SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 06

Když jsem ho uviděl, nevěděl jsem, co dělat. I Ondra byl překvapen, že mě vidí.
„Ahoj,“ pozdravil mne nakonec s úsměvem. Ale nebyl to ten jeho obvyklý úsměv. Byl takový rozpačitý. Odpověděl jsem mu na pozdrav a dál mlčel. Můj pohled lítal z Ondry na tátu a zpět. Nevěděl jsem co dělat. Taťka rozhodl za mě.
„Pojď Jani vedle, posklízím si to tam a pak půjdeme domů.“
Teta šla za ním a bylo vidět, že nechápe, co se děje. Ohlédla se po mně, jestli jdu taky za nimi, ale já zůstal sedět.
„Pájo?“ oslovila mně. Táta ji ale postrčil dovnitř a zavřel dveře.
Zůstali jsme s Ondrou sami. Co mám dělat? Co mám říct? Nejraději bych se někam ztratil. Na druhou stranu bych tak potřeboval od Ondry slyšet, že mě má rád a že je všechno v pohodě. Pořád ale ve mně přetrvával pocit, že jsem ho zklamal, že jsem ho podvedl.
Ondra popošel ke mně a zůstal přede mnou stát. Zvedl jsem k němu hlavu. Neusmíval se. Podíval jsem se mu do těch jeho krásných zelených očí. Cítil jsem však v tom jeho pohledu výčitku.
„Promiň,“ hlesl jsem a sklonil hlavu.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se. „Za to, že jsi odmítl mé návštěvy v nemocnici?“
Nevěděl jsem co na to říct. Mlčel jsem. Ondra se posadil vedle mě.
„Nevěděl jsem co s tebou je. Věděl jsem jen, že se stalo to, co mi řekla Lenka. Měl jsem tomu hajzlovi zlámat ruce hned na závodech.“ Ondra zněl dost naštvaně. „Měl jsem o tebe strach,“ chytil mě za ruku. Nevím proč, ale odstrčil jsem ho. Ondra se postavil a překvapeně se na mě podíval.
„Nezlob se,“ znovu jsem se omlouval. Také jsem se postavil. Stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe.
„Proč jsi mě nepustil k sobě do nemocnice?“ opět ta výčitka v hlase.
„Necítil jsem se dobře,“ už jsem se na něj nedíval přímo. Pozoroval jsem jeho ruce a přál si, aby mě objal.
„A teď? Jak se cítíš teď, když mě od sebe odstrkuješ?“
Čekal jsem, že mě bude litovat. Nebo cokoli jiného. Ale Ondra na mě šel tvrdě a přímo. Neřešil to, co se mi stalo, ale to, že ho do sebe odháním. Cítil jsem silnou touhu ho obejmout. Ještě chvilku jsem váhal, ale pak jsem to udělal. Objal jsem ho a opřel o něho hlavu.
„Nezlob se, prosím, nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, aby se to stalo.“
Bylo mi smutno, ale nebrečel jsem.

Proč mě ale Ondra nepodrží?

Tiskl jsem se k němu, ale on mě neobjal. Mlčel. Pustil jsem ho.
„Chápu,“ posadil jsem se. „Věděl jsem, že mě už nebudeš chtít.“
„A na to jsi přišel jak? Já jsem si myslel, že se se mnou už nechceš scházet, když jsi mě odmítal. Mám právo se zlobit.“

Tak je to. Oba jsme mysleli na stejnou věc. Oba jsme mysleli na to, že ho ten druhý už nebude chtít.

Ondra si přede mne dřepl. Zřejmě mu to taky došlo. Konečně se usmál. Pohladil mě po tváři.
„Mám pocit, že jsme si sáhli na těch tvých deset procent, co?“
Pocítil jsem úlevu a také jsem se usmál, když mi tím Ondra připomněl debatu před naším prvním sexem.
A pak se to stalo. Konečně jsme se objali. Drželi jsme jeden druhého a já cítil, že to přeci jen bude dobrý. Ondra se ke mně naklonil a krátce mě políbil. Jedna malá pusa a mě zas bylo o hodně lépe. Držel jsem se ho a snad bych ho ani nepustil, kdyby se od dveří neozvalo tátovo výmluvné „Ehm“. Pustili jsme se, oba červení až za ušima, a Ondra rychle vstal. Vždyť přede mnou klečel jako při námluvách. Chudák nevěděl kam s očima.
Táta už byl oblečený a právě pomáhal tetě do kabátu.
„Zítra přijď ke mně v deset, doděláme to,“ podíval se na Ondru. Ten jen přikývl a podíval se na mě, jako by mi ještě něco chtěl sdělit, ale neměl k tomu odvahu.
„Jestli si máte ještě co říct, tak se zastav u nás,“ navrhl táta, když viděl jeho nerozhodnost.
Ondra se podíval na mě, jestli souhlasím. Přikývl jsem.
„Můžu přijít v sobotu? Dneska mám trénink a zítra ještě odpoledne jedu na služebku.“
Táta souhlasil. Teta už byla oblečená a čekalo se jen na mě.
„Tak já už musím,“ ozval se ještě Ondra. Nahnul se, že mi dá ještě pusu, ale zastavil se. Ohlédl se po tátovi a pak celý červený vypadl do své kanceláře.
Teta mi pomohla obléct bundu. Posbírali jsme tašky, táta všechno pozamykal a vyrazili jsme domů. Teď už nám ta cesta netrvala tak dlouho. Autem jsme byli doma za deset minut.
Stejně jako včera, i dnes se toho celkem hodně událo. Aspoň pro mne. Ale měl jsem pocit, že se vzduch aspoň trochu pročistil a těch věcí, které mě ještě trápily, už bylo mnohem méně.
V pátek jsem jel se tetou k doktorovi na převaz. Ten si nemohl odpustit oznámku k naší poslední návštěvě.
„Lenka dneska nepřišla? To se nás bojí?“ smál se, když si vzpomněl na to divadlo, co jsme ve středu předvedli.
„Myslím, že ji tady neuvidíte dalších deset let.“řekl jsem a hned na to jsem cuknul rukou, protože to zabolelo, když mi sestra sundávala obvaz. Podívali se s doktorem, jak to vypadá, zas mi na to něco napatlali a znovu mi to sestra obvázala.
„Už to vypadá dobře. Do neděle to nechte, pak můžete sundat obvaz. Ale opatrně s mytím. Nenamáčet.“
Teta podotkla, že to pohlídá a už jsme se chystali k odchodu, když mě doktor ještě zastavil.
„Prášky, bereš?“
Kývl jsem na souhlas. „Nejraději bych je ale už nebral. Jsem pořád unavený a nemůžu se moc soustředit ani na učení.“
„No a jak se jinak cítíš?“
Pokrčil jsem rameny. „Občas mám pocit, že to není ono, ale je to už o hodně lepší.“ Podíval jsem se na tetu. Pochopila se a usmála se. Hodně jsme si za ty poslední dva dny povídali.
„No, nemůžeš je brát do nekonečna. Jestli se dneska cítíš dobře, můžeš je vynechat. Nebudeš, doufám, doma sám?“
„Ne, pořád se mnou někdo je. Nedají mi pokoj.“
Teta do mě bouchla. „Nestěžuj si!“
„Vždyť je to pravda, pořád mám někoho za zadkem. Ani okoupat se nemůžu sám,“ brblal jsem.
„Kdo ti pomáhá s mytím?“ zeptal se doktor zvědavě.
Podíval jsem se na něj s povytaženým obočím. „Vážně musím odpovídat?“
„Aha,“ mávl doktor rukou a sestra se hned začala hihňat. „Je mi to jasný. Ty a Lenka -to je jedna velká komedie.“
„No, to mi povídejte,“ neodpustila si připomínku i teta.
„Dobře, zkus teda vynechat prášky. V pondělí přijď ještě jednou s tou rukou a řekneš mi co a jak. Kdyby ti ale bylo zle, tak hned volejte,“ podíval se doktor na tetu při poslední větě. Ta jen mlčky přikývla. Rozloučili jsme se a jeli domů.
Celé odpoledne proběhlo v poklidu. Táta přišel z práce skoro až v šest hodin. Jen jsem doufal, že už stihl dodělat všechno, co kvůli mně zameškal. Lenka o něco později volala, že přijede pozdě, tak půjde rovnou domů, aby nás nebudila. Okamžitě jsem to zamítl.
„Budu na Tebe čekat, přijeď prosím,“ škemral jsem jak malé děcko.
„Pavli, však to dneska zvládneš. A máš tam tetu.“
Rozhodl jsem se tedy, že ji to řeknu. Původně jsem ji chtěl překvapit, ale co když to bez prášků nezvládnu?
„Leni, ode dneška přestávám brát prášky.“
Chvilku bylo ticho. Určitě nepočítala s tím, že to bude tak brzo.
„A myslíš, že to bude v pohodě?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Určitě,“ ujistil jsem ji rychle. „Je to v pohodě, jen… nechci spát sám.“
Byl jsem opravdu jak malé děcko, které se cpe rodičům do postele, protože se bojí bubáků ve skříni. Mačkal jsem telefon v ruce a v duchu pobízel Lenku – Řekni ano, řekni ano.
Lenka si povzdechla.
„No dobře. Ale něco za něco.“
„Souhlasím,“ vyhrkl jsem hned, aniž bych počkal, co po mně vlastně bude chtít.
„No počkej, ještě nevíš, co ti chci,“ zasmála se do telefonu a pak pokračovala. „Přijedu dost pozdě. Počítám, že tak kolem půlnoci, protože jsme dost daleko. Po tobě chci, aby sis šel lehnout a nečekal na mě, ano?“
„A přijdeš určitě?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Abych se pak nevzbudil sám.“
„Přijdu, neboj. A když budeš hodný, dostaneš čokoládu,“ uplácela mě Lenka, abych neprotestoval.
„Oříškovou?“
„Bude oříšková.“
„Tak jo,“ souhlasil jsem.
„Musím končit. Mám ještě práci. Tak večer a už budeš spát, ano?“ ukončila Lenka naší debatu a zavěsila.
Po večeři jsem se ještě chvíli díval v obýváku na televizi. Táta se rychle osprchoval a už zase seděl v kuchyni u stolu, zapnutý noťas, rozložené papíry a vedle postavený hrnek s kávou. Už zase pracoval. Takže moje představa, že by mohl mít všechno hotové, byla mylná. Když jsem to viděl, cítil jsem se provinile. Měl jsem pocit, že za to všechno můžu já. Sebral jsem se a šel se raději převlíct do pyžama. Zvládl jsem to celkem dobře jen s menšími zádrhely. Ještě jsem jim zašel připomenout, ať nenechají klíče v zámku, aby se Lenka mohla dostat do bytu.
Kolem desáté jsem už ležel v posteli. Celkem nervózní. Jen nevím z čeho víc. Jestli z toho, že se mi budou zdát špatné sny, nebo z toho, že by Lenka nemusela přijet. Ležel jsem a převaloval se. Čuměl jsem do stropu, nebo hypnotizoval dveře a čekal, až se otevřou a vejde Lenka. Minuty se táhly strašně pomalu. Na chvilku jsem si pustil televizi, ale ani na tu jsem se nedokázal soustředit, tak jsem ji zase vypnul. Čím dál víc se mi do hlavy začaly cpát myšlenky, o které jsem nestál. Čím víc jsem myslel na to, že jsem si dneska nevzal prášky, tím víc mi to připomínalo, proč jsem je vlastně začal brát.

Nechci na to myslet. Nechci.

Vstal jsem z postele a začal přecházet po pokoji sem a tam.

To zvládnu. Stejně je to všechno jen proto, že čekám na Lenku a jsem nervózní, jestli vůbec dorazí.

Hypnotizoval jsem hodiny a očima posouval ručičku dopředu. Zrovna jsem procházel kolem dveří, když jsem uslyšel kroky směřující k mému pokoji. Podle stylu chůze to byl táta. Nechtěl jsem ho zklamat, že to nedávám, tak jsem rychle skočil do postele a zachumlal se do peřiny až po bradu. Dělal jsem, že spím. Dveře se pootevřely.
Zavřel jsem oči a pevně stiskl víčka. Táta potichu přešel k mé posteli. Chvilku se na mě díval. Když zjistil, že se nehýbu, otočil se a zase potichu odešel. Vystrčil jsem hlavu zpod peřiny. Skoro jsem nedýchal, když u mě stál. Ještě chvilku jsem pozoroval zavřené dveře, ale když se nic nedělo, tak jsem zase vstal z postele. Podíval jsem se na hodiny. Bylo už hodně po dvanácté a Lenka pořád nikde. Z koupelny jsem slyšel téct vodu. Taťka ještě nešel spát.

Proč nespí? Taky čeká na Lenku? Nebo mě hlídá?

Stál jsem u těch dveří a uvažoval nad tím, proč tu Lenka ještě není., když v zámku zarachotily klíče.
Oddychl jsem si. Konečně je tady. Potichu vešla a hned za sebou zamkla.
„Už jsem se bál, jestli se ti něco nestalo,“ uslyšel jsem tátu. Snažil se nemluvit moc nahlas, aby nerušil.
„Ne, jen jsme trochu uvízli v zácpě. Na dálnici byla bouračka, a ještě jsem hodila Ondru domů,“ odpověděla Lenka. Její hlas zněl dost unaveně.
Stál jsem opřený o dveře a poslouchal, jak nějaký špion. Lenka se zašla opláchnout do koupelny a během toho mluvila s tátou o práci. Ten to potom utnul s tím, že to dořeší, až se vyspí.
„Co Pája?“ zeptala se Lenka. Zpozorněl jsem.
„Snaží se. Cos mu prosím tě řekla? Celý večer nevylezl z pokoje.“ V tátově hlase byl slyšet náznak úsměvu.
„Řekla jsem mu, že než dojedu, tak bude spát a dostane oříškovou čokoládu.“
„Myslím, že to neklaplo,“ zasmál se táta polohlasně.
„Jak to?“
„Stejně nespí.“ Na chviličku se odmlčel a já v těch vteřinách ticha uvažoval, jestli rychle neskočit do postele. „Byl jsem se na něho podívat. Sice ležel, ale vím, že nespal. Slyšel jsem ho, jak spěchal do postele. Ani bych se nedivil, kdyby teď stál za dveřmi a poslouchal.“
Teď už se zasmáli oba dva.

Sakra. To jsem vážně tak čitelný?

Potichu, pomalými kroky jsem došel k posteli. Lehl jsem si a přikryl se. Možná usnu, než dojde Lenka do pokoje. A možná taky ne. Dveře se otevřely. Lenka vešla a hned za sebou zavřela. Vedle už bylo ticho. Rozsvítila malou lampičku na stole u počítače. Chvilku se na mě dívala, ale když viděla, že se nehýbu, začal se převlíkat do pyžama. Pozoroval jsem ji přes pootevřená oční víčka, jak nějaký úchyl. Hodila si věci na židli, zhasla lampičku a přešla k posteli. Rychle jsem zavřel oči, jako by v té tmě mohla vůbec vidět, že se na ni dívám. Ale co kdyby. Jsem bláhový, když si myslím, že tím někoho oblbnu. Lenka si lehla, přikryla se a otočila se ke mně.
„Dobrou noc,“ řekla polohlasně.
„Dobrou,“ odpověděl jsem automaticky.

No co, jsem slušně vychovaný. A jsem idiot. Vždyť jsem se prozradil.

Lence to zřejmě přišlo vtipné, protože se začala smát.
„Věděla jsem, že nebudeš spát,“ drcla mi do ramene. Už nemělo cenu cokoli předstírat.
„A co jinak? Jseš v pohodě?“ zeptala se.
„Snažím se,“ řekl jsem upřímně, ale ne zas celou pravdu. To, že se mi pořád honí hlavou, proč jsem vlastně začal prášky brát, jsem si nechal pro sebe. Ale je to všechno takové pomíchané dohromady.

Občas myslím na to, pak na něco jiného. Občas myslím na to, co bude, až půjdu do školy. Pak zas chvíli na to, jak to bude s judem. Tam prostě jít nemůžu. Ještě jsem ani nedal trenérovi nové číslo. Vlastně jsem ho nedal skoro nikomu. Jediný můj kontakt byl, když jsem Hance děkoval přes mejla za poslané učení.

„Ondra mi říkal, že jste spolu už mluvili a že zítra odpoledne má přijít.“
„No, jo.“
„Jenom no jo? Jeden jako druhý. Moc toho o vás nenamluvil ani po cestě domů.“
„Vy jste byli spolu na té služebce?“
„Jo. Myslela jsem, že bude chtít mluvit o tobě, ale teda nic moc. Pořád mluvil jenom o práci. Už jsem myslela, že ho vysadím z auta někde na dálnici.“
„Myslel si, že s ním už nechci chodit,“ vzpomněl jsem si na náš rozhovor u táty v práci.
„A divíš se mu?“ zeptala se Lenka trochu vyčítavě, skoro jako Ondra. „Vždyť jsi ho ani nechtěl vidět.“
„Víš co? Nebylo mi dobře. A měl jsem strach, že mě už nebude chtít.“
„Vždyť říkám, že jste jeden jako druhý,“ zasmála se Lenka. „Jdeme spát,“ dodala, když viděla, jak se snažím potlačit zívnutí. Sama už byla dost unavená.
Popřál jsem Lence dobrou noc, přitulil jsem se k ní, a světe div se, usnul jsem během chvilky. Měl jsem strach, že se mi bude špatně spát, ale opak byl pravdou.


Vzbudil jsem se až ráno, když si Lenka hledala věci ve své tašce, aby se mohla převléknout. Musel jsem se usmát, když jsem viděl, že má na sobě to svoje oblíbené šmoulí tričko, které jsem ji chtěl ukrást. To mi vnuklo nápad. Vyskočil jsem z postele a šel rovnou do skříně. Vytáhl jsem si čisté věci a začal se převlíkat. Shodil jsem ze sebe pyžamo a chtěl si natáhnout slipy. Chyba lávky. Jak jsem se snažil rychle obléknout jen jednou rukou, zamotal jsem se do slipů a zaparkoval jsem ve skříni. Ani Lenka mě nestačila chytit. Teď stála za mnou a smála se jak pominutá. Já nadával jak špaček, s hlavou zabořenou mezi poličkami a nahatým zadkem vyšpuleným ven do prostoru. Navíc jsem se zas praštil do bolavé ruky, jak jsem se snažil zabrzdit pád. Nakonec mě Lenka vytáhla ven ze skříně a pomohla mi natáhnout slipy.

No co, Začínám si zvykat, že před ní chodím věčně nahatej.

Když mi pomáhala obléct tričko, usmála se. Vybral jsem si to autíčkové, které mi tenkrát donesla do nemocnice. Postavil jsem se před zrcadlo.
„No, krása“ pochválil jsem se.
„Konečně se mi vrátil můj bráška,“ pocuchala mi Lenka vlasy.
„Nedělej to, víš, že to nesnáším!“ vyhrkl jsem a odstrčil její ruku. Tohle se nezměnilo. Až na to, že teď toho na cuchání už moc není. Ale přesto jsem popadl hřeben a začal se důležitě česat.
Když jsme vešli do kuchyně, čekala nás na stole snídaně a lísteček, kde nám táta s tetou oznamovali, že jeli nakoupit. Nasnídali jsme se, uvařili si kafe a sedli jsme si k televizi a koukali na pohádky. Tohle bylo vždycky naše. O víkendu jsme se spolu vždy dívali na pohádky. V tom se změnilo už jen pár věcí. Nebylo to tak často, nebylo nám už deset a místo kakaa jsme pili kávu.
Když taťka s tetou dorazili a viděli nás, jak koukáme na Medvídka Pú, usmáli se a nemohli si odpustit poznámku, že jsme jak malé děti.
„Co jste to proboha nakoupili? Čekáme třetí světovou?“ zeptal jsem se, když jsem viděl ty napěchované tašky.
„No co, frajere. Zapomněl jsi na Vánoce? Co cukroví?“
A tak bylo rozhodnuto o tom, co se bude dneska dělat. Po obědě jsme posklízeli nádobí a pustili se do pečení. Já jsem pomáhal, jak to šlo. Většinou mě ale od všeho vyhazovali. Nakonec jsem dostal roli šéfkuchaře. Rozděloval jsem práci a důležitě dohlížel na to, aby všechno klapalo. Sem tam jsem něco zvážil, to jsem zvládl i s jednou rukou. Později odpoledne, kdy už celý byt voněl cukrovím a zapomněli jsme úplně na čas, se ozval domovní zvonek. Táta, který právě lepil linecké, se na mě podíval. Chvilku jsem nechápal, ale když se zvonek ozval ještě jednou, vyskočil jsem ze židle a letěl jsem otevřít. Za dveřmi stál Ondra s nešťastným výrazem. Chudák si myslel, že jsme na něho zapomněli. Ale já vlastně zapomněl. Tak jsem byl zabraný do toho pečení.
„Tady to úžasně voní.,“ Ondra zamířil rovnou do kuchyně za zdrojem vůně. Když uviděl tetu, trochu se zarazil. Pozdravil všechny a najednou nevěděl, jak dál.
„Chceš zkusit?“ zeptala se Lenka, když viděla, jak postává a nakukuje.
„Posaď se,“ drcnul jsem do něho.
Sedli jsme si a v mžiku se před ním objevil talířek s pár kousky cukroví na okoštování.
„Dáš si kafe?“ zeptal se táta, který právě dolepil poslední kolečko lineckého.
Ondra chtěl něco říct, ale málem mu vypadl vanilkový rohlíček z pusy, tak raději jen přikývl souhlasně hlavou.
„Já to udělám,“ vyskočil jsem na nohy. Je to přece můj kluk.
„Ty prosím tě seď,“ zabrzdil mě taťka a už stavěl vodu na kafe. „Stačí, že máš jednu ruku chromou.“
Chvíli jsme tak společně seděli v kuchyni, ještě trochu jsem pomáhal s cukrovím. Něco jsem obaloval a něco skládal do krabice. To jediné jsem teď zvládal nezkazit. Ondra občas něco prohodil, aby se zapojil do debaty o čemkoli, ale viděl jsem na něm, že je trochu nesvůj. Podle jeho pohledů jsem usoudil, že ho vyvádí z míry přítomnost tety.
„Půjdeme ke mně?“ navrhl jsem, když jsem viděl, že opravdu neví z které do které. Musí se nechat, že Ondru máloco vyvede z míry. Ochotně souhlasil. Ještě jednou pochválil cukroví a už upaloval do mého pokoje. Ještě jsem vzal talířek se zbytkem cukroví a moje nedopité kafe a šel jsem za Ondrou. Ještě po cestě, jsem slyšel tetu, jak říká:
„Neřekli jste, že Pája chodí s takovým fešákem.“ Co jsem ale už neslyšel, když jsem za sebou zavíral dveře, bylo, jak teta o něco tišeji dodala: „Ale něco mi na tom klukovi nesedí.“
Položil jsem cukroví a hrnek na stůl a usadil se do křesla proti Ondrovi. Seděl na posteli a koukal na mě. Já se díval na něj a najednou jsme si neměli co říct.

Raději jsme měli zůstat v kuchyni.

Trapná chvilka mlčení, to bylo to, co teď nastalo. Zase jsem měl ten nepříjemný pocit.
„Pořád se na mně zlobíš?“ zeptal jsem se nakonec, abych to ticho přerušil.
Ticho. Tak asi jo.
„Jen mi nejde do hlavy, že jsi mu to dovolil.“

Je naštvaný. A zřejmě má pocit, že jsem to Petrovi opravdu dovolil.

„Byli dva.“
„To mi Lenka neřekla,“ zamračil se Ondra.
„Nechtěl jsem to, ale nasypali mi prášky do vína.“

Musím mu to nějak vysvětlit, i když se mi nelíbí, kam ten hovor směřuje. Jestli se dostanu do nervu, můžu si zase gratulovat k tomu, že znovu začnu brát prášky.

„Měl jsem ho přizabít hned na závodech.“ Ondra se na chvilku odmlčel a zadíval se na mě svýma pronikavýma očima, až mě zamrazilo. „Proč to nechceš nahlásit? Slyšel jsem, že se o to zajímá policie.“

Jsem snad u výslechu? Nebo u zpovědi?

„Co všechno ti vlastně Lenka řekla?“ zeptal jsem se Ondry. Zmínka o policii mě značně znervózněla.
„Dost na to, abych pochopil, že by za to mohli jít sedět.“ Ondrův hlas už zase začínal být naštvaný. „Tak to prostě řekni!“
„Nech toho!“ vyhrkl jsem. Docela jsem se na něho těšil a teď tohle. Už jsem začal být hodně nervózní.
„Proč? Čeho mám nechat?“
„Nechápeš to,“ odpověděl jsem. Mé vnitřní napětí dál narůstalo.
„Jasně, že to nechápu. Když jsi s tím nemohl něco udělat předtím, tak to můžeš udělat teď.“ Ondra si už nebral servítky. Měl jsem pocit, že pro mě nemá ani špetku pochopení. Jen zlost. Zlost, že jsem to nechal zajít tak daleko.
„Nemáš tušení, jaké je, prožít něco takového,“ byl jsem hodně zklamaný jeho přístupem. Vstal jsem. Chvíli jsem se na Odru díval, ale on nic. Stále měl ten svůj vyčítavý pohled. „Proč jsi vlastně za mnou přišel? Abys mi to omlátil o hlavu? Říkal jsem, že mě to mrzí. Prostě jsem blbej a můžu si za to sám.“ Do očí mi vyhrkly slzy. Ondra mlčel.

Asi si myslí to samé. Proč něco neřekne? Proč mě třeba neobejme? Asi je všechno ztracené.

„Mrzí mě to,“ zopakoval jsem znovu. „Radši mě měli nechat umřít.“
Jsem zas v hajzlu.
Vyletěl jsem z pokoje a zůstal stát v tmavé předsíni. Opřel jsem se o stěnu a brečel. Z kuchyně jsem slyšel živou diskuzi o Tině a jejím novém klukovi.

Koho teď, do pr*ele, zajímá nějaký Alexandr?

Stál jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel a po tváři mi tekly slzy.
Je mi to tak všechno líto. Proč se to muselo stát? Proč zrovna mě? Pryč je mých zas*aných deset procent. Teď jsem kompletně stoprocentně v háji. Kdo ví, kdy a jestli se z toho někdy dostanu. Nejradši bych všechno smazal. Jsem nervově labilní člověk.

„Kdo tady mluvil o umírání? Nic takového mi Lenka neřekla.“ ozval se vedle mě Ondrův tichý hlas. Lekl jsem se. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Díval jsem se do země. Neví o tom.
„Co ti kromě toho ještě udělali?“
„Oni ne. To já jsem to chtěl skončit,“ přiznal jsem tiše.
Ondra byl překvapen. Stál a nevěděl, co na to říct. S tím nepočítal. Hovor v kuchyni utichl. Ondra mě chytil za ruku, zatáhl zpátky do pokoje a potichu zavřel dveře. Udělal jsem dva kroky, ale on mě zastavil. Objal mě zezadu a opřel si bradu o mé rameno.
„Proč jsi to chtěl udělat?“

Nenuť mě to prosím říkat. Nechci o tom mluvit. Nezvládnu to.

„To bylo vážně tak zlé?“ zeptal se znovu Ondra. Sklonil jsem hlavu.
„Co chceš slyšet?“ otřel jsem si slzy. Chtěl jsem se vymanit z jeho objetí, ale nepustil mě. „Nebylo to jen kvůli tomu, co mi udělali. Bylo toho víc. Neměl jsem ani možnost se bránit.“ Hlas se mi opět zlomil. „Nechtěj po mně, abych ti to vyprávěl. Neumíš si to ani představit.“
Ztichl jsem. Už jsem toho řekl až moc a byl jsem z toho dost nervózní. Ondra mě pořád držel a také on musel cítit, že se celý třesu. Dělalo se mi z toho špatně. Ne, musím to ustát. Znovu jsem si otřel mokré tváře od slz.
„Nebyl jsem v nemocnici jen tak. Byl jsem na psychiatrii a byl bych tam i teď, kdybych nepodepsal revers.“
Ondra mě pustil, ale jen tolik, aby mě mohl obejít a postavit se přede mne.
„Nic z toho jsem nevěděl, promiň.“
Konečně jsem v jeho hlase cítil něco jiného než výčitku. Byla v tom lítost. Litoval mě, nebo toho, co řekl?
„Nezlob se, že jsem tě nechtěl vidět. Bylo mi opravdu hodně zle a vypadal jsem strašně.“
„No něco z toho je vidět ještě teď,“ ukázal Ondra na můj krk, kde bylo vidět pár tmavších fleků po modřinách, které zcela nezmizely. Automaticky jsem si přiložil ruku na krk.

Měl jsem si dát šátek a schovat to.

Obešel jsem Ondru a sedl si na postel.
Ondra si ke mně přisedl. Jednu nohu mi dal za záda, chytil mě kolem pasu a víc si mě k sobě přitáhl.
„Nebudeme o tom už mluvit.“ Zřejmě konečně pochopil, jak je to pro mne těžké. Seděli jsme a mlčeli. Ondra mě držel a já se konečně o něho opřel a snažil se nebrečet. Ten smutek ze všeho se mě pořád držel.

Chyběl jsi mi. Tak moc mi chybělo tvoje objetí. Slyšet tvůj hlas a cítit tvou vůni. Tak moc tě mám rád. Tak moc bych ti to chtěl říct nahlas, ale nejde to. Zatím ne.

Jediné co jsem udělal, bylo, že jsem ho pevně chytil a držel se ho, aby pochopil, jak moc o něj stojím. Jak moc velký strach jsem měl, že o něj přijdu. Poslouchal jsem jeho srdce a pomalu se uklidňoval.
„Ještě na něco se chci zeptat,“ přerušil Ondra tuhle dojemnou scénu. Zvedl jsem k němu hlavu. Pohladil mě po vlasech. „Proč ses nechal ostříhat? Má to co dělat s tím, co se stalo?“

Dobrý odhad. Trefil hřebík na hlavičku.

„Musím odpovídat?“ zeptal jsem se s obavami, že se hovor zas vrátí k nechtěnému tématu. Ondra pár vteřin mlčel. Pochopil, že samotná moje otázka znamená zároveň odpověď.
„Nemusíš.“ Chytil mě za bradu a otočil k sobě, aby mi viděl do mých uslzených očí. Políbil mě. Byl to malý hřejivý polibek, kterým říkal, že tohle je tečka za tím vším. Jen jednou jsme se k tomu vrátili náznakem, když se mě zeptal, jak to bude s judem.
„Nebudu tam už chodit,“ odpověděl jsem.
„Chceš toho nechat? Jestli chceš, domluvím ti přestup k nám. Nebo aspoň řeknu trenérovi.“
Pokrčil jsem rameny.
„Neví, jestli ještě mám chuť dělat judo.“
„Hele, když si to rozmyslíš, tak dej vědět a něco s tím uděláme.“
Víc jsme se k tomu nevraceli. Celou tu dobu, co jsme byli v pokoji, jsme už pak mluvili o všem možném. Dojedli jsme cukroví, dopil studené kafe. Ondra mi pomohl s jedním učivem z matiky, kterým jsem si nebyl moc jistý. V kuchyni se to již taky mezitím dost změnilo. Většina cukroví byla naskládaná v krabicích a teta už chystala večeři. Ondra už chtěl odejít, ale taťka ho zabrzdil s tím, že má zůstat a povečeřet s námi. Chudák nevěděl, o čem má mluvit. Pořád se v přítomnosti tety cítil trochu nejistě. Ale v momentě, kdy Lenka s tátou začali mluvit o práci, evidentně ožil. Probírali spolu páteční služebku, a co všechno zajistili. Bylo to zajímavé poslouchat, ale v tu chvíli jsme zas já a teta většinou mlčeli. Dojedli jsme, nechali je sedět kuchyni a přesunuli jsme se do obýváku.
„Ondra je moc hezký,“ řekla teta jen tak mimochodem, když jsme se na ně dívali, jak živě diskutují. „Vy dva to spolu myslíte vážně?“
Přikývl jsem.
„Je na tebe hodný?“
Znovu jsem přikývl.
„To je dobře. Hlavně Pájo, buď opatrný, ať se zas nespálíš.“
Udiveně jsem na ni pohlédl. Nechápal jsem, proč to říká.
„To nic, jen mám o tebe starost. A ještě jedna věc mě trápí,“ odmlčela se.
Teď už jsem byl opravdu vedle. Můj pohled byl čím dál víc nechápavější. Teta se pousmála, když viděla, jak mi to v hlavě šrotuje.
„Vím, že se ti to nebude líbit, ale ráda bych, abyste to s mámou srovnali.“
Zamračil jsem se. To se mi vážně nelíbí.
„Ale no tak, Pájo. Mámu máš jen jednu. A každý někdy udělá chybu.“
Nelíbilo se mi, že o tom mluví. Nechtěl jsem to.

Jestli s ní někdy budu mluvit, tak to je hudba budoucnosti.

„Nechci to řešit. Dvakrát se mnou mluvila. Vůbec mě neposlouchala. Ani jednou jsem neviděl, že by toho aspoň trochu litovala. Jenom má strach, jak teď bude vypadat před ostatníma. Nic se nezměnilo ani potom.“ Dořekl jsem to a vzápětí si uvědomil, že mě teta nechala mluvit bez přerušení. Usmívala se.
„Proč se směješ?“ podivil jsem se.
„Protože to, co jsi řekl je známka toho, že nad tím přemýšlíš,“ pohladila mě po vlasech. „Dej ji ještě šanci.“
Chtěl jsem na to něco říct, ale přerušil nás Ondra. „Já už půjdu. Je dost hodin.“
Vstal jsem. „Půjdu kousek s tebou, jenom se převleču.“
Už jsem chtěl zavolat na Lenku, ať mi pomůže, ale zarazil jsem se. Bylo by to divný teď, když je tu Ondra. Zašel jsem do pokoje. Tepláky jsem sundal v pohodě. Horší to bylo s oblíkáním kalhot. Seděl jsem a soukal na sebe postupně nohavice. Vstal jsem a natáhl kalhoty na zadek. Chtěl jsem si pomoct i ovázanou rukou, ale nešlo to. Nemohl jsem dát prsty k sobě, protože to ještě dost bolelo. Když jsem si chtěl zapnout poklopec, málem jsem si do zipu skřípl pinďu.
„Pomůžu ti, ukaž,“ ozval se Ondra, který už delší dobu pozoroval mé snažení. Já byl do toho oblíkání tak zabranej, že jsem si ani nevšiml, kdy došel do pokoje.
„Co vlastně máš s tou rukou?“ zeptal se, když mi rovnal triko a zapínal kalhoty.
„Spálil jsem se o plech, pekli jsme buchtu.“
„Myslel jsem, že jsi ve vaření šikovnější,“ usmál se Ondra a zapínal mi pásek.
Zastavil se rukama na mých bocích. Zřejmě teď myslel na to co já. Měl jsem chuť ho políbit.

Jsem tak rád, že je mezi námi zas všechno v pořádku.

Ondra mě chytil za poutka u kalhot a přitáhl si mě k sobě blíž. Chvilku se mi díval do očí. Ten jeho pronikavý pohled mě vždy vyvádí z míry. Nikdy z nich nedokážu nic vyčíst. Pustil mi kalhoty a chytil mě za bradu. Zaklonil mi hlavu a políbil mě. Bylo to jako tenkrát před hotelem na parkovišti. Tentokrát jsme, ale nehráli nikomu divadlo. Byl to polibek pro nás na znamení, že je všechno v pořádku. Já ho přijímal opatrně a trochu rozpačitě. Pořád jsem se cítil trochu nejistě. Objal jsem ho zdravou rukou a přitiskl se k němu. Po dlouhé době jsem se líbal s Ondrou. Bylo to opatrné, ale přesto příjemné.
Polibkem to však končilo. Nevím, jestli to bylo tím, co se mi stalo, nebo tím, že ve vedlejší místnosti byli ostatní. Měl jsem příjemný pocit, ale neměl jsem chuť to někam dál rozvíjet.
Ve dveřích se objevila Lenka. Pustil jsem Ondru a odstoupil od něho.
„Příště se aspoň zavřete.“
„Půjdu doprovodit Ondru,“ řekl jsem a nijak nekomentoval její poznámku.
„Já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ namítla Lenka.
„To je dobrý, mám dole auto,“ ozval se Ondra. Pochopil, že mě Lenka nechce nechat jít samotného někam ven. Aspoň zatím ne.

Nevím, jak dlouho se ke mně budou chovat jak k magorovi.

Trochu mě to naštvalo. Zamračil jsem se na ní. Mlčky jsem kolem ní přešel do předsíně. Navlíkl jsem si bundu a nazul tenisky. Ani jsem nečekal a vyšel na chodbu. Ondra se ještě rychle rozloučil a už jsme scházeli schody dolů.
Došli jsme na parkoviště a zastavili se u jeho auta. Otočil jsem se k domu. Přesně jak jsem si myslel. Táta stál v okně a díval se na nás. Když zjistil, že se na něj dívám, zamával a zmizel za záclonou. Byl jsem naštvaný.
Jak dlouho mě takhle chtějí hlídat?
„To asi teď nebudeme mít chvilku pro sebe, co?“ zeptal se Ondra, když to viděl.
„Já doufám, že je to brzy přejde. Stejně budu muset po Vánocích do školy. Pochybuji, že se mnou bude každý den někdo jezdit a čekat celou dobu před školou.“
„Ani bych se nedivil,“ zasmál se Ondra. „Tvůj táta je schopný kvůli tobě zaúkolovat celou firmu.“
„To mi ani neříkej,“ zanadával jsem a otřepal jsem se zimou. Ondra mě chytil a zapnul mi bundu.
„Tyhle věci jednou rukou asi teď moc nezvládáš, co?“ usmál se, když viděl, jak se mračím.
„Nechtěj ani vědět, jak se koupu.“
„A zrovna tohle by mě zajímalo,“ zvědavě se na mě zadíval. „Kdo ti s tím pomáhá?“
Povzdechl jsem si. „Lenka,“ přiznal jsem.
„No řekl bych, že to bude spíš taťka.“
Zavrtěl jsem hlavou. Ondra mě znovu chytil a přitáhl k sobě. „A myje Tě Lenka dobře? I tady?“ přitlačil jemně nohu na můj rozkrok. Cukl jsem.
„Tohle si dělám sám. Nejsem úchyl,“ zamračil jsem se.
„Tak ty si to děláš sám? Já bych ti s tím klidně pomohl.“
Byl jsem ticho. Jindy by mě tyhle narážky hezky rychle rozpálily. Jenže teď žádná odezva. Nějak jsem na tohle zatím neměl náladu. Co jsem ale určitě chtěl udělat, bylo políbit Ondru za to, že se snaží chovat normálně. Za to jsem mu byl teď vděčný. Chytil jsem ho kolem krku a trochu si ho přitáhl, abych nemusel stoupat na špičky a přitiskl své rty na jeho. Ty jeho teplé měkké rty mi tak chyběly. Ondra se ke mně víc přitiskl a opětoval můj polibek. Chytil mě za bradu, donutil pootevřít pusu a jazykem si proklestil cestu dovnitř. Přijal jsem to. Líbali jsme se a nehleděli na to, jestli se na nás někdo dívá. Byl jsem rád, že k tomu došlo. Znamenalo to pro mne konec nejistoty.
Chce mě. Pořád mě chce.
A zřejmě by chtěl i něco víc. Tiskl se ke mně. Cítil jsem, jak se mu začíná zkracovat dech a v rozkroku začal tuhnout. Tohle mu teď dát nemůžu. Ještě ne.
Jemně jsem ho od sebe odstrčil. Ondra se zhluboka nadechl.
„Vypadá to, že ten kdo si to teď bude muset udělat sám, budu asi já,“ řekl polohlasně, jako by měl strach, že ho někdo uslyší. Ale nebyl kdo. Nikdo venku nebyl. Jen od nás z okna se zase někdo díval.
Lenka. Já se z nich vážně zblázním.
„Nezlob se,“ omlouval jsem se.
„To nic. Stejně jediné místo, kde bychom to teď mohli dělat je v autě. Nerad bych si ho zaprasil,“ zasmál se Ondra.
„Budu muset jít, nebo pro mě za chvíli někdo z nich dojde,“ ukázal jsem prstem na naše okno, kde Lenka právě zatahovala záclonu.
„No jo, snad je to brzy přejde. Můžu se zase stavit?“ zeptal se Ondra.
Přikývl jsem. „Teta zítra odjíždí a taťka s Lenkou se mnou nemůžou být každou minutu. Napíšu ti. Mám nové číslo, pošlu ti ho.“ Uvědomil jsem si, že jsem ho Ondrovi vlastně ještě nedal.
„Proč jsi mi ho už neposlal?“ zeptal se hned na to.

Takhle otázka se dala čekat.

„Na psychině jsem měl zakázaný telefon.,“ zalhal jsem. „Hned jak budu nahoře, pošlu ti ho. Příští týden by se mohla najít chvilka, kdy mě nebude nikdo hlídat. Nemůžou být se mnou dvacet čtyři hodin denně.“
„Tak jo. Ozvu se a zkusím si některý den udělat volno.“
„Co zítra?“ navrhl jsem, „možná bychom mohli jít k tobě na chvíli.“
„Zítra to nejde. Jedu k našim, slíbil jsem to a bude tam ségra s děckama,“ zatvářil se Ondra omluvně.
„Tak nic, tak příští týden,“ povzdychl jsem si a přitom netušil, jak brzy tu svou chvilku budeme mít.
Ondra mi dal ještě rychlou pusu, nastoupil do auta a odjel. Stihl jsem mu už jen zamávat, než zmizel za zatáčkou. Opřel jsem se o sloupek značky. Chvilku jsem se ještě díval směrem, kde mi Ondra zmizel z dohledu. Najednou jsem cítil lítost nad tím, že odjel. Nejraději bych se teď rozběhl za ním. Asi se začínám vracet do normálu.
Celý večer jsem se střídavě mračil na Lenku nebo na tátu. To za to, jak mě hlídali, když jsem byl s Ondrou venku. Mračení mi vydrželo do chvíle, kdy tátovi zazvonil telefon. Právě jsem po večeři sklízel nádobí do myčky, když jsem ho zaslechl, jak říká:
„Nevím, Ireno, jestli je to dobrý nápad. Víš, jak to dopadlo minule.“
Narovnal jsem se a otočil k němu.
Jen mi neříkejte, že chce přijet. Zrovna teď, když začínám být v pohodě.
Táta zaregistroval můj pohyb.
„Počkej chvíli,“ řekl do telefonu a otočil se ke mně. „Mamka chce přijet příští víkend.“
To bylo vše, co řekl. V zádech jsem cítil pohledy. Otočil jsem se. Měl jsem pravdu. Lenka s tetou se na mě dívaly a čekaly, jak na to budu reagovat. Zvlášť u tety jsem to cítil dvakrát intenzivněji. Vzpomněl jsem si, co mi říkala odpoledne, než odjel Ondra. Dej ji šanci. Otočil jsem se zpátky k tátovi.
„Ať si dělá, co chce. To si stejně dělá vždycky, nikdy nerespektuje, co chtějí ostatní,“ mávl jsem rukou. Na víc jsem nečekal a zavřel jsem se v pokoji. Lehl jsem si do postele a zachumlal se do peřiny. Kašlal jsem na to, že nejsem převlečený. Byl jsem unavený. Dnešní rozhovor s Ondrou ve mně zjitřil některé vzpomínky. I když jsem usnul celkem rychle, neměl jsem klidné spaní. V jednom momentě jsem se vzbudil rozrušený a zpocený z toho, co se mi zdálo. Seděl jsem a zíral do tmy. Snažil jsem se to rozdýchat. Vedle sebe jsem zaregistroval pohyb. I když jsem se na Lenku celý večer mračil a nebavil se s ní, zůstala u mě.
„Nemůžeš spát?“ zeptala se.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ odpověděl jsem a lehl si zpátky.
„Ještě jsem nespala. Trochu jsi tu sebou házel, asi se ti něco zdálo.“
Nekomentoval jsem to. Byl jsem rád, že jsem se z toho snu probral. Ale prášky jsem už znovu brát nechtěl.
„Přijede?“ zeptal jsem se.
„Jestli myslíš mamku, tak nevím, jak se s taťkou domluvila.“
Neměl jsem k tomu co říct. Mlčel jsem stejně jako Lenka. Přikryl jsem se až po bradu a zavřel oči. Nenechám se už jen tak něčím rozhodit. Jednou to bude v pohodě. Jednou tohle bude jen špatná vzpomínka zasunutá někam hluboko.
Jednu věc si ale budu pamatovat dobře. V riflích se špatně spí.


Neděle mi přišla trochu smutná. Celý den jsem myslel na to, že teta odjede. K odjezdu se chystala hned po obědě. Ještě rozdala instrukce jak, kdy a které cukroví čím ještě naplnit, aby to bylo všechno hotovo do Vánoc. Pak už jsme stáli venku u jejího auta. Bylo mi to líto, když jsme se loučili.
„Kdyby něco, tak zavolej,“ řekla ještě, než nastoupila do auta.
Přikývl jsem. „Pozdravuj Tinu. Když tak ji dej moje číslo.“
„Po Vánocích mám volno, tak bych se mohla stavit. Tina se stejně chystá s Alexem na hory.“
Nadšeně jsem souhlasil. „Bude fajn. Přijeď.“
Teta se ještě rozloučila s Lenkou a tátou a byla pryč.
Když jsme se vrátili do bytu, měl jsem najednou pocit prázdnoty. Teta nebyla pryč ani deset minut a už mi po ní bylo smutno. Opravdu mi chybí někdo takový. Někdo, kdo by si mohl říkat moje máma. Teta byla jen taková momentální náhrada. Ale ty čtyři dny mi jasně potvrdily, že postrádám opravdovou mateřskou lásku, lásku bez výhrad. Zalezl jsem do pokoje, otevřel jsem skříň a sedl si před ní. Koukal jsem dovnitř na hromádku balíčků. Vytáhl jsem jeden. Přetáčel jsem ho v ruce a přemýšlel o tom, jestli se vůbec někdy dočkám toho, že mamka bude zas mamka. Tak jako kdysi. Ještě chvilku jsem si prohlížel ten balíček, na kterém bylo napsáno MÁMĚ. Pak jsem ho s povzdechem vložil zpět k ostatním dárkům, které jsme s tetou nakoupili při naší procházce městem.
S myšlenkou, že nevím, jestli vůbec budu moct překonat tu moji zlost k ní, vždycky když ji vždycky vidím, jsem zavřel skříň. Sedl jsem si k počítači a začal procházet učivo, co mi Hanka poslala.

Při večeři pak přišla řeč na to, jak to bude vypadat druhý den. Musím k doktorovi na kontrolu. Před koupáním mi Lenka už sundala celý obvaz. Dlaň vypadala jako při značkování býků, budu tam mít pěknou jizvu. Každopádně to už bolelo o poznání méně. Prohlásil jsem, že na tu kontrolu zajdu sám. Obléct se už zvládnu, tak nevidím problém. Nechci, aby to dopadlo tak jak Ondra říkal, že by zaúkolovali celou firmu kvůli mně. Taťka když viděl, že neustoupím, rezignoval.
„Dobře, ale zavoláš mi hned, jak budeš od doktora doma.“
Raději jsem mu to odkýval, jinak by mi nedal pokoj.
Lenka po večeři odjela domů. Přeci je má svůj byt a v něm kytičky. A taky potřebuje svoje soukromí. A navíc, dohodli jsme se, že už budou oba chodit normálně do práce. Prostě se všechno musí vrátit do starých kolejí.
„Kdybys nemohl spát, tak mi zavolej,“ řekla Lenka, když si obouvala boty.
„Tak si půjdu lehnout k taťkovi.“
Přeci ji nebudu budit, kvůli takové hlouposti.
„To ¨ti tak věřím,“ zasmál se táta. „Jak tě znám, byl bys schopný o půlnoci jít k Lence domů.“
Podívali jsme se s Lenkou na sebe a nakonec se tomu taky zasmáli. Vždyť má taťka pravdu. Zná nás až moc dobře.
Když Lenka odešla, pouklízeli jsme s tátou kuchyň. Mě to nedalo a zašel jsem si na balkon pro pár kousků cukroví. Usadil jsem se s tím v obýváku u televize.
„Jen ať něco zůstane na Vánoce,“ poznamenal taťka, když to viděl.
S plnou pusou jsem ho ujistil, že nemusí mít strach a dál se díval na film. Táta se rychle okoupal a šel si nachystat věci do práce. Vypadá to, že to snad už opravdu bude v pohodě. Už jsem se těšil na to, až doktorovi řeknu, jak jsem to relativně dobře zvládl bez prášků. S dobrými pocity jsem nakonec usnul u televize. Někdy uprostřed noci mě pak taťka vzbudil, já se přesunul do své postele a za chvilku už zase nevěděl o světě.
Druhý den, než taťka odešel do práce, mi ještě ruku ovázal, abych se do ní někde nepraštil nebo o něco neodřel. Samozřejmě mi nezapomněl připomenout, že mu mám zavolat.
Kolem desáté jsem dorazil k doktorovi. V první chvíli jsem myslel, že se otočím a půjdu domů. Ale slíbil jsem, že to všechno bude v pohodě, tak jsem se zapsal a posadil se mezi dalších asi patnáct kašlajících a posmrkujících lidí. Asi po deseti minutách jsem už začínal být lehce nervózní. Čekárna plná marodů není nic pro mne. Když už jsem se chystal, že to vzdám, vyšla z ordinace sestra. Chtěla zavolat dalšího pacienta, ale jakmile mě zahlédla, vzala mě hned dovnitř. Lidi se na mě škaredě dívali, ale kašlal jsem na to. V tuto chvíli jsem byl rád za tuhle protekci. S oddechem jsem se posadil na lehátko a čekal, až mi sestra ošetří ruku. Nový obvaz mi už nedali. Doktor mi předepsal novou mast a já se mu pochlubil, že to zatím zvládám bez prášků. Dostal jsem pochvalu a měl jsem pocit, že by mi s klidem dal i obrázek. Další kontrola už nebyla třeba. Než jsem odešel, byl jsem upozorněn na to, abych už nebral do ruky horké věci, a kdyby mi bylo náhodou „zle“, ať hned zavolám.
Vyšel jsem z ordinace, hezky se usmál na lidi, kteří se na mě mračili, protože jsem je předběhl a rychle jsem mazal pryč. Venku jsem se zapnul pořádně až ke krku, protože foukal dost studený vítr. Přemýšlel jsem co dál. Měl jsem pohodovou náladu a domů se mi nechtělo. Stejně tam nikdo nebyl. Tak jsem se rozhodl, že navštívím tátu v práci. Chtěl, abych mu zavolal, až budu doma, tak se mu ukážu osobně. Cesta mi trvala asi půl hodiny. Bylo to trochu dál, než k doktorovi, ale i přesto, že byla docela zima, nespěchal jsem. Nakonec jsem v poklidu došel na firmu. Trošku promrzlý, tváře celé červené jsem stál v kanceláři tátovy asistentky. Jak mě viděla, hned vařila čaj. Seděl jsem a čekal, až taťkovi skončí porada. Povídali jsme si o všem možném. Od oblečení až po vánoční cukroví. Ona ví, že jsem na kluky a ví i o Ondrovi. Tak se nám spolu vždy dobře povídá. Čas při tom klábosení celkem rychle utekl. Taťka asi za půl hodiny vyšel z kanceláře a hned za ním další čtyři lidi. Se všemi jsem se pozdravil, protože už většinu znám, aspoň od vidění. Taťka mě poslal dál za Lenkou, která ještě zůstala v kanceláři. Pak šel něco řešit se svou asistentkou.
Posadil jsem se za tátův stůl a dělal si legraci, že je teď ze mě velký šéf.
„Dej mi něco podepsat, třeba tvoji dovolenou,“ rozkázal jsem Lence s úsměvem.
Právě sklízela papíry ze stolu, kde ještě před chvíli všichni seděli a radili se. Lenka s úsměvem prolistovala hromádku, co měla před sebou a podala mi jeden papír.
„Troufáš si to přeložit?“
Byl to nějaký dopis v angličtině. Vzal jsem ho a začal číst. Pak jsem popadl čistý papír a propisku a za chvilku byl překlad hotový. Nezdálo se mi to nějak složité. Ještě než se k nám vrátil táta, měl jsem to přeloženo. Podal jsem ji to.
„Ještě chceš něco přeložit?“
Lenka si vzala originál a můj překlad. Přečetla si to a pak jen uznale pokývala hlavou.
„Budeš náš vrchní překladatel, co říkáš? Taťka teď bude mít víc obchodních kontaktů v zahraničí a tak by se nám někdo takový hodil.“
„Ale vždyť je vás tu víc, co umíte anglicky,“ řekl jsem skromně.

Vždyť teprve chodím do školy a určitě jsou tu zdatnější angličtináři.

„No to jo, ale každá hlava navíc se hodí. A ty máš certifikačky ze dvou jazyků a to tu nemá nikdo,“ namítla Lenka. Chtěla mi tím trochu pozvednout sebevědomí.
„To není špatný nápad,“ ozvalo se od dveří. Stál tam taťka a byl evidentně rád, že to Lenka navrhla. Byl to dobrý nápad, jak mě zaměstnat. „Když nebudeš mít co dělat, můžeš nám překládat.“
„A co když něco přeložím špatně? Neznám všechny vaše termíny.“
„Toho se neboj. Každý překlad kontrolují dva lidé.“ A bylo rozhodnuto.
„Mám tady pár věcí, které potřebuji do pátku přeložit. Jestli se nemusíš učit, tak bys to mohl udělat, když už jseš doma,“ zamávala na mě Lenka papírama. Tak jsem souhlasil. Hned vytáhla pár dokumentů a podala je taťkovi. „Tohle ti taťka vezme domů a můžeš se na to mrknout.“ Posbírala věci a šla si po své práci.
„To jsi šel pěšky až sem?“ zeptal se táta, když jsme zůstali sami v kanceláři. Pustil jsem ho k jeho stolu a usadil se naproti.
„Však jsem byl u doktora a od tama to už není tak daleko.“
„A co ruka?“
„Dobrý,“ ukázal jsem mu dlaň. „Mám si to ještě mazat, ale už nemusím na kontrolu.“
„Pavli, budu tě muset poslat domů. Za chvíli mám schůzku,“ zvedl sluchátko telefonu a vytočil klapku. „Leni co teď děláš?“ ozval se do něj. „Aha, tak to nic, ahoj.“ Položil sluchátko zpátky. Podíval se na mě. „Budeš muset autobusem nebo pěšky. Já nemůžu odejít a Lenka jede pryč.“
„To nevadí,“ zvedl jsem se, že teda půjdu. Pak mě něco napadlo. „A co Ondra? Nemohl by mě odvézt on?“
Táta se zamyslel. „No, nevím. Záleží na tom, co teď dělá. Jestli je to něco urgentního, tak ne. Víš co, pojď. Podíváme se za ním.“
Šli jsme do Ondrovy kanceláře. I když byly jeho dveře pootevřené a taťka je majoritní šéf firmy, zaklepal, než vešel dovnitř. Držel jsem kousek za ním. Byl jsem v Ondrově kanceláři vlastně poprvé. Nakukoval jsem taťkovi přes rameno a musel jsem uznat, že to Ondrovi moc slušelo. Seděl a pracoval, a když na něj taťka promluvil, všiml si, že jsem tam i já. Usmál se na mě.
„Něco tu mám, ale to budu mít hotové do deseti minut. Pak jsem chtěl jít na oběd,“ odpověděl taťkovi na otázku, na čem právě dělá. Táta se podíval na hodinky.
„Potřebuji, abys tu byl ve dvě hodiny. Je půl dvanácté. Zajdi si na ten oběd, ale ještě před tím, prosím tě, odvez Pavla domů.“

Super, klaplo to.

„Půjdeme spolu na oběd?“ zeptal jsem se.
„Jo můžem. Pak tě hodím domů,“ souhlasil Ondra. Všechno si uzavřel, oblékli jsme se a vyrazili.
Zašli jsme do nedaleké restaurace. Atmosféra byla skvělá a pohodová a já si připadal jako na prvním rande. Zvlášť v momentě, kdy jsem si chtěl zaplatit oběd. Už jsem vytahoval peněženku, když mě Ondra chytil za ruku a zastavil mě.
„Nech to být.“
„Nechci, abys za mě platil, peníze mám,“ řekl jsem uraženě, ale další větou mi Ondra málem vyrazil dech.
„Ber to jako dárek. Měl jsi přece narozeniny a já jsem rád, že jsi naživu. Takže vlastně slavíš dvojité narozky.“
V tu chvíli jsem nevěděl, co říct.

Opravdu mu na mně záleží, i když se ze začátku zlobil. Ale měl na to právo. Kdyby mě nemiloval, bylo by mu jedno, co se se mnou stalo a neřešil by to.

„Něco tu pro tebe mám,“ vytáhl z kapsy saka menší podlouhlý balíček a podal mi ho.
Překvapeně jsem se podíval na Ondru a pak na ten dárek. Bez dalšího zaváhání jsem ho rozbalil. Tušil jsem, co v něm asi bude, ale skutečnost předčila mé očekávání. V kazetě byl nádherný stříbrný náramek na ruku. Byl přesně podle mých představ. Hrubý a uprostřed byla malá destička s vyrytým jménem PAVEL.
Měl jsem z něj radost. Byl jsem z toho přímo unešen. Stříbro mám rád a tenhle náramek byl vážně úžasný kousek. Oči mi musely úplně zářit. Ondra mě pozoroval a usmíval se.
„Ukaž, zapnu ti ho.“ Natáhl jsem k němu ruku a Ondra mi ho zapnul.
„Je úžasný, děkuji.“
Už jsem se k němu nakláněl, že ho políbím, ale zastavil jsem se. Opatrně jsem se rozhlédl kolem sebe. Ondra se ale nerozpakoval, chytil mě za bradu a tu pusu mi dal sám.
Byl jsem šťastný. Všechno je v normálu. Trochu jsem se začervenal, protože k nám právě došel číšník. Rychle jsem se odtáhl. Ondra číšníka obdařil svým kouzelným úsměvem a medovým hlasem požádal o zaplacení. Číšník se také trochu začervenal. Rychle se otočil a šel pro účet.
„Hej!“ drcnul jsem do Ondry. „Přestaň se tak na každého usmívat.“ Trochu jsem žárlil. Nakonec zaplatil stále se červenajícímu číšníkovi a jeli jsme k nám domů.
„Tady to ještě voní cukrovím,“ natáhl Ondra nosem vůni, jen co jsme vešli do bytu.
„Chceš trochu?“
„A dáme si k tomu kafe?“ zeptal se.
Přikývl jsem. Ondra začal chystat kávu a já jsem vzal talířek a šel na balkon pro cukroví. Jestli to tak půjde dál, tak na ty Vánoce opravdu nic nezbude. Posadili jsme se v obýváku, popíjeli kafe a přikusovali k tomu cukroví. Ondra se podíval na hodinky.
„Mám ještě chvíli čas. Jsem rád, že jsem tě mohl odvézt. Stejně se mi nechtělo moc dělat. Dneska nějak nemám moc náladu na práci.“
Sundal si sako a kravatu a hodil je na křeslo. Natáhl nohy před sebe, založil si ruce za hlavu a pohodlně se opřel. Měl jsem chuť ho obejmout. Položil jsem si na něj aspoň hlavu. Zvedl jsem ruku a prohlížel si náramek.
„Líbí se ti?“ zeptal se Ondra a za tu ruku mě chytil. Cítil jsem jeho teplo, které ke mně vysílal přes ten jemný stisk.
„Líbí, je moc krásný,“ podíval jsem se na něj. Musel jsem vytočit hlavu. Moje oči se střetly s jeho uhrančivým pohledem. Sklonil se ke mně a políbil mě. Jeho rty chutnaly sladce. Olízl jsem je.
„Chutnáš dobře,“ zašeptal jsem.
„Taky tě chci ochutnat,“ řekl Ondra také tichým hlasem. „Chyběl jsi mi.“
Znovu se sklonil a políbil mě. Už nezůstalo jen u obyčejné pusy. Líbali jsme se, ale já to přijímal rozpačitě. Pořád ve mně ještě přetrvávala nervozita z toho nepříjemného zážitku. V momentě, kdy se mě Ondra začal více dotýkat, byl jsem lehce nervózní.

I přesto ho chci. Chci ho opět cítit, objímat a laskat.

Hladil mě po zádech a snažil se ke mně přiblížit ještě víc. Ale příjemné pocity se mísily s děsivými vzpomínkami na podobné dotyky Petra a Milana, kdy sahali svýma zpocenýma rukama na mé nahé tělo a mně se z toho dělalo špatně.

Musím to překonat. Je to přece Ondra a já ho miluji nade vše. Nechci ho ztratit.

Chytil jsem ho kolem krku a ještě víc se k němu přitiskl. Ani bych se teď nemusel líbat. Tohle objetí by mi bohatě stačilo. Přesto jsem však pokračoval. Pevně jsem se kolem něj ovinul a nepustil se. Začal jsem si to vychutnávat. Pomalu jsem zapomínal na okolní svět a vnímal jen Ondru. Jeho doteky, jeho polibky, jeho horký dech. Opatrně mi vytáhl triko z kalhot. Cítil jsem jeho ruce na mé holé kůži. Bylo to jiné, než co jsem si pamatoval u Petra. Byly to jemné a láskyplné doteky.
I já mu vytáhl košili z kalhot a zajel rukama pod ní. I já jsem chtěl cítit jeho horkou kůži. Opatrně, aniž by mě pustil ze svého objetí, mě položil na sedačku a lehl si na mě. Bylo to, jako bych se s ním měl milovat poprvé. Jako bych nevěděl, co mě teď vlastně čeká. Tiše, se zrychleným dechem jsem vyčkával, co bude dál. Dříve bych Ondru už dávno zlomil v pase a řádil jak tornádo. Ale teď jsem byl dalek, udělat něco takového. Pořád jsem byl trochu napnutý a nedokázal se plně uvolnit.
Ležel jsem na té sedačce a snažil se nemyslet na nic jiného, než na Ondru. Teď jsem potřeboval nastartovat. Dostat se do svého starého já. Ondrovy ruce mě dál hladily. Líbal mě střídavě na krku a na břiše a já cítil, jak jeho vzrušení stoupá každou vteřinou.
„Chyběl jsi mi. Chybělo mi tohle,“ zašeptal mi do ucha. Přešel svými polibky opět na krk a jemně mi ho skousl.
„Nedělej to!“ vyhrkl jsem. Okamžitě to ve mně vyvolalo nepříjemné vzpomínky.
Ondra se na okamžik zastavil. Když viděl můj pohled, pochopil. Špičky prstů přejel po mých mizících modřinách a opatrně znovu políbil. Vděčně jsem ho pohladil po zádech a pak zajel prsty do jeho vlasů. Probíral jsem se jimi a na moment zalitoval, že jsem se nechal ostříhat.
„Máš mě ještě rád?“ zeptal jsem se z ničeho nic.
Ondra se zastavil. Zvedl hlavu a nechápavě se na mě podíval.
„Co je to za hloupou otázku?“ řekl skoro rozzlobeně a zaútočil novým polibkem, aby umlčel mou případnou poznámku.
Navzájem jsme zkoumali svá ústa, jako bychom chtěli zjistit, zda se za ty tři týdny něco změnilo. Ondrovy ruce stále hladily mé tělo a posouvaly se postupně níž. Jeho vzrušený dech už nešlo ničím skrýt. Jeho líbání a doteky nabíraly na intenzitě. Zastavil se u mých kalhot. Opatrně přejel rukou po mém penisu. Ta malá potvora si vážně dělá, co chce. Nechá se ovládat Ondrovými doteky.
I přesto, že já ještě váhám, můj malý přítel se staví do pozoru. Když mi rozepl kalhoty a rukou zajel dovnitř, bylo to, jako by mnou projel proud. Cukl jsem sebou. Ondra se zastavil.
„Mám přestat? Jestli ano, pochopím to.“
Kdybych řekl ano, poslechl by. Ale viděl jsem na něm, jak ho to stojí přemáhání. Nechtěl jsem ho zklamat. I já jsem začínal pomalu vnímat to vzrušení z jeho doteků.

Ne. Dokončíme to. Už kvůli Ondrovi. Miluji ho.

Zavrtěl jsem hlavou a sám jeho ruku navedl správným směrem. Chytl jsem jeho kalhoty a rychle, jak jen to s mou pochroumanou rukou šlo, jsem je rozepl a pustil jeho vzrušenou chloubu ven na svobodu. Ondra také chytil mé kalhoty a stáhl mi je i s prádlem dolů. Ležel jsem pod ním napůl nahý a díval se, jak si mě prohlíží. Cítil jsem se zvláštně. Měl jsem pocit, jako by na mém těle hledal stopy po znásilnění. Raději jsem ho chytil a přitáhl k sobě. Jeho košile už dávno nevypadala vyžehleně, ale on na to kašlal. Otíral se o můj penis, občas ho stiskl v ruce a párkrát přejel po celé jeho délce. Začínal jsem tomu podléhat. I můj dech se výrazně zkrátil a zrychlil.
Také Ondra to vnímal stejně a jeho laskání opět začínalo nabírat na intenzitě. Jeho ruce běhaly po mém těle a polibky zasypával každičký centimetr mé rozpálené kůže. Prožíval jsem to se zavřenýma očima a občas ze sebe vydal vzrušený povzdech. Ondra mě jednou rukou hladil po mých prohnutých zádech a po linii mé páteře mířil níž. Zajel pod můj zadek, kde mě stiskl s očekáváním, že dojde k tomu nejlepšímu. Už chtěl prsty zasunout na to nejžádanější místo.
Zasekl jsem se. Rychle jsem ho chytil za ruku a zastavil ho. Oči jsem měl do široka otevřené a v hlavě snad tu nejhorší vzpomínku.
„Nemůžu. Tohle ne,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
Ondra se s velkým přemáháním nadzvedl a pohlédl na mě. Poprvé jsem z jeho očí dokázal něco vyčíst. Bylo to vzrušení ale i lítost. Byly to nevyslovené otázky.
„Nedokážu to. Ještě ne. Nezlob se prosím.“
Ondra se na mě položil a stále se mi díval do očí. Jeho pohled byl tak blízko. Tak moc by to chtěl a tak moc se přemáhá kvůli mně. Pohladil mě po tváři a dal mi malý polibek, prosycený neukojeným vzrušením.
„To nic. Chápu to. Zajdu si do koupelny.“
Nejdřív mi nedošlo, co vlastně řekl. Ale v momentě, kdy se začal zvedat, pochopil jsem.

To ne! To mu nemůžu udělat. Vždyť i já nejsem dalek od toho, abych si to pak udělal sám.

Ondra už byl skoro v sedu, když jsem se vymrštil, zapřel se o něj, převalil ho na záda a rychle ho zalehl.
„Žádná koupelna,“ zamítl jsem.
Na nic dalšího jsem nečekal. Chytil jsem jeho rozepnuté kalhoty a stáhl je dolů. Tohle musím udělat.
A tohle umím dobře. S ničím jsem se dál nezdržoval. Ústy jsem zaútočil na jeho penis. Jeho tepající erekce byla plně v mé moci. Ondra už byl opět pod mou kontrolou.
Cítil jsem uspokojení. Uspokojení z toho, že Ondra pode mnou vzdychá a že já mu můžu dopřát to potěšení. Pomalu se začal ztrácet. Zajel mi rukama do vlasů, ale neměl možnost mi je ani prohrábnout. Chytil jsem jeho ruce, odtáhl je a držel. Posunul jsem se trochu bokem, abych měl možnost si ho lépe přidržovat.

Teď tady velím já. A já vím co má rád.

Můj jazyk laskal tu tvrdou část jeho těla, která se občas úplně celá schovala v mých ústech, a on byl naprosto v koncích. Dopřával jsem mu to potěšení, jak nejlépe jsem uměl. Ondrovy vzdechy byly hlasitější a už nevěděl jak dál. Jeho ruce byly uvězněné v mém sevření a on to všechno mohl jen odevzdaně přijímat. Propínal prsty na nohou a v jeden moment by snad prokopl i sedačku, kdyby nebyla z kůže. Takhle se o ní mohl jen nohama zapřít a očekávat vytoužené vyvrcholení. A to vzápětí přišlo. Celý se napnul a prohnul v zádech. Držel jsem mu ruce a držel jsem ho v ústech, dokud nebyl úplně konec. Jeho svaly povolily a on jen rychle oddychoval a prožíval dozvuky toho šíleného orgasmu. Když už byl celý vláčný a nebylo možné z něj víc dostat, pustil jsem ho. Políbil jsem ho na břiše a položil si na něj hlavu.

Mám ho rád. Miluji ho.

Ležel jsem a snažil se nevnímat to pnutí v tříslech.

Teď ne. Klidně si to pak udělám sám, ale tohle bylo jen pro Ondru. Musel jsem to udělat. Dlužil jsem mu to.

Ležel jsem bokem, abych se o něj neotíral svou erekcí, hlavu zabořenou v jeho břiše, a snažil se skrýt svůj vzrušený dech. Ale Ondra není tak hloupý, aby nevěděl, co právě prožívám. Zvedl se do sedu a přetočil mě na záda.
„Nemusíš to dělat,“ zašeptal jsem vzrušeným hlasem, když jeho ruka zamířila přímo dolů. Ale jeho další stisk mě hned umlčel.
„Nebuď blbej,“ zazněla odpověď a hned na to jsem na svém penisu ucítil jeho drsný jazyk a vzápětí vlhko a teplo jeho úst. Ondra se ani moc snažit nemusel. Svou předchozí akcí jsem se vzrušil natolik, že stačilo pár okamžiků, pár správných pohybů a bylo to. Tentokrát jsem to byl já, kdo měl co dělat. Ruce jsem svíral v pěst a se zaťatými zuby prožíval tu extázi. Po takové době.
Po všech těch nervech a nejistotě mi bylo prostě skvěle. Ondra se vytáhl nahoru až ke mně a políbil mě. Na jeho jazyku jsem cítil zbytečky mého orgasmu. Ještě chvilku jsme se líbali a udělali tak tečku za naším milováním, které začalo rozpačitě, ale skončilo tak úžasně.


„Měl bych se pomalu sbírat,“ řekl Ondra, když se po chvíli podíval na hodinky. Chytl jsem ho za ruku a natočil hodinky k sobě.
„Vždyť máš ještě čas.“ Bylo čtvrt na dvě. „Táta říkal, že tam máš být ve dvě.“
„No to sice jo, ale podívej se na moji košili. Musím se převlíct,“ usmál se Ondra.
Měl pravdu. Za celou dobu ji nesundal a teď byla celá pomačkaná a na některých místech byly vidět i menší flíčky. Bylo by opravdu blbé, kdyby takhle nakráčel do firmy a ještě rovnou k taťkovi.
Ondra se posadil, zvedl své věci ze země a začal se oblékat. Já si jen natáhl boxerky, ať tu neběhám s holým zadkem, kdyby náhodou někdo došel domů. Seděl jsem a sledoval Ondru, jak se upravuje, a každou minutou jsem ho miloval čím dál víc.
„No nic, musím jít, ať to stihnu,“ ozval se, když si oblékal sako. Kravatu jen strčil do kapsy. Nemělo smysl ji vázat na pomačkanou košili. Cestou do předsíně se ještě natáhl pro jeden kousek cukroví.
„Fakt dobrý,“ uznale pokýval hlavou, když vkládal vanilkový rohlíček do pusy. Obul si boty, oblékl kabát a mezi dveřma se ještě zastavil.
„Dneska mám trénink a ve středu taky, takže se asi neuvidíme. Možná zítra nebo ve čtvrtek. Ale napíšu ti. Nebo mi zavolej, jo?“
Pokýval jsem hlavou a dal mu rychlou pusu.
Chutnáš sladce,“ řekl jsem mu na rozloučenou. Díval jsem se na něj, než zmizel pod schodama. Pak jsem zavřel dveře a vrátil se do obýváku. Posadil jsem se do sedačky, která ještě byla teplá, zahřátá našimi těly a natáhl jsem se pro cukroví.
„Vážně je to dobrý,“ pomyslel jsem si, když jsem dojídal poslední kousek.
V hlavě jsem si promítal uplynulé chvíle s Ondrou. Nakonec jsem byl rád, že to takhle dopadlo. Chodil jsem po bytě a přemýšlel, co vlastně budu dělat. Učit se mi nechtělo. Naučený jsem dostatečně dopředu. Pomalu začínám uvažovat o tom, že na svaťák místo učení pojedu s Ondrou někam na hory. Pokud teda dostane volno.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Tak, přidala jsem další kousek. Spíš kus. Chtěla jsem to dát původně kratší, ale nakonec jsem si řekla, že vás nemůžu připravit o Pavlovu soukromou chvilku s Ondrou. Jo. Už se pomalinku vrací do normálu se vším všudy. Sice ze začátku rozpačitě a se zádrhely, ale bude to v pohodě. Tak jen čtěte a přejte Pájovi to málo štěstí, co se k němu vrací - sice pomalými, ale zato jistými kroky.

5
Průměr: 5 (15 hlasů)