SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 07

Když byly asi tři hodiny, dorazila paní Dana, která nám pomáhá s úklidem. Taťka někoho takového potřeboval. Hlavně aby bylo postaráno o prádlo. Vyprat sice umí, ale například košile musí být i dobře vyžehlené a na to nejsme ani jeden. Tak jsem měl zas na nějakou dobu společnost. Vzhledem k tomu, že za uplynulé čtyři dny toho teta hodně udělala, tak paní Dana moc práce neměla. Ale i tak jsem ji pomáhal s úklidem, jak jen to šlo. Když žehlila prádlo, pustili jsme si k tomu komedii a čas rychle plynul. Samozřejmě jsem donesl i cukroví na ochutnání. Pochválila ho a hned se nabídla, že by nám pak pomohla dodělat krémy a polevy. Pomohl jsem uklidit vyžehlené prádlo a právě když se chystala k odchodu, dorazil taťka z práce. Pozdravili se, táta jí poděkoval a už byla pryč. Já jsem šel ještě schovat žehlicí prkno a žehličku, jak jsem slíbil.
„Můžeš mi prosím tě udělat kafe?“ poprosil mě taťka a šel se převlíct. Uvařil jsem mu kávu a opravdu jsem si chvíli připadal jak hospodyňka. Uklízel jsem, žehlili jsme a vařím kávu tátovi, co se právě vrátil z práce.
„Posaď se,“ nakázal mi, když přišel do kuchyně s nějakou složkou v ruce. Sedl jsem si naproti něho. Taťka se trochu napil kávy a pak přede mne posunul tu složku. „Tady máš ty překlady,“ poklepal na ni prstem. „A je tam něco navíc.“
Zvědavě jsem složku otevřel. Ležely v nich dokumenty, které mi Lenka poslala a tři obálky. Dvě z nich byly s mým jménem a adresou. Zřejmě je táta vytáhl ze schránky, když přišel z práce. Vzal jsem je do ruky a podíval se, odkud přišly. Zatajil se mi dech, když jsem viděl odesílatele. Byly to dopisy s výsledky mých certifikačních zkoušek. Srdce se mi rozbušilo a roztřesenými prsty jsem začal trhat první obálku. Vytáhl jsem dopis a rozdělal.
Angličtina. Výsledek – udělal.
Podal jsem to taťkovi a rozdělal druhý dopis. Tam jsem měl obavy. S napětím jsem ho otevřel.
Francouzština. Výsledek – udělal.
Oddychl jsem si. I ten jsem podal tátovi, aby se podíval. S úsměvem si oba dopisy přečetl a hned mi pogratuloval.
„To je paráda. Přišlo to jako na zavolanou,“ řekl, když oba dopisy položil na stůl.
Já jsem byl z toho úplně vedle. Byl jsem šťastný, že jsem to dal. A bylo hezké vidět, že z toho má radost i táta. Popadl jsem telefon a rychle napsal o tom Lence a Ondrovi. Vzápětí mi od obou přišla gratulace se slibem, že dostanu za to nějakou odměnu.
„Máš tam ještě jednu obálku.“
V té euforii jsem na ni úplně zapomněl. Vzal jsem ji do ruky. Byla čistá a nebyla ani zalepená. Nahlédl jsem dovnitř. Vytáhl jsem dva listy. Rozložil jsem je na stůl. Chvilku jsem se na ně díval a nevěřil svým očím. To myslí vážně? Byla to dohoda o provedení práce.

Páni, ještě jsem neskončil školu a už mám práci. Spokojeně jsem se usmíval.

„Dobře si to pročti. Pokud s tím souhlasíš, tak oba papíry podepiš tady dole,“ ukázal prstem na jeden z řádků. Chvíli počkal, až si to pročtu. „Počítej ale s tím, že přestaneš dostávat kapesné. Takže peníze budeš mít podle toho, kolik si vyděláš. Ber to jako brigádu“
V duchu jsem počítal, co mě vyjde lépe. Volba byla jasná. A určitě jsem nechtěl dostávat peníze zadarmo, tak si radši budu vydělávat.
„A co když nebude co překládat?“ zeptal jsem se, protože úplně bez peněz taky nechci zůstat.
„To se neboj. Práce se vždycky najde. Můžeš ze začátku dělat jednodušší věci. Ale!“ zvedl taťka výhružně ukazováček. „Učení má přednost. Nechci tě vidět, že to budeš na úkor toho zanedbávat. Čekají tě přijímačky a maturita.“
To by šlo. Stejně tady v tom městě skoro nikoho neznám a s Ondrou nebo Lenkou nemůžu být pořád, každý den. A aspoň můžu s něčím pomoci. Chytl jsem pero a bez dalšího zaváhání jsem to podepsal. Táta si jeden list vzal a druhý mi nechal.
„Tohle si schovej. Odteď se budeš o své papíry starat sám. Velký jseš na to dost. Všechny důležité věci si musíš schovávat a mít v tom přehled. Nikdy nevíš, co kdy budeš potřebovat.“
Pak přede mne znovu posunul složku s překlady.
„Tohle je oficiálně tvoje první práce. V pátek to už musí mít Lenka na stole zkontrolované. Takže nejpozději ve čtvrtek ji to musíš dát, ať to může předat na kontrolu, než se s tím bude dál pracovat.“

To je výzva. Mám na to tři dny.

Ale když jsem to zběžně prohlédl, měl bych to do středy bez problémů zvládnout. Posbíral jsem všechny papíry a uklidil se s tím do pokoje. Pustil jsem si počítač, protože podle taťkových instrukcí to musí být vytištěno a dal se do práce.
Byl jsem spokojený. S Ondrou pěkné dopoledne a odpoledne jen samé dobré zprávy. Myslím, že tohle všechno je daleko lepší na moje nervy, než nějaké prášky, po kterých jsem se cítil ještě víc mizerně.
A to jsem netušil, že dobrým zprávám ještě není konec. Teda až na jeden den bylo fajn. A to byla hned následující sobota.
V ten den, hned po snídani jsem dostal od taťky jednoduché oznámení.
„Po obědě přijede mamka.“
Když jsem to slyšel, málem jsem hodil snídani zpátky na stůl, i když už měla být bezpečně uložena v žaludku. Táta se na mě díval a čekal, co řeknu.
„Proč mi to říkáš až teď?“ podíval jsem se na tátu škaredě. „To už sis to rovnou mohl nechat pro sebe a čekat, až se objeví ve dveřích.“
„Ale no tak Pavle,“ řekl taťka trochu přísněji. „Mamka má snahu, tak ji dej šanci.“
„Jakou snahu? Viděl jsi ji, jak se mnou mluvila? Kdyby ji o mě vážně šlo, projevila by aspoň trochu lítost.“
„Určitě ji to je líto…“ namítl táta.
„Ani jednou, co se mnou mluvila, jsem ten pocit neměl. Ani jednou. Víc lítosti projevila teta. O Lence ani nemluvím. Dobře si pamatuji, jak v nemocnici stála za tím oknem a brečela. A kde byla ona? Někde s kamarády. Přijela až v neděli. Jako bych byl cizí.“ Mluvil jsem potichu roztřeseným hlasem.

Ať dělám, co dělám, pořád je mi líto, že se tak zachovala.

„Kdy se vlastně dozvěděla, co se stalo? Viděla vůbec ten pokoj, nebo jste to stihli uklidit, než přijela?“
Táta mlčel. Nevěděl, co na to říct. Mohl jsem jen doufat, že aspoň trochu souhlasí. Když jsem viděl, že nic neříká, tak jsem pokračoval.
„Už je to stejně jedno, když je rozhodnutá přijet. Já mám ale na odpoledne plány a nemíním to kvůli ní měnit.“ Zvedl jsem se a odcházel do pokoje. „Jestli si myslí, že na všechno hned zapomenu a budu se tvářit, jako že se nic nestalo, tak to je na velkém omylu.“
Táta mě raději nechal být. Celé dopoledne jsem byl zavřený v pokoji a vylezl jen, abych si zašel na záchod. Tahle informace, že přijede máma, mě dokonale rozhodila. Nebyl jsem schopný se soustředit na učení, ani na práci, kterou mi táta v pátek donesl. Kolem poledne přišla Lenka. Pomohla taťkovi dovařit oběd. Já jsem neměl náladu se toho účastnit. Neměl jsem náladu s nikým mluvit. Když se mě na něco zeptali, jen jsem odsekl, až jsem si vysloužil napomenutí, že nemám být protivný.
Ale já si vážně nemohl pomoct. Už jsem zvažoval, že začnu kouřit jako taťka. Možná bych se tím uklidnil. V jeden moment, kdy jsem vážně nevěděl kudy kam, jsem už držel v ruce krabičku s léky v ruce a přemýšlel, že se dobrovolně otupím chemií.

Ne. Nesmím dopustit, aby mě někdo takový zahnal do kouta.

Vrátil jsem krabičku do lékárničky a šel zpátky do pokoje.
Lehl jsem si na postel, vzal do ruky telefon a napsal Ondrovi zprávu.
V KOLIK PRIJEDES? DNESKA ASI NEZUSTANEM U NAS, SLI BYCHOM NEKAM VEN.
Odpověď přišla vzápětí.
PRISEL BYCH KOLEM DRUHÉ, ALE NA PUL SESTOU MAM TRENINK.
Podivil jsem se. Normálně tréninky v sobotu nemá. No nevadí. Doufám, že než se vrátím zpátky domů, bude už mamka pryč.
OK, BUDU CEKAT.
Odpověděl jsem na zprávu a než se stihla odeslat, ozval se domovní zvonek. V momentě se mi sevřel žaludek. Mé velké přání, že by to snad mohl být pošťák, se asi nesplní. Pošťáci zvoní přece dvakrát a v sobotu nedoručují. Táta šel otevřít a Lenka na mě volala, že mám jít obědvat.

Teď mám jíst? Teď do sebe nic nedostanu, jak jsem nervózní.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na dvě. Musím vydržet do dvou, než dorazí Ondra. Prošel jsem předsíní, aniž bych se zastavil nebo podíval na mámu, která už stála ve dveřích.
„Dáš si s námi oběd?“ slyšel jsem tátu, když jsem si sedal ke stolu. Nejspíš souhlasila. Slyšel jsem z koupelny téct vodu, jak si myla ruce. Táta došel do kuchyně a vytahoval další talíř a příbor.
Nečekal jsem, až všichni budou sedět a pustil jsem se do jídla. Mamka vešla do kuchyně a posadila se naproti mně.
„Ahoj Pájo,“ pozdravila mě.
Neodpověděl jsem a ani jsem k ní nezvedl hlavu. Dál jsem se nutil k jídlu, i když se mi v její přítomnosti každé sousto příčilo v krku. Byl jsem hodně nervózní. Očima jsem zabloudil k lékárničce. Lenka si toho všimla a chytla mě za ruku. Zastavil jsem se v jídle. Ztěžka jsem polkl brambor.
„Chceš něco k pití?“ zeptala se mě mamka, když viděla, jak se dusím jídlem.
„Nestarej se!“ vyletělo ze mě. Nedokázal jsem to ubrzdit.
„Pavle!“ okřikl mě táta.
„Co!“ křikl jsem na něj.
Taťka se zarazil, když viděl tu moji těžko zvladatelnou nervozitu. Nechtěl to rozdmýchat ještě víc.
„Zkus se uklidnit, prosím,“ řekl už o něco mírněji. Máma stále mlčela a zatím se jídla ani nedotkla.
„Uklidnit jsem potřeboval tenkrát. Teď ať mi dá pokoj,“ promluvil jsem na tátu, jakoby tam mamka ani nebyla.
Vyškubnul jsem ruku z Lenčiného sevření. Prudce jsem odsunul talíř s nedojezeným obědem, a vstal. Podíval jsem se po všech. K mému překvapení měla máma skloněnou hlavu a svůj pohled zaměřený na stůl a v ruce nervózně otáčela vidličku.
„Už nemám hlad,“ otočil jsem se a šel k lednici. Vytáhl jsem si džus, vzal skleničku a odešel z kuchyně. Všichni nejspíš čekali, že se uklidím do pokoje, ale já se usadil hned v obýváku. Sedl jsem si tak, abych na všechny viděl. Máma seděla zády ke mně.
I přesto, že jsem se přemáhal, byl jsem hodně nervózní a nebyl jsem schopen v klidu sedět. Buď jsem si křupal prsty na rukou, nebo jsem poklepával nohama. Nakonec všichni dojedli oběd a na stole zůstal jen můj talíř. Podíval jsem se na hodinky.

13:45 Za chvíli by měl přijít Ondra. Pane bože, ten čas se tak vleče.

Když jsem viděl, že si všichni uvařili kafe a zamířili za mnou do obýváku, rychle jsem si přesedl do křesla. Teď opravdu vedle sebe nikoho nesnesu. Nejraději bych se zavřel v pokoji, ale nebudu zbabělec. Ona mě nezažene do kouta. Chvilku jsme mlčky seděli, pak se mamka natáhla ke své tašce a vytáhla z ní balíček.
„Přinesla jsem ti dárek. Chtěla jsem ti ho dát už v nemocnici, ale nepustili mě k tobě.“
„Zakázal jsem to,“ řekl jsem odměřeným hlasem, aniž bych se na ni podíval. Znovu jsem mrkl na hodinky.

13:52 Ještě deset minut.

Máma byla zřejmě překvapená tím, co teď slyšela, protože byla ticho. Po chvilce položila balíček na stolek. Nechal jsem ho ležet. Chytl jsem sklenku a napil se džusu.
„Pořád se na mě zlobíš?“

Mlčel jsem. Co jí na to mám říct? Že jsem celý happy z toho, že je tady? Vůbec nevím, proč jsem jí kupoval ten dárek.

„Babička s dědou se na tebe ptali. Máš přijet, jak budou svátky. Pojedu tam dvacátého šestého. Jestli chceš, můžeš jet se mnou.“
Dál jsem mlčel. Podíval jsem se na hodinky.

13:59 Ať už sakra přijde.

Znovu jsem se napil. Jestli se něco nestane, tak se tím džusem brzy utopím. Měl jsem pocit, že všichni čekají, až něco řeknu. Tak jsem se otočil k Lence.
„Dostala jsi ty překlady?“
Pokývala hlavou. „Dokonce se ani nemuselo nic opravovat,“ usmála se na mě.
„Trochu jsem měl strach v tom jednom.“
„Ne, je to dobrý,“ uklidnila mě Lenka a pak se otočila na mámu. „Pája udělal certifikačky z obou jazyků.“
Mamka se usmála. „Tak to gratuluji, Pavli.“
„Hm…“ zamrčel jsem a znovu se napil.
Už se mi začíná chtít na záchod. A těch vitamínů co jsem teď během chvilky do sebe narval.
Znovu jsem koukl na hodinky.

14:03 A dost. Mám toho dost.

„Myslím, že to stačilo. Už mě to nebaví,“ vstal jsem a zamířil do pokoje.
„Pavle prosím, můžeš se mnou aspoň trochu mluvit?“ ozvala se máma.
Zastavil jsem se. Otočil jsem se na ní. Poprvé, za celou dobu jsem se ji podíval přímo do očí.
„Proč? Sama jsi mě poslala do háje.“
„Pavle, vážně mě to mrzí.“
K mému údivu tón v jejím hlase byl nejistý. Že by se v ní opravdu hnulo svědomí? Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, když zazvonil zvonek. Rychle jsem mrkl na hodinky.

14:07. Má zpoždění. Ale hlavně že už je tu.

Otočil jsem se a šel otevřít. Ondra stál za dveřmi se svým typickým úsměvem. Jsem tak rád, že ho vidím. Dodává mi to trochu víc jistoty. Chytil jsem ho kolem krku a hned mu vlepil velkou pusu.
„Copak? To jsem tak neodolatelný?“ zeptal se, když jsem ho konečně pustil.
Nekomentoval jsem to, jen jsem se usmál. Zamířili jsme do obýváku. Ondra se pozdravil se všemi, ale na mamku zůstal zaraženě hledět, stejně jako ona na něho.
„Jdu s Ondrou ven,“ řekl jsem a otočil se na něj. „Jen se převleču a půjdem, ano?“
Ondra přikývl a usadil se do křesla, kde jsem před chvilkou seděl já. Když jsem se klidil do pokoje, slyšel jsem, jak táta Ondru představuje mamce. O tom, že je to můj kluk nepadlo ani slovo. Přestal jsem tajně poslouchat a šel se raději rychle převlíct.

Chtějí, abych ji prominul. Tak dobře, zkusím to. Ale bude konečně respektovat, co jsem.

Rychle jsem se převlékl a vrátil se zpátky do obýváku.
Když jsem vešel, přestali mluvit. Postavil jsem se ke křeslu, sklonil jsem se a zezadu chytil Ondru kolem krku.
„Tak co, půjdeme?“ zeptal jsem se a líbnul ho na tvář.
Ondra to nějak nemohl pobrat. Normálně se před tátou chovám rezervovaně a teď tohle… Opatrně se usmál a pokýval hlavou. Zvedl se.
„Kam jdete?“ zeptala se Lenka. Zamračil jsem se. Už se zase starala.
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem a otočil se na Ondru. Ten jen pokrčil rameny. „Neboj, telefon mám,“ dodal jsem ještě, abych předešel dalším zbytečným námitkám.
„Kdy se vrátíš?“ zeptala se rychle máma.
„A kdy odjedeš?“ vypálil jsem obratem já.
Bylo to ode mne hnusné, ale nemohl jsem si pomoct. Taťka se na mě vyčítavě podíval. Otočil jsem znovu hlavu k mamce. Zasekl jsem se. V očích se jí leskly slzy. Vím, že jsem byl zlý, ale i za tu cenu jsem to potřeboval vidět. Měl jsem pocit, že to snad konečně pochopila.
Rychle jsem Ondru popadl za ruku a vypadl z bytu ven. Sešel jsem schody a v mezipatře se zastavil. Dolehlo to na mě. Bylo toho na mě už moc. Sedl jsem si na schod a začal brečet. Ondra se otočil a vrátil se ke mně. Dřepl si přede mě a položil mi ruce na kolena.
„Co se děje?“
Slzel jsem. Neřekl jsem nic. Jen jsem potahoval a otíral si uslzené oči.
„Je to kvůli mamky?“ zeptal se znovu. Kývl jsem.
„Má to co dělat s tím, co se stalo?“
Znovu jsem přikývl. „To je na dlouhé povídání,“ odpověděl jsem.
Ondra mě pohladil po vlasech. „Chceš jít ven, nebo se chceš vrátit?“
„Nechci jít zpátky, dokud je tam ona.“ Vytáhl jsem kapesník a vysmrkal se. „Zajdeme někam ven.“
Ondra se postavil. Chytl mě za ruku a vytáhl na nohy.
„Tak jo, zajdem do jednoho klubu. Je tam fajn posezení a často tam chodím.“ Táhl mě za ruku ven z chodby. Venku mi zapnul bundu až ke krku. Vzal mě kolem ramen a šli jsme. Ještě jsem se ohlédl. Tentokrát z okna nikdo nekoukal.

Šli jsme v klidu, vycházkovým krokem. Po cestě jsem se trochu i uklidnil. Asi za patnáct minut jsme dorazili na místo. Byl jsem docela rád, protože venku už byla docela velká zima. Vešli jsme dovnitř.
„Teď tu není moc lidí, protože je odpoledne. Většinou se to tu schází k večeru.“
Rozepínal jsem si bundu a pozorně si prohlížel lidi, kteří už tam byli.
„Tohle je gay klub?“ zeptal jsem se Ondry šeptem.
„Tak na půl. Přímo ne, ale chodí jich sem hodně.“ Ondra zamířil k jednomu boxu v rohu u okna. Na stole stála cedulka a nápisem RESERVE. Bez zaváhání ji vzal a položil na stůl.
„Sedni si. To je náš stůl. Chodíme se docela často, tak to máme rezervované.“
Posadil jsem se vedle Ondry. „S kým tu ještě chodíš?“ V mém hlase byl cítit náznak žárlivosti.
„Ale copak?“ usmál se Ondra. Chytil mě za bradu a dal mi pusu. „Snad bys nežárlil?“ Přesně to odhadl.
„A divíš se? Jen se podívej, jak se po tobě každý kouká,“ mávl jsem rukou do prostoru.
Ondra se usmál. „Anebo koukají na tebe.“ Pohladil mě po tváři.
„Anebo koukají na vás oba,“ ozvalo se vedle nás. Zvedl jsem hlavu Ani nevím, kdy k nám servírka došla. Ondra ji pozdravil. Evidentně se dobře znají, protože si tykali. Objednali jsme si zatím jen kafe. Než nám ho donesla, krátce jsem vysvětlil Ondrovi situaci mezi mnou a mamkou.
„Proto jsem ti ji nepředstavil už dřív. Nemůže skousnout, že jsem teplej a docela mi to dávala najevo,“ řekl jsem otráveně. Pořád jsem z toho byl celý přešlý.
„No, musím říct, že se netvářila moc nadšeně, když jsem tam přišel. Nebylo to moc příjemné. Navíc to vypadalo, že jste zrovna spolu něco řešili.“
„Promiň,“ omlouval jsem se mu. V ruce jsem držel papírový kapesník a trhal ho na malé kousíčky. Na stole se tvořila malá papírová hromádka.
„A co to má vlastně společného s tím, co se ti stalo?“
Roztrhl jsem zbytek kapesníku napůl. Ondrovi došlo, že mi připomněl něco hodně nepříjemného.
Položil dlaň na mou ruku. „Nemusíš to říkat.“
Servírka nám donesla kávu. Trochu jsem si hned usrknul a málem si spálil jazyk.
„Víš,“ začal jsem mluvit, aniž by mě k tomu Ondra pobízel, „když oni odešli, všechno mě bolelo. Bylo mi strašně špatně. Sotva jsem stál. Potřeboval jsem pomoc, tak jsem ji volal. Ona mi vypla telefon s tím, že se mnou nemíní řešit moje kluky, že to není normální.“
Na desku stolu dopadla slza. Už zas, do prčic. Rychle jsem si otřel oči a chytl hrnek s kávou do ruky.
„V pátek jsem málem umřel a ona přišla až v neděli.“ Znovu jsem usrknul kávy, ale teď už opatrněji. Moc v klidu jsem však nebyl. Po očku jsem pozoroval Ondru. Vypadal, že neví, co na to říct. Také se trochu napil kávy.
„No, je to blbý,“ promluvil nakonec. „Překvapuje mě to, protože tvoje máti vypadá jinak docela sympaticky.“
„Asi jen vypadá. Všichni chtějí, abych ji to odpustil.“
„A uděláš to?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Hele, to stačí. Už se o ní nechci bavit.“ Mávl jsem na servírku. „Doneste mi dvojku červenýho, polosladké prosím.“
Víc jsme se k tomuto tématu nevraceli. Popíjel jsem víno a doloval z Ondry, proč zrovna dneska mají trénink.
„Výjimečně. Máme příští týden exhibici, potřebujeme to trochu dopilovat.“
„Škoda, mohli jsme mít pro sebe celou sobotu,“ povzdechl jsem si.
„Neboj, budeme mít pro sebe ještě spoustu času. Možná si jednou polezem na nervy.“
Konečně jsem se usmál. Neuměl jsem si představit, že by mi Ondra vadil. Na to ho moc miluji.
Měl jsem už druhou skleničku, když mi začal zvonit mobil. Podíval jsem se na displej. Lenka. Nechci se teď s nikým z nich bavit.
„Nezvedneš to? Budou mít o tebe strach, když se jim neozveš,“ upozornil mě Ondra na tento zásadní fakt.
„Nechci s nimi mluvit,“ zamračil jsem se.
On to ale nevydržel. Popadl telefon a hovor přijal dřív, než jsem mu v tom mohl zabránit.
„To jsem já, Ondra…“ podíval se na mě. Zavrtěl jsem hlavou, že opravdu s nikým mluvit nebudu. „Není,“ pokračoval, „šel na záchod… říkal, že se mu domů teď nechce… ne je celkem v pohodě… vyřídím mu to… ahoj.“ Ondra položil telefon na stůl. Podíval se na mě. „Máš se jim ozvat,“ posunul telefon blíž ke mně.
„Nebudu jim volat,“ chytl jsem skleničku a zbytek vína vypil na ex.
„Brzdi,“ upozornil mě Ondra, když to viděl.
„Proč?!“ vyštěkl jsem na něj. Už jsem byl zas nervní.
„Pavle, nechceš se uklidnit?“ zeptal se Ondra.
„A myslíš, že to jde jen tak?“
Pokrčil rameny. Od dveří se ozval hluk. Podíval se tím směrem.
„Přišli kluci.“
Otočil jsem hlavu. „Kdo to je?“
U baru stáli tři kluci, přibližně v našem věku a živě se bavili se servírkou. Jeden z nich, celkem výstředně oblečený, se otočil a podíval se směrem k nám. Když nás zahlédl, drcnul do těch dvou a něco jim řekl. Všichni tři se k nám otočili.
„To jsou kámoši, chodíme sem občas spolu,“ odpověděl Ondra na mou otázku. Mávl na ně. Došli k nám a přisedli si. Ondra nás představil. Vypadali celkem fajn.
Zábava byla celkem pohodová. Kecalo se o všem možném. Docela se s nimi dobře povídalo.
Ale přesto jsem byl mírně nervózní. Zdálo se mi totiž, že tomu, který byl tak výstředně oblečený, se moc nelíbím. Každou chvíli si mě zkoumavě prohlížel a mě to znervózňovalo ještě víc.
„Musím si odskočit,“ vstal jsem. Ondra mě pustil. Zašel jsem si na záchod. Celou tu dobu jsem přemýšlel nad tím klukem. Nelíbilo se mi, jak si mě pořád prohlížel. Umyl jsem si ruce a trochu si před zrcadlem poupravil vlasy. Podíval jsem se na hodinky. Bylo krátce po čtvrté. Povzdechl jsem si. Raději jsme měli jít k Ondrovi. Vyšel jsem ze záchodu a na pár vteřin zůstal zaraženě stát. Ten výstředně oblečený kluk seděl na mém místě, nakláněl se k Ondrovi a něco mu říkal. Ondra se jen usmíval a něco mu odpovídal. Byli blízko u sebe. Moc blízko. Osobní prostor – nula. To stačí.
Šel jsem k nim zpátky. Jakmile mě ten kluk uviděl, usmál se na mě a posunul se zpátky na své místo.
„Jdu domů,“ řekl jsem, když jsem se u nich zastavil.
Ondra byl překvapen. S tímhle absolutně nepočítal. „Určitě? Nechceš ještě posedět? Stejně za hodinu taky jdu.“
„Ne. Mějte se.“ Otočil jsem se a šel od stolu pryč. Zaslechl jsem jen, jak Ondra něco říká, ale nerozuměl jsem mu. Zastavil jsem se u baru a požádal servírku o účet. Chtěla po mně nějakých sto čtyřicet korun. Položil jsem na pult dvě stovky a šel ven. Volala na mě, že mi vrátí, ale já jen mávl rukou. Vyšel jsem ven a okamžitě mě otřepala zima.

Do prd**e, zapomněl jsem si oblíct bundu.

Otočil jsem se, že se vrátím, ale to už ve dveřích stál Ondra a podával mi bundu i šálu.
„Co je s tebou, prosím tě?“ zeptal se, když jsem se oblíkal.
„Co s tím klukem máš?“ vyštěkl jsem na něho. Ondra se zarazil. Jeho úsměv zmizel.
„To jsi teď myslel vážně?“ nevěřil tomu, co slyšel.
„JO! Lepil se na Tebe. Na mě se pořád díval, jako by mě chtěl vyprovodit někam hodně daleko,“ zamračil jsem se.
Ondra chvilku mlčel a jen nechápavě zavrtěl hlavou. „Ty se mi snad zdáš,“ povzdechl si.
A dost. Otočil jsem se a vztekle jsem odcházel.
„Pavle, počkej!“ zavolal na mě Ondra.
Šel jsem dál. Ze mě nikdo blázna dělat nebude. Ondra se za mnou rozběhl.
„Pavle, zastav se!“ chytl mě za loket. Vytrhl jsem mu ruku, ale zůstal jsem stát.
„Netušil jsem, že jsi takový žárlivec,“ usmál se na mě.
„Tak proč se k tobě tak měl, co?“

Nejraději bych mu ten úsměv teď zarazil pěstí.

„Ptal se na tebe. Chtěl vědět, jestli jseš volný. Líbíš se mu.“
Tak takovou odpověď jsem nečekal. Málem jsem zapomněl zavřít pusu. Takže blázna ze sebe dělám já sám.
„To jako fakt?“ to bylo jediné, co jsem teď ze sebe dostal.
Ondra se už zasmál nahlas. „Nemyslíš, že bych teď měl spíš žárlit já?“
Nervózně jsem si prohrábl vlasy.

To jsem vážně takový pitomec?

„Nezlob se. Myslel jsem…“
Nedořekl jsem. Ondra mě přitáhl k sobě a políbil. „Řekl jsem mu, že jsi můj, ať na tebe hezky rychle zapomene.“
„Promiň. Jsem nervózní z mamky. Nechtěl jsem být hnusný. Kdo ví, co si o mě teď kluci budou myslet,“ sklonil jsem hlavu a přitiskl se k Ondrovi víc.
„Vůbec nic. Jen jsem řekl, že jsi byl nemocný a že ti ještě není úplně dobře. Neboj, myslí si, že jsi měl chřipku,“ dodal rychle, když viděl, jak se na to tvářím. „Víš co, zajdem někam jinam, chceš?“
„Půjdu domů. Jsem fakt utahaný. Stejně jdeš za chvíli na trénink.“
Ondra mě chytil kolem pasu. „Doprovodím tě.“
„Nemusíš, dojdu sám. Běž za klukama.“
„A opravdu můžu?“ zvedl mi hlavu a líbnul mě na tvář.
Věděl jsem, že si už ze mě dělá srandu. Chytl jsem ho kolem krku. Přitiskl jsem své rty na jeho a hned se mu vecpal jazykem do úst.

Tohle je moje. To je můj kluk, kterého miluji. Jen ze sebe musím přestat dělat pitomce.

Ondra polibek opětoval tak vášnivě, že se už po nás začali otáčet lidé. Někteří se na nás dívali s úsměvem a někteří znechuceně. No a co. Je to můj kluk a ostatní ať si trhnou.
„Budeš určitě v pohodě?“ zeptal se Ondra, když jsme od sebe poodstoupili.
„Jo budu. Ozvi se, až budeš mít večer čas.“
Ondra mi poupravil bundu u krku. „Ať mi nenachladneš,“ usmál se na mě. „Napiš mi, až budeš doma.“
Stará se o mě jak o malé děcko. Co se divím, když se tak stejně chovám. Ještě jsem mu dal rychlou pusu. „Napíšu,“ otočil jsem se a odcházel domů. Ondra se za mnou ještě chvilku díval a pak se vrátil dovnitř za klukama.
Šel jsem pomalu. Potřeboval jsem si trochu provětrat hlavu. Dneska jsem vážně zabodoval. Choval jsem se jako cvok. Opravdu na Ondru žárlím.
Proč je tak hezký. Každý se po něm otáčí, až mi to občas vážně leze na nervy. Budu se muset proti tomu obrnit, abych ze sebe pořád nedělal blázna.


S těmito myšlenkami jsem došel domů. Úplně jsem při tom všem zapomněl na mamku. Uvědomil jsem si její přítomnost, když jsem si zouval boty a uviděl její věci.

Do prčic. Co teď. Doufám, že tu nebude spát.

Zamířil jsem do kuchyně, abych se napil. Seděla s Lenkou v obýváku a komentovali vánoční nákupní shon. Táta seděl v kuchyni a už zase pracoval. Nalil jsem si minerálku. Opřel jsem se o linku a pozo-roval všechny přítomné. Chvíli jsem tak uvažoval nad vším možným. Měl bych postupně se všemi těmi kostlivci něco dělat. Už jich mám plnou skříň. Postavil jsem sklenici na linku a přešel ke stolu. Vzal jsem si od taťky čistý papír. Naškrábal jsem na něj mé telefonní číslo. Vzal jsem papír a šel do obýváku. Bez řečí jsem ho položil na stolek před mamku, a aniž bych se na ní podíval, odešel jsem do pokoje. Sedl jsem si k počítači a vzal do ruky práci, co mi Lenka donesla. Potřebuje to na pondělí, tak to musím o víkendu dodělat. Pustil jsem se do práce. Když jsem měl asi polovinu hotovou, ozvalo se zaklepání na dveře. Zvedl jsem hlavu. U dveří stála mamka, v ruce držela papír s mým telefonním číslem a dívala se na mě.
„Za chvíli pojedu domů. Děkuji za telefon.“
Otočil jsem se zpět k práci. Koukal jsem nervózně na ten dopis a přemýšlel, co znamená slovo SAMPER.
„Na čem děláš?“ zeptala se máma se zájmem a udělala ke mně dva kroky.
„Nechoď sem,“ zastavil jsem ji. „Běž pryč.“
„Budu ráda, když občas zavoláš, třeba když budeš mít čas nebo budeš něco potřebovat.“ řekla trochu nejistě a mačkala ten papír v rukách.
„Ani nevíš, jak moc jsem tě potřeboval tenkrát. Jak moc špatně jsem na tom byl. Teď od tebe chci, abys odešla a dala mi pokoj.“ Ani na moment jsem nezvedl hlavu a nepodíval se na ní.
Chvilku mlčela. „Přijedeš někdy? Děda s babičkou by tě rádi viděli,“ ozvala se nakonec.
Mlčel jsem.
„Můžu zas někdy přijet?“
Pokrčil jsem rameny. „Je mi to jedno.“ Vzal jsem do ruky slovník a začal hledat to zatracené slovo. „Běž pryč a nech mě pracovat.“
„Za chvíli mi jede autobus. Jak budeš chodit do školy, budu ráda, když se někdy zastavíš.“ Otočila se a vrátila se zpátky do obýváku. Položil jsem slovník. Stejně to blbý slovo teď nemůžu najít.
Skoro celý večer jsem nevylezl z pokoje. Slyšel jsem, jak mamka odchází, ale nešel jsem se rozloučit. Chvíli po ní odcházela Lenka. Měl jsem překlady už hotové, mohla si je hned vzít s sebou. Než jsem si šel lehnout, poptal se mně taťka ještě na učení. Odkýval jsem mu, že mám všechno hotovo.
„Slyšel jsem, že jsi dal mamce svůj telefon,“ řekl jen tak mimochodem.
„Nechci se o ní bavit. Jdu spát. Dobrou noc,“ utnul jsem tuhle debatu hned v začátku a šel si lehnout. Taťka se mě ani nesnažil zastavit, nebo cokoli dodat. Byl rád, že to proběhlo relativně v klidu a že jsem nepropadl té své hysterii, když byla máma u nás.
Po dnešním dni jsem se rozhodl, že se začnu víc snažit. Budu víc kontrolovat své chování. Stačí, že jsem před Ondrou ze sebe udělal blázna. Nechci to víckrát zopakovat.
Předsevzetí je krásná věc, jen se špatně dodržuje.


Učitelé ve škole se rozhodli, že když budou vánoční prázdniny, tak nebudem dělat nic jiného, než se učit. Denně jsem od Hanky dostával email s učením. Bylo toho cekem dost. Ale díky tomu, že jsem byl zatím doma, měl jsem dost času na všechno. A pokud jsem si nebyl něčím jistý, tak mi to Lenka nebo Ondra vysvětlili. Táta mi co druhý den donesl něco na přeložení. Jednou jsem dělal i jednoduchou prezentaci. Když jsem to v pátek donesl k taťkovi do práce, byl Ondra hodně překvapený, když zjistil, že taky dělám pro firmu. Měl jsem pocit, že od toho dne neměl jiný námět k diskuzi, než jen práci. Stejně tak následující pondělí, kdy jsme seděli všichni tři u nás v obýváku a popíjeli kafe. Celý týden jsme pro sebe neměli moc času. Buď byl v práci, nebo na tréninku, nebo na služebce. Když už jsme se spolu sešli, tak na hoďku maximálně dvě a to ještě u nás doma, kde pořád někdo byl. Byl jsem rád, že měl chvíli čas zajít a on teď zas diskutoval s tátou o práci. Raději jsem se sebral a šel do pokoje.
„Kdy budeš mít volno?“ zeptal jsem se Ondry, když konečně došel za mnou do pokoje. Do Vánoc chyběly dva dny.
„Zítra hned po práci jedu k našim a budu tam celé svátky. Po Vánocích jdu hned do práce. Nemám už dovolenou.“
„Tak to se už neuvidíme, co?“ posmutněl jsem.
„No a co Silvestr? Jsme domluveni s klukama, že budeme u mě. Tak přijď taky.“
„Když já nevím. Zas tak dobře je neznám.“ Trochu jsem pochyboval, jestli je to dobrý nápad.
„Klukům ses docela líbil. Hlavně Majklovi.“
„Komu?“
„Michalovi.“
„To byl který?“ nemohl jsem si vzpomenout.
„Ten, kvůli kterému jsi tak vyváděl.“
„Aha.“

Tak toho moc nemusím. Nějak mi ten kluk nesedí a to jsem ho viděl jen jednou.

„Podívej, bude tam asi deset lidí. Přijedou ještě nějací známí z vysoké. Jsou všichni fajn. Budou se ti líbit.“
Pořád jsem byl na vážkách. „Uvidím.“
„Stejně budeš doma, tak přijď.“
„Víš co, jak přijedeš, stavím se za tebou do práce,“ rozhodl jsem nakonec. „Stejně táta chce, abych tam něco připravil, tak se za tebou stavím a domluvíme se.“
Ondra si přisedl ke mně na postel. Sedl si za mne obkročmo, obemknul mě nohama a chytil mě kolem pasu.
„Tvoje prezentace byla skvělá. Lidi ji moc chválili a to nevěděli, že to dělal šéfův syn,“ zašeptal mi do ucha a líbnul mě na krk. „Asi mi tu roste konkurence, co?“
Usmál jsem se a naklonil hlavu, aby měl k mému krku lepší přístup. Měl jsem rád ty jeho motýlí polibky za uchem. Vždycky mě z toho až mrazilo. Dal jsem ruce za sebe, chytil se ho a víc se k němu přitiskl. Ondra mě líbal na krku, já se o něj otíral a moc nechybělo k tomu, abychom se zapomněli, když jsme zaslechli tátovy kroky směřující za námi do pokoje.
„Do pr**le,“ zanadával Ondra potichu. Pustil mě a rychle se posunul dozadu ke stěně. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel táta. Podíval se na mě, pak na Ondru a s výmluvným úsměvem nám sdělil, že za pět minut bude večeře.
„Jo, hned tam budem.“
Taťka se vrátil zpátky do kuchyně.
„Úplně jsem zapomněl, že nejsme sami,“ povzdechl si Ondra. „Teď bych potřeboval studenou sprchu.“ Ukázal si prstem mezi nohy. „Takhle mám jít k večeři?“
Podíval jsem se tam také. Boule v těch místech dávala vědět, že nás táta opravdu vyrušil v tu nejnevhodnější chvíli. Vstal jsem, přešel ke dveřím a potichu zamkl. Rychle jsem se vrátil k Ondrovi.
„To musíme napravit,“ povalil jsem ho na záda a sáhl mu do kalhot. Opravdu měl erekci. „Ty se tak snadno vzrušíš,“ usmál jsem se na něj. „Jen doufám, že jsem za to mohl já a ne ty řeči o práci.“
„Taťka je vedle“ vysoukal ze sebe Ondra ztěžka, když jsem ho dráždil mezi nohama.
„Mám ho zavolat? Chceš, aby se přidal?“ přestal jsem ho hladit a povytáhl ruku z jeho kalhot.
„Ty jseš vůl,“ zanadával Ondra. Chytl mě za ruku a víc ji přitlačil na svůj penis.
Rychle si rozepl kalhoty a potáhl je níž pod zadek, aby se jeho krasavec dostal ven. Tiskl jsem ho a přejížděl po celé jeho délce. Druhou rukou jsem mu vyhrnul triko a políbil ho na břiše. Ondra tlumeně zavzdychal. Krotil se. Snažil se, být potichu, přeci jen byl táta vedle. Ale stálo ho to hodně přemáhání. Zapíral se mi o ramena. Cítil jsem, jak mi do nich zarývá nehty.
Přidal jsem ke své ruce i ústa. Políbil jsem ho na špičku penisu, jemně olízl a stále ho přitom třel dlaní. Práce jazykem a ruky brzy docílila své. Ondra se pode mnou kroutil, a snažil se ze sebe nevydat hlasitější povzdech. Zapřel se nohama a svou pánví mi párkrát vyšel vstříc. Když se blížil k vyvrcholení, dal si ruku na pusu, aby ztlumil své vzdechy. Ještě pár správných pohybů rukou a na Ondrově břiše skončilo to, co už v sobě nedokázal déle udržet. Hladil jsem ho a díval se přitom na jeho obličej. Miloval jsem ten pohled, kdy se zavřenýma očima a pootevřenými ústy prožíval dozvuky svého orgasmu.

Je tak nádherný.

Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Otevřel oči a pousmál se. „Prostě víš jak na to,“ zašeptal a vrátil mi polibek. Natáhl jsem se pro kapesníky a otřel mu břicho.
„Musíme jít, nebo si pro nás taťka dojde. Ještě že ses tak rychle udělal. Moc nevydržíš, co?“ poškádlil jsem ho.
Usmál se a bouchnul mě pěstí do ramene. „Za to můžeš ty. Neměl ses o mě tak otírat.“ Zvedl se a natáhl si kalhoty.
V duchu jsem si gratuloval.

Pořád jsem to já. Pořád mě Ondra chce. Jen by nás při tom nemusel vždycky někdo vyrušit.

Odemkl jsem dveře a šel do kuchyně. Ondra se zašel do koupelny opláchnout, aby se trochu vzpamatoval.
„Tak co, stačilo vám pět minut?“ zeptal se mě táta. Seděl už u stolu a jedl.
„Co?“ zprvu jsem nechápal. Pak jsem se na tátu podíval, a když jsem viděl ten jeho úsměv, došlo mi to. Rychle jsem naložil jídlo na talíř sobě i Ondrovi a posadil se. Musel jsem být celý červený. Taťka není blbej. Stoprocentně věděl, co bylo v pokoji. Nebo aspoň tušil. Taťka se začal smát nahlas.
„Pájo, i kdybych jen hádal, tak se stačí na tebe podívat a je to hned jasné. Jseš strašně čitelný.“ Poplácal mě po rameni. „To nic, Ondra je na tom podobně.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Ondru, který právě sedal ke stolu. Tváře měl červené a nevěděl kam s očima. Slyšel, co táta říkal a vypadalo to, že se snad i stydí.
Později po večeři se Ondra chystal k odchodu. Ráno přeci jen musí vstávat do práce a pak hned odjíždí.
„Kdy mě představíš vašim?“ zeptal jsem se, když jsme stáli venku u jeho auta.
„Ještě nevím. Ono je to i dost daleko a teď o Vánocích se to moc nehodí.“
„To neva, mamka stejně chtěla, abych jel k babičce.“
„A pojedeš?“
„Ještě nevím. Jestli ano, tak jedině, když tam nebude ona,“ trochu jsem se zamračil.
„Nemrač se,“ píchl mě Ondra prstem mezi oči. „Dělají se ti vrásky.“
Usmál jsem se na něho. Chytl jsem jeho bundu a trochu ji poupravil kolem krku.
„Copak? Mám to na křivo?“
„Ani ne. Jen jsem si to chtěl zkusit, když to pořád děláš ty mě.“
„A divíš se? Chodíš věčně rozepnutý, akorát se nachladíš. Co judo, ještě ses nerozmyslel?“ Ondra mě taky chytil za bundu a přitáhl k sobě. Přitulil jsem se k němu. Bylo u něj tak krásně teploučko.
„Zatím ještě ne. Ale někdy bych se rád přišel podívat na vaše tréninky. Myslíš, že by to nevadilo?“ zavrtal jsem mu nos do bundy a natáhl jeho vůni.
„Řeknu trenérovi. Myslím, že by neměl být problém,“ políbil mě do vlasů. Zvedl jsem k němu hlavu. On toho hned využil a políbil mě na ústa. „Nejradši bych si tu tvou pusu vzal s sebou. Když to na mě přijde, budu si to muset udělat sám.“ Palcem opsal konturu mých rtů.
„Budeš to muset vydržet.“ Pak jsem zvážněl. „Opovaž se jít za někým jiným. Prostě hezky počkáš, až se vrátíš. Pak ti tu moji pusu klidně půjčím.“ Pevně jsem se ho chytil a přitlačil se na něj. „Nikam tě nepustím.“
„To je sice hezké, ale musím jít. Je dost hodin a já se ještě musím sbalit.“ Pro potvrzení, že to myslí vážně, mě chtěl od sebe odstrčit. Nedal jsem se a držel se ho jako klíště.
„Nikam!“ nesouhlasil jsem.
Ondra mě chytil za bradu a znovu mě políbil. Šel do toho na plno a já měl jeho jazyk málem až v krku. Jenže co jsem nečekal, bylo to, že mě druhou rukou chytil za nos a stiskl. Nemohl jsem se nadechnout ani nosem ani pusou. Nezbylo mi nic jiného, než ho od sebe odstrčit.
„Ty jsi pěkně zákeřný,“ promnul jsem si nos.
„Ale splnilo to svůj účel,“ zasmál se Ondra. „Vážně už musím jít. Napíšu ti. Dám ti vědět, kdy dojedu. Jo – popřemýšlej o tom Silvestru. Rád bych dostal novoroční pusu, a nemusí zůstat jen u toho. Víš, co se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Ondra mi dal ještě jednu rychlou pusu a nastoupil do auta.
Zamával mi a byl pryč. Skoro týden se neuvidíme. Už teď je mi smutno.
Když jsem se vrátil do bytu, taťka už byl okoupaný a chystal si věci do práce. Ještě jsem mu dal hotové překlady, aby to měl kompletní. Zběžně je prohlédl. Byl spokojený.
„První výplata ti přijde v lednu na tvůj účet.“
Bylo příjemné to slyšet. Moje první výplata. Žádné kapesné. Prostě výplata. Ani jsem nepočítal, kolik si vydělám. Nechám se překvapit.
„Ještě jedna připomínka. Tvoje výplata je jen tvoje. Nebudeš nikomu říkat, kolik sis vydělal. Ani Ondrovi, ani Lence. A počítej s tím, že v některých měsících bude menší – to kvůli učení. Ale škodný nebudeš, to se neboj.“
Taťka si založil všechny papíry do složky. „Mamka se ptala, jestli by mohla přijet na první vánoční svátek. Co ty na to?“
Pokrčil jsem rameny. „Je mi to jedno. Jenom po mně nechtějte nějaké zázraky. Nebudu se do ničeho nutit.“
Táta to bral jako souhlas. „Řeknu ti včas, jestli přijede nebo ne. Chystáš se s Ondrou někam jet?“
„Možná až na Silvestra, ale to jen tady, mají k němu přijet nějací kamarádi z vysoké. Takže asi jen na ten večer.“
„Tak doufám, že nic neprovedete.“
„Neboj,“ mávl jsem rukou. Vstal jsem a chtěl jít do pokoje.
„Tady máš pořád ten dárek od mamky,“ zastavil mě ještě táta a ukázal na skříňku vedle televize. Otočil jsem se. Vážně, úplně jsem na něj zapomněl.
„Nerozbalíš ho?“
„Ne.“
Už je to skoro týden, co tu mamka byla. Odešel jsem do pokoje pro pyžamo a šel se koupat.

Nebudu se do ničeho nutit. To jsem řekl jasně. A opravdu nemám chuť rozbalovat dárek, který jsem měl dostat k narozeninám, kterých jsem se málem nedožil. A částečně to byla i její vina. Bude hodně dlouho trvat, než tohle vůbec překousnu.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Pavlík je zase tady Smile Moc se omlouvám za týdenní výpadek, ale nějak se mi toho nahromadilo strašně moc. Ne, že bych šílela před Vánocema, na to já nejsem, ale byla jsem od rána do večera v práci a taky jsem byla na návštěvě minulý víkend, kde se mi mooooc líbilo. Tak mi to doufám prominete.
V minulém díle se Ondra s Pájou zase konečně shledali a malinko pomuchlovali. Takže snad to mezi nimi už bude v pohodě. Jen to trošku ještě skřípe mezi Pájou a jeho mámou. Jak to bude dál, a co kromě toho bude nebo nebude, zjistíte v tomto díle.
Áááá - máme i poprvé trochu Pájovy žárlivosti...
Smile

4.75
Průměr: 4.8 (16 hlasů)