SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 08 ( konec druhé části )

O Vánocích jsme byli společně s Lenkou. Koupili jsme si domů živý stromek, tak to bylo v bytě prosyceno několika vůněmi. Stromek jsem zdobil s Lenkou. Ale když jsme se začali dohadovat, kam kterou baňku pověsit, vzdal jsem to. V lednici byl od předešlého dne nachystaný salát a řízky, stačilo je jen osmažit. Paní Dana nám hodně pomohla. Dodělala se mnou to cukroví a pomohla nachystat bramborový salát. Je opravdu dobrá kuchařka a všechno co nám nachystala, bylo vážně skvělé. Donesla nám i svou, vlastnoručně dělanou vánočku. Už jen na pohled byla úžasná, takovou nikde nekoupíte. Poděkovali jsme ji a od každého z nás dostala nějakou drobnost. Táta jí přidal i něco navíc, když jí vyplácel peníze. Byla moc překvapená a dojatá dárečky. Vůbec to nečekala a my měli radost, že jsme ji takto mohli potěšit.

Na Štědrý den byla úžasná pohoda. Nikdo se nesnažil nějak extra brzy vstát. Mě vzbudilo až to, jak do mě Lenka neustále kopala. Vstal jsem a vytratil se potichu z pokoje. Usadil jsem se v obýváku a pustil si pohádky. Občas jsem si místo snídaně zobnul cukroví. Kašlu na nějaké zlaté prasátko, mně stačí stříbro. Se zalíbením jsem si prohlížel náramek od Ondry a přemýšlel, co asi dělá. Nedalo mi to, chytl jsem telefon a napsal mu zprávu. Popřál jsem mu krásné Vánoce a dodal, že ten nejhezčí dárek má doma u mě. Tentokrát neodepsal hned.
Asi ještě spí.
Když už jsem držel telefon v ruce, začal jsem postupně procházet seznam a odesílat vánoční přání. Zastavil jsem se u písmene P. Tady, hned jako první vždy býval Petr. Když jsem si na něj vzpomněl, sevřel se mi žaludek. Pořád ten hnusný pocit nezmizel.

Jenom doufám, že až začnu jezdit do školy, tak ho někde nepotkám. Nevím, co bych dělal.

Z těchto nepříjemných myšlenek mě vytrhla Lenka.
„Díky za sms, ale mohl jsi mi to říct osobně,“ usmála se na mě rozespale, když vešla do obýváku.
„Co?“ nechápavě jsem se na ní podíval.
„Poslal jsi mi sms s přáním.“
„Aha, nevšiml jsem si. Vzbudil jsem tě tím?“
„Ne, už jsem stejně nespala.“ Jen co to dořekla, otočila se a zašla zpátky do pokoje. Za chvilku se vrátila a v náručí nesla dárky. Poukládala je hezky pod stromek. Vyskočil jsem z křesla a běžel ke stromku.
„Který je můj?!“ vykřikl jsem a chtěl se vrhnout na ty balíčky. Lenka mi skočila na záda.
„Necháš to být! Hezky si počkej až po večeři.“ Držela se mě a nepustila ani o krok blíž ke stromečku. Snažil jsem se ji ze sebe střepat, ale nešlo to. Byla na mně přilepená jako žvýkačka.
„Ale já chci teď,“ žadonil jsem jak malé děcko.
„Copak chceš teď?“ ozvalo se od dveří. Stál tam taťka, ještě v pyžamu a usmíval se nad tím, jak tam s Lenkou blbneme.
„Chci dáreček,“ udělal jsem na něj psí oči.
„Třeba takový?“ vytáhl ruku schovanou za zády a v ní držel balíček. Lenka mě konečně pustila a taky se zvědavě dívala.
„To je pro mě?“
Táta přikývl. „Posaď se,“ ukázal rukou na sedačku. Poslušně jsem si sedl. Taťka si přisedl a podal mi ten balíček. Nedočkavě jsem ho rozbalil. Spíš roztrhal. Otevřel jsem krabičku. V ní byla další krabička
a u ní lístek.
„Přečti si to,“ pobídl mě táta.
Rozevřel jsem papír. Na něm byla napsána otázka: UČÍŠ SE DOBŘE? Koukal jsem na to a nechápal.
„Pokud to chceš rozbalit, musíš odpovědět.“
Lenka se usadila naproti do křesla a už se taky usmívala. Určitě něco ví. Táta ke mně natáhl ruku.
„Odpověz, nebo mi to vrať.“
Rychle jsem kývl hlavou a chtěl dál rozbalovat.
„Nic neslyším,“ zastavil mě taťka.
„Ano, učím se dobře,“ řekl jsem rychle, aby mi ten balíček náhodou nevzal. Otevřel jsem krabičku, a světe div se, v ní byla další – taky s lístečkem.
„PRACUJEŠ DOBŘE?“ Přečetl jsem to nahlas. Podíval jsem se na tátu a na Lenku. Oba přikývli.
„Ano, pracuji dobře,“ odpověděl jsem poslušně. Otevřel jsem krabičku. Další lístek.
UDĚLÁŠ PŘIJÍMAČKY A MATURITU?
„To je snad jasné. Udělám.“ Otevřel jsem krabičku a vytáhl další lístek. Na stolku už ležely tři krabičky a pořád jsem se nedostal k jádru věci. Přečetl jsem si otázku.
BYL JSI HODNÝ CELÝ ROK?
Zasekl jsem se.

Nemůžu odpovědět ano, když jsem ten poslední měsíc tak vyváděl. Vím, že musím odpovědět po pravdě.

Chvilku jsem ještě držel krabičku v ruce. Pak jsem zavrtěl mlčky hlavou a položil ji na stolek.
„Jsem rád, že jsi rozumný,“ táta mi položil ruku na hlavu a otočil mě k sobě. „Zkus to rozbalit, pokračuj.“
„Opravdu můžu?“ zeptal jsem se ho pro jistotu. Přikývl na souhlas a pokynul rukou, abych pokračoval. Vzal jsem si krabičku a podíval se do ní. Další lístek s další krabičkou. Rozdělal jsem papírek a přečetl otázku.
BUDEŠ SE CHOVAT ZODPOVĚDNĚ?
Podivil jsem se. Moc dobře jsem nechápal, proč zrovna tahle otázka.
„Tak co? Odpovíš?“ ozval se taťka a stále se na mě díval.
„Myslíš tím i mamku?“
„Myslím tím všechno, Pavle.“

Nemůžu slíbit, že bude všechno fungovat hned na sto procent. Nejsem počítač, který se dá jedním tlačítkem restartovat. Znovu jsem se podíval na tátu a na Lenku, která se na mě stále usmívala.

„Budu se snažit,“ špitl jsem a čekal.
„Otevři to,“ rozhodl táta.
Pomalinku jsem krabičku otvíral. Tak nějak jsem tušil, že tahle je poslední. A byla. Nehlédl jsem dovnitř. To co jsem tam viděl, mi vyrazilo dech. Nevěděl jsem, co mám dělat. Srdce mi vynechalo minimálně dva údery a mozek kompletně vypověděl službu. Čučel jsem do té krabičky a neodvažoval se do ní sáhnout.
„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Taťka s velkým úsměvem přikývl.
„Kde je?“ vstal jsem. Táta také vstal. Chytl mě za ruku a odvedl na balkon. Ukázal na menší modré auto.
„Tohle je tvoje.“
Nevěděl jsem co říct. Usmíval jsem se jako nějaký tydýt a dojetím mi zvlhly oči. Poprvé za poslední měsíc to nebyly slzy smutku. Brečel jsem radostí. Taťka sáhl do krabičky, kterou jsem stále držel v ruce, jako nějakou svátost a vytáhl z ní klíče od mého modrého peugeota. Zmáčkl jedno tlačítko. Auto zablikalo a odemklo se. Zmáčkl druhé a auto se opět zamklo. Klidně bych na tom balkóně stál celý den a koukal na můj – asi nejhezčí vánoční dárek, kdyby nás Lenka nenahnala zpátky.
„Chcete být nemocní? Pojďte se nasnídat, uděláme si kafe.“
Museli mě z toho balkónu vytáhnout za límec. Pořád jsem hleděl na to moje auto. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Posadil jsem se do sedačky a mačkal v ruce klíčky od auta. Otočil jsem se k tátovi a se zlomeným hlasem jsem poděkoval. Lenka se na mě usmála a šla vařit kafe.
„Ty nemáš radost?“ zeptal se táta.
„Mám, proč?“
„Protože brečíš, myslel jsem, že se ti nelíbí.“
„Líbí se mi. Moc. Můžu ho vyzkoušet?“ otřel jsem si oči.
„Nejdříve se najíme, ano?“ Lenka položila na stůl tác s nakrájenou úžasnou vánočkou od paní Dany.
Ještě zašla do kuchyně a donesla nám všem kafe. Byl to ten nejlepší začátek krásných Vánoc. Měl jsem takovou radost, že jsem nebyl schopen v klidu posedět. Pořád jsem tiskl klíče v ruce, až mě musel táta napomenout, že si vybiju baterku, pokud budu neustále mačkat ty tlačítka.
„Pamatuješ si poslední otázku?“ zeptal se mě, když dojedl vánočku. Přikývl jsem. „Jestli chceš s tím autem jezdit,“ pokračoval, „mám nějaké podmínky.“
Postavil jsem hrnek na stůl a podíval se na něj.
„Ze začátku nebudeš jezdit sám. A to hlavně z jednoho důvodu. Potřebuji si být jistý, že budeš úplně v pohodě. Pokud budeš nervní, nemáš za volantem co dělat.“
Sklonil jsem hlavu, a díval se na ty klíčky. Pak jsem je položil na stůl. „Budu se snažit,“ řek jsem tichým hlasem. Měl jsem strach, že si to táta rozmyslí. „Slibuji.“
„Zodpovědnost taky znamená, že se budeš o to auto starat. Začal sis vydělávat, takže si budeš platit vše, co k tomu patří. Benzín a pojistku pro začátek.“
„A bude mi na to stačit výplata?“ zeptal jsem se rychle. Neměl jsem ani páru, kolik vlastně dostanu.
„A to chceš jezdit po celé Evropě?“ zasmála se Lenka. Měla už své kafe vypité a sledovala naší debatu.
„Tys věděla, že dostanu auto?“ zeptal jsem se jí, když už se ozvala. „Usmívala ses tady celou dobu jak měsíček.“
„Nevěděla, ale když jsem viděla, jak to rozbaluješ, bylo mi to jasný. Taky jsem kdysi dostala takový balíček.“ Lenka se úkosem podívala na tátu. Ten se jen pousmál a vstal.
„Co takhle se převlíct? Nebo chcete celý den chodit v pyžamu?“
Vyskočil jsem na nohy a běžel se do pokoje převlíct. Honem, rychle. Už chci sedět v mém novém autíčku. Otevřel jsem skříň, abych si vytáhl čisté věci a zahlédl jsem nachystané dárky. Na každém byla jmenovka. Byl tam i dárek pro tetu a pro Tinu. Dárek pro Ondru byl položený vedle. Ten mu dám osobně, až se vrátí. Vzal jsem ty balíčky a odnesl je do obýváku pod stromeček. Poslední, s cedulkou MÁMA, jsem chvilku držel v ruce, než jsem ho nakonec položil mezi ostatní.

Mám se chovat zodpovědně. Slíbil jsem to. Tak zkusím začít od mámy.

Vstal jsem a přešel ke skříňce, kde pořád ležel její dárek k mým narozeninám. Vzal jsem ho a vrátil se do pokoje. Lenka se právě oblíkala.
Když viděla, jak jsem se s tím dárkem posadil na postel, zvědavě čekala, co budu dělat dál. Cítil jsem ten její pohled, ale nezvedl jsem hlavu. Díval jsem se na ten balíček a přemlouval se k tomu, abych ho rozbalil. Pořád – někde hluboko ve mně, hlodala tak zlost k mámě. Ale slíbil jsem, že s tím začnu něco dělat. A navíc, při poslední návštěvě, jsem měl pocit, že mě začala poslouchat. Že ji snad konečně došlo, co způsobila. A ne jen v ten den, kdy se to stalo. Snad konečně aspoň trochu začne respektovat to, co jsem. A doufal jsem, že ty slzy, co jsem u ní zahlédl, byly opravdové.
Rozbalil jsem to. Lenka si přisedla ke mně na postel a pohladila mě po zádech. Dobře na mě viděla ten vnitřní boj. Otevřel jsem krabičku. Byl v ní krásný, stříbrný řetízek s přívěskem, v podobě čínské děravé mince. Byl moc hezký. Mamka ví, že mám rád stříbro a navíc má cit, pro tyhle věci. Aspoň vím, po kom jsem to zdědil. Držel jsem řetízek v ruce a prohlížel si ho.
„Chceš ho zapnout?“ zeptala se Lenka. Po chvilce váhání, jsem přikývl. Vzala mi řetízek z ruky a zapla mi ho na krk.
„Je moc krásný,“ pochválila mamčin dárek a dala mi pusu na tvář.

Tak! Citových výlevů už bylo dost.

Rychle jsem vstal a dooblíkal se. „Jde se jezdit!“ zahulákal jsem z předsíně oblečený a obutý a s klíčema od auta v ruce.
Ťaťka se musel chtě nechtě rychle obléct a vyrazili jsme na zkušební jízdu. Samozřejmě, jako správný starostlivý táta mě nutil jezdit pomalu. Přeci jen měl ještě trochu obavy.
„Můžu pak do školy jezdit autem?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili před Lenčiným domem. Hned nás totiž využila a poručila zajet k ní a zalít kytičky.
„To zatím ne. Dlouho jsi neřídil a máš nějaké mezery. A nechci, abys teď v tomhle počasí jezdil. Až na jaře. Teď jenom po městě, nebo s námi, jak jsem řekl už doma.“ Táta viděl, že se mi to moc nelíbí. „Potřebuji, Pájo vidět, že jsi v pohodě. Na to nezapomeň.“
Nezbylo mi nic jiného, než to přijmout. Nerad bych, aby mi ten dárek hned vzal.
Zalili jsme Lence kytky a vyrazili zpátky domů. Když jsme zaparkovali, ani se mi nechtělo z auta ven. Hladil jsem volant a kochal se tím nádherným dárkem. Taťka mě se smíchem tahal ven z auta málem za límec.
Lenka se doma mezitím činila. Jídelní stůl byl krásně prostřený a jen čekal, až si k němu sedneme a dáme si sváteční večeři. Z večeře nakonec byl oběd. Na co čekat tak dlouho, když máme hlad. Usmažili jsme řízky a zanedlouho jsme seděli a jedli tu dobrotu, s kterou nám pomáhala paní Dana.
Byl jsem šťastný. A spokojený. Na to, co se stalo, jsem už tolik nemyslel. Nebo se aspoň snažil na to nemyslet.
Když jsme dojedli a pouklízeli nádobí, usadili jsme se v obýváku. Na stole vonělo cukroví a čerstvě uvařená káva. Otevřeli jsme si i víno a bylo moc fajn. Uvolněnou atmosféru doplnilo i nadšené rozbalování dárků. Táta obdivoval novou kravatu se sponou a manžetovými knoflíčky ke svátečnímu obleku.
„Zůstalo ti vůbec nějaké kapesné?“ zeptal se. Bylo mu jasné, že to má ode mě.
Lenka nadšeně uvítala novou brašnu na laptop. Pod stromkem nakonec zůstalo už jen pár nerozbalených dárků. Mezi nimi i ten ode mne pro mámu.
„Jsem rád, že jsi na ni nezapomněl,“ ozval se taťka. Přešel jsem to mlčením.
„Vidím, že jsi rozbalil její dárek,“ chytl mezi prsty řetízek, který se mi houpal na krku. „Mamka zítra odpoledne přijede. Zvládneš to v pohodě?“
S napětím on i Lenka čekali, jak zareaguji. Podíval jsem se pod stromek, kde ležel pro ni dárek.
„Budu se snažit. Ale nechtějte po mně nějaké zázraky,“ vzal jsem z talířku vanilkový rohlíček a strčil ho do pusy. Zřejmě jim to stačilo. Víc se k tomu nevraceli.
„Necpi se tak, nebo ztloustneš,“ pleskla mě Lenka po ruce, když cukroví z tácku mizelo kosmickou rychlostí.
„No vidíš, chtěl jsem se zeptat, jestli je tu nějaké dobré fitko,“ otočil jsem se na ni. „Budu muset někam chodit cvičit, abych si udržel kondičku.“
„Však chodíš do juda,“ odpověděl za ní táta.
„Nebudu tam chodit.“
„Proč?“
Upil jsem trochu vína a postavil skleničku na stolek. Lenka vzala rychle do ruky knihu, kterou dostala a začala si ji zaujatě prohlížet. Viděl jsem na ní, že čeká, jak tohle vysvětlím.
„Nebudu mít na to čas. Mám toho teď hodně se školou a musím si vydělávat, abych uživil auto,“ řekl jsem a pokusil se o nevinný úsměv. Ale táta mi to nebaštil.
„To je výmluva,“ potvrdil mou správnou domněnku.“Vždyť patříš mezi nejlepší. S Ondrou a Petrem jste vyhráli mistrovství.“
Při zmínce Petra se mi sevřel žaludek. Raději jsem rychle vstal a chytl poloprázdný tácek s cukrovím. „Prostě tam chodit nechci,“ obešel jsem stolek. „Jdu pro cukroví.“
Dřepěl jsem na balkoně a doplňoval kousky cukroví na tácek. Slyšel jsem, jak táta s Lenkou diskutují, proč tam vlastně nechci chodit.
„Překvapuje mě to,“ říkal zrovna taťka, když jsem vytahoval jeho oblíbené linecké kolečka. „Má judo rád a je v tom dobrý.“
Napjatě jsem čekal, co na to Lenka řekne.
„Prostě ho nech. Víš, že se teď hodně změnil, co se to stalo. A jak ho znám, najde si jinou zábavu.“
Oddechl jsem si. Neřekla nic, ani náznakem.
„Navíc bude teď dojíždět, to je další čas navíc, který mu teď bude chybět.“
„Jenže takhle aspoň něco dělal,“ namítl táta.
„Neboj, však se on se něčím zabaví,“ nedala mu Lenka moc prostor pro další diskuzi. „Chceš dolít víno?“ zeptala se pro jistotu, aby opravdu ukončila diskuzi na tohle téma. Taťka nastavil skleničku, aby mu Lenka mohla dolít a víc se k tomu už nevyjadřoval. Já se vrátil do tepla, s táckem plným cukroví. Když to viděli, zasmáli se.
„Zbyde tam něco i na později?“


Druhý den, jsem byl od rána lehce nervózní, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Mamka přijela odpoledne kolem třetí a zdržela se skoro až do večera. Většinu času jsem ji ignoroval. Nemluvil jsem s ní. Jen jsem ji pozdravil, což se už dalo považovat za úspěch. V jeden moment jsem přeci jen zpozorněl. To když se jí Lenka zeptala, jak strávila včerejší den. Uvědomil jsem si, že jsem si ani jednou nevzpomněl na to, jak vlastně teď tráví Vánoce, když už u ní nebydlím.
„Neboj, nebyla jsem sama,“ odpověděla s lehkým úsměvem a kradmo pohlédla na tátu.
Samozřejmě. Určitě byla s tím svým přítelem. Táta se tvářil, jako by to neslyšel. Bylo vidět, že je to něco, co mu zatím stále vadí. Vždyť to byl hlavní důvod, proč podal žádost o rozvod. To, že mu pak máma vyčítala kde co, byla její taktika, jak se vyhnout zodpovědnosti. Řešila to způsobem – nejlepší obrana je útok.
Než odjela, přeci jen jsem na ní promluvil. Jen jednou.
„Neřekl jsi, že chodíš s tím Ondrou. Proč jsi mi ho nepředstavil už dřív?“ zeptala se máma, když ho táta zmínil v diskuzi s Lenkou.
„To myslíš vážně?“ vstal jsem z křesla. „Uvědomuješ si, jak ses ke mně chovala? Změnilo by to něco, kdybych ti to řekl?“ nečekal jsem na odpověď a odešel do pokoje.
Čekal jsem, jestli za mnou přijde nebo ne. Ale nechali mě být. Zbytek času, než odjela, jsem byl zavřený v pokoji. Jen na moment se zastavila u mého pokoje, když mi přišla říct, že už jede domů.

Ať si jede.

Když jsem slyšel klapnutí dveří, oddychl jsem si. Položil jsem papíry, na kterých jsem právě pracoval. Zašel jsem do kuchyně a nalil si víno. Vypil jsem to na ex.

Potřebuji se uklidnit. Tak moc jsem se celou dobu přemáhal, abych neřekl něco jedovatého.

Taťka stál opřený o dveře a díval se na mě. Chvíli jsem ještě držel flašku v ruce a přemýšlel, jestli si znovu nalít. V zádech jsem cítil jeho pohled. Raději jsem flašku zavřel a schoval zpátky do lednice. Nalil jsem si džus a šel do pokoje. Když jsem procházel kolem taťky, krátce jsem se na něj podíval. Usmíval se. Chytl mě za rameno.
„Držel ses, děkuji,“ mírně mě poplácal po zádech. „Jseš v pohodě?“
Kývl jsem beze slova hlavou. Taťka mi uhnul, abych mohl projít. Cestou jsem ještě ukradl ze stolku cukroví, které donesla mamka. Mám některé moc rád. Lenka byla v pokoji. Ležela na posteli a četla si tu novou knížku. Položil jsem tácek s cukrovím na polštář a skočil k ní do postele.
„Tak co, dobrý?“ zeptala se a kousek se posunula, aby mi udělala místo.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Můžu si s tebou číst?“
„A bude tě to bavit? Je to sci-fi,“ posunula knihu víc mezi nás, abychom na ni viděli oba dva.
„Celý můj život je sci-fi,“ zasmál jsem se a začal jsem si číst.
Nakonec to dopadlo tak, že ve chvilkách, kdy Lenka nečetla, jsem jí knihu ukradl a četl sám. Zaujalo mě to natolik, že jsem nakonec ani nešel spát. Celou noc jsem byl vzhůru a usnul jsem až někdy k ránu spokojený, že jsem to dočetl celé.


Další dny se mi strašně vlekly. Netrpělivě jsem čekal, až Ondra napíše, že už je doma.
Když mi od něj došla zpráva: DOJEL JSEM, UVIDIME SE ZITRA ODPOLEDNE, měl jsem chuť se za ním rozjet okamžitě.
Netrpělivě jsem čekal do druhého dne. Ani jsem si neudělal nic pořádného na oběd. Za celé svátky jsem byl tak přejezený všeho možného, že jsem byl rád, za jednoduchou misku nudlí, které byly hotové za tři minuty. Stejně, aniž bych to plánoval, jsem nakonec ještě jeden pořádný oběd měl. Kolem jedné jsem se zastavil v práci. Schválně jsem si nechal schovaný jeden papír, který jsem měl na překlad a pak jsem ho důležitě vezl Lence, jako že jsem na něj „zapomněl“ . Já jen ale chtěl co nejdříve být s Ondrou.
Když jsem ho uviděl, nejraději bych mu hned skočil kolem krku. Vypadal úžasně. Prostě mu ten oblek sluší. Ne, mu sluší všechno. I kdyby šel v pytli, tak se po něm budou všichni otáčet.
„Když chvilku počkáš, budu mít pauzu na oběd,“ řekl, když jsem se zastavil u jeho stolu. Souhlasil jsem.

Škoda, že zrovna něco řešil. Nejradši bych ho teď celého opusinkoval.

Zašel jsem tedy ještě za Lenkou a čekal, až si Ondra dodělá svou práci.
O něco později jsme seděli v restauraci, kde mi posledně dal ten krásný dárek, který se mi teď třpytí na ruce. Ještě jsem ten náramek od té doby nesundal. Přetáčel jsem ho na zápěstí a zálibně si ho prohlížel.
„Prosím tě, nech toho, nebo ti ho vezmu,“ chytl mě Ondra za ruku.
„Když já si nemůžu pomoct. Moc se mi líbí,“ odstrčil jsem jeho ruku a znovu prsty přejížděl po náramku.
„Budete si ještě něco přát?“ ozvalo se vedle nás. Číšník zůstal stát naproti Ondry a usmíval se, až by se z toho jeden poblinkal. Byl to ten samý co minule. I teď se červenal.
„Ne, zaplatím,“ řekl jsem odměřeným hlasem. Nelíbilo se mi, jak se po Ondrovi dívá.
„Doufám, že tu nechodíš kvůli němu,“ otočil jsem se na Ondru, když číšník odešel pro účet.
„Pane bože, Ty jsi fakt nenapravitelný, co pořád máš?“
„Co? Vždyť se stačí na něho podívat. Nejradši by po tobě hned skočil,“ mračil jsem se.

Zatraceně. Jsem rád, že je Ondra tak hezký, ale nesnesu, jak se kolem něj pořád někdo točí.

„Neboj, není můj typ,“ chytl mě Ondra za ruce, „mám oči jen pro tebe.“ Pustil mi ruce, chytl mě za zátylek a přitáhl si mě pro polibek. Myslím, že to udělal schválně, aby mě uklidnil, protože dobře viděl, že se k nám právě vrací číšník s účtem. Tentokrát jsem se ale hned neodtáhl. Ještě chvilku jsem ten polibek protáhl, abych číšníkovi jasně ukázal, kdo tu hraje prim. Nenechal jsem Ondru ani zaplatit.
„Tak jak ses rozmyslel s tím Silvestrem? Přijdeš?“ zeptal se Ondra, když jsme se pomalu sunuli zpátky k firmě.
„Ještě nevím, říkal jsi, že u tebe budou nějací známí z vysoké, neznám je, nevím, jestli to není blbé,“ přemýšlel jsem nahlas. Ale na druhou stranu bych s ním chtěl na Silvestra být. A moc.

Od něj chci dostat první novoroční pusu.

„Podívej, jednou je stejně poznáš, tak proč ne už teď. Jseš přece můj kluk, ne? Chtěl bych, aby tě i ostatní poznali.“

Zahřálo mě to u srdíčka. Jsem jeho kluk a chce, aby mě i ostatní takto poznali. Moc dobře se to poslouchá.

„Promysli si to a dej mi vědět. Budu rád, když tam budeš.“ Ondra mě chytil kolem ramen a přitáhl víc k sobě.
„Víš co? Zastavím se odpoledne u tebe, co říkáš? Mám ještě pro tebe dárek,“ usmál jsem se na něj a trochu víc se k němu přitiskl, abych cítil jeho teplo.
„Už se těším,“ usmál se i Ondra. Zastavili jsme před vchodem do firmy. „Musím už jít, za chvíli mi končí pauza a mám dost práce,“ podíval se na hodinky a trochu se zamračil. „Nejradši bych tě odvezl a přijel zpátky až ve dvě hodiny.“
V koutcích mi zaškubalo, jak jsem se držel, abych se nesmál jak tydýt. Ondra mi dal jasně najevo, co by teď rád. Už jednou mě takhle vezl domů.
„No, budu muset počkat do odpoledne. Končím ve čtyři, tak přijď kolem páté, ještě musím zajet do obchodu. Přijel jsem včera docela pozdě a neměl jsem možnost si už nakoupit.“ Dal mi letmý polibek na čelo a trochu poodstoupil. Přeci jen jsme byli před firmou, a nebylo vhodné, se tady muckat. Nedělalo by to dobrotu pro něj, ani pro tátu.
„Tak já jdu na autobus,“ otočil jsem se k zastávce, „za chvilku mi pojede, už tam stojí lidi.“
„Mám pro tebe odpoledne přijet?“ zeptal se Ondra, když jsem zmínil autobus.
„Nemusíš, když táta nebude dělat problémy, pojedu vlastním autem.“
„A to ti jako taťka půjčí svoje auto?“ Ondra věděl, že by mi táta nepůjčil svůj mercedes.
„Říkám vlastním,“ usmál jsem se. „Dostal jsem ho k Vánocům.“
Ondra na mě zůstal hledět. „To myslíš vážně?“ zeptal se nakonec.
Přikývl jsem. „Jen taťka nechce, abych zatím jezdil sám, to kvůli tomu, že jsem bral ty prášky na nervy.“
Ondra ignoroval zmínku o lécích a jen dodal: „Já chci taky takového taťku, prosím. Nechceš mi ho půjčit na pár let?“
Přistoupil jsem k němu blíž a přejel jsem mu prstem po tepně na krku. „Možná, když budeš hodný, co?“
Chytl mě za ten prst a jemně do něj kousl. „Já jsem hodný pořád,“ usmál se a pak mě odstrčil. „Musím už jít, tak odpoledne tě budu čekat. Jede ti autobus,“ ukázal mi za rameno.
„Tak jo, odpoledne.“
Ani jsem mu nedal pusu. Rychle jsem se otočil a utíkal na zastávku, aby mi to neujelo. Ještě jsem se podíval přes okno k firmě. Ondra tam stál a telefonoval. Usmíval se při tom, jak měsíček na hnoji. Když viděl, že se na něj dívám, zamával a pak se otočil a zmizel v budově.


Těch pár dní, co chybělo do Silvestra, jsme na sebe s Ondrou neměli moc času. Na tréninky sice nechodil, ale měl moc práce. Byli jsme spolu pouze dvakrát. Mě se povedlo přemluvit tátu a hned v ten den, kdy jsme se domlouvali, že mu donesu dárek, jsem k němu vítězoslavně dojel sám a úplně v klidu. Pravda – musel jsem tátovi poslat zprávu, že jsem dojel v pohodě, ale to mi nevadilo.
Chvilku jsme s Ondrou obdivovali můj nový modrý peugeotek, ale byla dost velká zima, tak jsme se šli zahřát k němu domů.
Nejhezčí dárek samozřejmě pak Ondra dostal ode mne, jak jsem sliboval. Kromě balíčku, který skrýval překvapení v podobě řetízku, jsem mu dal to, co už chtěl odpoledne. Občas mám pocit, že je nenasytný, co se sexu týče. Ale díky tomu, že jsme se čtyři dny neviděli, není se co divit. Půjčil jsem mu svoji pusu, jak jsem slíbil. Ale i tak neměl dost. I přesto, že jsme pak ještě pokračovali, nebylo to jak kdysi. Chtěl jít do mě, ale to jsem mu nedovolil. Jakmile jsem cítil, že se mi tlačí mezi půlky, hned jsem ho brzdil.

Pořád z toho mám špatný pocit. Nevím, kdy se to srovná. Asi to chce čas.

Přesto jsme byli oba spokojení a příjemně unavení, když jsme v objetí leželi na jeho posteli a vydýchá-vali tu příjemnou fyzickou námahu.
Když jsem pak jel domů, musel jsem opět tátovi napsat, že jsem dorazil v pořádku. Zbytečně. Přijel necelou hodinu po mně.
Po druhé, den před Silvestrem, jsme byli u nás. Ondra přijel hned z práce. Chtěli jsme jít původně k němu, ale vzhledem k tomu, že u nás byla teta poslední den, bylo mi blbé na celé odpoledne odejít.
„Tak jak ses rozmyslel s tím zítřkem?“ zeptal se Ondra, když jsme seděli u mě v pokoji a prohlíželi si odkazy na různé chaty na horách. Už jsme plánovali, kam bychom mohli v létě vyrazit.
„Tak já přijdu. Mám ale trochu strach, že si s nimi nebudu mít o čem povídat.“
Uložil jsem odkaz jedné menší chatky. Akorát pro nás. A všechno je blízko. Koupání, hory, obchod i restaurace. Už teď se těším, jak si budeme s Ondrou užívat.
„Toho se vůbec neboj. Všichni jsou fajn.“
„A oni ví, že tam přijdu? Nebude mít někdo problém s tím, že s Tebou chodím?“
„Všichni ví, co jsem, tak se nemusíš bát. Až na dva kluky jsou všichni hetero, ale jsou s tím všichni v pohodě. Určitě bych nezval někoho, kdo by s tím měl problém.“ Ukázal prstem na monitor: „Tady ta chatka taky nevypadá špatně,“ uložil hned odkaz do záložek.
„A co ti dva kluci?“ zeptal jsem se, protože mě to zajímalo.
„Oba dva jsi už viděl. Tenkrát v klubu, vzpomínáš?“
Zamračil jsem se. Moc se mi ten Michal nelíbil. Ten druhý byl v pohodě, ale z Michala mám pořád špatný pocit.

Možná je to opravdu jen žárlivost.

„Proč mu vlastně říkáte Majkl?“ byl jsem zvědavý. V záložkách jsme už měli uložených asi deset odkazů. Raději jsem to vypl, jinak nebudeme pak schopní z toho nic vybrat.
„Nesnáší, když mu někdo říká Míšo,“ zasmál se Ondra. „Prej, že to zní hnusně buzerantsky. Proto je radši, když mu říkáme Michale nebo Majkle.“
„Nemá se tak chovat,“ zamračil jsem se nad vzpomínkou, jak výstředně byl oblečený a jak se na mě pořád díval.
„Kašli na něj. Budou tam jiní. S ním se vůbec nemusíš bavit.“ Ondra chytil za područku židle a přisunul si mě k sobě blíž. „Bude fajn, uvidíš. Někteří budou u mě spát, protože to mají dál, ale nemusíš se bát,“ dodal rychle, když viděl, jak se na to tvářím, „Majkl u mě spát nebude. Bydlí o tři ulice dál, tak hezky poputuje chrápat domů“
„Slibuješ?“ roztáhl jsem jeho nohy od sebe a zajel i se židličku mezi ně, abych mu byl ještě blíž.
„Slibuji,“ přitáhl si mě za bradu a bez řečí mi strčil jazyk do pusy, aby umlčel jakékoli další námitky. Naklonil jsem se k němu, abych ho mohl chytit kolem krku, jenže jsem zapomněl, že sedím na židli s kolečkama. Ta poodjela dozadu a já se zřítil dolů na zem. Ani jsem se nestačil Ondry chytit a skončil jsem na kolenou, s hlavou v jeho rozkroku.
„Do pr**le!“ nadával jsem, protože jsem si narazil kolena o tvrdou podlahu. Ještě že Ondra stačil trochu zabrzdit můj pád, jinak bych si rozbil čelo o okraj postele.
„Nevěděl jsem, že máš na mě takovou chuť,“ smál se Ondra jako pominutý. „Ale jestli to tak vážně chceš, tak zamkni a počkej, až si sundám kalhoty.“
„Vy si nedáte pokoj, co?“ ozvalo se od dveří. Stála tam Lenka a smála se. Viděla, jak jsem sletěl ze židle, přesto si však neodpustila poznámku: „Vy nemáte nikdy dost?“
Začal jsem se rychle sbírat ze země, protože jsem před Ondrou stále klečel a vypadalo to, že mu chci posloužit.
„Teta už pojede, měl bys za ní ještě na chvilku zajít,“ řekla Lenka, když už jsem stál. „Jo ještě jedna věc,“ otočila se k Ondrovi, „zítra v práci všichni končí ve dvanáct, je to nařízení taťky. Zapomněla jsem ti to říct.“
„Tak to je super, aspoň stihnu nachystat věci, než banda přijede,“ poznamenal Ondra, evidentně spokojený, že nebude na silvestra dělat do tří.
„V kolik mají přijet?“ zeptal jsem se.
„Jsme domluvení, že se začnem scházet od čtyř. Pár jich přijede vlakem, tak podle toho jak jim to pojede. To jsou ti, co u mě budou spát.“
Lenka už zmizla do obýváku. Přistoupil jsem k Ondrovi a chytil ho kolem pasu. „Víš co?“ odmlčel jsem se.
„Ne, to opravdu nevím,“ přivřel oči, jako by ode mě čekal nějakou levárnu a podezíravě se na mě podíval.
„Tak já přijdu,“ zašeptal jsem mu smyslně do ucha, jako by šlo o nějakou erotickou záležitost.
„Budu u tebe ve dvě,“ kousl jsem ho do ucha.
„Sákriš,“ povzdechl Ondra, „už se těším, budeme mít na sebe čas, než ostatní přijdou.“
„Na to zapomeň,“ odstrčil jsem ho, protože už na mě volali z obýváku. „Přijdu proto, abych ti pomohl udělat aspoň chlebíčky,“ zlomyslně jsem se na něj usmál, protože jsem mu právě překazil jeho sex-plány na zítřejší odpoledne. Věděl jsem, že Ondra vaření moc nemá rád, tak jsem si uměl živě představit jeho občerstvení. Nakoupí pár balíčků čipsů, nějaké oplatky a coca-coly a tím to asi skončí.
Ještě než jsem odešel do obýváku, vzal jsem ze stolku papírek, který jsem tam měl pro něj připravený.
„Tady máš seznam, tak se starej,“ strčil jsem mu ho do ruky. „Přijdu k tobě a udělám, co bude potřeba.“
Ondra byl překvapen, že málem zapomněl zavřít pusu. S velkým úsměvem jsem ho vzal za ruku a odtáhl do obýváku za ostatníma. Chtě nechtě musel poslechnout. A věděl jsem, že to nachystané mít bude.
Nevím proč, ale většinou udělá, co mu řeknu. Zvlášť pokud jde o vaření.


Druhý den jsem u Ondry zazvonil přesně ve dvě. Podle mne by si klidně mohl nařídit hodinky.
Když jsem došel do kuchyně a podíval se do ledničky, musel jsem uznat, že se snažil. Nakoupil vše, co měl na papírku napsané a kromě toho i další věci, jako nějaké vody, alko i nealko. Vytáhl ze špajzky láhev červeného vína.
„Ta je speciálně pro tebe. Koupil jsem ji, když jsem byl u našich. Jeden známý má vinotéku a má tam dost kvalitní kousky, i nějaké archivní. Jednou tam spolu zajdem. Určitě si nakoupíš i do zásoby.“ Podal mi láhev. Prohlížel jsem si etiketu a brada mi šla dolů. Rozhodně to nebyl nějaký levný patok z Tesca. Ta láhev musela stát minimálně pětikilo. Pokud ne víc.
„Dáme si ji spolu, než ostatní přijdou?“ zeptal jsem se hned, jak jsem se nabažil pohledu na tu láhev. „Nechci se o ni dělit s nikým jiným, než s tebou,“ dal jsem Ondrovi pusu. Bez řečí se otočil a vytáhl otvírák a dvě skleničky. Otevřel víno a nechal ho chvíli dýchat. Mezitím jsme začali chystat občerstvení. Nadělali jsme chlebíčky a jednohubky a z tašky jsem ještě vytáhl cukroví, co jsem donesl z domu. Popíjeli jsme při tom to víno, které chutnalo opravdu luxusně, pobíhali po kuchyni a občas si jen tak v letu dali pusu. Bylo to, jako bychom spolu bydleli. Jako manželé. Byl jsem moc spokojený a podle toho se i tvářil.
„Nejradši bych tě ojel hned tady na místě,“ zašeptal mi Ondra do ucha, když viděl můj permanentní úsměv. Přitlačil mě na linku a natahoval se přese mne pro skleničky, aby je nachystal na stůl. Nechal jsem ho, aby mě políbil na krku, a pak jsem do něj drcnul zadkem.
„Zbytečně se nevzrušuj, za chvíli tu budou,“ odpověděl jsem a odstrčil ho, že mu málem sklenička vypadla z ruky. „Nech si to na později.“
„A kdy? Budu mít barák plný lidí,“ zaskučel Ondra.
„Tak se na chvíli zavřem v koupelně, necháme je, ať se ožerou a pak nás nebude nikdo hledat,“ zasmál jsem se při představě, jak se Ondrovi známí válí opilí po zemi a my si to užíváme v jeho malé koupelně.
„Beru tě za slovo,“ souhlasil hned Ondra a zajel mi rukou mezi nohy. „Připrav se na to.“
„Dělal jsem si srandu!“ křikl jsem za ním, protože zmizel, aby otevřel prvním hostům.
„Ale já ne!“ zazněla rychlá odpověď z předsíně.
Během následující hodiny všichni dorazili. S každým jsem se postupně seznámil a musel jsem uznat, že už na první dojem byli Ondrovi kamarádi moc sympatičtí. A vůbec mi nevadilo, že jsem z nich nejmladší. Jediný, koho jsem nerad viděl, byl Majkl. Přišel zase oblečený, jako by vypadl ze špatného módního žurnálu.

Nechápu, proč se tak výstředně oblíká. Už se vážně některým lidem nedivím, že nám říkají buz.ranti. Stačilo se na něj podívat.

Zábava se pomalu rozjížděla. Bylo co jíst, bylo co pít. Ostatní také něco donesli, takže se ta spousta jídla a pití málem ani nevešla na stůl. Ondra dostal velkou pochvalu za připravené občerstvení. Nakonec se přiznal, že jsem to zpunktoval vlastně já. Hnedle holky chtěly, že si mě vezmou. Prý – vykašli se na Ondru, takového kuchaře chceme jen pro sebe.
Michal se postupně začal chovat tak, že jsem na něj začínal mít nervy. Pořád se usmíval jak d***l a dělal různé narážky. Nevšímal jsem si toho, ale šlo to dost těžko, když byl pořád někde poblíž. Bylo něco po jedenácté a zábava už byla v plném proudu. Taky jsem trochu popil, ale jen tak, že jsem byl jen mírně v náladě. Zatím jsem se docela dobře bavil. Snažil jsem se ignorovat Michalovy narážky, ale jen do momentu, kdy se začal lepit na Ondru. Vypadalo to, že má chuť si to s někým rozdat. V tu chvíli jsem toho měl dost. Stál jsem u stolku a pokládal skleničku. Zamračeně jsem se ho sledoval, jak kolem mě prochází do kuchyně, a musel jsem couvnout o krok, protože že se o mě snažil otřít. Měl jsem chuť mu podrazit nohy.
„Jestli toho nenechá, tak mu vážně něco udělám!“ vztekal jsem se.
„Prosím tě. Přejde ho to,“ snažil se mě Ondra uklidnit. Stál za mnou, mírně se o mě opíral a slova mi šeptal do ucha svým medovým hlasem. „Počítám, že to za chvíli zalomí a zaspí i půlnoc.“
Jeho dech na mém krku mi postavil do pozoru všechny chloupky. Přejel jsem si po něm dlaní. Ondra mě za tu ruku chytil a táhl ven z obýváku.
„O co mu jde?“ nadával jsem dál. „Kdybych to věděl, tak sem ani nejdu.“
„Vždyť je tu plno jiných lidí. A jsem tu já.“
Ondra se zastavil v předsíni a přitiskl mě na chodbové dveře. Zvedl jsem k němu hlavu. Ani jsem se nestačil nadechnout a měl jsem jeho jazyk v puse. Přitiskl se ke mně ještě víc a kolenem zatlačil na můj rozkrok. Teď už se mi do pozoru nestavěly jen chloupky. Líbali jsme se, nehledíc na to, že je v bytě spousta dalších lidí. Jen na moment jsem přes jeho rameno zahlédl, že se na nás Michal dívá. Ondra se nemínil polibku jen tak vzdát a vypadalo to, že by na to nejraději skočil hned tady v předsíni. Sáhl jsem mu mezi nohy. Byl na tom stejně jako já. Oba jsme byli vzrušení. Pokud se s tím něco neudělá, budeme mít brzy mokro v kalhotech. Ondra zavzdychal, když jsem ho stiskl. Ohlédl se. Všichni byli v obýváku nebo v kuchyni. Pustil mě a rychle nakoukl do ložnice. Byla prázdná. Chytl mě a zatáhl dovnitř. Zavřel a šel ke své posteli. Shodil na zem vše, co na ní leželo. Já stál jako praštěný palicí. Měl jsem chuť na sex. Měl jsem chuť na Ondru, který se už ke mně vracel. Napřáhl jsem však před sebe ruku.
„Stůj!“
Ondra se zastavil a překvapeně na mě hleděl. Viděl jsem to jeho vzrušení a to, jak se sotva ovládá.

Nechci, aby na mě šel tvrdě. Sice to umí, ale na tenhle druh sexu se zatím ještě necítím. Teď ještě ne. Musím to vzít do ruky já a já určím, jak to bude.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě.
Beze slova jsem si svlékl triko a rozepl kalhoty.
„Svleč se!“ rozkázal jsem mu. Ondra se pousmál. Svlékl si triko stejně jako já. „Sundej si všechno!“ rozkázal jsem znovu a ruku si zastrčil za okraj kalhot, které mi jen tak visely na bocích.
Ondra udiveně pozvedl obočí. Díval se na mou ruku, kterou jsem měl z půlky ve svých kalhotech.
Když viděl, že nic neříkám a jen dál nehnutě stojím, svlékl se. Zůstal stát přede mnou tak, jako ho pán bůh stvořil. Krásný pohled. Teď už jsem se stiskl mezi nohama, protože ten pohled na dokonalé Ondrovo tělo udělalo své.
„Lehni si,“ ukázal jsem volnou rukou na postel.
Ondra se s úsměvem položil na záda. Opřel se o lokty, díval se na mě a čekal. Byl vzrušený čím dál víc a jeho penis se tyčil v celé své kráse. Přistoupil jsem blíž k posteli. Zůstal jsem stát u jeho nohou. Chvilku jsem se díval na tu krásu a jednou rukou tiskl toho neposedu v kalhotech. Pak jsem se svlékl. Zůstal jsem stát před Ondrou nahý a připravený.
Stál jsem a díval se na něj.
Ondra ležel a prohlížel si mě.
Vzdal tuhle hru jako první. Zhluboka se nadechl a olízl si rty.
„Chci Tě,“ vydechl.
Mírně roztáhl nohy a pokrčil je v kolenou. V ruce promnul svůj penis.

Ukončím tuhle dráždivou hru.

Byl jsem nadržený čím dál víc. Poklekl jsem na okraj postele. Pomalu, polehounku, hlazením a polibky jsem se posouval po Ondrových nohách nahoru. Na chvilku jsem se zastavil v jeho rozkroku. Ale jen na malinký moment, abych odstrčil jeho ruku a políbil ho tam, kde to nejvíc chtěl. Ondra zasténal a jednou rukou mi zajel do vlasů.

Vím, že tohle má ode mne nejradši. Ale dnes to u toho neskončí.

Polibky jsem se přesunul na jeho podbřišek a posouval se směrem nahoru. Jazykem jsem na jeho břiše zanechával vlhkou cestičku, až jsem se zastavil u jeho bradavek. Jednu jsem promnul mezi prsty a druhou jemně skousl mezi zuby.
„Hah,“ neudržel se Ondra a vydal ze sebe hlasitý povzdech. Zapřel se o nohy a nadzvedl se v bocích. Naše penisy se o sebe otíraly a vypadalo to, že se Ondra každou chvilku udělá. Políbil jsem ho na ústa. Líbal jsem ho a přitom jsem se rukou natáhl ke stolku a sáhl do šuplíku.

Je tam. Vždycky ho tam má. Dnes žádná pomalá příprava rukou.

Chytil jsem tubu s gelem a poklekl mezi jeho nohama. Zapřel jsem mu je o svá ramena. Měl jsem krásný výhled na jeho vzrušení a nedočkavou dírku. Vymáčkl jsem trochu gelu přímo na ní a odhodil tubu bokem. Rozetřel jsem gel tam, kde jsem se chystal vstoupit a zbytek z prstů otřel o svoji chloubu. Nastavil jsem se proti jeho otvoru a zatlačil. Nejdřív pomalu, schoval jsem se v něm jen tak trošku. Chvilku jsem počkal a znovu se nasunul o další kousek.
Ondra zabloudil rukou ke svému penisu a promnul ho v dlani. Už před tím byl vzrušený a teď to pro něj bylo ještě víc intenzivní. O sobě ani nemluvím. Znovu jsem se kousek nasunul. Bylo to mučení. Měl jsem pocit, že se snad ani nedostanu na konec a budu hotový.

Už to nemůžu protahovat.

Na jeden příraz jsem se zasunul úplně celý. Ondra ze sebe vydával hlasité vzdechy, které mě dráždily čím dál víc. Rukou projížděl svůj penis rychleji a rychleji. Viděl jsem, že se blíží ke konci. Chytl jsem ho za ruku a zastavil. Otevřel oči a vyčítavě se na mě podíval. Jeho erekce byla těsně před vyvrcholením. Chytl jsem ho a silně stiskl u kořene.
„Hezky počkej na mě,“ zašeptal jsem a strčil mu jazyk do pusy.
Začal jsem přirážet. Klouzavými, pomalými pohyby. Tam a zpět. A znovu. Vysunul jsem se skoro celý a zase se vrátil, že mezi námi nebyl ani milimetr volného místa. Ondra se mi nabízel. Vycházel mi pánví vstříc. Jednou rukou tiskl můj loket a druhou svíral polštář vedle své hlavy. Blížil jsem se k vrcholu a mé přírazy se začaly zkracovat a zrychlovat. Tření bylo čím dál intenzívnější. Znovu jsem Ondru políbil a pak pustil jeho penis. Hned se ho chytil a dokončil to, v čem jsem mu bránil. Vyšel mi několika pohyby vstříc. Projela mnou šílená vlna vzrušení a já se do něj udělal. Skoro současně prožíval své vyvrcholení i on. Třel se až do samého konce a tím, i svými stahy, úžasně prodloužil i můj orgasmus.
Oba jsme kašlali na to, že jsou lidi vedle. I kdyby teď někdo vešel, nevěděli bychom to. Naše hlasité vzdechy musely být slyšet až ven. Pustil jsem Ondrovy nohy a lehl si na něj. Políbil jsem ho na krk a pomalu z něj vyšel ven. Leželi jsme vedle sebe, zaklíněni nohama a navzájem laskali svá těla.

Milování s Ondrou je vždy úžasné. Možná proto, že ho tolik miluji.

Z vedlejší místnosti se ozýval smích a hudba a očividně nikomu nevadilo, že tam nejsme. Až na jednoho. Dveře do ložnice se rozletěly. Osvítilo nás světlo, které sem pronikalo z předsíně.
„Tady jste! Už mi po vás bylo smutno!“ zahlaholil Majkl a zůstal stát mezi dveřmi.
„Zavři!“ křikl na něj Ondra.
Majkl poslechl. Zavřel, ale zůstal stát v ložnici. Zřejmě nechtěl chápat, že vyrušuje.
„Vypadni!“ ozval jsem se. Začala ve mně vřít krev.
„Vy jste tak nádherní. Já chci taky.“ Udělal k nám dva kroky.
„Vypadni!“ znovu jsem na něj vztekle zařval.
„Ale, no tak. Dáme to ve trojce, co říkáte?“ znovu udělal krok směrem k nám.
„Majkle vyjeď!“ Ondra se začal zvedat, ale já byl rychlejší. Měl jsem toho akorát tak dost. Kašlal jsem na to, že jsem nahý. Vyskočil jsem z postele a v mžiku byl u Michala. Než stihl jakkoli zareagovat, přirazil jsem ho na stěnu vedle dveří a držel pod krkem.
„Au,“ hlesl. Jednou rukou se chytil za hlavu, protože se bouchl o futra a druhou chytil moji ruku, která svírala jeho krk.
„Pavle přestaň!“ ozval se Ondra, který už vstal z postele. Michal se snažil sundat moji ruku ze svého krku. Jenže já byl vzteklý a hodlal jsem ho pořádně přidusit.
„Je mi jedno, jestli jseš Ondrův kamarád, ale se.reš mě už pěkně dlouho,“ zasyčel jsem mu do tváře.
„Ondrův kamarád?“ zachroptěl a přes to všechno se u něj objevil mírný úsměv.
„Přestaňte!“ okřikl nás Ondra a chytil mě za ruku, která držela Michalův krk. To ale způsobilo, že jsem ho stiskl ještě víc a přitlačil na dveře. Nehodlal jsem ho jen tak pustit.
„Ještě jednou něco zkusíš, Míšo, tak se neznám!“ volnou rukou jsem chytil kliku a otevřel dveře. Prudce jsem Michala vystrčil ven. Ztratil rovnováhu a narazil do protější stěny, kde se pak sesunul k zemi na všechny ty boty, co tam ležely. Držel se za krk a snažil se popadnout dech. Zabouchl jsem dveře a vztekle došel ke svým věcem. Začal jsem se oblíkat.

Ten kre.tén to takhle musel pokazit.

Ondra se v rychlosti očistil od pozůstatků našeho milování a začal se také oblékat.
„Jdu domů,“ zavrčel jsem, když jsem si upravoval kalhoty.
„Kašli na něj. Za chvíli bude půlnoc. Tak ještě vydrž.“ Ondra si oblékl triko a popošel ke mně. „Chtěl bych novoroční pusu,“ našpulil rty. Odstrčil jsem ho.
„Ne. Dokud tu bude on, tak ne. Nejradši bych ho vyhodil, ale je to tvůj kámoš.“ Pak jsem si uvědomil jednu věc. Otočil jsem se k Ondrovi a upřeně se mu zadíval do očí. „Co vlastně měl znamenat ten jeho přiblblý úsměv, když jsem řekl, že je tvůj kamarád?“
„Nic, prostě má vypito. Ráno si to ani nebude pamatovat,“ mávl rukou. Chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě. „Přece tě někdo takový nerozhodí, ne?“ dal mi pusu na nos.
„Už se stalo.“ Krátce jsem ho políbil na ústa a pak ho od sebe odstrčil. „Jdu domů. Ještě chvíli tu s ním budu a musel bych ho zabít.“
Ondra si vzal mikinu. „Odvezu tě.“
„Jseš normální? Vždyť jsi pil. Zavolám si taxi,“ odmítl jsem.
Málem se urazil, že jsem ho tak napomenul, ale uznal, že mám pravdu. Vytáhl jsem telefon a zavolal si taxi.
„Za deset minut tu bude.“ Oblékl jsem si svetr a vyšel z ložnice. Majkl už seděl v obýváku mezi ostatníma.
„Pojď si dát, zlato!“ zavolal na mě, když mě viděl ve dveřích. Ukázal na láhev s vínem. Ignoroval jsem ho. Jen jsem na všechny mávl a rozloučil se. Michal vstal. Choval se, jako by se před chvílí nic nestalo.
„Ty už jdeš? To je vážně škoda,“ řekl s úlisným úsměvem a chtěl vykročit směrem ke mně. Rozpřáhl ruce, jako by se chtěl osobně rozloučit objetím.
„Udělej ještě krok a ten úsměv ti zarazím do krku i se zubama!“ zavrčel jsem na něj a zaťal ruce v pěst. Jedna z kamarádek raději stáhla Michala zpátky na sedačku vedle sebe. „Dej si chipsy,“ strčila mu do ruky misku. Ještě mi chtěl přeci jen něco říct, ale já se raději otočil. Málem jsem vrazil do Ondry, který stál za mnou.
„Půjdu tě vyprovodit,“ řekl a otočil se k ostatním. „Hned jsem zpátky.“
Polovina z nich ani nevěděla, že něco říkal. Jen Majkl si to nemohl odpustit a poslal mi vzdušný polibek.
„A dost!“ už jsem vykročil směrem k němu, že mu srovnám ciferník, ale Ondra mě zastavil. Chytil mě za ruce a vytáhl do předsíně.
„Kašli na něj,“ strčil mi do ruky bundu. Vzal si svou a také se oblékl. Obuli jsme se a vyšli z bytu ven. Ondra mě pro jistotu celou dobu hlídal, abych se nevrátil do obýváku Majkla srovnat do kostičky, protože k nám neustále vysílal nějaké poznámky.
„Jak se můžeš s někým takovým kamarádit?“ zeptal jsem se Ondry, když jsme stáli venku před barákem a čekali na taxík.
„Většinou je v pohodě. Jen má dneska trochu upito,“ omlouval ho.
„Nelíbí se mi, jak je vlezlý. I na tebe se pořád lepil. Lepší by bylo, kdybys ho poslal pryč. Klidně to udělám sám,“ naznačil jsem, že se vrátím nahoru.
„Prosím tě, přestaň. Měl možná plno keců, ale jinak je to slaboch. A já jsem velký, umím se o sebe postarat,“ zabrzdil mě Ondra a schoval mě do své náruče. „Je pěkná kosa, co?“ dýchl mi na krk. Naježily se mi všechny chloupky, stejně jako před tím nahoře v předsíni.
„No to teda je,“ přitulil jsem se k němu. „Nezlobíš se, že jedu domů?“
„Co mám s tebou dělat. Má cenu tě přemlouvat?“ usmál se a palcem mi stáhl vlasy z čela. Zavrtěl jsem hlavou. Možná, kdyby tam nebyl Michal, tak bych zůstal. Ale takhle ne. Určitě bych po něm brzy vystartoval. Z konce ulice se k nám blížilo auto.
„Máš tu odvoz,“ zašeptal mi Ondra do ucha. Ještě jsme se políbili a já nasedl do auta.
„Napiš, až budeš doma,“ zamával mi ještě, než jsme se rozjeli a zmizeli za rohem.



Ondra se zhluboka nadechl a podíval se nahoru ke svým rozsvíceným oknům. Byl na Michala naštvaný. Co ho to popadlo, že byl tak otravný? Vyšel nahoru do bytu. Právě když si svlékal bundu a zouval boty, vyšel Michal z koupelny.
„Jako na zavolanou,“ zamračil se na něj Ondra. Chytil ho pod krkem za triko a zatáhl ho do ložnice. Tohle si s ním musí vyříkat. Strčil ho dovnitř a zamkl za sebou dveře, aby je nikdo nevyrušoval.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Jseš snad blbej, nebo co?“ vyjel na něj. Michal přeběhl půlku ložnice, jak s ním Ondra smýkl. Vyrovnal balanc a zastavil se. Otočil se na Ondru.
„Tatínkův mazánek už jel domů?“ ušklíbl se.
„Buď rád, že Ti ten tatínkův mazánek nezmaloval ksicht. Je to republikový vicemistr v judu.“
Ondra udělal k Michalovi pár kroků. Stále byl vzteklý. Michal bezděčně couvl, zastavil se o postel.
„Co si vůbec myslíš? Jasně jsem ti říkal, že s Pavlem chodím a chci, aby to tak zůstalo. Taková partie se jen tak nenajde. Máš vůbec představu, jak je jeho tatík v balíku? Tak proč z toho něco nemít, když už mám to štěstí a jeho syn je teplej?“ Ondra došel až k Michalovi. Píchl ho prstem do prsou. „Nedovolím ti, abys mi to celé pokazil!“
„Když on je tak sladkej,“ ušklíbl se Majkl.
„Sladkej nebo ne, na něho mi sahat nebudeš, rozumíš?!“ Ondra do něho strčil.
Michal dosedl na postel. Opřel se o ruce a zvedl hlavu. „Když ty teď kvůli němu nemáš na nic čas,“ zamračil se.
Ondra přistoupil až těsně k němu. Naklonil se k Michalovi a zatlačil ho na ramena. Donutil ho lehnout. Klekl si na postel a opřel se nad ním o ruce.
„Kvůli tvým blbým kecům už Pavel přišel s tím, že spolu něco máme. Chceš mi to všechno pokazit?!“
„Když ty na mě kašleš. Víš, jak mi to chybí?“ Michal sáhl Ondrovi mezi nohy. „Nikdo to se mnou neumí tak jako ty.“
„Řekl jsem ti, že to můžeš udělat?!“ Ondra ho chytil tvrdě za bradu a natočil mu hlavu bokem. „Dej tu ruku pryč. Okamžitě!“ zasyčel mu do ucha.
„Promiň,“ hlesl Michal a dal ruce za hlavu
„To je lepší.“ Ondra ho pustil. Zvedl se a bez řečí mu stáhl kalhoty i s prádlem dolů. „Ještě jednou něco takového uděláš, tak jsme spolu skončili. Dobře si to pamatuj.“
Majkl to nevydržel a jednou rukou zabloudil dolů, na své břicho. Pohladil se a chtěl stisknout svůj naběhlý penis.
„Co děláš?!“ okřikl ho Ondra. „Něco jsem ti řekl!“ vstal a hrozivě se na něho podíval.
„Když já to už nevydržím. Chci to celý večer. Prosím!“
„V tom případě si to udělej sám,“ otočil se Ondra s tím, že odejde. Věděl, že Majkl bude prosit, aby se vrátil. Nespletl se.
„Ondro, ne!“ Michal dal rychle ruku znovu za hlavu. „Chci tě, prosím,“ žadonil.
Ondra se otočil zpět. „Budeš dělat, co ti řeknu?“
„Ano.“ Michal byl úplně bez sebe. Tak moc ho chce v sobě cítit. Tak moc tohle miluje.
„To je poslední varování,“ začal se Ondra pomalu svlékat. Věděl, že tím Michala mučí, ale chtěl ho vytrestat za to, že málem všechno pokazil. „Pavlovi se omluvíš a přestaneš dělat narážky na něj nebo na mě.“ Stál už jen v boxerkách a čekal odpověď.
Michal by se snad udělal už jen z toho pohledu a z toho nekonečného čekání. Celý večer trpěl a teď to ještě Ondra protahuje. Omluvit se Pavlovi? Zaváhal. Ale pohled na krásné Ondrovo tělo ho přesvědčil. „Omluvím se,“ roztáhl nohy od sebe v očekávání. „Prosím! Chci tě mít v sobě, už to nevydržím!“ celý se chvěl a jeho dech se výrazně zkrátil.
Ondra se pohnul ke skříňce. Sáhl do šuplíku a něco schoval v dlani. Vrátil se k posteli. Klekl si mezi Michalovy nohy a v ruce promnul jeho penis.
Michal zavzdychal a celý se propnul. Už se chtěl Ondry dotknout, ale včas si uvědomil, že nesmí. Tak aspoň křečovitě chytl polštář za hlavou. Tak příjemné, ještě chvilku a udělá se. Pak ale zaskučel.
„Prosím, to ne!“ Vyvrcholení nepřišlo.
Ondra mu nasadil kroužek.
„Zasloužíš si to, zlobil jsi,“ zašeptal mu do ucha přísným hlasem.
Bez dalších řečí si svlékl zbývající prádlo. Napasoval se Michalovi mezi nohy. Chytl ho pod zadek a posunul si ho víc k sobě. Vzal do ruky gel, který ještě ležel vedle postele a jemnými pohyby prstů ho vetřel Michalovi na to správné místo. Bylo to jako deja vu. Ještě před chvílí tohle dělal Pavel jemu. Myslel si, že vyskočí z kůže, když trpěl ty jeho pomalé a táhlé pohyby a nedovolil mu vyvrcholit už v prvním momentě. Teď to samé dělá on. Jen s tím rozdílem, že teď se tohle po něm chce. Nebude opatrný a jemný. Má to rád jinak a ví, že i Michal na to čeká. Ví, co na Michala platí a plně ho ovládal. Byl to takový jeho pejsek na hraní, který teď pod ním sténá a musí vyčkávat, až to Ondra sám dokončí.
„Prosím, strč mi ho tam,“ zaskučel Michal znovu. Byla to pro něho muka. Tak moc ho chce v sobě mít.
„Slibuješ, že budeš hodný?“ zeptal se Ondra přísně, umně skrývajíc svůj vzrušený dech.
„Slibuji.“ Michal mu vyšel svými boky trochu vstříc, ve snaze se ho aspoň trochu dotknout.
„Uděláš všechno, co ti řeknu?“ Ondra se nastavil penisem proti jeho otvoru. Zatlačil a schoval se v něm jen špičkou, aby si udělal prostor pro další vpád. Zastavil se, ale měl co dělat, aby se udržel.
„Udělám vše, co řekneš.“ Michal byl tak roztoužený, že sotva mohl srozumitelně mluvit.
„Ještě jednou bude něco takového jak dneska, tak jsme spolu skončili.“ Ondra se naklonil až k jeho obličeji. „Rozuměl jsi dobře?“
Michal sotva dýchal. Cítil Ondrův dech na své tváři a jeho penis nasunutý v něm. Už to nevydrží. Už ne. „Ano, rozuměl,“ odpověděl a vzápětí vykřikl.
Ondra prudce zatlačil a na jeden příraz do Michala vnikl. Ztlumil jeho výkřik hrubým polibkem, kdy mu jazyk vrazil skoro až do krku. Takhle to má rád. Takhle to mají rádi oba. Tvrdě a nekompromisně si Michala bral. Ten to přijímal s pokorou, šťastný, že konečně dostal, co chtěl. Jeho výkřiky dusily Ondrovy polibky a jen stěží se dokázal ovládnout, aby rukama nezačal dráždit svůj penis. Ví, že by se Ondra rozzlobil, kdyby to udělal.
„P… prosím, už nemůžu… sun-dej to, pro… prosím…“ vzdychal mezi jednotlivými přírazy.
„Já rozhodnu, kdy to bude…“ uzemnil ho Ondra. Přidával na rychlosti a tvrdosti svých přírazů. Cítil, jak se pod ním Michal třese a škube sebou. To se mu líbilo. Ještě víc ho ale dráždilo, když viděl, jak je bezmocný a nechává se jím takto ovládat. Když Ondra cítil, že se blíží ke konci, povolil rychle Michalovi kroužek. Už se nesnažil tlumit jeho výkřiky. Sám měl co dělat při tom šíleném orgasmu.
„Můžeš,“ řekl jediné slovo.
Michal se okamžitě chytl svého penisu a pár rychlými pohyby se dovedl k vrcholu. Křečovitě stažený prožíval to blaho, na které tak čekal celý večer. Ondra ještě párkrát tvrdě přirazil a pak sám uspokojen vyšel z Michala, zanechávajíc za sebou jen tenký pramínek vytékajícího sperma.
Zmoženě leželi vedle sebe a rozdýchávali tu šílenou jízdu. Z vedlejšího pokoje se ozýval smích přehlušovaný hlasitou hudbou. Všichni se dobře bavili, zatím co oni dva si užili své.
Ondra hleděl do stropu a zamyslel se nad celou touhle situací. Tohle mu chybělo. Pavel mu to nedovolí moc často. A navíc… kdo ví, kdy ho na sebe pustí. Zvlášť teď, když ho ten hajzl znásilnil. Tím mu akorát všechno zkomplikoval. Ještě že má náhradu. Žádné líbání, doteky nebo laskání po sexu. Oběma jde jen o ten samotný akt. S Michalem si může dělat, co chce. Vždycky čeká poslušně jako pejsek, až na něj Ondra zapíská. Jenom doufá, že ten pes nezačne kousat.
Ještě než vyšli z ložnice, zastavil se před Michalem.
„Pamatuj si dobře. Pavlovi se omluvíš a už se nebudeš chovat jako idiot. Jinak jseš tu naposled.“
Michal poslušně sklonil hlavu. „Dobře, omluvím se.“
Vyšli z ložnice a přidali se k ostatním, kteří ani nepostřehli, že jim někdo chybí. Ondra vytáhl z kapsy telefon. Zpráva od Pavla přišla už před deseti minutami.
JSEM DOMA, VSICHNI TE POZDRAVUJI. POSILAM TI NOVOROCNI PUSU. DOUFAM, ZE SE MICHAL ZKLIDNIL, JINAK SE VRATIM A SROVNAM HO. P.
Ondra si povzdechl. Musí mu odpovědět.
MICHAL UZ JE SROVNANY,NEMUSIS SE BAT. JE V KLIDU. ZÍTRA K VECERU SE STAVIM, AZ VSICHNI ODJEDOU. MILUJI TE. O.
Ondra odeslal zprávu a kradmo pohlédl na Michala. Jasně že se zklidnil. Dostal co chtěl. Jen si ho bude muset pohlídat, aby něco nevyvedl. Nepotřebuje, aby mu to s Pavlem pokazil. Nemůže o něj přijít. Je to poklad, který se těžko hledá. Když už nic jiného, tak kromě dobrého zázemí má Pavel úžasnou pusinku. To co s ní dokáže, nikdo jiný neumí. Je to jedna z věcí, kterou má na něm Ondra rád. Jedna ze dvou věcí. Ta druhá – ta důležitější je, že je to syn majitele dobře prosperující firmy, s velice vlivnými známými a kontakty na mezinárodní úrovni. Toho musí využít.


Stál jsem na balkoně a díval se na ohňostroj. Škoda, že ho nemůžu sledovat s Ondrou. Zapípal mi mobil. Konečně odpověděl. Asi to hned nezaregistroval, tak píše až teď. Není se co divit. Přeci jen je u Ondry doma docela živo. Přečetl jsem si zprávu. Tak od Michala je konečně klid. Pak jsem se pro sebe usmál. Miluje mě. Neříká to často. Spíš skoro vůbec. Ale napsal to. Srdíčko mi poskočilo radostí. Rychle jsem mu taky odepsal, že ho miluji a těším se, až zítra – vlastně už dneska přijde.
Jsem bláznivě zamilovaný. Jsem šťastný. Vracím se do normálu a mám úžasného kluka.
Závěr roku byl opravdu šílený. Kromě špatných vzpomínek mi na něj zbyla už jen jizva na pravé dlani. Konečně je ten špatný rok pryč. Začíná nový. A začíná nadějně.
Ohňostroj skončil. Vrátil jsem se s Lenkou a tátou dovnitř. Usmál jsem se na ně a popřál jim hodně štěstí do Nového roku.
Od teď půjde všechno už jen k lepšímu.


KONEC DRUHÉ ČÁSTI

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Konči rok a Pavel ten nový vítá opravdu s ulehčením. Vše se srovnalo, už je celkem v pohodě, Ondra ho miluje a on miluje Ondru. Vypadá to, že snad i s mámou to je na dobré cestě...
Je vždy ale všechno takové jako se na první pohled zdá? Je vždy všechno tak perfektní?
Mám strach že mě některé fanynky po dočtení této části budou chtít zabít. Ale bohužel život je takový. Život je pěkně kousavá svi.ně.
Omlouvám se, že je tento díl rochu delší, ale je poslední z druhé části Pavlova příběhu a prostě nešel rozdělit. Tak prosím trpělivost a věřte, že to nejlepší - nebo nejhorší(?) - přijde na konec.
*topinka se jde schovat někam do jeskyně, protože po zveřejnění tohoto dílu má strach o svůj život*
Steve Hat

5
Průměr: 5 (14 hlasů)