SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 02

Asi za hodinu a půl mě pak vzbudila na oběd. I přes to, že ta porce nebyla nějak extra velká, snědl jsem sotva polovinu. Žaludek jsem měl stále stáhnutý a nebyl jsem schopen do sebe dostat víc, než pár soust. Ohlášené vyšetření jsem pak absolvoval později po obědě. Tentokrát už ne na lůžku, ale na ošetřovně. Konečně jsem mohl slézt z postele. I když jsem se na tuhle chvíli těšil, měl jsem problém udržet se na nohách. Byl jsem donucen sednout do křesla a sestra mě odvezla až na ošetřovnu. Po důkladném vyšetření mi doktor řekl, že když budu dodržovat přísnou hygienu a užívat předepsanou léčbu, mělo by se to brzy spravit. Každopádně mě čekalo pár nepříjemných dní, kdy jsem si říkal, že raději snad ani nepůjdu na velkou.
Později odpoledne jsem už putoval na normální pokoj. Táta se postaral o to, aby mi přidělili nadstandard. Byl jsem tam jen já a pár kousků nábytku. Naproti postele, na stěně visela televize a vedle na skříňce stálo rádio. Vrchol luxusu. Ale v tu chvíli mi to bylo tak nějak jedno. Bylo tolik věcí, na které jsem myslel. Ať už šlo o Petra a Milana, nebo o to, jak mě moje máma odkopla jako nějakou špínu, nebo to, že ke mně Lenka nebyla upřímná. V neposlední řadě jsem myslel na to, že jsem se chtěl zabít.

Proč mě nenechali. Mohl jsem mít teď klid. Nic by mě netrápilo a nic bych necítil. Prostě bych nebyl. A oni po mně chtějí, abych o tom mluvil. Nemám na to sílu. Každá vzpomínka a myšlenka na to mně sžírala za živa. A to mám o tom povídat nějakým cizím lidem? Je mi jedno, jestli je to policajt nebo psychiatr. Nemůžou tomu rozumět, nemůžou nikdy pochopit, jak se cítím. Je to prostě můj boj a já se s tím musím srovnat sám.

Bylo něco kolem páté hodiny, když se ve dveřích objevil psychiatr, který se mnou mluvil dopoledne.
„Jak vám je? Cítíte se o něco lépe?“ optal se jen, co došel k mé posteli.
Neodpověděl jsem, jen jsem zavrtěl hlavou.

Ne, opravdu mi není lépe.

„Je tu policie, chtějí se Vás zeptat na pár věcí.“
Dovnitř vešel policajt v uniformě a hned za ním táta. Doktor poodešel kousek stranou. Táta zavřel dveře a opřel se o ně. Policajt přišel ke mně. Představil se mi a začal mluvit. Chvilku jsem se na něj díval, ale pak jsem beze slova sklonil hlavu. Upřeně jsem sledoval své ruce. Vnímal jsem všechny otázky, zůstaly však nezodpovězeny. Byly přesně mířeny a pokládány systematicky. Ani na jednu však nedostal odpověď. Stále jsem zíral na své ruce, které se mi opět začaly třást. S každou další otázkou se mi znova vybavovalo to, co se stalo. Mírně jsem se předklonil a chytl se za břicho. Zas mě z toho rozbolel žaludek. Lehl jsem si a otočil se k nim zády. Skrčil jsem se, abych zahnal ten nepříjemný pocit. Policajt už byl bezradný, protože ze mě nedostal ani slovo, i když se mi snažil vysvětlit, že je to pro mne dobré.
Doktor chvilku pozoroval jeho snažení a mé zarputilé mlčení. Přistoupil ke mně ze strany tak, aby na mě viděl. Stále jsem se držel za břicho a snažil se překonat ty nepříjemné pocity, které ve mne vyvolaly pokládané otázky. Doktor se na mně podíval. Také jsem se mu zahleděl do očí a v tom pohledu jsem vysílal prosbu: Prosím, nechte mě být.
„Podejte mi pravou ruku,“ ozval se.
Nervózně jsem k němu bezmyšlenkovitě natáhl levou ruku. Doktor se na mě chvilku díval, a já si ani neuvědomil, že jsem mu podal jinou ruku, než chtěl. V pokoji najednou bylo ticho. Doktor mě chytil za zápěstí a změřil mi tep. Pak mi položil ruku zpět na postel a vrátil se k ostatním.
„Půjdeme,“ pokynul rukou ke dveřím.
Slyšel jsem, jak všichni odešli na chodbu. Zastavili se před pokojem. Policajt se na něco ptal doktora a pak odešel. Otočil jsem se.

Proč nezavřeli dveře?

„Nemyslím si, že teď s někým bude mluvit,“ zaslechl jsem, jak promluvil doktor k tátovi.
To bych řekl, že nebudu.
„Můžu za ním jít? Mám tu pro něj nějaké věci.“
„Můžete, ale na nic se nevyptávejte. Pokud by sám začal mluvit, nechte ho.“
„Řekněte mi, jak na tom doopravdy je?“ zeptal se táta.
„Je hodně rozrušený, pokud se stalo to, co se domníváme, tak bude potřebovat čas a pomoc, aby se z toho dostal. Chvíli bude tady na oddělení, pak ho přemístíme k nám. Na jak dlouho, to se teprve uvidí.“
„Myslíte někam do ústavu?“ tátův hlas vykazoval známky zděšení. I pro mne ta představa byla hrozná.

Zavřou mě mezi blázny.

„Ne,“ uklidnil tátu doktor, „jen ho přesuneme tady na lůžkové oddělení.“
„Jak jinak to s ním bude vypadat dál?“
„Vzhledem k tomu, že je Pavlovi osmnáct, je plnoletý, nemůžu vám podat nějaké podrobné a konkrétní informace o jeho zdravotním stavu. Leda, že by k tomu dal svolení.“
Začal jsem se zvedat. Nechtěl jsem je poslouchat a cítil jsem, že se potřebuji osprchovat. Za ty dva dny mi jen tak nějaké omytí houbou určitě nestačilo. Měl jsem nadstandard, takže jsem měl sprchu a záchod jako součást pokoje. Rozhodl jsem se ji tedy použít. Opatrně jsem se posadil, aby mě to co nejméně bolelo. Trošku se mi sice zatočila hlava, ale zvládl jsem to. Spustil jsem nohy z postele a chvilku seděl. Hlava se mi přestala točit. Slezl jsem a pomalými kroky se sunul do sprchy. Pustil jsem si vodu a svlékl pyžamo. Nechal jsem ho ležet tam, kde dopadlo na zem. Vešel jsem pod vodu a nechal ji na sebe téct. Zavřel jsem oči a v tu chvíli mi bylo dobře. Teplá voda mě hřála a já měl pocit, jakoby mě objímala a konejšila. Otevřel jsem oči. Můj pohled se zastavil na mých nohách. Na stehnech jsem měl šrámy a modřiny. Konečky prstů jsem se jich opatrně dotkl.

Jsou opravdové. Jsou tam. Opravdu se to stalo.

Prsty jsem přejížděl po těch modřinách a začalo mi z toho být tak všelijak. Až teprve teď jsem si uvědomil, že mám otlaky i na zápěstích. Zvedl jsem ruce před oči. Předtím jsem to nevnímal, ale teď… Znovu se mi vybavila košile, která svírala mé ruce. Znovu se mi vybavily ty nepříjemné dotyky a kousance a cítil ten silný stisk na svých stehnech. Znovu se mi vybavil ten pocit, když si mě oba brali. Sesunul jsem se k zemi. Seděl jsem v koutě a voda tekla na prázdno. Objímal jsem kolena a nepřítomně zíral před sebe.
„Pájo,“ ozvalo se vedle mne. Neotočil jsem se. Seděl jsem dál a nijak nereagoval.
„Pájo!“ ozvalo se ještě jednou, trochu důrazněji. Byl to táta. Zastavil vodu a vešel za mnou do sprchy.
„Pojď, bude ti zima,“ dotkl se mého ramene. Trhnul jsem sebou. Shodil jsem ze sebe jeho ruku a ještě víc se natlačil do kouta.
„Pájo, pojď, pomůžu ti,“ přehodil přese mne vekou osušku. Přitáhl jsem si ji a zvedl k němu hlavu. Táta přede mnou dřepěl a díval se na mě. Tenhle pohled…
„Pojď,“ opatrně mi položil ruce na ramena.
Už jsem neuhnul. Táta mi stiskl paže a tahem vzhůru mě postavil. Poslušně jsem stál a díval se na něj.
„Pomůžu ti, ano?“
Neodpověděl jsem. Jen se na něj díval. Opatrně povolil osušku z mého sevření. Jemně mě otíral. Občas se na moment zastavil, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Chytl mě za ruku a potáhl ven ze sprchy. Zvedl pyžamo ze země a pomohl mi ho obléct. Rozhlížel se kolem sebe.
„Kde máš papuče?“
Neodpověděl jsem. Jen jsem se na něj dál díval nic neříkajícím pohledem.
„Počkej tu,“ odešel do pokoje pro papuče. Ležely srovnané u postele. Poslušně jsem čekal, jak nějaká loutka. Byl jsem v tu chvíli apatický a bylo mi jedno, co se se mnou děje. Táta došel zpátky a nazul mi cukle. Chytl mě za ruku a vedl k posteli. V pokoji stála sestra s doktorem.
„Je teď na příjmu,“ zaslechl jsem sestru. „řeknu mu, ať za Vámi hned zajde.“
Doktor ukázal do papírů. „Tohle mu dejte teď.“
Otočil se na mě a díval se, jak mě táta ukládá do postele. Přikryl mě a papuče znova zasunul k posteli na původní místo. Táta zvedl ze země tašku a začal z ní vytahovat věci. Postupně je ukládal do skříňky. Doktor se rozloučil a odešel. Sestra také odešla, ale vzápětí se vrátila a podala mi nějaké prášky. Poslušně jsem je dal do pusy a zapil.
„Jak dlouho můžu zůstat?“ zeptal se táta sestry.
„Jak chcete. Je lepší, když s ním někdo bude.“ Sestra se otočila a odešla.
Zůstali jsme sami dva. V pokoji se rozhostilo ticho. Táta si přitáhl židli k posteli a posadil se. Opřel se jednou rukou o postel a díval se na mě. Já se díval na něj. Jeho pohled byl jiný, než bylo obvyklé. V obličeji byla vidět únava. Kdo ví, co celou tu dobu prožíval a ještě prožívá. Ale mě to v tu chvíli bylo tak nějak jedno. Táta se trochu naklonil ke mně.
„Promiň, Pájo,“ promluvil najednou rozrušeným hlasem. „Je mi líto, že jsem tu nebyl, když jsi mě potřeboval.“
Moje apatie pomalu začala ustupovat. Tyhle slova pro mne znamenala hodně. Znamenala pro mne povzbuzení, že tu nejsem na všechno sám. Na tohle jsem čekal. Od kohokoli. Je jedno, kdo by to byl, ale potřeboval jsem slyšet, že to všechno, co se stalo, není někomu lhostejné. Vytáhl jsem ruku zpod peřiny a chytil se té jeho, kterou měl opřenou o postel. Chytil jsem se jí a pevně stiskl. Potřeboval jsem to stejně, jako ta slova. Táta opatrně stisk opětoval. Ležel jsem a držel se ho. Cítil jsem v tom jistotu a bezpečí. Dívali jsme se na sebe. V tom pohledu bylo vše. V mém i jeho. Díval jsem se na něj, dokud se mi nezavřely oči a já usnul.

Probudil jsem se a chvíli zíral před sebe. Pokoj byl potemnělý, jen od stolu jemně do tmy zářilo světlo lampičky. Zvedl jsem hlavu a podíval se tím směrem. Seděl tam táta a něco si četl. Když zaregistroval můj pohyb, zvedl hlavu a podíval se na mě.
„Ahoj,“ řekl tichým hlasem.
Opatrně jsem se posadil a rozhlížel se kolem. U postele na pojízdném stolečku ležel talíř s jídlem. Nejspíš moje večeře. Spustil jsem nohy z postele a přitáhl si ten stolek k sobě. Trochu jsem se napil a pomalu ukusoval chleba. Hlad asi nebyl tak velký, jak se mi zprvu zdálo. Snědl jsem asi půlku a víc jsem do sebe nedostal. Ještě jednou jsem se napil a tím moje večeře skončila. V tu chvíli se ale ozvaly mé tělesné pochody. Potřeboval jsem na záchod. Pomalu jsem si stoupal na nohy. Opřel jsem se o stolek s jídlem, ten však pod mou váhou popojel a já ztratil rovnováhu. Na poslední chvíli jsem se chytil postele. Tímto prudkým pohybem mě všechno rozbolelo. Chytil jsem se rukou za bedra a opřený v předklonu o postel čekal, až bolest poleví. Táta vyskočil na nohy a rychlým krokem šel ke mně. Otočil jsem na něj hlavu a on, pod vlivem mého pohledu, zastavil.

Nepotřebuji pomoc. Zvládnu to sám.

Pomalu jsem se narovnal. První nejhorší bolest ustoupila a já se pomalým krokem vydal do koupelny. Papuče opět zůstaly srovnané pěkně u postele. Vůbec mi nevadilo, že je podlaha studená. Táta za mnou opatrně nahlédl, aby měl jistotu, že jsem v pohodě. Když viděl, že jsem zamířil na záchod, přivřel dveře a nechal mi soukromí.
Za chvíli jsem vrátil zpátky do pokoje. Popošel jsem k oknu a zastavil se. Díval jsem se ven do tmy. Světla pouličních lamp osvětlovala okolí. Všude ležel poprašek čerstvého sněhu.
Tak přeci jen nasněžilo.
Vzpomněl jsem si na to, co říkal Milan. V té době pro mne největší nepříjemnost znamenal právě ten sníh. Nemám ho rád. A teď – je mi to jedno. Klidně bych šel i ven, třeba i bosky a do toho sněhu se položil. Díval jsem se ven, pozoroval, jak se sníh třpytí a přemýšlel, co bude dál. Ustoupí vůbec někdy ten špatný pocit ze všeho, který mi neustále tak svírá žaludek? Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Táta se zatím posadil do křesla a beze slova mně pozoroval. Jen se trpělivě díval a čekal. Já stál bosý na té studené zemi. Nohy už mě začaly zebat. Otočil jsem se a šel k posteli. Sedl jsem si a snažil se vyhnat z hlavy všechny ty nepříjemné a stísňující myšlenky. Po chvilce jsem vyskočil a začal se přehrabovat ve skříňce. Není tu. Sakra není tu. Nervózně jsem se přehraboval ve věcech. Taťka se zvedl.
„Co hledáš, Pájo?“
Narovnal jsem se a prohrábl si vlasy. Tohle musí pryč. Znovu jsem si je prohrábl.

„Mám rád tvé vlasy. Líbí se mi, když je máš delší…“

Táta se přiblížil se starostlivým výrazem. „Pájo…“
„Telefon, kde mám telefon?“
Po pár vteřinách mlčení jsem dostal odpověď.
„Je rozbitý.“
„Musím volat. Kde je Lenka?“ začínal jsem být čím dál víc nervóznější. „Musím volat, kde mám telefon?“
„Pájo, Tvůj telefon je rozbitý.“
„Musím volat. Kde je Lenka? Telefon… „ opakoval jsem dokola.
Moje nervozita začala pomalu přecházet v hysterii. Polovinu věcí jsem ze skříňky vyházel, protože jsem nemohl najít ten zatracený telefon. V panice, že jsem nenašel, co jsem nutně potřeboval, jsem se začal rozhlížet kolem sebe.

Někde musí být. Někde určitě je.

Můj pohled se zastavil na stole. Mezi věcmi, které tam měl táta rozložené, jsem zahlédl jeho telefon. Tam je! Rychle jsem došel ke stolu a vzal ho do ruky. Nervózně jsem začal vyhledávat v seznamu. Našel jsem ji. Automaticky naučeným pohybem jsem vytočil její číslo. Skoro okamžitě se na druhé straně ozvalo:
„Ano, tati? Copak je? Děje se něco s Pájou?“
„Chci ostříhat. HNED!“ křikl jsem do telefonu a hodil ho na stůl. Začal jsem přecházet po pokoji a čekal, až Lenka dorazí.
„Leni, jseš tam?“ ozvalo se za mnou. Táta stál u stolu a držel telefon u ucha. Já stále pochodoval tam a zpátky.

Musí pryč. Dotýkal se jich. Hrál si s nimi.

„Nevím, ale asi je to pro něj důležité…“ pokračoval táta v hovoru s Lenkou. „Teď už ne… je noc… už tě sem nepustí… přijď ráno… vem si všechno, co potřebuješ… neboj, to zvládneš… určitě ne… teď to nemůže být nikdo cizí… tak ráno… dobrou noc,“ domluvil a schoval telefon do kapsy.
„Potřebuji ostříhat… musí pryč… musí pryč…“ opakoval jsem. Několikrát jsem se chytil za vlasy a zas je hned pustil.
„Pájo, Lenka přijde hned ráno. Ostříhá tě.“
„Hned! Musí pryč… nechci je.“
Táta se přede mne postavil a chytil mně za ruce. Zastavil jsem se.
„Lenka přijede hned ráno. Teď už to nejde, vydrž, Pájo.“
Vytrhl jsem se mu a pokračoval v chůzi. Choval jsem se jako cvok. Byl jsem hysterický. Nedokázal jsem se ovládnout. Táta mě znovu zastavil
„Pájo, prosím tě, Lenka přijede hned ráno. Uklidni se. Posaď se, ano?“ opatrně mně natlačil k posteli a donutil sednout. Rukama jsem si zajel do vlasů.
„Musí pryč…“
Táta se naklonil k hlavě postele a stiskl zvonek na sestru. Já se mezitím znovu postavil a začal chodit.
„Kde je Lenka? Musí mě ostříhat. Kde mám telefon?“
Táta to vzdal. Jen se bezmocně díval, jak chodím sem a tam a držím se rukama ve vlasech. Otevřely se dveře a dovnitř vešla sestra. Taťka ji krátce vysvětlil co se děje. Ani nemusel. Sama viděla, jak jsem s nervama v koncích. Jak se hystericky chytám za vlasy a neustále opakuji dokola:
„Musí pryč… kde je Lenka… musí pryč… hned…“
„Zavolám doktora“ řekla a spěšně odešla. Táta jen bezradně stál a nevěděl co dál. Sestra se během chvilky vrátila.
„Pan doktor tu bude za chvilku. Pavle, pojďte, posaďte se,“ postavila se mi do cesty. Zastavil jsem se, otočil se a šel na druhou stranu.
Nemůžu sedět. Nemůžu. Nejde to. Ty vlasy musí pryč.Pokračoval jsem v chůzi.

Mám je rád. Líbí se mi tvoje vlasy.

Znovu a znovu jsem ho slyšel. Cítil jsem, jak se jich dotýká.

To nejsou moje prsty ve vlasech. Jsou jeho. Musí pryč. Už na ně nebude sahat.

Táta mi znova zastoupil cestu. „Pájo, pojď si sednout,“ sundal mi ruce z hlavy. „Vydrž ještě, Lenka přijde, ostříhá tě.“
Zastavil jsem se a zadíval se na něj.
„Už jde?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem se znovu chytit za vlasy, ale táta mi to nedovolil.
„Přijde, Pájo,“ potlačil mně k posteli. „Pojď si sednout.“
Nechal jsem se odvést a posadil jsem se. Sestra rozsvítila velké světlo. Na chodbě se ozvaly kroky.
„To je Lenka?“ vyskočil jsem na nohy.
„To je pan doktor,“ zatlačil mě táta zpět na postel.
„Chci Lenku, musí přijít!“
„Přijde, Pavle. Musíš chvilku vydržet.“
Do pokoje vešel doktor a zavřel za sebou dveře. Došel ke mně. Táta poodešel bokem.
„Už je tu Lenka?“ zeptal jsem se doktora.
„Ještě ne, ale přijde,“ odpověděl tichým hlasem. Chytil mě za ruku a změřil mi tep. Byl jsem hodně rozrušený a mé srdce běželo sprintem.
„Musí pryč.“
„Co musí pryč?“ zeptal se doktor. Zvedl mi hlavu a zadíval se mi do očí.
„Vlasy.“
Doktor mi pustil bradu. Chtěl jsem se znovu postavit.

Nemůžu sedět, nevydržím to.

Doktor mě přidržel na posteli. Zajel jsem si rukou do vlasů.
„Kde je Lenka?“
„Proč chcete Lenku?“ držel mě za ruku a vyhrnul mi rukáv. Jemně mi masíroval paži.
„Musí mě ostříhat,“ odpověděl jsem poslušně a dál se volnou rukou probíral svými vlasy.
„Proč chcete ostříhat?“ doktor mě dál držel za ruku. Pokývl na sestru.
„Líbí se mu. Musí pryč. Hrál si s nimi.“
„Kdo si s nimi hrál?“ ptal se dál doktor. Táta po této otázce zpozorněl. Sestra přistoupila k nám.
„Líbí se mu,“ zopakoval jsem. Nedostali konkrétní odpověď. „Říkal, že je má rád. Musí pryč.“
Skrčil jsem prsty a sevřel v nich hrst vlasů. V levé paži jsem ucítil píchnutí. Nezúčastněně jsem se podíval tím směrem. Sestra mi právě něco píchla. Vytáhla injekci a hned poodešla bokem. Doktor mi masíroval místo vpichu.
„Kde mám telefon?“ otáčel jsem hlavu. Pustil jsem vlasy.
„Proč?“ doktor mi stáhl rukáv a pustil ruku. Narovnal se a poodstoupil.
„Musím zavolat Lenku. Musí přijet.“ Srdce ze sprintu přešlo v rychlý běh.
„Už jste ji volal. Přijede, vydržte.“
„Už jde?“ postavil jsem se. Srdce nasadilo pochodové tempo.
„Přijede, už je na cestě,“ podíval se doktor na hodinky.
Udělal jsem pár kroků. Otočil jsem se a znova začal přecházet po pokoji sem a tam. Údery mého srdce přešly do rytmu rychlejší chůze. Zvedl jsem ruce k hlavě.
„Musí pryč,“ zamumlal jsem skoro nesrozumitelně.
Neudržel jsem ruce ve vlasech. Bezvládně jsem je svěsil podél těla. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Udělal jsem krok… druhý… třetí… Začaly se mi podlamovat kolena. To byl povel pro doktora a sestru. Přistoupili ke mně a pomohli mi dojít k posteli. Ztěžka jsem dosedl. Chvilku jsem nepřítomně zíral, jak sestra odhrnuje peřinu. Pak sám, zcela již zesláblý, jsem se pokládal na polštář. Doktor mě přidržoval, dokud jsem se nepoložil. Chytil mé ledové nohy a zvedl je nahoru. Ještě jednou mi změřil tep. Srdce se poslušně vrátilo do rytmu, který mu přísluší. Sestra mně přikryla. Díval jsem se na ně a bylo to, jako bych se díval na nějaký film. Všechno to, co se teď dělo v pokoji, bylo jak za nějakou mlhavou oponou. Za chvíli mi ztěžkla víčka a já se propadl do prázdné temnoty.

„Přesuneme ho hned zítra na naše oddělení. Než to bude lepší, je potřeba, aby byl pod dohledem,“ ozval se doktor, jakmile viděl, že Pavel usnul.
Petr dosedl ztěžka do křesla a tvářil se nešťastně a ztrápeně.
„Zlepší se to, nebojte. To jen ty první dny jsou nejhorší. Každý to prožívá jinak, není to lehké.“
„Já vůbec nevím, co mám dělat, když vidím, jak se trápí.“ Petrův hlas se třásl. Seděl s rukama v klíně a mačkal si prsty. Sestra Pavla ještě rychle zkontrolovala a odešla. Doktor se postavil před Petra.
„Určitě to chce zachovat klid a neukázat nervozitu, nebo rozčílení. To by nepomohlo,“ na chvilku se odmlčel. Ohlédl se k posteli a pak se znovu otočil na Petra. „Hodně teď záleží na něm. Nesmíme ho k ničemu nutit. Zřejmě to bude chvilku trvat, ale musíme být trpěliví a počkat, až sám začne komunikovat.“
„Ale vždyť teď s námi mluvil.“
„To ale není ta správná komunikace. Musí začít mluvit o tom, co se stalo, co ho trápí. Záleží jen na něm, kdy to bude a s kým bude mluvit.“
„Vypadalo to, že už řekne, kdo mu to udělal.“
„Podle všeho se záměrně – i podvědomě vyhýbá tomu, aby to jméno řekl nahlas.“
„Můžeme pak za ním chodit na vaše oddělení?“
„Neměl by být problém, ale tam už budou návštěvy víc omezené, není možné i vzhledem k ostatním pacientům, aby návštěvy měly neomezený přístup. Nejdříve ho musím vyšetřit a popovídat si s ním, pak Vám dáme vědět.“
Petr si povzdychl. Doktor se na něj zadíval pozorněji.
„Kdy jste naposledy spal?“
„Minulou noc. Moc dobře sice ne, ale něco jsem naspal.“
„Měl byste se jít domů vyspat.“
„Rád bych zůstal, jestli je to možné.“
Doktor chvíli přemýšlel, jestli je to vůbec dobrý nápad. Není to obvyklé, aby lidé žádali, zda by mohli zůstat u pacienta přes noc.
„Nemám možnost vám zajistit postel na přespání. Není to sice standartní postup, ale pokud na tom trváte, můžete tu zůstat do rána. Ale jak jsem říkal, lůžko na přespání bohužel není.“
„Nevadí, stačí mi křeslo. Budu rád, když mě tu necháte,“ oddychl si Petr. Vytáhl z kapsy telefon, zběžně se podíval na displej a položil ho vedle sebe na stůl. „Ráno má ještě přijet dcera. Mohla by Páju teda ostříhat?“
„Zřejmě to má souvislost s tím, co se stalo. Nejsem proti, ale musí si o to Pavel říct sám. A bude potřeba hlídat, aby se při tom stříhání nic nestalo. Kdy Vaše dcera přijede?“
„Říkala, že hned ráno, kolem sedmé.“
„To by šlo,“ uvažoval doktor nahlas. „To by už měl být vzhůru. K nám na oddělení půjde někdy během dne. Zítra tady nebudu, ale doktor co bude mít službu, bude o všem vědět.“ Znovu se zkoumavě podíval na Petra. „Opravdu tu chcete zůstat celou noc?“
Petr jen přikývl.
„Dobře, mám noční službu, kdyby byl nějaký problém, sestra mě zavolá, ale teď by měl Pavel spát až do rána. Potřebujete něco k jídlu nebo pití?“
Petr zavrtěl hlavou. „Ne děkuji, jen si zajdu do automatu pro kávu.“
„Řeknu sestřičce, ať vám kafe udělá,“ zamítl doktor moji procházku k automatu. „Nedělalo by dobrotu, kdybyste se nám tu v noci procházel po chodbách. Raději zůstaňte tady na pokoji.“ Otočil se a šel ke dveřím.
„Tak zatím dobrou noc. Jo,“ otočil se ještě ve dveřích, „chcete turka nebo rozpustné?“
„Turka prosím,“ hlesl Petr a byl rád, že může zůstat přes noc s Pavlem. „Děkuji, pane doktore.“
„Za málo,“ usmál se na něj doktor a zmizel za dveřmi.
Stejně tak Petr později poděkoval sestřičce, když mu donesla hrnek horkého kafe. Seděl v potemnělém pokoji a přemýšlel nad tím, jak by mu asi bylo, kdyby Páju nestihli včas zachránit. Miloval svého syna stejně jako svou dceru. Kdyby to šlo, vyměnil by si s Pavlem místo, aby nemusel tolik trpět. Kdyby to šlo, klidně by za něj i dýchal. Tolik smutku a bolestí Petr kvůli žádnému z dětí ještě nezažil. Byl z toho celý zničený a za ty dva dny zestárl o několik let.



Probudil mě šramot a tiché mluvení. Pootevřel jsem oči a podíval se tím směrem. U křesla stál táta s Lenkou a tiše spolu rozmlouvali.
Proč tu Lenka je?
Znovu jsem oči zavřel a poslouchal, o čem mluví.
„Myslíš, že to ještě bude chtít?“
„Nevím, uvidíme. Ale v noci byl úplně bez sebe. Kdyby měl po ruce nůžky, určit by se do toho pustil sám“ odpověděl táta.
„Spraví se to někdy? Bude to v pohodě?“ ptala se Lenka dál.
„Bude Leni, jen to bude chtít trochu trpělivosti,“ pohladil táta Lenku po vlasech. Ta se otočila k tašce a vytáhla z ní modrou plastovou krabičku.
„Donesla jsem ti snídani, najez se,“ položila ji na stůl. Táta si sedl, otevřel krabičku a začal poslušně jíst.
„Přijela jsi brzy, ještě není ani šest hodin.“
„Stejně jsem nemohla spát. Sestra byl hodná a bez problémů mě pustila dovnitř, říkala, že o mně ví.“ Lenka se začala přehrabovat v tašce. „Mám tu všechny věci na stříhání, jestli to teda ještě bude chtít. Doufám, že to nezkazím.“
„Jsi šikovná, to zvládneš,“ povzbudil ji táta a ukousl další kousek chleba.
„Víš, už předtím říkal, že se možná nechá ostříhat. Ale vždycky si dělal srandu. Má ty svoje dlouhé vlasy rád.“
Táta položil chleba zpátky do krabičky. Spolkl sousto, podíval se směrem ke mně.
„Asi se stalo něco, proč se tak najednou rozhodl. Kdo ví… a ani nevím, jestli to chci vědět. Pája vždycky špatně snáší konfliktní situace. Kdo ví, co se stalo tentokrát, že se rozhodl takhle s tím skoncovat.“ Chytil Lenku za ruce a podíval se jí do očí. „Je dobře, že jsi pro mě přišla. Už tady nemusel být.“
Už jsem je dál nechtěl poslouchat. Vzpomněl jsem si, proč tu Lenka je. Vždyť já sám chtěl, aby přišla. Posadil jsem se. Zabolelo to, ale nebral jsem to v potaz. Oba dva se na mě jako na povel otočili.
„Ahoj Pájíku,“ ozvala se Lenka jako první. Usmála se na mě a vykročila mým směrem. Slezl jsem opatrně z postele. Podíval jsem se na ni. Bez úsměvu, bez zájmu.

Jsem se na ni naštvaný, ale zároveň ji potřebuji. Musí mě ostříhat. Hned teď. Už je nechci.

Vzal jsem židli, která stála u postele, a přesunul ji doprostřed pokoje. Opatrně jsem se na ní posadil a čekal. Táta se postavil.
„Pájo?“ oslovil mně. Mlčel jsem. Lenka si přede mne dřepla a položila mi ruce na kolena. Stejně jako tenkrát on. Trhnul jsem sebou a odstrčil její ruce dolů. Málem ztratila rovnováhu. Rychle se postavila, aby neupadla. Zvedl jsem hlavu a krátce se na ni podíval.
„Ostříhej mně,“ znovu jsem hlavu sklonil a pozoroval své ruce položené na stehnech.
„Jseš si tím jistý? Máš rád dlou…“ozvala se Lenka, ale nedořekla.
„Ostříhej mně!“ vykřikl jsem. Vstal jsem a začal pochodovat po pokoji. Lenka se na mně vyděšeně podívala.
„Dobře, ostříhám,“ snažila se mě rychle uklidnit. „Ale posaď se, jinak to nepůjde, ano?“
Hrábl jsem si do vlasů, ale zastavil se. Lenka zvedla tašku ze země, položila ji na postel a vytáhla z ní věci na stříhání. Znovu jsem se posadil. Trochu to zabolelo. Instinktivně jsem se rukama chytil okraje židle a trochu se nadzvedl. Pár vteřin jsem čekal, až bolest poleví a pak jsem si znovu opatrně sedl. Lenka ke mně přistoupila. V ruce měla přehoz.
„Dám to na tebe, abys nebyl celý od vlasů, ano?“
Podíval jsem se na ní, ale mlčel jsem. Lenka to brala jako souhlas. Přehodila to přese mne a zapla vzadu na krku. Chytla mi vlasy a chtěla je vytáhnout. Škubnul jsem hlavou bokem.
„Pájo, neboj, jen chvilku vydrž. Musím ti ty vlasy vytáhnout,“ řekla tichým hlasem. Mírně jsem předklonil hlavu a čekal jsem. Celý napjatý, s rukama zatnutýma v pěst, položenýma na kolenou, jsem čekal, až mě Lenka ostříhá. Znovu se postavila přede mne.
„Pájíku, určitě chceš ostříhat?“
„Udělej to!“ znovu jsem zvýšil hlas.
Lenka si povzdechla. Vzala do ruky nůžky a hřeben. Začala mě stříhat. Vlasy padaly na zem a já, stále celý napjatý, čekal, až to bude hotovo. Byl jsem hodně nervózní. Vadilo mi, jak se těch vlasů dotýká. Vadilo mi, jak občas mi občas prsty přejede po krku. Vnitřní nervozita narůstala. Stále jsem měl ruce zaťaté v pěst, až mě bolely všechny klouby na prstech. Snažil jsem se pravidelně a zhluboka dýchat. Lenka mi několikrát natočila hlavu. Dvakrát mě musela oslovit a použít trochu víc síly, protože jsem byl opravdu hodně napjatý a ztuhlý.
„Pájo, musím ti to tady vzít strojkem. Tak se prosím tě nelekni a drž hlavu, tak jak ji máš, ano?“ každou větu končila slovem ano, jako by se chtěla ujistit, že ji vnímám. Mlčel jsem. Čekal jsem.

Už to bude. Už jsou skoro pryč. Líbí se mu dlouhé vlasy. Ale ty já už nemám. Takhle se mu už nebudu líbit, Už na mě nebude sahat.

Lenka mi položila ruku na rameno. „Pustím strojek, nelekni se prosím tě.“
Zapla strojek a opatrně mi ho přiložila ke krku. I přesto, že mě na to upozornila, nahnul jsem se víc dopředu. Lenka mi opět stiskla rameno.
„Vydrž Pavli, už to bude.“
Zůstal jsem ve strnulé poloze. Stiskl jsem rty a čekal. Lenka mi zarovnala účes a zastřihla poslední chloupky na krku.
„Hotovo,“ oddechla si a odložila strojek.
Povolil jsem ruce a svěsil ramena.

A je to. Už se nebude nikdy dotýkat mých dlouhých vlasů.

Lenka opatrně chytla přehoz a pomalu ho ze mne sundala, aby se vlasy nerozletěly všude po pokoji. Chvíli jsem ještě seděl a zíral před sebe. Pak jsem jednu ruku zvedl a opatrně si přejel po krku.

Opravdu tam nejsou. Jsou pryč.

Pohlédl jsem na zem. Ležely tam, Nešťastná hromádka vlasů, které jsem měl tak rád. Ale teď už ne.
Pomalu jsem vstal a zamířil do koupelny. Svlékl jsem se a vešel pod sprchu. Lenka zatím v pokoji uklízela nepořádek po stříhání a tlumeně hovořila s tátou. Pustil jsem vodu. Rukama jsem se zapřel o stěnu a nechal vodu na sebe téct. Ta spláchla zbytek vlasů, které se na mně přichytily. Znovu jsem si sáhl na temeno hlavy. Opravdu tam nejsou. Přišlo mi to najednou líto. Vlasy, které jsem měl tak rád, jsem najednou během pár vteřin začal nenávidět. Stejně jako člověka, kterého jsem považoval za kamaráda a který mě tak zradil. A teď se s tím vším nejsem schopen srovnat. Jediné na co jsem se vzmohl, bylo, že jsem si nechal ostříhat vlasy. Vlasy, které jsem měl tak rád.

Co jsem si myslel? Že mi to pomůže?

Zastavil jsem vodu a začal se utírat. Stál jsem před zrcadlem a můj pohled se zastavil na mém odraze. Pane bože! Naklonil jsem se blíž k zrcadlu. Pustil jsem osušku a ta sklouzla na zem. Teprve teď jsem si všiml všech těch modřin na krku od cucfleků a kousanců. Před tím byly schované pod vlasama. Ale teď jsou viditelnou připomínkou toho, co se stalo.

Pane bože, kde všude asi ještě jsou.

Opřel jsem se rukama o umyvadlo a zíral na sebe. Prohlížel jsem se v zrcadle a bylo mi z toho čím dál víc zle. Z očí mi vyhrkly slzy. Mé krásné oči teď postrádaly jakoukoli jiskru. Byly bez života. Díval jsem se sobě do těch očí bez lesku a brečel jsem. Svíral jsem rukama okraj umyvadla a nedokázal jsem to zastavit.
Někdo zaklepal na dveře.
„Pájo?“ ozval se táta. Opatrně nahlédl. „Už tu byla sestra, za chvilku přijde doktor na vizitu.“
Nakoukl víc dovnitř. Povzdechl si, když viděl, jak stojím u toho umyvadla a brečím. Pomalu vešel dovnitř.
„Chceš pomoct?“ zeptal se. Zvedl pyžamo ze země, chytl osušku a přehodil mi ji přes ramena.
„Nech mě!“ vyjel jsem na něj, aniž bych se otočil. Táta se na mě chvilku díval. Pak položil pyžamo na židličku a odešel. Dveře koupelny však nechal pro jistotu pootevřené.
Shodil jsem ze sebe osušku a otočil se pro pyžamo. Pomalu jsem se oblékl. Chytil jsem se za bedra.

Ještě pořád to bolí. Už ne tak moc, jako ze začátku, ale bolí to.

Opatrně jsem se narovnal a pomalu vešel do pokoje. Lenka mi právě rovnala polštář na posteli. Táta stál u okna a díval se ven. Na pojízdném stolečku už ležela snídaně. Rozhlédl jsem se po pokoji. Po předchozím stříhání tu už nebyla ani památka. Protřel jsem si uslzené oči a opatrně se posadil na postel. Přitáhl jsem si snídani a začal jíst. V hrnku voněla bílá káva. Tu mám rád.
Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešla sestra s doktorem. Podívali se na nás.
„Počkejte na chvíli na chodbě,“ ozvala se sestra směrem k tátovi a Lence. Oba jen mlčky přikývli a odešli. Doktor na mě pohlédl, ale mé ostříhané vlasy nijak nekomentoval. Samozřejmě mi zas položil tu stupidní otázku.
„Jak se cítíte?“

Co mu mám na to říct?

Raději jsem mlčel. Celá ta kontrola netrvala ani deset minut. Doktor mi jen zběžně prohmatal břicho, poslechl si mě a víc nic. Asi nebylo třeba. Znovu mi připomněl hygienu a nanášení masti.
„Ještě budete mít dneska vyšetření na UZ, ať máme jistotu, že jsme nic nepřehlédli. Mluvil jsem už s panem doktorem. Dneska se přesunete na druhé oddělení.“
Povzdechl jsem si.

Takže na psychinu. Je to jasný. Jsem regulérní blázen.

„Ale, no tak. Neberte to tak tragicky,“ uklidňoval mě doktor, když mě viděl. „Tam si odpočinete a dáte se dohromady. Pomůžou vám.“ Zaklapl desky a podal je sestře. „Máte tu ještě snídani, tak si to můžete dojíst. Na vyšetření půjdete nejdříve tak po obědě. Sestra pak pro Vás přijde. Váš otec tu s Vámi zatím chce zůstat.“
Zvedl jsem ruku a naučeným pohybem jsem si chtěl dát vlasy za ucho. Sakra, nejsou tam. Roztáhl jsem prsty a přejel si po temeni hlavy.
„Mám říct, že chcete být sám?“ zeptal se doktor, když viděl mou nervozitu.
Svěsil jsem ruku zpátky a mlčky zavrtěl hlavou.
„Dobře, tak sestra pak pro Vás přijde.“ Oba dva se otočili a odešli. Vzápětí vešla dovnitř Lenka. Táta stál na chodbě a mluvil ještě s doktorem.
„Můžu se k tobě posadit?“ zeptala se Lenka, když došla k posteli. „Jak je ti?“ posadila se na kraj. Lehl jsem si. „Promiň, určitě je to už otravné, když se tě na to pořád někdo ptá, co?“ seděla a dívala se před sebe. Nevěděla co dál.
„Donesla jsem ti čokoládu, oříškovou“ zvedla se a šla k tašce. Vytáhla čokoládu a položila ji na stolek.
„Mám ji rozbalit?“
Mlčel jsem. Nechala ji tedy ležet a znovu se posadila na kraj postele. Do pokoje vešel táta.
„Skočím si do bufetu na kafe. Za chvíli jsem zpátky.“ Vzal si peněženku a hned zas odešel. Lenka se chvíli dívala na dveře, za kterýma zmizel táta. Pak pohlédla na mě. Naše pohledy se nakrátko střetly. Hned jsem zas uhnul a zaměřil se na stěnu před sebou. Lenka byla bezradná. Nevěděla jak se chovat.
„Je mi to líto, Pájíku,“ vysoukala ze sebe.
„Lhala jsi mi,“ ozval jsem se z ničeho nic.
Lenka sebou cukla. Nečekala, že promluvím. Udiveně se na mě podívala.
„Pájo, prosím tě, nevím, o čem mluvíš.“
„Zlobím se na tebe. Lhala jsi mi,“ zopakoval jsem tiše a otočil se k ní zády.
Všechno to vyplouvalo ven na povrch. Zlobil jsem se na ni. Zlobil jsem se na lidi, co mi zachránili můj mizerný život. Chtěl jsem umřít a oni mě vrátili zpátky. Zlobil jsem se na celý svět.
Lenka mě pohladila po ruce.
„Jestli jsem ti nějak ublížila, Pájo, moc se omlouvám. Je pro mě těžké tě takhle vidět. Doktor říkal, že na tebe nemáme mluvit, pokud sám nezačneš. Ale já nemůžu. Mám tě moc ráda. Strašně jsem se bála, že mi umřeš.“
Ležel jsem a mlčel. Poslouchal jsem ji bez jediného slova. Stále jsem se díval do stěny a utápěl se ve své zlobě.
„Pájo, řekneš mi, co se stalo?“ zeptala se Lenka zničehonic. Po těch slovech jsem se od ní odtáhl. „Kdybych aspoň věděla, v čem jsem ti lhala.“ Její hlas zněl nešťastně. Znovu mě chytla za ruku. Cukl jsem, ale přemohl jsem se a nechal ji na místě. Lenka mi ji stiskla.
„Kdybych aspoň věděla, co myslíš.“
„Lhala jsi mi o něm,“ zašeptal jsem velice potichu.
„O kom? Koho myslíš? Řekneš mi aspoň, kdo to byl?“
Mlčel jsem a zíral do stěny. Najednou to Lence došlo. Začalo ji to do sebe zapadat jako ozubená kolečka hodinek. Přesto, že měla být v klidu, aby mě ještě víc nerozrušila, vyskočila na nohy, oběhla postel a dřepla si přede mne, aby byla na stejné úrovni s mýma očima. Upřeně se na mě podívala.
„Pájo, prosím tě, řekni, že se pletu,“ zhluboka se nadechla. Chvilku mlčela a pak se znova zhluboka nadechla. Nevěděla, zda to může říct nahlas. Nakonec se však zeptala.
„Byl to Petr?“
Tohle jméno mě dokonale probralo. Přišla na to. Pár vteřin jsem na Lenku zíral a pak se mi oči zalily slzami.
„Pane bože, to snad ne,“ tiše vyknikla a zakryla si pusu dlaní. Trefila se a věděla, že má pravdu. Nemohl jsem se na ní dívat ani přes ty slzy. Otočil jsem se k ní zády. Lenka chvíli mlčela. Potřebovala se vzpamatovat z toho šoku.
„Nebyl sám,“ řekl jsem skoro neslyšně.
„Nahlásím to,“ ozvala se Lenka rozhodně.
„NE!“ vykřikl jsem nečekaně, až se chuděra lekla.
„Ale vždyť tě znásilnili,“ řekla opatrně již klidnějším hlasem. Měla strach, jak na to budu reagovat.
„Prosím ne,“ poprosil jsem již také tišším hlasem, ale stále jsem se neotočil. Lenka ještě chvíli mlčky stála. Pak jsem ucítil, jak si ke mně sedá. Podsunula mi jednu ruku pod rameno a druhou ruku dala přese mne. Přitiskla se ke mně a já cítil, jak ji z toho všeho silně tluče srdce. Ležela se mnou na posteli a objímala mně.
A na mě to v tu chvíli všechno dolehlo. Jako bych se probral ze zlého snu. Otočil jsem se k ní a rozbrečel se naplno. Chytil jsem ji, stulil jsem se k ní a zabořil hlavu na její prsa. Držel jsem se jí pevně, abych měl jistotu, že mi neuteče. Brečel jsem. Slzy máčely její halenku, ale já nemohl přestat. Nevím, jak dlouho to trvalo. Nevím, jak dlouho jsem se k ní tak tiskl. Jen si vzpomínám, že mě hladila po vlasech a šeptala.
„Už mi to nikdy nedělej. Chyběl bys mi. “ Opatrně popotahovala. Zřejmě taky plakala, ale já nebyl schopen se na ní ani podívat.
„Bude to dobrý. Uvidíš,“ znovu mě pohladila. Pak, než jsem usnul, jsem od ní slyšel poslední slova: „Toho hajzla zabiju. Už nám oběma ublížil dost.“
Můj stisk trochu povolil, ale Lenka mě držela dál. Cítila se částečně zodpovědná za to, co se stalo. Tolik věcí se jí teď honilo hlavou a byla z toho velice nešťastná. Ale určitě nikomu neřekne, co právě zjistila. Aspoň prozatím.


Po nějaké chvíli, kdy už se Pavlův trhaný dech a vzlykání trochu uklidnily, se otevřely dveře a dovnitř vešel Petr. V ruce nesl kávu. Když viděl, jak jeho děti spolu leží v objetí, na okamžik se zastavil. Pak ale potichu zavřel dveře. Postavil hrnek s kávou na stůl a popošel k posteli.
„Spí?“ zeptal se šeptem Lenky. Malinko pokývla hlavou na souhlas. Pomalu vytáhla ruku, kterou měla pod Pavlem. Trochu se zavrtěl, ale spal dál. Opatrně se vymanila z jeho objetí. Posadila se a chvilku čekala, jestli se nevzbudí. Když viděla, že dál spí, pomalu vstala. Petr chytil peřinu a přikryl ho. Pavel ji podvědomě chytil a přitáhl si ji víc k bradě. Ještě chvilku se na něj oba dívali, ale pak si šli sednout ke stolu.
„Nemáš kapesník?“ zašeptala Lenka. Petr z tašky vytáhl balíček a podal ji ho. Vytáhla jeden kapesníček, otřela si oči a potichu se vysmrkala.
„Co se stalo? Říkal Pája něco?“ zeptal se Petr šeptem.
„Ne, jen říkal, že je mu to líto,“ zalhala Lenka. Při těch slovech se dívala na ruce, ve kterých mačkala kapesník. Nemohla říct, co právě zjistila. Věděla, že by ji to Pája nikdy neodpustil.
„Je dobře, že řekl aspoň něco, Myslím, že je to na dobré cestě. Jsem rád, že jsi u něho byla.“
Petr k ní přisunul hrnek. „Přinesl jsem ti kafe.“
Lenka vzala hrnek do ruky a trochu se napila.
„Myslíš, že to bude dobrý, tati?“ podívala se na spícího Pavla. Byl už o něco klidnější, ale občas sebou trhnul.
„Určitě bude. Jen musíme mít trpělivost. Můžeme se jen dohadovat, co všechno se stalo a jak moc velký dopad to na něj bude mít.“ Petr se odmlčel. Zopakoval přesně slova, která mu nedávno řekl doktor. Představa, co se před třemi dny asi stalo, byla pro Petra strašná. „Ale záleží na něm, jestli bude mluvit. Podle toho mu pak můžeme pomoct. Dobře víš, že navenek se chová jako hrdina, ale uvnitř je strašně zranitelný.“
„Co když o tom nebude chtít mluvit. Muselo to být už tak strašné, když si sáhl na život. A měl by o tom znovu někomu vykládat?“ Lenka si prohrábla vlasy a natáčela si jeden pramínek na prst. Dobře věděla, o čem mluví. Vždyť Petr něco podobného udělal i jí. Jen ne s takovým dopadem. Taky o tom nikomu neřekla. Styděla se. Teď si to však vyčítala. Kdyby o tom tenkrát řekla aspoň Pájovi, nemuselo se tohle teď stát. Ve své naivitě si myslela, že když je Pája kluk, že si na něj Petr netroufne. Ale on tentokrát nebyl sám. Kolik jich vlastně bylo. Jak moc musel Pája trpět. Jak moc velké ponížení musel prožít. To vše se Lence honilo hlavou a bylo ji z toho těžko u srdíčka. Znovu se z těch myšlenek a představ rozplakala. Rychle vytáhla nový kapesník a otřela si oči. Petr se na ní podíval. Natáhl se přes stůl a pohladil ji po ruce.
„Do konce života ti budu vděčný, že jsi pro mne přišla. Páju jsme zachránili a to je hlavní.“

Oba dva se na mě podívali. Spal jsem. Tiskl jsem si peřinu pod bradou. Občas jsem sebou trhnul. Neměl jsem klidné spaní. Usnul jsem s pláčem a navíc to nebyl spánek, kdy se vám zdá o růžových zajíčcích. Měl jsem tím vším tak přeplněnou hlavu, že se mi to vkrádalo i do snů.

Znovu je oba slyším, jak na mne mluví. Znovu cítím, jak mně jejich ruce svírají. Znovu mám hlavu přitlačenou do polštáře a cítím Petrovy doteky. Nemůžu se nadechnout. Začnu se s nimi prát. To přece nemůžou.
„Pusťte mně, to bolí, prosím!“ mumlám do polštáře.
Neslyší. Smějí se. Kopu nohama a snažím se jim vytrhnout.
„Nebraň se, Pájo, užívej si to.“
Ztěžka oddychuji do polštáře. Znovu trhnu rukama. „Nechte mě!“ Zkusím zvednout hlavu z polštáře.
„Ale no tak, Pájo…“ smějí se. Drží mně za ruce.
Musím se z toho dostat. „Nechte mně!“
„Pájo!“
Naposledy vší silou škubnu rukama. Sevření povolilo.
„Pájo!!“


To není jejich hlas. Otevřel jsem oči. Zprudka jsem oddychoval. Nechápavě jsem zíral na tátu.
„Pájo, to je dobrý, jen se ti něco zdálo.“ Pustil mi ruce, které přidržoval. Ještě před chvílí jsem s nimi šermoval kolem sebe a hrozilo, že si ublížím. V puse jsem ucítil divnou pachuť. Dotkl jsem se rtů. Na prstech jsem měl krev. Zřejmě jsem si znovu prokousl ret, jako tenkrát. Opatrně jsem se posadil. Otáčel jsem hlavu na všechny strany, jako bych se potřeboval ujistit, že tu opravdu nejsou. Lenka stála opodál a dívala se na mne. Viděl jsem, jak je z toho nešťastná. Sáhl jsem si znovu na pusu. Stále mi tekla krev. I polštář byl umazaný od krve. Pomalu jsem vstal a šel si pusu opláchnout. Ruce se mi ještě třásly. Snažil jsem se uklidnit z toho divokého snu. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Ty rty vypadaly fakt strašně. A krk? Měl jsem s tím stříháním počkat. Teď jdou vidět všechny ty modřiny. Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na věšáku, kde měli Lenka s tátou pověšené kabáty, jsem uviděl Lenčin šátek. Hodí se.
Bez jediného slova jsem ho vzal a ovázal ho kolem krku. Aspoň na mě nebude každý zírat.
Vyšel jsem z pokoje na chodbu.
„Pájo!“ ozval se za mnou táta. „Obuj si aspoň papuče.“

Kašlu na papuče.

Zamířil jsem rovnou na sesternu. Táta za mnou vyběhl. Když viděl, kam mířím, zastavil se a čekal. Sestra právě chystala léky. Když mě viděla, udiveně pozvedla obočí.
„Mohl bych prosím dostat něco na tu pusu?“ zeptal jsem se, aniž bych pozdravil.
„Posaďte se, něco s tím uděláme.“ Namočila tamponek nějakým roztokem a jemně mi otřela zkrvavený ret. Zaštípalo to. Sykl jsem a trochu uhnul.
„To je desinfekce. Hned to přejde.“ Hodila špinavý tampon do koše. Vytáhla z lednice mastičku a opatrně mi ji nanesla na pusu.
„Jak Vám je, Pavle?“ zeptala se mně.
Pokrčil jsem rameny.
„To se spraví, uvidíte. Zkuste trochu víc s ostatními mluvit. Pomůže Vám to.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Protože není dobré všechno v sobě držet. Když o tom začnete …“
„Proč se mi to stalo?“ přerušil jsem ji.
„Na to Vám neumím odpovědět. Tyhle věci se bohužel stávají.“ Přešla ke stolku a pokračovala v chystání poledních léků. „To že se to stalo zrovna Vám, byla souhra náhod. Nikdo nikdy neví dopředu, co se stane.“ Sestra položila kelímek do řady k ostatním, zaklapla desky a uložila kartu do přihrádky. Vytáhla novou složku a otevřela ji. Přečetla si, co potřebovala a začala chystat další léky.
„Měl byste si obout papuče, podlaha je hodně studená.“
„Říkáte mluvit, ano?“ zeptal jsem se, aniž bych reagoval na její zmínku o papučích.
„Ano.“
„A o čem? O čem bych měl mluvit?“
„O čemkoli. Hlavně o tom, co Vás trápí. Co se Vám přihodilo. Uvidíte, že se Vám pak uleví.“
„O tom mluvit nebudu. S nikým.“
Vstal jsem. Sestra se na mě zadívala a zastavila se ve své činnosti. Otočil jsem se a vyšel na chodbu. Vyběhla za mnou, a když uviděla tátu, kývla hlavou směrem ke mně. On jen také nepatrně pokývl a šel za mnou. Nevšímal jsem si té jejich neverbální komunikace a vrátil se zpátky ke své posteli. Zvedl jsem si matraci pod hlavou a posadil se na postel. Zabalil jsem si studené nohy do peřiny a pohodlně se opřel. Chvíli jsem se jen tak díval před sebe.

Co s tím mám dělat? Jak to mám zarazit? Nebudu o tom nikomu povídat. Už tak je to pro mne těžké. Nechci se k tomu ještě vracet. Musím se nějak zaměstnat.
Vzal jsem do ruky ovladač a pustil si televizi.
Budu se dívat na telku do zblbnutí.

Přepínal jsem programy, ale nemohl najít nic, co by mně zaujalo. Nakonec jsem skončil u nějaké pohádky. Díval jsem se a snažil se na ní soustředit. Táta už zase seděl u stolu a procházel si nějaké papíry. Beztak zase něco z práce. Viděl jsem na něm, že je unavený, ale přesto se stále něčím zaměstnával.
Lenku pohádka také zaujala. Přešla ke mně.
„Můžu se dívat s tebou?“ ukázala rukou na postel. Táta zvedl hlavu od papírů a díval se na nás.
„Můžu si sednout k tobě?“ zeptala se znovu Lenka, když na první otázku nedostala odpověď. Aniž bych na ni pohlédl, přikývl jsem a posunul se kousek bokem, aby měla místo. Lenka rychle zula boty a přisedla si vedle mne.
„Dáš mi kousek peřiny?“
Nadzvedl jsem deku. Přisunula se blíž ke mně a přikryla si nohy. Chytla mě jednou rukou kolem ramen a trošku si mě k sobě přitulila. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem jí položil hlavu na rameno a společně jsme se dívali na pohádku. Táta se vrátil k pročítání svých papírů. Bylo to skoro jako doma. Nebýt pár věcí, které jasně připomínaly, že jsem v nemocnici. Občas se ozvalo mé zranění, které mě vždy donutilo poposednout, nebo trošku změnit polohu. Celou dobu jsem se ale tulil k Lence a spolu jsme sledovali televizi. Takhle jsme seděli až do oběda, kdy sestra donesla jídlo.
„My se půjdeme taky najíst. Za chvíli budeme zpátky,“ složil táta papíry do složky. Lenka vstala z postele a obula si boty.
„Za chvíli se vrátíme, ano?“ otočila se na mně. Přikývl jsem, Vstal jsem z postele a šel ke stolu, kde na mě čekal oběd.
„Pájo, obuj se. Nachladíš se, když budeš pořád chodit bosky.“ Lenka vzala papuče a donesla mi je. Poslušně jsem si je nazul a sedl si k jídlu.
„Nech si chutnat,“ popřál mi táta a oba zmizeli za dveřmi.

Začal jsem pomalu jíst. Polévky jsem se ani nechytl. Nemám je rád. Druhé jídlo – bramborová kaše a sekaná. Nic co bych vítal, ale měl jsem hlad, tak jsem se do toho pustil. Poprvé za tři dny jsem snědl celý oběd. Odložil jsem prázdný talíř na pojízdný stoleček a usadil se do křesla, kde ještě před chvílí seděl táta. Do postele se mi nechtělo, té jsem si za poslední dny užil až dost. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Co budu dělat? Táta s Lenkou se zatím nevrátili, a když jsem sám, mám pocit, že jsem jak ve vězení. V hlavě mi zase začaly nebezpečně proudit myšlenky, na které jsem chtěl zapomenout. Musím to zarazit. Všiml jsem si složky, kterou táta nechal ležet na stole. Rozevřel jsem ji a začal si to prohlížet. Musím si nějak zaměstnat hlavu. Některým věcem jsem zprvu nerozuměl. Byla tam spousta výpočtů, grafů a tabulek. Seděl jsem a pročítal papír po papíru. Byly tam i nějaké návrhy. Pomalu jsem se v tom začal orientovat. Funguje to. Nemyslel jsem na nic jiného, než jen na ta čísla. Seděl jsem u toho asi půl hodiny. Ani nevím, jak rychle ten čas přitom utíkal. Zrovna jsem se zaměřil na jeden výpočet s grafem, když do pokoje vešel táta s Lenkou.
„Už jsme tu,“ ozvala se Lenka. „Vidím, že jsi snědl skoro všechno,“ usmála se na mě. Vzala tác a odnesla ho na chodbu do pojízdného boxu, aby ušetřila sestřičce trochu práce. Táta si ke mně přitáhl židli a přisedl si.
„Zajímavé čtení?“ podíval se na mně a na papíry.
„Promiň,“ položil jsem to na stůl.
„Nevadí, jen se to nesmí přeházet.“
Vzal jsem do ruky papír, který jsem držel v ruce jako poslední.
„Tady je chyba. Výpočet nesouhlasí s výslednou tabulkou.“
„Kde?“ zajímal se táta. Ukázal jsem prstem do papíru. Táta si ho vzal do ruky a začetl se. Do pokoje se vrátila Lenka.
„Dáte si někdo kafe? Skočím do automatu.“
Přikývl jsem. Jo, kafe bych si dal.
„Já ne, díky Leni,“ ozval se táta a dál hleděl do papíru. „Nemůžu přijít na to, proč to nesouhlasí,“ kroutil hlavou.
„Může být chyba ve vzorci. Ten kdo dělal tuhle tabulku, udělal někde chybu.“
„Byl bys schopný ji najít?“ zvedl ke mně táta hlavu.
„Z papíru to nepoznáš. Musel bych vidět ten soubor. I tak nevím, jestli bych to určitě našel. Záleží na tom, jestli je tabulka propojena s výpočtem, nebo se tam ty hodnoty zadávají ručně.“
„Mám tady laptop. Když tě poprosím, podíval by ses na to?“
Přikývl jsem. Všechno lepší, než koukat do blba a nechat hlavou vířit ty šílené vzpomínky. Zas mě z toho rozbolel žaludek. Stačí, když si na to vzpomenu jen takhle a je mi z toho na nic.
I táta viděl, že mě zaměstnalo i něco jiného, než má vlastní bezmocnost a hodlal mě v tom podpořit. Vytáhl laptop z brašny a zapojil ho. Mezitím dorazila Lenka s kávou. Dobře věděla, že mám ráda černou se smetanou, bez cukru. Opatrně jsem si srknul. Chutnalo dobře. Lenka si také přitáhla židli a posadila se. Dívala se na nás, co děláme.
„Leni, potřebuji odemknout tenhle soubor,“ otočil se k ní táta.
Udiveně na něj pohlédla.„Proč? Vždyť je to hotové.“
„Máš tam chybu, tyhle dvě věci spolu nesouhlasí,“ jemně ji poklepal po ruce. „Nic si z toho nedělej, stane se. Měla jsi toho teď moc. Pája si toho všiml. Nebude ti vadit, když se na to podívá?“ Lenka se chvilku dívala na tátu, pak na mě. Nic jsem neříkal, jen jsem se díval do těch papírů.
„Leni, můžeš jít na chvilku na chodbu?“ táta se postavil. Udiveně na něj pohlédla. „Odemkni ten soubor a pojď se mnou, ano?“ Mluvil s ní mírně, ale přesto tónem, který nesnesl jakýkoli nesouhlas.
Lenka udělala, co táta chtěl. Vstala a vyšla za ním na chodbu.

„Leni, nezlob se, ale je dobré, že se Pája do něčeho zapojil,“ šel Petr rovnou k věci, bez nějakých průtahů.
„Ale tati, to bude chyba, na kterou bys přišel i sám, já bych to měla opravené za chvilku,“ namítla přesto Lenka.
„Já vím, ale takhle se aspoň zaměstná. Nemyslí pak na blbosti. Já taky vím, že je to jednoduchá chyba. Je mi i jasné, kde ji najdu. Ale poprvé, za celou dobu je v klidu. Necháme ho, ať se na to podívá, ano?“ pohladil Petr svou dceru po vlasech.
Lence nezbylo než souhlasit. Mlčky přikývla hlavou a oba dva se vrátili do pokoje.


Znovu se usadili ke mně. Já zatím kontroloval postupně jeden vzorec po druhém. Už dávno jsem tu chybu našel, ale byl jsem rád, že jsem si zaměstnal hlavu a proto jsem postupně procházel celý soubor. Táta si mezitím udělal do papíru nějaké poznámky. Lenka jen seděla, upíjela kafe a mlčky mě pozorovala.
„Opravil jsem to,“ promluvil jsem, když už jsem měl všechno prohlídnuté. „Jinou chybu jsem tam nenašel.“ Otočil jsem laptop k tátovi. Začal si to procházet a Lenka mu nakukovala přes rameno.
„Byl to jen špatně zadaný vzorec, na to byste přišli taky,“ ozval jsem se a dopil svou kávu. Chtěl jsem vstát a vyhodit kelímek do koše, když se ozvalo zaklepání na dveře a někdo vešel dovnitř.
Asi pro mne přišla sestra na to vyšetření, pomyslel jsem si a bylo mi nepříjemně při představě, co mě čeká. Lenka zvedla hlavu a oči se jí údivem rozšířily. Drcla do táty. Zvedl hlavu, podíval se ke dveřím a rychle vstal.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Pavlův příběh je napsaný na tři části, kolegyně v práci prohlásila, že jsem napsala trilogii :)*směje se*
Původně byl každý díl napsán jako celek, ale chtěla jsem se s vámi o tento příběh podělit. A teď je pro mne hrozně těžké, najít to správné místo, pro rozdělení... doufám, ale že budete číst dál a že vydržíte až do konce... Love
Pavlův stav je zatím jaký je, no trošku jsem ho bobka potrápila, ale prosím vydržte to s ním, potřebuje vaši podporu, aby se z toho dostal
Wink

5
Průměr: 5 (13 hlasů)