Anděl strážný 2

Zapadající slunce zbarvilo oblohu do krvavě rudé, když se v jeskyni pohnul neviditelný stín a přistoupil ke spícímu klubku dvou těl. Rudovlasý chlapec spal stočen do klubka a v náručí svíral drobné tělíčko bílé lišky, která se k němu tiskla, jako by chtěla se svým pánem splynout v jednu jedinou existenci. Spokojeně oddechovala, používajíc krku chlapce jako polštářku. Ten jí zabořil obličej do hebkého kožíšku a co nejvíc si ji k sobě natiskl, až bylo s podivem, že patron má dostatečný přísun kyslíku.
Kdokoliv, kdo by pozoroval tuto spící dvojici, by si myslel, že liška se každou chvíli vzbudí a pokusí se vymanit ze škrtícího objetí... Naopak, bílý tvoreček se ještě více namáčkl k teplu, vycházejícímu ze spícího těla, jako by stále nebyl dost blízko.
Duch ženy s lásky plným úsměvem pozoroval toto těsné propletení, dvou odpočívajících bytostí, a skoro se jí až příčilo, že je musí probudit z jejich snů. Kdyby mohla, nikdy by je nepropustila z jeskyně. Přála by si, aby s ní zůstali navždy a nikdy ji neopustili. Pohled na usínající oblohu ji však utvrdil v tom, že tato příjemná chvíle jednou pro vždy končí. Naposledy tedy pohlédla na spící klubko, než opatrně pohladila lištičku po sněhově bílém sametu. Věděla, že pouze ona je schopna vycítit její dotyk a slyšet její slova. Chlapec, i když sem chodil rozmlouvat s jejím mrtvým tělem, nikdy neslyšel její hlas, ani necítil dotyk její dlaně. Pouze nepatrně cítil přítomnost, která zde neměla již několik let vůbec existovat.
Stačilo počkat jen pár vteřin, a na ženu se upřel rozespalý pár fialkových oček. Kim se jemně vymanila z pevného sevření, protáhla a oklepala, než se její kukadla stočila na nehmotnou postavu po jejím boku.
„Stalo seeee.... něco?“ Zívla rozespale.
„Slunce zapadá. Měli byste se vrátit, nebo se bude má sestra strachovat.“ Odpověděla duše na vyřčenou otázku a opět starostlivě pohlédla na tmavnoucí oblohu. Bílý patron stočil tím směrem svůj pohled také, a když spatřil, že zlatý kotouč už je skoro celý pryč, prudce vyskočil.
„Liame! Liame vstávej, máme problém!!“ Žduchla do rudovláska, aniž by brala ohled na jeho rozespalost. Ten sebou poplašeně trhnul a prudce rozlepil své stříbrné oči, které stále ještě halil opar právě přerušeného snu. Párkrát nechápavě zamrkal a protřel si oči, než je stočil na svého patrona.
„Stalo seeee... něco?“ Zívl, jako by přesně kopíroval chování lišky ani ne před minutou. Duše ženy se neubránila tichému smíchu, ale Kim si toho nevšímala.
„Slunce už skoro zapadlo. Zaspali jsme!“ Vychrlila jedním dechem a netrplivě pohlédla ven. Štvala ji ta pomalost, s kterou docházela Liamovi její slova.
Ten na ni nejprve pouze nechápavě hleděl, než stočil svůj, stále ještě napůl spící, pohled k ústí z jeskyně, kde se na nebi začaly objevovat první nedočkavé hvězdy. Chvíli tupě zíral před sebe, neschopen pochopit, co jeho oči sledují, než se prudce vymrštil na nohy se zděšením, vepsaném na tváři. Pozorný posluchač by mohl slyšet to hlasité secvaknutí těch pomyslných koleček v jeho mysli, když si konečně unavený mozek dal dohromady to, co oči už dávno viděly.
„Sakra! Maggie mě zabije, jestli přijdu pozdě!“ Vyděšeně vyskočil, ale hladký povrch mu podkosil nohy a on opět upadl. Za netrpělivého přešlapování svého patrona se začal chaoticky hrabat na nohy a svádět boj s gravitací, která si právě tuto chvíli vybrala ke hře s ním.
Teprve až když poslední zlatý proužek zapadajícího slunce zmizel za obzorem a poslední červánky se zbarvily do temně fialové, usoudila ta neviditelná věc, že už bylo dost hraní a konečně nechala chlapce postavit se. Ten se ani nenamáhal urovnat si pomuchlané a značně neupravené oblečení a bez obvyklého rozloučení se vrhl k ústí jeskyně. Bylo mu jasné, že pěšky to nestihne a zároveň si až moc dobře pamatoval důrazné varování Lovkyně, že nesmí používat 'tu sílu'. Bezděčně si skousl ret a přidal do kroku.
„Pěšky to nestihneme.“ Objevila se po jeho boku udýchaná liška. „Nebylo by lepší...“
„Ne!“ Vykřikl chlapec, aniž by věnoval svému patronu jediný pohled či aspoň trochu zpomalil. „Slíbil jsem Meg, že to nebudu dělat. Ne, pokud nás někdo může vidět.“ Odpověděl a přeskočil při tom několik kamenů, které mu zavazely v cestě.
„Ale...“ Snažila se dál něco namítat, ale chlapec ji opět nenechal domluvit.
„Ne, Kim! Přivodilo by to pouze víc problémů. Tys se mnou tehdy ještě nebyla, takže si to nemůžeš pamatovat, ale já to už nechci zažít. Už ne...“ Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné vzpomínky. Seskočil z menší skalky a pokračoval dál mezi stromy. „Raději budu snášet její nadávky za to, že jsem přišel pozdě, než abych znovu zažil tamto.“
Liška mu věnovala smutný pohled a dál pokračovali již mlčky. Její pán měl pravdu. Nevěděla a hlavně si ani neuměla představit, jak moc ho ta zkušenost musela bolet.
Běželi už přes hodinu a půl ostrým tempem, když se chlapec najednou zastavil, aby se vydýchal. V duchu děkoval Sonovi a jeho tréninku. Věděl, že kdyby ho ledový patron nenutil k tak těžkému cvičení, zkolaboval by už při prvních minutách běhu.
Zhluboka se ještě jednou nadechl, aby zklidnil splašené srdce a pohladil lišku mezi ušima. Stříbrné oči při tom nespouštěl z malého domku, který se před nim najednou objevil, schován pod skalním ohybem. Tmavé dřevo splývalo s temnou skálou, ke které byl z jedné strany přilepen, a pouze okna, ve kterých se svítilo, dávala světu vědět, že jeho obyvatelé jsou doma a ještě nespí. Za bílými záclonami se však nepohnul jediný stín. Dveře byly otevřené dokořán a na prahu se rozvaloval velký bílý tygr. Když uslyšel přibližující se kroky, otevřel znuděně hnědé oči a zadíval se na příchozí dvojici.
„Jdete pozdě.“ Oznámil jim nezaujatým hlasem a posadil se. Najednou tam už neseděl tygr, ale muž s černobílými vlasy a zamračeně na ně hleděl.
„Já vím, omlouvám se.“ Liam sklonil hlavu a zabořil svůj pohled do země. Náhle ho moc zajímalo barevné listí, které ji pokrývalo a dohromady se slabým světlem tvořilo poutavou mozaiku.
„Mně to neříkej. Řekni to jí.“ Zavrčel muž a pohodil hlavou směrem k oknu, vedoucímu do kuchyně.
„Zlobí se moc?“ Rudovlásek se skoro až bál zeptat, přes to se odhodlal pohlédnout do patronových očí.
„Moc? Myslela si, že se to opakuje! Sakra Liame slíbil jsi, že budeš do večeře doma a už máš čtyři hodiny zpoždění!“ Zavrčel muž a propaloval ho rozzuřeným pohledem. I ve své lidské podobě připomínal rozzuřenou šelmu, které není radno odporovat.
„Promiň.“ Špitl chlapec a přikrčil se. Bál se.
„Mně se neomlouvej.“ Zopakoval svá předchozí slova a pokynul mu, aby vstoupil. Liam hlasitě polkl, než se odhodlal vstoupit do jámy pekelné.
V kuchyni za stolem seděla hnědovlasá žena, které nemohlo být více jak dvacet, ve skutečnosti jí však bylo o mnoho více. Své sytě smaragdové oči upírala ke dveřím, ve tváři kamenný výraz a rty pevně semknuté k sobě.
„Ehmm... Jsem doma...“ Nervózně přešlápl z nohy na nohu a uhýbal pohledem, jen aby se nemusel střetnout s těmi ledovými smaragdy.
„Jdeš pozdě.“ Nic víc neřekla, jen na něj dál vztekle hleděla.
„Já vím. Omlouvám se.“ Špitl tiše. Nesnášel, když se Maggie takhle chovala. Mnohem radši by byl, kdyby na něj křičela nebo mu i jednu přišila, ale to ona nikdy neudělala. Nikdy na něj nevztáhla ruku.
„Kde jsi byl?“ Další tichá otázka protnula rozpačité ticho jako nůž. Lovkyně mluvila neuvěřitelně ledovým hlasem a její kamenná maska vyzařovala jen jedinou emoci, bezmezný vztek.
„Já... byl jsem navšítit hrob a usnul v jeskyni.“ Přiznal se zdráhavě. Kdo ví, proč se rozhodl nezmínit se o setkání se stříbrnou šelmou, ale když otevřel pusu, aby o ní mohl své tetě povědět, slova se mu zasekla v krku a ne a ne se dostat na jazyk.
Sledoval, jak se smaragdové oči skryly za víčky a rysy Lovkyně se zachvěly, při zmínce o její sestře.
„Zrovna dneska bych od tebe čekala rozumnější přístup. Liame, je ti šestnáct! Víš, co by se stalo, kdyby tě tam našli Lovci?!“ Maggiin hlas nabíral postupně na hlasitosti.
„Já vím...“ Šeptl znovu. Chtěl jí to vše vysvětlit. Říct něco na svou obhajobu, ale svými slovy jen rozdmýchal hněv, který se zrodil v srdci Lovkyně.
„Víš? Ty VÍŠ?!“ Zaječela a prudce se postavila. „Ty si ani trochu neumíš představit, co by se stalo! Co by to pro svět znamenalo!! Má sestra se nenechala zabít jen proto, aby ty jsi se svým životem zacházel tak nezodpovědně!“ Mluvila stále více rozzuřeně. Ledový živel reagoval na hněv své paní a za okny se okamžitě strhla rozzuřená vichřice. Silný vítr cloumal se stromy a snažil se je vyvrátit z kořenů. Ledové slzy, snášející se z nebe, nemilosrdně bodaly všechno živé, které se nestačilo včas ukrýt.
Maggie stála opřena o stůl a dříve hnědé, náhle sněhově bílé, vlasy jí zorzušeně povlávaly kolem obličeje. Smaragdové oči na jejího synovce vrhaly rozzuřené blesky.
„Já ne...“
„Mlč!! Jsi stejně nezodpovědný jako tvoje matka! Doufala jsem, že aspoň ty budeš mít rozum, když už ho neměla Kim a nechala se zabít jen proto, aby si zase něco dokázala!!!“ zaječela. Ta slova byla jako nůž. Zaklesla se do srdce obou a sevřela jej nemilosrdnými chapadly bolesti.
Liam jen tiše stál. Už dlouho nezažil Meg takhle rozzuřenou. Musela mít o něj opravdu šílený strach. Na druhou stranu slova, která vyslovila, ho až neuvěřitelně moc zraňovala. Drtila mu srdce a on samou bolestí nemohl popadnout dech. Do očí mu vhrkly slzy a přes rty se vydral tichý vzlyk.
Zamlženým pohledem pozoroval Lovkyni, které teprve nyní začala docházet vlastní vyřčená slova. Na tváři se jí usadil šokovaný výraz a vlasy opět zhnědly. Bouře za okny ustala ve svém ničení.
„Liame, já...“ chtěla se k němu přistoupit a uzamknout v obětí, ale sotva k němu natáhla ruku, chlapec o krok ustoupil a beze slova zmizel na schodech. Náhlé ticho přerušila až rána zavírajících se dveří od jeho pokojíčku.
„... se omlouvám,“ dořekla již do ohlušujícího ticha, ale chlapec ji už neslyšel. Lovkyni se po tváři začaly koulet nezadržitelné slzy. Cítila, jak ji objaly silné paže a více se přitiskla k pevnému tělu svého patrona.
„Pšš, bude dobře.“ Hladil ji Sono po zádech a snažil se uklidnit třas Maggiina těla.
„Nebude.... Já,... řekla jsem mu něco strašného...“ Mluvila a snažila se přemoct hlasité vzlyky, deroucí se jí z hrdla.
„On to pochopí. Neboj se.“ Chlácholil ji dál. Vzal do náručí a přenesl do obýváku, kde se posadil na pohovku a svou paní si posadil na klín. Ta se mu v náručí stočila do klubíčka a ještě více se k němu natiskla.
„Já, znovu jsem mu ublížila...*škyt* Slíbila... *škyt* slíbila jsem Kim, že se o něj postarám. Že *škyt*, že nedovolím, aby mu někdo ub... ublížil a ten slib jsem už po... podruhé porušila.“
Sono mlčel. Konejšivě kolébal svou Lovkyni v náručí a sem tam jí vtiskl polibek do vlasů.

***

Liam sebou hodil do postele a uslzenou tvář schoval do polštáře. Maggie mu připoměla to, na co chtěl tak moc zapomenout. To, že nedokázal zachránit tu, která mu v životě tak moc chyběla. Nedokázal ji zbavit toho jedu, který ji zabil.
„Liame, to bude dobré.“ Kim se k chlapci přitulila a snažila se ho povzbudit. Její slova však neměla žádný efekt. Pouze to, že si ji rudovlásek přitáhl do náruče a začal jí smážet kožíšek slanými slzami. Nechala ho. Jemně se k němu přitulila a čekala, až se utěší.
Trvalo to dlouho, předlouho, než z jeho stříbrných očí skanula poslední slaná kapička a jeho tělo se přestalo nekontrolovatelně třást. Zůstal ležet na boku s liškou přitisknutou k hrudi a upíral nepřítomný pohled svých pláčem opuchlých očí k noční hvědné obloze.
„Neměl jsem ji zklamat. Dneska ne.“ Hlesl do ticha noci, kdy jeho slova mohla slyšet pouze lištička a hvězdy, které si je ponechají a uzamknou k těm nesčetným tajemstvím, které stráží.
Rukou nahmatal stříbrný medailonek, který mu visel na krku a stiskl ho. Znal tváře těch dvou na fotografii, která se v něm ukrývala, tak dokonale, že se na ni ani nepotřeboval dívat, aby si v mysli vyvolal jejich obraz. Lovkyně a Bytost. Dva rody, které se nesnáší a přesto ti dva byli schopni milovat se... Položit za toho druhého život...
Stříbrné oči se stočily na budík, jehož vteřinová ručička odtikávala poslední okamžiky, zbývající do půlnoci. Doby, kdy se jeden den končí a druhý zrodí. Po tváři mu přejel jemný úsměv, stále ještě prostoupený doznívajícím smutkem. Zavřel oči a v ruce pevně sevřel stříbrný medailonek po matce.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Liame.“ Zašeptal do tmy a propadl se do říše snů. Nemohl tak už vidět hvězdný vodopád, který se po úderu dvanácté hodiny snesl z nebe, ani neslyšel noční hudbu, která mu společně s hvězdami blahopřála k šestnáctinám.

***

Místností se neslo hlasité odbíjení hodin, když žena za stolem zvedla hlavu od papírů a zadívala se na velkou dvanáctku na číselném kotouči. Velké zlaté kyvadlo se s monotóní pravidelností houpalo ze strany na stranu, doprovázené silnými údery.
Oči barvy fialek se od odbíjejících hodin přesunuly k listině, kterou žena svírala v rukou. Stačilo ji už jen podepsat a položit k ostatním. Ona na ni však jen dál soustředěně hleděla a na čele se jí objevila starostlivá vráska.
„Takže už je čas.“ Povzdechla si a pevně sevřela bílý list, který držela. Papír v její dlani se zkroutil a pomuchlal, to jí však zdá se nevadilo. Z šuplíku vyndala desky a list do nich pečlivě uschovala, než je opět vrátila na své místo a přešla k oknu. Zadívala se na noční oblohu a myslí jí vířilo bezpočet myšlenek. Myslela na ryziko, které by toto rozhodnutí s sebou přineslo. Na výhody a hlavně... na budoucnost. Zvažovala všechna pro a proti a neustále se dokola probírala různými situacemi, které by mohly nastat. Pokaždé však přišla ke stejnému závěru: Dříve nebo později to stejně bude muset udělat. Proto bude lepší, když jim svůj návrh sdělí teď, než aby pak bylo příliš pozdě. Stejně si budou nechávat čas na rozmyšlenou.
Znovu usedla za svůj pracovní stůj a vyndala černé desky, které prve schovala. Rychle našla ve změti papírů zašedlou obálku a vyndala z ní dopis. Psaní bylo již značně zašedlé a byly na něm jasně vidět rýhy, jak byl zohýbán. Pomuchlaný papír dával vědět o tom, že ho jeho vlastník již nesčetněkrát držel v ruce a pročítal stále dokola, jakoby se chtěl ujistit, že psaní se za ten čas, kdy jej četl naposledy, nezměnilo.
Fialkové oči pozorně klouzaly po kostrbatých řádcích, sem tam rozpitém inkoustu a neohrabaném písmu. Stále dokola četly těch několik vět a snažily se najít řešení. Nakonec se barevné duhovky schovaly za bledá víčka a upírka si unaveně promnula kořen nosu. S povzdechem odložila psaní na desku stolu a zapřela se do křesla. Přemýšlela.
„Dobrá, Kim, splním ti tvé poslední přání.“ Pronesla nakonec a znovu se dala do práce. S vycházejícími paprsky pak opustila svou pracovnu. Černé desky ukryté pod cestovním pláštěm.