen neurčitá slova a dlouhé pomlky. To jsem už nevydržel, vyletěl zpoza rohu a praštil ho do zad, čímž jsem ho nastartoval.
„Uaach! … Já … Já jsem paní Jiang namasíroval! Chlapce napadlo, že když má ztuhlé klouby, že by je stačilo namasírovat. Jemu to pomohlo, tak jsme si mysleli, že to zabere i u paní Jiang!“ vychrlil ze sebe.
Všichni ho zaraženě pozorovali. Dávalo to smysl a přitom to bylo celkem šílené a zároveň jednoduché.
„No …“ pokračoval, aby snad nemusel poslouchat to napnuté ticho „za živa jsem byl asi masér no a tak … Vždycky mi to šlo a … “ Netrpělivě si hrál s prsty a na svého pána ani moc nekoukal.
„Takže je to tvá práce, že Jiang může chodit?“
Velmi toporně a ztuhle se narovnal, polkl a němě přikývl. Lord jen zamyšleně zamručel a pak po chvíli ticha řekl: „Už se připozdívá, odložíme odjezd na zítřejší ráno.“
Zom se uklonil a všichni se pak pomalu rozešli do svých pokojů. Mistr Jayrehl sice celou dobu mlčel, ale jeho starým očím neunikl jeden malý detail, který spatřil nejspíš jen on sám. 'Tahle záležitost … Musím ji pořádně promyslet.'

***

Lord si mě hned zavolal do kanceláře a já mu musel všechno říct. Nějaké nepotřebné detaily jsem vynechal a pak mu naléval soju.
Večer před spaním jsem našel Geomi v koutě. Netrucovala, spíš tam jen unaveně seděla. Z kuchyně jsem všem přinesl malý pamlsek, tím jsem Geomi zvedl náladu, ale pořád vypadala, že ji něco trápí. Jen co mrňata usnula, bylo načase doplnil démonopedii.

Jméno: Zombie
Původ: Celosvětový
Charakter: Zombie patří mezi nemrtvé. Rozdělují se na mnoho rodin a některým velmi vadí, když jsou označováni za neživé. Vyznačují se zelenou až šedivou pokožkou, vysokou ztrátovostí končetin a jiných částí těla, občasným zápachem hnijícího masa a neskonalým mrtvolným humorem. Filmaři a legendy jim přiřkly mnoho špatných vlastností jako topornou chůzi, pomalost, absenci inteligence a touhu po mozku. Mohu však doložit, že některé zombie dávají přednost mozečku.
Osobní poznámka: Šicí výbava je základní nutností.

Jméno: Jiang Shi
Původ: Čína
Charakter: Je dalším zástupcem nemrtvých. Pocházejí z Číny a vyznačují se typickým oblečením starých oficírů (kruhovitý, nízký a tuhý klobouk, volné kalhoty, triko a zvláštní vesta s rozparkem od pasu a dlouhými volnými kusy látky). Jejich těla jsou tak ztuhlá, že nedokáží ohýbat hlavními klouby a pohybují se výlučně hopsáním. Původní Jiang Shi vznikaly pomocí čínské černé magie a speciálního talismanu na jejich čele.
Osobní poznámka: Pravidelné masáže dělají zázraky.

Trochu jsem se zamyslel, jestli jsem ještě něco nezapomněl, ale na nic jsem nepřišel. Hlavou mi prolétlo, že zítra jde lord do města za tím mafiánem. Dělal jsem si starosti. Vzal jsem deník a strčil ho do šuplíku, nezavřel jsem ho však a vytáhl dvě masky z průsmyku. Roztřásly se mi ruce, když jsem viděl, že tygří je popraskaná a potřísněná krví.
Zatímco liška se přestala tak chytrácky usmívat a vypadala spíš zamyšleně. Protřel jsem si oči, ale masky se nezměnily. Tiše jsem je vrátil a lehl si do postele. Trvalo mi dlouho, než jsem usnul. Trochu jsem se i bál usnout. Nemusel jsem se už probudit.

Démoni:
Jiang Shi (Čína)
Zombie (celosvětové)

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Nechte mě hádat Laughing out loud Už jste ode mě nic nečekali ... ani se vám nedivím Smile Nechala jsem vás čekat velmi dlouho, pokusím se to však napravit. Zkusím trochu zkrátit jednotlivé události (to důležité bude velmi dlouhé XD) a popohnat příběh dopředu ať se to tolik nevleče.
Tenhle dílek je zase trochu k zasmání a zároveň záhadný a opět další noví hosté lázní. Má to 12 stránek a ... no ... snad to bude stačit.

5
Průměr: 5 (23 hlasy)