Archangel Symphony III.

Poprvé spolu někam cestovali, ale ani jeden nebyl nervózní. Zatetsu na to byl zvyklý a Rai zase moc drzý. Po hodině zajeli na parkoviště u hlavní třídy.

„Počkej tady, za hodinu jsem zpátky. Omluv mě.“

Rai zůstal sám v autě, a když ho omrzelo poslouchání rádia, rozhodl se, že se projde. Chodil po ulicích ale jeho limit peněz mu omezoval výběr, kam by mohl jít, ale stačili mu na kafe. Zašel celkem daleko, už ani neslyšel auta z hlavní třídy. Už se mu nechtělo chodit a tak zapadl do nejbližšího podniku. Bar byl prázdný, jenom za pultem obsluhoval mladší muž. Nemohlo mu být víc než 25. Přiskočil k Raiovi, který se už pohodlně usadil na židli a sametovým hlasem se ho zeptal, co si bude přát.

„Bílou kávu, prosím.“

„Brzy vám ji přinesu.“

Usmál se a odhalil svoje bílé zuby, když odcházel, Rai cítil, že ho stále sleduje, pořád cítil jeho pohled v zádech. Nečekal dlouho a už se blížil půvabný číšník s objednanou kávou. Když jí pokládal, jakoby omylem naklonil tác do úhlu, kdy bylo jasné, že se obsah vylije. Přímo do klína Raie.

„Gomen, gomen!!“ vykřikl naoko překvapeně číšník, odběhl a trvalo jen nepatrnou chvíli než začal Raie otírat na tom nejchoulostivějším místě.

„Měl by sis ty kalhoty sundat.“ S vážností v hlase přešel do tykání.

Rai se zvednul a vyjel: „Co to k***a děláš??“ po jeho vzoru přešel taky do tykání

„Poradím si sám!“ když číšník seděl, vypadal neškodně, slabě, ale jak se zvedl, Rai pochopil, že přestřelil, a že mu to nevyjde jen tak. Ikuma, tak se ten číšník jmenoval, chytil zrzkovy pevně hlavu a políbil ho. Rai chtěl protestovat, otevřel pusu, aby zařval: „Vypadni ode mě!“ ale jenom dal Ikumovi možnost proniknout mu jazykem do úst. Štíhlý kluk házel nohama i rukama jakoby věřil, že tím ho odradí, docílil ale jenom toho, že mu svalnaté ruce drtili zápěstí o sebe a koleno se bolestivě tisklo na jeho penis.

„ Nebraň se, jinak tě to bude bolet.“

Plivnutí do obličeje dalo Ikumovi jednoznačnou odpověď. Zavřel oči. Uklidnil se. Odtáhl se od Raie, utřel si obličej a vrazil mu facku. Facka zrzka odhodila tak silně, že narazil čelem do kliky u dveří. Rozrazil si čelo. Pramen krve mu protékal přes oko takže všechno viděl pokryté rudou barvou.
„Já ti to říkal…“ v tónu byl slyšet výsměch.

Číšník přišel ke klečícímu Raiovi, chytil ho za hebké vlasy a tím ho donutil zaklonit hlavu až na záda. Jednou rukou mu povoloval kalhoty a jazykem zabraňoval křičení.

„Máš fakt hezkej zadek. Dovol mi…“ nedořekl, protože tři prsty násilně a bez varování strčil do toho „hezkýho zadku“. Teď už Rai řval, zmocňovala se ho panika. Na stehně ucítil teplo z krve od rány, kterou mu způsobili Ikumovi ostré nehty.

„Si celkem roztažený, tak tebe už někdo šuká? Měl by si tě víc hlídat… takovýho slaďouška.“

Vytáhl si svojí chloubu, kterou už měl naběhlou a prudce na Raie nalehl. Při jeho sadistické povaze chtěl, aby zrzek co nejvíc trpěl a tak mu prokousl ucho, dlouhé nehty zarýval hluboko do boků a užíval si těch zoufalých výkřiků. Uke už na konci necítil ani jeden sval a vysvobodilo ho vyvrcholení semeho. Sperma mu dopadalo na zakrvácený zadek a tvář. A pak Ikuma odešel… Ikuma… to jméno bude nenávidět navždy, odešel bez jedinýho slova a nechal Raie před dveřmi baru. Trvalo dlouho, než našel sílu se postavit a tak k autu došel s hodinovým zpožděním. Byl pořád ušpiněný od krve a to sperma tak nepříjemně páchlo… Zatetsovo bylo úplně jiné, vonělo. Připadal si, jakoby Zatetsovi vrazil nůž do srdce. Ploužil se k elegantnímu černému sporťáku, kde už netrpělivě přešlapoval jeho milenec.

Rai měl na sobě špinavé kalhoty a nedbale oblečenou košili. Několik knoflíčků zapnutých, jeden cíp košile zastrčený v kalhotách a druhý si plandal, jak se mu zachtělo ve větru. Po obličeji měl zaschlou krev z rány na čele a z ucha mu tekl neustále pramínek krve po krku a vpíjel se do košile, kde krev vytvořila zvláštní obrazec. Na tváři se mu rýsovala modřina od facky, co mu dal ten prasák Ikuma. Na zápěstích měl obtisky od jeho rukou, jak ho drtil v sevření. Doklopýtal k drahému autu a netrpělivému černovlasému muži. Ten se hned na něj otočil a zakřičel…

„Kde jsi, kurv…“ nasupený výraz se rázem změnil.

Jen co Zatetsu spatřil zubožený stav Raie zlost ho opustila a nastoupil nehorázný strach o to, co se mu stalo… Rai koukal do země, nic neříkal.

„Pane bože, Rai-kun! C-co se ti stalo?!“ vydal ze sebe vystrašeně… Rai měl výraz smutné laně. Smutné a raněné.

„Z-Zatetsu-san… já… nechci se o tom teď bavit. Prosím, pojeďme domů… Prosím.“ Hlesl smutně Rai. Obešel Zatetsua a nasedl do auta. Aristokrat si k němu přisedl a jeli domů. Cestou Rai nepromluvil ani slovo, koukal z okna a zdálo se, jako by ani nebyl duchem při sobě. Byl bledý, zakrvácený a nepřirozeně skleslý.

Co se mu proboha stalo?? Tato otázka Zatetsua přímo zaživa užírala. Chtěl Raiovi nějak pomoct! Ale nevěděl, jak a ani nevěděl, co se mu stalo. Že by se s někým popral? Nebo co když potkal někoho, kdo mu dříve moc ublížil?

Když se jemně dotknul konečky prstů hřbetu Raiovy ruky. Ten vylekaně ucuknul. Zatetsu tedy oddálil svou ruku a smutně sledoval nepřítomného Raie. Celá cesta trvala nekonečně dlouho. To zvláštní ticho, které tam panovalo, bylo až skoro nesnesitelné. Když auto zaparkovalo před honosným sídlem, Zatetsu vystoupil z auta a pomohl také Raiovi. Ten pořád nic neříkal. Následoval potichu Aristokrata do domu. Až když byli v dlouhé chodbě, potichu promluvil.

„Zatetsu-san…“ oslovený se hned otočil a oči měl přeplněné citem.

Rai k němu přišel a jen se opřel o Zatetsuovo vypracované tělo. Ten pochopil, jemně omotal paže okolo něj a oba tam stáli opět v tichu. Po chvíli se Rai oddálil a odstoupil o jeden krok dozadu.

„Já se půjdu vykoupat a… a pak spát… jsem nějaký unavený… Dobrou noc.“

Rozloučil se a odešel do svého pokoje. Zatetsu koukal na dveře, které se zavřeli za chlapcem. Stál tam bezmocný a zmatený. Pak se otočil na podpatku a odešel též do svého pokoje.

Rai vešel do pokoje a shodil postupně ze sebe všechno oblečení. Nechal za sebou z nich cestu do koupelny. Vešel do sprchy a pustil si na sebe horkou vodu. Nechal jí, ať smyje všechnu špínu, všechny zbytky doteků Ikumi, jeho D.N.A…

Sám si začal dřít kůži, měl pocit, že na sobě pořád cítí ty jeho oplzlé ruce. Kůže začala rudnout pod silou a intenzitou jakou se myl. Pořád ho všude po těle cítil. Ve sprše strávil přes půl hodiny. Když se osušil tak zamířil do pokoje a ulehl do nadýchaných peřin. Přivřel oči a než se naděl, ocitl se v říši snů.

Zatetsu seděl se skleničkou vychlazené whisky v koženém křesle, před ním plápolal a praskal oheň v krbu. Pořád měl hlavu plnou otázek a nevyřčených odpovědí. Nedalo mu to, i když bylo už něco po půlnoci, vydal se potichu do Raiova pokoje. Vzal si na sebe župan.

Když otvíral dveře, něco ho zarazilo. Spíše něco slyšel.

… Pláč?? …

Vstoupil tedy do místnosti a srdce mu vynechalo jeden nebo dva údery. Pod otevřeným oknem seděl Rai s nohama u hrudníku a plakal. Srdceryvně plakal… Zatetsu k němu přišel a klekl na kolena, jemně mu přejel po zrzavých vlasech. Rai na něj upřel své uplakané oči, byly plné bolesti. Pokoj byl zahalen do ticha, černovlasý muž ho pevně objal. Rai se zachumlal do velice dobře známého županu a nechal slzy dál téct po jeho alabastrové kůži. Začali se pohupovat z jedné strany na druhou, Zatetsu se ho snažil uklidnit tichým šeptem. Docela se mu to dařilo, Raiovo tělo se už tolik netřáslo a tolik nevzlykal. Chlácholivě ho hladil po zádech. Oddálil Raiův obličej a naklonil se, aby slíbal slzy, ale ten sebou vylekaně trhnul.

„Neboj se… já ti nechci ublížit…“ usmál se Zatetsu a radši mu setřel slzy palcem.

Rai se plaše usmál.

„Promiň mi to…“

Zašeptal Rai a zase se zavrtal do Zatetsuova náručí. Ten ho pevně stiskl, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.

„Rai-kun… mohl bys… můžeš mě říct, co se stalo?“ zeptal se ho jemně.

Rai se na něj podíval svýma pláčem zčervenalýma očima. Popotáhl a nadechl se.

„Víš. J-já… jsem se šel projít, když jsem na tebe čekal. Zašel jsem do jednej nedalekej putyky a tam b-byl jeden číšník a ten… T-ten!...“ opět se rozplakal, tělo se mu začalo třást.

Srdce mu zběsile tlouklo a bylo cítit, že se děsí už jen myšlenky na tu událost. Když se trošku uklidnil, pokračoval…

„On… mě… tam…“ Raiovy začal přeskakovat z pláče hlas… „Tam… z-z-znásilnil…!“ po těchto slovech se zhroutil do Zatetsuova náručí a začal se nezadržitelně třást.

Zatetsu nevěděl co má dělat, nemohl tomu uvěřit, jeho Rai, ten, kterého chtěl ještě přednedávnem před vším ochránit teď tady není schopen ani slova. Jeho černé oči se upírali do ještě černější tmy. Cítil neschopnost, potom vztek a nakonec ho ten vztek ovládl. Pevně uchopil Raie do náručí a běžel s ním za ošetřovatelkou.

„Musím teď odjet, dejte mu něco na nervy a potom ho odneste ke mně do pokoje, zůstaňte tam s ním dokud se nevrátím.“

Potom nasedl do auta a jel na stejné místo jako odpoledne. Hlavou se mu hodili myšlenky. ‚Kdo by mu to udělal? Nějaká zrůda!!‘ ‚Nebyl jsem dost dobrý, i před tím jsem ho mohl zachránit.‘ ‚Jestli ho ztratím můj život nebude mít smysl.‘
Nevnímal cestu, ale i tak brzy objížděl bloky a hledal „nejbližší putyku“ . Když už myslel, že jí nikdy nenajde objevil se před ním bar. Pouliční světla ozářila tmavý flek na zemi. ‚Je to Raiova krev??‘ Vtrhl dovnitř. Za barem se opíjel hnědovlasý kluk, Zatetsu odhadoval, že byli tak stejně staří.

„Eh… Ahoj… chtěl jsem se zeptat, neviděl si tu dnes odpoledne takového zrzavého chlapce?“ Vychrlil za sebe a s upřeným pohledem sledoval reakci.
“Jooo ty myslíš toho udělanýho klučinu, pěkně jsem si s ním zamrdal.“ Odpověděl číšník se smíchem, utišil ho jenom lok z láhve.

Zatetsu přeskočil pult a chytil ho za motýlka. „Cos to řekl??“
“Hele klídek… on si to přál… přišel za mnou, stáhl si kalhoty a žebral: ‚Vyšukej mě, prosííím.‘ No kdo by těm jeho očím neodolal. Byl pěkně těsnej, to musím uznat…“
Tohle už nemohl poslouchat, musel číšníka umlčet. Chytil ho za vlasy, a silou mu s hlavou bouchl o hranu stolu.
Krev zabarvila skoro všechno, ale Zatetsu se mohl mýlit, viděl totiž červeně z toho jak zuřil. „Znásilnil si ho?? To si byl ty??“
Ikuma byl nejspíš moc opilý na to aby cítil bolest, a už vůbec nechtěl přestat provokovat.
„Tak to jsi ty? Těší mě, že tě můžu poznat, spali jsme se stejným klukem!!“ a pustil se do opileckého smíchu. Možná ani nevěděl čemu se směje.

Zatetsovi se hnusil: „Radši zavolám policii, nebudu bít takovou nulu jako jsi ty.“
„Já že jsem nula??“ veškerá opilost jakoby zmizela „To ty jsi nula, frajírku.“ S přesností a rychlostí jakou Zatetsu nečekal si položil ruce na zem a vymrštil nohu k obličeji Aristokrata.

Zatetsu zatnul svaly a tak kop ustál. Evidentně ho podcenil. Prokousl si přitom ret a v ústech se mu hromadila krev smíchaná se slinami. Plivnul jí číšníkovy do tváře. „Póvle.“ Zavřel oči a do míst kde tušil nepřítelovi žebra udeřil pěstí. Trefa, cítil jak dvě zlomil. Temný úsměv mu přeletěl po tváři, ale vystřídal ho stín. Udělal stejný kop, jako číšník ale elegantněji se přitom otočil. Pořád nic neviděl, jenom tmu zavřených očí. Slyšel jak zuby zacinkaly o podlahu.

„Máš celkem svaly.“ To musel Zatetsu uznat. „ Ale ty ti nedovolují dělat zlé věci. Vždycky se najde někdo silnější, kdo tě za to potrestá.“

Stín z tváře zmizel. Zůstal jen blažený úsměv. Otevřel oči a pohlédl na chudáka držícího se za žebra. Špatné myšlenky se mu v hlavě rozplynuly a zbyly jenom ty krásné, růžové. Vyšel z baru a nadechl se letního vzduchu. Na obloze svítily hvězdy, a on jel domů, za tou svojí hvězdou. Stáhl střechu a tempo, které nasadil dovolilo vlasům poletovat si za strany na stranu. Za chvíli už klečel u své sametové postele na které ležel Rai.

„Rai-kun, omlouvám se, že jsem na tebe nedával pozor, ale ode dneška se to změní.“ Pohladil ho po zrzavých vlasech, překvapilo ho, že neucuknul. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju. A slibuji, že nikdy už nebudu tak slabý.“

Zatetsu se nad tou myšlenkou pousmál. „Ale co by si to byl za ukeho.“ Políbil ho na hebké rty a nepřestal ho líbat dokud mu neusnul v náručí. Ta noc byla zvláštní. Přišlo mu, že se celý svět zastavil a jenom oni dva se mohou hýbat. Jakoby všemu vládli a vše jim patřilo, protože oni byli zamilovaní.