Černý stín mé duše - část 9

To místo mám rád. Už jsem tu dlouho nebyl, takže si ho vychutnávám plnými doušky. Sedím na zemi, bosýma nohama se mazlím se stébly trávy a vstřebávám do kůže poslední hřejivé paprsky zapadajícího slunce. Je odtud neuvěřitelný pohled na hřbitov, na náhrobky, vypadající jako zuby letitého draka, halící se do nastávající tmy. Podemnou se už stíny plazí po okolí, ale tady nahoře je ještě teplo a světlo, luční květiny prosycují vzduch těžkou vůní a dráždí můj nos.

O starý javor, který má na jedné straně holé suché větvě, smutně pozorující svou druhou stranu plnou červených třapatých listů, mám opřenou svou Dukati. Vzal jsem si sebou karton piv, abych otupil nějak svůj mozek a na nic nemyslel, ale vůbec to nepomáhalo. Naopak jsem měl pořád před očima tvář muže, kde vyslovení jeho jména mi trhá srdce na tisíc kousků, při pomyšlení na jeho krásný život, který byl během několika hodin plného ponížení, rozdupán a zašlapán do špíny a krve, se mi zvedá žaludek a nejhorší na tom je, že kdybych nebyl takový sobec, nemuselo to tak daleko zajít,a takhle to dopadnout.

Několik nocí už jsem nespal, to ani nemluvím o nějakém jídle, prostě jsem si zvykl na pravidelný přísun potravy, strčený až pod nos, takže jsem snad nebyl ani schopný obstarat si něco sám. Rozvalil jsem se do kytek a tupě zíral na oblohu, bez jediného mráčku, takže se můj mozek nemohl ani zaobírat nějakými tvary. Pak jsem si ho všiml. Stál tam tiše, ani nevím, jak dlouho, ruce v kapsách od plátěných kraťasů, zrak upírající někam do dálky, s vlasy rozcuchanými do obličeje, jak si s nimi teplý vítr pohrával, s trávou po kolena, otírající se o jeho holá lýtka.

„Pořád vás to baví?“ zavolám na něj a zvednu se na loktech, abych na něj lépe viděl.

„Bylo docela těžké vás najít,“ odpověděl. „Moc pěkné místo.“

Nevěřím mu ani slovo. Beztak mě jako vždy sledoval.

„Nemáte nic jiného na práci? Třeba chytat nějaké bastardy?“

Otočí ke mně hlavu. Slunce zrovna prochází v zákrytu jeho hlavy, takže lemuje jeho obličej a nevidím mu do tváře, havraní vlasy dostaly rudý nádech, jakoby najednou vzplanuly a mě se opět zmocnilo silné vzrušení a napětí ve slabinách.

„Chci Takutaro Reiziho!“

„To s vaším přítelem mě mrzí, ale jak sám víte, obvinit Takutaro Reizi a jeho kumpány můžeme jen ze znásilnění…“

„Zabiju ho…“

„To z vás bude činit obyčejného vraha…“

„Jsem vrah…“

Vydá se vysokou travou směrem ke mně. Posadím se a začnu se rozhlížet, kam jsem odhodil tričko, protože jsem s ním před několika hodinami někam mrsknul a zůstal jen v riflových super krátkých kraťaskách, rozvalený jak kocour na sluníčku. Zatraceně, nikde ho nevidím a cítím, jak mi Osamu Hikara svlíká pohledem ten titěrný kousek oděvu, co mám na sobě.

„Ale nikdo to o vás neví, vaše identita je skryta. A taky to nejste vy…“

„Pořád jsem to já,“ zamračím se. „Dejte mi nějaký typ, kde bych ho mohl najít.“

„To vás váš démon poslouchá, aby šel s vámi zabít Takutaro Reiziho? Nebo ho chcete zabít vlastníma rukama, třeba tou pistolí, co jste si pořídil?“

Zastavil se pár centimetrů od mé hlavy a čapnul si, aby mi viděl do očí. Sáhne rukou za sebe a vytáhne můj Glock, který měl pravděpodobně zastrčený za opaskem. Sakra, ani jsem si nevšiml, že mi dma zmizel. Jak ho mohl Osamu najít, když jsem zbraň tak dobře před Ritsukem ukryl. Přitiskne mi hlaveň na spánek. Kov vůbec nestudí, ale příjemně hřeje a sálá z něj teplo Osamova těla.

„Vystřelíte mu mozek z hlavy?“ zašeptá Osamu a přitom sjíždí zbraní s mírným tlakem po mé neoholené tváři, přes krk, klíční kost a zastaví se uprostřed hrudníku.

„Nebo rozmetáte jeho srdce jediným stiskem spouště?“

Polknu. Ta představa mě děsí, ale zároveň uspokojuje. Sjíždí pistolí níž přes břicho a zastaví se hlavní v mém rozkroku.

„Nebo mu ustřelíte koule, aby už tu věc nemohl nikdy použít?“

Moje pěst vyletí proti jeho obličeji ve stejný okamžik. Přišlo mi, že Osamu Hikara jen tak ledabyle nahnul hlavu a mé ráně se vyhnul. Setrvačnost úderu mě stáhne na zem a Osamu toho hned využije, že mě zalehne celou svou vahou a přitiskne do trávy. Chytne mě zezadu za vlasy a přitáhne si mě blíž ke svému obličeji.

„Jste taková nula, slabý, plný sebeobviňování, kvůli své nerozhodnosti umírají lidé, přátelé si berou životy a vy nemáte ani špetku sebeúcty se tomu postavit a aspoň něco dotáhnout do konce,“ šeptá mi do ucha.

Snažím se ho ze sebe shodit, ale je fakt silný, jeho tlak ještě víc zesílí, koleny mi sevře ruce k tělu. Svlékne si tričko a přitiskne mi hrudník na záda. Jeho vlasy mě zahalí jak do závoje, když se mi přisaje na krční tepnu.

„Byl bych hrozně smutný, kdybych byl odmítnut,“ stále šeptá a zkoumá prsty moji kůži. „Nerad bych dopadl jako váš přítel, z nešťastné lásky se třeba zastřelit…touhle zbraní.“

Položí přede mě na zem můj Glock.

„Jestli po mě tolik toužíš, proč si mě nevezmeš?“ pokračuje.

Stisk kolen povolil a konečně jsem mohl uvolnit ruce. Převalil jsem se na záda, aniž by se Osamu pohnul, stále na mě zůstal obkročmo sedět.

„Jak jste na takovou blbost přišel?“ vyhrknu. „Klidně se tou blbou bouchačkou odpráskněte…“

Začne ze mě obírat polámaná stébla trávy a přejíždí polštářky prstů otlačená místa. Slunce pomalu zapadá, znovu ho ten rudý kotouč obklopuje, jeho kůže je tak mnohem tmavější a bílé jizvy vystupují napovrch. Sjede rukou přes břicho a zajede za pásek kraťasů.

„Já vím, už jsme si to vyjasnili, nikdo z nás není na kluky,“ usměje se Osamu a rozepne mi knoflík.

Snažím se knoflík znovu zapnout, jeho neposedná štíhlá ruka mi tentokrát vjede spodem přes nohavice kraťasů a ukořistí moji vzrušenou chloubu. Vyjeknu a rychle se posadím. Osamu mě bez upozornění k sobě přitiskne, nedá mi šanci protestovat a pronikne mi jazykem do pusy. Oplácím mu jeho polibky, svádíme bitvu jazyků v ústech a ani jeden nechceme přestat. Obepíná mé boky stehny a navzájem se o sebe otíráme. Čekám, že mě Osamu opět odkopne a nechá mě tu jako prašivou děvku odhozenou do trávy.

„Líbání nám očividně nevadí,“ prohodí Osamu. „A co ten zbytek?“

Tázavě zakoulím očima, že chce Osamu pokračovat. Znovu mě převáží svou vahou a povalí mě na zem.

„Budu odmítnut?“ v ruce drží odloženou pistoli a míří si na hlavu. „Jsem na to dost zbabělý, takže doporučuji pokračovat.“

Tak jak dokáže být rychlý v uhýbání před mými pěstmi, tak byl rychlý i ve svlékání. Nestačil jsem po něm vztáhnout ani ruku a byl jsem najednou bez kalhot a on taky. Opět si mě osedlal a přitáhl k sobě. Přejíždí mi po bradavkách takovým způsobem, že to ani nelechtá, hned se mi vše staví do pozoru. Hladím jeho vypracované tělo a pevný zadek. Pokračuji v dotycích přes boky až ke slabinám. Třu o sebe naše penisy, navlhčené slinami. Využiji toho, jak se Osamu v rozkoši zakloní, dlouhé vlasy mu splývají na zádech, až se skoro dotýkají země, a odhalí svůj krásný krk, který zahrnu polibky, olízám mu jeho vystouplé žíly jako hladová kočka kostičky a zanechám aspoň jeden cucflek, ať má co v práci vysvětlovat. Potichu vzdychá, přidávám na intenzitě a otírám jeho ztopoření o moje nasliněné břicho. Tělem mu projede několik záchvěvů a kůži mi pokryje bílými cákanci. Ještě chvíli ho masíruji, přičemž se Osamu nádherně cuká a zatíná mi nehty do stehen.

Chtěl jsem pokračovat u sebe, protože jsem byl už hodně vzrušený, ale Osamu mě chytil za ruku a zakroutil hlavou. Uložil se do už dost zválené trávy, mírně roztáhl nohy a pokrčil je v kolenou.

„Udělej se do mě,“ řekl bez obalu.

Spíš mě to vyděsilo, než vzrušilo. Osamu Hikara, ten podivnej chlápek, co mi poslední dobou dělá prodloužený stín a neustále mě v nejlepším odkopne, tu leží ve své nádherné nahotě, s ochablým přirozením a nabízí mi svůj zadek. Čekám nějakou pastičku na myši, která mi pinďoura pěkně skřípne, ale Osamu má přivřené oči, ruce volně položené podél těla, vlasy rozhozené kolem hlavy, protkané polámanýma kytkama, jak lesní víla a odevzdané celé tělo.

„Masao, dělej, nebo si to rozmyslím!“ vytrhne mě z váhavých myšlenek.

„Osamo, copak si nějaká d***a, hrrr na krávu a je tele?!“ leknu se. „Že už to máš za sebou neznamená, že si to nemůžeš semnou užít.“

Zmuchlám jeho tričko a podložím mu zadek. Ponořím hlavu do jeho klína a jazykem mu začnu šmejdit kolem dírky, kroužím jako sup kolem kořisti, sem tak zajedu dovnitř, polaskám varlata a rukou promnu jeho penis, který začíná znovu ožívat, až mě to překvapilo. Osamu zarývá nehty do hlíny a prohýbá páteř. Uspokojit chlapa je mnohem snažší, blesklo mi hlavou, při představě, co jsem musel všechno pro uspokojení Saniiro Usugi dělat. Přehodím si jednu jeho nohu přes rameno a vniknu do něj prstem. Přidám hned i druhý prst, Osamu je kupodivu hodně uvolněný a skoro připravený. Oťukávám si ho svým nádobíčkem a váhám, jestli to opravdu chci. Přece jen mám pořád ten super výhled na hřbitov, i když ho už pohltila tma a připomíná ho jen blikající plamínky zapálených svíček.

Osamu mě nohou obejme a přitáhne mě silou k sobě, až se můj penis skoro celý zanořil. Vcucnul mě jak vysavač a sevřel, že jsem se hned málem udělal. Ale měl smůlu, fakt toho hodně vydržím, obracel jsem si Osamu jak biftek na pánvičce, zepředu, zezadu, z boku a čekám na chvíli, kdy se zaráz vzrušíme a padneme na zem, na zdecimované květiny a nahotu zakrývajíce tmou. Ležíme vedle sebe, hlavu mám konečně prázdnou, bez tíživých myšlenek. Oba jsme určitě špinaví jak prasata.

„Zvu tě k sobě,“ pronese do ticha Osamu Hikaru. „Aspoň tě budu mít na očích.“

Přemýšlím o jeho nabídce. Už několik dní jsem nebyl v bytě, potuluji se po nocích a přespávám venku nebo v levných hotelích. Vybavím si jeho velký byt s vanou a prostornou postelí. A prázdnou ledničkou.

Natáhnu na sebe kraťasy, tričko jsem po tmě nenašel, dokonce i moji pistoli. Osamu už byl taky oblečený a Glock měl zastrčený za opaskem.

„Setkáme se u mě,“ zvedne ruku na pozdrav, jakoby se před pár minutami nic nestalo a jeho postavu spolkne tma.

Když jsem přijel k bytu Osamy, bylo odemčeno. Osamu už byl osprchovaný a vytíral si vodu z vlasů. Dostal jsem na něj ihned chuť, jak byl jen tak v kalhotách s odhaleným hrudníkem, ale jeho oči byly vážné a opět mě pozorovaly tím svým divným podezíravým pohledem.

„Koupelna je tvoje…“

„Chtěl bych zpátky tu zbraň,“ natáhnu k němu ruku.

„Zamítá se,“ zavrtí hlavou.

„Musím to udělat…“

„Nech to na mě, já se o to postarám.“

„Je to jen mezi mnou a tím haj..m.“

Znovu zavrtí odmítavě hlavou.

„Oni jsou zabijáci. Co proti nim svede takový, jako jsi ty?“ položí mi ruku na rameno. „Rád bych tě ještě víc poznal, takového jako jsi doopravdy… nechci, abys ještě víc sklouzl do temnoty. Běž se umýt, přijdeš na jiné myšlenky.“

Na jiné myšlenky jsem bohužel nepřišel. Ještě víc ve mně rostla touha všechny ty chlápky pozabíjet, i když nejvíc viny na smrti Ritsukeho jsem měl já. Tím, že jsem ho právě před chvíli podvedl, teoreticky s mým nepřítelem, mi moje svědomí nepozdvihlo. Koupel mě taky vůbec neuspokojila a když jsem vylezl z vany, zjistil jsem, že byt je prázdný a na stole leží papírek: „Mám práci, přijdu brzy.“

„Našel sis pěkného kamarádíčka,“ ozve se vedle mě.

Démon se zjeví na hraně stolu, pohrává si s vlasy a prohlíží si těch pár znaků na papíře.

„Chceš vědět, co má tak důležitého na práci?“ rýpe do mě. „Být tebou, tak mu moc nevěřím.“

„Nemáš náhodou zakázané semnou mluvit?“ odseknu.

„Já se s tebou rád bavím, jsi můj oblíbenec,“ zavrní jak kočka shinigami. „I bych se s tebou rád muchloval, jak to děláš ty.“

Hodím po něm zamračený pohled.

„Co chceš?!“

„Spíš co chceš ty?“

„Máš pro mě nějakou nabídku?“

„Tvoje tělo, tvoje mysl, moje síla, moje možnosti?“

„Eee?“

„Víš, že Osamu má právě celou tu chlípnou bandu, co si tak užívala s naším nejlepším kámošem Ritsukem, u sebe na stanici?“

Pozvednu v otázce obočí.

„Sebral ti zbraň…. Pochybuji, že by jsi s ní dokázal vydržet víc než pět minut, ale semnou by sis to pěkně užil, nechal bych na tobě výběr své pomsty, vůbec bych do toho nezasahoval. Jako tenkrát. Byl bys zase hezky bez tváře, jako černý stín. Nevím, kdy se ti naskytne lepší příležitost, než teď, mít je hezky všechny pohromadě…“

„A co za to? Je v tom určitě nějaký háček.“

Shinigami našpulí rty, vypadá tak rozkošně, nejraději bych brášku objal a poplácal po zádech, ale moc dobře vím, že je tohle jen bezcitný démon, kterému jde jen o to mě pěkně potrápit a dostat mou duši.

„No, potom bys patřil už jen mě, nikomu jinému. Žádné odpuštění. Víš, bůh má velkou slabost pro lidské duše, nejspíš by ti tohle všechno odpustil, protože doteď jsi to vše dělal jen pro mé rozmary a nakonec by mi tě sebral a peklu by ses vyhnul. Ale tohle by jsi udělal ze své vůle. Netuším, jestli bys je dokázal všechny zabít, ale jak se na tebe dívám, jsi už dávno rozhodnut. Byl by jsi to ty a nikdo jiný, obyčejný vrah. A těm už Bůh neodpouští. A už žádné vzdorování, jednou se o něco pokusíš a pošlu tě v utrpení a bolestech tam, kam patříš.“

„Beru,“ řeknu bez přemýšlení. „Co mám pro to udělat?“

„Páni, fakt do toho půjdeš?“ jásá shinigami a seskočí ze stolu. „Tak to u těch sucharů pěkně roztočíme, nii-san!“

Procházím Osamův byt jak v samoobsluze, sbírám jeho svršky rozházené po židlích, abych mohl aspoň odjet oblečený do svého bytu, kde se snažím nevnímat nic jiného, než moji skříň s oblečením. Pobyt tu je pro mě hrozně bolestivý, ve všem je vtisknut Ritsukův odkaz a to mi ještě víc dohání k odhodlání a zuřivosti. Hodím na sebe jeho oblíbené červené tričko s podivným hořícím andělem, svoje černé kožené moto kalhoty a koženou bundu s kožešinovým límcem. Ty černé okované boty jsem měl na sobě jen párkrát, neměl jsem příležitost je vytáhnout, koupil jsem si je tenkrát jen pro frajeřinu, protože do školy se opravdu moc nehodily a Ritsuke je taky neměl vůbec rád. Natáhl jsem si démonovi černé rukavice a nasál vzduch do plic. Můj čas odplaty přišel. A už vím, že nechávat někoho na živu, se nevyplácí. S tou myšlenkou jsem přijel před policejní stanici a nakráčel dovnitř.