Pavel - Život je prostě super, dokud… 05

Druhý den po obědě jsem se chystal domů. Než jsem se s Lenkou rozloučil, dostalo se mi od ní ještě kázání, abych nezapomněl na slušné vychování. Jinak prý nedostanu triko s autíčkem. Pak jsme už s tátou fičeli domů.
„Jak dlouho bude trvat, než se budeme stěhovat?“zeptal jsem se táty někde v polovině cesty.
„Počítej tak dva měsíce. Nejdříve se musí dořešit prodej bytu. Pak renovace a úpravy a musíme si to taky nějak zařídit.“
„Aha,“ řekl jsem zklamaně. „Myslel, jsem, že to bude rychlejší.“
„Pájo, nic nejde okamžitě a tu chvíli to ještě vydržíš. Co říkáš?“
„Budu muset,“ rezignoval jsem.
„No, tak. Uteče to jako nic. Stejně máš teď spoustu práce. Nezapomeň na zkoušky a na závody.“ Táta zpomalil, aby na mě mohl aspoň trochu mrknout očkem. „Aspoň budeš ještě chvíli s mámou.“ Dořekl a podíval se úkosem, jak se tvářím.
Zamračil jsem se.

Chabý pokus. Zrovna to je důvod, proč bych se chtěl odstěhovat co nejdříve. Život v domácnosti, kde studenější, než její vztah ke mně, je snad už jen lednice, není nic pro mne.

Táta moji změnu nálady hned zaregistroval.
„Pájo, nic není tak horké jak vypadá.“
Musel jsem se zasmát. Nikdy neuměl moc dobře používat pořekadla a přirovnání. Většinou něco přirovnal špatně, nebo jich několik smotal dohromady.
„Stejně mám pocit, že mě přestala mít ráda,“ ozval jsem se.
„To neříkej, Pavle,“ zareagoval hned táta vážným tónem. „Je to tvoje máma. Vždycky tě bude mít ráda, i když se teď třeba chová jinak.“
Zarazil jsem se. Asi jsem to fakt neměl říkat. Ale prostě tenhle pocit mám, tak co.
„Víš, skoro vůbec se o mně nezajímá. Ani ji nevadí, když se vrátím pozdě v noci domů.“
„Jsi už plnoletý,“ namítl táta.
„Ale chodím do školy. Ty a Lenka se o mě zajímáte víc, než ona,“ nedal jsem se.
Táta si povzdechl. Dobře to věděl, ale nechtěl tyhle moje nálady vůči mámě víc podporovat.
„Však uvidíš. Prosil jsem ji už ve čtvrtek, aby mi vyprala kimono. V pátek jsem odjížděl a pořád nebylo vyprané, a to jsem ho strčil do pračky.“
„Hele, když tak to vyperem. Stejně si taky potřebuji vyprat nějaké věci. I tu košili, co jsi mi tak zašpinil.“
Kradmo jsem na tátu pohlédl. Usmíval se, jako by něco věděl.

Do prčic. Cítil jsem teplo v obličeji. Buď mu to řekla Lenka, nebo jsem tu košili fakticky tak nešikovně zaprasil.

„Proč se červenáš?“ zeptal se táta s úsměvem.
„To se ti zdá,“ odpověděl jsem a rychle otočil hlavu.
Strašně moc mě teď zajímalo, co se děje venku.
„Pájo, ani nevíš, jak jsi čitelný,“ zasmál se táta už nahlas.
Absolutně jsem nevěděl, jak reagovat. Zarytě jsem mlčel, červený až za ušima.
„S kým jsi…“ Táta se mě zřejmě chtěl zeptat, s kým jsem byl.
„Máma už ví, že se už chceš stěhovat?“ radši jsem ho rychle přerušil otázkou, abych nemusel odpovídat. Přeci jen jsem se styděl s ním mluvit o těchto věcech.
„Ještě ne, ale chci to s ní probrat, tak zatím o tom nemluv,“ požádal mě, abych o tom zatím pomlčel, dokud to s ní sám neprobere. „Jestli to bude možné, řeknu ji to ještě dneska nebo než odjedu.“
„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal jsem se a odepínal si pás. Právě jsme právě zastavili před naším domem.
„V úterý musím být ve firmě. Buď pojedu zítra večer, nebo v úterý ráno,“ odpověděl táta, když vystupoval z auta.

Aspoň se budu těšit zítra domů ze školy.

Když jsme přišli nahoru, máma seděla jako obvykle v obýváku u televize a pila kafe. Sotva odpověděla na pozdrav. Vybalili jsme si věci a já veškeré špinavé prádlo odnesl do koupelny.

Jak jsem si myslel. Moje kimono bylo v pračce, netknuté vodou ani práškem na praní.

„Říkal jsem ti, že to tak bude,“ řekl jsem tátovi, když jsem vrátil do pokoje. „Prádlo je tak jak bylo. Pomůžeš mi ho prosím vyprat, abych to měl na zítra čisté?“ poprosil jsem.
„Jasně. Ale víš co? Měl by ses to taky naučit. Kor, když chceš bydlet se mnou. Jseš natolik inteligentní, že se skoro nemusíš učit, tak praní zvládneš taky, ne?“ táta mě postrčil směrem ke koupelně.
„Začneme tím, co nejvíc potřebuješ,“ strkal mě dál k pračce.
„Návod na obsluhu není problém, ale já nevím, jak rozdělit prádlo a jaký mám dát prášek.“ Při tomto protestu jsem ukázal rukou na všelijaké krabice s práškama, co tam stály vedle pračky. Ono mi to dělení prádla totiž přišlo velice složité.
„Neboj, to zvládneš. Jedno nejdůležitější a hlavní pravidlo je – nemíchat bílé a barevné dohromady. Časem se to naučíš a půjde ti to samo. Navíc, na většině oblečení jsou lístečky s popisem, jak se co pere.“
Chtě nechtě jsem se podvolil a rezignovaně jsem se s tátou pustil do praní.

Sakra, budu si muset najít někoho, kdo umí prát. Já budu vařit a on se bude starat o prádlo. Jinak budu muset hodně vydělávat, abych si mohl každý týden koupit nové oblečení.

Odpoledne jsme tedy strávili praním. Já se mezitím ještě podíval i na učení, abych nešel do školy úplně blbej a táta se probíral nějakými papíry z práce. Navečer už bylo všechno vypráno, do školy už jsem měl taky všechno hotovo. Tak jsem si opakoval na certifikační zkoušky.
„Půjdu nachystat večeři, ano?“ oznámil mi táta něco kolem sedmé hodiny. „Ohřeju, co nám Lenka nechala od oběda. Nebo chceš něco jiného?“
„To je dobrý, dám si to, chutnalo mi to,“ odpověděl a znovu jsem se začetl do francouzštiny.
I přes to, že jsem se soustředil na učení, zaslechl jsem tátu, jak mamce říká: „Dáš si s námi večeři? Vařila Lenka.“
Mamka něco zamumlala. Sice jsem ji nerozuměl, ale podle tónu v jejím hlase, jsem usoudil, že odmítla. Tahle domněnka se ukázala jako správná. Když jsem došel do kuchyně, na stole byly nachystány jen dva talíře. Mlčky jsme povečeřeli a sklidili nádobí. Táta mě šeptem poprosil, abych zůstal chvíli mimo obývák. Chtěl si promluvit s mámou v klidu.

Jestli to v klidu vůbec půjde, pomyslel jsem si.

„Půjdu se osprchovat a pak se ještě budu chvíli učit. Zavřu se v pokoji,“ odpověděl jsem a odešel z kuchyně.
Když jsem pak po chvíli s pyžamem v ruce mířil do koupelny a míjel obývák, táta si zrovna postavil uvařené kafe na stolek a sedal si do křesla. Zavřel jsem se v koupelně a rychle pustil vodu.

Nemusím tu jejich debatu slyšet. Nemám zájem poslouchat, jak jsem neschopný a že si neumím srovnat věci v hlavě a žít normální život, jako každý jiný normální kluk.

Většinou tohle máma říká vždy, když s tátou o něčem diskutují. Nechal jsem puštěnou vodu. Seděl jsem pod sprchou a sledoval jak se vana pomalu plní. Z myšlenek na to, co se asi děje vedle jsem plynule přešel k tomu, co jsme Ondrou dělali minulou noc. Seděl jsem ve vaně a teplá voda mě hřála po celém těle. Bylo mi víc než příjemně. Můj zrak zamířil směrem dolů.
Užil sis, co? Usmál jsem se na penis, při vzpomínce na chvíle strávené s Ondrou v hotelovém pokoji.

Budu se mu muset ozvat. Byla by škoda zahodit šanci chodit s takovým klukem.

Hnán tímto okamžitým popudem jsem se rychle umyl a vylezl z vany. Utřel jsem se a ještě napůl mokrý soukal do pyžama. Vyrazil jsem z koupelny rovnou do pokoje k telefonu. Když jsem míjel obývák, zaslechl jsem mámu, jak právě říká, celkem nepříjemným hlasem:
„Mě je to jedno, ať se klidně odstěhuje třeba hned. Stejně tu nechce být.“
„A proč si myslíš, že to tak je?“ zareagoval táta. „Uvědom si, jak se k němu chováš.“

Tohle jsem slyšet opravdu nemusel. Přidal jsem do kroku, rychle zapadl do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Muselo to být slyšet až k nim do obýváku. Mrzelo mě, že je máma taková.

I když se teď chová, jak se chová, pořád ji mám rád. Ale jsem taky opravdu i naštvaný, jak se staví k tomu, co jsem.

Raději jsem vzal do ruky telefon, abych přišel na jiné myšlenky. Našel jsem Ondrovu vizitku a koukal na všechna ta čísla. Absolutně jsem si nebyl schopen vzpomenout, které to číslo je jeho soukromé. Vylučovací metodou jsem vyřadil pevnou linku. Zůstaly k použití už jen dvě mobilní čísla. Bohužel jsem si nepamatoval, na které se mám ozvat.

No nic. Zkusím tedy obě dvě.

Napsal jsem takovou neutrální zprávu a odeslal.

AHOJ, JAK SE DARI? JSES V POHODE? JAK BUDES CHTIT, OZVI SE. PAVEL.

Nečekal jsem, že se Ondra ozve hned. Vzal jsem si tedy učebnici a šel si opakovat francouzštinu. Ještě jsem nestihl otočit stránku a už se mi ozval telefon.
Nedočkavě jsem ho popadl a otevřel příchozí zprávu.

AHOJ, JE MI FAJN. DOBRE JSEM SE VYSPAL, A TY? ONDRA

Tak už mi bylo jasné, který telefon platí. Uložil jsem si číslo do kontaktů a hned odpověděl.

VYSPAL JSEM SE DOBRE. ALE MÍSTO LENKY BYCH RADEJI V POKOJI SPAL S NEKYM JINYM. TAK SNAD PRISTE?

Čekal jsem, jak odpoví. Podle toho budu vědět, na čem jsem.

MUZE BYT. AZ PRIJEDES, OVI SE. MUZEME SI I OBCAS NAPSAT NEBO SI ZAVOLAT.

To bylo takové neurčité, zkusím ještě něco.

ZA DVA MESICE SE BUDU STEHOVAT K TATKOVI, MOHLI BYCHOM SE PAK VIDET CASTEJI. A CEKA NAS MISTRAK. BUDES MIT CAS MEZITIM ZAJET I NA NAVSTEVU?

Odpověděl v zápětí. A ta odpověď se mi moc líbila. Navrhl, že by se stavil hned další víkend.

Super. Chytil se. Teď už ho jen nepustit.

Psali jsme si nakonec ještě skoro hodinu.
Od všeho možného jsme nakonec přešli k sexu. Pod těmi zprávami se červenal i telefon. Nicméně čas rychle běžel a navíc se do pokoje vrátil i táta. Byl evidentně rozladěný z rozhovoru s mámou. Ani jsem se nedivil. Posadil se ke stolu, vzal do ruky papíry z práce. Chvíli je pročítal, ale pak je nervózně hodil zpátky na stůl.
„Jdu se osprchovat,“ řekl a odešel do koupelny.
Napsal jsem Ondrovi ještě poslední dvě zprávy a rozloučil se s ním. Pro jistotu jsem si ještě překontroloval věci do školy a pak už jsem si lehnul a zachumlal se do peřiny. Za chvíli se vrátil táta do pokoje. Když viděl, že už ležím, zhasnul světlo a zamířil rovnu do postele.
Já jsem ještě přemýšlel nad tím, co vše se o víkendu událo. Bylo toho opravdu hodně. Přemýšlel jsem, jak to bude dál. Co nové bydlení, co Ondra, co závody, co zkoušky. Bylo toho tolik, že už ani nevím, jaká byla moje poslední myšlenka, když jsem nakonec usnul.


Od toho víkendu se mi hodně změnila nálada. Dokonce jsem si i přestal všímat toho, jak chladně se máma ke mně chová. Dokonce jsem měl i chuť se učit.

Normálně si opakuji jen to, u čeho mám pocit, že bych si to nezapamatoval, protože mám velkou výhodu v tom, že mi do hlavy leze všechno samo.

Ale tentokrát jsem náladu na učení opravdu měl.
V pondělí i ve středu na tréninku jsem sršel vtipem, že i ostatní koukali, co že se to se mnou děje.
„Ty někoho máš, co?“ zeptal se ve středu po tréninku Petr.
Trefil do černého.
„No, zatím to ještě není stoprocentní, ale je to na dobré cestě,“ odpověděl jsem a zamířil z tělocvičny rovnou domů.
„Nejdeš na pivo?“ Petr mě doběhl a srovnal se mnu krok.
„Nemám chuť. A navíc máme zítra ve škole písemky a za tři týdny dělám první certifikačky. Mám toho docela dost na učení,“ Pokračoval jsem dál v chůzi domů.
„Ty se taky někdy učíš?“ zasmál se. „Víš co, taky půjdu domů.“
Po pár krocích se mě zeptal: „Co ten tvůj nový objev, už spolu chodíte?“
„Nějaký zvědavý, ne?“ ušklíbl jsem se. Myslel jsem to ale ze srandy a Petr to dobře věděl, proto nic nenamítal. „Zatím ještě ne, ale možná budu. Jen nebydlí tady, ale tam jak má táta firmu.“
„To se asi moc neuvidíte, co?“
„Jen ze začátku. Asi za dva měsíce se budu stěhovat za tátou,“ odpověděl jsem spokojeně, protože jsem se toho už nemohl dočkat.
Petr se zastavil.
„To myslíš vážně s tím stěhováním?“
Překvapeně jsem se na něj podíval. Měl jsem pocit, že se mu to moc nelíbí.
„Myslím. A už se docela těším,“ odpověděl jsem.
„To je škoda,“ zatvářil se Petr zklamaně. „Nejdřív se odstěhovala Lenka a teď ty.“
„Hele, nebuď smutný. Lenka tě stejně nechtěla,“ řekl jsem celkem neuváženě a netaktně.
Petr se trochu zamračil, zřejmě se ho to dotklo. Zastavil se u vchodu do svého domu a já se zastavil s ním. Už se šeřilo a venku už skoro nikdo nebyl. Stáli jsme před jeho domem a dívali se na sebe. Petr byl opravdu zklamaný, bylo to na něm vidět. Pokusil jsem se zachránit situaci.
„Hele, bude to stejně nejdříve tak za dva měsíce. Potom tu budu dojíždět do školy a na tréninky. Tak se stejně budeme vídat.“
Petr si sundal batůžek a začal hledat klíče.
„Ale to už nebude ono. Víš, to minule, co jsem říkal, jsem myslel vážně.“
„Minule?“ chvilku jsem přemýšlel, na co Petr naráží. On mezitím vytáhl klíče a odemkl si vchod. Otevřel dveře a zůstal stát mezi nimi.
„Jo počkej!“ blesklo mi hlavou. „Myslíš, jak jsi říkal, že jsou i lidé, co se jim líbí oboje?“
Petr jen mlčky přikývl.
„Tím chceš říct, že se ti fakt líbím, i když jsem kluk?“

Že bych se přeci jen nemýlil? Lenka mi to nijak nepotvrdila. Na druhou stranu mě před ním varovala. Ale neřekla, proč si na něj mám dávat pozor. Možná věděla, že se mu líbí holky i kluci.

Petr mě chytil za ruku, potáhl do vchodu a zabouchnul dveře.
„Líbíš Pavle,“ odpověděl na mou otázku a dál mě držel za ruku.
Stáli jsme tam na té chodbě naproti sobě a dívali jsme se jeden druhému do očí. Nevěděl jsem co říct. Vážně mě to překvapilo. Nečekal jsem to. Nečekal jsem ani to, co udělal pak. Přitáhl si mě k sobě a druhou rukou chytil kolem pasu. Pak mě políbil. Byl jsem tak překvapen, že jsem ani nestihl zavřít pusu. Jeho jazyk si hned našel cestu dovnitř. Když jsem se po pár vteřinách vzpamatoval, odstrčil jsem ho od sebe a vymanil svou ruku z jeho držení. Jsme stejně vysocí, tak jsme si hleděli zpříma do očí. Já se v těch jeho snažil vyčíst, co to vlastně mělo znamenat.

Dělá si ze mě srandu, nebo to myslí naprosto vážně?

„Proč?“ zeptal jsem se. „Proč zrovna teď? Nebo si ze mě děláš blázny?“ Hodil jsem si kabelu zpět na rameno, protože mi při tom Petrovém líbacím útoku sjela dolů.
„Myslím to vážně. Chtěl jsem ti to říct už dávno. Neměl jsem ale odvahu, zvlášť potom, co jsem uháněl Lenku.“ Petr si také hodil baťoh na záda. „Mohl bys o tom popřemýšlet?“

Sakra, nad čím mám přemýšlet? Co mu mám na to říct?

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych snad s Petrem mohl někdy něco mít. Ne že by nebyl hezký, ale něco nevysvětlitelného mi v tom bránilo. Nevěděl jsem co.

Že by právě to, že se mu líbí holky i kluci?

„Víš já nevím. Já potřebuji mít jistotu. Pocit, že bys mi mohl kdykoliv utéct za holkou…“ na chvilku jsem se odmlčel.
Petr toho hned využil. „Co je na tom jiného, když ti někdo uteče za holkou nebo za klukem?
„Je to jiné. Tohle by mně štvalo dvakrát tolik. Pocit, že tě jednou přestanu bavit, že si pak najdeš holku a založíš s ní rodinu, což já ti dát nemůžu… tohle by mě štvalo opravdu hodně.“
„Víš co,? Nechceš jít na chvíli ke mně? Tyhle věci probírat na chodbě, není zrovna nejlepší,“ navrhl Peťa. „U mě nás nebude nikdo rušit.“
„Nezlob se, ale ne,“ odmítl jsem.
Tentokrát jsem z toho pozvání neměl moc dobrý pocit. Kdo ví, jak by to dopadlo. Navíc Petr bydlel sám. Už dva roky pracoval a byl samostatný. Občas jsem k němu zašel, ale tentokrát jsem k tomu neměl odvahu.
„Čeho se bojíš? Že se na tebe hned vrhnu?“ ušklíbl se Petr.
Skoro se trefil. Toho jsem se bál a já nechtěl být ještě víc nepříjemný, kdybych ho musel odmítnout. K Ondrovi mě něco přitahovalo od samého začátku, jenže u Petra ne.

Tam ta chemie prostě není. Beru ho jen jako kámoše.

Nicméně jsem se pousmál a odpověděl: „To by ses měl spíš obávat ty, ne? Aspoň se o to o nás říká, proto mají chlapi strach s námi zůstat o samotě.“
„Hele, mě by to nevadilo. Když už nic jiného, tak aspoň tohle. A navíc, v posteli si na mě zatím nikdo nestěžoval. Jsem prostě dobrej,“ nedal se Petr.
Znova se ke mně přitiskl. Chytil mě za zátylek a dal mi další polibek. Chvilku jsem se tomu poddal.

Musím uznat, líbat uměl skvěle. Ale to bylo asi tak vše. Žádná odezva z toho polibku nebyla. Žádné vzrušení, žádné podlomení v kolenou. Prostě Petr není pro mne.

Odstrčil jsem ho od sebe. Tentokrát jsem musel vynaložit o něco víc síly, než prvně, protože se toho polibku nechtěl jen tak vzdát.
„To stačí. Nechme to být. Nejlepší to bude tak, jak to bylo doteď,“ brzdil jsem ho odmítnutím.
„A co tak to aspoň jednou zkusit? Pak se rozhodneš,“ pokusil se Petr ještě o jeden návrh.

Ne, tohle fakt nemusím. Ani si nás dva neumím představit v posteli.

Nechtěl jsem však k němu být ještě více nepříjemný. Už tak ho muselo štvát, že jsem ho odmítl.
„Možná někdy v budoucnu, jestli se někdy změní situace.“
Tohle byla má odpověď. Pleskl jsem to bez rozmyslu, aniž bych si uvědomil, že si tím komplikuji život. Později jsem toho opravdu hořce litoval.
„Teď ale opravdu fakt nemám zájem. Nezlob se.“
„No, beru v úvahu to tvoje možná,“ rezignoval Petr, nicméně mě znovu pozval na návštěvu. „Jdeš aspoň na to kafe? Neboj, nekousnu tě.“
„Ne, jdu domů. Mám opravdu hodně učení a jsme s Lenkou domluvení, že si večer zavoláme. Stejně se uvidíme zítra ne trenale.“ Otočil jsem se ke dveřím a otevřel je, abych zdůraznil, že to opravdu myslím vážně.
„OK, tak se uvidíme zítra, měj se. Čau,“ mávl Petr rukou a šel ke schodům.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a rychle zmizel za dveřma. Na vteřinu jsem se venku zastavil.

Co to sakra mělo znamenat? Nikdy v životě bych si nepomyslel, že po mně Petr vyjede. Zrovna on. Ale na druhou stranu, asi jsem fakt k světu, když po mně jede i poloviční heterák.

Pousmál jsem se. Vždycky jsem si z každé situace uměl vzít to nejlepší. Prostě takový bezstarostný človíček. Takový jsem byl. Velmi brzy jsem i tohle hodil za hlavu. Dokonce i Petr se už potom choval, jako by se nic z toho nestalo. Prostě jsme se k tomu už nevraceli.


Další dny pak utíkaly rychle.
Certifikační zkoušky se blížily kosmickou rychlostí. Začal jsem z toho být čím dál víc nervóznější. Aby ne. Prostě jsem je chtěl udělat. Ona to taky není levná záležitost a celé to financuje táta. Nechtěl jsem ho zklamat. I když jsem neměl problémy ve škole s učením, i tak jsem byl čím dál víc nervóznější. Pozorovali to na mě jak spolužáci, tak učitelé. Většinou mě nechávali na pokoji, protože mě dobře znali.

V jednom z těch dní, kdy jsem toho měl celkem dost, právě končilo vyučování a já se pomalu sunul do šaten. Venku před vchodem stál hlouček holek a o něčem živě diskutovaly. Přezouval jsem se a poslouchal, o čem si povídají. Opravdu vypadaly, že jsou z něčeho nadšené.
„Ježíš, podívej, jak je oblečený. To by mně zajímalo, kde nakupuje hadry,“ řekla jedna z holek.
„Kašli na hadry, podívej se, jak je hezký. Na něm bych ty hadry ani nemusela mít,“ ozvala se druhá. „Zajímalo by mně, na koho čeká.“
Po tomhle jsem už i já začal být zvědavý, o kom to vlastně mluví. Hodil jsem kabelu na rameno a popošel k nim.
„Co tu řešíte?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Nestraš, Pavle,“ poskočila Hanka. „My tady jen pozorujeme toho fešáka,“ nenápadně hlavou naznačila směr.
Nakoukl jsem tam, kam ukázala. Srdíčko mi překvapením poskočilo. Byl tam Ondra a s největší pravděpodobností čekal na mě.
„Myslíte toho vysokého?“ dělal jsem, jako že nevím, kdo to je. Chtěl jsem se taky dobře pobavit.
„No jo. Takovýho kluka bych brala,“ přikývla Hanka. „Ale už bude zadaný. Takový hezoun určitě není sám.“
„To nemůžeš vědět, když se nezeptáš,“ pokrčil jsem rameny. Na druhou stranu jsem se holkám nedivil. Ondra byl opravdu úchvatný. Nejenže mu skvěle padlo oblečení, uměl se dobře oblékat, ale celkově byl opravdu moc krásný. A dneska mu to opravdu moc seklo. Ty černé rifle a kožená bunda mu perfektně seděly. Zvýrazňovalo to jeho úzký pas a další křivky jeho dokonalé postavy. Díval jsem se na něj mlsně, jako kocour na misku se smetanou.
„Hele, Pavle, my ho viděly první,“ drcla do mě Alena, která si všimla mého pohledu.
„No, a? Už jste se ho třeba zeptaly na telefon?“ nedal jsem si pokoj.
„Jseš normální?“ vykulila na mě Alena oči. „To mám jen tak jít k úplně cizímu klukovi a začít ho oblbovat?“
„A proč ne? Za zkoušku nic nedáš.“ V duchu jsem se však usmíval, protože jsem věděl, že by to stejně byla marná snaha.
„Hele, dívá se sem,“ přerušila nás Hanka.
Otočil jsem se. Vážně. Už mě zahlédl, tak se díval naším směrem.
„Možná se mu líbíte, holky,“ popichoval jsem je dál. „Co tak to zjistit a pozvat ho třeba někam na kafe? Nebo mu dát telefonní číslo?“
„To je trapný, jen tak k němu nakráčet a dát mu telefon,“ ozvala se znovu Alena.
„Hele, když to nezkusíte, tak ani nevíte,“ řekl jsem. „Já se ho zeptám, jestli by s námi zašel třeba na to kafe, co?“ Udělal jsem dva kroky k Ondrovi.
Hanka mě chytila za rukáv. „To je blbý. A stejně, to si tak troufáš?“
„Proč, ne? Je to jednoduché. Prostě půjdeš a zeptáš se,“ usmíval jsem se.
„Dobře,“ pustila mě Hanka. „Jestli s námi někam půjde, koupíme ti šampus, jo?“ Otočila se k holkám a čekala, co ony na to. Přikývly na souhlas. „Jestli se to nepovede, koupíš flašku ty, ano?“
Souhlasil jsem. „Tak jo. Počkejte, jdu zjistit situaci.“
Nadechl jsem se, jako bych opravdu šel do neznáma a vyrazil jsem směrem k Ondrovi.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho, když jsem se před ním zastavil. „Copak tu děláš?“
„Ahoj,“ odpověděl na pozdrav. „Měl jsem tu nějaké vyřizování a mám už volno. Tak jsem se zastavil. Lenka mi řekla, do které školy chodíš.“ Podíval se na mě podezíravě. „Vadí ti to? Chtěl jsem tě překvapit.“
„Nevadí, opravdu jsi mě mile překvapil,“ usmál jsem se na něj. „Ale já mám dneska bohužel trénink.“ Podíval jsem se na hodinky. „Ale až za tři hodiny.“
„Tak to máme spoustu času. Kam půjdeme?“ rychle se zeptal Ondra.
„Chceš jít někam na kafe?“ Otočil jsem hlavu k holkám. Ty jen napjatě sledovaly, jak to celé dopadne. Podíval jsem se zpět na Ondru.
„Mám chuť na něco jiného, než na kafe,“ řekl a popošel ke mně blíž. „Co ty na to?“
„No, byt je prázdný, můžeme jít k nám. Mamka se vrátí z práce až kolem šesté večer,“ navrhl jsem rychle, protože Ondrovy choutky se pomalu přenášely na mě.
„Tamhle mám auto, tak jdem? Za tři hodiny se toho dá stihnout hodně.“ Ondra se ke mně naklonil a chytil mě za bradu. Zaklonil mi hlavu a nečekaně mě políbil.

Teda, ten se vážně s ničím nepáře. Absolutně mu je jedno, jestli jsme venku a jestli někdo uvidí, že se líbá s klukem.

Sundal mi kabelu, druhou rukou mě chytil kolem ramen. „Tak jdeme? Běží nám minuty nadarmo,“ podíval se mi zblízka do očí, těma svýma úžasnýma zelenýma očima.

A pak kdo tu myslí jen na sex.

Vyrazili jsme k autu. Ještě jsem se otočil k holkám. Musel jsem se usmát, když jsem viděl ty jejich výrazy v obličejích. Hanka na mě ukazovala něco, jako, že snad budu o hlavu kratší. Zamával jsem jim a nastoupil do auta. Za chvilku jsme už fičeli k nám domů. Ještě po cestě mi došla zpráva od Aleny.

JSES MRTVY, HADE. NEDELEJ SI Z NAS PRISTE SRANDU. KAZDOPADNE TI ZAVIDIME A NEZAPOMEN, DLUZIS NAM SAMPUS.

Musel jsem se zasmát. Odepsal jsem.

OMLOUVAM SE, ALE NEMOHL JSEM SI POMOCT. UTRETE SI SLINU A ZAVRETE PUSY. SAMPUS VYPIJEME SPOLU.

Dojeli jsme k nám domů. Přesně jak jsem říkal. Máma doma nebyla, protože dneska končí až kolem šesté. Měli jsme pro sebe celý byt a nic nás nerušilo. A že jsme toho dokázali využít. A hlavně já. Choval jsem se jako neřízená střela.

A proč ne, kdo ví, kdy zas budeme mít příležitost.

„Škoda, že musím na trénink,“ povzdychl jsem si, když Ondra vyšel z koupelny osprchovaný a voňavý.
„Hele, však se ještě uvidíme. A na závodech taky. Nejdeme si chvilku pro sebe, ne?“ dal Ondra návrh, že bychom si na závodech mohli dát schůzku někde bokem.
„To není špatný nápad, vybít si stres tímto způsobem,“ usmál jsem se. Opřel jsem se pohodlně a hodil nohy na stolek.
„Stres? Co ty máš, prosím tě, za stresy?“ Ondra se posadil vedle mě a rozcuchal mi vlasy.
„Tohle mi nedělej, nesnáším to,“ vyhrknul jsem a hned si ty vlasy upravoval.
„Navíc, divil by ses. Krom toho, že s mamkou kolem sebe chodíme jako cizí, tak mám příští týden certifikačky z frániny. A pak hned na to máme ty závody.“
Ondra se ke mně naklonil, natlačil mě do opěradla sedačky a políbil. Políbil mě tak, jako by ještě neměl dost. Jako by ještě chtěl pokračovat v jízdě. Byť uplynulé dvě hodiny byly převážně v mé režii, občas jsem ho nechal, ať si dělá, co chce.
„Ty ještě nemáš dost?“ zeptal jsem se, když jsme se od sebe konečně odlepili. A že to bylo natěsno. Moje chlouba se už zase skoro hlásila o slovo.
„Já?“ Ondra ukázal na můj rozkrok. „To tobě by měli namontovat vypínač. Já jen zkoušel, jak ti jde francouzština.“ Krátce se zasmál. „Ode mne máš jedničku s hvězdičkou.“
„Tak to je super. Francouzština by byla. Teď ještě závody.“ Opřel jsem se Ondrovi o rameno. „Budu tam poprvé. Minulý rok jsem měl nastoupit, ale onemocněl jsem. Museli stáhnout moji přihlášku. Mám strach, abych to celé neprojel.“
„Buď v klidu. Já to poprvé taky zkonil. Skončil jsem šestý,“
„Šestý? Z kolika?“
„Startovalo nás osm v naší kategorii, takže opravdu žádná sláva,“ vzpomínal Ondra na svůj první závod.
„Jestli skončím šestý, tak si budu gratulovat.“
„Víš co? Mám návrh, pojďme se o něco vsadit, ať máš větší motivaci.“ Ondra navrhl sázku, aby už nemusel poslouchat mé fňukání nad tím, jak celý závod projedu.
„A o co se vsadíme?“ chytl jsem se hned toho.
Chvilku jsme tak přemýšleli a pak se Ondra ozval.
„Když vyhraju, tak mi budeš jeden den po vůli. Já budu ten, kdo bude nahoře, co říkáš?“
„To zní, jako by sis byl jistý tím, že budeš lepší.“ Podíval jsem se na něj a on se jen pousmál.
„Člověk nikdy neví. A pokud nechceš být výhradně uke, měl by ses hodně snažit, abys mě porazil.“

Tak to byla výzva, To nemůžu nechat bez odezvy.

„Dobře,“ souhlasil jsem. „Vyhraje ten, kdo bude mít lepší umístění. Ten kdo prohraje, tak se bez výhrad podvolí vítězi. Souhlas?“
„Souhlas,“ Ondra stiskl nabízenou ruku na potvrzení sázky. Ještě ale dodal: „A opovaž se zase onemocnět.“
„Neboj, se, tentokrát si to nenechám ujít,“ pustil jsem jeho ruku.
Když ji Ondra stáhl zpět k sobě, všiml jsem si na jeho hodinkách, že čas už notně pokročil. Vyskočil jsem rychle na nohy.
„Sakra, musím na trenal jestli přijdu pozdě, tak mě trenér zabije.“
Rychle jsem se oblékl, naházel věci do kabely a chystal se k odchodu. Ondra se také zvedl.
„Odvezu tě a pak pojedu domů.“
„Je, to je fajn, aspoň nepřijdu pozdě,“ hned jsem přijal nabízený odvoz. „Budu tě navigovat.“

Tak jsme vyrazili. Seděl jsem vedle něj v autě, říkal, kudy má jet a mezitím přemýšlel nad uzavřenou sázkou.

Budu se asi muset hodně snažit, abych nad Ondrou vyhrál. Bohužel nevím, jak moc dobrý je, ještě jsem ho neviděl zápasit. Na druhou stranu, on mě také ne. Určitě to bude zajímavé. Výhodu ale určitě má v tom, že už bude startovat potřetí.

Dojeli jsme na místo. Stihli jsme to opravdu včas. Lidi z týmu ještě postávali venku a čekali, až nám fotbalisti uvolní tělocvičnu. Seděli jsme zatím v autě a povídali si.
„Hele, tamten taky bude závodit, ale je těžší, takže s námi nebude,“ ukázal jsem na Davida, který k nám stál zády a právě vtipkoval s holkama.
„Jen vy dva?“
„Ne, ještě Petr, ten je v naší váhové kategorii. Hele, zrovna jde,“ ukázal jsem prstem nalevo.
Ondra se na něj otočil.
„Je dobrý?“
„Jsem lepší,“ odpověděl jsem.
Petr zrovna procházel kolem auta a všiml si mě. Naklonil se a mávl na mě. Hodil pohled směrem k Ondrovi. Trochu svraštil obočí, pak se ale otočil a šel za ostatníma.
„Co to bylo?“ neubránil se Ondra otázce, když viděl, jak se na něj Petr zamračil.
„Jak bych to řekl. On po mně už jednou vyjel,“ odpověděl jsem mu a čekal na jeho reakci.
„A…?“ otočil se Ondra ke mně tak rychle, až jsem slyšel, jak mu křuplo za krkem.

Páni, že by žárlil?

„A nic. Poslal jsem ho do háje. On není homouš. Je bi. A o tyhle fakt nemám zájem.“ Spokojeně jsem se na Ondru usmíval, protože se nestává často, že by ho něco vyvedlo z míry. „Hele, bylo to jen jednou, pak už to nezkoušel,“ snažil jsem se ho uklidnit. Z tělocvičny se začali trousit fotbalisti.
„Musím už jít.“ Vystoupil jsem z auta a vytáhl si kabelu z kufru.
Ondra taky vystoupil a než jsme se rozloučili, chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Jestli na tebe šáhne, tak mu na závodech něco zlomím.“
Znovu jsem se neubránil úsměvu.

Tak přeci jen žárlivost.

„S tím si nedělej starosti,“ natáhl jsem se k němu a dal mu pusu. „Napíšu ti, jo?“
„Nevím, kdy teď budu mít víc času, protože před koncem roku je vždycky hodně práce. Kdybychom se neviděli, dej pak vědět, jak ti dopadly zkoušky,“ řekl Ondra a dál mě držel kolem pasu.

Ty jo, tak to vypadá, že si můžu gratulovat k novýmu klukovi. Takhle by se nechoval, kdyby se mnou chtěl jen spát.

Ondra se ke mně ještě sklonil a krátce mě políbil. Pak mě pustil a nasedl do auta. Mávl na mě, já na něj a za chvilku už byl pryč. Byl jsem spokojený a šťastný. Na tváři jsem měl úsměv, který nešel přehlédnout. Spokojeně s tímto úsměvem jsem došel za ostatníma.
„Pájo, kde se shánějí takoví fešáci?“ přivítala mě hned Anička otázkou místo pozdravu.
„To se musí umět,“ odpověděl jsem.
„To je ten tvůj nový objev?“ zeptal se Petr. Pořád měl na tváři takový podmračený výraz.
„Jo, jo. To je on,“ přikývl jsem rychle, aniž bych si všímal toho, že se moje odpověď Petrovi moc nelíbí.
„Ach jo, to není fér. Všichni krásní kluci jsou buď teplí, nebo zadaní,“ povzdechla si Anička.
Chtěl jsem něco namítnout, ale to už na nás od dveří volal trenér.
„Co je s váma? Kdo přijde pozdě, bude dělat kliky navíc!“
Raději jsme tedy ukončili debatu a šli se rychle převléknout.

Dobrou náladu jsem měl celou dobu, zatímco Petra se ta špatná držela jako klíště. Měl jsem chvílemi pocit, že je vůči mně i agresivnější. Když jsme spolu šli na sparing, musel jsem ho v jednom momentě už krotit. Každopádně to byl dneska on, kdo nechtěl jít na pivo. Jen co se převlékl, sebral se a zmizel. Ani se nerozloučil. Moje lehkomyslnost zase zafungovala perfektně. Brzy jsem tohle Petrovo chování hodil za hlavu. Už tohle mělo být pro mne varování, abych si dával větší pozor.