Bojuj proto, abys žil 11

11. Svoje lži si dobře zapamatuj

Člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou.
Antoine de Saint-Exupéry

Azrael si nikdy nemyslel, že vztah mezi ním a Hawkem může mít vliv na jeho chování, ale až moc pozdě poznal, že se mýlil. Právě díky němu pochopil, že cíl který si kdysi dávno předsevzal, je nesplnitelný. Nikdy nemohl pomoci všem a zvláště těm kteří si jeho pomoc nepřáli.
Přátelství k němu bylo něco co měl pevně ukryto ve svém srdci a udělal by pro svého přítele cokoli, ale Hawk nechtěl a vlastně by si to ani nezasloužil. Hlavně ne poté když zradil důvěru do něj vloženou.
Ne, nechtěl se zabývat minulostí, ale právě takovéhle chvíle jej k tomu sváděli.
„Azi!” vytrhl jej ze zamyšlení hlas člověka kterého nenáviděl stejně tak jako obdivoval. Muže, který byl hazardním hráčem, člověkem který si zahrával s city druhých a bavil se tím, že jeho oběti netuší, že ten úsměv jen skrývá to potěšení z jejich hloupé důvěřivosti a naivity. „Nespi a pojď mi pomoc!”
„Jo, jo! Už jdu, aby ses nepo-...”

„Myslíš, že by Hawka někdy napadlo, že mi dva budeme spojenci?” promluvil jako první Azrael, když vyskládali poslední krabici z auta, v domě.
„Spojenci? Neblázni! Já a ty se nemůžeme dát nikdy dohromady, ne že by tvoje tělo za nic nestálo, ale já...” nedomluvil, protože mu druhý černovlasý muž vrazil pěstí do zubů. „Cha,” zachrčel přes krví zborcené rty a bláznivě se rozesmál. „Jak předvídatelný!”
„Jo, a ty seš idiot!”
„Nápodobně!” odplivnul na zem krev a otřel si zbytek do rukávu, zanechávající tak na své tváři rudou šmouhu. Rád si dělal legraci z ostatních a Azrael byl tak snadno čitelný. „Co bys řekl na večeři? Mám už obrovskej hlad a naposledy jsem jedl...” zamyslel se aby se opět pousmál nad pohledem kterým ho druhý muž častoval, „...kašli na to. Je to idiot, který si myslí, že...”
„Nech toho, jo! Je to tvůj šéf a tyhle kecy by mohly být brány jako zrada.”
„Stejně jako to, že se tady s tebou bavím.” kontroval vzápětí Nuriel. „Hawk se ale nezaobírá svými druhořadými poddanými, nejdůležitější je právě teď pro něj Bianca a ten jejich novorozenej parchant! Největší legrace je, že je to holka! Měls vidět jeho výraz, když to ta porodní babizna vypustila z huby. Samozřejmě to bylo to poslední co řekla než jí srazil hlavu k zemi! Jako kdyby za to mohla,” bláznivě se rozesmál jako kdyby řekl fór měsíce.
Azrael se zamračil.
Kdy naposledy byl Hawk šťastný?
Kdy?
Ne, doopravdy si nemohl vzpomenout na byť jen jediný den, kdy tomu tak bylo. Možná kdysi dávno ještě když měl srdce na svém místě.
Julie!
„Pojmenovali ji *Purson, nezdá se ti to epické?” znovu se rozesmál až slzel. „Co tím chce vlastně získat?

*Purson - křesť. - Král z pekla; má pod sebou 22 legií démonů; ví o skrytých věcecch, pokladech; dává odpovědi na minulost, přítomnost a budoucnost

Nechápal nic z toho co ten idiot říká. Myšlenky se mu rozutíkaly opět k jeho příteli a poslednímu rozhovoru který spolu měli.
Poslední přátelský rozhovor, který měli si pamatoval jako kdyby se to stalo právě teď a ne před několika lety.

Leželi spolu na jedné posteli, hladíc svého přítele ve vlasech. Ten si pro sebe něco tiše broukal a pak se na něj otočil pár jiskřivě modrých očích. Tyhle oči u něj zahlédl jen párkrát, ale miloval je stejně tak jako muže který mu svěřil svůj život kdykoli a za všech okolností.
Zapřel se na rukách a posadil se do tureckého sedu, stále se usmívajíc stejně jako jeho oči.
Opětoval mu úsměv, čekajíc na jakékoli slovo, které by splynulo z těch smyslných rtů.
Zachvěl se.
„Azi? Mohl bys jít ke mě blíž? Rád bych si něco vyzkoušel?”
„Pr-prosím?”
„Nebuď labuť a udělej to! Já přece nekoušu! To víš!” zamračil se, ale jeho oči jej prozradily. Bavil se přítelovou reakcí na zcela jasnou provokaci z jeho strany. Věděl, že má pro něj slabost stejně jako on, ale ze zcela jiného soudku.
Starší se lehce zamračil, přikývl a pak udělal to o co jej mladší poprosil.
Hawk si olízl rty a Azrael polkl.
„Ňaf,” štěkl a lehce jej kousnul do nosu, aby místečko vzápětí olízl svým hebkým jazýčkem. Starší se opět zachvěl, ale tentokrát to bylo něčím jiným. Pocítil mrazivé vzrušení.
Ani jeden se nepohnul a pak se Hawk rozesmál. „Hlupáčku.” řekl jen a vyskočil na nohy.
Viděl na něm že se mu třesou kolena, ale nic neřekl, jen čekal.
Drobnější, ale o něco ráznější muž sklopil hlavu, aby s ní vzápětí zavrtěl a vyběhl z pokoje. Třískl za sebou dveřmi a pak se zhroutil. Rozplakal se.
Azrael slyšel ty vzlyky, ale věděl že teď nic udělat nemůže, nesmí.
O všem bylo dávno rozhodnuto a oba dva to věděli, ale proč nemohli alespoň doufat že něco dokáží změnit. Ten den však poznali, že nemohou a nesmí pokud chtějí žít!

„Azi, milovals ho?”
Tahle otázka jej od Nuriela rozrušila, ale přikývl. Proč by měl lhát? Když druhý muž už dávno všechno ví a ptá se jen proto aby se ujistil.
„A on tebe?”
„Kdo ví? Myslím, že nemusíš používat minulý čas, protože k němu stále něco cítím. Nikdo a nic nezmění mé city, které ke svému nejlepšímu příteli chovám.”
„I když tě zradil!”
Tahle otázka jej překvapila. Jak tohle může vědět? Zkoumavě se na něj podíval a pak jen pokrčil rameny. „Ne, správně bys měl říct – Proč si ho zradil, když ho miluješ.”
„Ty jeho, ale...”
„Neměl bys věřit všemu co ti kdo řekne.”
„Ale...”
„Viděls to, co?” Lehké přikývnutí mu jako odpověď stačilo. „Dokáže pozměnit své vzpomínky, on moc dobře zná tvoje schopnosti a právě proto je vaším vůdcem na to bys neměl zapomínat.”
„Co na to říká Sammael?”
„Na co?”
„City. Pro něj přeci city nehrají žádnou roli.”
Zelené vlasy se zavlnily vlivem téměř hysterického smíchu. „Ten má teď osobní starosti, pokud tě to zajímá. Konečně si našel hračku, která odpovídá jeho libidu a je nadmíru spokojen. Říká jí – Banshee.”

Sally si je nedůvěřivě měřila pohledem, domluva se setrami sice zněla, že jim budou věřit, protože nemají co ztratit, ale stále v jejích myšlenkách převládal pocit, že tohle nedopadne dobře a někdo za to zaplatí životem.
Claudie ji svým chováním připomínala bezduchou panenku, které jako kdyby nezáleželo na tom co se s ní stane. Jako kdyby její duch odešel společně s tím.... Benem. Sama jej brala jako zrádce, protože jí slíbil... Trhla hlavou. Byla sama sebou znechucená. Jak jen mohla naletět tomu povrchnímu šmejdovi!
A to si myslela, že to co k němu cítí je láska!
Zelený pohled plný bolesti se jí zaryl do srdce. „Vy Bena znáte?” promluvila konečně Claudie po dlouhé době poprvé.
„Myslela jsem že jej znám, by asi znělo výstižněji. Poté co unesl mého synovce je to už bezpředmětné. Byl by z něj skvělý herec.”
Letmý úsměv, který se jí mihl přes rty Sally překvapil. „Jste nejspíše první kdo si to myslí, ale nepřekvapuje mě to!
Díky jeho hereckému nadání jsem se vlastně nestala tím čím bych se stát měla, ale to je věc která se stala mezi námi, s vámi to nemá nic společného. Musíte mi věřit alespoň tohle, nikdy bych nezradila někoho komu jsem slíbila věrnost. Je to moje vlastnost a za svými slovy si stojím!” Její hlas zněl konečně rozhodně a z očí se vypařila ta bezradnost, která ukazovala její zranitelnost. „I když jsem přeci jen démon.” následoval lišácký úsměv.

Liška – Kicune je zvíře obdařené kouzelnými a magickými silami. Je povahy démonické a dožívá se vysokého stáří. Když dosáhne věku padesáti let, proměňuje se v sedláka, lovce nebo mnicha, ve věku sta let může být spanilým mládencem nebo krásnou ženou. Říká se o ní také, že vidí a slyší všechno, ať je to jakkoli daleko, že může lidem vzít paměť i vládu nad tělem a že plameny, které umí vydechovat, může podpálit dům. Pozná ji jen pes, ať má jakoukoli podobu.

„Jste si hodně podobní!”
„Myslíte?”
„Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Mezi vámi je to stejné, naopak já byla a jsem tolik jiná než on. Tak ztracená a nejistá ve všem...”
„Mýlíte se Sally. Já a on jsme jako noc a den, doplňujeme se, a spíše se lišíme víc než by mohlo být pro dva milující se lidi zdrávo. Jediným kladem na tom je, že on je tolik lidský až mě z toho bolí u srdce. Chci jej od sebe odtrhout aby byl šťastný, ale jsem jen sobecký démon, který se chce tak moc stát člověkem až zničí toho koho miluje. Vím to, oba to víme, ale...”
„Ten pocit je silnější než rozum, že?”
Přikývnutí a opět pár kapek slz jí steklo po tvářích, aby je vzápětí utřela do rukávu a s úsměvem pohlédla na druhou ženu. „Chtěla byste vědět co jsem zač? Sally?”

Neberus se opatrně rozhlédl kolem sebe než z kapsy vytáhl mobil a vyťukal číslo, aby se spojil se svým informátorem. Telefon chvíli vyzváněl než se ozval skřípavý hlas: „Copak?”
„Tady Naberius, potřeboval bych s ní mluvit!”
„Jistě, počkejte chvíli na drátě. Spojujeme vás.”
Píp.
Píp.
Píp.
Otravná písnička, která následovala jen zvýšila tep jeho srdce. Ta zasraná krysa! Nechat MĚ čekat!
„Co se děje?” ozval se po nekonečných minutách nevrlý ženský hlas. „Co mě otravuješ v tuhle nekřesťanskou hodinu!”
„Nechoď na mě s tou špínou, krávo!”
Odfrkla si, a jak poznal podle změny tónu jejího hlasu, stala se více naštvanou než před chvílí. „Nezapomeň že ty chceš něco po mě, ne naopak!”
„Jasně, ale pro tebe to bude taky výhodnější. Kdyby tě slyšel ON!”
„ne**r!”
Rozesmál se až slzel.
„Anael, Anael, ty se nezměníš.”
„Co teda chceš!”
„Rafael...”
„To není to cos chtěl říct,” cedila skrz pevně semknuté rty. „Doufám, že se to přímo týká Azazela anebo nějakýho dalšího šmejda, jinak si mě nepřej!”
„Ne tak úplně. Slyšela jsi někdy o Hawkovi a jeho synovi?”
„Jistě, kdo by neslyšel. Dreaw je přeci dítětem z proroctví té bláznivé věštkyně ne! Ale co to má společného se mnou?”
„Az se Samaelem na něj mají spadeno a naštěstí se stalo, že jim utekl společně se Seraphisem, kterého si ten blázen vytvořil. Právě teď jsem v těsné blízkosti jeho rodiny, která ho chce za každou cenu najít. Měl bych...”
„Řekni mi kde seš, za deset minut jsem u vás a pak....”
„Hlavně nevyšiluj, musím jim....” rozhlédl se kolem sebe a pak si jen povzdechl. „...promiň musím končit, mám tady malej problém!” dokončil a zavěsil.
Asi tři metry před ním stály dvě sestry a měřily si jej pohledem – tak tohle schytáš.

Párty začala nabírat na obrátkách, všude bylo slyšet nespočet hlasů a pak začala hrát podmanivá hudba, která většinu zůčastněných nutila k tomu najít si partnera a přitisknout se k němu tělo na tělo.
Alkohol tekl proudem jen jeden jediný člověk se tvářil jako kdyby vypil lák ze sklenice přehnaně kyselých okurek. Přelétl všechny zúčastněné znechuceným pohledem a posadil se k baru u kterého obsluhoval tajemně se usmívající barman. „Co to bude?”
„Whiskey bez ledu, dvojitá!”
„Copak rozešel jste se s přítelkyní?”
„Hmmm, tak nějak.” odvětil zasmušile a hned do sebe hodil panáka, polkl aby vzápětí zahuhlal:„Další!” po chvilce bylo na stole narovnáno už pět skleniček. „Zasraná práce,...”
Ještě teď měl v živé paměti to co viděl dnes ráno, když jej zavolali na místo další vraždy která se nápadně podobala práci Jacka Rozparovače v Londýně. Samozřejmě musel být předchozí pachatel mrtví. Opravil se. Měl by být, kdyby byl člověkem. Ale on už dávno věděl že dost vrahů má k člověku už dávno hodně daleko. Kdyby nebyl svědkem té jejich takzvané zábavy, ani by tomu nevěřil.
Židlička nalevo od něj zavrzala jak si na ni kdosi sedl. Muž zamžoural podnapilým pohledem na nově příchozího a pak si odfrkl. „Co tady děláš, Nate?”
„Neměl bys tak moc pít!”
„Copak si to neviděl! Nesnaž se mě k***a n****t! Něco takovýho... jak můžete vůbec dovolit, aby se tady ti bastardi tak volně producírovali a vraž...”
„Už sklapni! Myslíš, že mě to neštve, ale... nemůžeme udělat nic divnýho. Nejdůležitější je sehnat důkazy a pak to poslat před soud.”
„Stejně je ale osvobodí.”
Starší muž si povzdechl a opřel si hlavu o ruku než se upřeně mladšímu zadíval do očí, které se podezřele leskly. „S tím nic nenaděláme!”
„Ale měli bysme,” nyní se rozbrečel jako malý kluk.

První co uviděl byl hlouček policistů, kteří stáli před dveřmi do hotelového pokoje. Všichni byli sinalí a vypadali že se každou chvílí zhroutí do vlastních zvratků. „Nat?”
„Je uvnitř,” kývl rukou jeden ze seržantů směrem do pokoje a zapálil si cigaretu. „Nechceš šluka?” usmál se a s díky odmitl. „Jak chceš!”
Pootevřenými dveřmi zahlédl tmavou kaluž krve a pak muže, který klečel u jejího okraje na jednom koleni, u rtů měl přiložený křížek a cosi si pro sebe mumlal. Tohohle muže neznal, ale cosi mu říkalo, že by měl. „Pojďte dál, poručíku. Už na Vás s Nathanaelem čekáme.”
Oslovení jej na moment rozhodilo, ale vzápětí získal zpět svůj snad vrozený nadhled. „Pane,” přikývl a vešel dovnitř.
Do nosu jej udeřil silný zápach smrti, který za svoji několikaletou kariéru ještě neměl šanci cítit. V tom pachu bylo cosi zlověstného.
„Síra!” odvětil hlas, který znal až moc dobře. „Nedejchej moc zhluboka, Gabe! Mohl by ses pozvracet, srábotko!”
„Kdo to udělal?” rozhlédl se kolem sebe a pohled mu padl na hromadu čehosi. Přivřel oči a chvíli přemýšlel, než mu to došlo. Tělo bylo rozpáráno a jeho vnitřnosti byly.... Polkl a zhluboka se nadechl. Po chvíli poznal, že udělal tu nejhorší možnou věc. Zvedl se mu žaludek. Ještě štěstí, že dnes ráno nesnídal a ani si nedal svou obvyklou dávku kafe jinak by narušil místo činu svými výměšky.
Nat se ušklíbl, ale neřekl ani slovo. Jen založil ruce na hrudi a upřeně se zadíval na muže klečícího na zemi. Za celou dobu co byl u téhle jednotky jej na místě činu neviděl a tak si byl jistý jediným, pachatelem musí být velké zvíře.
„Prohledejte to tady a všechny důkazy předáte jen mě. Já je pak předložím na ministerstvu!”
„Pane?!”
„Nějaké námitky Nate?”
„Ne, pane!” odfrkl. Ten chlap ho začal pěkně štvát. Ohlédl se na Gabriela a jen si povzdechl. Musel toho horkokrevnýho blba uklidnit. Moc dobře viděl jak se to v něm vře a kdyby jej nezastavil jistě by se na vrchního náčekníka vrhl a z plna plic by ho poslal do pr**le. „Ty pojď sem a zklidni hormon!” zavelel a přitáhl si Gabriela za košily k sobě.

„Prostě na to zapomeň. Vožer se, najdi si tady někoho, zašukej si a pak se na to podívej zítra ráno čistýma očima. Možná ti to pak všechno dojde. Na tohohle parchanta musíme jít pěkně od lesa a pozvolna.”
„Jasně a on mezitím zabije dalších pět lidí, co?”
„Co říkáš na tu šťabajznu támhle v tom druhým boxu napravo? Tu jak se líbá s tou černovláskou. Nestála by za hřích.” snažil se odvést řeč jinam. Podle následných slov poznal, že se mu odvedení pozornosti příjemnějším směrem povedlo, alespoň na malou chvíli.
„Idiote!” odvětil s úšklebkem Gabriel. Lehce se usmál, ale jeho oči jako kdyby byly mrtvé. „Já bych si spíš dal grupáč!”
„A pak kdo je tu idiot!” kontroval Nat a oba se rozesmáli uvolňujícím smíchem.

Obrátil se ze strany na stranu a zavrčel hned jakmile otevřel oči, protože ho do nich udeřilo prudké světlo zvenku, nejspíš zapomněl zatáhnout žaluzie. „Sakra!” plácl rukou do prostěradla, aby jej vyděsilo zabručení, které zaslechl nalevo od sebe. Pak následovalo zašustění přikrývky a na břiše mu přistála ruka a jak po chvíli, když se jí dotkl poznal, ta ruka rozhodně není ženská. „d******e, d******e,” šeptal tiše pro sebe jako mantru. „Co jsem včera vyváděl?”
„Neměj strach!”
Když uslyšel ten hlas tak vyskočil z postele jako po zásahu bleskem. „Týýýý!”
„Ty v**e, neřvi. Nic se nestalo! Jen ses vožral jako prase a já se o tebe musel postarat. Sice ses po mě plazil, ale já bych nikdy nevyužil situace. Snažil ses mě sice vykouřit péro, já se udržel i když mě to stálo hodně sil. Takhle kdyby ses tulil k někomu jinýmu. Hmm. Nebyl bych si jistej že si udržíš svoji poctivost. Pár chlapů z baru tě sice chtělo vojet, ale já je nenechal.”
„Víš že meleš pátý přes devátý! Ale jinak, dík!” Ta jiskra, která se Natovi mihla v oku jej na chvíli vykolejila, ale byl už dost uklidněný na to, aby se zabalil do pokrývky a posadil se vedle kolegy. Ten si sednul na kraj postele a spustil nohy na zem. „Bože! Byl tam i Rafael?” zavyl o poznání klidněji než předtím.
„Jo. Skvěle se bavil.”
„Co si o mě jen pomyslí, on je tak...”
Starší se pousmál, ale větu, kterou Gabriel nakousl, nedokončil. „Už seš klidnej!”
„Jsem, díky!”

Brečela jako malé dítě. Byla skálopevně přesvědčena že mu porodí syna a pak se to takhle pokazilo. Nikdy se to nemělo stát. S odporem pohlédla na uzlíček ze kterého vycházel srdceryvný pláč, ale ji jako kdyby to vůbec nezajímalo. Postavila se na nohy a vyšla ven z pokoje. Už nemohla to odporné kňučení vydržet, jeětě teď si vybavovala ten opovržlivý pohled, kterým ji ON častoval, pro něj tímto zemřela i když jí sliboval...
Zavrtěla hlavou.
Věděla, že tu pro ni už není místo a za žádnou cenu tu už ani nechtěla zůstat.
Zklamala a nemá právo tu být.
Dítě v zavinovačkách opět zaplakalo, tvářičky se mu krabatily téměř dusivým pláčem. Zatnulo pěstičky a otevřelo rudá očka.
Po zádech jako kdyby mu přeběhl mráz, když se sklonil na dítětem. Nikdy by nečekal, že jej může vyděsit něco tak triviálního jako červené oči, ale ten pohled si nezadal nic s pohledem vyšinutého šílence.
Ve vzduchu se zachvělo podivné znamení a dítko oči opět zavřelo aby je po chvíli otevřelo a na něj se dívaly dva hřejivé páry očí – jantarové barvy.

Po Biance jako kdyby se zem slehla. Sice jí řekl pár nevyvíravých slov, ale nikdy by nečekal že opustí své nově narozené dítě bez jediného slova.
Živě si vybavoval, kdy svoji dceru uviděl ten den, kdy zmizela její matka. Ten děs, který vyvolala v něm, v jejím vlastním otci. Jaká bude až dospěje?
Věděl, že ji nenajde pokud si to ona nebude přát a tak nechal čas pozvolna plynout. Zde čas ubýhal jinak než tam venku. Démonské děti se musely stát co nejdříve dospělými pokud chtěly přežít a nejinak tomu bylo i s dívkou, která se narodila Hawkovi.
Po půl roce již vypadala na tři a po dalším na šest let. V tu chvíli jako kdyby se pro ni čas zastavil a všichni věděli, že navždy zůstane malou dívkou i když v ní spočívala obrovská síla, kterou kdosi zapečetil ten den kdy ji opustila vlastní matka.
Nadejde někdy čas kdy dospěje a zničí anebo zachrání svět, stejně tak jako její bratr?

Dejme tomu, že by věřil těm řečem co ta ženská vypustila z pusy, ale proč by tedy Samael chtěl, abych... Ne, nemohl tomu věřit!
On by ho přeci takhle nechtěl....
Chce tě vyzkoušet!
Nevěří ti!
Myslí žes ho zabil ty abys mu sebral jeho místo.
Místo milovaného syna!
Mělo to být tvoje místo! Tys byl první. Udělal bys cokoli, pro něj! Tak proč tě zradil a předhodil ti jen zbytky?
„Nech mě být! Nevěřím ti!”
Žena se rozesmála tím samým smíchem jako poprvé. „Sladké!” uhodil jí do tváře, jednou, dvakrát. Na jejích rtech však stále setrvával ten posměšný úšklebek i když byl od krve. A to bylo ještě horší než kdyby...
Zavrtěl hlavou a v ruce pevně sevřel obětní nůž.
„Tak sladké,” nepřestávala si z něj dělat legraci a olízla si ze rtů svoji vlastní krev. „Stejně tak sladké jako tahle úžasná krev. Dej mi jí víc, víc, víc....”
„Měli bychom pokračovat!”
„Jak myslíš,” odvětila žena opět tím samým mužským hlasem – Belfegorovým. „Už se nemůžu dočkat jestli splníš jeho poslání anebo OPĚT selžeš!”
Lahvičku s Abaddonovou krví opatrně otevřel a část vylil do připravené nádoby. Nůž který na chvíli odložil si znovu vzal do ruky a přiložil si jej k vlastnímu zápěstí. Sykl, když se nůž zabořil do kůže a vzápětí do masa, aby prořízl žílu, několik kapek steklo po ruce, aby pak většinu nechal skanout na již přichystanou krev. Smíchal jí špičkou nože a začal předříkat zaklínadlo, které se za ty roky, kdy se o tohle pokoušel, naučil nazpaměť.
Z kapsy po chvíli vytáhl kus látky a zápěstí si s ním ovázal. Pomalu mu docházely síly, ale věděl že musí vytrvat, pokud chce... Uznání.
Myslíš, že se od něho dočkáš něčeho jako uznání? Nebuď směšný!
„Přestaň,” zase vykřikl, „nevěřím ti ani slovo. On, on,...”
Nevěří ti!
Využívá tě!
Tak moc by tohle všechno chtěl smést pod koberec, zapomenout, ale věděl že to co všechno slyší ve své hlavě je pravda a právě proto to slyšet nechtěl!
Trapné!
„Ale sladké,” Tak neupřímný smích.
Přichystanou směs položil napravo od ženy. Poklekl na zem, vytáhl z druhé kapsy kabátu knihu a podle ní začal na podlahu kreslit podivné ornamenty, které začaly tvořit podivný kruh.
Po několika minutách si z čela setřel pot a zvedl se aby vzal krev která se i přesto, že byla několik dlouhých minut vystavena okolnímu vzduchu nezačala srážet.
„Zajímavé! Tohle vidím poprvé, možná....” tiše promluvila žena. Olízla si rty a vyklenula se do oblouko jako kdyby právě teď prožívala orgasmus. „Tohle si užiju!”
Kruh jako kdyby se začal pohybovat a po chvíli se vznesla podivná záře, aby se uvnitř cosi začalo zhmotňovat.
Slibné.
Tak sladké.
Ach... vzrušení...!
Žárovky v místnosti začaly poblikávat a pak jedna po druhé praskaly až zbyla jedna jediná přímo nad jejich hlavami.
Azazel polkl a vzal do rukou opět nůž, znovu předříkavajíc ta samá slova jako předtím. Teď však pozpátku. Pomalu přistoupil k ženě, držíc v rukou nádobu se smíchanou krví. Přiložil jí na rty prst na kterém měl směs obou krví. Vystrčila jazýček a mlsně jej olízla. „Ještě, chci ještě. Tak sladká, tak trpká, tak skvělá. Úžasná kombinace. Kdybys jen věděl, hlupáčku!”
A teď, teď musel jen čekat jestli ta duše přijde.
To však nebylo všechno. Čekal ho boj a oba dva věděli, že nemusí ani jeden z nich vyhrát.

Sammael překročil další mrtvé tělo, které tu zůstalo po běsnění jeho miláčka. Pohladil jej po hlavě a rozesmál se upřímným smíceh, který se těm pár přeživším zakousl do páteře a donutil je křičet nefalšovaným zoufalstvím. „Dobrá práce Loocku,” zvíře u jeho nohou zapředlo jako kočka a otřelo se tělem o jeho levou nohu. Napravo od něj stojící žena se k němu přitiskla jako kdyby měl nastat konec světa, na tváři nečitelný výraz. Oči plné smutku, ale přesto živé – žijící si svůj vlastní život. Přes rty se jí mihl letmý úsměv. Gigi-sama.
„Pa-pane?” kdosi bázlivě zakoktal „Mám pro vás zprávu od madam Lilith.”
„Co chce ta bláznivá ženská? Moc dobře ví, že se s ní za žádnou cenu spojit nehodlám.”
Muž sklonil hlavu k zemi, neměl odvahu se tomu muži podívat do očí, když mu bude říkat to co mu ta žena předala. Oba dva věděli, že jakmile to řekne, zemře. „Nenecháme tě jej získat,” šeptl.
„Zajímavé! Tohle bude ještě zajímavé,” zase se rozchechtal. „Vzkaž jí: Budu se těšit!”
„A-ano, pane,”
Ani v nejmenším neočekával, že z toho vyjde tak snadno, ale co nejrychleji to šlo se vytratil z hradu, aby si to snad Sammael nerozmyslel.
Banshee se posadila na zem vedle Loocka, který ji ostražitě pozoroval zatímco jej v uklidňujících tazích hladil jeho pán po hlavě. Mysl měla zcela klidnou a jediné na co myslela bylo jak uspokojit svého pána.
„Myslím, že je nejvyšší čas podívat se na to jak pokračuje Azova práce.” tiše mlaskl. Mazlíček vyskočil a vyběhl ze dveří, aby za pár desítek sekund přinesl vycházkovou hůl. Sammael ho do ní převzal a podrbal jej pod bradou. „Ty tu zůstaneš,” zavelel směrem k ženě aniž by se na ni podíval, „a pohlídáš to tady. Nikdo nesmí opustit tenhle úkryt a když tak za cenu vlastního života. Jako ochránce ti zde nechám své zlatíčko!”
S úšklebkem přiklekl ke zvířeti: „Loocku! Zůstaň!” ten jen temně zakňučel, lehl si na podlahu s hlavou na tlapách, aby vzápětí zavřel své rudě planoucí oči.

Rozhlédl se kolem sebe, aby mu pohled padl na místnost, která byla v dezolátním stavu. Všude byla krev, necítil přítomnost ničeho živého. Muselo se tady stát něco děsivého. Pousmál se. Jo, tohle se mu líbilo. Nakonec měl tedy nejspíš pravdu, že si vybral právě tuhle ženu. Co by mohlo být lepší než síla, která by dokázala zranit i samotného Azazela. Jednoho z jeho nejlepších mužů.
A kdyby zpět nezískal Abaddona? Co na tom záleželo! Síla byla přednější než rodina a vztahy. Co by získal tím, že se vrátí ten nezodpovědný blb, který si shodou náhod mohl říkat jeho syn.
Pomocí hole převrátil další z trosek, aby se dostal ke kruhu nacházejícímu se uprostřed místnosti. Chřípí nosu se mu zachvělo jak natáhl okolní vzduch. Podle zápachu poznal, že se zde mísí vůně Azazelovi krve společně s krví jeho syna a neznámým pachem.
Oči mu zasvítily jako dítěti které poprvé vidí něco úžasného. Na stole, kde měla ležet oběť byl položen obětní nůž a pramen vlasů. Vzal je do ruky a přiložil k obličeji aby k nim mohl přičichnout. „Hmm. Sladké jako krev.”
Pane!
Ten hlas v hlavě podnítil jeho žádostivost. Jak vtíravý. Teď byl vzrušený na nejvyšší možnou míru. Belfegor. „Úžasné!”
Pokud by získal jeho! Ta moc a všechna síla. Nikdo by je nedokázal zastavit. Věděl však, že pro to bude muset něco obětovat. Bylo mu to však jedno. Po tohle obětuje i své nejlepší muže.
„Kde jsi!”
Hihi.
Smích.
Najdi si mě, Same!
„Takže hra na schovávanou? Ty přeci víš, že na tyhle hlouposti nemám čas. Prostě řekni kde jsi a co chceš a dostaneš to ode mě.”
Ano?
Opět ten hlas v hlavě.
„Copak jsem někdy lhal?”
Ty?
„Chápu! Nevěříš a já se ti ani nedivím. Díky mě si byl...” Okolní vzduch se zachvěl a když Sammael vydechl začala se kolem jeho úst tvořit pára. „Jo, jseš naštvanej, ale já se ti nehodlám omlouvat!”
Jistě. K tomu by ses přeci nesnížil.
„Minulost stranou. Co chceš?”
Co chci?
Sammael přikývl, ale nepromluvil.
Azazela a jeho syna!
„Cože? Proč zrovna jeho?”
TO je moje věc. O syna se postarám, jen chci tvůj slib že se ho ani prstem nedotkneš. Nejenom ty, ale ani nikdo z tvých mužů anebo žen, zvířat či lidí patřících k tvým spojencům.
„Dobře!”
Místnost jako kdyby se ohřála. Uslyšel jen tiché lupnutí a přímo před ním se zhmotnila žena u jejíž nohou ležel Azazel v bezvědomí.
„Ty jsi Belfegor? Myslel jsem, že...”
„Měl bych být muž, co? Ale protentokrát si vystačím s touto rolí, abych získal to, co potřebuji. Už se nemůžu dočkat až to ochutnám!”
„Co, ochutnáš?” polkl Sammael. Nějakým zvláštním způsobem jej tahle osoba děsila a to jej částečně i vzrušovalo. Po dlouhé době někdo kdo by se mu mohl postavit.
Úsměv na tváři ženy jej vyděsil ještě víc.
„Kdo ví!”

Earl se podrbal ve vlasech a zhluboka si povzdechl než na Alyson promluvil. „Řekl ti Sean nějaké podrobnosti o tom kam máme jít?”
Dívčin úsměv se rozšířil. „Slyšels o Ryuovi?”
„Ten vymítač?”
Přikývla, opírajíc se zády o zeď.
„Kde se právě teď nachází?”
„Někde poblíž Las Vegas, možná v poušti. Z nějakého důvodu potřebujeme jeho sílu, která nám má pomoci v ochraně těch které milujeme. Nezdá se ti to trapné? Proč bychom měli chtít vymítače v boji proti upírům?”
„Nejsou to jenom upíři. Gigi-sama se spojila s démony a tak...”
Ach. Tak Gigi-sama, jo? pomyslela si v duchu. S tebou to bude ještě složitý.
„...měli bychom sehnat co nejvíce odlišné pomocníky a jejich stoupence. Ona je totiž schopná čehokoli, aby naplnila svoji pomstu.”
Alysoniny myšlenky se vrátily zpět k tomu, kdy poprvé poznala Gigi. Do minulosti, kdy ještě nevěděla vůbec nic o tom světě, který se před normálními lidmi skrýval ve stínu temných uliček a v zákoutí velkých měst.
Do doby, kdy neznala nikoho jako Gigi.

Už nepočítala kolikátý zákazník ji prošel pod rukama. Kolik jich bylo které jen vykouřila anebo pohonila. To jediné co si pamatovala bylo jak jí kdysi dávno říkal jak moc ji miluje.
Kdyby mohla, plakala by, ale poslední slzy jí došly v den, kdy se díval na to jak ji znásilňuje skupina jeho takzvaných přátel a ještě přitom kouřil....
Zhluboka se nadechla. Jen vzpomínka na to ji dokázala rozlítit k nepříčetnosti.

Jednou za čas ji pustil ven aby ji pak znovu zavřel zpět. Nemohl si přeci dovolit, aby ztratila tu jiskru, která TY muže tak vzrušovala. Několikrát slyšela jak mluví o jejích očích.
„Ta d***a si o to přímo říká, vybral sis správně Frede,” zamumlal nadšeně další z jeho přátel a vrhl se na ni jako dravec na svoji kořist.

Make-up již těžce skrýval těch nespočet modřin a tak si její pasák jednoho dne řekl, že ji na několik týdnů zavře do malého pokojíku, aby se vyléčila.
A zrovna tam ji našli ONI.
Když se po dlouhé době otevřely dveře a její oči si přivykly na silnější světlo, uviděla na zemi JEHO tělo. První co pocítila byl strach po kterém následovala úleva.
Vykřikla a svezla se na zem. Veškerá zlost z ní vyprchala následovalo uvolnění. Jen ta frustrace musela ven a tak jen řvala jako malej spratek.
Kousek od ní se zastavil pár bot na které vysíleně pohlédla. Kdosi si k ní přidřepl a chytil její bradu, aby ji donutil podívat se mu do očí. Zamrkala, aby následně omdlela.
„Zajímavé!” zašeptal jen a přehodil si ji přes rameno jako pytel odpadků. „Gigi-sama bude nadšená.”

„Jak si ji poznala?” vyrušil ji ze vzpomínek Earlův hlas.
Dívka se uchechtla a pak si založila ruce na hrudi. „Myslím, že tohle není na krátký rozhovor. Možná později až bude dost času!”
„Dobře. Tak se vydejme do Nevady. Letadlo by mělo....”
„Neměj strach už jsem zajistila letenky a taky... Sean nám nabídl pomoc. Jede s námi nějakej trpaslík nebo co to je. Možná budeme mít slevu.”
„Marid, jméno mé. Dámo a pane, bude mi ctí Vás doprovázet!” vykvil kdosi ode dveří pisklavým hláskem až oba dva nadskočili. „Vy nemuset mít strach, já ochránit!”
Džin? Mihla se Earlovi hlavou jediná myšlenka. Zase ona?
Mužík se zadíval na muže, pak přimhouřil oči a promluvil: „Vás si pamatovat, moje paní...”
„Zmlkni,” vykřikl a hodil po Maridovi hrníčkem. Prcek jen mrkl a letící předmět se pár centimetrů od něj rozletěl na prach.
Alyson nadšeně vykřikla a než se džin nadál mačkala jej v náručí. „Ten je tááák roztomiléééj!”
Ne, tohle doopravdy nikdo z nich nečekal a atak se Marid zmohl jen na jednu jedinou věc, zčervenal jako malina. Earl se jen uculoval a tak byl problém zažehnán, alespoň prozatím.

POZNÁMKY:
Archanděl Azrael
-archanděl smrti
- komu Bůh pomáhá, léčí smutek, odvádí duše do nebe…Azraelovo jméno znamená „Ten, jemuž pomáhá Bůh“ a on sám podporuje ty, kteří pomáhají druhým. Obzvláště rád pomáhá terapeutům, kteří pracují s truchlícími nebo umírajícími. Požádejte Azraela, aby při konzultacích vedl vaše slova a činy a pomohl vám zůstat trpělivými a soucitnými. Může vám také pomoci dostat se k profesi terapeuta a nasměruje vás ke studiu, zácviku a vlastní úspěšné praxi.Azraelova aura má nádherný světle žlutý odstín barvy vanilkového krému. Azrael tímto něžným světlem obklopuje truchlící a umírající osoby a přináší jim útěchu. Když je Azrael poblíž, můžete v místnosti vidět třpytící se bledě žlutá světla. Jeho energii odpovídá krémově žlutý kalcit. Držte jej v ruce nebo ho noste na těle a získáte nekonečnou útěchu
-kámen žlutý kalcit, aura – bílá (matná, ne zářivá)

Nuriel
Anděl přebývající v Druhém nebi ve společnosti velkého množství kolegů, stvořených z ohně a vody. Sám Nuriel je patronem krupobití a bývá vyvoláván coby ochránce před zlem. Podoba orla.