Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám III.

Naštěstí jsem si zrovna v tu chvíli vzpomněl na scénku z jedné komedie. S úsměvem jsem se k němu otočil a ruce mu položil kolem krku,“ Přece na snídani…miláčku“ řekl jsem a nepřestával se usmívat ,i když to v tu chvíli šlo dost těžko. Bylo vidět, že ho to zaskočilo, ale vůbec se mi nebránil, ba naopak objal si mě kolem pasu. Začal se ke mně přibližovat a když už byli naše ústa jen několik milimetrů od sebe prudce a tvrdě jsem vystřelil koleno a kopnul ho do rozkroku.
„Nase* si ty bas*arde“ okamžitě začal padat v bolestech k zemi a jediné co v tu chvíli svíral, bylo ono místo. Využil jsem toho a vyběhl z pokoje. U dveří mě ještě vyprovodil komoří a já se ocitl konečně venku na ulici. Pak už nebyl problém dostat se na autobusovou zastávku.
Nastoupil jsem na první autobus, co mi jel a bylo mi v tu chvíli naprosto jedno kam jedu hlavně ať to místo je co nejdál ode mě.
Čas plynul dál a já se opět vrátil do normálního chodu svého života. Den po nehodě jsem si vzal týden dovolenou, abych se alespoň trochu srovnal. Naštěstí byl šéf tak hodný a vyhověl mi. No v tu chvíli by mi vyhověl asi každý. Až nezdravě bílá pleť, kruhy pod očima a naprosto se třesoucí tělo. Nikdy mi nebylo tak hrozně.
Uběhl asi měsíc a já spatřil tu jeho černou limuzínu, jak projíždí kolem mě. Zděsil jsem se a na chvíli vytratil dech. Naštěstí nezastavila, což mě trochu uklidnilo, ale pořád jsem si nebyl jist, jestli není někde v okolí. Za pár dnů jsem ji potkal znovu akorát s tím rozdílem, že stála na kraji chodníku a on před ní. Něco se ve mně seklo a já naprosto ztuhl. Netrvalo dlouho a i on si mě všimnul. To co jsem ale v tu chvíli spatřil, mi opět sebralo dech. Ten jeho pohled jako by bez duše…Nikdy jsem ho na něm neviděl, byl tak ztracený, zoufalý prostě jako by mu něco chybělo. Z tohoto šoku mě probralo to, když začal napřahovat ruku mým směrem. Už jsem myslel, že mě chce chytit. Naštěstí v tu chvíli k němu došel jeho komoří a probral ho.
„Pane, měli bychom už jít, víte, že vás čeká ještě dvě schůze „prohlásil komoří a otevřel mu dveře u limuzíny.
„Ano vím…už jdu“odpověděl mu a nasedl. Já mezi tím nabral dostatek sil k tomu, abych se dokázal pohnout a úprkem se vydal pryč. Doma jsem za sebou prudce zavřel dveře a zamknul je na všechny možné zámky, co měly. Opřel se o ně zádama a zrychleně jsem začal dýchat pomalu sjížděje po dveřích dolů až na zem.
„Pane bože…pomoz“ zašeptal jsem do vzduchu a usnul v poloze, do jaké jsem sjel.
***DALŠÍ DEN RÁNO***
Crrr,Crrr…
Crrrrrrr…probudil mě ráno zvonek, když jsem si tak spokojeně spinkal na podlaze před dveřmi.“ Jo už jdu“ řekl jsem, abych na chvíli uspokojil toho nedočkavce, co stál za dveřmi. Vůbec se mi ale zvedat nechtělo, když se ale po chvíli ozvalo další a velmi dlouhé zazvonění. Posbíral jsem se ze země a otevřel dveře.
„No to je dost ty v**e…kde celej čas seš? „ zpustil hned Rjuki ,když se mi až nezdvořile vetřel do bytu. No ale to byl holt on na oko nevychovanec ale jinak hodný a milý kluk.
„No tak všude, měj, jsem hodně práce a vůbec jsem nestíhal“ odpověděl jsem mu a hodil po něm omluvný pohled.
„No jo, no jo…příště ale o sobě dej vědět, už jsem myslel, že nežiješ“ řekl se smíchem Rjuki a pak mě přejel pohledem.“hele chlape není ti nic?...seš celej bílej“ po chvíli ještě dodal.
„Ale nejsem…mám naprosto normální barvu“ začal jsem ho přesvědčovat. “Dáš si něco?...mám pivo jestli chceš“ zeptal jsem se ho a otevřel ledničku, z které jsem vytáhl čtyři plechovky piva, aniž bych čekal na jeho odpověď. Jen se pousmál a po jedné sáhl. Celý odpoledne jsme se dost bavili a popíjeli, takže ještě ani neodbyla desátá a my oba byli namol.
„Jsi představ, že na tom mejdanu co pořádal Bill, po mě vyjela asi padesátiletá babka“řekl, začal se smát a já s ním.
„No vidíš, já ti říkal, že nezůstaneš na ocet…a navíc starší dáma má několik výhod, víš, jak musí být zkušená v posteli?“dodal jsem k jeho vyprávění a oba nás zachvátil neprostý záchvat smíchu. Takhle nějak to pokračovala ještě nějakou dobu, dokud jsme oba nepadli naprostým vyčerpáním. Ráno byl dřív na nohách Rjuki což u něj vůbec nebylo zvykem ale bylo mi to fuk, když mě nechá spát, ať si klidně vstává, v kolik chce. Najednou se ozvala strašná rána a já seč nerad musel otevřít oči.
„Co to tu zase děláš?“řekl jsem rozespale a pomalu se pokoušel vstát. Kocovinu jsem měl asi řádnou, protože mi v tu chvíli pořádně třeštila hlava. Trochu jsem se porozhlédl kolem a všiml si několika střepů na zemi. Jam mi později Rjuki oznámil s naprosto nevinným úsměvem, byla to váza, kterou jsem si koupil v pouličním stánku za pár drobných. Nijak jsem to neřešil, jen mu řekl, ať to uklidí a on jako správný host tak učinil.
Večer jsem už pak opět trávil sám a snažil se dostat z kocoviny, kterou jsem si přivodil. A další den ráno zase. Crrr…Crrr…Crrrrr
Začínalo mě to dost vytáčet. Takový debilní probuzení a dva dny za sebou to si fakt někdo dělá srandu. Klel jsem si v duchu a šel pomalu otevřít ještě pořád rozespalý. To co však bylo za dveřmi, mě naprosto probudilo.
„Dlouho jsme se neviděli…co drahý“ řekl Takuzu pomalu si sundávajíc černé sluneční brýle. (Vážně nechápu na co je má, když venku vůbec nesvítí slunce: D) „Nepozveš mě dál? Nechce se mi tu stát ve dveřích“ ještě dodá a pomalu se ke mně přiblíží. Má reakce však byla asi jiná, než čekal, prudce jsem zabouchl dveře a zamknul je.
„Jdi pryč…vypadni „zařval jsem na něj doufajíc, že tak udělá.
„Ale no tak…nezlob…když neotevřeš, nedostaneš dárek, který pro tebe mám“ řekl a mě to z nepochopitelného důvodu vytočilo. Otevřel jsem dveře a on se jen usmál. Nedokázal jsem se ale i tak ovládnout. Ruka mi sama od sebe vylítla a spočinula s hlasitým plácnutím na jeho tváři. Dal jsem mu facku a sám to nechápal ani to co jsem potom řekl.
„Nenávidím tě… jsi jenom nadržený prase, co si myslí, že může mít všechno…a ten svůj dárek si můžeš strčit víš, kam, já o něj zájem nemám…o něj a ani o tebe…takže už vypadni*řekl jsem dost vzteklým hlasem a opět před ním bouchl dveřmi. Docela dlouho trvalo, než mi došlo, co se tady stalo a když mi to pak konečně došlo, vrátil jsem se ke dveřím a otevřel je. On tam už nebyl jediné, co po něm zbylo, byla malá krabičky a dopis ležící na zemi.