Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 03

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou.

To není sestřička. To je někdo, koho nechci vidět.

Zmáčkl jsem kelímek a zbývající kapky kávy se mi roztekly po ruce. „Ať jde pryč,“ procedil jsem skrz sevřené zuby. Hodil jsem kelímek na stůl a otřel si ruku o pyžamo.
„Jak se máš, Pájo?“ ozvala se máma.

Vždyť jsem jí jasně řekl, že ji nechci vidět. Prudce jsem se postavil a otočil se k ní.

„Běž pryč.“
Ona však popošla blíž ke mně. „Přišla jsem se podívat, jestli je ti lépe.“
„Ireno,“ ozval se táta,“ měla bys jít.“
„Neříkej mi, co mám dělat,“ odsekla mu máma.
„Mami, prosím tě,“ zkusila do toho vstoupit Lenka, protože viděla, že moje nervozita začíná prudce stoupat.
„Mám právo se zajímat, jak se daří mému synovi,“ nenechala se umlčet.
„Nemáš právo!“ vykřikl jsem. Všichni tři se na mně otočili. Zamračil jsem se a sevřel ruce v pěst. Nepatrně jsem se začal třást. Vzteky? Ano. A taky hlavně proto, že se tu ukázala a znovu mi připomněla, jak se zachovala, když jsem jí nejvíc potřeboval.
„Pájo,“ oslovila mě a chtěla pokračovat, jenže já ji nenechal.
„Jaké ty máš právo? Odkopla jsi mě! Volal jsem ti! Prosil jsem tě! Potřeboval jsem pomoct! Brečel jsem do telefonu, a co jsi udělala?“ nadechl jsem se a musel se jednou rukou opřít o stůl. Nestíhal jsem s dechem a udělaly se mi mžitky před očima. Teď už jsem se nekontrolovatelně třásl a místy se zalykal všemi těmi slovy. Už mi bylo jedno, kdo tu je a kdo to slyší. Všechny ty pocity k ní, co ve mně vřely, co mě dusily, musely ven. Táta s Lenkou jen tiše stáli, sledovali mě a nevěděli co dál.
„Pavle, je mi to líto,“ využila máma toho, že jsem se odmlčel, abych se mohl nadechnout.
„Líto? Aspoň nelži! Jasně jsi mi dala najevo, že nejsem normální, že se mnou nechceš řešit moje kluky, že brečím do telefonu jako malá holka. Vůbec ses nezajímala o to, jestli se stalo něco vážného! Prosil jsem tě a tys mi vypla telefon!“ poslední slova jsem už skoro křičel. Ještě trochu a bylo by mne slyšet i na chodbě.
„Pavle, je mi to opravdu líto,“ řekla máma. Z jejího hlasu však nešlo poznat, zda to myslí vážně.
„Není ti to líto! Spíš máš strach, jak teď budeš vypadat před ostatníma! Nevěřím ti ani slovo. Hrozně mi ublížili a tys mi nepomohla! Vůbec ti nepřišlo divné, že brečím! Kdys mě naposledy viděla brečet?!“
Máma se zarazila. Věděla, že mám pravdu. Naposledy jsem brečel, když jsem si v sedmi letech zlomil ruku.
„Přišla jsem se podívat, jak se ti daří, kdybych věděla…“
„CO?!“ přerušil jsem ji znovu. „Co kdybys věděla? Víš to všechno moc dobře. Řekl jsem ti, abys tu za mnou nechodila. Ztratila jsi právo zajímat se o to, jak se mi daří!!“ byl jsem hodně v nervu.
„Pavle, to nemůžeš…“ zkusila znovu promluvit.
„Co nemůžu? Je mi osmnáct. Tys mi dala jasně najevo, že mě nechceš. Škoda, že jsem neumřel! Mohla jsi mít konečně klid!“ V celém tom rozčílení jsem střílel jedno slovo za druhým a nepřemýšlel, co říkám.
„Pájo, uklidni se!“ Lenka ke mně rychle popošla a stoupla si přede mne. „Pájíku, tohle už neříkej. Nesmíš mi umřít.“ V očích se jí objevily slzy.
„Pavle, takhle nesmíš mluvit,“ ozvala se znovu máma.
Odstrčil jsem Lenku bokem a udělal krok vpřed. Celá tahle situace začínala být kritická. Byl jsem bez sebe a nikdo nevěděl, co v dalších vteřinách udělám.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat. TY NE! Vůbec nevíš, co prožívám! Už tě nechci nikdy vidět! Vypadni!“ znovu jsem se na ní rozkřikl a zaťal ruce v pěst.
„TAK DOST!“ řekl důrazně táta. Rozhodl se zakročit. „To už stačilo, Ireno, jdeme!“ chytl ji za kabát a přes její protesty ji vytáhl na chodbu a zavřel za sebou dveře.
Stál jsem dál se sevřenými pěstmi a funěl námahou a rozčílením. Třásl jsem se a díval se na ty zavřené dveře.

Ne, ona nemá právo se o mně zajímat. Ona ne.

Lenka ke mně znovu přistoupila a opatrně se mě dotkla.
„Pájíku, prosím tě…“
Nohy mi vypověděly službu a já se sesunul k zemi. Dosedl jsem tvrdě na paty. Konečníkem mi projela ostrá bolest. Naklonil jsem se trochu dopředu a opřel se o roztřesené ruce. S ní jsem skončil. Ona už ne.
„Už ji nechci nikdy vidět,“ zašeptal jsem a z očí mi již nezadržitelně tekly slzy. Lenka si obkročmo sedla přede mne a objala mně. Hladila mě po vlasech.
„To bude dobrý, Pavlíku.“
Nakonec jsem ji také chytil, opřel jsem si hlavu o její rameno a brečel jsem.
„Nebude. Už nikdy to nebude dobrý.“
Ozvalo se krátké zaklepání a dovnitř vešla sestra. Lenka k ní otočila hlavu.
„Váš otec říkal, že je Pavel rozrušený,“ podřepla si vedle nás. „Můžete vstát?“ dotkla se mne.
„Pájo, pojď, půjdeme si sednout na postel, ano?“
Povolil jsem sevření. Lenka se zvedla a pomohla mi vstát. Sestra se na mě zběžně podívala a pak se otočila k Lence.
„Můžete na chvíli Vy i Váš otec počkat na chodbě?“
Lenka se zprvu nechápavě podívala na sestru, pak ale zavadila pohledem o místo na zemi, kde jsem před chvíli seděl. Uviděla šmouhu od krve. Beze slova se otočila a odešla. Sestra mě chytla a pomohla mi pomalu dojít k posteli.
„Položte se opatrně na bok. Nelehejte si zatím na záda. Krvácíte, musíme se na to podívat.“
Poslušně jsem se položil, jak mi bylo řečeno.
„Jdu pro pana doktora, hned jsme zpátky. V klidu ležte, a kdyby něco, zvoňte.“
Spěšně odešla, nechala však dveře otevřené. Na chodbě se na vteřinu zastavila u táty, který se jí na něco ptal. Ona jen zavrtěla hlavou a zmizela za rohem. Lenka stála opřená o stěnu a dívala se na mne. Táta držel v ruce telefon a něco jí říkal. Viděl jsem na něm, že má vztek. Opravdu se zlobil. Tenhle výraz jsem u něj už strašně dlouho neviděl. Otočil se ke mně. Na moment uvolnil stažené obočí a pousmál se na mně. Pak s tím, že vytáčel nějaké číslo na telefonu, odešel z mého zorného pole. Lenka se celou dobu dívala mým směrem, dokud dovnitř nevešel doktor a setra, která s sebou vezla stolek s lékařskými věcmi. Dveře se zavřely.
„Pojďte, sundáme pyžamo. Musíme se na to podívat. Položte se na záda, pomůžu vám,“ řekla sestra. Otočil jsem se a trochu nadzvedl. Stále mě to bolelo. Sestra mi opatrně stáhla kalhoty a očistila mne od krve.
„Přitáhněte nohy k sobě,“ řekl doktor.
Poslechl jsem. S velkou námahou jsem pokrčil nohy a trochu k sobě přitáhl.
„Ještě trochu.“
„Bolí to.“
„Moc dobře to nevidím. Vezmeme Vás na ošetřovnu. Musím se na to pořádně podívat.“ Otočil se na sestru. „Řeknu Martě, ať vám pomůže.“
Doktor odešel. Už jsem se zvedal, že teda půjdem, ale sestra mě zabrzdila. Zatlačila mně zpátky do postele.
„Ležte, odvezu vás.“
Zabalila mě do peřiny, přeci jen jsem byl napůl nahý. Do pokoje vešla ošetřovatelka. Sestra ji řekla, co má dělat. Pak odbrzdila postel a odvezla mě na ošetřovnu. Celé vyšetření i s cestou mohlo trvat asi půl hodiny. Zcela jsem vypustil z hlavy máminu návštěvu. Celou tu dobu jsem se soustředil na to co se děje a co mi říká doktor. Bolest ustoupila, nebyla už tak velká. Krvácení bylo naštěstí způsobeno tím, jak tvrdě jsem dopadl na paty. Žádné větší problémy se nepotvrdily.

„Musíte být opatrný, když si budete sedat, tak pomalu a raději si dejte pod sebe polštářek,“ řekla sestra, když už jsme byli zpátky na pokoji. Pomohla mi slézt z postele a obléct čisté pyžamo. „Posaďte se na chvíli do křesla, musíme ještě převlíct postel.“
Seděl jsem a sledoval, jak sundává zkrvavené ložní prádlo. Zamotala všechno do uzlu a odnášela pryč. Za chvíli se vrátila ošetřovatelka a začala povlékat postel. Do pokoje vešla Lenka.
„Tak co, lepší?“ přitáhla si ke mně židli. Pokrčil jsem rameny. „No jo, já vím. Pořád se tě na to někdo ptá. Už to musí být otravné, co?“
Chvíli jsme mlčeli a sledovali ošetřovatelku, jak natahuje prostěradlo.
„Díky, že jsi našel tu chybu. V pátek mám prezentaci a akorát bych si udělala ostudu.“
Mlčel jsem. Ošetřovatelka se ke mně otočila.
„Můžete si jít lehnout. Chcete pomoct?“
Zavrtěl jsem hlavou. Odešla a zavřela za sebou.
„Chceš si jít lehnout?“ zeptala se Lenka. Dobře viděla, jak poposedávám. Pomalu jsem vstal a šel si lehnout. Opravdu jsem to v tu chvíli přivítal. Nevěděl jsem už, jak se posadit. A to vyšetření na tom taky mělo svůj díl. Lehl jsem si na bok a pozoroval Lenku. Posbírala věci ze stolu a uklidila je do tašky.
„Kde je táta?“
„Potřeboval vyřídit nějaké věci. Šel telefonovat.“
„Ona už odešla?“
„Kdo?“ nepochopila hned Lenka otázku. Zamračil jsem se, ale neodpověděl. To stačilo. Došlo ji to.
„Jo myslíš…“ zarazila se. „Už je pryč.“
„Už ji nechci nikdy vidět,“ zašeptal jsem.
„Pájo, to neříkej,“ zkusila říct opatrně Lenka.
„Proč ne?!“ ozval jsem se zprudka. „Zachovala se ke mně hnusně. Jako bych ani nebyl její.“
Lenka přešla k posteli a posadila se ke mně.
„Pavlíku, ona jen prostě v tu chvíli nepochopila, jak je situace vážná.“
„Měla to poznat. Měla se zachovat jako matka. Ale jí byli přednější kamarádi. Dobře jsem je v tom telefonu slyšel. Zřejmě ji obtěžovalo, že jsem volal,“ znovu jsem se zamračil. „Brečel jsem ji do telefonu a ona mi ho položila. Udělala bys to?“
„Pájo, určitě ji to mrzí,“ zkoušela ještě Lenka omluvit mámino chování.
„Ne, prostě u mě skončila. Nechci, aby za mnou chodila. Nechci, aby ji kdokoli říkal jak mi je. Odkopla mě a ztratila tím právo se o mě zajímat.“ Otočil jsem se k ní zády. „Myslím to vážně, už ji nechci vidět.“
„Mrzí mě, že to tak dopadlo,“ ozvala se znovu Lenka.
„Proč tebe? To ona by měla přemýšlet o tom, co udělala.“
To byly moje poslední slova. Víc jsem už nic neřekl. I když na mě Lenka zkoušela mluvit, neodpovídal jsem. Nemluvil jsem ani s tátou, když se vrátil. Zcela mě pohltila zloba, kterou ve mně vyvolala máma. Znovu se mi vrátil ten špatný pocit ze všeho, který mi svíral žaludek. Později, kolem šesté vešla do pokoje sestra. Donesla mi jídlo.
„Po večeři si potom sbalte věci, přestěhujeme Vás do druhého patra,“ promluvila na mě. Pak se otočila na tátu a Lenku. „Tam si musíte návštěvy domlouvat předem s doktorem.“
Oba jen mlčky přikývli a pak se podívali na mě. Já jsem seděl jak zařezaný.

Tak a je to. Jdu na psychinu. Opravdu jsem cvok. Nechci tam jam jít. Chci jít pryč.

Měl jsem na krajíčku, chtělo se mi z toho brečet. Vstal jsem a šel do koupelny. Několikrát jsem si opláchl obličej studenou vodou. Trochu jsem se vzpamatoval. Vrátil jsem se do pokoje. Lenka právě schovávala laptop do brašny. Stůl už byl prázdný. Všechny papíry, které s tátou probírali, už byly taky schované.
„Pojď se najíst, Pájo,“ řekl táta a podal mi večeři na stůl. Poslušně jsem se posadil a začal jíst.
„Nachystám ti věci, ano?“ zeptal se mě.
Neodpověděl jsem. Díval jsem se do hrnku a přál jsem si být tak malý, abych se v tom čaji mohl utopit. Táta šel ke stolku a začal mi balit věci do tašky. Díval jsem se, jak mi skládá věci. Byl jsem ještě rozhozený z máminy návštěvy a tohle k uklidnění moc nepřidalo. Smutek, který jsem se snažil udržet v sobě, si nakonec našel cestu ven. Spolkl jsem sousto a položil rohlík na talíř.
„Chci jít domů,“ ozval jsem se tiše a už se nesnažil skrývat slzy. Bylo mi to líto. Bylo mi z toho smutno. Měl jsem pocit, že mě zas všichni opouštějí. „Chci jít domů,“ zopakoval jsem a začal potahovat.

Nechci tam jít. Zase budu sám. S Lenkou a tátou zatím moc nemluvím, ale mohl jsem být s nimi. Potřebuji je mít nablízku.

Lenka si přede mne dřepla a otřela mi slzy. „To bude v pohodě. Budeme za tebou chodit každý den.“
„Chci jít s vámi. Nechci být zase sám,“ brečel jsem dál.
Ani jeden nevěděl, co na to říct. Lenka mě objala a pohladila. Položil jsem hlavu na její rameno. Už zas jsem jí máčel halenku slzami. Poslední dva dny pořád jen brečím, jak malé děcko.
„Pájo, nebreč. Zítra určitě přijdu.“
„Určitě?“ zamumlal jsem ji do halenky.
„Určitě. A něco ti donesu. Chtěla jsem ti to dát už dneska, ale zapomněla jsem to doma.“
Zvedl jsem hlavu. Utřel jsem si nos do rukávu. „Nechci tam jít,“ povzdechl jsem si.
„Pájo, bude to jen na chvíli. Uteče to jako voda a pomůžou ti, aby ti bylo lépe.“ Táta popošel ke mně a podal mi kapesník. Vzal jsem si ho a utřel si oči.
„Nechci o tom mluvit, i kdybych tam měl být zavřený celý život,“ protestoval jsem.
„Nemusíš. Ale víš co, nech to na doktorovi a uvidíš.“ Pak si táta vzpomněl, jak jsem byl v klidu, když jsem hledal tu chybu v Lenčině souboru. „Nechceš donést něco, aby ses zabavil? Třeba křížovky?“
„Můžete mi donést učení.“
„Dobře, zajedu domů a donesu ti zítra učení. Stejně se musím stavit i ve škole a omluvit tě.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se trochu zděšeně. Táta hned pochopil.
„Neboj, jen řeknu, že jsi nemocný, nic z toho, co se stalo.“
Znovu jsem sklonil hlavu. Kapesník, který jsem mačkal v ruce, už připomínal spíš kuličku. Lenka se zvedla a zůstala přede mnou stát.
„Pájíku, teď už je to na tobě. Snaž se, ať jseš brzy doma. Tvůj pokoj už je nachystaný. Čeká jen na to, až přijedeš.“

No jo, nový byt. Tak moc jsem se těšil.

„Ptal se na Tebe Ondra,“ ozval se najednou táta.
Podíval jsem se na něj. Na Ondru jsem si vůbec nevzpomněl za celou tu dobu ani jednou. Co mu řeknu? Určitě mi už zkoušel volat.
„Volal ti?“ zeptal jsem se.
„Volal, protože potřeboval něco zajistit a přitom se ptal i na tebe.“
„Ví to?“ obava v mém hlase byla víc než jasná.
„Ne, jen jsem mu řekl, že jsi nemocný a chvíli budeš nedostupný, protože máš rozbitý telefon.“
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel co dál. Jednou se to stejně dozví a nevím, jestli mu to budu schopen říct sám. Táta zmizel v koupelně. Musím využít situace, že jsem jen s Lenkou.
„Leni, řekni mu to,“ ozval jsem se polohlasně, aby to taťka přeci jen nezaslechl. Lenka se na mě podívala. Přemýšlela, jestli to myslím vážně.
„Jen… no neříkej, že jsem se chtěl zabít,“ dodal jsem provinile, protože to bylo poprvé, co jsem nahlas přiznal pokus o sebevraždu.
„Chceš, aby věděl o Petrovi?“ zeptala se mě. Pokrčil jsem rameny. To vážně nevím. Lenka rychle koukla ke dveřím koupelny a pak na mě.
„Říkal jsi, že nebyl sám, kdo tam ještě byl?“
„Milan,“ srdce mi začalo divoce bušit. Jen vyslovit jejich jména je pro mne obtížné.
„Ten Petrův kámoš?“
Přikývl jsem.
„Ještě někdo?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ach jo, proč se tohle muselo stát?“ povzdechla si Lenka. Vzal jsem to jako otázku pro mne a já na ni odpověděl.

Možná, když začnu mluvit, tak mě tu nenechají.

„Nasypali mi prášky do vína,“ sklonil jsem hlavu. Nedělalo mi to dobře a znovu se mi začaly třást ruce. Lenka mě za ně chytla.
„Nechtěl jsem to. Neposlouchali mně.“ Stiskl jsem její ruce. „Je mi to líto.“
Poprvé – aspoň náznakem, jsem o tom promluvil. Měl jsem pocit, že když řeknu aspoň něco, tak budu moct jít domů. Ale byl to marný pokus. Věci už byly nachystané v tašce a čekalo se jen na to, až pro mne přijde sestra. Z koupelny bylo slyšet, jak si táta pouští vodu.
„Tobě nemá být co líto. Nic jsi neprovedl,“ řekla Lenka. „To oni jsou ti, co by měli dostat přes hubu. Pájo – vážně to nechceš nahlásit?“
Rychle jsem zavrtěl hlavou. „Nechci si tím procházet znovu.“
Taťka zastavil vodu.
„Neříkej to tátovi. Slib mi to!“ řek jsem rychle.
„Slibuji,“ odpověděla Lenka. Chtěla mi setřít slzy z tváře, ale já ji odstrčil. Postavil jsem se a přešel k oknu. Táta vešel do pokoje.
„Něco se děje?“ zeptal se, když nás viděl.
Právě jsem si otíral oči do rukávu. Znovu jsem začal myslet na to, že tu nechci zůstat.
„Chci jít odsud pryč,“ zopakoval jsem svoji žádost.
„Pavle, nebude to nadlouho,“ táta popošel ke mně. Otočil jsem se k němu.
„Chci jít s vámi. Nechci být sám.“ Začal jsem být čím dál nervóznější. Přešel jsem k posteli a začal si z tašky vytahovat věci. „Jdu domů.“
„Pájo, přestaň,“ ozvala se Lenka. „Je to jen na chvíli.“ Chytla mě za ruce, abych přestal vytahovat věci z tašky. „V první řadě se uklidni,“ řekla už přísněji. „Když budeš takhle vyvádět, bude to horší.“
Posadil jsem se na postel.
„Zítra se za tebou stavíme, ano?“ táta přistoupil blíž.

Jasně. Taťka umí všechno zařídit.

„Udělej něco. Řekni, že mě berete domů,“ podíval jsem se na něho a doufal, že to vyjde.
„Nemůžu nic dělat,“ povzdechl si táta. „Teď je to na tobě, jseš plnoletý, nemůžu už do ničeho mluvit.“
„Dám souhlas, aby s tebou mohli mluvit.“
„Pájo,“ postavil se taťka přede mne, „uvidíme, co se dá dělat. Ty mi ale slib, že se uklidníš a půjdeš tam. Nechci, aby ti bylo hůř. Tímhle to jen zhoršuješ.“
Zvedl jsem k němu hlavu. Byl vážný a měl ustaraný výraz.
„Nikdo tě nemůže k ničemu nutit, ale v tuhle chvíli je to pro tebe teď to nejlepší. Potřebuješ pomoc, kterou ti já dát nemůžu.“
Seděl jsem se svěšenými rameny a díval se do země.

Zase budu sám. Někde, kde vůbec nechci být. Proč mně nevezmou domů?

„Vy mě nechcete. Nechcete mít doma cvoka,“ řekl jsem tiše. Byl jsem z toho tak nešťastný, že už mi bylo jedno, co říkám.
„To není pravda, Pájíku,“ ozvala se Lenka.
„Blázen, který se chtěl zabít. Je lepší mě někam zavřít, co kdybych to udělal znovu.“ Zvolil jsem útok jako novou strategii, jak dosáhnout svého. Útočil jsem a bylo mi jedno, jak se cítí.
„Pájo, prosím tě…“
„Měli jste mě nechat být,“ nenechal jsem Lenku domluvit. „Měli byste ode mne pokoj.“
Opravdu mi bylo jedno, co říkám. Prostě jsem nechtěl být sám a chtěl jsem jít domů.
Táta se rozzlobil. Asi jsem to přehnal. Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu, abych se mu díval do očí.
„Tohle,“ zdůraznil hodně první slovo, „už nikdy neříkej.“
Měl jsem pocit, že má sto chutí dát mi pár facek. I v jeho hlase bylo poznat, že se zlobí.
„Tohle už od tebe nechci nikdy slyšet. Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli.“
Pustil mi bradu a položil mi ruku na hlavu. „Máme tě rádi a nechceme, aby se zi něco stalo,“ pohladil mě po vlasech a mluvil už o něco mírněji. „Půjdeš tam. Nebude to nadlouho. Uvidíme, co řekne doktor. Zítra za tebou přijdeme, ano?“
Chvilku jsme se na sebe dívali. Odstrčil jsem jeho ruku ze své hlavy. Věděl jsem, že jsem to přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Už jsem nijak nereagoval na to, co táta řekl. Lehl jsem si a otočil se k nim zády. Trucoval jsem. Když ne, tak ne. Zůstanu tady. Ať mi dají pokoj. Lenka se ke mně posadila a položila na mě ruku. Odstrčil jsem ji a dál jsem mlčel. Vířila ve mně spousta pocitů. Zloba, smutek, lítost, bezradnost. A to jen pro začátek. Střídalo se to ve mně kosmickou rychlostí a já nevěděl, co bude příště.

Budu brečet? Budu hysterický? Budu se zlobit, nebo prostě jen mlčet, jako právě teď?

Táta se mi ještě pokoušel něco říct. Nereagoval jsem. Neposlouchal jsem ani ho ani Lenku. Mlčel jsem. Uzavřel jsem se do své zloby. Jestli mi chtějí pomoct, ať mě vezmou domů.
Oba dva to nakonec vzdali. Přestali na mě mluvit. Táta se posadil do křesla. Všichni jsme mlčeli a čekali, až pro mne přijde sestra. Asi za půl hodiny od mého posledního slova se otevřely dveře.
„Jste nachystaný?“ zeptala se sestra, když došla ke mně. Lenka vstala z postele a poodešla bokem.
„Tady má tašku s věcma,“ řekla a položila kabelu na postel.
Vstal jsem. Jako robot jsem si nazul papuče. Oblékl si župan a chytil kabelu do ruky.
„Zítra se za tebou stavíme,“ ozval se táta.
Neotočil jsem se a vyšel z pokoje na chodbu, aniž bych cokoli řekl, nebo se na kohokoli podíval. Za sebou jsem ještě uslyšel dvojí ahoj. Neodpověděl jsem a jen se díval před sebe. Šel jsem poslušně za sestrou a ani jednou jsem se neotočil.
„Zítra ještě přijdete k nám na kontrolu. Jak si vybalíte, můžete nosit civilní oblečení, nemusíte být celý den v pyžamu. Určitě to bude pohodlnější.“ Sestra se zastavila před jedněmi dveřmi v druhém patře. Přes mléčné sklo byly vidět jen šmouhy postav. Zazvonila a během chvilky se dveře otevřely. Stála v nich paní, ve středních letech, oblečená v sesterské, ale ne tak formální uniformě, jako u sestry, která mne sem přivedla. Vešli jsme dovnitř a zůstali stát za dveřmi. Sestra, která mne přivedla, předala té nové moji zdravotní dokumentaci. Ještě se na mě otočila. Když viděla můj nešťastný výraz, položila mi ruku na rameno a usmála se.
„To bude dobrý, tady jsou všichni moc hodní a uvidíte, že vám pomůžou. Na tu pusu vám dá sestra mastičku a nezapomeňte na… no, hlavně si opatrně sedejte, ať si neublížíte.“
Mluvila ke mně laskavě, jako by se chtěla omluvit za to, že mě sem musela odvést. Mlčky jsem přikývl.
„No, tak já jdu, ahoj,“ řekla sestře a ještě se ke mně otočila, „dejte na sebe pozor. Nashledanou.“
Otevřela dveře a odcházela.
„Nashledanou,“ ozval jsem se konečně. Sestra se ještě otočila, usmála se a pak se za ní zavřely dveře.
„Pojďte,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a šel za sestrou. Zastavili jsme se u jedněch dveří. Otevřela je a pokynula rukou, abych vešel. Byl jsem překvapen. Nic z toho, co jsem viděl, nepřipomínalo nemocniční pokoj. Možná až na zvonek u postele. Vypadalo to spíš, jako jednoduše zařízený pokojík, někde doma. Postel pod oknem, velká dřevěná skříň na věci hned vedle dveří. Malý stolek a u něj křeslo. Na nočním stolku u postele stála lampička a na oknech s žaluziemi visely menší záclonky.
„Překvapen?“ usmála se na mě sestra. Přikývl jsem.
„Budu tu sám?“
Zbytečná otázka na to, že je tu jen jedna postel.
„Většinou jsou pokoje po jednom. Bude to v pohodě. Uvidíte. Je to tady takové, abyste se cítil co nejlépe. Neberte to jako nemocnici, ale jako místo, kde si odpočinete a dáte do pořádku.“ Přešla ke skříni a z horní poličky vytáhla ložní prádlo. Položila ho na postel. „O pokoj se budete starat sám, jen tu paní uklízečka jednou denně chodí vytírat.“ Z peřiňáku vytáhla polštář a peřinu. „Zvládnete to povléct sám, nebo chcete pomoct?“
„Sám,“ odpověděl jsem. Měl jsem tak jasně danou činnost minimálně na půl hodiny. Nikdy mi povlékání postele moc nešlo.
„Přes den můžete nosit normální oblečení, jestli máte něco pohodlného, třeba tepláky na doma. Ale pořád platí, že jste v nemocnici, tak tu jsou nějaká omezení. Snídaně, obědy a večeře tak jak na dalších odděleních. Nikdo odsud neodchází ani na chodbu za hlavní dveře.“
„Jasně, cvoci musí být zavření,“ pronesl jsem sarkasticky, trochu až jedovatě.
Zarazil jsem se. Asi jsem to neměl říkat, ale tak nějak mi to z pusy samo vyletělo. Sestra se na mě podívala. Sklonil jsem hlavu, jako bych se chtěl za tu svoji prostořekost omluvit. Nezlobila se na mne. Zřejmě je zvyklá na podobné poznámky.
„Takhle to neberte. Je to proto, abychom vám mohli v případě nutnosti rychle pomoct. Těžko někdo bude třeba v bufetu vědět, že jste náš pacient, když tam nakráčíte v civilním oblečení a sesypete se jak hromádka neštěstí.“

No jo. Má pravdu. Proč vždycky mají všichni pravdu a já se chovám jako idiot.

„Normální vizity tu nejsou. Ve vašem případě ale zítra ještě půjdete na kontrolu, jestli nemáte komplikace s vaším zraněním.“ Sestra se otočila a odcházela ke dveřím. „Koupelna a záchod jsou na konci chodby. Ještě vám donesu léky. S naším panem doktorem budete mluvit ráno. Pokud se chcete dívat na televizi, tak ta je ve společné místnosti vedle sesterny.“
S posledními slovy zmizela za dveřmi. Chvilku jsem se snažil pobrat všechny ty informace. Pak jsem s povzdechem vzal tašku a položil ji na postel. Díval jsem se, co všechno tam mám. Táta určitě věděl, že tu nebudu jen na jednu noc. Měl jsem tam pár triček, nějaké kalhoty, tepláky a spodní prádlo a ponožky minimálně na týden. Vytáhl jsem toaletní potřeby a ručník. Tašku jsem zas zavřel a celou, tak jak byla, ji hodil do skříně. Na co vybalovat. Nemám v úmyslu se zdržet dýl, než bude nutné.
Pak jsem se nešťastně podíval na postel. Teď se pustím do povlékání. Chytil jsem peřinu a polštář a hodil je na křeslo. Roztáhl jsem prostěradlo. To je ta nejméně složitá část povlékání. Přehodil jsem ho přes postel a měl jsem hotovo. Ani jsem se nezdržoval s nějakým zastrkáváním. Tak a teď ta druhá složitější část. Povléct polštář. Po menším boji, který roh kam zastrčit, se mi to nakonec podařilo. Zapnul jsem knoflíky a hodil polštář na postel.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla sestra s léky. Na stolek postavila konvici s čajem.
„Tohle si vemte hned,“ podala mi v malinké mističce dva prášky. Poslušně jsem si je vzal, dal do pusy a zapil. Sestra čekala, dokud neměla jistotu, že jsem ty léky užil. Podala mi pak dvě mastičky.
„Tuhle máte na pusu,“ ukázala na menší a pak na větší, „tule máte na vaše zranění.“
Vzal jsem je a položil na stolek k ostatním věcem.
„Vážně nechcete pomoct s povlečením?“ zeptala se, když viděla, že jsem si s prostěradlem moc práce nedal. Zavrtěl jsem hlavou.
„No, kdybyste něco potřeboval, tak jsem na sesterně – druhé dveře napravo naproti vašeho pokoje. Nebo zazvoňte, kdybyste se cítil zle, ano?“ podívala se na mně, jako by zkoumala můj momentální duševní stav. Ten teda nebyl nic moc, ale snažil jsem se to nedát najevo. A proto jsem usoudil, že bude lepší mlčet. Aspoň prozatím. Tiše jsem jen přikývl, aby viděla, že ji vnímám.
„Dneska už nemáte nic naplánováno, tak můžete zůstat tady, nebo jít na televizi. Záleží na vás.“ Sestra odešla a zavřela za sebou dveře.
Otočil jsem se zpátky k posteli. Byl jsem celkem unavený. Rozhodl jsem se, že si povleču peřinu a půjdu si lehnout. Rezignovaně jsem vzal do ruky povlak na peřinu a roztáhl ho. Jak to mám sakra udělat, když je to tak velké? Našel jsem otvor, sedl si a začal strkat dovnitř jeden konec peřiny. Povlečení však zůstávalo shrnuté a já ztratil přehled, kde jsou rohy, které jsem nacpal dovnitř. Postavil jsem se a vytřepal peřinu na zem. Znovu jsem to roztáhl. Hleděl jsem na ten povlak a přemýšlel, jak na to, abych nemusel vlízt celý dovnitř.

Jak to mamka dělá?

Spustil jsem ruce dolů. Vzpomínka na mámu ve mně zas rozbouřila plno emocí. Už tak jsem se držel, abych nepropadl té zoufalé náladě, ve které jsem se zasekl v rozhovoru s Lenkou a tátou. Ale tahle činnost, běžná pro každou domácnost, kterou dělají převážně mámy, mě dohnala k tomu, že jsem se zas začal cítit mizerně. Všechno opět začalo vyplouvat na povrch. To jak se na mě vykašlala. To jak jsem ji řekl, že ji už nikdy nechci vidět. To jak jsem prosil, aby mě tu nenechávali a stejně odešli beze mne. Nejradši bych tu teď nebyl. Nejraději bych teď někam zalezl a vybrečel si mozek z hlavy. Sedl jsem si na postel a cítil se strašně opuštěně. Přimáčkl jsem si povlak k obličeji, abych zastavil slzy, které se mi zas tlačily ven.
Opravdu bych se teď rád někam schoval.
Veden náhlým popudem jsem povlak roztáhl a přetáhl si ho přes hlavu. Lehl jsem si a zachumlal se do povlečení tak, že mi ven čouhaly jen nohy. Ležel jsem v tom zamotaný a brečel jsem. Schovaný před celým světem. Čím víc jsem brečel, tím hůř mi bylo. Držel jsem se jen tak tak, abych nezačal řvát nahlas. Tak moc jsem se cítil opuštěný. Tak moc jsem byl ze všeho unavený.

Někdo na mě sáhl. Málem jsem měl z toho smrt. Strašně jsem se lekl. Znovu mě někdo chytil za rameno a promluvil na mě. Trhnul jsem sebou a chtěl tu ruku odstrčit. Začal jsem šermovat rukama kolem sebe, ale měl jsem omezený pohyb. Otevřel jsem oči. Zprvu jsem nechápal, co se děje.
„Klid, Pavle, je to dobrý, uklidněte se,“ promluvil na mě ženský hlas.
Rychle jsem oddychoval a snažil si uvědomit, co se děje. Znovu jsem natáhl ruce před sebe, ale něco mě zastavilo.
„Pavle, uklidněte se a pomalu se posaďte,“ uslyšel jsem znovu ženský hlas.
Mé oči si pomalu začaly zvykat na to zvláštní světlo. Jako bych měl hlavu v nějakém pytli. Najednou mi to došlo. Vždyť já v tom povlečení usnul. Znovu jsem natáhl ruku před sebe. Prsty jsem přejel po látce.
„Sedněte si, ať vás z toho můžeme vymotat.“
Něčí ruce mi pomohly zvednout se do sedu. Zkoušel jsem najít otvor. Sestra mi opatrně pomohla se z toho vysoukat.
V pokoji se svítilo a ona stála přede mnou a dívala se na mě. Musel jsem vypadat jako největší zoufalec. Celý pomačkaný, rozcuchaný a ubrečený. Oči mě ještě pálily z toho, jak jsem tam tak dlouho brečel a nemohl přestat.
„Ukažte, povleču vám tu peřinu,“ usmála se na mě sestra. Vstal jsem a šel bokem.
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se. Neměl jsem telefon, ani hodinky, tudíž žádné ponětí o čase.
„Je jedenáct hodin,“ odpověděla sestra. Peřinu už měla povlečenou a zapínala poslední knoflíky.
Na tento pokoj jsem přišel kolem sedmé. Takže jsem v tom povlečení spal asi čtyři hodiny. Možná míň. To podle toho, jak dlouho jsem tu kňučel jako pes.
„Jak je vám?“ zeptala se sestra, když ukládala peřinu na postel. Pokrčil jsem rameny. Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. „Zlepší se to, uvidíte,“ ukázala na postel. „Můžete si jít lehnout. Chcete zhasnout?“
Přikývl jsem.
„Tak dobrou noc,“ řekla a sáhla po vypínači.
„Dobrou noc,“ odpověděl jsem a díval se, jak mizí za dveřmi.
Dlouho jsem koukal do tmy a přemýšlel o spoustě věcí.
Jak se mne to všechno dotkne. Jak moc mě to změní. Jaké to bude, až se vrátím domů. Vrátit se k někomu, kdo mě nechce a riskovat přitom, že se někde potkám s ním? Jak to bude v judu. Nemůžu na něj ani pomyslet, natož se s ním někde potkat. Vždyť bydlím kousek od něj. Ne. Tam se už nevrátím. Nemám proč. Půjdu rovnou k tátovi. Nechám se přeřadit na jinou školu.
Tyhle a spousta dalších myšlenek se mi honily hlavou až skoro do rána.

Druhý den jsem vstal s předsevzetím, že se co nejdříve vrátím domů. A udělám proto všechno. Po snídani jsem si uklidil postel. Vždyť říkala, že se budu muset starat sám. Jako doma. Převlékl jsem se, věci jsem však stále nechal v tašce. Jediné, co jsem vybalil, byl ručník a toaletní potřeby. Když jsem neměl už co dělat, seděl jsem v křesle a přemýšlel co dál. Po nějaké době, kdy se nic nedělo a já zíral do prázdna jako blbec, jsem se zvedl, že půjdu zkouknout, jak tady vypadá. Když jsem byl ráno na snídani, tak jsem viděl jen další dva pacienty. Nějak jsem se s nimi nechtěl vybavovat a oni o nějakou komunikaci taky evidentně neměli zájem. Navíc nestojím o to, aby se mě někdo cizí vyptával, proč tu vlastně jsem.
Vyšel jsem na chodbu a zůstal stát před pokojem. Přemýšlel jsem, kde vlastně ta společenská místnost je. Rozhlížel jsem se napravo a nalevo a už jsem se chtěl vydat na obhlídku, když z jedněch dveří vyšel doktor, který u mě byl hned poprvé. Fajn, aspoň nějaká známá tvář. Pokývl jsem hlavou na pozdrav, poněvadž zamířil přímo ke mně. V ruce ty samé desky, jako tenkrát.
„Dobrý den, Pavle,“ pozdravil, když se u mě zastavil.
„Dobrý den.“
„Jdu právě za vámi. Máme na sebe teď chvíli čas. Chcete zůstat tady, nebo půjdeme ke mně?“
Takže plány na průzkum se ruší.
„Mám na výběr?“ zeptal jsem se, ani nevím proč.
„Samozřejmě,“ odpověděl doktor, evidentně spokojený, že jsem řekl něco normálního.
„Tak raději k Vám.“ Nechtěl jsem s doktorem cokoli řešit na pokoji. Takhle jsem měl možnost utéct a někam zalézt. Aspoň mi to může sloužit jako útočiště.
Vešli jsme do ordinace. Spíš to připomínalo obývák. Aspoň to není tak studené a neosobní.
„Posaďte se,“ ukázal doktor na jedno z křesel a sám se posadil naproti mně.
„Jak se cítíte?“
Když jsem uslyšel tuhle otázku, povzdychl jsem si a zašklebil se. Doktor se usmál.
„Asi se vám tahle otázka nelíbí, co? Kolikrát jste ji za poslední tři dny slyšel?“
„Hodněkrát. A už mě to vážně štve,“ díval jsem se na něj a čekal, co dalšího z něj vypadne.
„Dobře, trošku ji pozměníme. Cítíte se lépe od našeho posledního rozhovoru?“
Pokrčil jsem rameny.
„Už mi není tak špatně.“
„To je dobře. Ještě budete mít nějaké kontroly a testy. Přeci jen to pro vaše tělo byl nápor. Možná se ještě občas vyskytnou nějaké dozvuky. Je potřeba ještě udělat nějaké testy.“
„Jak dlouho tu budu?“
„To záleží na vás.“
„Na mě?“
„Ano.“
„Dobrá, tak já jdu hned.“
„Tak rychle to zas nepůjde.“
„Nechci tady být.“
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem takto odpovídal. Mluvil jsem klidně a odhodlaně. Jenže během chvíle se to zlomilo. Po tom, co jsme mluvili o běžných věcech, jako například škola, přišla řeč na rodinu.
„Váš otec říkal, že jste se zlobil, když jste měl jít sem k nám.“
„Však jsem říkal, že tu nechci být.“
„Proč jste se zlobil na tátu?“

A co mám říct? Že je mi tady z toho všeho zle? Že je mi zle z toho, protože mě tu nechali? Že nechci být sám, protože tu na mě všechno padá?

Můj výraz se musel změnit. Doktor odložil tužku, složil ruce do klína a zkoumavě se na mě díval.
„Co chcete slyšet? Prostě jsem se zlobil a zlobím.“ Už jsem nemluvil tak klidně. Ztišil jsem se. Sklonil jsem hlavu a díval se na nohy, jako by to bylo to jediné, co mě teď zajímá. Proč se musí tak blbě ptát?
„Vaše sestra volala, jestli může za Vámi přijít.“
„Mně je to jedno.“
„Přijde za Vámi dneska odpoledne.“
„Hm.“
Chvíli bylo ticho.
„Proč jste se na tátu zlobil?“ položil mi doktor znovu nezodpovězenou otázku.
„Protože mě tu nechali.“
„Cítíte se tady zle?“
„Ano.“
„A co by pomohlo, aby, jste se cítil lépe?“
„Kdybych šel domů.“
„Domů za mámou?“
Zasekl jsem se. Hajzl doktor. Tohle řekl schválně. Určitě mě chtěl rozhodit a teď se mu to povedlo. Když nedostal odpověď, znovu promluvil.
„Slyšel jsem, co se stalo včera.“
Zvedl jsem k němu hlavu. Drby se šíří opravdu rychle. Začaly se mi třást ruce. Napětí vzrůstalo a stačily k tomu dvě blbé věty. Mačkal jsem tepláky, díval se doktorovi do očí a snažil se z nich vyčíst, co mají znamenat všechny tyhle stupidní otázky. Díval jsem se na něj a on se díval na mě. Bylo to, jako když dva hrají na to, kdo dřív uhne pohledem. A já to nevydržel. Zvlášť po další otázce.
„Proč nechcete s matkou mluvit?“

To si snad ze mě dělá srandu? Nervozita stoupala.

„Už jsem Vám to jednou řekl a zapsal jste si to do těchhle desek,“ ukázal jsem roztřeseným prstem na desky na jeho klíně. Ani můj hlas už nebyl tak klidný. Dokonale mě rozhodil.
„Jak se cítíte po fyzické stránce? Co vaše zranění, je to lepší?“
Nervozita stoupala každou vteřinou. Kam ten hovor směřuje? Zhluboka jsem se nadechl, pustil tepláky a sevřel ruce v pěst, až mi zbělaly klouby. Při sebemenší zmínce o tom, jsem totálně v háji.
„Řeknete mi o tom, co se stalo?“ vybalil to na mě doktor přímo.
Žádný další hluboký nádech se nekonal. Hrdlo jsem měl stažené a můj dech byl povrchní a rychlý. To bylo zlé. Emoce mě zas ovládly.
„Proč to pořád chcete slyšet?“ řekl jsem rychle a hlas mi přitom přeskakoval. „Chcete námět na nějakou Vaši studii?“ začínal jsem odpovídat jedovatě a ztrácel jsem nad sebou kontrolu.
„Pavle, stal jste se obětí trestného činu. S policií jste nechtěl mluvit, chápu, ale…“
„Nic nechápete!“ přerušil jsem ho. „Jen mi zas neříkejte, že mi chcete pomoct! Kdybyste mě chápal, vůbec byste o tom nezačal mluvit.“ Nadechl jsem se a pokračoval. „Nechci, aby se v tom někdo hrabal. Nikdo stejně nepochopí, jak mi je.“
„A jak vám je? Řekněte mi to.“
„Jak mi je? Je mi zle. Zle z toho co se stalo. Je mi zle z toho, co bylo potom i z toho co je teď. Je mi zle z toho, jak se pořád někdo vyptává a snaží se mi to připomenout,“ na vteřinu jsem se odmlčel.
„Co vás na tom ranilo nejvíc?“
Doktor mě dostal přesně tam, kde jsem nechtěl. Přestával jsem se ovládat. Už jsem neseděl pohodlně opřený. Seděl jsem vzpřímeně, celý napnutý. Ruce stále zaťaté v pěst a hleděl jsem na něj.
„Zrada.“
„Zrada?“ zopakoval po mně doktor.
„Ano. Někdo, komu jsem věřil, mě zradil.“
„Myslíte vaší mámu?“
„Ne, myslím…“ zastavil jsem se. Málem jsem řekl jeho jméno.
„Koho myslíte?“ doktor mě systematicky tlačil nežádoucím směrem.
„To je jedno.“
„Někdo vám hodně ublížil, je to tak?“
Mlčel jsem. Celý jsem se třásl. Chtěl jsem, aby už konečně pochopili jak je to pro mne těžké a dali mi pokoj. Prostě ať mě nechají být. Rozhodl jsem se tomu udělat konec.
„Ano. Někdo mi ublížil. Nebyl to jeden člověk. Byla to mamka, která mě odkopla. Byla to Lenka, která mi lhala. Kdybych věděl, co mi zatajila, nemuselo se to stát. Dal bych si pozor. Věděl bych…“
Na chvilku jsem se odmlčel. Doktor byl ticho, jen se na mě povzbudivě podíval. Chtěl, abych pokračoval. A já to udělal. Hlas se mi třásl, oči mi zvlhly, ale rozhodl jsem se to dokončit.
„Věděl bych, co je zač. Věděl bych, jaký je hajzl. A kdybych to věděl, nemuselo se to stát. Chcete vědět, co na tom bylo to nejhorší?“ připomněl jsem doktorovi jeho otázku.
On jen tiše pokývl hlavou.
„To že jsem neměl možnost se bránit. Nasypali mi prášky do vína. Nedali mi žádnou šanci. Znásilnili mě a byl jsem proti tomu bezmocný.“
Už jsem zas brečel a ani jsem se nesnažil setřít slzy. Zvyšoval jsem hlas současně s tím, jak hůř jsem se cítil.
„Udělali to. A jeden z nich byl můj kamarád, kterému jsem věřil. Kdybych si aspoň nic nepamatoval. Ale já byl celou dobu při vědomí. Prosil jsem. Neposlouchali mě.“ Postavil jsem se a začal přecházet sem a tam.
„Posaďte se Pavle,“ promluvil na mě doktor. Neposlouchal jsem ho. Byl jsem rozhodnutý to dokončit.
„Ne! Nepřerušujte mě! Chtěl jste to slyšet. Ano, znásilnili mě! Vystřídali se na mě a vůbec jim nevadilo, že to bolí. Nepustili mě, ani když jsem se bránil, ani když jsem prosil. Dva lidé, kterým jsem věřil. A hlavně… hlavně jeden, se kterým jsem kamarád už hodně dlouho a on mi tohle udělal. To mě ranilo. A potom, když jsem potřeboval pomoc, tak jsem se jí nedočkal. Bylo mi zle a ona mi řekla, že jsem malá holka.“
Na chvíli jsem se odmlčel. Nedostávalo se mi dechu a dělaly se mi mžitky před očima. Pořád jsem brečel a přeskakoval mi hlas, ale chtěl jsem to dokončit.
„Ona mi dala najevo, že jsem k ničemu. Moje vlastní matka. A potom všem, tohle byla ta poslední kapka. Jak jsem se měl cítit? Hůř to snad už ani nešlo!“
Zapomínal jsem dýchat, všechno mě svíralo. Rozostřilo se mi vidění a já narazil do stolku. Vyrovnal jsem to a pokračoval v chůzi sem a tam. Doktor se postavil.
„Pavle, pojďte si sednout.“
„Nechtě mě!“ vykřikl jsem. „Chtěl jste vědět, co se stalo, tak mě nechte! Chtěl jste slyšet, že mě znásilnili. Ano! Stalo se to! Zradilo mě hodně lidí. Cítil jsem se pošpiněný, zrazený a zbytečný. Rohožka, která dobře posloužila, a pak ji hodili do smetí. Proto jsem si vzal ty prášky. Chtěl jsem to skončit. Stejně bych nikomu nechyběl!“
„Váš otec byl s vámi celou dobu. Měl o vás strach. Pořád se o vás bojí.“
„Ano? A proč mě tu nechal? Proč mě opustil? Nikdo mě nechce! Nikdo! Jsem úplně k ničemu!“
Byl jsem bez dechu a podlamovaly se mi nohy.
„Všichni mě zradili, všichni! A nejvíc oni! Máma a ten…“
Nemohl jsem popadnout dech. Zatmělo se mi před očima. Narazil jsem do křesla. Zachytil jsem se rukou o opěradlo, ale ta se mi podlomila. Začalo mi hučet v hlavě a ztrácel jsem pojem o tom, co se děje kolem. Sesunul jsem se podél křesla na zem. Ještě jsem cítil, jak se mě doktor snaží zachytit, ale pak už jsem nevěděl o ničem.

Když jsem otevřel oči, koukal jsem nechápavě kolem sebe. Prvních pár vteřin jsem nevěděl, kde jsem a co se děje. Pak, když jsem viděl tvář doktora nade mnou, mi to začalo docházet. Ležel jsem na zemi vedle křesla, které nezabránilo mému pádu, když jsem se poroučel k zemi.
„Posaďte se,“ řekl doktor a pomohl mi sednout. Chytil jsem se za loket.
„Bolí vás to?“ zeptal se mě. Kývl jsem hlavou. Asi jsem si ho narazil při pádu. Doktor mě chytil za ruku, pomalu mi ji natáhl a opatrně prohmatal.
„Vypadá to, že je to jen naražené. Ale pro jistotu to necháme zkontrolovat. Pojďte, pomalu vstaňte.“
Vedle mně se objevila sestra. Ani jsem nezaregistroval, kdy přišla. Společně s doktorem mi pomohla vstát a usadili mě do křesla.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Trošku jste se nám tu poskládal,“ usmál se doktor. „Nesmíte zapomínat, že dýchání je základní věc pro přežití.“ Zkontroloval mi tep. Podíval se mi do očí. „Sledujte prst,“ řekl a zvedl proti mně ruku se vztyčeným prstem. Udělal jsem, co chtěl.
„Dobrý, kdyby vás bolela hlava, řekněte mi. Tu ruku ještě necháme zkontrolovat.“ Doktor se posadil zpátky do křesla.
„Napijte se,“ podala mi sestra sklenici vody. Vzal jsem ji, trochu se napil a postavil ji na stolek.
„Tak co, lepší?“ zeptal se doktor. Pokrčil jsem rameny. Z toho pádu jsem byl zmatený, ale přesto nervozita z mého dlouhého monologu ve mně zůstala.
„Chcete ještě něco říct?“
Podíval jsem se na sestru, na doktora a na desky, které si opět položil na klín.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „A už se k tomu nebudu vracet. Ať se zeptá kdokoli, neřeknu k tomu už ani slovo. Nikomu. Pokud si policie vyžádá Vaši zprávu, zapřu to.“
Doktor byl evidentně překvapen moji odpovědí.
„Vy nechcete, aby byli potrestáni?“
„Je mi jedno, co se s nimi stane. Je to jejich svědomí. Ale já se k tomu vracet nebudu. Pro mě to skončilo.“
Abych potvrdil svá slova, postavil jsem se a chtěl odejít. Trochu se mi zamotala hlava, ale vyrovnal jsem to. Doktor se také postavil.
„Jste velice inteligentní, Pavle. Což potvrzuje i to, jak se mnou mluvíte i ve vypjaté situaci. Věřím, že to zvládnete, ale neodmítejte pomoc. To by vám mohlo jen uškodit.“
„Hm,“ to bylo všechno, co jsem k tomu byl schopen říct.
„Sestra Vás doprovodí na pokoj, kdyby se vám udělalo zle. Odpoledne máte kontrolu, půjdete nahoru za panem doktorem.“
Beze slova jsem se otočil a šel ke dveřím. Sestra šla celou dobu se mnou až na pokoj a přidržovala mě pod paží, jako bych byl nějaký postih. Ta necelá hodina u doktora mě tak vyčerpala, že jsem byl rád, když jsem sebou plácl do postele. Během chvilky jsem usnul, aniž bych stihl nad čímkoli přemýšlet. Nechtělo se mi jít dokonce ani na oběd. Museli mě dvakrát vzbudit.


Odpoledne jsem šel nahoru na kontrolu. Spíš jel. Musel jsem povinně sednout do křesla a nechat se odvézt. Sem tam se mi ještě udělalo mdlo. Podle doktora to je tím nervovým vypětím a částečně prášky. Prohlédl mě a pochválil. Zranění se dobře hojí a za chvilku by to mělo být v pořádku. Prohmatal a zkontroloval mi i ten naražený loket, který trochu chytil moji oblíbenou barvu – fialovou. Prý je to jinak v pořádku, tak jak řekl psychiatr. Ruka je teda v pohodě. S ujištěním, že jestli bude všechno OK, tak se uvidíme nejdříve tak za týden, jsem byl odvezen zpět na pokoj.

„Půjdu se osprchovat,“ řekl jsem sestře, když jsem vstával z křesla a ona otvírala dveře do pokoje.
„Tak opatrně, kdyby vám bylo zle, je tam zvonek, tak hned zvoňte. Ať vás pak nesbíráme ze země, kachličky jsou pěkně tvrdé.“
„Už je mi dobře,“ řekl jsem, když jsem vcházel do pokoje. Zarazil jsem se. V křesle seděla Lenka.
„Ahoj Páji,“ pozdravila mě s úsměvem a vstala, aby mě objala.
Beze slova jsem se jí vyhnul. Zamířil jsem ke skříni. Vzal jsem ručník, čisté trenky, mýdlo a mastičku a odešel jsem do sprchy. Ani jednou jsem se na Lenku nepodíval. Bylo mi jedno, že se usmívala. Pořád jsem se na ni zlobil. Když jsem zmizel beze slova za dveřmi, šokovaně hleděla na sestru, která ještě stála u dveří.

„To se spraví. Jen se ještě zlobí,“ uklidňovala Lenku. „Byl na vyšetření, potřebuje se osprchovat.“
Lenka si povzdechla a sedla zpátky do křesla.
„Klidně tu na něj počkejte.“
„A co když se mnou nebude chtít mluvit?“
„Tak ho nechte mlčet. Nenuťte ho k ničemu. Rozmluví se sám, uvidíte.“ Sestra chytla pojízdné křeslo a zamířila na chodbu. „Bude to dobrý, uvidíte.“

Když jsem se vrátil na pokoj, Lenka stále seděla v křesle. Přehodil jsem ručník přes pelest, schoval věci a sedl si na postel. Podíval jsem se na ní. Mlčela a jen se na mě dívala. Chtěl jsem si lehnout, ale v půlce pohybu jsem se zastavil. Na polštáři ležel úhledně zabalený balíček a převázaný fialovou mašlí. Tuhle barvu mám opravdu rád. Vzal jsem ho do ruky a znovu se podíval na Lenku. Pousmála se a pokynula rukou, abych ho rozbalil. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem to udělal. Z balíčku jsem vytáhl tričko. Rozdělal jsem ho. Bílé s velkým náklaďákem. Byl modrý, měl místo světel oči a na přední masce pusu. Pod ním byla namalovaná cesta lemovaná patníky a na nich bylo napsáno – PÁJOVO. Bylo vidět, že je to ručně dělané. Zahleděl jsem se na triko a pak na Lenku. Vzpomněl jsem si, jak mi slibovala, že mi sežene tričko s autíčkem. To mi bylo fajn. Bylo mi dobře a byl jsem šťastný. Tam jsem se potkal s Ondrou. Zaštípaly mě oči. Mačkal jsem to triko v rukách a slzel jsem. Proč se to muselo pokazit? Kdyby se to nestalo, mohl bych teď být s Ondrou. Zastesklo se mi po něm. Chtěl bych, aby tu teď byl, aby mě objal a držel. Lenka si ke mně rychle přisedla.
„Promiň, myslela jsem, že ti udělá radost,“ omlouvala se mi. Pohladila mě po zádech. Moje zlost na ni byla ta tam. Nechápal jsem, jak rychle se moje nálady poslední dobou střídají.
„Nechci už brečet,“ řekl jsem tiše a mačkal to triko.
„To se spraví, uvidíš,“ hladila mě Lenka po zádech.
„Mluvila jsi s Ondrou?“
„Ptal se na tebe. Zatím jsem mu neřekla, co se stalo.“ Chytla triko za jeden rukáv a roztáhla ho, aby auto bylo vidět. „Líbí se ti?“
Pokýval jsem hlavou.
„Je hezké. Ručně malované, je to tak?“
„Dělala jsem ho já. Jsem ráda, že se ti líbí.“
„Leni, řekni mu to,“ změnil jsem téma hovoru.
„Určitě to chceš?“ Lenka pustila triko a chytla mě za ruku.
„Chci, aby to věděl. Ale nemám odvahu mu to říct sám. Nechci o tom mluvit.“ Stiskl jsem její ruku a otočil se k ní. Podíval jsem se jí upřeně do očí. „Proč jsi mi neřekla, co ti udělal?“
Bylo jasné, o kom mluvím. Lenka odvrátila pohled a mlčela. Po chvilce promluvila.
„Víš, Pájo, styděla jsem se. Hodně jsme tenkrát vypili a on toho prostě využil. I když jsem mu říkala, že to nechci, neměla jsem sílu se bránit.“ Lenčin hlas byl tichý a nejistý.
„Kdy se to stalo?“
„Na letním soustředění. Víš, jak jsem se tenkrát vrátila o dva dny dříve domů. Já, prostě jsem tam nemohla zůstat a vidět toho zmetka. Nemohla jsem ho ani cítit. A pořád nemůžu. Řekla jsem, že jsem onemocněla a jela domů.“
„Já si opravdu myslel, že jsi nemocná. Skoro týden jsi nevylezla z postele.“ Jen co jsem to dořekl, zarazil jsem se. Pak jsem jen tiše dodal:„Nedivím se ti.“ Uvědomil jsem si, jak mě samotnému teď je. „Víš, kdyby mi nedali ty prášky do vína, vykopal bych je ze dveří, ani by nemrkli.“
Sám jsem se divil, jak klidně o tom mluvím. „Vždycky jsem byl lepší než on.“
„To jo. Víš co? Taky bych mu nakopala koule, kdybych nebyla tak opilá. Ale aspoň jsem se jednou dobře trefila.“ Lenka se i trochu pousmála.
„Co? To proto měl tu modřinu pod okem? Říkal, že to měl z tréninku,“ otočil jsem se na ni.
„No, jo,“ pokrčila rameny. „Dostal ránu, ale to bylo tak jediné, co se mi povedlo. Sice jsem neměla ruce svázané, ale prostě jsem neměla sílu. Byla jsem opilá a přece jen byl sil…“
„Jak to víš?!“ vyskočil jsem na nohy.
Lenka ke mně zvedla hlavu. „Co Pájo?“
„Jak víš, že jsem… že jsem měl svázané ruce?“ strašně špatně se mi to říkalo, ale pocit, že tohle ví, byl strašný.
„Já nevím, možná si to zmínil.“ Ač se to snažila říct pevným hlasem, nevěřil jsem ji. Věděl jsem, že něco tají.
„NE! Nikomu jsem to neřekl, ani tobě,“ začínal jsem být naštvaný.
„Pájo, já už nevím, řekla jsem to jen tak. Promiň, nezlob se.“ Lenka uhýbala pohledem.
„Nedělej ze mě blbce a řekni mi to!“ zvedl jsem hlas.
„Pájo, prosím tě…“ začínala být už hodně nervózní. Měl jsem dokonce pocit, že má slzy na krajíčku.
„Už jsi jednou lhala a jak to dopadlo. Tak mi to řekni, nebo si budu myslet, že v tom jedeš s ním!“ Stále jsem byl zlý, a i když jsem věděl, že by to nikdy neudělala, řekl jsem to. Chtěl jsem, aby mi pověděla, odkud to ví, i za cenu, že k ní budu hnusný. Stál jsem před ní a mračil se. Poprvé za celou dobu, jsem nebyl smutný, nervózní nebo ubrečený. Byl jsem naštvaný, protože Lenka něco tajila.
„To snad nemyslíš vážně?“ podívala se na mě a bylo vidět, že je šokovaná z mého obvinění.
„A co si mám myslet? Nikomu jsem to neřekl, tak jak to víš?“
Bylo ticho. Jen se na mě dívala, pak sklonila hlavu. Nadechla se, jako by už chtěla něco říct, pak znovu pusu zavřela.
„Do hajzlu! Řekni mi to!“ křikl jsem na ni. Lekla se, až poskočila. Měla strach. Viděl jsem na ni, že se to bojí říct.
„No tak!“ křikl jsem znovu.
„Pájo, prosím tě,“ zakňourala a trochu mě odstrčila.
Chytl jsem ji za zápěstí. Byl jsem čím dál vzteklejší. Sám sebe jsem nepoznával. Tuhle tu náladu jsem za poslední tři dny ještě neměl.
„Pájo, to bolí.“ V očích se jí objevily slzy.
„Tak mi to řekni!“ stiskl jsem jí ruku ještě víc. Nikdy jsem ji neublížil, ale v tuhle chvíli jsem se neznal. Chtěl jsem to vědět za každou cenu. „Kdo to ještě ví?“
„Nikdo, jen já,“ špitla a volnou rukou si setřela slzy.
Teď jsem si uvědomil, co dělám. Pustil jsem ji. Promnula si zápěstí. Měla ho celé červené. Musel jsem ji držet hodně silně. Trochu jsem se vzpamatoval.
„Odkud to víš?“ zeptal jsem se a snažil se, abych znovu nekřičel.
„Pájo, bojím se ti to říct,“ řekla Lenka potichu.
Zarazil jsem se. „Proč?“
„Nechci ti to připomínat víc, než je nutné.“ Stále mluvila tiše. Opravdu jsem z ní cítil obavy.
„Co myslíš, že je horší? To že vím, že ses tohle dozvěděla, nebo to, že mi znova něco připomeneš? Neřekneš nic, co bych nevěděl. A mám pro tebe novinu. Byl jsem celou dobu u toho. Měl jsem hlavní roli. Když mi to neřekneš, nebudu ti už nikdy věřit.“
Otočil jsem se a sedl si do křesla. Zkřížil ruce na prsou a zamračeně se díval do okna. Nemohl jsem se na Lenku dívat.
„Běž pryč,“ řekl jsem po chvilce mlčení. „To tričko si odnes. Nechci ho.“ Dobře jsem věděl, že to zafunguje. Lenka si povzdechla. Vstala a položila mi triko do klína.
„Je tvoje. Jestli ho nechceš, vyhoď ho´,“ dřepla si a opřela se mi o kolena. „Mrzí mě, co se stalo a věř mi, že raději bych nevěděla, co vím.“ Na chvilku se odmlčela a upřeně se na mě podívala. „Slíbíš mi, že nebudeš vyšilovat, když ti to řeknu?“
Neodpověděl jsem. Dál jsem se díval do okna.
„Pájo…“
„Buď to řekneš, nebo ne. Když ne, můžeš jít,“ přerušil jsem ji. Konečně jsem se na ni podíval.
„Když tě odvezli do nemocnice, trochu jsme pak uklízeli ten nepořádek. Našla jsem v předsíni tvůj rozbitý mobil. Jediné co se dalo zachránit, byla simka a paměťovka.“ Lenka se odmlčela, aby se nadechla, ale já to bral, jako zbytečné protahování.
„A co?“ byl jsem netrpělivý.
„Dala jsem simku do mého telefonu a přišla zpráva,“ opět se odmlčela. Bylo vidět, že se jí do toho moc nechce.
„No?“ štvalo mě, že to tak protahuje.
„Byla od Petra.“
Uvolnil jsem ruce a položil je do klína. Co ten hajzl ještě může chtít, že mi napsal i zprávu?
„To tam jako popsal, co všechno mi…“ zasekl jsem se uprostřed věty. „Na to by mu jedna esemeska nestačila,“ dodal jsem tiše a sklonil hlavu při vzpomínce, co všechno mi provedl.
„Pájo, určitě to chceš vědět?“ zeptala se Lenka.
„Chci!“ rozhodně jsem pokývl hlavou.
Lenka si povzdechla. Dobře věděla, že neustoupím. Vstala a zašla ke svým věcem. Z kabelky vytáhla telefon. Chvilku v něm hledala. Pak se na mě podívala.
„Určitě si to nechceš rozmyslet?“
„Ukaž mi to!“ napřáhl jsem k ní ruku. Ještě chvilku váhala, pak mi telefon podala.
„Musíš si to posunout dolů.“
Vzal jsem telefon do ruky. Podíval jsem se na tu zprávu.

RIKAL JSEM, ZE TE JEDNOU DOSTANU DO POSTELE. DOUFAM, ZE SIS TO UZIL TAK JAKO JA A ASPON MAS NA CO VZPOMINAT, KDYZ UZ SE STEHUJES.

Obrátil se mi žaludek, když jsem to přečetl. Udělalo se mi zle, když jsem si vzpomněl na to, co bylo. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych zahnal ten nepříjemný pocit. To ale stejně nevysvětluje, jak se Lenka dozvěděla o mých svázaných rukách. Asi je tam ještě jedna zpráva. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem zmáčkl šipku dolů. Písmenka zmizela a objevila se fotka. Nevěřícně jsem na to zíral.
Byl jsem to já. Nahý a špinavý, stejně jako postel, na které jsem ležel, s nohama roztaženýma, jak nějaká dě*ka. Vedle mne ležel Petr s rukou v mém rozkroku a usmíval se. Já měl hlavu vytočenou na bok, zavřené oči a pootevřenou pusu a byly trochu vidět i mé ruce zamotané v košili.
Nebyl jsem schopen to pobrat. Díval jsem se na tu fotku bez jediného slova. Přesně jsem si vybavil ten moment, kdy mě všechno bolelo a snažil jsem se rozdýchat to, jak mi bylo zle. Bylo mi opravdu tehdy tak zle, že jsem ani nepostřehl, že si mě vyfotili. Mohl jsem jen doufat, že těch fotek není víc. Znovu se mi udělalo špatně. Rozbolel mě žaludek. Vyskočil jsem z křesla, telefon a triko spadly na zem. Rozběhl jsem se k umyvadlu a vyzvracel do něj vše, co jsem za celý den zvládl sníst.
Lenka zvedla telefon ze země a schovala ho do kapsy. Došla ke mně. Pustila studenou vodu, opláchla mi obličej. Já jen stál, křečovitě držel okraj umyvadla a snažil se překonat další nutkání ke zvracení.
„Mám zavolat sestru?“ zeptala se Lenka opatrně.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Snažil jsem se uklidnit. Pustil jsem umyvadlo a ještě jednou si opláchl obličej. Otočil jsem se a šel si sednout na postel. Lenka opláchla umyvadlo, zastavila vodu a pak si sedla vedle mě.
„Mrzí mě to,“ zašeptala.
„Jak dlouho to víš?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem, aniž bych se na ni podíval.
„Od včerejška. Když jsme večer přijeli domů, vzpomněla jsem si, že mám tvoji simku, chtěla jsem se podívat, jestli ti něco nedošlo.“ Pohladila mě po zádech a opřela hlavu o mé rameno. „Ani nevíš, jak mi bylo, když jsem to viděla. Musela jsem zalézt k tobě do pokoje, protože se taťka už tak nějak divně koukal.“
Otočil jsem hlavu. „Viděl to?“
„Ne,“ rychle mě uklidnila. „Viděla jsem to jen já.“
Lehl jsem si a zabořil hlavu do polštáře.
„To bude dobrý, Pájo.“
„Kra*ina,“ zamumlal jsem. „Větší kra*inu jsem neslyšel. Jak můžeš říct, že to bude dobrý, zrovna ty.“
Lenka mlčela. Věděla, že mám pravdu.

Je to něco, na co se nezapomíná. Vždycky to v člověku zůstane po celý život.