SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Alexandr 03

Ani pořádně nevím, jak ubíhaly následující dny. Bylo mi hodně líto, že jsme to s Tinou takhle ukončili. Máma se mě občas pokusila rozveselit. Táta, praktik jako vždy, nakonec prohlásil, že Tina není poslední děvče, které ještě potkám a že jich budou ještě stovky. Jakoby mluvil o ponožkách, které si měníte každý den. I přes to, že mi Tina velice chyběla, jsem si uvědomoval jednu věc. Nechyběla mi jako moje holka. Chyběla mi jako nejbližší přítel. Přítel, kterého nechci ztratit. Chtěl bych s ní mluvit, ale neměl jsem odvahu zvednout telefon a zavolat ji, či napsat zprávu, natož za ní zajít osobně.
Takto uběhly dva dny a já měl pocit, že se čas zastavil. Celý den jsem byl zavřený v pokoji. Koukal jsem nepřítomně do zdi a přemýšlel, jestli k tomu muselo dojít. Vyšel jsem ven, jen když jsem měl hlad, nebo když jsem potřeboval do koupelny. Celou tu dobu jsem byl k ničemu. Potřeboval jsem si s někým popovídat. S rodiči jsem to už probírat nechtěl. A jediný kdo mě napadl jako další, byl Pavel. Přeci jen je to její bratranec.
Zkusím se zeptat, jestli se staví. Když už nic, můžu se ho zeptat na Tinu,“ říkal jsem si, když jsem bral do ruky telefon. Ještě chvilku jsem přemýšlel, zda je to dobrý nápad, nakonec jsem přeci jen vytočil jeho číslo
„Prosím?“ ozvalo se v telefonu.
„Ahoj, tady Alex. Neruším?“ začal jsem opatrně.
„Ahoj, ne, v pohodě. Jsem zrovna na hotelu, před chvílí jsem dorazil.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli by ses na chvíli nezastavil. Víš, chtěl bych…“ nevěděl jsem jak pokračovat.
„Zastavím se,“ nečekal, až dořeknu a pohotově odpověděl. „Ale můžu přijít až k večeru, ještě musím někam zajít.“
„OK, budu čekat. Díky.“ Měl jsem přitom stažené hrdlo, protože jsem měl trochu obavy, že Pavel nepřijde.
„Tak jo. Večer dojdu a donesu něco dobrého k pití. Ahoj“ Zavěsil telefon, aniž by počkal na moji odpověď.
Cítil jsem úlevu. Byl jsem rád, že přijde. Navíc bych byl večer úplně sám. Táta měl službu na pohotovosti, takže spal v nemocnici a máma odjela ráno na dva dny pryč s kolegyněmi z práce. Postavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil jsem si, že mám v pokoji docela nepořádek a že jsem poslední dny moc nedbal na hygienu. Posbíral jsem poházené oblečení a nacpal všechno do koše se špinavým prádlem. Ani jsem se nedíval, co je čisté a co špinavé, hlavně aby to bylo co nejrychleji schováno. Na zemi ještě ležely i učebnice od doby, co jsme se s Tinkou naposledy společně učili. Rychle jsem je posbíral a hodil na stůl. Uklizeno by tedy jakž takž bylo. Když jsem se pak osprchoval, měl jsem pocit, jako bych se právě vzbudil z nějakého dlouhého a nepříjemného snu. Ten blbý pocit, který mi svíral žaludek, ustoupil.
„Kam asi musí jít?“ přemýšlel jsem nad tím, co řekl Pája do telefonu. „Doufám, že přijde co nejdříve“

Venku už se mezitím setmělo. Blížila se sedmá hodina a já začal být nervózní, že ještě nepřišel.
Že by se na mne vykašlal? Určitě už ví, že jsme se s Tinkou rozešli.
Jen jsem na to pomyslel, zazvonil domovní zvonek. Vyskočil jsem a běžel ke dveřím. Podíval jsem se do kukátka. Byl to on. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a otevřel dveře.
„Ahoj, pojď dál,“ pozval jsem Páju dovnitř.
„Ahoj,“ odpověděl na pozdrav a vešel. „Tady jsem donesl něco k pití. Asi nebude od věci, když to otevřeme, co?“ podal mi láhev červeného vína. Bylo mi jasné, kde byl.
„Byl jsi u Tiny?“ zeptal jsem se.
„Hm, byl,“ potvrdil mou domněnku. Dál jsem se tím ale raději nezabýval.
„Můžeme jít do obýváku. Naši dneska nejsou doma.“ Ukázal jsem mu, kam má jít a zašel jsem do kuchyně pro skleničky a otvírák.
„Otevřeš to? Mě to nějak nejde,“ poprosil jsem. Nechtěl jsem, aby viděl, jak se mi nervozitou klepou ruce.
Pája otevřel víno a nalil do skleniček. Jednu mi podal a zeptal se: „Na co si připijeme?“
„Že by na nový život?“ řekl jsem možná trochu sarkasticky.
Najednou se však ve mně něco zlomilo. Bylo to tou vyslovenou otázkou? Nebo tím, že tu byl on? Vždyť je to Tinčin bratranec.
Měl jsem pocit bezradnosti. Postavil jsem zprudka skleničku na stolek a utekl jsem do koupelny. Nechtěl jsem, aby Pája viděl, že se mi derou slzy do očí.
Co si asi o mně musí myslet? Jsem slaboch, který se neumí s ničím poprat.
Seděl jsem na vaně asi pět minut a utíral si zaslzené oči, když jsem si uvědomil, že jsem nechal Páju v obýváku bez jediného slova vysvětlení. Opláchl jsem si obličej. Osušil jsem se a vyšel z koupelny. Pája stál na chodbě opřený o stěnu a díval se na mě. Zůstal jsem stát mezi dveřmi.
„Je to lepší?“ zeptal se mně. Jen jsem bezradně mávl rukama.
„Snad,“ vysoukal jsem ze sebe. „Promiň,“ snažil jsem se omluvit.
„To je v poho. Půjdeme si sednout?“ kývl hlavou směrem do obýváku.
„Jo, jdeme,“ souhlasil jsem.
Když jsem kolem něj procházel, položil mi ruku na rameno. Zastavil jsem se a otočil k němu. Tak zblízka jsem se do jeho očí ještě nedíval. Cítil jsem z jeho pohledu pochopení.
„To bude dobrý, uvidíš.“ Chvilku jsme tak stáli a dívali se na sebe. Jeho ruka z mého ramene pomalu sjela po paži dolů. Neuhnul jsem. Nevadilo mi to. V rozpoložení, v jakém jsem byl, by mi ani nevadilo, kdyby mne objal. Možná bych to i přivítal.
„No, jdem si sednout,“ vzpamatoval jsem se a šel se usadit do sedačky.
„Jsem blbec. Odehnal jsem ji od sebe. Nestaral jsem se o ni. Mám ji moc rád a chybí mi,“ začal jsem se rozpovídávat. „Jenže asi měla pravdu.“
„Pravdu v čem?“ zeptal se Pája.
„Že to nestačí,“ odpověděl jsem. V ruce jsem mačkal skleničku a upřeně jsem se do ní díval, jako bych se chtěl v tom víně utopit. „Poslední dobou jsem ji ani pořádně nevnímal. Byl jsem pořád myšlenkami někde jinde.“
„Proč myslíš, že to tak bylo?“ přerušil mně Pája.
„Nevím. Prostě to nebylo ono. Něco bylo špatně,“ odmlčel jsem se. Pomalu jsem upíjel víno. Připadal jsem si jak u zpovědi. Pája byl trpělivý a teď mlčel a dával mi prostor, abych si v klidu mohl utřídit myšlenky.
„Co Tinka?“ přerušil jsem ticho.
„Je smutná. Taky na tebe hodně myslí,“ dořekl a upřeně se na mně podíval. „Ale je silná a bude v pohodě. Spíš má starost o tebe.“
„Jo? Já bych spíš řekl, že na mne bude naštvaná. A navíc jsem ani nebyl schopný ji zavolat, nebo napsat zprávu.“ Najednou jsem si vzpomněl na to, co mi Tina před odchodem řekla. „Víš, než odešla, řekla mi, že asi tuší, proč to tak je, proč se tak chovám. A já to asi taky začínám tušit. Jen si tím nejsem ještě jistý.“
Vstal jsem a přecházel po pokoji sem a tam. Moje nervozita začala stoupat. Netušil jsem to, byl jsem si tím skoro stoprocentně jistý, ale nevěděl jsem jak s tím naložit. A potřeboval jsem to ventilovat. Říct to někomu. Říct to konečně nahlas. Vypil jsem zbytek vína a postavil skleničku zpět na stolek.
Pája mně dál mlčky pozoroval. Svou skleničku už měl také prázdnou, neměl se však k tomu, aby nám znovu nalil. Když jsem procházel kolem něj, chytil mně zničehonic za ruku.
„Zastav se!“ poručil. Poslechl jsem. Otočil jsem se k němu.
„Řekni to,“ zavelel znova.
Díval jsem se na něj. Nemůžu to říct. Jak by se tvářil, co by si o mně myslel? Ale na druhou stranu – chci to říct. Chci to říct nahlas. Chci, aby to už konečně někdo slyšel. Chci pustit na povrch, co mně vevnitř už tak dlouho trápí. Ty myšlenky, co se mi neustále honí hlavou, se potřebují dostat ven. Zaťal jsem ruku v pěst. Pája mně však stále držel a sevřel mé zápěstí ještě silněji. Přitáhl mě blíž k sobě. Byl jsem donucen se k němu naklonit.
„Řekni to, Alexi,“ zopakoval svůj příkaz a upřeně se na mne díval.
Měl jsem pocit, že přesně ví, co mám na jazyku. Já jsem však mlčel. Fascinovaně jsem se díval do těch jeho nádherných očí. Měl jsem pocit, že mě k sobě táhnou blíž a blíž.
„Nemůžu,“ řekl jsem tiše.
„Neboj se, snesu hodně.“ Na vteřinu se odmlčel, a když viděl mou nerozhodnost, přitáhl mě k sobě ještě blíž a tišeji, ale důrazně znovu zopakoval. „ŘEKNI TO!“
Nadechl jsem se. „Já … víš…“ nevěděl jsem jak začít. Že by opravdu Pája věděl, co chci říct? Svým upřeným pohledem mě k tomu vybízel. Zhluboka jsem se nadechl. Otevřel jsem pusu, už, už jsem to měl na jazyku.
„Nejde to!!“ vykřikl jsem nečekaně. Prudce jsem se narovnal a vytrhl svou ruku z Pájova sevření. Začal jsem mít vztek sám na sebe, na svou vlastní nerozhodnost. Přešel jsem na druhý konec pokoje. Zůstal jsem tam stát a zíral na kytky, které si tam maminka pěstovala a měl jsem chuť do těch květináčů kopnout.
„Alexi,“ ozval se Pája.
Neotočil jsem se. Choval jsem se jako malé rozmazlené děcko, otočený do kouta, jako bych trucoval. Jakoby mne v ten moment zajímaly pouze kytky a nic jiného. Byl jsem stále hodně nervózní. Ruky se mi nepřestávaly třást. Vrazil jsem je do kapes.
„Alexi, vím, že to asi není pro tebe jednoduché, ale není dobré to v sobě dusit, ať už jde o cokoli.“ Pokračoval Pája i bez ohledu na to, že jsem se neotočil „Jednou si budeš muset s někým promluvit. Dříve, než Tě to úplně sežere. Zbytečně se tím zatěžuješ.“ Odmlčel se a čekal, jak budu reagovat.
„Není to tak jednoduché,“ řekl jsem potichu a ruce v kapsách se mi začaly potit. Zaslechl jsem šustot. Pootočil jsem mírně hlavu. Pája vstal a šel ke mně. Znovu jsem se otočil ke kytkám, jako bych se bál jeho přímého pohledu. Došel až ke mně.
„Alexi,“ oslovil mě znova. Asi chtěl, abych se otočil. Já jsem pouze sklonil hlavu a díval se do země. Přistoupil ke mně tak těsně, že by mezi námi neprošel ani sluneční paprsek. Cítil jsem jeho tělo, které se mne teď mírně dotýkalo. Měl jsem chuť se o něj opřít, ale chyběla mi k tomu odvaha. Naklonil ke mně hlavu tak blízko, že jsem cítil jeho dech na mém krku. Po celém těle mi z toho naskočila husí kůže.
„Alexi, musím si něco zařídit. Do dvaceti minut bych se měl vrátit. Nech si to projít hlavou. Jak se vrátím, můžeš mi pak všechno říct. Není to tak těžké, jak se zdá. Když ale nebudeš chtít, můžeme se pak bavit třeba o filmech.“
Chvilku ještě stál ke mně nakloněný, jako by ani nechtěl odejít. Nervozita ve mně narůstala každou vteřinou. Cítil jsem jeho horký dech na mém krku a měl chuť se k němu otočit. Podívat se do těch jeho očí a získat tím odvahu konečně to vyslovit nahlas. Nervozita a napětí byly tak velké, že by se daly krájet. Už jsem chtěl udělat ten pohyb, ale zřejmě jsem vyčkával moc dlouho, protože mě Pája předběhl. Zhluboka se nadechl a poodstoupil.
„Já teda jdu. Ale tak do patnácti - dvaceti minut se určitě vrátím, ok?“
„Hm…“ vymáčkl jsem ze sebe a po očku sledoval, jak Pája odchází. Ve dveřích se na okamžik zarazil, pootočil se ke mně, vypadalo to, že chce ještě něco říct. Nakonec beze slova odešel.


Zaklapnutí chodbových dveří mě probralo. Uvědomil, jsem si, že když u mne Pája stál, skoro jsem přestal dýchat. Pořádně jsem se nadechl, abych získal zpět ztracený kyslík. Otočil jsem se ke stolku. Vytáhl jsem konečně ruce z kapes, otřel si zpocené dlaně o kalhoty a ztěžka dosedl do křesla, kde ještě před chvíli seděl Pája. Natáhl jsem se pro láhev vína a nalil si do skleničky. Chvilku jsem se na ni koukal, ale pak jsem to do sebe hodil na ex.
Chtěl jsem spláchnout všechno to, co se nedávno událo anebo jsem v tom víně chtěl najít pravdu, jak se říká?
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že se to nedalo vydržet. Měl jsem chuť ji odšroubovat, sundat z krku a vysypat z ní všechno ven. Nalil jsem si ještě víno a znova to vypil celé najednou. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Ani nevím, kolik uběhlo času, co Pája odešel, přestal jsem to sledovat. Z pootevřeného okna šel mírný vánek. Studený vzduch mi dělal dobře na mou hlavu, která byla tím vším rozpálená až k bodu varu. V lahvi ještě zbývalo trochu vína. Ani jsem se nezdržoval dalším naléváním, vypil jsem ho přímo z láhve. Chvíli jsem si prohlížel tu prázdnou flašku a pak ji postavil zpět na stolek trochu víc zprudka, než jsem chtěl. Láhev se zakymácela, převrátila se na bok a pomalu se skutálela na zem. Nepřítomně jsem to pozoroval a bylo mi to jedno. Ani jsem se nesnažil ji zachytit. Opřel jsem se a zaposlouchal do zvuků, které ke mně doléhaly z ulice. Občas projelo auto a odněkud z bytu byla slyšet hudba. Vypadalo to, že má někdo pořádný mejdan. Stále jsem zíral na láhev na zemi a myšlenky, které se mi tak nebezpečně honily hlavou, najednou někam zmizely. Zavřel jsem oči a soustředil se na písničku, která právě hrála. Bylo mi příjemně teplo a začaly se mi klížit oči. Ani nevím, jak dlouho jsem tak seděl. Zřejmě jsem na chvíli usnul, protože jsem sebou trhnul, když někdo zabouchal na dveře. Otevřel jsem oči. Na moment jsem si nebyl schopen uvědomit, kde jsem. Znova se ozvalo zabouchání. Došlo mi to.
„Pája!“
Rychle jsem vstal a šel spěšně ke dveřím. Tím rychlým pohybem se mi nahrnula krev do hlavy, zatočila se mi a já jsem zavrávoral. Opřel jsem se o dveře a podíval se do kukátka. Byl to on. Otevřel jsem. Pája vypadal ustaraně. Vešel rychle dovnitř a zabouchnul za sebou dveře.
„Stalo se něco? Klepu na tebe už pěknou chvíli,“ zeptal se, když si zouval boty.
„Ne, ne. Jen jsem usnul,“ otočil jsem se a šel zpět do obýváku. Najednou se mi znova zatočila hlava a podlomily kolena. Na poslední chvíli jsem se chytil opěradla sedačky, abych nespadl na zem.
„Co je? Je ti zle?“ zeptal se Pája, ale pak zahlédl prázdnou flašku od vína.
„Alexi, tys to celé vypil?“ přešel ke stolku a zvedl láhev ze země. Podíval se na mně částečně vyčítavě a částečně s obavami. Postavil láhev na stůl a přešel zpět ke mně.
Já mezitím začal ještě více pociťovat účinky mé rychlé konzumace vína. Nohy jsem měl čím dál těžší a ruce, kterýma jsem se podpíral, začaly povolovat a já se nebezpečně naklonil dopředu. Pája mně zachytil a pomohl mi usadit na sedačku. Dřepl si přede mne. Díval se na mne, jak se snažím držet rovnováhu, ale přesto jsem se mírně kymácel ze strany na stranu. Hlava se mi začala motat čím dál víc a všechno kolem se začalo divně pohupovat. Potřeboval jsem to zastavit. Napřáhl jsem ruku směrem k Pájovi a chtěl jsem se o něj opřít, jenže jsem neodhadl vzdálenost. Moje ruka máchla naprázdno a já se nekontrolovatelně řítil dopředu. Pája jen stihl natáhnout ruce před sebe, aby mi zabránil v pádu, ale byl to marný pokus. Spadl jsem na něj a vzhledem k tomu, že byl v podřepu, neudržel rovnováhu, svalil se na zem a já zůstal ležet na něm. Zkusil jsem se zapřít o podlahu a zvednout se. Nepovedlo se, ruce se mi opět podlomily. Když to nevyšlo ani napodruhé, tak jsem to vzdal. Ležel jsem na něm a ztěžka oddychoval. Na chvilku jsem zvedl hlavu a zadíval se na něj. Naše oči se střetly v upřeném pohledu. Kdo ví, jak dlouho bychom na sebe tak hleděli, kdyby se mi zas před očima nezačalo všechno točit. Zabořil jsem obličej Pájovi na hruď, abych to zastavil.
On mně pevně objal a já se v tom objetí začal ztrácet. Chvíli mně tak držel a jeho dech se o něco zrychlil, stejně jako můj. Pak mě však opatrně převalil ze sebe na zem, zůstal nade mnou zapřený o ruce a díval se na mne. Čekal jsem, co bude a doufal.
I přesto, že jsem měl stále zavřené oči, cítil jsem ten jeho upřený pohled a slyšel jeho zrychlený dech. A do toho, velice potichu, zašeptal: „Škoda, že ses tak opil.“
I když to nebylo skoro slyšet, na mě to zapůsobilo jako ranní zvonění budíku. Otevřel jsem oči, chytil Páju za tričko a přitáhl ho k sobě blíž.
„Mně to nevadí, aspoň mám odvahu to říct,“ řekl jsem. Na vteřinu jsem se odmlčel a pak jsem zašeptal „Už to vím… líbí se mi kluci…“ Přitáhl jsem si Páju ještě kousek blíž a opět šeptem dodal: „Líbíš se mi ty, Pájo.“
Pustil jsem jeho tričko, ruce mi bezvládně spadly podél těla. Zavřel jsem opět oči a čekal, co bude dál. Čekal jsem cokoliv. Třeba to, že hned vyskočí na nohy. Možná i jednu do zubů za to, co jsem řekl. Pája se ke mně ale znova naklonil a zašeptal větu, která odstartovala mé vyznání.
„Škoda, že ses tak opil.“
Potom se zvedl a zůstal nade mnou stát. Stále jsem měl zavřené oči, vůbec se mi nechtělo vstát. Bylo mi líto, že jsem zůstal na zemi ležet sám. Chtěl jsem Pavla obejmout a držet. To co jsem řekl, byla pravda. A i když mé vyznání bylo podpořeno alkoholem, který mi teď koloval v žilách, byl jsem rád, že jsem to řekl.
Nakonec jsem usoudil, že tak dlouho ležet na zemi asi není dobré. Otočil jsem se na bok a pokusil se vstát. Dostal jsem se do kleku, ale dál jsem nebyl schopen se zvednout. Otáčel jsem se zleva doprava a hledal nějakou oporu, abych se mohl postavit. Pája ke mně přistoupil, chytil mě pod paží a jedním jistým pohybem mě zvedl na nohy.
„Pojď si lehnout,“ řekl a táhl mě k pokoji.
Cestou jsem stihl zakopnout o práh dveří. Tak, tak jsem se stihl Páji přichytit, abych nespadl znova na zem. Málem jsem mu rozerval triko. Chytil mě pevněji a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor. Visel jsem mu na zádech a v ten moment mi to přišlo všechno k smíchu. Smál jsem se jako blázen až jsem mu začal slintat na rameno.
„Jejda, prší!“ zvolal jsem, zalykal jsem se přitom smíchy a začal mu utírat to mokré tričko.
„Koukám, že máš lepší náladu,“ pootočil ke mně hlavu a také se usmál.
Dovlekl mě až do pokoje a opatrně položil na postel. Když se narovnal, zůstal stát a díval se na mě zvědavě, co že jsem to začal vymýšlet. Proč tam tak šermuji rukama a nohama. Odmalička při spaní na sobě nesnáším víc oblečení, než je nutné. Většinou spím jen v trenkách, protože mám vždy pocit, že všechno ostatní mě škrtí a nemůžu se pak v klidu vyspat. Začal jsem tedy bojovat se svým oblečením. Rozepnul jsem si kalhoty a snažil se je stáhnout dolů. Vleže to šlo opravdu dost těžko, obzvlášť, když mě ruce ani nohy neposlouchaly. Přehodil jsem nohy dolů přes okraj postele a začal kopat nohama jako pominutý, abych ty zatracené gatě sundal. Když to Pája viděl, neubránil se úsměvu. Chytil mě za nohavice, jedním zkušeným tahem stáhl dolů a hodil na zem. Stáhl mi ponožky a pak mi nohy chytil a přehodil je zpět na postel.
Hned na to, jako bych byl na pružince, jsem se posadil a snažil se sundat triko. Výsledek byl asi tak podobný tomu, jako před chvílí u kalhot. Měl jsem s tím tolik práce, že jsem nakonec zůstal uvězněný v triku, napůl staženém přes hlavu a ruce jsem měl zauzlované v rukávech. Byl jsem do toho tak dobře zamotaný, že jsem nemohl dát ruce dolů ani nahoru. Uvědomil jsem si, jaký asi na mně musí být pohled, a začal jsem se znova smát. Pája si ke mně přisedl a opatrně mi pomohl vymotat ruce z rukávů. Seděl tak blízko a dotýkal se mne, že jsem to začal vnímat intenzivněji, smích mě pomalu přecházel a já si začal přát, aby mne objal a nepustil do konce mého života. Seděl jsem tam jak zvadlá květina, ruce mi visely podél těla a doufal, že se mi splní mé přání.
Pája se mírně naklonil, chytil triko, přetáhl mi ho přes hlavu a hodil na zem ke kalhotám. Zadíval se mi do očí. Ten pohled mne zcela pohltil. Přitahoval mě jako magnet a já se nemohl odtrhnout. Začal jsem se chvět po celém těle a cítil šimrání v břiše. Naklonil jsem se k němu blíž a jednu ruku mu přiložil na tvář. Oba dva jsme zrychleně dýchali, bylo znát vzájemné vzrušení a já najednou pochopil:
„Cítí to samé co já.“
Pootevřel jsem ústa, abych se mohl nadechnout a v ten moment mě chytil do objetí a na ty má, pootevřená ústa mě krátce políbil.
Překvapením, i přesto, že se stalo to, v co jsem doufal, jsem nebyl na moment schopen jakékoli reakce. Chvilku jsem pozoroval jeho ústa navlhlé polibkem, ale pak jsem mu zajel rukama do vlasů a chtěl mu ten polibek vrátit. Jenže on mě zatlačil zpět do postele, chytil za ruce a přitlačil mi je k tělu. Zalehl mě tak, že jsem nebyl schopen pohybu a ani jsem se o to nesnažil. Vzrušeně jsme oba oddychovali a dívali se na sebe. Chtěl jsem, aby mě políbil ještě jednou. Mírně jsem se pohnul, jenže on mě přitlačil k posteli ještě víc. Díval se na mě pohledem, který dával jasně najevo, že bojuje se svým vnitřním já, které mu našeptávalo: „Udělej to!“ Ležel na mně, díval se mi střídavě do očí a na má ústa a jeho vzrušení se stupňovalo. Krev se mu nahrnula do tváří a já cítil, jak se mu napínají všechny svaly. Sklonil hlavu, zprudka vydechl a pak… vstal.
„PROČ?“ zaskučel jsem a stihl ho ještě chytit za ruku. Zastavil se. „Zůstaň tu, chci to,“ zakňoural jsem znova.
Pája vyprostil ruku z mého sevření a podíval se na mně.
„Taky to chci,“ řekl polohlasně. „Ale nejsi úplně při smyslech, mohl bys toho zítra litovat.“
Otočil se a šel ke dveřím. Než zmizel za rohem, zaslechl jsem, jak ještě říká: „Vyspím se v obýváku.“
„Jdi si, kam chceš,“ zavrčel jsem, vzteklý a zároveň zklamaný, že ode mě odešel. Uraženě jsem se otočil ke stěně.
„PROČ?“ zeptal jsem se prázdné stěny před sebou, ale odpověď jsem nedostal. „Proč… proč… proč… proč… proč…“ opakoval jsem si donekonečna jako blázen. Nakonec mě únava a víno přemohly a já usnul.


Někdy uprostřed noci jsem se vzbudil. Hlava se mi ještě mírně točila, ale nebylo to už tak hrozné. Chvíli jsem koukal do stropu, nakonec mě ale tělesné pochody donutily vstát a jít na toaletu. V koupelně jsem si pak pořádně opláchl obličej a umyl zuby, protože jsem měl v v puse jak v polepšovně. Trochu mě to probralo a osvěžilo. I přesto, že už to bylo o něco lepší, měl jsem pořádnou žízeň. Zašel jsem do kuchyně, nalil si plnou sklenici vody a vypil ji na ex. Otočil jsem se zády ke kuchyňské lince, opřel se a začal přemýšlet nad tím, co se vlastně večer stalo. Procházel jsem si v paměti minutu po minutě a snažil se vzpomenout na to, jestli jsem nevyvedl nějakou hloupost.
„Sakra, já jsem to Pavlovi řekl.“ Pleskl jsem se dlaní do čela. Pak mě polil studený pot. „Vždyť já mu řekl, že se mi líbí.“ Dřepl jsem si, sklonil hlavu a chytil ji do dlaní. „Já jsem blbec. Teď se mnou nebude chtít nic mít.“
Měl jsem z toho špatný pocit. Dřepěl jsem opřený o linku a přemýšlel nad celou situací. Znova jsem zpětně probíral vše, co pak následovalo. A pak jsem si vzpomněl na to, co Pavel řekl. Najednou jsem vypustil všechno, co jsem vyváděl já a jediné myšlenky byly směřovány k tomu, jak se zachoval on. Zjistil jsem, že si pamatuji vše až do momentu, kdy odešel z mého pokoje.
„Myslel to vážně? Bylo to, co řekl a jak se zachoval opravdové? Vždyť na rozdíl ode mne byl střízlivý. To by pak znamenalo…“ raději jsem tu myšlenku nedokončil.
Vstal jsem a přešel k obýváku. Z kuchyně tam prosvítalo světlo. Viděl jsem ho. Spal na sedačce přikrytý jen mikinou a pravidelně oddychoval. Povzdechl jsem si.
Kdo ví, jak dlouho tam jen tak spí.
Zašel jsem do ložnice pro peřinu. Potichu, abych ho nevzbudil, jsem došel až k němu. Opatrně jsem z něj sundal mikinu a přikryl ho. Pája se malinko pohnul a přitáhl si peřinu víc k bradě. Chvíli jsem tam stál s obavami, že jsem ho vzbudil. Pozoroval jsem jeho obličej. Oči měl zavřené, ale i tak jsem si úplně dokázal představit jejich nádhernou barvu. Rysy jeho tváře byly ostřejší, ale přesto něčím úžasné. Mohl jsem se na něj tak dívat klidně celou noc. Po chvilce jsem si uvědomil, že nad ním stojím jak nějaký úchylák. Povzdechl jsem si. Opravdu se mi líbil a ten pocit byl čím dál silnější.
„Promiň, Pájo,“ zašeptal jsem. Natáhl jsem ruku a chtěl se dotknout jeho vlasů. Pak jsem se ale raději otočil a odcházel do svého pokoje. Když už jsem byl skoro u dveří, zaslechl jsem za sebou tiché:
„Nic se nestalo.“
Zarazil jsem se. Nicméně se zas rozhostilo naprosté ticho. Ještě vteřinku jsem tam stál a přemýšlel, jestli se mi to nezdálo, ale pak jsem beze slova odešel. Zhasl jsem světlo v kuchyni a šel zpátky do svého pokoje. Cestou jsem se ještě na moment zastavil a nakoukl do obýváku, ale když se nic nedělo a bylo tam ticho, šel jsem si zase lehnout. Přehodil jsem si peřinu až přes hlavu, abych se schoval před celým světem. Chvíli jsem ještě myslel na všechno možné, nakonec jsem však usnul a spal až do rána.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

moje dcera, která jako první čte mé výtvory říká, že jsem napsala telenovelu anebo - červenou gay knihovnu, nevím jak to brát... doufám, že nezklamu a že se nebudete nudit
musím si přiznat, že to nemá takový švih jako výtvory, které tady běžně čtu... nebo mám málo sebevědomí?
malá otázečka - jak děláte barvičky u vašeho písma?

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)